4. neděle postní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 16,21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a
Datum: 3. 4. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 16,21 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Sam 16,1b.6-7.10-13a
; Ef 5,8-14
; Jan 9,1-41
Datum: 3. 4. 2011
Pohanské představy tvrdí, že Bohu dělají dobře naše odříkání,
sebezápory, posty a utrpení, že je závislý na našich modlitbách a
obětech. /1
Co je nám příjemné od našich dětí a přátel? Chutná-li jim a nechce-li se jim odcházet od stolu. Rozumíme-li si, rádi se setkáváme a přemlouváme druhé, aby ještě chvíli zůstali.
Má to s námi Bůh jinak?
Je nám dobře s Bohem?
(Pokud je nám bohoslužba dlouhá, a netěší nás, kde je chyba, nebo co máme změnit?) /2
Příběh o uzdravení slepého čteme v době přípravy na slavení Velikonoc (nejen k vyučování katechumenů, čekatelů křtu).
Jako nás maminka nosila ve své děloze (děloha je vnitřní pokojíček maminky, vnitřní náruč), porodila a pak nás nosila v náruči a s tátou nás vychovávala a uváděla do života a celý život nás nosí ve svém srdci – tak nás Ježíš porodil do nového života s Bohem (křest je znamením porodu), nosí nás ve své náruči a ve svém srdci, vede nás, vychovává a uvádí do nového života přátelství s Bohem a lidmi.
V pozadí prvního čtení je příběh krále Saula. /3
David nebyl tak urostlý, ale Hospodin vidí do srdce člověka.
Saul i David byli stejně pomazáni na krále a dostali nabídku pomoci Boží.
Pomazání Davida změnilo. Od toho dne i nadále se David nechával ovlivňovat Hospodinovým duchem.
Je-li porod vstupní branou do pozemského života, je křest vstupní branou k životu svobodných dětí božích.
I my jsme byli při křtu pomazáni na kněze, proroky a krále.
Ale ne každý pomazaný při křtu přináší stejné ovoce, hodné toho, co nám je Bohem nabízeno a co jsme od něj dostali.
Náš nový život v Kristu a s Kristem začal obdobím nemluvněte a nedochůdčete. Celý život se máme učit dorůstat do podoby Krista.
V příběhu slepce od narození vystupují lidé s rozdílnou startovací čárou. Slepec byl velice znevýhodněn proti vzdělaným farizeům.
Můžeme si všimnout, jak jej setkání s Ježíšem změnilo.
Slepec tenkrát byl pokládán za hříšníka, nemohl se vzdělávat ani pracovat, byl žebrákem, odkázaným na milosrdenství, občas předmětem krutých žertů. /4
Tento slepec měl zřejmě špatné zkušenosti se zlomyslností lidí. Ježíš nemohl navrhnout uzdravení. Vymyslel jinou cestu, udělal z plivance (voda nikde) a prachu bláto, slepce zamazal a poslal ho umýt k rybníku. Slepec asi cestou zlobně nadával: „Ti lidé jsou hrozní, ze slepce si dělají blázna …“
(Část biblistů má laskavý výklad o slině.)
Oceňuji Ježíšovu odvahu a vynalézavost, s jakou se umí přiblížit i k lidem, kteří by se mu jinak bránili.
Slepec byl nejen uzdraven, prohlédl(!), on, člověk tehdejší společností zneuznaný a zašlapaný do země, je hoden pozornosti a uzdravení prorokem (a Mesiášem)!
Nevzdělanému (slepý nechodil do školy, o Bohu mohl pochytil jen to, co někde letmo zaslechl) se dostalo ohromného poznání. Byl vyhojen, uzdraven od své bezvýznamnosti, odstrčenosti, méněcennosti. Byl zbaven cejchu člověka, ke kterému se Bůh obrátil zády.
Byl připraven k uzdravení. (Ne všechny slepé Ježíš uzdravil.) /5
Dostalo se mu správného vidění věcí. Získané nové sebevědomí si chránil, už se nedal zastrašit výhružkami, odsuzováním a výzvami k slepé poslušnosti autoritám..
Pevně dokázal hájit svého nového přítele. Nebál se. Uměl pojmenovat dobro dobrem a zlo zlem. Nenechal si vnutit nelogická tvrzení a neopakoval, co mu bylo nařizováno.
Věděl své, neměl strach, že jej uzdravil někdo bezbožný, porušující tehdejší názory lidové zbožnosti o přikázáních o sobotě. /6
Zřejmě už dříve byl charakterní. Ježíš mu dopomohl, aby se – jako vědoucí – postavil novým způsobem na nohy. Viděl přesněji než ti, kteří jsou neochvějně přesvědčení, že správně vědí.
Slepec patřil mezi ty, kterým Ježíš blahopřeje, neboť „jsou čistého srdce – ti uvidí Boha“. Svou odvahou, posílenou Ježíšem, přerostl své rodiče (ti se vyšetřujících funkcionářů báli – vyloučení ze synagógy – z církve, často znamenalo ztrátu práce.)
Mohli bychom odhadovat, jak asi slepec odmala vyrůstal, jak jej mínění tehdejší společnosti, včetně jeho rodičů, poznamenalo.
Nechme stranou ty, kteří soudili Ježíše i slepce. Tento typ nikdy nepochybuje o svých názorech. Nepoučitelně vždy hlava nehlava prosazuje tradici svých otců, prohlašujíc ji za svatou. S těmi nezmohl nic ani Ježíš.
Všimněme si, jak Ježíš svou pozorností staví na nohy ty, kteří byli odstrkováni, podceňováni, okopáváni od druhých nebo vychováváni tak, aby druhým vždy ustupovali a dávali jim přednost.
Naslouchejme Ježíšovi, který si váží Samaritánky, který dává novou příležitost kolaborantům (Zacheovi a Matoušovi), teroristům (Šimonu Zélótovi), malomocným, slepcům a hříšníkům všeho druhu. Nechme se uzdravovat. Smíme si vztáhnout Ježíšova laskavá slova a jeho pozornost na sebe. (Bible je milostným dopisem milujícího Boha milovanému.)
Dovolme Ježíšovi, aby se nás dotýkal a hojil naše rány.
Máme přerůst své rodiče a své předky a nechat se uzdravovat ze svých zranění, které jsme si přivodili sami nebo nám je způsobili druzí. /7
Psychologové nás od viny osvobodit nemohou.
Léčitelé často zavedou lidi na slepou cestu.
Znáte lepšího lékaře než Ježíše? Někoho, kdo věnuje člověku větší ohleduplnost a úctu?
Od koho se můžeme naučit krásnějšímu lidství než od Ježíše?
Jsme na něj hrdí. Byl pozorný ke všem a přitom se před nikým nehrbil.
(Slepec se, podobně jako Samařanka, ptal na to, čemu nerozuměl.
Proč se my neptáme?
A proč tak rádi předepisujeme Bohu, co je vhodné a proč tak často rozhodujeme za něj?)
-------------------------
Poznámky:
/1 Pro ty, co mají strach, že říkám něco zvráceného, znovu opakuji, že my pro sebe potřebujeme k životu kázeň. Rodiče nám říkávali, že se učíme pro sebe. Nemuseli jsme denně pět ódy na jejich obětavost. Samozřejmě, že ke kultuře patří umět ocenit druhého, pochválit, poděkovat a poprosit. Nevděčnost je hříchem.
/2 Je rozdíl, je-li je pro nás bohoslužba opakováním Ježíšovy popravy nebo svatební hostinou Vzkříšeného s jeho nevěstou (srov. Lk 12,35-37
Dobře víme, že Ježíše jeho obětavost stála život, veliké potupení a naprostou ztrátu cti.
Neutíkejme od toho, že jej na kříž dostala nesnášenlivost a pýcha zbožných lidí a funkcionářů církve. Kdo chce, najde se sám v podobném postoji. Jen na místo našeho hříchu nepodsouvejme tvrzení, že Bůh k odpuštění hříchů lidstva vyžadoval Ježíšovu krev.
(Vyprávěl jsem dětem o kříži. Je hrůzostrašným znamením. Přesto jsme si jej zvolili jako hlavní znamení. Připomíná nám velikost Boží lásky a také náš strašný sklon vybíjet si vztek na druhém. Rituál požehnání bychom měli pozměnit: po důstojném nakreslení kříže na sobě bychom se měli ještě plesknout levou rukou po pravé a pravou po levé – abychom už víc neopakovali jakékoliv násilí na jiných.)
Jestli Ženich při své Hostině obsluhuje nás – aby z nás mohla vyrůst jeho budoucí nevěsta – pak je to závratná slavnost, pak máme důvod ke zpěvu a slavení. Ale to je něco jiného než jakási „křížová cesta“. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ (Srv. J 16,20-22
Maminka nám nelíčila bolesti svého porodu. Je na inteligenci, pokoře, citlivosti a vděčnosti každého, aby obětavost své maminky (nebo Ježíše) objevil.
/3 Když Izraelité na Hospodinu vymáhali krále, vybral jim Hospodin nejschopnější osobnost té doby. Saul převyšoval ostatní od ramen, navíc byl otevřený ke spolupráci s Božím duchem. Ale později neunesl pokušení moci. Ani přísaha, že přestane usilovat o život Davida, mu nepomohla.
/4 Proto bylo přikázání: „Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,14
/5 Ježíš řekl rodákům v nazaretské synagóze: „Po pravdě vám říkám, mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman." (Lk 4,25-27
/6 Ježíš nebourá „svatou tradici“, aby za každou cenu provokoval. To nemá zapotřebí. Bouří se proti obrazu, který si lidé vytváří o Bohu. Bůh není podivínský patron, který šikanuje lidi svévolnými a nesmyslnými příkazy a zákazy. Bůh nemá ženu za méněcennou, jak jsme slyšeli před týdnem, sobotu nepovažuje za nevhodný den k uzdravování, naopak, sobota je dnem daným lidem k radosti.
Udělání trošky bláta může za cihlářskou činnost (nepálené cihly) pokládat jen zlý a hloupý fanatik.
/7 Na jedné straně často zapomínáme, že svět je trvale porušený a narušovaný zlem a na druhé straně jsme dost zhýčkaní pohodlím a bohatstvím naší společnosti.
Řada našich mužských předků utrpěla veliká zranění na duši ve válkách a veliká ponížení za totalit. V první světové válce mnoho našich otců někoho zabilo. Zabít i nezabít je pokaždé hrozné a každého to poznamená (proto slušné režimy dávaly popravčí četě část pušek se slepými náboji, aby se každý mohl utěšovat, že zrovna on nezabil).
Dost žen bylo během války znásilněno.
Mnoha rodičům zemřelo více dětí.
Mnoho žen umřelo při porodu.
Lidé si dříve některé věci ani nemohli tolik brát, jinak by se žalem pomátli. Máma musela pečovat o děti, které žily.
Ti, se kterými bylo krutě nakládáno, se museli zocelit, aby přežili. Nedivme se, že se jim často nedostávalo dost citu vůči jejich dětem.
Navíc církev byla dříve především přísná, hlásala přísného Boha a lidem nabízela jen lidovou zbožnost. (Lidová zbožnost lidi v tragických situacích většinou nepodržela.)
Nová generace se umí jinak prosadit než generace starší. To je dobře, ale na druhou stranu je značná část mladých – podle našeho názoru – rozmazlená a mnoho nevydrží.
Co je nám příjemné od našich dětí a přátel? Chutná-li jim a nechce-li se jim odcházet od stolu. Rozumíme-li si, rádi se setkáváme a přemlouváme druhé, aby ještě chvíli zůstali.
Má to s námi Bůh jinak?
Je nám dobře s Bohem?
(Pokud je nám bohoslužba dlouhá, a netěší nás, kde je chyba, nebo co máme změnit?) /2
Příběh o uzdravení slepého čteme v době přípravy na slavení Velikonoc (nejen k vyučování katechumenů, čekatelů křtu).
Jako nás maminka nosila ve své děloze (děloha je vnitřní pokojíček maminky, vnitřní náruč), porodila a pak nás nosila v náruči a s tátou nás vychovávala a uváděla do života a celý život nás nosí ve svém srdci – tak nás Ježíš porodil do nového života s Bohem (křest je znamením porodu), nosí nás ve své náruči a ve svém srdci, vede nás, vychovává a uvádí do nového života přátelství s Bohem a lidmi.
V pozadí prvního čtení je příběh krále Saula. /3
David nebyl tak urostlý, ale Hospodin vidí do srdce člověka.
Saul i David byli stejně pomazáni na krále a dostali nabídku pomoci Boží.
Pomazání Davida změnilo. Od toho dne i nadále se David nechával ovlivňovat Hospodinovým duchem.
Je-li porod vstupní branou do pozemského života, je křest vstupní branou k životu svobodných dětí božích.
I my jsme byli při křtu pomazáni na kněze, proroky a krále.
Ale ne každý pomazaný při křtu přináší stejné ovoce, hodné toho, co nám je Bohem nabízeno a co jsme od něj dostali.
Náš nový život v Kristu a s Kristem začal obdobím nemluvněte a nedochůdčete. Celý život se máme učit dorůstat do podoby Krista.
V příběhu slepce od narození vystupují lidé s rozdílnou startovací čárou. Slepec byl velice znevýhodněn proti vzdělaným farizeům.
Můžeme si všimnout, jak jej setkání s Ježíšem změnilo.
Slepec tenkrát byl pokládán za hříšníka, nemohl se vzdělávat ani pracovat, byl žebrákem, odkázaným na milosrdenství, občas předmětem krutých žertů. /4
Tento slepec měl zřejmě špatné zkušenosti se zlomyslností lidí. Ježíš nemohl navrhnout uzdravení. Vymyslel jinou cestu, udělal z plivance (voda nikde) a prachu bláto, slepce zamazal a poslal ho umýt k rybníku. Slepec asi cestou zlobně nadával: „Ti lidé jsou hrozní, ze slepce si dělají blázna …“
(Část biblistů má laskavý výklad o slině.)
Oceňuji Ježíšovu odvahu a vynalézavost, s jakou se umí přiblížit i k lidem, kteří by se mu jinak bránili.
Slepec byl nejen uzdraven, prohlédl(!), on, člověk tehdejší společností zneuznaný a zašlapaný do země, je hoden pozornosti a uzdravení prorokem (a Mesiášem)!
Nevzdělanému (slepý nechodil do školy, o Bohu mohl pochytil jen to, co někde letmo zaslechl) se dostalo ohromného poznání. Byl vyhojen, uzdraven od své bezvýznamnosti, odstrčenosti, méněcennosti. Byl zbaven cejchu člověka, ke kterému se Bůh obrátil zády.
Byl připraven k uzdravení. (Ne všechny slepé Ježíš uzdravil.) /5
Dostalo se mu správného vidění věcí. Získané nové sebevědomí si chránil, už se nedal zastrašit výhružkami, odsuzováním a výzvami k slepé poslušnosti autoritám..
Pevně dokázal hájit svého nového přítele. Nebál se. Uměl pojmenovat dobro dobrem a zlo zlem. Nenechal si vnutit nelogická tvrzení a neopakoval, co mu bylo nařizováno.
Věděl své, neměl strach, že jej uzdravil někdo bezbožný, porušující tehdejší názory lidové zbožnosti o přikázáních o sobotě. /6
Zřejmě už dříve byl charakterní. Ježíš mu dopomohl, aby se – jako vědoucí – postavil novým způsobem na nohy. Viděl přesněji než ti, kteří jsou neochvějně přesvědčení, že správně vědí.
Slepec patřil mezi ty, kterým Ježíš blahopřeje, neboť „jsou čistého srdce – ti uvidí Boha“. Svou odvahou, posílenou Ježíšem, přerostl své rodiče (ti se vyšetřujících funkcionářů báli – vyloučení ze synagógy – z církve, často znamenalo ztrátu práce.)
Mohli bychom odhadovat, jak asi slepec odmala vyrůstal, jak jej mínění tehdejší společnosti, včetně jeho rodičů, poznamenalo.
Nechme stranou ty, kteří soudili Ježíše i slepce. Tento typ nikdy nepochybuje o svých názorech. Nepoučitelně vždy hlava nehlava prosazuje tradici svých otců, prohlašujíc ji za svatou. S těmi nezmohl nic ani Ježíš.
Všimněme si, jak Ježíš svou pozorností staví na nohy ty, kteří byli odstrkováni, podceňováni, okopáváni od druhých nebo vychováváni tak, aby druhým vždy ustupovali a dávali jim přednost.
Naslouchejme Ježíšovi, který si váží Samaritánky, který dává novou příležitost kolaborantům (Zacheovi a Matoušovi), teroristům (Šimonu Zélótovi), malomocným, slepcům a hříšníkům všeho druhu. Nechme se uzdravovat. Smíme si vztáhnout Ježíšova laskavá slova a jeho pozornost na sebe. (Bible je milostným dopisem milujícího Boha milovanému.)
Dovolme Ježíšovi, aby se nás dotýkal a hojil naše rány.
Máme přerůst své rodiče a své předky a nechat se uzdravovat ze svých zranění, které jsme si přivodili sami nebo nám je způsobili druzí. /7
Psychologové nás od viny osvobodit nemohou.
Léčitelé často zavedou lidi na slepou cestu.
Znáte lepšího lékaře než Ježíše? Někoho, kdo věnuje člověku větší ohleduplnost a úctu?
Od koho se můžeme naučit krásnějšímu lidství než od Ježíše?
Jsme na něj hrdí. Byl pozorný ke všem a přitom se před nikým nehrbil.
(Slepec se, podobně jako Samařanka, ptal na to, čemu nerozuměl.
Proč se my neptáme?
A proč tak rádi předepisujeme Bohu, co je vhodné a proč tak často rozhodujeme za něj?)
-------------------------
Poznámky:
/1 Pro ty, co mají strach, že říkám něco zvráceného, znovu opakuji, že my pro sebe potřebujeme k životu kázeň. Rodiče nám říkávali, že se učíme pro sebe. Nemuseli jsme denně pět ódy na jejich obětavost. Samozřejmě, že ke kultuře patří umět ocenit druhého, pochválit, poděkovat a poprosit. Nevděčnost je hříchem.
/2 Je rozdíl, je-li je pro nás bohoslužba opakováním Ježíšovy popravy nebo svatební hostinou Vzkříšeného s jeho nevěstou (srov. Lk 12,35-37
).
Dobře víme, že Ježíše jeho obětavost stála život, veliké potupení a naprostou ztrátu cti.
Neutíkejme od toho, že jej na kříž dostala nesnášenlivost a pýcha zbožných lidí a funkcionářů církve. Kdo chce, najde se sám v podobném postoji. Jen na místo našeho hříchu nepodsouvejme tvrzení, že Bůh k odpuštění hříchů lidstva vyžadoval Ježíšovu krev.
(Vyprávěl jsem dětem o kříži. Je hrůzostrašným znamením. Přesto jsme si jej zvolili jako hlavní znamení. Připomíná nám velikost Boží lásky a také náš strašný sklon vybíjet si vztek na druhém. Rituál požehnání bychom měli pozměnit: po důstojném nakreslení kříže na sobě bychom se měli ještě plesknout levou rukou po pravé a pravou po levé – abychom už víc neopakovali jakékoliv násilí na jiných.)
Jestli Ženich při své Hostině obsluhuje nás – aby z nás mohla vyrůst jeho budoucí nevěsta – pak je to závratná slavnost, pak máme důvod ke zpěvu a slavení. Ale to je něco jiného než jakási „křížová cesta“. „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.“ (Srv. J 16,20-22
)
Maminka nám nelíčila bolesti svého porodu. Je na inteligenci, pokoře, citlivosti a vděčnosti každého, aby obětavost své maminky (nebo Ježíše) objevil.
/3 Když Izraelité na Hospodinu vymáhali krále, vybral jim Hospodin nejschopnější osobnost té doby. Saul převyšoval ostatní od ramen, navíc byl otevřený ke spolupráci s Božím duchem. Ale později neunesl pokušení moci. Ani přísaha, že přestane usilovat o život Davida, mu nepomohla.
/4 Proto bylo přikázání: „Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,14
)
/5 Ježíš řekl rodákům v nazaretské synagóze: „Po pravdě vám říkám, mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman." (Lk 4,25-27
)
/6 Ježíš nebourá „svatou tradici“, aby za každou cenu provokoval. To nemá zapotřebí. Bouří se proti obrazu, který si lidé vytváří o Bohu. Bůh není podivínský patron, který šikanuje lidi svévolnými a nesmyslnými příkazy a zákazy. Bůh nemá ženu za méněcennou, jak jsme slyšeli před týdnem, sobotu nepovažuje za nevhodný den k uzdravování, naopak, sobota je dnem daným lidem k radosti.
Udělání trošky bláta může za cihlářskou činnost (nepálené cihly) pokládat jen zlý a hloupý fanatik.
/7 Na jedné straně často zapomínáme, že svět je trvale porušený a narušovaný zlem a na druhé straně jsme dost zhýčkaní pohodlím a bohatstvím naší společnosti.
Řada našich mužských předků utrpěla veliká zranění na duši ve válkách a veliká ponížení za totalit. V první světové válce mnoho našich otců někoho zabilo. Zabít i nezabít je pokaždé hrozné a každého to poznamená (proto slušné režimy dávaly popravčí četě část pušek se slepými náboji, aby se každý mohl utěšovat, že zrovna on nezabil).
Dost žen bylo během války znásilněno.
Mnoha rodičům zemřelo více dětí.
Mnoho žen umřelo při porodu.
Lidé si dříve některé věci ani nemohli tolik brát, jinak by se žalem pomátli. Máma musela pečovat o děti, které žily.
Ti, se kterými bylo krutě nakládáno, se museli zocelit, aby přežili. Nedivme se, že se jim často nedostávalo dost citu vůči jejich dětem.
Navíc církev byla dříve především přísná, hlásala přísného Boha a lidem nabízela jen lidovou zbožnost. (Lidová zbožnost lidi v tragických situacích většinou nepodržela.)
Nová generace se umí jinak prosadit než generace starší. To je dobře, ale na druhou stranu je značná část mladých – podle našeho názoru – rozmazlená a mnoho nevydrží.