5. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,15-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
Datum: 22. 5. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,15-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
; 1 Pt 2,4-9
; Jan 14,1-12
Datum: 22. 5. 2011
Všechna tři čtení jsou pro pokročilé. Úryvek z evangelia je nabitý
informacemi. Je z posledního „semestru vyučování“ před
ukřižováním.
Máme v živé paměti události Velikonoc.
Apoštolové při nich poněkud selhali – nevěnovali patřičnou pozornost Ježíšovým slovům, která jim před Velikonocemi říkal. Poučeni chybami apoštolů, chceme znovu naslouchat Ježíšovým slovům.
Před týdnem jsme slyšeli podobenství o dveřích. V životě potkáváme různé dveře. Záleží, pro které se rozhodneme, do kterých vstoupíme.
Ježíš je dveřmi i cestou do Božího království. /1
Na cestě je důležité vytrvat a dojít k cíli.
Všimněme si trpělivě podobenství o cestě. /2
Na ruské stepi stačí rada: „Ve čtvrtek zahni doprava“. Jenže život se někdy podobá také cestě v kopcích nebo horách – každou chvíli se objevuje něco nového, jiné okolí, jiný terén, mění se směr, když se cesta kroutí, někdy se jde dolů a jindy nahoru.
I na své životní cestě se setkáváme s jinými cestami, procházíme různými rozcestími. /3
Nesejít ze správné cesty není úplně samozřejmé.
Potkáváme všelijaké agenty, doporučující jiné cesty ke štěstí „snadno a rychle“.
Někdy se necháváme svést, hledáme zkratky, pohodlnější stezku ...
Životem jdeme poprvé. Někteří mají strach, nebo jsou pohodlní a obstarávají si „navigační zařízení“ – vyhledávají regulovčíky ochotně ukazující „kudy jít“ (pomocí jejich osvícení, hvězd, hádání z ruky, věštění všeho druhu …) nebo se nechají zlákat agenty zvoucí pocestné do svých podniků podél cesty.
Existují také škodolibci, zlomyslně otáčející ukazatele cest nesprávným směrem.
Ježíš mluvil k lidem, kteří převážně chodili pěšky. Cestování tenkráte bylo mnohem nebezpečnější než dnes, cesty byly mnohem nepohodlnější než dnes, nevybavené, většinou neudržované, ukazatelů málo. /4
Nezabloudit bylo náročné, chůze po cestě není jízdou po kolejích.
Ježíšovi posluchači znali důležitá biblická vyprávění o vydání se na cestu.
Henoch i Noe chodil s Bohem. (Gn 5,18n
„Martina chodí s Pepíkem“, slyšíme. Co ta slova vypovídají o vztazích?
Chodit s Bohem, znamená bytostné přátelství, jít stejným směrem s někým, kdo je pro mě tím určujícím, koho obdivuji, komu jsem oddán, pro koho žiji, s kým „jdu třeba do i pekel“ – do nebezpečí.
„Tonda má děvče.“ „Naše holka nikoho nemá.“
Někdo také řekne: „Mám Boha. A Bůh má mě.“
Henoch i Noe žili bytostně s Bohem, platilo o nich: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." (Lk 10,27
Abrahám je předním poutníkem. Prošlápl nám cestu (i on sešel z cesty, ale vrátil se).
Izrael upadl do otroctví a byl vyveden ke svobodě.
Saul sešel, litoval, ale už neudržel správný směr.
David se vrátil.
Marie se vydala na cestu, aby si ověřila, zda se může tímto směrem navždy vydat.
Zachariáš a Alžběta ušli mnohem větší kus cesty než jejich současníci, ale zůstali někde trčet, pár kilometrů před místem, kde se na ně pak usmálo štěstí. Naštěstí byli „postrčeni“ a dostali pak velikého syna (jméno Předchůdce Páně souvisí s cestou).
Vícekrát jsme mluvili, co znamená Izajášova výzva: „Vyrovnejte Bohu cestu (aby k vám mohl přijít)“.
Také víme, co znamená: „Obraťte se, jdete opačným směrem“.
Každý jdeme životem poprvé. Zkušenost jiných – spolehlivých, ověřených – s cestou, nám může být náramně užitečná (jejich rady, jak cesta vypadá, co s sebou, jak jít, jak přežít v nebezpečí, čemu se vyhnout, co neobcházet, jaké dovednosti a návyky jsou k putování potřebné …
Je dobré někam putovat, někdy sám, ledacos pak pochopíme. Autobusové nebo letecké zájezdy s tím nemají nic společného, to není pouť, ale návštěva (dnes přepychová).
Ježíš nás natolik upoutal, že jsme k němu vstoupili. Stal se nám vstupními dveřmi, nad nimiž je nápis: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12
Ověřili jsme si, že Ježíš nepoužívá lacinou reklamu k vlastnímu zisku. /6
S Ježíšem jsme se vydali na cestu. Po Velikonocích přesněji víme, až kam nás vede.
„Skrze Ježíše, s ním a v něm chceme celým svým životem chválit Otce“ – těmito slovy vrcholí děkovná modlitba Večeře Páně.
Skrze Ježíše – skrze Dveře – jsme vstoupili do božího království, s Ježíšem chceme jít životem, jeho chceme následovat, jemu se chceme podobat, jeho životní styl se nám natolik zalíbil, že s ním chceme rádi sloužit.
V Ježíši máme přítele (Velikonoce to v nové míře prokázaly), který nám dává přednost, myslí na nás, fandí nám, věří, že z nás něco bude, hájí nás, pečuje o nás, zachraňuje nás.
Pomáhá nám, abychom se uskutečnili jako boží dcery a synové. Nejsme malými dětmi, nevede nás za ručičku, nevozí nás autokarem, „račte nastoupit, podívejte se vlevo, račte se naobědvat …“, vede nás k dospělosti. Máme se naučit chodit po svých nohách. Máme být spolutvůrci svého charakteru a života. Jsme pozváni být jedinečnou osobností, ne nějakým klonem, máme být vynalézaví, naučit se riskovat.
Nemusíme být nevědomými, slepými, Ježíš je naším průvodcem, ukazuje nám jak nebloudit, upozorňuje nás na nebezpečí, a nabízí pomoc, sejdeme-li z cesty. /7
Připomenu několik novozákonních příkladů putování. /8
Připomenu několik osobností z Izraele Ježíšovy doby – lidí, vyznávajících Cestu.
Kaifáš, nejvyšší velekněz, přesvědčený, že vede Izrael k Hospodinu, vstříc Mesiáši a chrání národ před okupačním Římem, se odsouzením Ježíše odkryl – sešel z cesty k Bohu. Nedával pozor, nehledal pravdu, byl si jist svou pravdou, že si už nehlídal svůj hněv a propadl nenávisti.
Nikodémovi až nespravedlivé odsouzení Ježíše ukázalo, v jakých iluzích o spravedlnosti Nejvyššího církevního soudu žil. Až když se Nikodém namočil (ze strachu mlčel k Ježíšově vraždě) přiznal si svou bídu a vydal se Ježíšovou cestou.
Josefa z Arimatie také až hřích ukřižování přivedl k poznání své zbabělosti a správného ohodnocení Ježíše.
Jidáš si léta pečlivě formuloval své svědomí (díky Ježíšovi). Svou vinu si pak přiznal, ale propadl do své představy o spravedlnosti, o nutnosti potrestání viny. Ale neuměl přijmout Ježíšem nabídnutou pomoc. Nenašel už cestu k Ježíšovým dveřím, vedoucím k milosrdenství a k životu.
Apoštolové také opustili Ježíšovu cestu (po Ježíšově zatčení) a vydali se cestou rabínů („rabíni měli pravdu, Ježíš Mesiášem není, spletli jsme se“). Vnitřně Ježíše opustili.
Kdyby je Ježíš nevyhledal a nevyprostil, do smrti by zůstali připosražení svým proviněním.
Ježíš je pro nás cestou, není krásnější a nezištnější osobnosti.
Není rozumné ani bezpečné koupit si řidičský průkaz bez absolvování autoškoly. (V Praze zas takový podvod vyšel na světlo.)
Písmo nás zdarma vyučuje jak putovat po boží cestě. /9
Naším cílem je dojít Ježíšovou cestou do jeho podoby: osvojovat si jeho myšlení, jeho řeč a jeho jednání s lidmi i s Bohem.
Ježíš řekl Filipovi:
„Filipe, ty sis nevšiml, že žiji s Otcem, ve sjednocení s ním? Nic jiného mě neláká, není větší krásy, neprosazuji nic jiného, skrze mě jedná Otec sám. Neříkám nic jiného než Otec, nekonám nic jiného než co můj Táta.
Na mých skutcích jste to přece sami viděli. Dokonce i vy uzdravujete a vymítáte zlé duchy a dobře víte, že to není z vaší síly, z vaší dovednosti nebo z vašich možností.“
Natolik tomu i my rozumíme, proto přitakáváme slovům eucharistické (děkovné) modlitby Večeře Páně, která nás zve ke sjednocení s Ježíšem a vrcholí slovy:
„Skrze Krista, s ním a v něm, tě Bože chceme celým svým životem chválit“. To je naše cesta, náš životní program odkoukaný a přijatý od Ježíše.
Sjednocení s Ježíšem je naším cílem. Tak on sám popisuje jeden z účelů své Hostiny: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. /10
Ježíš sám je cestou k Otci. Dojít k Bohu, být s druhými jeho obrazem, je cílem našeho života. /11
Pro jistotu připomenu, že cílem není nehřešit. Cílem není boj proti hříchu, to k té cestě samozřejmě patří, ale není to cíl sám.
Hřích nás může smrtelně ohrozit, proto ho rozhodně nepodceňujeme a chceme se jej co nejvíce vyvarovat, ale nestačí jen nehřešit. Máme se vydat na cestu a jít dál a dál. Nemusíme se bát. Hřích sice sami nevyléčíme, ale známe lékaře, který si s ním umí poradit. /12
Hřích nemusí být – díky božímu milosrdenství – tragédií. Ukazuje nám, co máme nedomyšleného, co neumíme, kde jsme slabí. Víme, že nestačí odstraňovat hřích, ale hledat jeho příčinu a tu pak odstranit.
Ježíš mluvil o slabinách židovské zbožnosti. Nevěřili mu, tvrdili, že přehání a pomlouvá. Ježíš se nechal ukřižovat, aby zbožní všech časů prokoukli. Ukřižování ukázalo jejich slabiny – prokázalo, že jejich „víra“ je životu nebezpečná.
Uvedu dva další příklady: „Německá okupace ukázala, jak málo naše převážně křesťanská společnost před 2. světovou válkou přijala Ježíšovy názory: Dva týdny po Mnichovu, 14.října 1938, půl roku před německou okupací, vydaly České komory lékařů, inženýrů, advokátů a notářů prohlášení, aby v jejich povoláních, ani v budoucnu, nesměli působit Židé. Advokáti se omluvili až v r. 2009, lékaři v r. 2010.
Mnoho matek přivádí své třináctileté dcerky ke gynekologům, aby jim předepsali antikoncepční pilulky. Kam mámy ta děvčata vedou?
Dobře, můžeme říci, my to neděláme. Ale co znamená Ježíšova věta: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.
A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.
Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (J 14,12-14
Má smysl o to usilovat? Zajímá nás to? Chceme tam dojít?
Cestu a průvodce máme. /13
Kdo o sobě může říci: „Já jsem cesta pravda a život“?
Kdo nás může provést tak náročnými místy, jako bylo třeba mučení, kterým prošel Jan Nepomucký?
(U nás slavíme svatojánskou poutní slavnost).
Pravda není jen mé přitakání pravdě, pravdivým se stávám jen natolik, nakolik pravdivé, poctivé a spravedlivé je mé jednání. /14
Kdo je dárcem a udržovatelem života?
Život mně nedat Marx, Hitler, ani andělé ani někdo mimo Boha. Sami dojdeme jen ke smrti. Tu můžeme oddálit dobrou života správou nebo péčí o společnost a svět. Ale nikdo, kromě Boha nás nemůže obdarovat odpuštěním nebo životem věčným. Ani andělé, hvězdy, drahokamy, operace, léky a léčivé byliny – jen Pán života.
------------------------------
Poznámky:
/1 Ježíšova cesta vede do Božího království. Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme sebe a vztahy s druhými uspořádat podle Ježíšových pravidel. Kdo zachrání jednoho člověka, zachránil celý svět. Ten na koho máme největší vliv a koho máme v největší moci, jsme my sami.
Abych se mohl uskutečnit jako syn/dcera, abych dospěl z množiny snoubenky do množiny nevěsty Mesiáše, potřebuji věnovat Ježíšovým radám velikou pečlivost.
Větší než ji věnovali apoštolové.
Pokud o to nestojím, pokud se spokojím s málem, rouhám se Ježíšově úsilí, jeho obětavosti!
Nepotěšilo by nás, kdyby hokejisté prohlásili, stačí nám účast na mistrovství, nebudeme usilovat o medaili. Nevěstu (a její rodiče) bychom nenadchli, kdybychom řekli, mně stačí průměrné manželství. Trestuhodně bychom ošidili své děti, kdybychom lajdačili ve svém rodičovství.
/2 K pochopení podobenství nestačí jen souhlasit se slyšenými slovy, odkývat je. Aby děti porozuměly, jak důležitá je sůl, zveme je k naslouchání a prožití pohádky „Sůl nad zlato“.
Abychom si mohli představit, jak cesty dříve vypadaly, je dobré se podívat na obrázky tamější krajiny, nesrovnatelně pustší krajina než naše, bez vody, málo obydlená, cesty téměř neudržované, bez značení…
/3 Víme, že chyba na křižovatce nás často zavede jinam a než se vrátíme na původní silnici, ztratíme zbytečně mnoho času,
/4 Vzpomeňme, že to, co my nazýváme biblickými přikázáními, bylo pro Izraelce ukazatelem cesty (kterých na jejich cestách bylo málo). Když něco takového potkali, měli velikou radost, že jdou správně („Tudy k pěknému manželství“).
/5 Mnoho našich zbožných přehlíží, že máme milovat Boha také celou svou myslí. Rozum je jeden z největších božích darů. Díky rozumu poznáváme krásu milujícího, ne jen citem nebo intuicí, nejsme pouhými živočichy. Rozumem se můžeme ubránit podvodníkům a lžimesiášům, kteří se mistrně přetvařují. Bez přemýšlení lehce sejdeme z cesty, bez přemýšlení by naše důvěra (“víra“) byla slepá a naivní. Naivita je někdy životu nebezpečná.
Za přemýšlení Ježíš řadu lidí chválí (ženu krvotokou, ženu kananejskou, důstojníka, kterému Ježíš uzdravil služebníka, Marie je člověk krásného přemýšlení, atd.)
Za nepřemýšlení kárá Ježíš apoštoly a řadu horších neústupných náboženských pokrytců.
Kdo se vydává na cestu, nutně potřebuje mít všech pět pohromadě. Mezi biblickými osobnostmi a dalšími světci nenajdeme jediného hloupého.
Každý pokřtěný se má vzdělávat, jinak svede druhé z Ježíšovy cesty. „Kdybych si měla vybrat mezi zpovědníkem zbožným a vzdělaným, vyberu si vzdělaného“, řekla Terezie Veliká.
Vyprávěl jeden jezuita: „Po válce se k jezuitům hlásilo dost uchazečů. Přijata byla jen třetina. Lidé říkali, proč ty hochy nevezmete, jsou zbožní? ,Zbožní jsou, ale jsou hloupí. Zbožnost vyprchá a hloupost zůstane´, pravil novicmistr.“
/6 Podvodníci, lákající poutníky na své cesty – berou za to často tučný peníz. (Čert má mnoho mladých a nikdo z nich nedělá nic jen pro naše modré oči. I když se snaží vypadat a mluvit jako maminka kozička, zůstávají vlky, živící se masíčkem kůzlátek.)
/7 Minule jsme si říkali, antická filosofie je úžasná, ale je dostupná jen vzdělaným, teologie, dogmatika, katechismus a zpovědní zrcadlo mají svou cenu, ale naše putování, život je něčím živým. Bůh nás vybavil Písmem, to nás svými vyprávěními prakticky učí přemýšlet a rozpoznávat co vede k životu a co jej ničí.
/8 Starozákonní vyprávění jsou neméně důležitá, novozákonní vyučování jejich znalost předpokládá a na nich staví, jsou nezastupitelná).
/9 Apoštolové nám předávají cenné zkušenosti jak s Ježíšem putovat. Upozorňují nás, jak se jim Vymstilo, když Ježíšova slova nebrali úplně vážně. Nedávno jsme si připomínali, jak podcenili i podobenství o záplatě na šatech a o měchu na víno, jak míchali Ježíšovy názory s názory rabínů.
/10 Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
(J 6,53-57
/11 Z pozice snoubenky můžeme dorůst až na úroveň nevěsty a královny Boží.
/12 Víme sice, že existuje hřích, s kterým nikdo nehne, ani Bůh, ale do toho nemusíme upadnout, pokud na Ježíše dáme.
Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání:
„Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.
A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Mt 11,20-24
/13 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15-17
/14 Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21
Máme v živé paměti události Velikonoc.
Apoštolové při nich poněkud selhali – nevěnovali patřičnou pozornost Ježíšovým slovům, která jim před Velikonocemi říkal. Poučeni chybami apoštolů, chceme znovu naslouchat Ježíšovým slovům.
Před týdnem jsme slyšeli podobenství o dveřích. V životě potkáváme různé dveře. Záleží, pro které se rozhodneme, do kterých vstoupíme.
Ježíš je dveřmi i cestou do Božího království. /1
Na cestě je důležité vytrvat a dojít k cíli.
Všimněme si trpělivě podobenství o cestě. /2
Na ruské stepi stačí rada: „Ve čtvrtek zahni doprava“. Jenže život se někdy podobá také cestě v kopcích nebo horách – každou chvíli se objevuje něco nového, jiné okolí, jiný terén, mění se směr, když se cesta kroutí, někdy se jde dolů a jindy nahoru.
I na své životní cestě se setkáváme s jinými cestami, procházíme různými rozcestími. /3
Nesejít ze správné cesty není úplně samozřejmé.
Potkáváme všelijaké agenty, doporučující jiné cesty ke štěstí „snadno a rychle“.
Někdy se necháváme svést, hledáme zkratky, pohodlnější stezku ...
Životem jdeme poprvé. Někteří mají strach, nebo jsou pohodlní a obstarávají si „navigační zařízení“ – vyhledávají regulovčíky ochotně ukazující „kudy jít“ (pomocí jejich osvícení, hvězd, hádání z ruky, věštění všeho druhu …) nebo se nechají zlákat agenty zvoucí pocestné do svých podniků podél cesty.
Existují také škodolibci, zlomyslně otáčející ukazatele cest nesprávným směrem.
Ježíš mluvil k lidem, kteří převážně chodili pěšky. Cestování tenkráte bylo mnohem nebezpečnější než dnes, cesty byly mnohem nepohodlnější než dnes, nevybavené, většinou neudržované, ukazatelů málo. /4
Nezabloudit bylo náročné, chůze po cestě není jízdou po kolejích.
Ježíšovi posluchači znali důležitá biblická vyprávění o vydání se na cestu.
Henoch i Noe chodil s Bohem. (Gn 5,18n
) Co to znamená?
„Martina chodí s Pepíkem“, slyšíme. Co ta slova vypovídají o vztazích?
Chodit s Bohem, znamená bytostné přátelství, jít stejným směrem s někým, kdo je pro mě tím určujícím, koho obdivuji, komu jsem oddán, pro koho žiji, s kým „jdu třeba do i pekel“ – do nebezpečí.
„Tonda má děvče.“ „Naše holka nikoho nemá.“
Někdo také řekne: „Mám Boha. A Bůh má mě.“
Henoch i Noe žili bytostně s Bohem, platilo o nich: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." (Lk 10,27
)
/5
Abrahám je předním poutníkem. Prošlápl nám cestu (i on sešel z cesty, ale vrátil se).
Izrael upadl do otroctví a byl vyveden ke svobodě.
Saul sešel, litoval, ale už neudržel správný směr.
David se vrátil.
Marie se vydala na cestu, aby si ověřila, zda se může tímto směrem navždy vydat.
Zachariáš a Alžběta ušli mnohem větší kus cesty než jejich současníci, ale zůstali někde trčet, pár kilometrů před místem, kde se na ně pak usmálo štěstí. Naštěstí byli „postrčeni“ a dostali pak velikého syna (jméno Předchůdce Páně souvisí s cestou).
Vícekrát jsme mluvili, co znamená Izajášova výzva: „Vyrovnejte Bohu cestu (aby k vám mohl přijít)“.
Také víme, co znamená: „Obraťte se, jdete opačným směrem“.
Každý jdeme životem poprvé. Zkušenost jiných – spolehlivých, ověřených – s cestou, nám může být náramně užitečná (jejich rady, jak cesta vypadá, co s sebou, jak jít, jak přežít v nebezpečí, čemu se vyhnout, co neobcházet, jaké dovednosti a návyky jsou k putování potřebné …
Je dobré někam putovat, někdy sám, ledacos pak pochopíme. Autobusové nebo letecké zájezdy s tím nemají nic společného, to není pouť, ale návštěva (dnes přepychová).
Ježíš nás natolik upoutal, že jsme k němu vstoupili. Stal se nám vstupními dveřmi, nad nimiž je nápis: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12
)
Ověřili jsme si, že Ježíš nepoužívá lacinou reklamu k vlastnímu zisku. /6
S Ježíšem jsme se vydali na cestu. Po Velikonocích přesněji víme, až kam nás vede.
„Skrze Ježíše, s ním a v něm chceme celým svým životem chválit Otce“ – těmito slovy vrcholí děkovná modlitba Večeře Páně.
Skrze Ježíše – skrze Dveře – jsme vstoupili do božího království, s Ježíšem chceme jít životem, jeho chceme následovat, jemu se chceme podobat, jeho životní styl se nám natolik zalíbil, že s ním chceme rádi sloužit.
V Ježíši máme přítele (Velikonoce to v nové míře prokázaly), který nám dává přednost, myslí na nás, fandí nám, věří, že z nás něco bude, hájí nás, pečuje o nás, zachraňuje nás.
Pomáhá nám, abychom se uskutečnili jako boží dcery a synové. Nejsme malými dětmi, nevede nás za ručičku, nevozí nás autokarem, „račte nastoupit, podívejte se vlevo, račte se naobědvat …“, vede nás k dospělosti. Máme se naučit chodit po svých nohách. Máme být spolutvůrci svého charakteru a života. Jsme pozváni být jedinečnou osobností, ne nějakým klonem, máme být vynalézaví, naučit se riskovat.
Nemusíme být nevědomými, slepými, Ježíš je naším průvodcem, ukazuje nám jak nebloudit, upozorňuje nás na nebezpečí, a nabízí pomoc, sejdeme-li z cesty. /7
Připomenu několik novozákonních příkladů putování. /8
Připomenu několik osobností z Izraele Ježíšovy doby – lidí, vyznávajících Cestu.
Kaifáš, nejvyšší velekněz, přesvědčený, že vede Izrael k Hospodinu, vstříc Mesiáši a chrání národ před okupačním Římem, se odsouzením Ježíše odkryl – sešel z cesty k Bohu. Nedával pozor, nehledal pravdu, byl si jist svou pravdou, že si už nehlídal svůj hněv a propadl nenávisti.
Nikodémovi až nespravedlivé odsouzení Ježíše ukázalo, v jakých iluzích o spravedlnosti Nejvyššího církevního soudu žil. Až když se Nikodém namočil (ze strachu mlčel k Ježíšově vraždě) přiznal si svou bídu a vydal se Ježíšovou cestou.
Josefa z Arimatie také až hřích ukřižování přivedl k poznání své zbabělosti a správného ohodnocení Ježíše.
Jidáš si léta pečlivě formuloval své svědomí (díky Ježíšovi). Svou vinu si pak přiznal, ale propadl do své představy o spravedlnosti, o nutnosti potrestání viny. Ale neuměl přijmout Ježíšem nabídnutou pomoc. Nenašel už cestu k Ježíšovým dveřím, vedoucím k milosrdenství a k životu.
Apoštolové také opustili Ježíšovu cestu (po Ježíšově zatčení) a vydali se cestou rabínů („rabíni měli pravdu, Ježíš Mesiášem není, spletli jsme se“). Vnitřně Ježíše opustili.
Kdyby je Ježíš nevyhledal a nevyprostil, do smrti by zůstali připosražení svým proviněním.
Ježíš je pro nás cestou, není krásnější a nezištnější osobnosti.
Není rozumné ani bezpečné koupit si řidičský průkaz bez absolvování autoškoly. (V Praze zas takový podvod vyšel na světlo.)
Písmo nás zdarma vyučuje jak putovat po boží cestě. /9
Naším cílem je dojít Ježíšovou cestou do jeho podoby: osvojovat si jeho myšlení, jeho řeč a jeho jednání s lidmi i s Bohem.
Ježíš řekl Filipovi:
„Filipe, ty sis nevšiml, že žiji s Otcem, ve sjednocení s ním? Nic jiného mě neláká, není větší krásy, neprosazuji nic jiného, skrze mě jedná Otec sám. Neříkám nic jiného než Otec, nekonám nic jiného než co můj Táta.
Na mých skutcích jste to přece sami viděli. Dokonce i vy uzdravujete a vymítáte zlé duchy a dobře víte, že to není z vaší síly, z vaší dovednosti nebo z vašich možností.“
Natolik tomu i my rozumíme, proto přitakáváme slovům eucharistické (děkovné) modlitby Večeře Páně, která nás zve ke sjednocení s Ježíšem a vrcholí slovy:
„Skrze Krista, s ním a v něm, tě Bože chceme celým svým životem chválit“. To je naše cesta, náš životní program odkoukaný a přijatý od Ježíše.
Sjednocení s Ježíšem je naším cílem. Tak on sám popisuje jeden z účelů své Hostiny: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. /10
Ježíš sám je cestou k Otci. Dojít k Bohu, být s druhými jeho obrazem, je cílem našeho života. /11
Pro jistotu připomenu, že cílem není nehřešit. Cílem není boj proti hříchu, to k té cestě samozřejmě patří, ale není to cíl sám.
Hřích nás může smrtelně ohrozit, proto ho rozhodně nepodceňujeme a chceme se jej co nejvíce vyvarovat, ale nestačí jen nehřešit. Máme se vydat na cestu a jít dál a dál. Nemusíme se bát. Hřích sice sami nevyléčíme, ale známe lékaře, který si s ním umí poradit. /12
Hřích nemusí být – díky božímu milosrdenství – tragédií. Ukazuje nám, co máme nedomyšleného, co neumíme, kde jsme slabí. Víme, že nestačí odstraňovat hřích, ale hledat jeho příčinu a tu pak odstranit.
Ježíš mluvil o slabinách židovské zbožnosti. Nevěřili mu, tvrdili, že přehání a pomlouvá. Ježíš se nechal ukřižovat, aby zbožní všech časů prokoukli. Ukřižování ukázalo jejich slabiny – prokázalo, že jejich „víra“ je životu nebezpečná.
Uvedu dva další příklady: „Německá okupace ukázala, jak málo naše převážně křesťanská společnost před 2. světovou válkou přijala Ježíšovy názory: Dva týdny po Mnichovu, 14.října 1938, půl roku před německou okupací, vydaly České komory lékařů, inženýrů, advokátů a notářů prohlášení, aby v jejich povoláních, ani v budoucnu, nesměli působit Židé. Advokáti se omluvili až v r. 2009, lékaři v r. 2010.
Mnoho matek přivádí své třináctileté dcerky ke gynekologům, aby jim předepsali antikoncepční pilulky. Kam mámy ta děvčata vedou?
Dobře, můžeme říci, my to neděláme. Ale co znamená Ježíšova věta: „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.
A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.
Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (J 14,12-14
)
Má smysl o to usilovat? Zajímá nás to? Chceme tam dojít?
Cestu a průvodce máme. /13
Kdo o sobě může říci: „Já jsem cesta pravda a život“?
Kdo nás může provést tak náročnými místy, jako bylo třeba mučení, kterým prošel Jan Nepomucký?
(U nás slavíme svatojánskou poutní slavnost).
Pravda není jen mé přitakání pravdě, pravdivým se stávám jen natolik, nakolik pravdivé, poctivé a spravedlivé je mé jednání. /14
Kdo je dárcem a udržovatelem života?
Život mně nedat Marx, Hitler, ani andělé ani někdo mimo Boha. Sami dojdeme jen ke smrti. Tu můžeme oddálit dobrou života správou nebo péčí o společnost a svět. Ale nikdo, kromě Boha nás nemůže obdarovat odpuštěním nebo životem věčným. Ani andělé, hvězdy, drahokamy, operace, léky a léčivé byliny – jen Pán života.
------------------------------
Poznámky:
/1 Ježíšova cesta vede do Božího království. Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme sebe a vztahy s druhými uspořádat podle Ježíšových pravidel. Kdo zachrání jednoho člověka, zachránil celý svět. Ten na koho máme největší vliv a koho máme v největší moci, jsme my sami.
Abych se mohl uskutečnit jako syn/dcera, abych dospěl z množiny snoubenky do množiny nevěsty Mesiáše, potřebuji věnovat Ježíšovým radám velikou pečlivost.
Větší než ji věnovali apoštolové.
Pokud o to nestojím, pokud se spokojím s málem, rouhám se Ježíšově úsilí, jeho obětavosti!
Nepotěšilo by nás, kdyby hokejisté prohlásili, stačí nám účast na mistrovství, nebudeme usilovat o medaili. Nevěstu (a její rodiče) bychom nenadchli, kdybychom řekli, mně stačí průměrné manželství. Trestuhodně bychom ošidili své děti, kdybychom lajdačili ve svém rodičovství.
/2 K pochopení podobenství nestačí jen souhlasit se slyšenými slovy, odkývat je. Aby děti porozuměly, jak důležitá je sůl, zveme je k naslouchání a prožití pohádky „Sůl nad zlato“.
Abychom si mohli představit, jak cesty dříve vypadaly, je dobré se podívat na obrázky tamější krajiny, nesrovnatelně pustší krajina než naše, bez vody, málo obydlená, cesty téměř neudržované, bez značení…
/3 Víme, že chyba na křižovatce nás často zavede jinam a než se vrátíme na původní silnici, ztratíme zbytečně mnoho času,
/4 Vzpomeňme, že to, co my nazýváme biblickými přikázáními, bylo pro Izraelce ukazatelem cesty (kterých na jejich cestách bylo málo). Když něco takového potkali, měli velikou radost, že jdou správně („Tudy k pěknému manželství“).
/5 Mnoho našich zbožných přehlíží, že máme milovat Boha také celou svou myslí. Rozum je jeden z největších božích darů. Díky rozumu poznáváme krásu milujícího, ne jen citem nebo intuicí, nejsme pouhými živočichy. Rozumem se můžeme ubránit podvodníkům a lžimesiášům, kteří se mistrně přetvařují. Bez přemýšlení lehce sejdeme z cesty, bez přemýšlení by naše důvěra (“víra“) byla slepá a naivní. Naivita je někdy životu nebezpečná.
Za přemýšlení Ježíš řadu lidí chválí (ženu krvotokou, ženu kananejskou, důstojníka, kterému Ježíš uzdravil služebníka, Marie je člověk krásného přemýšlení, atd.)
Za nepřemýšlení kárá Ježíš apoštoly a řadu horších neústupných náboženských pokrytců.
Kdo se vydává na cestu, nutně potřebuje mít všech pět pohromadě. Mezi biblickými osobnostmi a dalšími světci nenajdeme jediného hloupého.
Každý pokřtěný se má vzdělávat, jinak svede druhé z Ježíšovy cesty. „Kdybych si měla vybrat mezi zpovědníkem zbožným a vzdělaným, vyberu si vzdělaného“, řekla Terezie Veliká.
Vyprávěl jeden jezuita: „Po válce se k jezuitům hlásilo dost uchazečů. Přijata byla jen třetina. Lidé říkali, proč ty hochy nevezmete, jsou zbožní? ,Zbožní jsou, ale jsou hloupí. Zbožnost vyprchá a hloupost zůstane´, pravil novicmistr.“
/6 Podvodníci, lákající poutníky na své cesty – berou za to často tučný peníz. (Čert má mnoho mladých a nikdo z nich nedělá nic jen pro naše modré oči. I když se snaží vypadat a mluvit jako maminka kozička, zůstávají vlky, živící se masíčkem kůzlátek.)
/7 Minule jsme si říkali, antická filosofie je úžasná, ale je dostupná jen vzdělaným, teologie, dogmatika, katechismus a zpovědní zrcadlo mají svou cenu, ale naše putování, život je něčím živým. Bůh nás vybavil Písmem, to nás svými vyprávěními prakticky učí přemýšlet a rozpoznávat co vede k životu a co jej ničí.
/8 Starozákonní vyprávění jsou neméně důležitá, novozákonní vyučování jejich znalost předpokládá a na nich staví, jsou nezastupitelná).
/9 Apoštolové nám předávají cenné zkušenosti jak s Ježíšem putovat. Upozorňují nás, jak se jim Vymstilo, když Ježíšova slova nebrali úplně vážně. Nedávno jsme si připomínali, jak podcenili i podobenství o záplatě na šatech a o měchu na víno, jak míchali Ježíšovy názory s názory rabínů.
/10 Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.
(J 6,53-57
)
/11 Z pozice snoubenky můžeme dorůst až na úroveň nevěsty a královny Boží.
/12 Víme sice, že existuje hřích, s kterým nikdo nehne, ani Bůh, ale do toho nemusíme upadnout, pokud na Ježíše dáme.
Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání:
„Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám.
A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě." (Mt 11,20-24
)
/13 Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15-17
)
/14 Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21
)