5. neděle postní

Z bohatství příběhu o vzkříšení Lazara stihneme jen něco. V Čechách se drží „postní doba“, tak si všimneme zdroje veliké svobody a krásy.  

Bible není pro židy čítankou pro prvňáčky, ale učebnicí na celý život. Nečtou příběhy o Abrahámovi, Mojžíšovi nebo Davidovi jen v „první třídě“, ale čtou si je každý rok znovu, aby si pokaždé opět připomínali to nejdůležitější pro život, aby pokaždé mohli o něco více porozumět  milujícímu Bohu.

My jsme oproti židům bohatší o další část Písma. Evangelia nám odkývají další krásu lásky Boží.

Zatímco svět pokládá  za nejdůležitější vlastnit co nejvíce moci, slávy a bohatství, Ježíš nevyhledával záři reflektorů, ani známostí mocných. Nebýval k vidění v palácích světské ani církevní šlechty. Diplomacie jej nelákala, měl svou představu, jak postavit svět na nohy. Přišel ke všem. Nevylučoval nikoho. Dostal-li se do vznešenější společnosti, nepoklonkoval VIP, ale řekl si své (srv. např. Lk 7,36n; Lk 14,1n).

Ježíše zajímali lidé  a ne diplomacie, každý mu stál za pokus postavit ho na nohy.

Po „Samaritánce“  a „slepém od narození“ můžeme přijmout za vlastní i krásnou zkušenost s Ježíšem těch z Betánie.  

Sourozenci z Betánie patřili mezi Ježíšovy přátele. Sestry věděly kam a komu poslat zprávu o nemocném Lazarovi.

Přání sester je jednou ze skvostných ukázek novozákonní modlitby. /1 

Ta nemoc je k slávě Boží. /2 

„Pojďme k Lazarovi.“

„Co to říkáš, celou cestu se skrýváme a teď chceš lézt svým pronásledovatelům do chřtánu?“

„Přátelé mě potřebují.“

„Co když tě chytnou?“

„Tak budu chycenej. Nemohu nepřijít, přátelé mě čekají!“  

Ježíš věděl, jak to je s nemocí Lazara. Vědomě nechal jeho mrtvolu uležet.

Vzkříšení mrtvého čtvrtý den bylo za jakýmikoliv lidskými představami a možnostmi.

Lazarovo vzkříšení  je největším znamením Ježíše …

(Zázrak nevyrábí víru, ale hledajícímu potvrzuje, že jde správnou cestou a je na správné  adrese.)   

 „Ten, kdo žije a věří ve mne, bude žít.“

„Kdo mě pozná (od koho přicházím), přitaká mně (svým životem) a přidá se ke mně zachraňovat, bude vzkříšen.“ 

Kdo zná spolehlivost svých rodičů, důvěřuje jim. Řekne-li maminka: „Zítra s vámi počítám k obědu“, pak to slovo platí. Oběd bude. (Je vedlejší, že oběd začne vařit až za několik hodin.)

Slíbí-li táta: „Zítra večer pro tebe přijedu na nádraží ve 22.30 hod.“, stane se.

Tudy vede cesta k novozákonní modlitbě. Přesvědčit se, že Ježíš je větší přítel než my.

Co řekne, platí! 

Celý náš náboženský život je cestou k tomuto poznání a k přitakání Ježíšovi. Ke svěření se do jeho rukou.

Teprve pak jej mohu následovat. Pak mohu zvát lidi k poznání Boha jako přítele.

Dokud nezažijeme velikost jeho přátelství, jsme spíše pohanskými agitátory než Ježíšovými učedníky. Svádíme lidi na cesty pohanského myšlení o Bohu.  

Kam a k čemu Ježíšova péče směřuje?

Připomenu program Božího otroka z Izajáše. /3

Mesiáš krotí šelmy a pozvedá ty, kteří byli dříve kořistí (přináší  pokoj těm, kteří jej vyhlížejí).

Po setkání s Ježíšem šla Samařanka vzpřímeně, s novým sebevědomím k sousedům, kteří po ní dříve házeli kamení.

Slepec po prohlédnutí  stál pevně před těmi, kteří si hráli na soudce celého světa. Nepřistoupil na autoritativní nátlak, aby odvolal svá  tvrzení, stál si za svým, dokonce se zastal pomlouvaného.

Sestry Lazarovy i jejich bratr poznali, že Ježíš je statečný a věrný přítel.

Navíc poznali, že je skutečným Pánem nad životem a smrtí. Co slíbí, to se stane.

Lazar se nebál svědčit o svém vzkříšení, už se nebál smrti (přesto, že se zbožní „usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy“ (srv. J 9,22).

Šelmy po vzkříšení Lazara svou slepotu nepřiznali, naopak dostalo se jim chuti na beránkovu krev. /4 Odzbrojení těchto šelem teprve nastane.

Bylo to řečeno Spolehlivým, tak se to stane.  

Pro jistotu si znovu pozorně  všimněme, jak zbožní pronásledovali tesaře z Nazareta!

Kupodivu se odedávna my zbožní  rádi promítáme do těch, kteří jsou Bohu blízko.

Ani nás nenapadne, že bychom mohli stát v té druhé partě.

Nevidíme ten nejnebezpečnější hřích – neochvějné tvrzení: „Vidíme“. /5

Říkali jsme si, že existuje horší hřích než sodomský hřích. Vzpomeňme: „Běda tobě, Kafarnaum, Betsaido“. (Srv. Mt 11,20-24

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 17. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 4. neděle čtyřicetidenní (A) (Václav Vacek) Třetí neděle adventní (A) (Václav Vacek) 16. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

) 

Pyšná slepota pak rodí  hřích nenávisti.   

Aby Ježíš stihl splnit své poslání (aby mohl říci vše, co měl vyslovit a vykonal vše, co měl vykonat), musel později čím dál více utíkat a skrývat se jako David před Saulem. /6

Všímáme si, jak je taková  slepota možná.  

„Slepota“ je naším největším a nejzákeřnějším nebezpečím. /7

Jednou z našich nejdůležitějších modliteb by měla být prosba: „Pane, pomoz mi, ať vidím“.  

„Chlapi, jdeme s ním, přece ho v tom nenecháme“, prohlásil Tomáš. (Ještě nevěděl, co se jemu a učedníkům stane, až jim ze strachu srdce spadne do kalhot. Statečnost nepřijde sama, nelze ji koupit nebo dostat. Ještě potřebovali další dávky Ježíšova přátelství, než byli schopní se chovat rovně.)

 

Ježíš nabízí  i nám své přátelství, které nás staví na nohy a odkrývá nám novou důstojnost před Bohem.

(To není všechno, v letošním čtení evangelií jsme teprve před Velikonocemi. Zase nás čekají další závratné průhledy do přátelství a věrnosti Boha k nám.)  

Ježíš je obdivuhodný  společník. (I s protivníky jedná s úctou.) Pokud o něj někdo stojí, Ježíš jej nejprve pozvedá, ukazuje mu jeho vznešenost a zve jej ke šlechetnému jednání. 

 

Přidám kus kázání, aby se nikdo nemusel cítit jen kritizovaný.

Mám rád koně a viděl jsem několik významných hřebčinců (i v cizích zemích), kde se po staletí chovají ušlechtilá plemena koní. Koně tam žijí jako na zámku, v krásných stylových stájích, s vyřezávaným hrazením stání, někde s mramorovými žlaby a napáječkami … Právem se s nimi zachází jako s osobnostmi.

Bůh nám ukazuje, že my všichni jsme z  královského rodu. Vaše děti nejsou jen Vaše.

Jsou především čistokrevné  děti Boží! 

A také Vaše (nikdo Vám je nebere, naopak, dostali jste je přímo od Stvořitele).

Bůh nemá žádné  nevlastní děti. Nikdo nejsme nějaký bastard. Jsme z nejlepšího rodu! 

Ježíš to znovu potvrdil, jemu stojí za pozornost i odstrčená samařská žena (která má zašmodrchaný život), neznámý slepec, rodina sedláka z venkova (z Betánie od Jeruzaléma), ty a já. 

Ježíš přišel do našeho pokaženého a zprzněného světa, aby nás pozvedl, aby nám odkryl ušlechtilost, kterou jsme dostali od Stvořitele. Ukazuje nám, jak vypadá šlechetné jednání svobodných a hrdých dcer a synů božích.

 

Svobodná zvířata žijící  volně v přírodě nejsou špinavá od hnoje. Kůň chovaný ve stáji potřebuje být čištěn a opečováván. My lidé jsme se propadli z Ráje, občas se koušeme, kopeme jeden druhého jak koně a občas stojíme ve vlastním hnoji.

Ale z hnoje se dá vystoupit a …

Na ušlechtilého a pěstovaného koně je nejen krásné podívání ...

Navštivte někdy třeba kladrubský  hřebčín, podívejte se, jak jsou ti koně vystavění, jak se nosí, jaký mají krok, všimněte si, že nepijí z kaluže … napadne vás řada dalších přirovnání. /8

Člověk může být v mnohem větší míře obrazem božím než kůň“.

(koňský  obraz připisuji Novákovým z Prahy a dalším milovníkům koní)

Vrátím se k Poznámkám.

Kdo nám může nabídnout osobní vzkříšení jako Ježíš? 

Kdy se začneme počítat mezi vzkříšené? 

Kdy si srovnáme, že lidský  čas končí se smrtí našeho těla a pobytem v  pozemském životě?

Bůh žije „jinak“. 

Židé rozeznávají určité časy:

Jeden od pádu lidí do Abraháma.

Druhý od Abraháma do příchodu Mesiáše.

Třetí je čas Mesiášský. 

Židé mají zato, že žijí v druhém čase.

Křesťané jsou přesvědčeni, že mesiášský čas už nastal.

My žijeme v posledním dnu („u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“), v čase záchrany (spásy), v Milostivém létu Páně. My jsme už vzkříšení.

Ježíš nám dal víc než jen ruku na to, že s námi navždy počítá. (Dává nám lásku na život a na smrt, ubezpečuje nás znovu a znovu dáváním svého Těla a Krve.)

My mu děkujeme, že naše zesnulé probudil ze spánku smrti a nám dal příslib, že se s nimi znovu setkáme. Co řekl, platí!

(Když Stvořitel řekl: „Budiž světlo, budiž země a klenby nebe, a buďtež  rostliny … a koně a srny – vše bylo, jak řekl.) 

Jsme vzkříšenými lidmi.

Už se nemusíme klepat o pozemský život, nemusíme si pozemský život udržovat za každou cenu, můžeme se zastávat spravedlnosti boží.

„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel (kdyby ho třeba zabili), bude žít.“ (J 11,25)

Kdo uvěří Ježíšovu příslibu, ví, že „vstoupil do boží věčnosti“. 

Začínáme být nebeskými lidmi – proto dostáváme nebeský pokrm. /9

Kdypak už přestanou být naše úmrtní oznámení pohansko-křesťanským kočkopsem, kdy už domyslíme dobrou zprávu (evangelium) a přestaneme konečně psát: „Po smutečních obřadech našeho zesnulého uložíme do hrobu, kde bude očekávat vzkříšení“. /10

(Pozemské tělo dosloužilo, s úctou je pochováváme, ale člověk dostává od Boha nové tělo – nebeské.)

Naši drazí jsou už  vzkříšeni (už nežijí v pozemském čase), Bůh je probudil ze spánku smrti, pečuje o ně, už smějí patřit na krásu jeho Tváře.

I při pohřbech máme svědčit o této naší naději.  

Setkáni s Ježíšem nás staví na nohy pro život pozemský a brání nás proti smrti.

Kdo jiný nám může slíbit setkání s našimi drahými a s Bohem? Kdo jiný nám k tomu může nabídnout odpuštění a pomoc?  

-----------------

Poznámky:

                  /1     Stále si mnoho lidí  myslí, že Bůh je závislý  na našich modlitbách jako moderní člověk, který se nudí, pokud nemá puštěnou muziku. Pohané si myslí, že je třeba oslavnými modlitbami udržovat božstvo v dobré náladě a žádostmi božstvu připomínat naše přání, aby se božstvo nevěnovalo někomu nebo něčemu jinému.

Ježíš nás vede k jinému pojetí modlitby. Modlitba především slouží nám. Bohu není třeba nic připomínat. Já si potřebuji připomínat, že Bůh je přítel, na kterého je naprosté spolehnutí. 

 

                  /2      Když  Ježíš něco řekne, máme tu informaci zkoumat, abychom jí porozuměli. Netrápí nás záhadami ani (nerozluštitelnými tajemstvími). Ani my nemluvíme s blízkými, natož s dětmi, v záhadných prohlášeních (mlží jen politici a podvodníci). 

Antická  filosofie je pro intelektuály, koany jsou určeny buddhistickým mnichům. Ježí umí učit i prosté lidi, kteří jsou ochotni přemýšlet.

Slepec od narození  si možná řekl: „Kdybych nebyl slepý, možná  bych stál mezi těmi, kteří  útočí na Ježíše, kdekoho odsuzují  a sebejistě tvrdí, že  „vidí“.

Už  vím, že mě některá trápení uchránila před něčím horším. Zpětně jsem to nahlédl.

Lazarovo vzkříšení  je největším Ježíšovým znamením.  

                  /3      Vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá  ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.  Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11,1-9)

 

                  /4      Mnozí  z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš  učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil.

Velekněží  a farizeové svolali radu a řekli: "Co si počneme? Ten člověk činí mnohá  znamení

Když  proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté  místo i národ."

Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: "Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ."

To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví,  že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno.

Od toho dne byli tedy smluveni, že ho zabijí. Proto už Ježíš nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonocemi a mnozí z té krajiny přišli před svátky do Jeruzaléma, aby se očistili. Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámě, říkali si mezi sebou: "Co myslíte? Přijde na svátky?"

Velekněží  a farizeové vydali totiž  nařízení, že každý, kdo by věděl, kde se zdržuje, má to oznámit, aby ho mohli zatknout. (J 11,45-57) 

                  /5       Ježíš  řekl: "Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí."  

Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?"

Ježíš  jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu." (J 9,39-41) 

                  /6     Když  si židé čtou např. o Saulově  pronásledování Davida, samozřejmě  odsuzují Saulovu podlost.

Jak to, že si Ježíšovi současníci nepřipustili, že oni sami budou nespravedlivě  pronásledovat božího Pomazaného?

Jak to, že ani nás nepadne, že bychom mohli my pronásledovat „božího Pomazaného“ (tím je každý  pokřtěný). 

Při pobožnostech křížové  cesty se často rozpomínáme na všelijaká naše provinění. Ale Ježíše přivedl na kříž jeden hřích – pyšná a slepá sebejistota a nenávist nábožensky nesnášenlivých lidí.

 

                  /7      Evangelista Jan často Ježíšovy nepřátelé  nazývá „židé“. Mnozí  mu podsouvají nenávist k Židům.  Je to nesmyslné, sám přece byl žid, stejně jako Ježíš a všichni jeho přátelé), ale Jan mluví do vlastních řad. Je to jako když my říkáme „my zaslepení katolíci tvrdého srdce“. (Velké písmeno u slova Žid používáme, mluvíme-li o národnosti, malé „ž“, když mluvíme o náboženství, ve slově katolík také píšeme malé „k“. Škoda, že to naše překlady nerozlišují.)

S kritikou je třeba začínat sám u sebe a u své rodiny. (Jan svá osobní provinění a selhání nikterak nezakrývá. Nejprve kritizuje sebe a na druhém místě kritizuje vlastní náboženskou společnost –„synagógu“, nebo církev).  

 

                  /8     Kdo nevíte, jaký  je rozdíl mezi udidlem měkohubého a tvrdohubého koně, nechte si to v hřebčinci ukázat.

Herec Václav Vydra jezdí  na koni nejen bez sedla, ale i bez uzdy. Umí se s koněm domluvit.

Byl bych rád měkohubým koněm božím, líbí se mi, když se nemusí na koně používat bič a ostruhy.

Jakou barvu má  hříbě: ryzáků, hnědáků, vraníků? 

Jakou barvu má  hříbě běloušů? Kdo to neví, ať  se zeptá?

Co narozené  hříbě čeká? Co čeká  pokřtěného člověka?    

                  /9     Já  jsem chléb života.

Vaši Otcové  jedli na poušti manu, a zemřeli.

Toto je chléb, který  sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře.

Já  jsem ten chléb živý, který  sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."

Židé se mezi sebou přeli: "Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?"

Ježíš  jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.

Kdo jí  mé tělo a pije mou krev, má  život věčný a já ho vzkřísím v poslední  den.

Neboť  mé tělo je pravý pokrm a má  krev pravý nápoj.

Kdo jí  mé tělo a pije mou krev, zůstává  ve mně a já v něm.

Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. (J 6,48-57) 

                  /10      Jan Rybář SJ, se vtipem sobě  vlastním, dodává: „A co chudák nějaký  svatý misionář, kterého sežral a vykadil lev“?