2. neděle v mezidobí

Někdo někdy o někom řekl: „Ten bude římským císařem, papežem, presidentem …“

Janova slova o Ježíšovi: „To je beránek boží …“ jsou výrokem jiného druhu.

O takových výrocích Ježíš  říká: „Jane, na to jsi nepřišel sám. Blahopřeji ti, došel jsi tak daleko, že ti to Otec mohl ukázat … /1

Bůh ví, komu může co svěřit. Někdo by se z toho splašil, využil pro sebe, zkreslil nebo nechal ležet ladem.

Jan se podle znamení božího zařídil. /2

Autoritou buď někdo je nebo není. /3

Buď někdo někam někoho vede nebo nevede. A buď se někdo nechá vést nebo ne.

Jan sám rozpoznal v Ježíšovi autoritu. („Ponoř ty mě“, řekl tesařovi.)

Potvrzení Bohem Jana utvrdilo. („Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který ponořuje do Ducha svatého.“) 

Znovu si všimněme, jak důležitá jsou pro nás slova, slovo Boží zvláště.

Beze slov bychom byli hluší. Jako děti němých rodičů. Nakolik porozumíme filmu v neznámé řeči?  

Ukázat na něco - je první informací. Pojmenování je postačující informací jen něčeho známého. U něčeho nového potřebujeme další popis, vysvětlení.

Označení „beránek“  může být víceznačné. /4

Jan měl na mysli zabité  zvíře, stažené z kůže, vykuchané, visící na háku u řezníka nebo v chrámě. /5 

Nepřehlédněme, že  Ježíš o sobě nemluví jako o beránku, ale o Chlebu. /6

Živíme se slovem Božím a jsme posilováni Ježíšovou hostinou. /7  

I z našich úst vycházejí závažná slova o Ježíši.

Také říkáme: „Hle, Beránek boží …“ a „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena“.  

Hledáme a přemýšlíme, co tato slova znamenají, a co máme činit, jak se podle nich zařídit.

Ta slova souvisejí také s důvodem našeho křtu.   

Jsme rádi za náš křest. Snažíme se mu víc a víc porozumět.  

Naše děti se připravují ke Stolu Páně, biřmovanci k přijetí svátosti dospělosti.

(Jak forma našich svátostí vypadá, nakolik je sdělná, by vyžadovalo zvláštní úvahu.)  

Budou-li se nás děti ptát: „Dědečku, tetičko, kmotřičko, k čemu ti je křest“? Co jim odpovíme? Nebudou-li se ptát, může to být špatné vysvědčení našeho vedení.

Tím více máme zkoumat, k čemu křest je, co nám Bůh křtem nabízí. /8 

K vyprovokování debaty nejdříve ukážu na několik chyb, kterých se dopouštíme.

„Křest je na odpuštění dědičného hříchu“, říkají někteří.

Spokojili se s jednou větou, jako pes s kostí, kterou popadl a utíká s ní pryč, aby mu ji nikdo nevzal. Víc nevědí, ani o tom nepřemýšlejí. Přitom ta věta je podobně zmatečná, jako když komunisté hasičům začali říkat požárníci. 
 

Říkali jsme si, že pojem dědičný hřích nemůžeme používat.

Nelze zdědit statečnost, obětavost, umění hrát na varhany nebo trpělivost v soužití s druhými. Nelze zdědit vztah k Bohu, nevěrnost nebo hřích.

Nikdo nebude zavržen za cizí selhání.

Zátěž, kterou jsme zdědili (nedůvěra Bohu, sklony ke zlému), je spíše polehčující okolností. Slušný člověk postiženému pomáhá, natož Bůh.

„Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." (Lk 19,10)   

Minule jsem zmiňoval (jako příklad nebiblického a pohoršujícího myšlení) limbus pro nepokřtěné děti.

Zlí duchové požádali Ježíše o amnestii – a Ježíš je pustil do vepřů. (Srov. Lk 8,26-39)

Proč by nepokřtěné  dítě nemohlo požádat: „Bože, prosím tě, dej mi příležitost k růstu“.

Copak je Boží pomoc omezena jen na možnost svátostí? 

Pozorujme pečlivěji Ježíše. Zlé duchy Ježíš neodbyl a dítě by odmítnul?

„Všechno bude odpuštěno, pouze hřích proti Duchu svatému nemůže být odpuštěn.“ (Srov. Mt 2,31) 

Přestaňme z Boha dělat slepé zákonické monstrum. Ježíš přišel na pomoc i velikým zločincům.

Dávejme pozor na to, co říkáme, děti nás slyší. Jsou chytré a často nás předčí logickým myšlením. Můžeme je svými zkamenělými řečmi odradit. /9 

Na jedné straně  z Boha děláme nespravedlivou stvůru, na druhé straně jej cpeme do abstraktních pojmů. Např. říkáme: „Bůh je nekonečné milosrdenství“. Jakým právem Boha zpředmětňujeme a proč používáme abstraktní pojmy?

Proč o Bohu říkat, že je nekonečně dobrotivý? (Nekonečná vzdálenost ve skutečnosti neexistuje.)

Chytré děcko se zeptá:  „Jak to, že jsou lidé v pekle, když je Bůh nanejvýš milosrdný a dobrotivý?“ A jsme u konce s dechem. /10 

Čtěme dětem z Bible a nestyďme se za jazyk Bible. Nebojme se výrazů: „Bůh se hněvá, rozzlobil se, trestá zlo, povýšené ponižuje …“

Bůh není nějaké nekonečné milosrdenství. Vadí mu zlo, staví se proti němu, zastává se obětí.

Bůh není dobrák, naštěstí. Ježíš nebyl „hodný“. Hledejme přesnější vyjádření.

Je tragedií, nevidí-li naše společnost hřích. Pak ji nic nechybí a nemůže být uzdravena.  

Kdo čte Bibli dál, objeví  netušenou krásu přátelství a smilování se Boha nad hříšnými lidmi (jiné nemá).

Ukazujme dětem, že Bůh není lhostejný, že na nás nezapomíná, je solidním partnerem, jedná poctivě, drží slovo a ctí pravidla.

Bůh je krásný, živý, silný a odpovědný.

Není neosobní, není lhostejný k trápení člověka ani ke strachu provinilce, nemá tvrdé srdce. Pokud se hříšník snaží napravit svou nespravedlnost, Bůh nevyžaduje odpykání trestu.

Není nic, co by nemohlo být odpuštěno, pokud se provinilec kaje. /11 

Pokud jsme my objevili, že křest je ponořením do Boží náruče, nebude nám dělat potíž o tom vyprávět dětem.

„Náruč“ je dětem srozumitelná. Zakoušejí-li krásu bezpodmínečné náruče, vidí, že si rodiče poskytují vzájemnou chápající a obětavou náruč. Zraněné nebo smutné dítě bereme do náruče. (Nejen dítě.)

Mají-li děti zkušenost s naší náručí, mohou porozumět „náruči boží“. /12 

Křtem je hříšníkovi zvěstováno odpuštění. Ale tím to nekončí. Bůh neříká jen: „Vytrhuji tě ze zla“. Ubezpečuje nás: „Vždy při tobě budu stát, vždy tě budu vysvobozovat ze zla!!“ (To neznamená, že jeho milosrdenství budu vypočítavě zneužívat – to by bylo podlé.)
 

„Je-li Bůh láska“, pak dovedeme pochopit, že se Bůh ve svém milosrdenství slitovává nad hříšníkem, který se ocitl v propasti. Je-li Bůh milosrdný – pak to můžeme pochopit.

Ale že se Bůh opět smilovává  nad hříšníkem, kterému už předtím byla zdarma poskytnuta milost a on přesto opět zradil, je téměř neuvěřitelné (pro toho, kdo má smysl pro spravedlnost). /13

Ale je to tak. 

Ukazujme dětem na jednotlivých evangelijních příbězích Ježíšovo soucitné jednání  s hříšníky a potřebnými lidmi. Na Ježíšově jednání vidíme, jak Bůh jedná s člověkem, jak nás Bůh pozvedá, povzbuzuje nás, posiluje. („Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“)
 

„Děti, nikdy se nestyďte požádat Boha o pomoc. Máme se ke komu uchýlit, i kdybychom cokoliv zlého provedli. Máme někoho, komu se lze schoulit do silné, chápající a milující náruče.

Při křtu nás Bůh přivinul na své srdce.“

(Tím neříkám, že jen při křtu. Ale křest je jedním z těch viditelných znamení. Kéž by tomu forma našeho slavení svátostí odpovídala.) 

Ale vysvětleme také  dětem, že se zlem nelze koketovat a brát je na lehkou váhu. Narušuje a ničí náš charakter a vztahy s druhými.

Vysvětlujme jim co znamená hřích proti Duchu svatému.

Jak začíná a proč „nemůže být odpuštěn“. /14 

Veliké přátelství  je strhující. 

Na boží přátelství  odpovídáme svým přátelstvím (k Bohu i lidem).  

Bůh je velkorysý a navíc má smysl pro humor. /15

Lze s ním navázat závratné osobní přátelství.  

Při každém novém křtu pokaždé děkujeme za náš vlastní křest, za věrnost božího přátelství, za uzdravování a zbavování našich různých strachů ( i strachu z následků našich provinění).

Při křtu není obdarováván jen křtěnec. Každý otevřený Duch božímu může být opět obdarován dary Ducha.

Není nic, co by nám Bůh odmítl, co by neudělal pro naši radost ze života.  

(Příště budeme pokračovat z dalšího úhlu.)  

------------------------------------

Poznámky:

                  /1     Ježíš se ptal svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"

Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí  za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."

Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"

Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."

Ježíš  mu odpověděl: "Blaze tobě,  Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,13-17)

„Blahopřeji ti, dobře se učíš, dostal ses na vyhlášenou školu, blahopřeji ti, že ti přednáší slovutný profesor ...“ 

                  /2     Jan nabídl své služby Mesiáši.

Nepotřeboval k tomu nový kostým nebo prsten, netlačil na jmenování Mesiášovým komořím. Neměl zapotřebí si na něco hrát, byl, kým byl. (Už dříve odmítl kněžskou kariéru.)

„Já jsem jen hlas, jen prst ukazující na nutnost obrácení.“ (Srov. J 1,19-27)

(Kněžstvo, na rozdíl od Jana, jelo dál po svých kolejích.)

      Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Jan řekl: "Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit. Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe je nade všecky.“ (J 3,25.27-31)
 

                  /3     Uniforma, insignie nebo úřední dekret autoritu nenahradí.

Pedagogem, lékařem, muzikantem se nikdo nestane pouhým absolvováním školy.

Bez znalostí  se neobejdeme, ale čerstvý absolvent školy možná umí postavit lešení, ale ještě žádný dům nepostavil.

Znovu jsem si četl o návštěvě Malého prince u krále a „Císařovy nové šaty“ – to je počtení!  

                  /4     „Jehněčí hřbet na tymiánu“, je něco jiného než ovčí vlna nebo pasoucí se ovečka.

Misionáři u eskymáků  nemohli nad Tělem Páně říkat: „Beránek Boží“, ale „Tuleň boží“.

K růstu a žítí potřebujeme jíst. Nejprve musí vyrůst rostlina nebo zvíře. Díky odevzdané (vzaté) existenci, životu, můžeme existovat a žít my.

Život stojí na braní, přijímání a na dáváni a obětavosti. (Jen brát a spotřebovávat, bez ochoty sloužit a dávat, je příživnictvím, sobectvím, hříchem.) 

                  /5     Beránek obětovaný v chrámě byl jen výjimečně celý spálen.  

Starozákonní  oběť byla poděkováním Hospodinu: „Dostal jsme, dávám“.“ Na oltáři byly spáleny jen ledviny a střevní sádlo. Přední nohu s lopatkou dostal chrámový personál a ostatní maso bylo upečeno k hostině. Hostina byla znamením přijetého poděkování a pozváním k přátelské hostině. Hostina podstatně patřila k poděkování („oběti“). Nebylo obětujícího, který by se neúčastnil hostiny! 

Při našich oslavách je to podobné. Např. oslavenci přineseme dort („Máme tě  rádi, jsme rádi, že jsi, jsme ti vděční“). Obdarovaný  přijme dar, vezme si kousek a ostatní  rozdělí gratulantům.

Starozákonní  oběti měly výchovný, vzdělávající, kultivující  (kulturní) charakter. Lidé nemohou krmit Boha, Bůh nežije z lidských darů, my žijeme z péče a štědrosti boží.
 

                  /6     Ježíš ani při Poslední večeři nepoužil obraz beránka (ač se to nabízelo, na stole byl upečený skopec), ale řekl: „Jezte moje Tělo a pijte mou Krev“.
 

                  /7     Mluvíme o dvou prostřených stolech, které spolu souvisí. Ježíš nás hostí svým slovem a láme nám chléb svého přátelství.

Bez Ježíšových vysvětlujících slov bychom však neporozuměli, co Ježíšova hostina vyjadřuje a znamená. Co je nám nabízeno a co máme udělat, aby v nás Nebeský pokrm působil, pracoval, přinesl užitek; nebyl zmařen.

         Učedníci prosili Ježíše: "Mistře, pojez něco!"

On jim řekl: "Já mám k nasycení  pokrm, který vy neznáte."

Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?"

Ježíš  jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

Boží vůli - to co si s námi přeje - jeho plány - poznáváme z jeho slov. (J 4,32-34)

Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. (Mt 4,4)

         Bez slov Božích bychom těžko pochopili co křest znamená, obnáší  a k čemu nás zve.

 

                  /8    Laciné křtění je na škodu.  Snižuje se úroveň mužstva, slanost soli a svítivost světla.

Proč  vstupovat mezi hasiče, nechci-li hasit požár? Být hasičem není  pro parádu.

Nechceme se jen nechat vézt, nechceme být jen sami zachraňováni.  

                  /9     Přiznávejme před dětmi své chyby a prosme je o milosrdné soudy.

Občas v kostele říkám: „Prosím vás, neumím ještě vždy jednat tak, jak tady říkám, že je správné. Je mou povinností říkat pravdu – i když mě samotného usvědčuje z chyb.  

Naše maminka, nám  říkala: „Děti, neberte si příklad z toho, co s tatínkem děláme špatně.  

                  /10    „Znalec“ si pomůže: „To je Boží tajemství“. Ale tím odradí dítě a sám prozrazuje, že je lajdák a lenoch, který se neptá.

Bible se tajemstvím neohání. Naopak, Ježíš vše vysvětluje těm, kteří mají  zájem: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích“.( Mk 4,11)  

           Podle Ježíše je „víra“  přitakáním Ježíši, dáním mu za pravdu. „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Jestliže je však činím a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste jednou provždy pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci." (Srv. J 10,1-42

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 4. neděle velikonoční (B) (Bible na neděli) 4. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) 4. neděle velikonoční (A) (Bible na neděli) 4. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) 4. neděle velikonoční (C) (Bible na neděli)

Všechny odkazy

)

„Víra“  – přesněji řečeno důvěra má být ověřována rozumem! Ježíš varuje před naivní důvěrou.  

                  /11    První lidé mohli zůstat v ráji, Jidáš se i po zradě mohl stát světcem.  

                  /12   Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)

Donekonečna dětem opakujme: „ Bůh nás nemá rád až  pro výkon, ale proto, že jsme jeho!“

          Čtěme jim (mimo jiné) texty:

           Sijón říkával: "Hospodin mě  opustil, Panovník na mě zapomenul."

Cožpak může zapomenout žena na své děťátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já  na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní … (Iz 49,14-16a)

            Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: "Neboj se, já jsem tě  vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.

Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.

Neboť  já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý  Izraele.

Ptáš se proč? Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě  zamiloval.

Neboj se, já  budu s tebou.

Já, já  jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.

Já  jsem byl dřív než první  den a není, kdo by tě z mých rukou (z mé  náruče) vytrhl. Kdo zvrátí, co já  vykonám?"  (Iz 43,1-3.4a.5a.11.13)

           Ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti: »Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.«

Neboj se, vždyť  já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí  ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.

Já  jsem Hospodin, tvůj Bůh, držím tě  za pravici, pravím ti: »Neboj se, já  jsem tvá pomoc.« 

Neboj se, červíčku Jákobův (Hejčl překládá  také: „broučku můj“), hrstko Izraelova lidu. Já  jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův, tvůj vykupitel je Svatý Izraele.  (Iz 41,8-10.13-14)
 

                  /13    Křesťané prvních století měli potíž přijímat mezi sebe hříšníky, kteří se opětovně závažně provinili  (zřeknutí se víry, vraždou, krvesmilstvem). 
 

                  /14   Vyprávějme dětem, jak mnoho zbožných lidí vidělo Ježíšovo uzdravování, ale nechtěli přiznat, že Ježíš přichází od Boha.

Proč? Vždyť  měli důkazy (znamení) od Boha, že Ježíš  je pravdivý. 

Vědomě  svůj rozum potlačili zlem v sobě. Zacpávali si uši, aby neslyšeli, zavírali oči, aby neviděli. Jednali proto rozumu a pravdě. Nesli se na vlně svých nesympatií, na vlně svých názorů o zbožnosti. Pomlouvali Ježíše: „Nedodržuje sobotu, nepostí se, chová se divně, kamarádí se s podezřelými živly, hraje si na lidumila“. Jejich nesnášenlivost a povýšenost je přivedla až k nenávisti.

         Vysvětlujte dětem, čím a jak člověk upadne do hříchu proti Duchu svatému.

Na dalších historických událostech dětem ukazujte příklady tohoto hříchu – jak někdo vědomě dobrému jednání člověka podsunul zlý úmysl, nespravedlivě jej očernil a tak likvidoval.

           Vyprávějme dětem, jaké následky působí  pýcha. Tomu, kdo si na sobě  nepatřičně zakládá, je čím dál víc zatěžko svou chybu (pravdu o sobě) přiznat.

     „Děti, jestli se chcete vyhnout hříchu proti Duchu svatému a zavržení: hledejte pravdu, nepomlouvejte druhé, neopakujte po druhých, co nemáte ověřeno, neveďte konečné soudy. Nemyslete si, že všechno víte.

A hlavně, když  uděláte chybu, nestyďte se ji přiznat. Bůh nikdy nikoho nestaví na hanbu a nikomu naše provinění nesděluje. “  

                  /15    Nenechme se mýlit strohým popisem evangelií o Janu Předchůdci Páně. Nebyl sucharem,  fanatikem nebo prorokem božího hněvu.

V ničem se nemýlil ani nic nepřehnal. Pečlivější čtení Písma to dokládá.

Důvěrně  znal krásu Písma a byl unesen láskou Boha k člověku. Vášnivě si Hospodina zamiloval.

Jeho „askeze“ měla jiný  účel. Aby zvládl veliký úkol promyslet znovu Tóru, proti zavádějícím výkladům církevníků, bylo třeba, aby se soustředil na podstatné.