Svátek Křtu Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,34a.37-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
Datum: 9. 1. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,34a.37-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 42,1-4.6-7
; Sk 10,34-38
; Mt 3,13-17
Datum: 9. 1. 2011
„Kolébání Ježíška“ máme za sebou.
Na převlékání Pražského Jezulátka není čas. Ve světě to hoří.
Dnešní svátek je předzvěstí toho, jak Ježíše žene čas (škoda každé nespravedlnosti a každého zmarněného života).
Křesťané nejsou na světě pro sebe, nebo aby se přidávali ke kůrům volajícím: „Ať žije Kristus Pán!“
V Římském misálu bychom „Svátek Křtu Páně“ marně hledali. Stojí tam: „Svátek Ponoření Páně“.
Izajáš mluví o „programu“ Božího otroka (služebníka). /1
Jako je prolog Janova evangelia předzpěvem, předehrou, tak je Ježíšovo ponoření do Jordánu jeho programem.
Ježíš se hlásí k programu Izajášova otroka božího. To nám zřetelně vystoupí, podíváme-li se na Ježíšovo ponoření jako ti, kteří přečetli evangelia do konce.
Zopakujme si, co znamená:
1. Janovo ponořování.
2. Ježíšovo ponoření do Jordánu.
Ad 1. Janovo ponořování do Jordánu bylo dramatickým rituálem (srozumitelným). /2
Ad 2. Proč byl Ježíš ponořen? (Křtěn nebyl.)
Zařadil se do řady lidí ohrožovaných zlem. Hříšníkem není, ale přichází nám na pomoc proti zlu.
I on bude zlem semlet. Nechá se ponořit do zla (ne pasivně, není pacifista) a bude jím utopen.
Vzpomeňme na pozdější Ježíšova slova z Lk 12,49-59
„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!
Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! (verš 50.)
Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!
Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá.
Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?
Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení.
Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře."
Verš 50. je zmatečně přeložen (nejen v ekumenickém překladu).
Ježíš říká: „Budu ponořen do nenávisti a smrti, budu utopen zlem ...“
I Ježíše strčili do dravého proudu, ponořili ho do zla a to na něm své dílo dokonalo. /3
Ježíš nepřišel rozdělit lidi. Žádný požár nenávisti nerozdmýchal. /4
Ježíš přijal odsouzení a rozsudek lidí dobrovolně. Bylo to jeho poslední možností jak lidem otevřít oči. Využil tuto do nebe volající zvrhlou nespravedlnost, aby se ukázalo, kam „zbožní jdou“, k čemu jejich zbožnost vede.
Kdo prohlédl, kdo uznal svou chybu, mohl se kát, mohlo mu být odpuštěno. (Takový člověk se rád svěří do rukou Milosrdného.) /5
Apoštolové nám ukazují, že i oni si až do Ježíšova ukřižování mysleli, že Ježíš přehání.
Příběhy Petra a Jidáše, Nikodéma, nemocných, posedlých, Samaritánky, Magdalény a Lazara, Matouše a Zachea, Dismase, setníka, kananejské ženy, jsou příběhy nalomených třtin a knotů bez plamene.
Na jejich příbězích vidíme, jak je nám Ježíšova pomoc nezbytná.
Ovšem nečekaná a absurdní na Ježíšově příběhu je nenávist, jakou u některých (zbožných) lidí vyvolala Ježíšova péče o nalomené třtiny.
Janovi se při ponoření Ježíše dostalo znamení: sestoupení Ducha na Ježíše. /6
Náš křest je jiný než Janovo ponořování do Jordánu.
Ale i pro náš křest a náš život je význam Janova ponoření do vody důležitý. Stěžejní.
„Janovo ponoření“ je nezbytnou průpravou k rozpoznání kdo je Mesiášem. /7
Křest je otevřením dveří k připodobnění se Kristu.
Připodobňování se Kristu je celoživotním procesem.
Toho, kdo se ke Kristu přidá, Ježíš bude ponořovat do Božího ducha, aby v něm mohl Duch přebývat a působit.
Ježíšovo ponoření do nebezpečného světa zla je i naším programem.
(Vynoření ze smrti necháváme na Hospodinu. To není naší starostí.)
Nechceme plavat s proudem. Jdeme do nebezpečných vod, víme, že nemusíme skončit jako nafouknutý utopenec, kterého za dlouho vynese kalný proud na mělčinu.
S Ježíšem se tolik nebojíme. Třeba budeme někomu užiteční.
Otužilci se koupou i v zimě. Nechtělo by se mi teď skákat do ledové vody.
Obdivuji třeba ty, kteří skrývali pronásledované (např. za války nebo v 50. letech). Riskovali i život své rodiny. Někteří ani nevěřili ve vzkříšení a odměnu nebeskou. Zachraňovali ze slušnosti a lidskosti. /8
Někdy vycházíme z koupelny se slovy: „Jsem nový člověk“.
Křest je pro nás znamením nového zrození z Ducha, jsme nadšeni Ježíšovým myšlením, jeho svobodou, jeho zájmem o lidi. Vydáváme se s ním na cestu. I do ohně.
Každý hřích ukazuje, že jsem špatně myslel.
Školáka, který přinese špatnou známku, vedeme k hledání, kde udělal chybu.
Často se špatně učí. Pak se potřebuje naučit správně myslet.
Nerozumím-li evangeliu, může to být nesprávným způsobem myšlení.
To nevyřeším tím, že sáhnu po nějaké knížce, která mi vysvětlí, jak to bylo.
Potřebuji opravit své myšlení, abych porozuměl Bohu.
Jan Předchůdce Páně odkryl, že je třeba změnit naše myšlení.
Ježíš jeho cestu potvrdil.
My jsme Janem i Ježíšem zváni touto cestu jít.
Dnešní svátek nám připomíná obsah, program Janova ponoření do vody a Ježíšovo ponořování do Ducha a do ohně. /9
Nejede o pouhé zbožné přijetí „svatých svátostí“.
(O pohanském způsobu myšlení křesťanů a „křesťanské magii“ budeme mluvit jindy.)
Všichni izraelští králové byli „Pomazaní“. Ale kdo z nich voněl po Bohu? Páchli kdejakou svévolí a sobectvím.
Ježíšovi současníci (muži) byli všichni obřezaní v pravé církvi. S Mesiášem se většina minula.
Všichni apoštolové po „prvním svatém přijímání“ selhali.
Jidášovi bylo „první svaté přijímání“ posledním přijímáním.
Nikdo nepochybuje o zbožnosti apoštolů (malíři „Poslední večeře“ malují apoštoly v přezbožných pózách). Kdo upozorňuje na chyby apoštolů – na jejich chybné myšlení?
Ježíš to vysvětluje podobenstvím o nemožnosti míchání starého a nového myšlení a jednání. /10
Kdypak je to podobenství pečlivě objasňováno?
Nemohl jsem věřit vlastním očím, jak je špatné myšlení stále přítomné. Ještě v 90. letech se na Teologické fakultě v Praze některé věci učili pohansky. Např. o „limbu“ pro nepokřtěné děti. /11
Jak to, že lidem, kteří si zakládají na své zbožnosti, není Bůh tak drahý, aby hájili jeho dobré jméno?
Proč Boha tak snadno opouštíme jako apoštolové, když jej vlekli na popraviště?
Před pár léty otázku „limbu“ znovu zkoumala Kongregace pro víru.
Pak se nedivme, že nás lidé přehlížejí. Ve světě tolik lidí a dětí umírá a my se zabýváme věcmi, které děcko vedené k přemýšlení správně pochopí.
Až příliš snadno souhlasně odkýváme slova: „Toto je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení“.
Ochotně odkýváme i rozšířenou větu při Proměnění na hoře Tábor: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
Ale „skutek utek“, mnoho věcí si děláme po svém.
Evangelium o Ponoření Páně nás vrací k poctivé práci s Božím slovem a vedením.
----------------------------
Poznámky:
/1 Všimněme si „osvobození vězňů“ a vzpomeňme na Janovu otázku z vězení.
/2 V Orientě je koupání luxusem, očišťující rituální koupel tam má silnou řeč.
Essejci se očisťovali rituální koupení několikrát denně, nestačilo jim rituální omývání rukou farizeů („nechci mít nic společného se zlem a s hříšnými lidmi“).
Už v Ježíšově době byla krajina v Izraeli hodně poničená drastickým kořistěním všech okupačních mocností. Stromy se kácely ostošest a stromky nikdo nevysazoval. Jak v hornaté krajině zapršelo, voda se divoce a často nebezpečně hnala dolů. Jordán byl v období dešťů rozvodněný a přejít jej nebylo možné (vzpomeňme na přechody přes Jordán, např. přechod Mojžíše a jeho lidí).
Nenechme se klamat obrazy evropských malířů „Křtu Páně“. Ježíš nestál v louži a Jan na něj nekapal vodičku.
Při Janově ponořování to nevypadalo ani jako dnes u Jordánu v Izraeli, kde katechumeny pokládají do vody.
U Jana lidé sestupovali do tůně s dravým proudem, který byl schopen člověka strhnout.
Sestupování do Jordánu bylo vyznáním: „Zlo mě ohrožuje zvenku i zevnitř – jsem hříšný člověk, ještě krok a proud zla mě strhne ke dnu. Sám nejsem schopen se zachránit, Bože, prosím tě o záchranu.“.
Když Jan člověka popadl a pomohl mu na břeh, bylo to výmluvné gesto.
Rituál nebyl nebezpečný, ale byl dramatický.
Při pozdější Ježíšově řeči učedníkům: „Budete rybáři lidí“, nemusel nikomu nic vysvětlovat.
(Proč my jsme z biblických rituálů udělali pouťová perníková srdce s barevnou polevou? Nemáme úctu k Ježíšovým znamením.)
/3 Nikdo se Ježíše nezastal.
Otcem byl pak vzkříšen.
Z mrtvých vstal jako syn Boží, nad kterým smrt nemá vládu (nevstal z mrtvých jako člověk, to není v silách člověka).
/4 Ježíš je obrazem božím, přišel jako přítel, lékař, jako kvočna chránící kuřata, jako pastýř hledající zatoulanou ovci (kdo z nás jsme hledali svého zaběhnutého psa, trochu tomu rozumíme), ale zbožní se hrozně namíchli. Proti Ježíšovi (proti Bohu?) vzplál oheň nesnášenlivosti a nenávisti.
Tak vyšlo najevo skutečné smýšlení srdcí. (Srov. Lk 2,34-35
/5 Z přírody vidíme moudrého Tvůrce a jeho inteligentní programy stvoření (Motýl má GPS, aby správně doletěl tisíce kilometrů ke svému cíli).
Zjevením se Boha lidem (od Abraháma, Mojžíše až po Ježíše) poznáváme Boha jako Tátu-Mámu.
Rodiče jsou ochotni se obětovat pro děti.
Nechápu tvrzení některých lidí: „Nic není špatně, nemluvte o hříšnosti, myslete pozitivně“. „Každý má svou pravdu.“ Jak daleko bychom bez Krista sami došli?
/6 „Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem ponořovat do vody proto, aby ho poznal Izrael.“ („Obraťte se a připravte Mesiáši cestu, jinak se s ním minete.“)
Jan vydal svědectví: "Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který ponořuje do Ducha svatého“.
Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,31-34
/7 Odkládání starého (pohanského) způsobu myšlení a starého způsobu života je pro nás stálým procesem. Jidáš se zastavil a skončil na stromě.
Apoštolové se vrátili k rabínským představám o Mesiáši, nechali Ježíše ve štychu (nikdo se Ježíše nezastal), v slzách jej pochovali pouze jako dobrého člověka. K hrobu v neděli ráno nikdo z nich nepřišel.
Je zvláštní, že stálé hledání lepšího porozumění Bohu nemáme rádi a zaměňujeme ho jen za „pokání“ (za odříkání, a obětování utrpení). Od Ducha božího to rozhodně nepochází.
/8 Nedávno v televizi v cyklu „Neznámí hrdinové“ připomínali jednu Sudetskou Němku z Hlučínska. Po hrozném a dlouhotrvajícím strašném mučení se v cele oběsila. Měla strach, že další mučení nevydrží a prozradí jména těch, kteří pomáhali pronásledovaným.
Svatořečit ji bude osobně sám Ježíš.
/9 Jan všem řekl: „Já vás ponořuji do vody. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude ponořovat do Ducha svatého a do ohně.
Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ (Lk 3,16-17
/10 Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar.
Nové víno se musí dát do nových měchů.
Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ (Lk 5,36-39
/11 Toto tvrzení se ohánělo vykuchanými větami z katechismu a říkalo, že nepokřtěné děti nemohou požívat nebeské radosti. Domyšleno do důsledků to pak znamená: „Ženská, která se s někým spustí, porodí dítě a spláchne dítě do záchodu, může přijít do nebe, když se vyzpovídá. Ale její nepokřtěné dítě do nebe nikdy nemůže.“
Jak to, že tolik lidí snese představu tak byrokratického Boha?
Na II. vatikánském koncilu prohlásil nejkonzervativnější kardinál Ottaviani, že limbus je zbožný výmysl teologů.
Na převlékání Pražského Jezulátka není čas. Ve světě to hoří.
Dnešní svátek je předzvěstí toho, jak Ježíše žene čas (škoda každé nespravedlnosti a každého zmarněného života).
Křesťané nejsou na světě pro sebe, nebo aby se přidávali ke kůrům volajícím: „Ať žije Kristus Pán!“
V Římském misálu bychom „Svátek Křtu Páně“ marně hledali. Stojí tam: „Svátek Ponoření Páně“.
Izajáš mluví o „programu“ Božího otroka (služebníka). /1
Jako je prolog Janova evangelia předzpěvem, předehrou, tak je Ježíšovo ponoření do Jordánu jeho programem.
Ježíš se hlásí k programu Izajášova otroka božího. To nám zřetelně vystoupí, podíváme-li se na Ježíšovo ponoření jako ti, kteří přečetli evangelia do konce.
Zopakujme si, co znamená:
1. Janovo ponořování.
2. Ježíšovo ponoření do Jordánu.
Ad 1. Janovo ponořování do Jordánu bylo dramatickým rituálem (srozumitelným). /2
Ad 2. Proč byl Ježíš ponořen? (Křtěn nebyl.)
Zařadil se do řady lidí ohrožovaných zlem. Hříšníkem není, ale přichází nám na pomoc proti zlu.
I on bude zlem semlet. Nechá se ponořit do zla (ne pasivně, není pacifista) a bude jím utopen.
Vzpomeňme na pozdější Ježíšova slova z Lk 12,49-59
:
„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!
Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná! (verš 50.)
Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!
Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."
Také zástupům řekl: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá.
Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?
Když jdeš se svým protivníkem k soudu, učiň vše, aby ses s ním ještě cestou vyrovnal; jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá dozorci a dozorce tě uvrhne do vězení.
Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře."
Verš 50. je zmatečně přeložen (nejen v ekumenickém překladu).
Ježíš říká: „Budu ponořen do nenávisti a smrti, budu utopen zlem ...“
I Ježíše strčili do dravého proudu, ponořili ho do zla a to na něm své dílo dokonalo. /3
Ježíš nepřišel rozdělit lidi. Žádný požár nenávisti nerozdmýchal. /4
Ježíš přijal odsouzení a rozsudek lidí dobrovolně. Bylo to jeho poslední možností jak lidem otevřít oči. Využil tuto do nebe volající zvrhlou nespravedlnost, aby se ukázalo, kam „zbožní jdou“, k čemu jejich zbožnost vede.
Kdo prohlédl, kdo uznal svou chybu, mohl se kát, mohlo mu být odpuštěno. (Takový člověk se rád svěří do rukou Milosrdného.) /5
Apoštolové nám ukazují, že i oni si až do Ježíšova ukřižování mysleli, že Ježíš přehání.
Příběhy Petra a Jidáše, Nikodéma, nemocných, posedlých, Samaritánky, Magdalény a Lazara, Matouše a Zachea, Dismase, setníka, kananejské ženy, jsou příběhy nalomených třtin a knotů bez plamene.
Na jejich příbězích vidíme, jak je nám Ježíšova pomoc nezbytná.
Ovšem nečekaná a absurdní na Ježíšově příběhu je nenávist, jakou u některých (zbožných) lidí vyvolala Ježíšova péče o nalomené třtiny.
Janovi se při ponoření Ježíše dostalo znamení: sestoupení Ducha na Ježíše. /6
Náš křest je jiný než Janovo ponořování do Jordánu.
Ale i pro náš křest a náš život je význam Janova ponoření do vody důležitý. Stěžejní.
„Janovo ponoření“ je nezbytnou průpravou k rozpoznání kdo je Mesiášem. /7
Křest je otevřením dveří k připodobnění se Kristu.
Připodobňování se Kristu je celoživotním procesem.
Toho, kdo se ke Kristu přidá, Ježíš bude ponořovat do Božího ducha, aby v něm mohl Duch přebývat a působit.
Ježíšovo ponoření do nebezpečného světa zla je i naším programem.
(Vynoření ze smrti necháváme na Hospodinu. To není naší starostí.)
Nechceme plavat s proudem. Jdeme do nebezpečných vod, víme, že nemusíme skončit jako nafouknutý utopenec, kterého za dlouho vynese kalný proud na mělčinu.
S Ježíšem se tolik nebojíme. Třeba budeme někomu užiteční.
Otužilci se koupou i v zimě. Nechtělo by se mi teď skákat do ledové vody.
Obdivuji třeba ty, kteří skrývali pronásledované (např. za války nebo v 50. letech). Riskovali i život své rodiny. Někteří ani nevěřili ve vzkříšení a odměnu nebeskou. Zachraňovali ze slušnosti a lidskosti. /8
Někdy vycházíme z koupelny se slovy: „Jsem nový člověk“.
Křest je pro nás znamením nového zrození z Ducha, jsme nadšeni Ježíšovým myšlením, jeho svobodou, jeho zájmem o lidi. Vydáváme se s ním na cestu. I do ohně.
Každý hřích ukazuje, že jsem špatně myslel.
Školáka, který přinese špatnou známku, vedeme k hledání, kde udělal chybu.
Často se špatně učí. Pak se potřebuje naučit správně myslet.
Nerozumím-li evangeliu, může to být nesprávným způsobem myšlení.
To nevyřeším tím, že sáhnu po nějaké knížce, která mi vysvětlí, jak to bylo.
Potřebuji opravit své myšlení, abych porozuměl Bohu.
Jan Předchůdce Páně odkryl, že je třeba změnit naše myšlení.
Ježíš jeho cestu potvrdil.
My jsme Janem i Ježíšem zváni touto cestu jít.
Dnešní svátek nám připomíná obsah, program Janova ponoření do vody a Ježíšovo ponořování do Ducha a do ohně. /9
Nejede o pouhé zbožné přijetí „svatých svátostí“.
(O pohanském způsobu myšlení křesťanů a „křesťanské magii“ budeme mluvit jindy.)
Všichni izraelští králové byli „Pomazaní“. Ale kdo z nich voněl po Bohu? Páchli kdejakou svévolí a sobectvím.
Ježíšovi současníci (muži) byli všichni obřezaní v pravé církvi. S Mesiášem se většina minula.
Všichni apoštolové po „prvním svatém přijímání“ selhali.
Jidášovi bylo „první svaté přijímání“ posledním přijímáním.
Nikdo nepochybuje o zbožnosti apoštolů (malíři „Poslední večeře“ malují apoštoly v přezbožných pózách). Kdo upozorňuje na chyby apoštolů – na jejich chybné myšlení?
Ježíš to vysvětluje podobenstvím o nemožnosti míchání starého a nového myšlení a jednání. /10
Kdypak je to podobenství pečlivě objasňováno?
Nemohl jsem věřit vlastním očím, jak je špatné myšlení stále přítomné. Ještě v 90. letech se na Teologické fakultě v Praze některé věci učili pohansky. Např. o „limbu“ pro nepokřtěné děti. /11
Jak to, že lidem, kteří si zakládají na své zbožnosti, není Bůh tak drahý, aby hájili jeho dobré jméno?
Proč Boha tak snadno opouštíme jako apoštolové, když jej vlekli na popraviště?
Před pár léty otázku „limbu“ znovu zkoumala Kongregace pro víru.
Pak se nedivme, že nás lidé přehlížejí. Ve světě tolik lidí a dětí umírá a my se zabýváme věcmi, které děcko vedené k přemýšlení správně pochopí.
Až příliš snadno souhlasně odkýváme slova: „Toto je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení“.
Ochotně odkýváme i rozšířenou větu při Proměnění na hoře Tábor: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“
Ale „skutek utek“, mnoho věcí si děláme po svém.
Evangelium o Ponoření Páně nás vrací k poctivé práci s Božím slovem a vedením.
----------------------------
Poznámky:
/1 Všimněme si „osvobození vězňů“ a vzpomeňme na Janovu otázku z vězení.
/2 V Orientě je koupání luxusem, očišťující rituální koupel tam má silnou řeč.
Essejci se očisťovali rituální koupení několikrát denně, nestačilo jim rituální omývání rukou farizeů („nechci mít nic společného se zlem a s hříšnými lidmi“).
Už v Ježíšově době byla krajina v Izraeli hodně poničená drastickým kořistěním všech okupačních mocností. Stromy se kácely ostošest a stromky nikdo nevysazoval. Jak v hornaté krajině zapršelo, voda se divoce a často nebezpečně hnala dolů. Jordán byl v období dešťů rozvodněný a přejít jej nebylo možné (vzpomeňme na přechody přes Jordán, např. přechod Mojžíše a jeho lidí).
Nenechme se klamat obrazy evropských malířů „Křtu Páně“. Ježíš nestál v louži a Jan na něj nekapal vodičku.
Při Janově ponořování to nevypadalo ani jako dnes u Jordánu v Izraeli, kde katechumeny pokládají do vody.
U Jana lidé sestupovali do tůně s dravým proudem, který byl schopen člověka strhnout.
Sestupování do Jordánu bylo vyznáním: „Zlo mě ohrožuje zvenku i zevnitř – jsem hříšný člověk, ještě krok a proud zla mě strhne ke dnu. Sám nejsem schopen se zachránit, Bože, prosím tě o záchranu.“.
Když Jan člověka popadl a pomohl mu na břeh, bylo to výmluvné gesto.
Rituál nebyl nebezpečný, ale byl dramatický.
Při pozdější Ježíšově řeči učedníkům: „Budete rybáři lidí“, nemusel nikomu nic vysvětlovat.
(Proč my jsme z biblických rituálů udělali pouťová perníková srdce s barevnou polevou? Nemáme úctu k Ježíšovým znamením.)
/3 Nikdo se Ježíše nezastal.
Otcem byl pak vzkříšen.
Z mrtvých vstal jako syn Boží, nad kterým smrt nemá vládu (nevstal z mrtvých jako člověk, to není v silách člověka).
/4 Ježíš je obrazem božím, přišel jako přítel, lékař, jako kvočna chránící kuřata, jako pastýř hledající zatoulanou ovci (kdo z nás jsme hledali svého zaběhnutého psa, trochu tomu rozumíme), ale zbožní se hrozně namíchli. Proti Ježíšovi (proti Bohu?) vzplál oheň nesnášenlivosti a nenávisti.
Tak vyšlo najevo skutečné smýšlení srdcí. (Srov. Lk 2,34-35
)
/5 Z přírody vidíme moudrého Tvůrce a jeho inteligentní programy stvoření (Motýl má GPS, aby správně doletěl tisíce kilometrů ke svému cíli).
Zjevením se Boha lidem (od Abraháma, Mojžíše až po Ježíše) poznáváme Boha jako Tátu-Mámu.
Rodiče jsou ochotni se obětovat pro děti.
Nechápu tvrzení některých lidí: „Nic není špatně, nemluvte o hříšnosti, myslete pozitivně“. „Každý má svou pravdu.“ Jak daleko bychom bez Krista sami došli?
/6 „Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem ponořovat do vody proto, aby ho poznal Izrael.“ („Obraťte se a připravte Mesiáši cestu, jinak se s ním minete.“)
Jan vydal svědectví: "Spatřil jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. A já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který ponořuje do Ducha svatého“.
Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,31-34
)
/7 Odkládání starého (pohanského) způsobu myšlení a starého způsobu života je pro nás stálým procesem. Jidáš se zastavil a skončil na stromě.
Apoštolové se vrátili k rabínským představám o Mesiáši, nechali Ježíše ve štychu (nikdo se Ježíše nezastal), v slzách jej pochovali pouze jako dobrého člověka. K hrobu v neděli ráno nikdo z nich nepřišel.
Je zvláštní, že stálé hledání lepšího porozumění Bohu nemáme rádi a zaměňujeme ho jen za „pokání“ (za odříkání, a obětování utrpení). Od Ducha božího to rozhodně nepochází.
/8 Nedávno v televizi v cyklu „Neznámí hrdinové“ připomínali jednu Sudetskou Němku z Hlučínska. Po hrozném a dlouhotrvajícím strašném mučení se v cele oběsila. Měla strach, že další mučení nevydrží a prozradí jména těch, kteří pomáhali pronásledovaným.
Svatořečit ji bude osobně sám Ježíš.
/9 Jan všem řekl: „Já vás ponořuji do vody. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude ponořovat do Ducha svatého a do ohně.
Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ (Lk 3,16-17
)
/10 Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí.
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar.
Nové víno se musí dát do nových měchů.
Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ (Lk 5,36-39
)
/11 Toto tvrzení se ohánělo vykuchanými větami z katechismu a říkalo, že nepokřtěné děti nemohou požívat nebeské radosti. Domyšleno do důsledků to pak znamená: „Ženská, která se s někým spustí, porodí dítě a spláchne dítě do záchodu, může přijít do nebe, když se vyzpovídá. Ale její nepokřtěné dítě do nebe nikdy nemůže.“
Jak to, že tolik lidí snese představu tak byrokratického Boha?
Na II. vatikánském koncilu prohlásil nejkonzervativnější kardinál Ottaviani, že limbus je zbožný výmysl teologů.