2. neděle po Narození Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
Datum: 2. 1. 2011
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 14,23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
; Ef 1,3-6.15-18
; Jan 1,1-18
Datum: 2. 1. 2011
Začátek občanského roku prožíváme jako určitý zlom času. Možná si
trochu pamatujeme pocity prvních kroků. /1
Ty další události nebo dny nejsou méně důležité, jen se v nich už více vyznáme.
Včera jsme si přáli navzájem, aby nový rok byl dobrý a prosili jsme o pomoc, abychom jej nepromarnili.
Už staří Izraelité věděli: „Bůh se na nás povzbudivě usmívá, střeží nás, chrání nás, zve nás …“, proto mohli žehnat svým dětem. /2
V dnešním 1. čtení je moudrost zosobněna. My bychom možná řekli, Bůh s námi mluví osobně ne skrze nějakého mluvčího, vyučování nesvěří nikomu jinému, ale sám se nám věnuje, tak jako sám ve svém Synu přijde, aby nás uchránil, zhojil, vzal do náruče …
Bůh se o svou moudrost s námi podělil.
Vyprávění synoptiků o Narození Páně je sdělením hlubokých pravd o Bohu, Ježíši a o nás.
Janův prolog je nejen jednou z nejkrásnějších perel světové literatury, je pozváním k dalšímu naslouchání evangeliu (tam se dozvíme víc).
Je trefné, nabízí-li nám liturgie hned zkraje roku Prolog Janův.
Na začátku roku si někteří dávají různá předsevzetí (nebudu kouřit, pít, tloustnout, budu cvičit, včas se vracet ze zaměstnání …).
Pro sebe si vybírám z Janova Prologu větu: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“.
Bůh nám nabízí stát se božími dětmi, bratry a sestrami Ježíšovými. Chci pokročit v růstu božího syna!
Všímali jsme si rad Jana Baptisty (obraťte se, připravte Bohu cestu, aby se s vámi Mesiáš mohl setkat).
Chci znovu připomenout vážnost nebezpečí: „Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali“.
(Nejvíce jsem ohrožen, když přecením sám sebe a podcením náročnost situace. Poučme se ze starých chyb. Neberme je na lehkou váhu.)
Začněme od „slova“.
Slovo je základním pojmem, stavebním prvkem řeči, dorozumění a myšlení (ne jako cihla, ale jako kámen, který je každý jiného tvaru a velikosti).
Bylo by užitečné si někdy promyslet, jak se slovy zacházíme. /3
Jak zacházíme se slovem lidským? /4
Jak zacházíme se slovem božím? /5
Jak zacházíme se Slovem? (Nakolik na Ježíše dáme?)
Proč Ježíše tolik jeho současníků odmítlo? (A to byli židé na Mesiáše po století připravováni.) /6
Jak dopadneme my?
Se samozřejmostí sobě vlastní se řadíme mezi pastýře. Je snadné po dvou tisíci letech zpívat koledu: „Já tě budu kolébati …“
Horší je to s naším přijímáním Ježíšových slov. /7
Ježíš je nejen základním kamenem božího království, ale je také Stavitelem. Jeho stavbu si ale zatvrzele přestavujeme podle svého. /8
Vyučujeme jinak než ten, kterého tak rádi a halasně prohlašujeme za svého Krále. Ježíš nevyvolal povstání lidu k vyhnání okupantského Říma. Boží království nenastoluje zvenku nebo svrchu. Přišel jako tesař z Nazareta, na každém bylo – a je – zda jej uzná za Proroka a Mesiáše. Na každém z nás je, zda a nakolik Ježíšova slova přijmeme. Vnější formě svých obřadů věnujeme mnohem větší pozornost než porozumění Ježíšovým slovům. Jsou pro nás stěžejní nebo ne?
Prosíme Boha o dar víry, ale často se vůči Bohu uzavíráme, oproti slovům v evangeliu stavíme svoje předsudky. /9
Bůh nám umožňuje stát se Božím dítětem. Natolik nás vybavuje a natolik je ochoten nám pomoci, že je už jen v našich silách se Božím dítětem stát.
Ptejme se, jak se to dělá a nechme se v novém roce vést vyučováním Písma. Duch boží se na nás těší.
--------------------------
Poznámky:
/1 Někdo si pamatuje pocity, když šel poprvé do školy, poprvé navštívil Prahu, Národní divadlo, když dostal první pusu, porod prvního dítěte nebo první koupání děťátka.
/2 Nemůžeme dát něco, co nemáme, ani informaci. Požehnání není pouhé přání. Není magií, nefunguje samotnou silou vyslovených slov. Bez patřičné odezvy je zmařeno. Ani k účasti Ježíšova Stolu nestačí jen zbožně polknout a nutit se do zbožných citů. Množství přijímaných darů nemůže nahradit naši spolupráci.)
/3 Slovo je abstraktním pojmem. O slovu, řeči, porozumění, o umění mluvit, naslouchat a učit, se dá ledacos říci.
Být osloven může být cenné.
Slyšet něco pěkného je příjemné.
Neslyšet je trápením.
Být odsouzen k neslyšení nebo mlčení může být mučivé.
„Soudruhu svobodníku, vojín Vacek, dovolte mi s vámi promluvit,“ musel jsem se na vojně hlásit.
„Nedovolím!“ řekl třeba nadřízený.
Vzdálený příbuzný, pečující léta o děti v Zambii (teď pracuje pro „Adopci na dálku“), nám přivezl ukázat svou černou nevěstu (kterou jsme koupili). Vyprávěl, potká-li černoška černocha, musí se nejprve dovolit, zda jej může pozdravit. Dostane-li dovolení, teprve pak obřadně zdraví muže.
/4 Jak nakládáme s pomluvami, s články v novinách? Vzpomínáme na svou bezmocnost proti propagandě, která lhala, pomlouvala nás a utiskovala.
Jak hospodaříme s vlastními slovy?
„Lhát je normální, všichni lžou“. (I kdyby všichni lhali, lež není normou.)
„Jsem teď v rodině za černou ovci“, pravil šedesátiletý chlap, který si narazil mladou kočku.
(Proč neřekl: „Stala se ze mě černá ovce“, copak se špína nedá vyprat?)
/5 Jak nakládáme se „starým zákonem“, se slovy Jana Předchůdce Páně (abych jmenovat to, čemu jsme se už trochu věnovali.)
/6 V Ježíšově době už byla v Izraeli dost hustá síť synagóg (ty byly původně školou). V synagógách měli svitky Písma. Tóra byla jejich učebnicí, čítankou i vyučovací osnovou.
Křesťané, místo aby se věnovali „biblickému vzdělávání a školství“ podle příkladu Židů, začali stavět veliké množství kostelů (často obrovských, které se podobaly chrámům). Vzdělávala se jen špička společnosti. Lidem byla dopřána pouze vnější krása liturgie (v nesrozumitelném jazyku), a podívaná na sochy a obrazy.
Synagógy bývají docela ošuntělé, knihy v nich mají odřené hřbety od stálého používání (svitky mají krásně uložené a nedotýkají se jich rukama, ale ukazovátkem), ale v synagógách se židé cítí jako doma a snaží se porozumět Hospodinu.
/7 Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má
slova. (J 14,23-24
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (J 15,7
Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15
Na tato Ježíšova slova nedbáme. Svou lenost v naslouchání Ježíšovým slovům omlouváme falešným poukazováním na zjevení pastýřům nebo jiným prostým osobám při soukromých zjevení. Navzájem se klameme, že si lze porozumění Bohu vyprosit (bez namáhavé práce na porozumění).
Až přátelé, kteří ušli kus cesty k vzájemnému poznávání, si mohou porozumět, i když spolu mlčí. Začátečník nemá na čem stavět.
/8 Uvedu několik příkladů, aby bylo zřejmé, že nejde o nějaké kverulantství, ale o velice závažné chyby. Mohl bych jich okamžitě vyjmenovat třeba 50.
(Jak poukážu na nedodržování některých Ježíšových slov, už se někteří lidé čertí.)
Zmiňoval jsem nedávno hrubé posunutí slov ve chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“.
Ve Vyznání víry říkáme: „Sestoupil do pekel“ (místo „sestoupil do říše mrtvých“).
Za týden budeme slavit Křest Páně, ač byl Ježíš pouze ponořen od Jana.
Slova při křtu: „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“, jsou nepřesná a nevypovídají o podstatném. Jinak by nám např. znělo: „Já tě ponořuji do lásky Otce, syna i Ducha svatého“.
„Vezměte a pijte“, řekl Ježíš při své Večeři. K hostině patří jídlo a pití. „Pije“ jen duchovenstvo.
Biblický obraz církve – „snoubenky“ a „manželky“ je krásný. Snoubenka a manželka se má stát protějškem snoubence – to je pro nás stálým úkolem. (V době vzniku tohoto obrazu byl manžel pánem, hlavou ženy. Manželka byla pouhou pomocnicí manžela. To až dnes je manželka rovnocenným partnerem.)
Druhý biblický obraz církve je „Jedno Tělo“ (s Ježíšem). Ježíš mluví o communiu, zve nás k jednotě se sebou, ke sjednocení, k „totožnosti“. Ale to communio, sjednocení, je cílem, ke kterému teprve směřujeme.
Později se obrazy „snoubenka“ a „Nové Tělo Kristovo“ už nerozlišovaly. Cesta splynula s cílem. Víme, co to provedlo. Hierarchická církev se už nepokládala za snoubenku, která je teprve na cestě ke sjednocení s Ženichem, začala se už pokládat za viditelnou nositelku autority boží. Vztahovala na sebe práva náležející samotnému Bohu. Vynášela soud i nad králi. Měla dvě hlavy, neviditelnou a viditelnou (papeže).
Ježíš se jednou ptal svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.) (Srov. Mt 16,13-20
Časem přestalo být „pevnou skálou“ vyznávání: „Ty jsi Mesiáš“ (poslušnost Mesiáši jako stálý úkol). Za „skálu“ byla (zpětně) vydávána sama osoba Petra a pak hlavně jeho nástupci. Služba byla zaměněna za samotný Úřad. Stalo se něco jiného, než co říká Ježíš v evangeliu.
Marii jsme brzy prohlásili za Matku Krista-Boha a věnovali jí mnoho „řádů a vyznamenání“ (dopodrobna jsme vypočítávali její výsady), místo abychom se od ní učili pokorné službě „otrokyně“ boží a to, co obnáší „víra“.
Místo biblického „Těla a Krve Páně“ jsme zavedli pojem „Nejsvětější Svátost Oltářní“ (a zúžili ho jen na jednu způsobu). Došlo k nešťastnému zpředmětnění. Už není řeč o silné přítomnosti Ježíše, o setkání s tím, který nás může uchvátit, který nás touží obejmout a prostoupit.
Vyhýbáme se porozumění tomu setkání a místo něj jsme si vymysleli své obřady s okuřováním a další parádou. Místo přijetí toho, co nám o své blízkosti sděluje sám Ježíš, mu vnucujeme své nápady a prohlašujeme je za zbožnost.
/9 Každý z nás má určitou představu o světě kolem nás, ale nikdo ji nemá úplně dokonalou.
Někteří lidé si při poznávání (v rodině, ve škole) vytvářejí vlastní názory.
Jiní svůj názor nemají, čekají na to, co jim někdo jiný řekne.
Do té první skupiny patří ti, kteří sice mají svůj názor, ale nechtějí si jej kontrolovat, zda se třeba nemýlí (vždy mají „pravdu“) a druzí, kteří stále pokorně hledají.
Ježíš nás učí: vyslechnout názor, hledat, zda je správný a pak říci: souhlasím nebo nesouhlasím.
Potřebujeme se naučit získávat vlastní názor, a také jej umět zdůvodnit.
Máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených vět, které pokládáme za poučky. Zamyslíme-li se nad nimi, zjistíme, že jsou to prázdná slova. Nebo že si navzájem odporují.
Někdo je pokaždé popuzen, když mu někdo odkryje, že určité slovo nezná. Hned se cítí být ohrožen, když se ukáže, že nerozumí tomu, co po někom opakuje. Žije ve strachu, aby se mu jeho víra nezbořila jako domeček z karet.
Ze strachu místo hledání a ověřování hlasitě tvrdíme „já věřím“. (Přitom jen křečovitě zavíráme oči.)
Ty další události nebo dny nejsou méně důležité, jen se v nich už více vyznáme.
Včera jsme si přáli navzájem, aby nový rok byl dobrý a prosili jsme o pomoc, abychom jej nepromarnili.
Už staří Izraelité věděli: „Bůh se na nás povzbudivě usmívá, střeží nás, chrání nás, zve nás …“, proto mohli žehnat svým dětem. /2
V dnešním 1. čtení je moudrost zosobněna. My bychom možná řekli, Bůh s námi mluví osobně ne skrze nějakého mluvčího, vyučování nesvěří nikomu jinému, ale sám se nám věnuje, tak jako sám ve svém Synu přijde, aby nás uchránil, zhojil, vzal do náruče …
Bůh se o svou moudrost s námi podělil.
Vyprávění synoptiků o Narození Páně je sdělením hlubokých pravd o Bohu, Ježíši a o nás.
Janův prolog je nejen jednou z nejkrásnějších perel světové literatury, je pozváním k dalšímu naslouchání evangeliu (tam se dozvíme víc).
Je trefné, nabízí-li nám liturgie hned zkraje roku Prolog Janův.
Na začátku roku si někteří dávají různá předsevzetí (nebudu kouřit, pít, tloustnout, budu cvičit, včas se vracet ze zaměstnání …).
Pro sebe si vybírám z Janova Prologu větu: „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se božími dětmi“.
Bůh nám nabízí stát se božími dětmi, bratry a sestrami Ježíšovými. Chci pokročit v růstu božího syna!
Všímali jsme si rad Jana Baptisty (obraťte se, připravte Bohu cestu, aby se s vámi Mesiáš mohl setkat).
Chci znovu připomenout vážnost nebezpečí: „Přišel do vlastního, ale vlastní ho nepřijali“.
(Nejvíce jsem ohrožen, když přecením sám sebe a podcením náročnost situace. Poučme se ze starých chyb. Neberme je na lehkou váhu.)
Začněme od „slova“.
Slovo je základním pojmem, stavebním prvkem řeči, dorozumění a myšlení (ne jako cihla, ale jako kámen, který je každý jiného tvaru a velikosti).
Bylo by užitečné si někdy promyslet, jak se slovy zacházíme. /3
Jak zacházíme se slovem lidským? /4
Jak zacházíme se slovem božím? /5
Jak zacházíme se Slovem? (Nakolik na Ježíše dáme?)
Proč Ježíše tolik jeho současníků odmítlo? (A to byli židé na Mesiáše po století připravováni.) /6
Jak dopadneme my?
Se samozřejmostí sobě vlastní se řadíme mezi pastýře. Je snadné po dvou tisíci letech zpívat koledu: „Já tě budu kolébati …“
Horší je to s naším přijímáním Ježíšových slov. /7
Ježíš je nejen základním kamenem božího království, ale je také Stavitelem. Jeho stavbu si ale zatvrzele přestavujeme podle svého. /8
Vyučujeme jinak než ten, kterého tak rádi a halasně prohlašujeme za svého Krále. Ježíš nevyvolal povstání lidu k vyhnání okupantského Říma. Boží království nenastoluje zvenku nebo svrchu. Přišel jako tesař z Nazareta, na každém bylo – a je – zda jej uzná za Proroka a Mesiáše. Na každém z nás je, zda a nakolik Ježíšova slova přijmeme. Vnější formě svých obřadů věnujeme mnohem větší pozornost než porozumění Ježíšovým slovům. Jsou pro nás stěžejní nebo ne?
Prosíme Boha o dar víry, ale často se vůči Bohu uzavíráme, oproti slovům v evangeliu stavíme svoje předsudky. /9
Bůh nám umožňuje stát se Božím dítětem. Natolik nás vybavuje a natolik je ochoten nám pomoci, že je už jen v našich silách se Božím dítětem stát.
Ptejme se, jak se to dělá a nechme se v novém roce vést vyučováním Písma. Duch boží se na nás těší.
--------------------------
Poznámky:
/1 Někdo si pamatuje pocity, když šel poprvé do školy, poprvé navštívil Prahu, Národní divadlo, když dostal první pusu, porod prvního dítěte nebo první koupání děťátka.
/2 Nemůžeme dát něco, co nemáme, ani informaci. Požehnání není pouhé přání. Není magií, nefunguje samotnou silou vyslovených slov. Bez patřičné odezvy je zmařeno. Ani k účasti Ježíšova Stolu nestačí jen zbožně polknout a nutit se do zbožných citů. Množství přijímaných darů nemůže nahradit naši spolupráci.)
/3 Slovo je abstraktním pojmem. O slovu, řeči, porozumění, o umění mluvit, naslouchat a učit, se dá ledacos říci.
Být osloven může být cenné.
Slyšet něco pěkného je příjemné.
Neslyšet je trápením.
Být odsouzen k neslyšení nebo mlčení může být mučivé.
„Soudruhu svobodníku, vojín Vacek, dovolte mi s vámi promluvit,“ musel jsem se na vojně hlásit.
„Nedovolím!“ řekl třeba nadřízený.
Vzdálený příbuzný, pečující léta o děti v Zambii (teď pracuje pro „Adopci na dálku“), nám přivezl ukázat svou černou nevěstu (kterou jsme koupili). Vyprávěl, potká-li černoška černocha, musí se nejprve dovolit, zda jej může pozdravit. Dostane-li dovolení, teprve pak obřadně zdraví muže.
/4 Jak nakládáme s pomluvami, s články v novinách? Vzpomínáme na svou bezmocnost proti propagandě, která lhala, pomlouvala nás a utiskovala.
Jak hospodaříme s vlastními slovy?
„Lhát je normální, všichni lžou“. (I kdyby všichni lhali, lež není normou.)
„Jsem teď v rodině za černou ovci“, pravil šedesátiletý chlap, který si narazil mladou kočku.
(Proč neřekl: „Stala se ze mě černá ovce“, copak se špína nedá vyprat?)
/5 Jak nakládáme se „starým zákonem“, se slovy Jana Předchůdce Páně (abych jmenovat to, čemu jsme se už trochu věnovali.)
/6 V Ježíšově době už byla v Izraeli dost hustá síť synagóg (ty byly původně školou). V synagógách měli svitky Písma. Tóra byla jejich učebnicí, čítankou i vyučovací osnovou.
Křesťané, místo aby se věnovali „biblickému vzdělávání a školství“ podle příkladu Židů, začali stavět veliké množství kostelů (často obrovských, které se podobaly chrámům). Vzdělávala se jen špička společnosti. Lidem byla dopřána pouze vnější krása liturgie (v nesrozumitelném jazyku), a podívaná na sochy a obrazy.
Synagógy bývají docela ošuntělé, knihy v nich mají odřené hřbety od stálého používání (svitky mají krásně uložené a nedotýkají se jich rukama, ale ukazovátkem), ale v synagógách se židé cítí jako doma a snaží se porozumět Hospodinu.
/7 Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26
) Duch svatý nám těžko
může připomínat něco, co jsme „neslyšeli“.
Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má
slova. (J 14,23-24
)
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (J 15,7
).
Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15
)
Na tato Ježíšova slova nedbáme. Svou lenost v naslouchání Ježíšovým slovům omlouváme falešným poukazováním na zjevení pastýřům nebo jiným prostým osobám při soukromých zjevení. Navzájem se klameme, že si lze porozumění Bohu vyprosit (bez namáhavé práce na porozumění).
Až přátelé, kteří ušli kus cesty k vzájemnému poznávání, si mohou porozumět, i když spolu mlčí. Začátečník nemá na čem stavět.
/8 Uvedu několik příkladů, aby bylo zřejmé, že nejde o nějaké kverulantství, ale o velice závažné chyby. Mohl bych jich okamžitě vyjmenovat třeba 50.
(Jak poukážu na nedodržování některých Ježíšových slov, už se někteří lidé čertí.)
Zmiňoval jsem nedávno hrubé posunutí slov ve chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“.
Ve Vyznání víry říkáme: „Sestoupil do pekel“ (místo „sestoupil do říše mrtvých“).
Za týden budeme slavit Křest Páně, ač byl Ježíš pouze ponořen od Jana.
Slova při křtu: „Já tě křtím ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého“, jsou nepřesná a nevypovídají o podstatném. Jinak by nám např. znělo: „Já tě ponořuji do lásky Otce, syna i Ducha svatého“.
„Vezměte a pijte“, řekl Ježíš při své Večeři. K hostině patří jídlo a pití. „Pije“ jen duchovenstvo.
Biblický obraz církve – „snoubenky“ a „manželky“ je krásný. Snoubenka a manželka se má stát protějškem snoubence – to je pro nás stálým úkolem. (V době vzniku tohoto obrazu byl manžel pánem, hlavou ženy. Manželka byla pouhou pomocnicí manžela. To až dnes je manželka rovnocenným partnerem.)
Druhý biblický obraz církve je „Jedno Tělo“ (s Ježíšem). Ježíš mluví o communiu, zve nás k jednotě se sebou, ke sjednocení, k „totožnosti“. Ale to communio, sjednocení, je cílem, ke kterému teprve směřujeme.
Později se obrazy „snoubenka“ a „Nové Tělo Kristovo“ už nerozlišovaly. Cesta splynula s cílem. Víme, co to provedlo. Hierarchická církev se už nepokládala za snoubenku, která je teprve na cestě ke sjednocení s Ženichem, začala se už pokládat za viditelnou nositelku autority boží. Vztahovala na sebe práva náležející samotnému Bohu. Vynášela soud i nad králi. Měla dvě hlavy, neviditelnou a viditelnou (papeže).
Ježíš se jednou ptal svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého."
Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Tehdy nařídil učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.) (Srov. Mt 16,13-20
)
Časem přestalo být „pevnou skálou“ vyznávání: „Ty jsi Mesiáš“ (poslušnost Mesiáši jako stálý úkol). Za „skálu“ byla (zpětně) vydávána sama osoba Petra a pak hlavně jeho nástupci. Služba byla zaměněna za samotný Úřad. Stalo se něco jiného, než co říká Ježíš v evangeliu.
Marii jsme brzy prohlásili za Matku Krista-Boha a věnovali jí mnoho „řádů a vyznamenání“ (dopodrobna jsme vypočítávali její výsady), místo abychom se od ní učili pokorné službě „otrokyně“ boží a to, co obnáší „víra“.
Místo biblického „Těla a Krve Páně“ jsme zavedli pojem „Nejsvětější Svátost Oltářní“ (a zúžili ho jen na jednu způsobu). Došlo k nešťastnému zpředmětnění. Už není řeč o silné přítomnosti Ježíše, o setkání s tím, který nás může uchvátit, který nás touží obejmout a prostoupit.
Vyhýbáme se porozumění tomu setkání a místo něj jsme si vymysleli své obřady s okuřováním a další parádou. Místo přijetí toho, co nám o své blízkosti sděluje sám Ježíš, mu vnucujeme své nápady a prohlašujeme je za zbožnost.
/9 Každý z nás má určitou představu o světě kolem nás, ale nikdo ji nemá úplně dokonalou.
Někteří lidé si při poznávání (v rodině, ve škole) vytvářejí vlastní názory.
Jiní svůj názor nemají, čekají na to, co jim někdo jiný řekne.
Do té první skupiny patří ti, kteří sice mají svůj názor, ale nechtějí si jej kontrolovat, zda se třeba nemýlí (vždy mají „pravdu“) a druzí, kteří stále pokorně hledají.
Ježíš nás učí: vyslechnout názor, hledat, zda je správný a pak říci: souhlasím nebo nesouhlasím.
Potřebujeme se naučit získávat vlastní názor, a také jej umět zdůvodnit.
Máme mnoho nedostatků ve víře, např. odříkáváme řadu naučených vět, které pokládáme za poučky. Zamyslíme-li se nad nimi, zjistíme, že jsou to prázdná slova. Nebo že si navzájem odporují.
Někdo je pokaždé popuzen, když mu někdo odkryje, že určité slovo nezná. Hned se cítí být ohrožen, když se ukáže, že nerozumí tomu, co po někom opakuje. Žije ve strachu, aby se mu jeho víra nezbořila jako domeček z karet.
Ze strachu místo hledání a ověřování hlasitě tvrdíme „já věřím“. (Přitom jen křečovitě zavíráme oči.)