18. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 14,13-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,1-3
Datum: 31. 7. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 14,13-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,1-3
; Řím 8,35-39
; Mt 14,13-21
Datum: 31. 7. 2011
První čtení je z 55. kap. Izajáše. (Nedáváno jsem na ní
upozorňoval, kdo si ji četl má náskok).
Pozvání Izraele k velikým darům planoucí z přízně Hospodina k Izraeli se samozřejmě netýká jen jídla (to je zde obrazem veškeré štědrosti Boží).
„Každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové a staré“ – říkají poslední věty z úryvku evangelia minulé neděle.
Bohatství božího království je tak veliké, že k jeho objevování si i „starozákonní učitel“ potřebuje sednout do školní lavice jako začátečník (učedník).
Bude-li se pozorně a pokorně učit, bude schopen přijímat další nová obdarování (Boží láska je mnohem vynalézavější než láska lidská).
Budeme-li dobře hospodařit s nabídkou Boha (můžeme hospodařit s každým slovem, gestem, informací, prosbou, darem, poděkováním, službou), budeme nejen obdarováni nevyčerpatelnými poklady, ale navíc budeme mít z čeho obdarovávat druhé („budeme ze své zásoby vynášet věci nové i staré“).
Stále objevujeme nové a nové poklady /1
Ale ani ty dřívější poklady nás neomrzely.
O „nasycení na poušti“ jsme dost mluvili. /2
Tentokráte chci poukázat na staré poklady, neboť – dobrý hospodář nebeského království ze své bohaté zásoby vynáší věci nové a staré“.
Od Tvůrce jsme dostali nesmírně mnoho. Všímat si toho, těšit se z božích darů, je zdrojem velikých zážitků – vidíme, kým pro Boha jsme. (Kéž by dítě ocenilo obětavost rodičů a nepokládalo ji za samozřejmost.)
Jedné hodné mamince na poutním místě poradil jeden řeholník: „Lepší než dětem mluvit o Bohu je mluvit s Bohem o dětech“.
Židé se drží osvícenější rady: „Hospodin je tak veliký a štědrý, že jej budeš milovat celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A slova své moudrosti („přikázání“), která ti dnes kladu na srdce, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (srov. Dt 6,4-9
Moudří rodiče a prarodiče se nejen za děti a vnuky modlí, ale učí děti žasnout, a všímat si toho, co je za naším zrakem, učí je objevovat, že za darem je přejícnost dárce.
Jestli někdo nedojde ke vděčnosti, je duchovním a duševním mrzákem.
Nic není samozřejmého a nic se neudělá samo.
Každý jsme v nějaké místnosti. Tu někdo vytvořil a vybavil.
Žijeme ve velikém a nesamozřejmém bohatství a péči. Ke spravedlnosti patří uznání přejícnému.
Kdyby nebylo přejícího Tvůrce, nebyl by bohatý svět. Jen tma a studené prázdno.
Nebyl by ani život.
Jak to, že „v poušti“ může být někdo pohoštěn?
Jak to, že se organismy rozmnožují?
Jak to, že zrno vyroste v rostlinu, která se zrnu nepodobá?
Jak to, že rostlina dokáže „z hlíny“ vytvořit potravinu?
Jak to, že lidé vymysleli tolik zajímavých dobrých pokrmů a nápojů?
Jak to, že rodiče mnoho let pečují o dítě?
Jak to, že se člověk dokáže svobodně rozdělit a zastat se jiných?
Nikdy nebudeme hotovi s žasnutím nad krásami života a umem Tvůrce.
Lidé schopní vytrvale pozorovat a ptát se, objevili nesmírně mnoho zajímavého. Objevují dál a dál. Kam se podíváme, jsme překvapeni.
Jsme obdarováni schopností žasnout. Kdo si ji pěstuje (objeví), nebude se nikdy nudit.
Vývoj dítěte je jiný než mláďat zvířat.
Dítě se rodí „předčasně“ (je dlouho naprosto bezmocné) a má velikou hlavu. Hříbě je naopak „samá noha“ a do hodiny po narození se postaví na vlastní nohy.
Dítě během pár let přijme obrovské množství informací a osvojí si mnoho dovedností. (Za tři roky se naučí mateřštinu, je jedno, kterého jazyka. Pak se učí číst, psát … rychle se naučí ovládat počítač …). Dnešní děti se do 25 let vzdělávají (pohlavně dospívají mnohem dříve).
Zvláštností člověka je také jeho dlouhá doba stáří. Zvířata hynou, když ztratí schopnost reprodukce. Má to nějaký smysl?
Bible říká, že lidský život je prostorem k získání moudrosti, k umění pěkného soužití se světem a s druhými. (Moudrost je uměním dobrého rozlišování a cestou ke svobodě božích dětí.)
Lidský život je přípravou na setkání s Bohem tváří v tvář.
Lidský život je přípravou na život věčný, na krásné soužití s Bohem a lidmi.
Už dítě je schopné chápat a vnímat přízeň Boha, kterého nevidíme – když k tomuto poznávání dítě vedeme.
My lidé žijeme souběžně v bohatství třech (dnes už ve čtyřech) generací. Starší generace mají předávat mladším poznání ze svých zkušeností (i s Bohem). Stará generace může mladším připomenout to, na co mladší zapomněli.
Jen je důležité, aby se spolu generace setkávali. Známe přísloví: „Do čtyřiceti se drž starých a po čtyřicítce mladých“.
Máme se navzájem čím obdarovat.
Může to platit i v poznávání Boha. I mladí mohou objevovat „věci nové a staré“ božího království.
Kdo umí hledat a žasnout, objevuje nesamozřejmost a krásu pohoštění a obdarování.
„Poušť je krásná tím, že v sobě skrývá studnu.“, říká Exupéry.
Naše civilizace lásky nás učí objevovat a čerpat ze studny, kterou nám připravil „Někdo“.
Ten „Někdo“ není bezejmenný, jeho jméno není záhadné, je nevyčerpatelné jako jeho přejícnost a obětavost.
Trvalá schopnost objevovat a žasnout je předpokladem setkávání – i s Bohem.
--------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš nám např. v nových tvarech a barvách vykreslil, co znamená být boží nevěstou.
Od něj jsme se dozvěděli neuvěřitelnou věc – i my jsme pokladem pro Boha(!).
Je krásné a objevné přicházet na nové a nové poklady, které Ježíš vložil do své Hostiny.
Slyším-li rozhořčeného katolíka: „Evangelík nemůže k přijímání, neboť nevěří, že v oplatce hostie je Bůh“, je mi velice smutno. Ten katolík je pyšný a neumí o Eucharistii ani správně mluvit.
Proč nevyužije setkání s druhým k dalšímu společnému hledání, k otázkám? Mylně opakuje něco, co napůl ucha zaslechl ve třetí třídě. Proč nepozve druhého k Ježíšovým a Pavlovým slovům o eucharistii? (J 6,52-58
Chudák, který si myslí, že mu stačí „víra v Ježíšovu přítomnost“, ale neumí s bohatstvím eucharistie spolupracovat. Co je platné ďáblovi jestli rozumí teologii, ale Ježíšovo bohatství jej nepřitahuje?
/2 Kdo se slovem božím nepracuje, možná nedošel dál než k námitce, že„nasycení na poušti“ vypadá jako pohádka „Hrnéčku vař“. Kdo si dal práci porozumět významu znamení (zázraků) k rozlišení pravého a nepravého proroka, smekne před solidností Boha. Kdo si srovná příběhy Eliáše, Elíši, Ježíše a jeho učedníků, obě vyprávění o nasycení na poušti a přidá třetí událost s nedostatkem chleba na lodi, bude nadšen.
Pozvání Izraele k velikým darům planoucí z přízně Hospodina k Izraeli se samozřejmě netýká jen jídla (to je zde obrazem veškeré štědrosti Boží).
„Každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové a staré“ – říkají poslední věty z úryvku evangelia minulé neděle.
Bohatství božího království je tak veliké, že k jeho objevování si i „starozákonní učitel“ potřebuje sednout do školní lavice jako začátečník (učedník).
Bude-li se pozorně a pokorně učit, bude schopen přijímat další nová obdarování (Boží láska je mnohem vynalézavější než láska lidská).
Budeme-li dobře hospodařit s nabídkou Boha (můžeme hospodařit s každým slovem, gestem, informací, prosbou, darem, poděkováním, službou), budeme nejen obdarováni nevyčerpatelnými poklady, ale navíc budeme mít z čeho obdarovávat druhé („budeme ze své zásoby vynášet věci nové i staré“).
Stále objevujeme nové a nové poklady /1
Ale ani ty dřívější poklady nás neomrzely.
O „nasycení na poušti“ jsme dost mluvili. /2
Tentokráte chci poukázat na staré poklady, neboť – dobrý hospodář nebeského království ze své bohaté zásoby vynáší věci nové a staré“.
Od Tvůrce jsme dostali nesmírně mnoho. Všímat si toho, těšit se z božích darů, je zdrojem velikých zážitků – vidíme, kým pro Boha jsme. (Kéž by dítě ocenilo obětavost rodičů a nepokládalo ji za samozřejmost.)
Jedné hodné mamince na poutním místě poradil jeden řeholník: „Lepší než dětem mluvit o Bohu je mluvit s Bohem o dětech“.
Židé se drží osvícenější rady: „Hospodin je tak veliký a štědrý, že jej budeš milovat celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A slova své moudrosti („přikázání“), která ti dnes kladu na srdce, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (srov. Dt 6,4-9
)
Moudří rodiče a prarodiče se nejen za děti a vnuky modlí, ale učí děti žasnout, a všímat si toho, co je za naším zrakem, učí je objevovat, že za darem je přejícnost dárce.
Jestli někdo nedojde ke vděčnosti, je duchovním a duševním mrzákem.
Nic není samozřejmého a nic se neudělá samo.
Každý jsme v nějaké místnosti. Tu někdo vytvořil a vybavil.
Žijeme ve velikém a nesamozřejmém bohatství a péči. Ke spravedlnosti patří uznání přejícnému.
Kdyby nebylo přejícího Tvůrce, nebyl by bohatý svět. Jen tma a studené prázdno.
Nebyl by ani život.
Jak to, že „v poušti“ může být někdo pohoštěn?
Jak to, že se organismy rozmnožují?
Jak to, že zrno vyroste v rostlinu, která se zrnu nepodobá?
Jak to, že rostlina dokáže „z hlíny“ vytvořit potravinu?
Jak to, že lidé vymysleli tolik zajímavých dobrých pokrmů a nápojů?
Jak to, že rodiče mnoho let pečují o dítě?
Jak to, že se člověk dokáže svobodně rozdělit a zastat se jiných?
Nikdy nebudeme hotovi s žasnutím nad krásami života a umem Tvůrce.
Lidé schopní vytrvale pozorovat a ptát se, objevili nesmírně mnoho zajímavého. Objevují dál a dál. Kam se podíváme, jsme překvapeni.
Jsme obdarováni schopností žasnout. Kdo si ji pěstuje (objeví), nebude se nikdy nudit.
Vývoj dítěte je jiný než mláďat zvířat.
Dítě se rodí „předčasně“ (je dlouho naprosto bezmocné) a má velikou hlavu. Hříbě je naopak „samá noha“ a do hodiny po narození se postaví na vlastní nohy.
Dítě během pár let přijme obrovské množství informací a osvojí si mnoho dovedností. (Za tři roky se naučí mateřštinu, je jedno, kterého jazyka. Pak se učí číst, psát … rychle se naučí ovládat počítač …). Dnešní děti se do 25 let vzdělávají (pohlavně dospívají mnohem dříve).
Zvláštností člověka je také jeho dlouhá doba stáří. Zvířata hynou, když ztratí schopnost reprodukce. Má to nějaký smysl?
Bible říká, že lidský život je prostorem k získání moudrosti, k umění pěkného soužití se světem a s druhými. (Moudrost je uměním dobrého rozlišování a cestou ke svobodě božích dětí.)
Lidský život je přípravou na setkání s Bohem tváří v tvář.
Lidský život je přípravou na život věčný, na krásné soužití s Bohem a lidmi.
Už dítě je schopné chápat a vnímat přízeň Boha, kterého nevidíme – když k tomuto poznávání dítě vedeme.
My lidé žijeme souběžně v bohatství třech (dnes už ve čtyřech) generací. Starší generace mají předávat mladším poznání ze svých zkušeností (i s Bohem). Stará generace může mladším připomenout to, na co mladší zapomněli.
Jen je důležité, aby se spolu generace setkávali. Známe přísloví: „Do čtyřiceti se drž starých a po čtyřicítce mladých“.
Máme se navzájem čím obdarovat.
Může to platit i v poznávání Boha. I mladí mohou objevovat „věci nové a staré“ božího království.
Kdo umí hledat a žasnout, objevuje nesamozřejmost a krásu pohoštění a obdarování.
„Poušť je krásná tím, že v sobě skrývá studnu.“, říká Exupéry.
Naše civilizace lásky nás učí objevovat a čerpat ze studny, kterou nám připravil „Někdo“.
Ten „Někdo“ není bezejmenný, jeho jméno není záhadné, je nevyčerpatelné jako jeho přejícnost a obětavost.
Trvalá schopnost objevovat a žasnout je předpokladem setkávání – i s Bohem.
--------------------------
Poznámky:
/1 Ježíš nám např. v nových tvarech a barvách vykreslil, co znamená být boží nevěstou.
Od něj jsme se dozvěděli neuvěřitelnou věc – i my jsme pokladem pro Boha(!).
Je krásné a objevné přicházet na nové a nové poklady, které Ježíš vložil do své Hostiny.
Slyším-li rozhořčeného katolíka: „Evangelík nemůže k přijímání, neboť nevěří, že v oplatce hostie je Bůh“, je mi velice smutno. Ten katolík je pyšný a neumí o Eucharistii ani správně mluvit.
Proč nevyužije setkání s druhým k dalšímu společnému hledání, k otázkám? Mylně opakuje něco, co napůl ucha zaslechl ve třetí třídě. Proč nepozve druhého k Ježíšovým a Pavlovým slovům o eucharistii? (J 6,52-58
a 1 K 11,26-32
).
Chudák, který si myslí, že mu stačí „víra v Ježíšovu přítomnost“, ale neumí s bohatstvím eucharistie spolupracovat. Co je platné ďáblovi jestli rozumí teologii, ale Ježíšovo bohatství jej nepřitahuje?
/2 Kdo se slovem božím nepracuje, možná nedošel dál než k námitce, že„nasycení na poušti“ vypadá jako pohádka „Hrnéčku vař“. Kdo si dal práci porozumět významu znamení (zázraků) k rozlišení pravého a nepravého proroka, smekne před solidností Boha. Kdo si srovná příběhy Eliáše, Elíši, Ježíše a jeho učedníků, obě vyprávění o nasycení na poušti a přidá třetí událost s nedostatkem chleba na lodi, bude nadšen.