3. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 24,19-21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14.22-28; Žl 16; 1 Pt 1,17-21; Lk 24,13-35
Datum: 8. 5. 2011
To se po smrti bin Ládina zase vyrojilo chytrolínů…

Čteme, posloucháme, koukáme na televizi, diskutujeme …

A co Ježíšova smrt?

Svět to nezajímá. 

Nás také ne.

„Aleluja, vstal z mrtvých, šťastná vina“. „Na zdraví!“

„Tak to je! Není co řešit! Nerejpej!“  

Emauzští prohráli, Ježíš není Mesiášem. „Nebudeme čekat, až nás tady velerada vybere“.

Ježíš je naštěstí věrný přítel …

Emauzští mu, přes jejich selhání, dál stojí za přátelství.

Ježíš po zmrtvýchvstání  vyhledal jen některé lidi. Podle jakého klíče? Ke Kaifášovi nepřišel.  

Emauzští řekli: „My už ničemu nerozumíme“.

Konečně! 

Před tím se hádali: „Ježíši Kriste, ty tomu nerozumíš!“

Konečně jim Ježíš  mohl otevřít mysl (rozum)!

Co myslíte, vyhledal by Ježíš  nás?

Jak se to pozná? 

Ježíš emauzským učedníků  a pak i apoštolům znovu v biblické hodině zopakoval co Písmo předvídalo o střetu Mesiáše se zbožnými. Tomáš odmítl: „Dejte mně s tím pokoj! Nechci nic slyšet!“ (Za to jej Ježíš káral.) 

Zajímá nás, jak to bylo s Ježíšovou smrtí?

Emauzští přemlouvali neznámého pocestného: „Přespi u nás, já si lehnu na podlahu, ty vykládáš úžasně Písmo, dopovídej nám to.“  

Zajímá nás „smysl Písma“? 

Co znamenají slova: „že Mesiáš musel trpět?

Proč musel, kdo to nařídil? Nic přece nemusíme (jen zemřít.)  

Co vyprávíte dětem o Ježíšově  smrti?

Umíme děti přivést k tomu, aby se ptali?

Nebo se tváříme i doma (jako v kostele), že všemu rozumíme? 

Jak dlouho může dětem takový  přístup vydržet?

(Nebudou-li Ježíši rozumět, stačí pár otázek zvenku a jejich chatrná konstrukce víry se jim zbortí.)  

Jedno idylické vánoční kázání o narození Ježíška ve svaté rodině zakončil „Důstojný pán“ prohlášením: „A keby to aj pravda nebola, veď je nám tu dobre“.  

Připadám si podobně, když i od některých přátel (kteří se už nějaký čas namáhají číst tyto Poznámky) slyším reakce typu: „Ale vždyť ti naši svatí apoštolové, Tomáš, Petr a apoštolové byli přece skvělí a šikovní, co proti nim máš?“ 

Byl bych poslední, kdo by chtěl apoštoly kritizovat.

Ale proč jim Ježíš  řadu věcí vytýká a kárá je?

(Na jedné straně  se už umíme zbavil biče výkonnosti, ale na druhé nechceme apoštoly slyšet, když mluví o svých selháních.)

Všímejme si, za co Ježíš  někoho chválí a proč někoho kárá. Pokaždé hledejme proč. 

Ježíš přišel dopomoci židům k náboženské reformě. /1 

Apoštolové ukazovali židům, později i pohanům, co je třeba na židovství změnit („spása je ze židů“), čím se židé ve vztahu k Hospodinu míjí a co a jak je třeba zreformovat.

V evangeliích učedníci zapsali Ježíšova slova o důvodech ukřižování.  

Když nám popsali svá selhání, měli k tomu důvod. Nikdo se jen tak nechlubí svými chybami.

Proč tedy nebereme evangelia vážně?   

Představme si, že se nám někdo vážený svěří se svým životním selháním - aby nám pomohl neupadnout do podobných chyb nebo nepřeceňovat sám sebe - a my bychom mu odpověděli laciným ujišťováním o boží lásce.

Takového člověka bychom zarmoutili, jeho poctivé vyznání a starost o nás, bychom zlehčili. /2

Zapomínáme, že naše provinění  má většinou sociální dopad.

Jestli se rozvedu, nejsem zasažen jen já a partner, nepřijdu jen o peníze, ale jsou zasaženy děti, příbuzní, široké okolí a veřejnost. Sám se mohu nějak poučit, ale co se spáleništěm okolo mě?

 

Trochu se přeme, zda je použitelný  starý výraz z velikonočního chvalozpěvu „šťastná vina“ (posvěceném staletím, také chvalozpěv mnoho let rád zpívám).

Je to poetické vyjádření, ale nikdy jsem zdrcenému kajícníkovi, ani jediné znásilněné, ani jedinému vrahovi nemohl říci: „Šťastná vina“.

V kostele nám ta slova nevadí, ale zkuste je vyslovit, až budete v Osvětimi u hromad vlasů, kartáčků na zuby a bot …  

Apoštolové nikdy nezlehčili Ježíšovo ukřižování. Zvraceli nad sebou, nad svou zbabělostí.

Když  je Ježíš vyhledal a potěšil, skákali radostí.

Byli svému Mistrovi vděční, že jim nic nevyčítal, ale kvůli své poctivosti (i pro ty, které pak měli doprovázet do božího království)  chtěli vědět, kde udělali chybu.  

Nedávno jsem četl přednášku váženého křesťana a akademicky vzdělaného člověka, také mluvil o důvodu Ježíšova ukřižování.

Ale místo, aby vyšel z Ježíšových slov, použil příměr z kázání sv. Pavla, že „Ježíš na sebe vzal naše viny“, aniž by vysvětlit, co ta slova mají znamenat.  

Ten dobrý bratr na přednášce řekl: „Ježíš na sebe vzal hříchy světa skutečně, ne jakoby, a prožíval tedy i pocit viny a odpovědnosti. Na něm leží vina za gulagy, koncentráky, za každé znásilňování a vraždění nevinných dětí, tím vším je oddělen od Otce. Proto na kříži ve smrtelných mukách volá: „Bože, můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“

 

Prosím Vás, můžete mě  někdo vysvětlit, co znamená, vzít na sebe vinu druhého?  

Někdy se mluví o trestu za druhého.

Ale jak mohu vzít na sebe vinu vraha, který znásilněnil a zavraždil Aničku J. Nebo jak vzít vinu Heydricha a Eichmana za „konečné řešení židovské otázky“?

Jak se mohu postavit před oběti a říci: „Beru vinu na sebe, vinen jsem já!“ /3 

Apoštol Pavel ve své lásce ke svým souvěrcům jednou řekl: „Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím“. (Ř 9,3)  

Víme, co tím chtěl  říci, ale rozumíme také, že to nemyslel do důsledků. Zavržen je ten, kdo proklíná Boha. Pavel to přece nemyslel tak, že by řekl: „Když už chcete proklínat Boha, buďte ticho, já budu proklínat a vy nepůjdete do pekla. Vlk se nažere a koza zůstane celá.“  

 

Jak je to s potrestáním za druhého? To by snad šlo - pokud by soudce neznal skutečného pachatele! 

Ale, „odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil“ (srov. J 7,51)?

Natož Bůh, copak může odsoudit nevinného? Kde by byla spravedlnost vůči Ježíši? 

Trest má sloužit k nápravě. Pokud se trestanec nenapraví, trest se minul účinkem. Napraví-li se, může mu být trest zmenšen nebo prominut. I světský soud zná milosrdenství. Trest často  neodčiňuje provinění. 

 

Jak jedná Bůh? Jakou představu o něm máme? Je Bůh pedantské monstrum, které vyžaduje odpykání trestu do poslední špetky?

Jaký trest by měl vytrpět Hitler, aby byl odpovídající jeho vině?

Navíc trest nenapraví  škodu.

A copak je Bůh vázán na nějaký vyšší princip přísné spravedlnosti, která  je nad Bohem a z které se nemůže vymanit?  

Copak Bůh nemůže být víc než spravedlivý – totiž milosrdný?

Bůh nevyžadoval trest smrti za Ábelovu vraždu. /4

Bůh nevyžadoval trest smrti ani za prodání Josefa do otroctví, ani za Davidovy hříchy, ani za egyptské a babylonské zajetí, ani za viny nás - „marnotratných synů“.  

Světský soudce je vázán zákonem, ten je pro něj nejvyšší normou. Bůh je svobodný ve svém milosrdenství.

„Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil.“ 

Ti, kteří nechtějí  přemýšlet, prohlásí: „To je tajemství, Boží jednání nemůžeme pochopit“.

Každý slušný  rodič se snaží, aby děti pochopily jeho myšlení, jeho jednání, rozpoznaly pravidla, dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost.  

Je mi občas trpko, když  někdo jen tak shodí některá má tvrzení. Já bych si to vůči jeho odbornosti nedovolil, ani k zedníkovi, ani k účetnímu, ani k fyzikovi. S lékařem by tak nejednali. Ale to už je úděl kněze uprostřed věřících. (Místo, aby se ptali, shodí faráře jak chlapi v poslední hospodě.)

Ale budiž. Mnohem více mě  ovšem mrzí, když nebereme vážně slovo Písma. (K této naší závažné nemoci se ještě vrátím.)  

Smrt bin Ládina nás zajímá  víc než smrt Ježíše. Není to ostuda?

Zpěvem: „Tebe ctíme, milujeme celým srdcem, Maria“, to nezachráníme.

Marii Ježíšova smrt bytostně zasáhla.  

Za totality jsme na soudy svých přátel chodili, nelitovali jsme času ani nebezpečí. Proces s nimi nás zajímal.     

Koho zajímá rekonstrukce biblické hodiny, kterou vyslechli emauzští a pak apoštolové?  

 

-----------------------

Poznámky:

                 /1     Ježíš přišel i k nám a pro nás. (I my máme být „církví stále se reformující“, stále se máme obracet ke Kristu a porovnávat si své názory s jeho názory.)

 

                  /2    Vyslechl jsem řadu kajícníků, nesoucích poctivě a odpovědně následky svých provinění. Přijali odpuštění – jinak by svou vinu neunesli, ale netvrdí, že se nic nestalo.

Někteří, kterým se rozbilo manželství, nezakrývají svůj podíl viny, celý  život nesou následky, nevytěsňují  je a snaží se, aby v novém vztahu uhráli co nejvíce dobrého. Jiní, s úsměvem vymění manžela za jiného a tváří se jakoby se nic nestalo.

Vícekrát jsem řekl o druhém něco, co jsem neměl ověřeno - a zřejmě  se to šířilo dál, jak vlny na vodní  hladině, do které jsem hodil kámen – následky nejsem schopen zvrátit. Někdo si nespravedlivě  zařadil druhého na základě  mého nespravedlivého hodnocení. 

Jsem Bohu vděčný  za to, že nás svým odpuštěním nese, abychom mělo odvahu jít dál, ale následky a odpovědnost nemůžeme odhodit.  

Viz také  přílohu uvedenou za poznámkami pod čarou. 

                  /3     Za otěhotnění  v koncentráku byl trest smrti. Stalo se, že vězeňkyně pomohly ženě porodit dítě, umyly ho, pochovaly a pak jej udusily (svěřily dítě do náruče boží, nedopustily, aby se dostalo do rukou vrahů). 

              Lékař se vyznával: „Snažil jsem se pomoci těhotné  ženě, aby si nechala dítě. Ale žena byla v tak hrozném tlaku, že k tomu neměla odvahu a sílu. Byla by šla ke známé andělíčkářce. u které hrozily pro ženu těžké následky, možní i smrt. Abych zachránil ženu, udělal jsem ten potrat já.“ Kněz lékaře objal, plakal s ním - nad tím strašným trápením - a lékaře potěšil. 

 

                  /4     Kainovo znamení  není vypáleným cejchem pro bratrovrahy, ale znamením tabu – nedotknutelnosti. Kain je chráněn, aby měl  čas na obrácení a změnu smýšlení, aby poznal, jakou cenu má bratr vedle nás a že každý máme být strážcem druhých.

 

- - - - -

Příloha (článek z Lidových novin):

 

      TEN PÁNBÍČEK JE HORŠÍ NEŽ  HAVEL

Chyby minulosti se ale neustále vracejí," říká muž, po jehož  úderu zemřel jeho otec Josef Odložil.

JESENÍKY/PRAHA Léta žije pod pahorky Jeseníků, stará se o lesy: uklízí po těžbě i bojuje s kůrovcem. Martin Odložil (37) začíná pracovat v šest a končí odpoledne, podílí se na péči o roční dcerku. LN ho vyhledaly kvůli vůbec prvnímu rozhovoru po smutných událostech z 90.let. Žádost neodmítl, ale fotit se nechtěl. "Tyhle lesy mají jedinečné kouzlo a já mám štěstí, že pracuji s lidmi, kteří mají les rádi a disponují i výjimečným smyslem pro humor.  

 

LN Lidé  z vašeho okolí říkají,  že jste se změnil. Změnil jste se tedy?

Myslím, že jsem prodělal slušnou genezi. Blížím se ke čtyřicítce, viděl jsem kousek světa a snad i našel trochu pokory. Život už pro mě není  výzva k boji s překážkami a nepřáteli, mám dost co dělat sám se sebou. Došel jsem ke zjištění, že největšího nepřítele si paradoxně hýčkám v sobě. Velmi si vážím přátel, kteří se mnou moje příběhy šílenství prožili, a přesto se nenechali zapudit. Začal jsem vnímat podstatně širší spektrum barev, dnes vím, že dřív jsem viděl svět dost černobíle.

 

LN Lidi kolem vás, ale také sebe jste zatížil velkým břemenem. Je hodně těžké s ním žít?

Dost dlouho mi trvalo, abych si vůbec připustil, že jsem zabil člověka. Myslím, že jsem prožil bolest, snad si umím představit, jak chutná utrpení, ale pocit, který ve mně zanechal rok 1993, s ničím srovnat neumím. Myslím, že musí být neuvěřitelně těžké vyrovnat se s tím, že člověk zabije někoho cizího, ale když to udělá člověku, jehož tvář a život jsou součástí jeho, ať jsou okolnosti jakékoli, vyrovnat se s tím nedá. Kdyby to jakkoli šlo, události bych vrátil. Nezničil jsem přece život jenom sobě, zničil jsem ho třem sourozencům, mojí matce, tátově manželce, jeho příbuzným i přátelům.

 

LN Prý  jste tátovi u hrobu v obci na Jesenicku postavil velký  kámen. Prozradíte, kdy a jak k tomu došlo?

Promiňte, ale na tuhle otázku nechci odpovídat. Nechci z hrobu svého otce dělat atrakci. Za pomoci několika lidí jsem tam dovalil kámen z místa, o němž  si myslím, že mohlo být otci drahé. Nechci z té věci udělat gesto. Její význam je moje soukromí, do kterého nikomu nic není.

 

LN Už  jste se dotkl otázky vaší viny. Můžete o tom ještě  promluvit?

Nějakou dobu jsem byl označován za vraha, pardon, otcovraha, řada lidí se mi snažila dokázat, že jsem měl úmysl otce zabít, pardon, zavraždit. Taková, nevím přesně, jak to říct, křivda mě postavila do role, v níž jsem si připadal jako oběť, a úplně mi utekla podstata. Zemřel člověk, a nebýt mne, nejspíš by žil.

 

LN Když  vám v lednu roku 1997 udělil prezident Havel milost, setkala se vaše maminka s velkou kritikou. Jak to vnímáte dnes?

Řada lidí si myslí, kdovíjak mi Václav Havel pomohl. Jeho rozhodnutí si vážím a děkuji mu za něj. Nedávno na Slovensku syn naběhl otci na nůž a zemřel. Myslí si někdo, že toho otce lze ještě něčím potrestat? Já zabil svého otce a mámu dostal do blázince. Myslím, že být někde, kde bych se nemusel dívat na následky svých činů a třeba si mohl namluvit, že jsem si trest vězením vybral, by pro mne bylo nejspíš dost jednodušší.

 

LN Jak jste vůbec vnímal maminčin osud?

Maminka celý život dělala bez jakéhokoli kompromisu a ohledu na sebe to, čemu věřila. Je-li bůh, je-li v každém z nás a je-li naše svědomí naším rádcem, u mé maminky mu nerozumím. Ona byla skutečně za každý dobrý skutek velmi důsledně potrestána.

LN Ještě  k milosti prezidenta Havla. Setkal jste se s kritikou také sám?

Že bych po tom všem ze sebe ještě dělal nějakou oběť a chudinku, které někdo nespravedlivě nafackoval? Vážím si lidí, kteří řeknou otevřeně svůj názor. Lidé, kteří v takovém projevu zajdou k násilí, si možná  neuvědomují, že jejich jednání je minimálně stejné jako to, za které mne chtějí "potrestat".

 

LN Hovoříte z vlastní  zkušenosti?

Před dvěma lety mně  v Týništi nad Orlicí policisté, kvůli mému jménu a bez jediného mého projevu agrese, nasadili pouta, na zemi mi šlapali na krk, nohou mi zasunuli hlavu pod auto a kopali do mě takovým způsobem, že se mi u ledvin modřina táhla přes celá záda. Inspekce věc odložila s prohlášením policistů, že jsem sebou po nasazení pout začal na zemi zmítat, odřeniny a modřiny za krkem, na hlavě a zbytku těla jsem si prý udělal sám. Test na drogy i alkohol jsem měl negativní. Paranoidně jsem se potom půl roku skrýval v přesvědčení, že mě chtěli popravit. Dodnes nevím, jestli to udělali pro zábavu, nebo mě zachránilo, že přišli cizí lidé. To je jediný příběh, který chci v této souvislosti říct, a to hlavně proto, abych upozornil, co si parta lidí v uniformě může bez problémů dovolit.

 

LN Jak dnes vzpomínáte na svého otce?

Naučil mě jezdit na běžkách, na kole, hrát šachy, chytat ryby do ruky, ukázal mi Jeseníky. Nikdy si přede mnou nestěžoval a neřešil se mnou své osobní problémy. Kdybych řekl, že hodně ublížil mé mamince a sestře, musel bych se zabývat i tím, jestli třeba někdy neublížily také ony jemu. Ale došel jsem k závěru, že mi takové komentáře naprosto nepřísluší. Tohle je asi tak všechno, co o něm můžu říct a považovat to za nezprostředkovanou informaci.

 

LN Hodně  lidí, kteří vaše rodiče znali, říká, že maminka byla ve výchově  příliš láskyplná, zatímco otec zase velmi přísný. Jak jste to cítil vy?

Maminka dodnes bere to, že mi v dětství táta chtěl koupit zimní boty o pár  čísel větší a vycpat je novinami, za něco nepochopitelného.

Bylo to po našem pobytu v Mexiku, kde rodiče svojí pílí a dřinou vydělali nějaké  peníze a nejspíš měli dost na koupi dětských bot každý rok. Nosil jsem je pár dní na horách. Nemyslím, že by mi ty noviny nějak zkomplikovaly život. Když jsem nezvládal něco ve škole, maminka mi sehnala doučování. Dávala mě do sportovních kroužků a kupovala mi do nich pomůcky, platila soustředění a naprostou většinu našich potřeb včetně jídla. Je opravdu nezbytné, abych takhle rozebíral jejich soukromí?

 

LN Existuje něco z toho, o čem se v 90. letech psalo, co vyloženě  nebyla pravda? Nebo proti čemu byste se chtěl ohradit?

Článků byly stohy a pravdy tam nebylo ani deset procent. Soud vycházel také z posudku znalce, kde se tvrdilo, že jako judista znám místa na těle člověka, kde lze úderem, bodnutím či vpichem zavraždit. Judista je vyloučen i z nedůležitého zápasu, když má ve vlasech byť jen gumičku s kovovou sponkou. Nechtěl jsem zabít svého otce, ani ho jakkoli zranit. Nepoužil jsem žádnou zbraň ani likvidační techniku. U soudu mi z asi osmi k mému případu případných polehčujících okolností soudkyně přiznala, že jsem byl blízko věku mladistvých a že jsem do té doby vedl v podstatě řádný život. Do té doby ani po ní jsem nebyl projednáván pro trestný čin ani přestupek s výjimkou špatného parkování a o pár kilometrů vyšší rychlost. Mockrát jsem se chtěl zeptat, jak se vede v podstatě řádný život.

 

LN Máte roční  dceru. Jaký model výchovy byste pro ni nejraději vybral? Maminčin? Tátův?

Hlavně bych chtěl, aby vyrůstala v lásce.  

LN Maminka se po letech života v ústraní už druhým rokem opět pohybuje na veřejnosti. Máte z toho radost?

Obrovskou. Větší bych mohl mít, snad jen kdyby mohla na všechno zapomenout. Její odchod do ústraní mě velmi mrzel, bylo to kvůli mně.  

LN Stýkáte se s nevlastními sourozenci?

Jiří Voskovec kdysi napsal moc hezkou věc o statečnosti. Že statečnými rozhodnutími člověk roste, zatímco těmi ostatními se křiví a zmenšuje. Já nebyl ani na pohřbu vlastního otce, jeho dětem jsem se nikdy neomluvil, nepodíval do očí. Zvláštní, tak stateční rodiče, a vychovají takového zbabělce. Ne, nestýkám se s žádným sourozencem.

 

LN Co cítíte nejvíc?

Dřív jsem miloval sporty jako lyžování v lavinových polích nebo surfování ve vlnách. Těm sportům vůbec nerozumím. Tolikrát už to vypadalo, že si mě ďábel vezme, ale ten pánbíček je horší než  tehdejší prezident Havel. Pořád mě tady nechává se na sebe koukat.

                                                                                                            JIŘÍ JAKOUBEK, LN, 5.5.2011