8. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,14-15
Datum: 27. 2. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 49,14-15
; 1 Kor 4,1-5
; Mt 6,24-34
Datum: 27. 2. 2011
Kam jste došli v pochopení „nastavení druhé tváře“? /1
Kterému Pánu sloužíme a chceme sloužit? Co nám nabízí Hospodin?
Nepřehlédněme krásu prvního čtení.
Co k životu potřebujeme? Péči o tělo a souznění s druhými (samozřejmě včetně Boha).
Hospodin je Bohem rozhovoru. Sklání se k nám, mluví k nám, naslouchá nám, bere si nás za partnery.
S vladařem mohli poddaní mluvit pouze z milosti. V Řadě černošských zemí se dodneška černoška nejdříve dovolí černocha, zda jej vůbec smí pozdravit.
Bůh od začátku oslovuje člověka (Adama, Abraháma, Mojžíše … nás, naše děti a děti našich dětí): „Nabízím ti přátelství a stojím o tvůj trvalý vztah“.
Bůh nás zve do své rodiny.
Ježíš znovu řekl: „Přátelé, u nás – v Boží rodině – nasloucháme jeden druhému. Tak ať to je také mezi vámi. Bůh naslouchá první.“
Židé a křesťané si nemohou osobní vztah Tvůrce k nám (i ke všemu stvoření) vynachválit. /2
Hospodin řekl Izraeli na Sinaji (dnes to říká i nám): „Jsem váš TÁTA-MÁMA, jsem ten, který vás zachraňuje a bdí nad vaší svobodou“. /3
Milující rád dává.
I slovo je velikým darem.
Znovu a znovu nás těší slyšet i vyznávat: „Jsem rád, že jsi. Neumím si představit, že bys nebyl“.
Nám říká Bůh: „Některé matky odloží dítě, ale já na tebe nezapomenu. Vyryl jsem si tvé jméno do dlaní.“ /4
Říkali jsme si, že horské kázání je určeno pokročilým učedníkům. Ti už v nějaké míře zakoušejí bohatství Božího zájmu o sebe i o druhé lidí. Máme tedy z čeho rozdávat.
Ve společnosti jde stále příliš často o přestrkávání, souboje, o snahu urvat si co nejvíce pro sebe, jeden překřikuje druhého. (Např. ve sporu lékařů a ministerstva zdravotnictví, (který se nešikovně vyhrotit do ne šťastné formy) byli mezi lidmi obou stran slušní lidé, a přesto si málo naslouchali.)
Proto nám Ježíš říká: „V naší partě (v církvi) spolu budeme jednat jako v nejlepší rodině, ne jako na vladařském dvoře. (Srov. Mt 20,25-27
U dvorního ceremoniálu je přesně předepsané, kdo – jaký nositel té které hodnosti – jde v jakém pořadí. Tam je vše určeno podle hodnosti. Ale my se nebudeme cpát do dveří první, my si nebudeme brát nejlepší sousto pro sebe. Nebudeme vyžadovat přednější důstojnost. Dej přednost druhému.
Protože ti Bůh naslouchá, naslouchej druhému jako první.
Buďte solí a světlem i v řešení sporů. Ukazujte lidem, jak se dají spory vyřešit.
Protože je Bůh milosrdný, buďte také milosrdní.
Protože si tě vážím, nemusíš se hned kácet, když tě někdo poníží. Protože se k tobě veřejně hlásím, nemusí tě sklátit každá pomluva. Protože s tebou jednám velkoryse a ne oko za oko; buď velkorysý ke svým viníkům.
Nabízím ti přátelství a dost veliké zázemí, abys s tím, kdo na tebe zaútočí, nemusel hned jednat jako s nepřítelem. Já se zastávám slabších a ubližovaných, ale nestojím proti nikomu. Řeknu ti, jak to je s ďáblem. Bůh se jej nikdy nezřekne. Ďábel má své místo u stolu Nebeského (v srdci Boha), a jeho místo mu nikdo neobsadí, jeho místo nebude nikdy zrušeno, vymazáno. Zatím ke stolu nesmí, ale kdyby o něj natolik stál, že by byl ochoten se změnit, byl by Bůh velice rád. (Srov. pláč Davida nad Abšalónem.)
Mám tě rád (ne na prvním místě pro tvůj výkon). Možná jsi už pochopil, že kdybys byl tisíckráte horší, než jsi, neměl bych tě rád méně. Možná jsi už pochopil, že mně jde o každého. Možná sis všiml, že jsem i s těmi, kteří mě nenáviděli, jednal tak, aby viděli, že jim nejsem nepřítelem. Jednal jsem s nimi s úctou, neponížil jsem je, s nikým jsem nevytřel podlahu. Vždy jsem jim ponechával prostor k návratu, k obrácení.
Pokud už toto všechno víš a pokud na sobě zakoušíš mé přátelství tohoto druhu – pak budeš jednat podobně s těmi, kteří s tebou zatím jednají špatně.
Pojď, budeme se spolu stavět proti zlu, nebudeme slevovat, ale zároveň budeme dávat druhým prostor k naději. Někdy se to podaří (jako třeba u jednoho vrchního kolaborantského výběrčího daní, myslím, že se jmenoval Zacheus).
Někteří lidé jsou poničení; je dobře jim dát určitou možnost, aby se mohli chytnout (jdi s takovým člověkem druhou míli a uvidíš, zda se bude snažit jít už sám dál). Neboj, nevedu tě k naivitě. Řekl jsem k tomu své o vlcích, sviních, vzteklých psech a zmijích.
Kdykoliv se na mě můžeš obrátit ke konzultaci. Čím víc budeš zakoušet mé přátelství, čím víc budeš znát mé myšlení a mé postoje, tím víc odhadneš, jak se v každém případě zachovat. Neboj se, i když uděláš chybu, budu s tebou, budu tvou záchranou.“
Někoho velikost Božího přátelství nadchne, někoho celoživotně okouzlí krása Ježíšovy osobnosti a bude se mu chtít podobat.
Proč Ježíš říká svým učedníkům tu větu: „Nemůžete sloužit Bohu a majetku“? Přece jeho učedníci nebyli lidé dychtící po bohatství, nebyli konzumenti požitků.
Židé na rozdíl od některých antických filozofů a mnoha křesťanů (kteří přejali řecké myšlení o dualismu) věděli, že svět a vše stvořené je dobré. Neodříkali se bohatství, přijímali je jako požehnání.
Jenže Ježíš věděl, že každé dobré bohatství se může stát člověku ošidným.
Bohatství je svůdné, my Ježíšovo upozornění potřebujeme mnohem více než apoštolové. Náš svět i my jsme mnohem bohatší než apoštolové a jejich prostředí. Být bohatý je příjemné, naše bohatství je z části ovocem pracovitosti nás i našich předků a naší kultury. Ale vnější majetek není nejvyšším bohatstvím. Bohatství nás může snadno zotročovat. (I chudák dychtící po bohatství je otrokem.)
Drtivá většina z nás péči o hmotný majetek nezanedbáváme. Máme se starat, ale ne příliš, uměřeně.
Ne na úkor důležitějších vztahů.
Snad nám prozatím bude stačit otázka: „Kolik času věnujeme porozumění Bohu a naším blízkým a kolik času věnujeme majetku a kolik zábavě?“.
Když děcko nebaví nějaký vyučovací předmět, hledáme učitele, který by jej uměl pro ten předmět nadchnout. Když se nám do něčeho nechce, hledáme správný motiv, aby nám ta činnost nebyla jen otravou nebo povinností. (Jak by se některý chlap zaradoval, kdyby se jeho žena začala zajímat, zda je na sexualitě něco pěkného.)
Když nám nechutná modlitba nebo vztah k Bohu, máme se pídit a ptát, co by se s tím dalo udělat.
Bylo by škoda se připravit o něco důležitého a cenného.
Kdo neobjeví Boha jako osobního přítele, dá přednost něčemu jinému. /5
Mnoho lidí přestává chodit do kostela. Před pár léty třeba ještě studovali teologii.
Komu sloužíš? Kdo tě nejvíc obdarovává? Kdo ti nabízí více svobody?
---------------------------
Poznámky:
/1 Od Abraháma až po Ježíše vidíme, že Bůh své lidi nenechává bezbranné a na pospas útočníkům.
Díky Boží pomoci Izraelité v malém počtu vítězili nad nepřáteli. (I nová existence současného Izraelského státu je toho důkazem.) Abrahám, Mojžíš, David, Eliáš, Daniel a další zemřeli přirozenou smrtí.
Ježíš byl schopen se ubránit.
I apoštolové měli dost obranných prostředků, aby nemuseli být masakrováni. Mohli se ubránit veleknězi, mohli jej dokonce elegantně sesadit. Nemuseli jej za ukřižování Ježíše nechat ukřižovat, nemuseli jej zabíjet jako Ananiáše a Safiru. Přestalo platit: „Oko za oko, život za život“, stačilo by velekněze na potřebný čas oslepit jako Elymase, dokud by neodstoupil ze své funkce (a prohlásil Ježíše za pravého velekněze).
My si máme ovšem přiznat, že v následování Ježíše nejsme na takové úrovni jako apoštolové (neumíme ani uzdravovat). Proto musíme zatím snášet pronásledování.
Stojí-li mi v garáži auto, musím chodit pěšky, dokud si neudělám „řidičák“.
Dělat ovšem z vlastní nouze ctnost (obětovat své utrpení za druhé) je buď nešikovnost nebo pomluvou Boha (koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje).
(Jestli chce táta přivést lajdáckého kluka k učení a zakáže mu na dva týdny televizi a kluk prohlásí, že postih obětuje za duše v očistci a učit se nebude, jak byste to pojmenovali?)
Utrpení i pronásledování nás má stimulovat, dovést, donutit k jednání. Nebýt těch, kteří povstali proti nacismu, mohli jsme být všichni mučedníci. Bylo by to podle Ježíše?
Právě proto, že můžeme dostat výbavu Ježíšových učedníků k obraně proti zlu, nemáme používat: „Oko za oko, život za život“.
Ale Ježíšovým přáním rozhodně není nechat ze svých učedníků udělat „kanónfutr“ nebo surovinu na mýdlo v koncentrácích.
Ježíšovi učedníci mají tedy možnost se ubránit nepřátelům.
Pro kruh svých přátel (pro křesťany) Ježíš ustanovil tři kola k vyříkávání si sporů a nedorozumění.
Kdo nepřistoupí na toto Ježíšovo pravidlo, vylučuje se ze společenství.
Tomu, kdo jedná podle těchto pravidel, kdo nás prosí o odpuštění nebo se vrací zpět (do společenství), tomu máme „nastavit tvář“ k políbení. (Srov. Mt 18,12-19
To jsou dostatečně silná a účinná pravidla a prostředky pro dobré soužití.
Jenže my se podle nich vůbec nechováme!
Nejsme příkladem pro společnost, jak se k sobě chovat, v úctě jednoho k druhému, v úctě a dodržování Ježíšových pravidel.
V kostele se tváříme jak Ježíšovým slovům: „Nastav druhou tvář, dej kabát tomu, kdo ti bere košili …“, rozumíme a vedeme přezbožná kázání, nemající nic společného s životem.
Copak někdo nabídne zloději, kterého načapal ve svém bytě: „Pane, měl jsem doma malou hotovost – kterou jste mi ukradl, ale tady mám kreditní kartu, nadiktuji vám pin?
Když nám brali církevní majetek, soudili jsme se.
Když se nejvyšší knížata kněžská pohněvala, uvrhávala se vzájemně do klateb.
Náboženské války byli možná nejkrutější.
Papežové dokonce dovolili mučení obžalovaných.
Ještě horší je, že nejednáme podle Ježíšových rad. Nejsme příkladem pro svět, ale pohoršením.
Dodneška, když se ozývá někdo dole, není mu bratrsky a s úctou nasloucháno! (Mohli bychom si uvést stovky případů.)
Dokonce se zakazuje klást některé otázky. (Nám, kteří jsme zakusili podobné zákazy od komunistů, je z toho obzvláště trpko. Nepokoušíme se o převrat, jen na to slušně upozorňujeme).
S horským kázáním se míjíme. Kdosi položil do našeho kostela texty o zaslíbení mariánských prvních sobot. S citací velikých zaslíbení.
Smutně jsem pravil: „Proč si Ježíš nenechal poradit od své matky a nevložit tyto texty do evangelií místo blahoslavenství a horského kázání?“
Nastavit druhou tvář znamená nejít do sporu jako dva kohouti nebo boxeři. Máme se proti zlu a proti útočníkovi stavět rozhodně a pevně, ale vyzbrojeni silou ducha. Bez nenávisti k tomu, kdo páchá zlo, aby ten druhý mohl poznat, že ho nechci ponížit a zničit. Křesťan nemá být sudič, nemá mít pěnu u pusy, má být člověkem ducha.
Uvedu dva příklady.
Legenda o sv. Václavu vypráví, jak náš kníže navrhl Radslavu Zlickému osobní souboj místo bitvy. Radslav uviděl za Václavem dva anděly a od souboje ustoupil. Jindřich Ptáčník se urazil, když Václav nepřišel včas do rady, dokonce přikázal přítomným, aby ho nikdo nezdravil a nevšímal si jej. Pak ale za Václavem uviděl postavu anděla a sám vyšel Václavovi vstříc, aby jej přivítal. Václav neutíkal před Boleslavem, bránil se, když byl napaden, zvítězil nad ozbrojeným Boleslavem s holýma rukama (ubit byl jako neozbrojený až přesilou u zamčených dveří). Škoda, že zaslepený Boleslav „neviděl anděla“.
Film má jiné vyprávěcí možnosti než legenda. Filmový představitel M. Gándhího dlouho studoval svou postavu. Podařilo se mu ukázat Gándhího statečnost, vnitřní sílu ducha, velkorysost a lásku k nepříteli (podle Ježíšova „horského kázání“).
/2 Korán je především sbírkou nařízení a příkazů jak se má chovat jednotlivec a společenství. Alláh mluví ke svému lidu, ale nevede rozhovor jako rodič s dítětem. V ostatních náboženstvích povětšinou bůh nebo božstvo ani není bytostí. Člověk se má starat, aby dobře žil, vymanil se ze všeho, co jej sužuje a splynul.
/3 Budu o vás tak pečovat, že nebudete mít zapotřebí hledat pomoc u nějakých božstev, nebudete mít zapotřebí si někde něco přikrádat. Nejsem urážlivý, jsem tu pro tebe. Stojíš o trvalý vztah?
Vážíme si toho, že Bohu stojíme za rozhovor. Žasneme nad nasloucháním Hospodina Abrahámovi, Mojžíšovi, žalmistům, Jobovi, starým ženám, poníženým.
Vážíme si pozornosti a vcítění Ježíše i k hříšníkům, bloudícím, lidem na okraji.
/4 Některým mladým zamilovaným lidem říkávám: „Až potkáš někoho, kdo tě bude mít tak rád, jako tvoji rodiče, přijď mě ho ukázat.“
Ukažte mi náboženství, ve kterém se Bůh vyznává člověku jako třeba v našem 1. čtení? (Tak krásných vyznání je v Písmu mnoho.)
/5 Slyšte výklad podobenství o rozsévači.
Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. (Mt 13,18-23
Kterému Pánu sloužíme a chceme sloužit? Co nám nabízí Hospodin?
Nepřehlédněme krásu prvního čtení.
Co k životu potřebujeme? Péči o tělo a souznění s druhými (samozřejmě včetně Boha).
Hospodin je Bohem rozhovoru. Sklání se k nám, mluví k nám, naslouchá nám, bere si nás za partnery.
S vladařem mohli poddaní mluvit pouze z milosti. V Řadě černošských zemí se dodneška černoška nejdříve dovolí černocha, zda jej vůbec smí pozdravit.
Bůh od začátku oslovuje člověka (Adama, Abraháma, Mojžíše … nás, naše děti a děti našich dětí): „Nabízím ti přátelství a stojím o tvůj trvalý vztah“.
Bůh nás zve do své rodiny.
Ježíš znovu řekl: „Přátelé, u nás – v Boží rodině – nasloucháme jeden druhému. Tak ať to je také mezi vámi. Bůh naslouchá první.“
Židé a křesťané si nemohou osobní vztah Tvůrce k nám (i ke všemu stvoření) vynachválit. /2
Hospodin řekl Izraeli na Sinaji (dnes to říká i nám): „Jsem váš TÁTA-MÁMA, jsem ten, který vás zachraňuje a bdí nad vaší svobodou“. /3
Milující rád dává.
I slovo je velikým darem.
Znovu a znovu nás těší slyšet i vyznávat: „Jsem rád, že jsi. Neumím si představit, že bys nebyl“.
Nám říká Bůh: „Některé matky odloží dítě, ale já na tebe nezapomenu. Vyryl jsem si tvé jméno do dlaní.“ /4
Říkali jsme si, že horské kázání je určeno pokročilým učedníkům. Ti už v nějaké míře zakoušejí bohatství Božího zájmu o sebe i o druhé lidí. Máme tedy z čeho rozdávat.
Ve společnosti jde stále příliš často o přestrkávání, souboje, o snahu urvat si co nejvíce pro sebe, jeden překřikuje druhého. (Např. ve sporu lékařů a ministerstva zdravotnictví, (který se nešikovně vyhrotit do ne šťastné formy) byli mezi lidmi obou stran slušní lidé, a přesto si málo naslouchali.)
Proto nám Ježíš říká: „V naší partě (v církvi) spolu budeme jednat jako v nejlepší rodině, ne jako na vladařském dvoře. (Srov. Mt 20,25-27
)
U dvorního ceremoniálu je přesně předepsané, kdo – jaký nositel té které hodnosti – jde v jakém pořadí. Tam je vše určeno podle hodnosti. Ale my se nebudeme cpát do dveří první, my si nebudeme brát nejlepší sousto pro sebe. Nebudeme vyžadovat přednější důstojnost. Dej přednost druhému.
Protože ti Bůh naslouchá, naslouchej druhému jako první.
Buďte solí a světlem i v řešení sporů. Ukazujte lidem, jak se dají spory vyřešit.
Protože je Bůh milosrdný, buďte také milosrdní.
Protože si tě vážím, nemusíš se hned kácet, když tě někdo poníží. Protože se k tobě veřejně hlásím, nemusí tě sklátit každá pomluva. Protože s tebou jednám velkoryse a ne oko za oko; buď velkorysý ke svým viníkům.
Nabízím ti přátelství a dost veliké zázemí, abys s tím, kdo na tebe zaútočí, nemusel hned jednat jako s nepřítelem. Já se zastávám slabších a ubližovaných, ale nestojím proti nikomu. Řeknu ti, jak to je s ďáblem. Bůh se jej nikdy nezřekne. Ďábel má své místo u stolu Nebeského (v srdci Boha), a jeho místo mu nikdo neobsadí, jeho místo nebude nikdy zrušeno, vymazáno. Zatím ke stolu nesmí, ale kdyby o něj natolik stál, že by byl ochoten se změnit, byl by Bůh velice rád. (Srov. pláč Davida nad Abšalónem.)
Mám tě rád (ne na prvním místě pro tvůj výkon). Možná jsi už pochopil, že kdybys byl tisíckráte horší, než jsi, neměl bych tě rád méně. Možná jsi už pochopil, že mně jde o každého. Možná sis všiml, že jsem i s těmi, kteří mě nenáviděli, jednal tak, aby viděli, že jim nejsem nepřítelem. Jednal jsem s nimi s úctou, neponížil jsem je, s nikým jsem nevytřel podlahu. Vždy jsem jim ponechával prostor k návratu, k obrácení.
Pokud už toto všechno víš a pokud na sobě zakoušíš mé přátelství tohoto druhu – pak budeš jednat podobně s těmi, kteří s tebou zatím jednají špatně.
Pojď, budeme se spolu stavět proti zlu, nebudeme slevovat, ale zároveň budeme dávat druhým prostor k naději. Někdy se to podaří (jako třeba u jednoho vrchního kolaborantského výběrčího daní, myslím, že se jmenoval Zacheus).
Někteří lidé jsou poničení; je dobře jim dát určitou možnost, aby se mohli chytnout (jdi s takovým člověkem druhou míli a uvidíš, zda se bude snažit jít už sám dál). Neboj, nevedu tě k naivitě. Řekl jsem k tomu své o vlcích, sviních, vzteklých psech a zmijích.
Kdykoliv se na mě můžeš obrátit ke konzultaci. Čím víc budeš zakoušet mé přátelství, čím víc budeš znát mé myšlení a mé postoje, tím víc odhadneš, jak se v každém případě zachovat. Neboj se, i když uděláš chybu, budu s tebou, budu tvou záchranou.“
Někoho velikost Božího přátelství nadchne, někoho celoživotně okouzlí krása Ježíšovy osobnosti a bude se mu chtít podobat.
Proč Ježíš říká svým učedníkům tu větu: „Nemůžete sloužit Bohu a majetku“? Přece jeho učedníci nebyli lidé dychtící po bohatství, nebyli konzumenti požitků.
Židé na rozdíl od některých antických filozofů a mnoha křesťanů (kteří přejali řecké myšlení o dualismu) věděli, že svět a vše stvořené je dobré. Neodříkali se bohatství, přijímali je jako požehnání.
Jenže Ježíš věděl, že každé dobré bohatství se může stát člověku ošidným.
Bohatství je svůdné, my Ježíšovo upozornění potřebujeme mnohem více než apoštolové. Náš svět i my jsme mnohem bohatší než apoštolové a jejich prostředí. Být bohatý je příjemné, naše bohatství je z části ovocem pracovitosti nás i našich předků a naší kultury. Ale vnější majetek není nejvyšším bohatstvím. Bohatství nás může snadno zotročovat. (I chudák dychtící po bohatství je otrokem.)
Drtivá většina z nás péči o hmotný majetek nezanedbáváme. Máme se starat, ale ne příliš, uměřeně.
Ne na úkor důležitějších vztahů.
Snad nám prozatím bude stačit otázka: „Kolik času věnujeme porozumění Bohu a naším blízkým a kolik času věnujeme majetku a kolik zábavě?“.
Když děcko nebaví nějaký vyučovací předmět, hledáme učitele, který by jej uměl pro ten předmět nadchnout. Když se nám do něčeho nechce, hledáme správný motiv, aby nám ta činnost nebyla jen otravou nebo povinností. (Jak by se některý chlap zaradoval, kdyby se jeho žena začala zajímat, zda je na sexualitě něco pěkného.)
Když nám nechutná modlitba nebo vztah k Bohu, máme se pídit a ptát, co by se s tím dalo udělat.
Bylo by škoda se připravit o něco důležitého a cenného.
Kdo neobjeví Boha jako osobního přítele, dá přednost něčemu jinému. /5
Mnoho lidí přestává chodit do kostela. Před pár léty třeba ještě studovali teologii.
Komu sloužíš? Kdo tě nejvíc obdarovává? Kdo ti nabízí více svobody?
---------------------------
Poznámky:
/1 Od Abraháma až po Ježíše vidíme, že Bůh své lidi nenechává bezbranné a na pospas útočníkům.
Díky Boží pomoci Izraelité v malém počtu vítězili nad nepřáteli. (I nová existence současného Izraelského státu je toho důkazem.) Abrahám, Mojžíš, David, Eliáš, Daniel a další zemřeli přirozenou smrtí.
Ježíš byl schopen se ubránit.
I apoštolové měli dost obranných prostředků, aby nemuseli být masakrováni. Mohli se ubránit veleknězi, mohli jej dokonce elegantně sesadit. Nemuseli jej za ukřižování Ježíše nechat ukřižovat, nemuseli jej zabíjet jako Ananiáše a Safiru. Přestalo platit: „Oko za oko, život za život“, stačilo by velekněze na potřebný čas oslepit jako Elymase, dokud by neodstoupil ze své funkce (a prohlásil Ježíše za pravého velekněze).
My si máme ovšem přiznat, že v následování Ježíše nejsme na takové úrovni jako apoštolové (neumíme ani uzdravovat). Proto musíme zatím snášet pronásledování.
Stojí-li mi v garáži auto, musím chodit pěšky, dokud si neudělám „řidičák“.
Dělat ovšem z vlastní nouze ctnost (obětovat své utrpení za druhé) je buď nešikovnost nebo pomluvou Boha (koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje).
(Jestli chce táta přivést lajdáckého kluka k učení a zakáže mu na dva týdny televizi a kluk prohlásí, že postih obětuje za duše v očistci a učit se nebude, jak byste to pojmenovali?)
Utrpení i pronásledování nás má stimulovat, dovést, donutit k jednání. Nebýt těch, kteří povstali proti nacismu, mohli jsme být všichni mučedníci. Bylo by to podle Ježíše?
Právě proto, že můžeme dostat výbavu Ježíšových učedníků k obraně proti zlu, nemáme používat: „Oko za oko, život za život“.
Ale Ježíšovým přáním rozhodně není nechat ze svých učedníků udělat „kanónfutr“ nebo surovinu na mýdlo v koncentrácích.
Ježíšovi učedníci mají tedy možnost se ubránit nepřátelům.
Pro kruh svých přátel (pro křesťany) Ježíš ustanovil tři kola k vyříkávání si sporů a nedorozumění.
Kdo nepřistoupí na toto Ježíšovo pravidlo, vylučuje se ze společenství.
Tomu, kdo jedná podle těchto pravidel, kdo nás prosí o odpuštění nebo se vrací zpět (do společenství), tomu máme „nastavit tvář“ k políbení. (Srov. Mt 18,12-19
a Mt 5,13-26
)
To jsou dostatečně silná a účinná pravidla a prostředky pro dobré soužití.
Jenže my se podle nich vůbec nechováme!
Nejsme příkladem pro společnost, jak se k sobě chovat, v úctě jednoho k druhému, v úctě a dodržování Ježíšových pravidel.
V kostele se tváříme jak Ježíšovým slovům: „Nastav druhou tvář, dej kabát tomu, kdo ti bere košili …“, rozumíme a vedeme přezbožná kázání, nemající nic společného s životem.
Copak někdo nabídne zloději, kterého načapal ve svém bytě: „Pane, měl jsem doma malou hotovost – kterou jste mi ukradl, ale tady mám kreditní kartu, nadiktuji vám pin?
Když nám brali církevní majetek, soudili jsme se.
Když se nejvyšší knížata kněžská pohněvala, uvrhávala se vzájemně do klateb.
Náboženské války byli možná nejkrutější.
Papežové dokonce dovolili mučení obžalovaných.
Ještě horší je, že nejednáme podle Ježíšových rad. Nejsme příkladem pro svět, ale pohoršením.
Dodneška, když se ozývá někdo dole, není mu bratrsky a s úctou nasloucháno! (Mohli bychom si uvést stovky případů.)
Dokonce se zakazuje klást některé otázky. (Nám, kteří jsme zakusili podobné zákazy od komunistů, je z toho obzvláště trpko. Nepokoušíme se o převrat, jen na to slušně upozorňujeme).
S horským kázáním se míjíme. Kdosi položil do našeho kostela texty o zaslíbení mariánských prvních sobot. S citací velikých zaslíbení.
Smutně jsem pravil: „Proč si Ježíš nenechal poradit od své matky a nevložit tyto texty do evangelií místo blahoslavenství a horského kázání?“
Nastavit druhou tvář znamená nejít do sporu jako dva kohouti nebo boxeři. Máme se proti zlu a proti útočníkovi stavět rozhodně a pevně, ale vyzbrojeni silou ducha. Bez nenávisti k tomu, kdo páchá zlo, aby ten druhý mohl poznat, že ho nechci ponížit a zničit. Křesťan nemá být sudič, nemá mít pěnu u pusy, má být člověkem ducha.
Uvedu dva příklady.
Legenda o sv. Václavu vypráví, jak náš kníže navrhl Radslavu Zlickému osobní souboj místo bitvy. Radslav uviděl za Václavem dva anděly a od souboje ustoupil. Jindřich Ptáčník se urazil, když Václav nepřišel včas do rady, dokonce přikázal přítomným, aby ho nikdo nezdravil a nevšímal si jej. Pak ale za Václavem uviděl postavu anděla a sám vyšel Václavovi vstříc, aby jej přivítal. Václav neutíkal před Boleslavem, bránil se, když byl napaden, zvítězil nad ozbrojeným Boleslavem s holýma rukama (ubit byl jako neozbrojený až přesilou u zamčených dveří). Škoda, že zaslepený Boleslav „neviděl anděla“.
Film má jiné vyprávěcí možnosti než legenda. Filmový představitel M. Gándhího dlouho studoval svou postavu. Podařilo se mu ukázat Gándhího statečnost, vnitřní sílu ducha, velkorysost a lásku k nepříteli (podle Ježíšova „horského kázání“).
/2 Korán je především sbírkou nařízení a příkazů jak se má chovat jednotlivec a společenství. Alláh mluví ke svému lidu, ale nevede rozhovor jako rodič s dítětem. V ostatních náboženstvích povětšinou bůh nebo božstvo ani není bytostí. Člověk se má starat, aby dobře žil, vymanil se ze všeho, co jej sužuje a splynul.
/3 Budu o vás tak pečovat, že nebudete mít zapotřebí hledat pomoc u nějakých božstev, nebudete mít zapotřebí si někde něco přikrádat. Nejsem urážlivý, jsem tu pro tebe. Stojíš o trvalý vztah?
Vážíme si toho, že Bohu stojíme za rozhovor. Žasneme nad nasloucháním Hospodina Abrahámovi, Mojžíšovi, žalmistům, Jobovi, starým ženám, poníženým.
Vážíme si pozornosti a vcítění Ježíše i k hříšníkům, bloudícím, lidem na okraji.
/4 Některým mladým zamilovaným lidem říkávám: „Až potkáš někoho, kdo tě bude mít tak rád, jako tvoji rodiče, přijď mě ho ukázat.“
Ukažte mi náboženství, ve kterém se Bůh vyznává člověku jako třeba v našem 1. čtení? (Tak krásných vyznání je v Písmu mnoho.)
/5 Slyšte výklad podobenství o rozsévači.
Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou. (Mt 13,18-23
)