6. neděle v mezidobí (A)
Hledaný citát: Mt 5,20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání„Horské kázání je ústavou církve“, řekl kdosi. „Trestuhodně
ignorovanou“, dodávám.
Bůh o nás pečuje, jsme u něj doma.
Rodina je velikým bohatstvím. Krásu rodinných
vztahů vytváří vzájemná ochota, přejícnost a vstřícnost.
Poprosíme-li druhého: „Prosím tě, byl bys tak laskav a …“ – a
dříve, než stačíme doříci větu – nám ten druhý odpoví:
„Samozřejmě, rád.“
Tak jedná Bůh – připomněli jsme si před týdnem v 58. kap. Izajáše ().
Bůh nás vede ke šlechetnému jednání s druhými lidmi. (Na Ježíšově
jednání s námi vidíme, jak máme jednat s druhými, jak spolu Boží
děti mají vycházet.)
Pečující rodiče mají právo od svých velkých a zdravých dětí
žádat nějakou práci a pomoc, i Bůh má právo chtít, abychom byli solí a
světlem.
Kdo porušuje pravidla soužití v boží rodině, sám se z rodinného
kruhu vylučuje.
„Kdo by zrušil nejmenší přikázání z Tóry, Proroků nebo Ježíše
…“
Přikázání Tóry jsou moudrostí a darem od Boha, nejsou nesplnitelná,
nejsou léčkou na lidi (někteří křesťané, vytrhující některá slova
sv. Pavla si myslí, že se „starozákonní přikázání nepovedla“).
Jsou cennými ukazateli ke spravedlivému a pěknému životu.
Po zničení chrámu rabíni přetvořili přikázání týkající se chrámu
a chrámových obětí do nových podmínek. Škoda, že nepřijali Ježíšovu
moudrost. Ježíš už před pádem chrámu přikázání boží naplnil a
dotáhl. Přivádí nás těsněji k Bohu, do nové krásy.
Ale ta nová krása vyžaduje něco i od našeho jednání s lidmi.
„Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost
učitelů Tóry a farizeů, do nebeského království nevejdete.“
To jsou závažná slova!
Na Ježíšově výzvě k ovládání hněvu je názorně ukázáno, co
znamená naplnění přikázání.
Zákaz zabití se kdysi dávno vztahoval na příslušníky vlastního kmene.
Později na zabití každého.
Tóra nařizuje potrestání vraha. Ježíš oznamuje postih pro toho, kdo
nezvládl svůj hněv.
Takový člověk je na špatné cestě, nechá se vléci zlem. (Násilí je
plodem potlačovaného vzteku.)
„Nečekej, až budeš chtít někoho zabít, ale vyhlas poplach, když
začneš mít na někoho vztek. Poctivě zkontroluj, jestli tvůj postoj
k druhému je v pořádku.“
Každý máme mít svého „desátníka“, s kterým si máme porovnávat
své názory. /1
Navíc jsme si Ježíše vybrali za svého Učitele, Mistra a Pána.
Naše způsoby a dlouhodobě pošramocené vztahy s druhými svědčí, že
Ježíšova slova nebereme vážně. I jeho varující slova o hněvu. (Málo
se ptáme a málo Ježíšova slova vysvětlujeme. Ve starých zpovědních
zrcadlech byla pouze otázka: „Hněval jsem se?“)
Ježíš zjemňuje naše chování, prohlubuje naše vztahy a učí nás
předcházet zlu. Zve nás k sestupování od činů k pohnutkám našich
jednání. Odkrývá nám příčiny našich hříchů a už na začátku
choroby nám nabízí řešení a léčbu srdce.
Hřích někde začíná. Většina násilí je až plodem nenávisti.
Proto Ježíš říká, je třeba si hlídat i spravedlivý hněv. Snadno
může přerůst do hněvu nespravedlivého a pak k nenávisti. Nenávist nás
brzy čím dál více ovládne a my se pak lehce dopustíme násilí.
/2
(Mimochodem, nejvíce vražd je mezi příslušníky rodiny.)
Uvedu příklad: V opilosti někdo ublížil manželce.
Samozřejmě, opilec nemá své jednání ve svých rukou, neovládá se.
Ale jestli po vystřízlivění nepřiznám svou vinu a nevyvodím si pro sebe
důsledky, myslím-li si (namlouvám-li si), že se to
už příště nestane, že si dám pozor, že se mám v rukách, stal jsem
se nebezpečným člověkem, který ubližuje, ohrožuje a bourá rodinu. Jsem
nebezpečným člověkem.
Kdo poctivě přizná první chybu a hledá pomoc a odpuštění,
zachrání své manželství, případně rodinu.
Kdo si neumí přiznávat pravdu, neumí se omluvit, kdo se čímkoliv
opíjí (alkoholem, vztekem, zlobou, povýšeností, pýchou, nenávistí),
zůstává v pocitu vlastní méněcennosti, ukřivděnosti, sebemrskačství
…, kdo nepozvedne hlavu ze všeho, co jej poutá, svazuje a ovládá,
ubližuje sobě a druhým. To vše může mít neblahé konce.
„Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost
učitelů Tóry a farizeů, do nebeského království nevejdete.“
Je důležité nepodceňovat, nepřehlížet vlastní zlo, selhání.
Stejně důležité je nemlčet ke zlu druhého.
Nezapomeňme, že na začátku „horského kázání“ Ježíš blahopřeje
„chudým duchem“.
Blahopřeje těm, kteří vědí, že nejsou dokonalí, že jsou pouhými
začátečníky v následování Ježíše, chtějí růst, hledají poučení
a pravdu o sobě, vyslechnou druhého (pravda k nám může přicházet
v různých vnějších převlecích: partnera, dítěte, nepřítele,
farníka i faráře), prosí o pomoc.
Možná naší nejčastější chybou je nepřiznání si chyby.
Nechceme slyšet něco nepříjemného o sobě, myslíme si, že by
mě chybujícího měli druzí nebo Bůh méně rádi.
I my sami se často máme rádi jen pro výkon. Selžeme-li, nadáváme si,
případně se sami nějak trestáme, (Vzpomeňme na Jidáše, který se šel
udat k potrestání, a když se mu kněží vysmáli, vzal spravedlnost do
svých rukou a ztrestal se sám.)
Máme hrůzu z vlastního selhání, proto vypínáme z provozu vlastní
rozum, umlčujeme své svědomí a zacpáváme si „uši“ před kritikou
druhých lidí, svádíme rádi chybu na okolnosti nebo na někoho jiného.
Odvracíme se od Božího slova i před tím, co nám „Duch boží
připomíná“. /3
Všimněme si, jak jsme často mazaní při maskování svých chyb.
Umíme šikovně zastírat i nezájem o Ježíšova slova. /4
Vážným varováním nám jsou Ježíšovi protivníci u „slepce od
narození“ (). Zůstali zaslepení (i když viděli jako rys).
Narozdíl od nich ten slepec prozřel (nejen začal vidět).
Ježíš řekl zbožným: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy
však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ Psychická slepota
je velice nebezpečná.
Řekne-li mi někdo: „Udělal jsi chybu a dovedu-li to přijmout a požádat
o odpuštění, může mně být odpuštěno. /5
Pokud mi druhý neodpustí nebo pokud já neodpustím druhému (za dodržení
nutných podmínek), /6
pak si na sebe pleteme bič. V modlitbě Páně prosíme: „Otče, odpusť mi
tak, jak jsem já odpustil mým viníkům“. Jako mírou měřím druhému,
tak mně bude naměřeno. /7
Ale Ježíš jde ještě dál.
Protože nás obdarovává Pokojem, má právo od nás požadovat, abychom byli
tvůrci pokoje
(„Blahoslavení tvůrci pokoje“).
„Přinášíš-li dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má
něco proti tobě, nechej tam
svůj dar.......“ /8
Do božího království, mezi Ježíšovy přátele jsem byl přijat zadarmo,
ne pro zásluhy. Ohromně jsem tím získal. Dobrovolně jsem přijal pravidla
jednání k soužití v boží rodině.
Má-li někdo něco proti mně, je mou povinností udělat k němu krok, i
když jej ten druhý neudělal ke mně.
Mám jej požádat, aby mně řekl, co proti mně má. Ublížil-li jsem mu,
rád poprosím o odpuštění, aby bylo obnoveno naše přátelství.
Pokud jsem druhému neublížil, má druhý povinnost poskytnout
mně možnost, abych se mohl obhájit, aby bylo obnoveno naše
přátelství.
Oba máme povinnost budovat, udržovat a šířit boží pokoj.
Pro případ, že se nedomluvíme, počítá Ježíš s druhou a třetí
instancí.
Nedohodneme-li se, kdo z nás má pravdu, máme jít – podle Ježíše –
za někým, kdo vám pomůže hledat pravdu (včetně manželské poradny).
Třetí instancí je církevní soud. Kdo odmítne zachovávat tato Ježíšova
pravidla soužití, vylučuje se z rodiny boží na tak dlouho, pokud je
nepřijme.
Je na nás, jak se naučíme umění soužití a do jaké míry přijmeme
Ježíšova pravidla k pěknému životu. Jak si usteleme, tak si lehneme. /9
Ježíš není teoretik ani zákoník rajtující na liteře. Učí nás
přemýšlet, vážit do budoucna zisky i ztráty.
Někdy se mi na druhém nelíbí něco, co není přímo zlem nebo
nespravedlností.
Mám hledat, zda jsou mé požadavky nejen oprávněné a opodstatněné, ale
k čemu by prosazování mých nároků za každou cenu, vedlo. Mohlo by se
stát, že budu prosazovat svůj požadavek na druhého tak, že budu ničit
manželství a nakonec je možná rozbiji.
Proto Ježíš říká: svádí-li tě něco tak cenného nebo důležitého,
jako oko nebo pravá ruka, zřekni se toho pro vyšší hodnotu. Dej pozor, aby
ses nepřipravil o boží království.
Co je „okem, rukou nebo nohou“, Ježíš nevypočítává.
Záměrně užívá obrazné řeči. Je opět na nás, jak s jeho slovem
budeme hospodařit. K jaké moudrosti a prozíravosti dojdeme, jak vyvážíme
pro a proti.
Platí to nejen o něčem, co nás svádí ke hříchu
(„blízká příležitost k hříchu“): alkohol, některé televizní
pořady, případně samotný televizní přijímač, blízkost některých
lidí, určitá společnost).
„Okem“, kterého se mám vzdát, může být něco cenného, co mě
příliš zaměstnává na úkor něčeho podstatného: může to být
koníček, množství práce …
„Okem“, něčím cenným a dobrým čeho se mám vzdát ale mohou být mé
představy o druhém, jak se ten druhý má ke mně chovat nebo co má dělat.
Kolik manželství začalo na vlně zamilovanosti a pak ztroskotalo na
prosazování si vlastních představ. To jsem už jen nakousl ke společnému
promýšlení.
Nevzdám-li se svých některých představ, hrozí mi narůstání hněvu,
zlosti, otrávenosti, neochoty, postupně i nenávisti, nevěry, lhostejnosti
… na tom všem může nakonec manželství ztroskotat.
Toto jsem jen nakousl. Můžeme to promýšlet.
Nejlépe s druhými.
Zeptejme se druhého, čeho dobrého ses kvůli mně a našemu vztahu vzdal?
/10
Potřebujeme jeden druhého k nastavení zrcadla. Nevidíme si na záda natož
do srdce.
Lidé, žijící sami jsou ohroženi dvojnásob. Pokud si
neobstarají někoho, kdo jim ukazuje jiný pohled z jiného úhlu, velice
často končí jako osamělí, pyšní a nesnášenliví lidé. Člověk chudý
duchem nenaslouchá jen svým kamarádíčkům, podřízeným nebo lokajům.
Ještě vetší nebezpečí hrozí nositelům autority.
Nenaučili jsme se spolu řešit rozepře. (Netýká se to jen manželů.)
Všimněme si, že veliká část odsouzených je přesvědčena, že byl
rozsudek soudce nespravedlivý.
Muslimové ve svých přích vyhledají své náboženské autority a
dokáží přijmout jejich názor nebo rozsudek. Pokládají Korán za boží
moudrost.
Židé přijdou za rabínem a přijmou boží přikázání, je pro ně
závazné (na rozdíl od muslimů všichni umí číst a mohou si ověřit, co
Tóra říká).
Kolik je křesťanů, kteří vyhledávají moudrost Tóry (Učení) a
moudrost Ježíšovu?
Kdo je ochoten se nad sebou zamýšlet, porovnávat si své názory s druhými
a především s Ježíšem.
„Každý má svou pravdu“, nebezpečně tvrdí povrchní a
pohodlný člověk. (Běda tomu, kdo pohorší, svede z dobré cesty dítě,
bylo by mu lépe, kdyby jej utopili v moři, říká Ježíš.)
Nikdo nevlastníme nějakou ctnost jednou provždy. Ani David ani moudrý
Šalomoun si neuhlídali některá nebezpečí a stáhli své syny
k nepravostem. Ani apoštol Petr nejednal vždy jako „chudý duchem“.
Ani církev není uchráněna od omylů, chyb a hříchů. /11
Všechno cenné dá určitou práci, naučit se luštit křížovky, sudoku,
hrát mariáš i šachy.
Porozumět druhému, partnerovi, Bohu také něco vyžaduje. Někdo o to
stojí a nelituje námahy. Jiný se nechá zaujmou něčím jiným.
„Kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce“.
Poznámky:
Já vám však pravím, že již ten,
-
kdo se (nespravedlivě) hněvá na svého bratra (uvnitř, ve svém
myšlení), bude vydán soudu; -
kdo snižuje svého bratra (nadává mu slovně,
např. „blázne“, ve smyslu „vylízanej mozek“),
bude vydán radě;
- kdo svého bratra zatracuje (prohlašuje ho za bludaře), propadne
ohnivému peklu.
(Jde o tři stupně hněvu: v mysli, ve slovech a činech.)
Prohlásit někoho za bludaře může jen poctivý
církevní soud spravedlivým procesem podle Ježíšových pravidel.
Ježíšovi ani Janu Husovi se takového procesu nedostalo.
Hřích někoho svévolně prohlašovat za bludaře je mezi katolíky dost
rozšířený.
Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá
těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A
podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc
než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.
Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z
těchto maličkých.
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li
si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‘ústy
dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však
neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli
přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
Ježíš mu na to odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát
sedmkrát.
S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl
vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli
mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven.
Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a
se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a
na kolenou prosil: ‘Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!’ Pán se
ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých
spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a
křičel: ‘Zaplať mi, co jsi dlužen!’Jeho spoluslužebník mu padl k nohám
a prosil ho: ‘Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!’ On však nechtěl,
ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho
spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a
oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu:
‘Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě
prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem
se já smiloval nad tebou?´ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení,
dokud nezaplatí celý dluh. Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec,
jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ ()
Ježíš naši moudrost vede ještě výš.
Před pár lety vyšlo nové nařízení, že každý z duchovních je
při přijímání každé nové funkce nucen k nové přísaze.
Svědčí to o veliké podezřívavosti a nedůvěře k druhým a dáváme
špatný příklad, nesolíme a koledujeme si o pošlapání. (Také těžko
nesete, že jsme pro spoluobčany nedůvěryhodní?)