2. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 1,1-5.9-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,42-47; 1 Pt 1,3-9; Jan 20,19-31
Datum: 1. 5. 2011
Náš čas rychle běží  (už je za námi zase třetina letošního roku).

Ale zpráva o Vzkříšeném je mimo ubíhání času. Je pro náš náhled na život podstatná.

Ježíš po vzkříšení  vyhledal své přátele. Nevnucuje se, ani nevyčítá. Je Pánem přátelství a radosti. Je naprosto svobodný, nezávislý  a přitom dávající se.  

Apoštolové přiznávají,  že sami zůstali pod míru svých ideálů. 

(Máme pro ně pochopení, způsob příchodu Mesiáše byl – přes všechnu přípravu židů – přece jen víc než překvapivý. My jsme se narodili v kultuře, která vědomosti o Ježíši už 2 tisíce let hlásá – a přesto nám řada věcí nedochází).  

Apoštolové ve své  veliké nezištnosti, přejícnosti a pokoře nám i na svých chybách ukazují, kudy vede přímá cesta k pochopení a přitakání Ježíšovi. /1

Ale zklamali bychom je, kdybychom se z jejich poctivého přiznávání chyb nepoučili.  

Máme sklon vytěsňovat selhání  svá i selhání svých oblíbenců. 

Rádi přecházíme Petrovo odporování Ježíšovi („To se ti nemůže stát!“), natvrdlost a nezájem učedníků na Hoře proměnění, zaťatost apoštola Tomáše. /2

Za tím vším je strach, aby se nám nezbořil náš pracně zbudovaný domeček „víry“.  

Ale dům naší víry přece stojí na věrnosti Boží a nekácí se našimi chybami!

Nemusíme své oblíbence omlouvat: „Petr to myslel dobře“, „apošolové byli unavení“, „Tomáš vyznal víc než ostatní apoštolové“ …  

Procházíme-li Ježíšův příběh znovu a znovu, pokaždé nám docházejí některé věci.

Chyby apoštolů můžeme převést na jednoho jmenovatele:

                                                    „Nelze míchat staré učení a nové“.

Když to Ježíš  vyučuje podobenstvím o záplatování šatů a o víně  v měších, většinou jeho slova podceňujeme: „O čem mluví? Proč to říká? K čemu to je pro nás dobré?“ /3 

Na jednání apoštolů  si můžeme znovu ukázat, jak Ježíš nikdy nemluví do větru a jak se nám vymstí, když Ježíšovo vyučování  podceníme.

Apoštolové záplatovali své náboženské znalosti z mládí Ježíšovou moudrostí. V něčem dali na své učitele náboženství a církevní autority a v něčem na Ježíše.

Vyznávali, že Ježíš  je Mesiáš, viděli jeho znamení, 

sami učení svých náboženských učitelů kritizovali

a v něčem stejně dali více na své náboženské autority než na Ježíše.

To je duchovní schizofrenie!

Evangelia nám na jednotlivých učednících ukazují, jak se jejich důvěra v Ježíše – jako Mesiáše –postupně trhala. (Znovu si to letos stručně připomeneme.)   

Ježíšovo zatčení  a poprava všem apoštolům zbourala jejich přesvědčení, že Ježíš je Mesiáš.

To není lehké. Vybudovat si o něčem představu je pracné, podobně jako stavět dům  … 

Pracně jsme si svou představu budovali (obětovali jsme čas, snažili se zapamatovat učitelův výklad, někdy potlačovali vlastní námitky …) a pak jsme byli zdrceni nebo rozlobeni, když něco nedrželo, padalo nebo nám něco někdo zboural.  

Vzkříšený apoštolům pomáhal najít chyby na jejich stavbě poznávání Mesiáše a postavit znovu a lépe to, co neobstálo.  

Tomáš zbytečně smutnil a uraženě zůstával ve svém zranění z Ježíšovy popravy. Jeho chybou bylo, že přestal hledat a od nikoho si nenechal vysvětlit, co o lidské zlobě vůči Mesiáši říká Písmo.

Tomáš si od nikoho nechtěl nechat poradit, sám nejlépe „věděl, jak to je“. Odmítl naslouchat emauzským učedníkům, Petrovi, Janovi, ostatním apoštolům. (Písmo bylo pro židy stěžejní, mnohokráte si ve svých dějinách vyzkoušeli, že Hospodin je spolehlivý a jeho slovo je pravdivé.) /4
 

Je třeba si ověřit pravdivost Ježíše z Narareta a slov:

     „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.“

                                                                                                                                  (srv. J 1,1-18)

A je-li to pravda, pak jednou pro vždy přijmout zásadní rozhodnutí:

              - Nikdo nezná Boha tak, jako Ježíš!

             - Ježíš je nejvyšší a nepřednější autoritou!  

                                    A podle toho se jednou pro vždy(!) zařídit.  

Kdo patří mezi „Blahoslavené, kteří neviděli a uvěřili“?

Ti, kteří se šli přesvědčit. /5

Kdo hledá, nalézá.   

Ježíš má rád přemýšlivé lidi – ti jsou schopní spolupráce a hlubokého vztahu. 

Ježíš je Přítel.

Nepřátelé nebo lidé, kterým nejsme sympatičtí, často číhají na naše chyby, radují se z nich a hned o nich všude mluví. Naše chyby jim přece potvrzují naši špatnost.

Přítel nám nabízí  svou pomoc.

Ježíš přišel k apoštolům, kteří se provinili, styděli se, strachy byli celí schlíplí, byli jako tělo bez duše.

Ducha božího poněkud poztráceli, proto Ježíš přichází nejen s úsměvem, ale i s pozdravem: „Pokoj vám“.  Židé vědí, co ten pozdrav znamená, že obsahuje také odpuštění.

Apoštolům bylo srozumitelné  i gesto dechnutí. Do člověka vdechl Stvořitel svůj „ruach“  (dech, duch, vítr). /6

Ježíš nám přináší  novou dávku svého Ducha (astmatici dnes dostávají kyslík). Apoštolům postupně docházelo, co Ježíš vkládá  do své Hostiny a co myslí slovy: „Toto je moje krev, pijte ji všichni“. Krev (podobně jako vzduch) je také nezbytná  pro náš život. Obraz krve v Bibli souvisí s Duchem božím.

 

Ježíš přichází  na pomoc k apoštolům v jejich nouzi s odpuštěním. Nepřišel, jakoby se nic nestalo, ale nikoho nepostavil na pranýř. Jeho věrnost je větší než naše slabost.

Nevyčítá, ale využije chvíli svého obdarování apoštolů odpuštěním k tomu, aby nám znovu připomněl, jak důležité je naše vzájemné odpuštění.

Slova: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“, nejsou slovy ustanovení svátosti smíření, ani pověřením pro zpovědníky. Platí všeobecně pro naše vzájemné odpouštění.  (Židé dobře věděli a vědí, že nelze prosit Boha o odpuštění, pokud jsme se přinejmenším nepokusili usmířit s tím, vůči komu jsme se provinili. Starý zákon zná „zpověď“.)

 

Ježíš se od nás neodklání. Nikdy si nemusíme zoufat.  

Náš svět upřednostňuje technický výkon. Ale v božím království jsou ještě jiné hodnoty. Co je platné, že někdo měl ve škole samé jedničky, nebo vydělává mnoho peněz, není-li dobrým člověkem?

 

Bůh pracuje pečlivě  a zodpovědně, ale ví, že my, lidé, žijeme v porušeném světě. Bere na nás ohled a není netrpělivý, když děláme chyby.

Bůh je přítel. Nepoužívá  drezúru, ví o svém bohatství – jeho přátelství je nakažlivé, samo nás zve blíž a výš.

„Přišel, abychom měli život v hojnosti“ a těšili se z přátelství božího.

Letos jsem poprvé při velikonočním chvalozpěvu nezpíval: „Vpravdě nezbytný  byl hřích Adamův, který Kristus zahladil svou krví. Ó  šťastná vina, pro kterou přišel vykupitel  tak vznešený a veliký! /7

Židé by nikdy nic takového neřekli, dobře vědí, že hřích je vzpourou proti Bohu.

Copak by jinak Bůh nepřišel mezi své děti?

Přece přišel z lásky, aby nám ukázal krásu boží tváře, blízkost, přejícnost a věrnost Boha člověku, a abychom viděli, jak vypadá lidskost podle božích představ.

Proto nám Ježíš tolik a tak krásně o Bohu vyprávěl, proto vykonal mnoho ušlechtilých činů a zboural tolik zdí (které jsme si mezi sebou pyšně vystavěli). Nepřišel jen vykrvácet.

 

Jak bychom jinak poznali, že mu můžeme důvěrně říkat: „Ty“, „Táto“, „Mámo“, „Příteli“, „Bratře“, „Sestro“ ……… /8  

Boží zájem a slitovnost nás uchvacuje a posiluje. 

Ježíšovo přátelství, je silnější než smrt, jde až za hrob. Ježíš si své přátelství nenechá skácet selháním učedníků.  

Ježíšovo přátelství  je tak veliké, čisté a krásné, že mě neponižuje.

Proto mě nezahanbuje postavení učedníka a začátečníka.

Ježíšovo přátelství  můžeme každý přijmout.  

Až Ježíšovo přátelství  přijmeme, prostoupí nás radost, že to i lidé okolo nás poznají.

Zatím se v nás radost mnoho neprojevuje. Ve velikonoční době při Večeři Páně pouze po závěrečném požehnání říkáme dvakráte: „Aleluja“.  /9 

Velikonoce jsou rodinnými svátky, Bůh nás počítá do své nejbližší rodiny a stojí o soužití s námi, v naší rodině. Žije s námi 24 hodin denně. /10

Bůh je rád, když si všímáme jeho přítomnosti, úsměvu, přejícnosti a jeho darů. 

Jen přísní napomínají,  že se s radostí má šetřit.   

--------------------------------------

Poznámky:

                  /1     I apoštolové k pokoře teprve dorůstali – vzpomeňme na jejich rivalitu, jak se někteří snažili uchvátit první křesla v domnělé Ježíšově královské vládě.

 

                  /2     Řada Čechů  není ochotna přiznat masakry německých civilistů  po 2. světové válce, řada katolíků nechce slyšet o přehmatech církve, většinou sami těžko přiznáváme vlastní selhání.

 

                  /3     Už  od Mojžíše byli Izraelité  řadou ustanovení vedeni k tomu, že nelze některé věci míchat. Nesměli spřahovat osla a býkem, nesměli osívat pole dvojím druhem obilí, látky na šaty nesměli mít částečně z vlny a lnu, atd.  To byla staletá výchova pro příchod Mesiáše.  

Ježíš  vymyslel dva chytré modely (jedno podobenství  je pro ženy): „Nikdo nezalátá  starý šat záplatou z neseprané  látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. A mladé víno se nedává do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se dává do nových měchů, a tak se uchová obojí.“ (Mt 9,16-17)

(Dětem je třeba podobenství vysvětlit, zřejmě neviděly záplatování šatů natož víno v měchu.) 

Podobenství  o záplatování a víně  v měchu je důležitým vyučováním pro porozumění Mesiáši. I pro nás!  

                  /4     Naštěstí  tenkráte ještě nebylo vynalezeno „kladivo na pochybovače“: „Kdo neuvěří tomu, co církev k věření předkládá, budiž vyobcován z církve“, jinak by byl Tomáš vyloučen.

 

                  /5     Petr a Jan si šli tvrzení žen o prázdném hrobu ověřit a nezůstali trčet v rabínském náhledu na Mesiáše. Emauzští byli ochotni diskutovat s „cizincem“.

Blahoslavení  ti, kteří mají pružnou mysl, nevězí  tvrdohlavě ve svých názorech a jsou schopni si je opravovat. Dokáží se učit z vlastních chyb i chyb druhých. A nepotřebují se s Ježíšem srazit, zakopnout o něj, ale bez krizí a havárií přijmou pravdu.

Blahoslavení, kteří promýšlí  slova proroků, kteří se ptají, protože si jsou vědomi, že nevědí vše.

Blahoslavení, kteří slepě  nepapouškují řeč nábožného davu nebo neopakují  bez ověření tvrzení autorit.

Začíná  to ve škole, blahoslavený student, který neopakuje něco, čemu nerozumí, snaží se vyučované látce porozumět a nejde mu jen o dobrou známku.

Blahoslavený, který  neopakuje pouze poučky z Katechismu, ale zamýšlí  se nad všemi zprávami evangelistů  – neboť u každého je vylíčeno něco.  

                  /6     Pan prof. Jan Heller krásně  říkal: „Bůh do nás vdechl svého Ducha, a rozdýchal nás do rytmu svého srdce.    

                  /7     To mě  to trvalo let, než mě ta slova došla a než  jsem se proti nim odhodlal vzepřít. (Tak silně působí úcta k tradicím a autoritám, že jsme někdy jak slepí.)

Takových tradičních specialit máme celou řadu, ale nebudu je uvádět, aby se někdo nepopuzoval uzoval věřící chudinky, kterým by se kázala jejich křehoučká víra) …

 

                  /8     Mnoho lidí má v mamince nejbližšího člověka (dnes je veliká krize otců). Tam, kde selhal otec, může a má vést dceru k oltáři maminka.

Bůh není  ani muž ani žena. Na více místech Bible je Bůh popisován jako Matka. 

                  /9     Znáte to, jak dva indiáni, táta a syn přišli do baru a poručili si sklenici whisky:

Starý  indián kopnul sklenici do sebe a řekl: „UF!“

Mladý  také hodil whisky do sebe a také  řekl: „UF!“

Znovu si oba poručili pití, kopli kořalku do sebe a táta řekl: „UF!“ , a syn řekl: „UF!“

Potřetí  to zopakovali.

Táta vypil a řekl: „UF!“

Mladej následoval tátu, a řekl: : „UF!“ „UF!“

„A domů, už ti to kecá!“, poručil táta.    

                  /10    Bůh nevyžaduje, abychom se mu klaněli k zemi, nemusíme si doma stavět oltáříček, ani doma nemusíme mít kapli s Nejsvětější Svátostí Oltářní.

Kdysi jsme v Bělorusku navštívili rodiny dětí, které byly u nás v Letohradě na ozdravném dvouměsíčním pobytu. V jednom domě jsem viděl za sklem vystavenou čokoládu, kterou jsme jim před dvěma roky dali.

Chléb i bonboniéru dostáváme k rozdání a ke snědení, ne k vystavování.

Ježíš  neřekl: Klanějte se mi“, ale řekl: „Mějte se rádi, co komukoliv prokážete, jako byste to prokázali mně“.