6. neděle postní - Květná neděle

Povědomí o smyslu Velikonoc v naší společnosti se stále více propadá až do úplné nevědomosti. Narůstají novodobé bakchanálie: spousta jídla, alkoholu, upadlý způsob pomlázky a drobty lidových zvyků (policisté a chirurgové budou mít pohotovost).

Někteří lidé alespoň  vyrážejí do přírody. 

Židé si velikonoční slavnost drží. I ti sekulární slaví sederovou večeři se všemi vyprávěními a obřady. Slaví svobodu božího lidu. 

Křesťanské Velikonoce nezachrání pár církevních veřejných průvodů, nebo několik záběrů z nich, které se mihnou uprostřed zpráv v televizi.  

Web. stránky letohradské  farnosti www.letohrad.farnost.cz nabízejí k porozumění Velikonoc pod názvem „Průvodce liturgickými slavnostmi roku“ dva texty:

      „Velikonoční beránek“ (o největším židovském rituálu z křesťanského pohledu),

      „Slavíme Velikonoce“ (průvodce jednotlivými dny od Květné neděle po Vzkříšení).   

Biblické texty Květné neděle jsou velice obsáhlé.

Je užitečné si i pro sebe číst pašije nahlas.

Kdekoliv a na jak dlouho potřebujeme, se můžeme zastavit.  

Položme si několik otázek nejprve pro sebe (jinak nebudeme schopni nic sdělit dětem).

Proč Ježíš přišel?

Co víc nám Ježíš  nabízí než Mojžíš? 

Jakým byl Ježíš přínosem: pro lotra po pravici (Dismase), pro apoštoly nebo pro své rodiče?

Kdo nemá jasno, lehko dá přednost esoterice. /1 

Ježíš nepřišel jen umřít na kříži! 

Proč přistoupil na svou popravu?

(Mnoho kostelových lidí  si vůbec tuto otázku neklade. Spokojí se s prohlášením, že je to tajemství.)

Odpověď „Za naši spásu, aby nás vykoupil”, je zdánlivě snadná, ale při hlubším přemýšlení nám hned vyvstanou potíže.

Věty o „výkupném“  (Mt 20,28;  1 K 6,20; 1 K 7,23 ; 1 Tim 2,6)  sice v obrysech vypovídají o zisku pro nás, ale nepopisují příčinu naší nouze a viny před Bohem, ani proces jak záchranu obdržet.  

Naše představa: „Adam zhřešil a my jsme propadli smrti“, dávno neobstojí.

     Kolektivní  vina je nepřijatelná a protibiblická. 

     Hřích nelze zdědit. I civilní soud umí zohlednit polehčující  okolnosti.

Je Bůh spravedlivý nebo ne?

Nenechme se opět umlčet slovy: „Boží spravedlnost a milosrdenství jsou tajemstvím“!

Kdyby všichni byli vinni Adamovým hříchem – plošně, jak to, že Ježíšovo vykoupení plošně nepomáhá každému člověku? Je milosrdenství boží méně účinné než lidské provinění?

Mnoho lidí neví, kdo je strůjcem Ježíšovy vraždy. Jak to, že mnoho pokřtěných si myslí, že to byla vůle Otcova? Jak mohou žít s tak krutou představou o Bohu?

Jak to, že vyřazují  svůj rozum ze hry a stávají se poslušnými poddanými nepochopitelného „Boha“? 

Koho mohou pro Boží přátelství  získat?  

„Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno (jen rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno). (Mt 12,31)  /2 

Hřích proti Duchu svatému nesouvisí s Adamovým hříchem, je záležitostí osobní spravedlnosti a rozhodnutím každého jednotlivce. Jak to, že někteří se tohoto hříchu nedopustili?

 

Modely: „beránek“,  „veřeje pomazané krví beránka“ a „vyvýšený  Syn člověka na kříži“, mají svou výpovědní hodnotu, ale je třeba jim patřičně rozumět. /3 

S těmito otázkami je třeba číst Janovo evangelium (raději nebudu odkazovat na jednotlivá místa) a hledat Ježíšovo vyučování o významu jeho popravy.

Kdekdo přichází s povrchními odpověďmi na Ježíšovo ukřižování, vytrhává věty z Pavlových textů a jimi vykládá evangelia. Legitimní je opačný postup, základní výpověď najdeme v evangeliích. (Ale nestačí odcitovat slova určitého verše, dá práci jim porozumět v souvislostech s ostatními místy Ježíšova vyučování.)

 

My se raději dohadujeme o všem možném … 

Už vícekráte jsme si něco k Ježíšově smrti říkali. Dnes jsem položil jen pár starých otázek, abychom nezůstali trčet v dosavadní představě.

(Znovu upozorňuji na knihu Jakuba S. Trojana: „Ježíšův příběh – výzva pro nás“.)  

Do vínku jsme dostali smysl pro spravedlnost.

I výchova a hlavně sebevýchova svědomí stojí na smyslu pro spravedlnost.

Od dětství jsme fandili hrdinům, při čtení knih a shlížení filmů, jsme se do hrdinů promítali a stáli na jejich straně.

I když jsme si časem dokázali přiznat svá vlastní pochybení, nikdy nás nenapadlo, že bychom mohli stát na druhé straně. I řadě Ježíšových přátel se to v něčem stalo.  

Je důležité si všímat, jak se stalo, že „naši lidé“ stáli proti Ježíšovi? Jak se stane, že i my můžeme stát proti Ježíšovi?

Petr zapřel, Jidáš zradil a Kaifáš se dopustil strašného zločinu.

Petr litoval, Jidáš se šel udat, nakonec se sám tvrdě odsoudil a vykonal na sobě ortel smrti. Nevěřil v milosrdenství Boží.

Pokud nechceme přispívat ke zlu, máme možnost se nechat vyučovat evangeliem.

Petrovo selhání nebylo způsobeno jen strachem ze zatčení. Vždyť před tím, Ježíše odvážně bránil.

U všech třech jmenovaných v různé míře byla kořenem všeho jejich vlastní představa o Mesiáši. U Kaifáše největší.

Podivujeme se nacistickým i komunistickým zločincům, kteří jsou přesvědčeni, že nikomu neublížili. Jak to, že se to ale vyskytuje i u lidí, kteří si celý život namáhavě pěstují zbožnost? Typ velekněze Kaifáše se vyskytuje častěji než bychom si mysleli.

Nechali jsme se už Ježíšem upozornit, že naše tvrzení: „Vidíme“ (J 9,39-41) je nebezpečnější než ostatní hříchy?

To: „Vidíme“, bývá v řadě případů způsobeno opovážlivým spoléháním na „učení církve“.

Stěžejní je přece slovo Boží!

S Božím slovem je třeba všechna naše tvrzení porovnávat. Odvolávat se na autority nemusí být nic platné. To neplatí jen od norimberského procesu. Ani děcko nemohu automaticky vychovávat stejně, jako mě vychovávali moji hodní rodiče.

 

V kolika případech mlčíme nebo ustupujeme sobectví, bezohlednosti – zlu v jakékoliv formě a míře – jako ti „mírní, hodní a vstřícní“.

Neučíme se biblickému rozlišování spravedlnosti a nespravedlnosti. Neznalost, nepevnost a zbabělost pak přináší své zlé ovoce.  

Ježíš rozhodně  nebyl tvrdým a neústupným zákoníkem, byl nejlaskavějším a neobětavějším člověkem, ale zároveň neustupoval nižádnému zlu.  

Jak dojít k moudrosti a odvaze srdce?

Hledat moudrost Boží. Naslouchat, vyhledávat moudré, hledat, ptát se, porovnávat, nebát se říkat svůj názor (nebát se svých omylů, bez chyb není hledání), nebýt v názorech neústupný, vědět, že jsem teprve učedník, začátečník, vědět, že k pravdě se teprve nanejvýš přibližujeme (ze slepé uličky se můžeme vrátit, to není hanba).

Pěstovat si živý vztah s Ježíšem, aby nám nesláblo vědomí, že je naším přítelem, že za námi statečně stojí. 

  

Kaifáš se nikdy Ježíšovým učedníkem nestal. Byl církevním úředníkem (židovským papežem) i když byl každý den v kostele, i když každodenně hojně odříkával správná slova modliteb.

 

Jidáš je přinejmenším typem člověka, který spoléhal na vlastní úsudek a vlastní  sebevýchovu.

Proč nešel se svým hříchem (vykrádal společnou pokladnu) za Ježíšem? Proč nevyužil možnosti Ježíšovy supervize (v církvi se tomu říká svátost smíření a duchovní doprovázení).

Ježíš by mu elegantně  pomohl, bez jakéhokoliv snižování nebo trapnosti. Jidášův vztah k Ježíšovi mohl narůstat.

V každém vztahu je třeba si stále vzájemně porovnávat své názory. Nestýkáme-li se delší dobu se svými přáteli, můžeme zjistit, že si přestáváme rozumět. Jen společným hledáním se můžeme k pravdě blížit.

Kdo ví víc než  Ježíš? 

A kdo nám je víc k (přátelské) dispozici? 

---------------------

Poznámky:

                  /1     Boží slovo je pro mnoho lidí  příliš náročné. Andělé, víly, skřítci, hádání  z ruky a karet, pochybné léčitelství, esoterické síly a mocnosti mají své hlasatele a manažéry. Ti o hříchu nemluví („všechno je dobře“), proto jim klienti nadšeně zaplatí slušné honoráře.

 

                  /2     „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“  (J 9,41)  

„Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích.“ (J 15,22)  

„Přímluvce On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud:

„Hřích v tom, že mi nedali za pravdu (neuznali, popřeli ji!)“. (Srv. J 16,8-9)   

                  /3     „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 1,29).

         „Já jsem dveře pro ovce. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet

a nalezne pastvu.“  (J 10,7.9)  

         „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí  být vyvýšen Syn člověka, aby každý,

kdo v něho věří, měl  život věčný.“ (Srv. J 3,14-21)