Svátek Svaté rodiny
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 12,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17a
Datum: 26. 12. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 12,14-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17a
; Kol 3,12-21
; Mt 2,13-15.19-23
Datum: 26. 12. 2010
Bůh je svatý, naprosto nás převyšuje.
Pohané mluví o svatých věcech vyhrazených božstvům.
Bůh se zasvětil nám.
Někdo, kdo je setkáním s Bohem ovlivněn, kdo mu přitaká, přidává se k němu, chce s ním spolupracovat, takový mu možná zasvětí svůj život. Proto se o pokřtěných mluví jako o svatých – zasvěcených.
Mluvili jsme o kvasu – je oddělen pro větší „spolupráci“ s pekařem než ostatní těsto.
Každý člověk je božím dítětem, ale mnohé děti své rodiče neznají.
Bůh se k nám hlásí a Ježíš nám ukazuje, jak se v boží rodině jedná.
Kdyby se nás někdo zeptal, čeho si nejvíce ceníme, možná by ledaskdo z nás řekl: „To, že smím patřit do Svaté rodiny“.
Soužití v ní obnáší určitou úroveň jednání. Vyžaduje to jistou námahu, ale nelitujeme.
Texty dnešního svátku mluví o rodině.
Naše rodina může a má být součástí, podmnožinou Boží rodiny.
Ježíš zná Boha a zná soužití v lidské rodině. Nechce po nás, abychom létali, ale spravedlivě chodili po zemi – vážili si i pozemských hodnot a vztahů.
Dodneška nám otvírají oči Jákobova slova: „Na tomto místě byl Bůh a já. A já jsem to nevěděl.“
Nebo Hospodinova slova u Mojžíše: „Mojžíši, zuj se, místo, kde stojíš, je půda svatá.“
A pak: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu … Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“
Oproti zbožným pohanům máme výhodu a „ulehčenou práci“, víme, že není třeba Boha nějakým způsobem zaujmout. Bůh stojí před branami našeho srdce.
V nás, ve mně a uprostřed nás, chce přebývat Bůh.
Nejsem bohem a celý život mi nebude stačit na úplné vyladění se na vlnu boží. Ale ta námaha má smysl. /1
Už v Hebrejské bibli („starém zákoně“) je řada dojemných textů, které nám sdělují, že o nás Bůh pečuje víc než otec a matka o své dítě.
Ježíš se věnuje lidem, myje nám nohy, prohlašuje o nás, že jsme jeho nejbližší rodinou a jeho přáteli.
Říká: „Mám tě rád. Zvu tě k Hostině.“ /2
Kdo tomu porozumí, je navždy poznamenán, ví o své ceně před Bohem, zakusil, že něco znamená, byl jednou pro vždy obdarován přátelstvím.
Víme, že milovat Boha a nezajímat se o svět, by bylo míjením se s Bohem.
Bůh má úctu ke všemu, co vyšlo z jeho srdce a jeho ruky, má úctu ke všemu, co dobrého vychází z lidských srdcí a rukou (jsme jeho dílem a smíme a máme s ním spolupracovat, jsme jeho prodlouženou rukou).
Martin Buber ve svých vyprávěních o chasidech vypráví: Učedník se ptal svého rebeho, jak sloužit Bohu. Ten jej poslal za rabim Abrahámem Chajimem, pokládaným za svatého. Chajim byl hostinským. Učedník se na měsíc ubytoval v jeho hostinci, ale nic zvláštního na rabim neviděl. Předposlední den se zoufale Chajima ptal, co pokládá za nejdůležitější. „Dbám na to, aby bylo dobře umyté nádobí. Snažím se, aby se hostům dostalo, co jim náleží.“
„A to je všechno?“ zeptal se nevěřícně student.
„To je všechno.“ odpověděl s úsměvem hostinský.
Někdo může být pedant a o vztahy s lidmi mu vůbec nejde.
Někdo je štědrý ze své velkorysosti.
Někdo pro chválu druhých.
Někdo je nadšen z velkorysosti Boží …
Trhovec řekl synovi: „Navážíš do sáčků po kile švestek a do každého šest švestek přidáš.“
Bůh slouží nám: „Pro sebe nic nepotřebuji,“ a s úsměvem nám ukazuje na naše bližní, kterým také slouží. Kdo chce chodit s Bohem, nenechá jej pracovat, sloužit samotného.
Svět je místo svaté, vyšel ze Stvořitelovy ruky.
Ježíš nejen novým způsobem posvětil svět a lidský život. Přišel uzdravovat naše nezdravé představy: o Bohu, světu, práci, vznešenosti, smyslu života, o pravé důstojnosti, modlitbě, bohoslužbě, zbožnosti.
To, co děláme pro kohokoliv, může být zároveň službou boží věci. Můžeme být spolupracovníky Boha.
Není úplně podle našeho zbožného vkusu, že boží syn přišel jako Josef Novák („Ježíš syn Josefův“ neznělo nijak výjimečně), bráníme mu, aby nám (nebo někomu, koho pokládáme za méně významného než sebe) dal přednost ve dveřích, nedovolili bychom mu, aby nám vyčistil boty, natož umyl auto. (Zkusme si představit, že by se o něco takového pokusil president, biskup nebo papež.)
Pozoruhodná jsou slova Ježíše Siracha: péče o staré lidi a úcta má tak velikou hodnotu, že před Bohem vyvažují naše hříchy!!
Dát do pořádku pokakanou babičku není v naší kultuře už nic ponižujícího, a přesto to není úplná samozřejmost.
Ježíš nesloužil druhým pro zásluhy nebo odměnu, ale „jen tak“, zná pravou hodnotu věcí.
Jako malý kluk jsem někdy říkal: „Bože, nic za to nechci.“ (Tím se, prosím vás, nechci vydávat za kdovíjak ušlechtilého.)
Tím vším neříkáme, že služba druhým a nezištnost ve vztahu k Bohu se vyskytuje jen u křesťanů. /3
Jen si potřebujeme hlídat své představy o tom, co je a co není vznešené v očích božích.
A stále si ladit svůj životní tón podle tónu Ježíšova. /4
Od Ježíše máme co odkoukávat, od něj se můžeme přiučit něco z jeho šlechtictví ducha.
Ježíš jako malý kluk také ledacos odkoukal od svých rodičů.
Rodina pro něj byla velikým bohatstvím.
Oběti v chrámě zanikly (ani nevím, jak by si židé představovali jejich znovuobnovení). K největší oslavě Boha Ježíš použil rodinnou slavnost (při každé šábesové večeři jeho táta děkoval nad chlebem a vínem, asi třicetkrát Ježíš pozoroval Josefa při slavení velikonoční hostiny), povýšil ji na novou úroveň a v rodině ji ponechal. (Večeře Páně je rodinnou slavností božích dětí.)
Nemáme co vylepšovat, není co vylepšovat. Nic krásnějšího nevymyslíme.
A každá slavnost stojí na předešlé práci. Lenoši a zbabělci nemají co slavit.
Práce v rodině, pro rodinu, pro kteréhokoliv člena boží rodiny je základem všeho. I Ježíš službu komukoliv přijal a povýšil na rovnocennou službě Bohu.
Kdo by odděloval úctu k Bohu od úcty ke světu, míjel by se s Ježíšem.
Před Bohem se skláníme.
Člověku sloužíme.
Bohu sloužit nemůžeme, nemáme čím.
Člověku se klanět nelze.
Hrbit se před člověkem je slabost.
Zotročovat druhého, povyšovat se nad druhého, je hříchem.
Manipulovat s člověkem i s Bohem je hřích.
Sloužit potřebnému je ctností.
----------------------------------
Poznámky:
/1 Adventní program („obracení se“ a „příprava cesty Bohu“, aby se k nám mohl dostat a mohl se se mnou setkat) je pro nás jako každodenní hygiena.
/2 Ježíš zve každého do své rodiny. Nikdo nejsme sami.
Domov není jen místo, není jen uspořádáním věcí. Domov je místem, kde se na nás někdo těší, čeká nás. Doma jsme rádi viděni, doma nám věří, přejí nám, podporují nás, doma máme své místo u rodinného stolu, doma nám nikdo neobsadí naši postel. Doma nás nesoudí jen podle našich chyb.
Ježíšova nejčastější otázka je: „Jak se máš? Jsi rád na světě? Chybí ti něco? Co pro tebe mohu udělat?“ K umění modlitby patří slyšet tyto otázky každý den.
Ježíš nás zve ke svému Stolu jako své přátele. (Můžeme pochopit, co znamenalo a znamená mytí nohou. A co znamená jeho Hostina, a k čemu nám má sloužit.)
/3 Mám rád modlitbu jedné mohamedánské poustevnice:
„Bože, sloužím-li ti pro naději, že vstoupím do ráje – zakaž mi tam vstoupit.
Sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně.
Ale sloužím-li ti pro tebe sama, neodmítni mě, abych mohla patřit na tvou Tvář.
/4 II. vatikánský koncil změnil obřady svátostí (církev má ve své ústavě“, že je „stále se reformující“).
V r. 1974 jsem byl u „posledního pomazání“ své tety. Umírala na rakovinu ve 46 letech, měla tři děti. Pan farář přišel „v plné polní“, v modlitbách především znovu a znovu opakoval prosby za odpuštění pro tuto hříšnici. Krajně se mi ten obřad nelíbil, teta byla hodná a obětavá, mimo jiné třem starým lidem nemocným rakovinou dosloužila k smrti.
Jak jsem byl rád, když se pak obřad změnil. Dnes se všechny svátosti slaví. Už neudílíme „posledního pomazání“, ale slavíme „svátost nemocných“ a umírajícího ubezpečujeme o Boží přízni, slavíme s ním Večeři Páně, nebo alespoň přinášíme Tělo Páně jako Nebeský pokrm na cestu, a svěřujeme jej Boží náruči.
Nejvíce se povedla svatba. Při dnešním svatebním obřadu už žena neslibuje manželovi úctu a poslušnost, ale nejdříve se ženich odevzdává nevěstě a přijímá ji za manželku.
Svátost smíření by potřebovala dotáhnout.
Ale bohužel ordinace služebného kněžstva (svěcení kněží) zůstalo trčet ve středověku.
Nám zůstal mustr kněžského svěcení ze středověkých rituálů u císařského dvora.
Biskup sedí na trůnu (jako císař na koni uprostřed pěšáků), svěcenec klečí před světitelem se sepnutýma rukama a světitel jeho roce bere do svých a ptá se: „Slibuješ mně a mým nástupcům úctu a poslušnost?“
Takovýmto obřadem slibovali vazalové věrnost a poslušnost svému králi.
Ježíš nejprve umyl svým apoštolům nohy, pak je pozval ke královské hostině (už od Sinaje jsme královským kněžstvem) svého Stolu. A pak teprve je poslal „s umyvadlem a ručníkem“, aby sloužili druhým.
Líbilo by se mi, kdyby biskup svěcencům nejprve umyl nohy, pak je obejmul se slovy: „Bratře, přijímám tě mezi nejbližší Ježíšovy spolupracovníky. Slibuji ti, že budu vždy hájit tvou čest a tvou svobodu.“
A při slavení Večeře Páně by nejprve obsloužil novosvěcence Tělem a Krví Páně (pak ostatní přítomné a nakonec by přijímal sám. Pak by mohl odcitovat Ježíšova slova: „Jestliže já, váš Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ (J 12,14-17
V Ježíšově duchu by pak biskup svěcence vyslal k jejich službě.
Škoda, že v Římě obřad svěcení kněžstva, třeba v „roku kněží“, nezměnili.
Pohané mluví o svatých věcech vyhrazených božstvům.
Bůh se zasvětil nám.
Někdo, kdo je setkáním s Bohem ovlivněn, kdo mu přitaká, přidává se k němu, chce s ním spolupracovat, takový mu možná zasvětí svůj život. Proto se o pokřtěných mluví jako o svatých – zasvěcených.
Mluvili jsme o kvasu – je oddělen pro větší „spolupráci“ s pekařem než ostatní těsto.
Každý člověk je božím dítětem, ale mnohé děti své rodiče neznají.
Bůh se k nám hlásí a Ježíš nám ukazuje, jak se v boží rodině jedná.
Kdyby se nás někdo zeptal, čeho si nejvíce ceníme, možná by ledaskdo z nás řekl: „To, že smím patřit do Svaté rodiny“.
Soužití v ní obnáší určitou úroveň jednání. Vyžaduje to jistou námahu, ale nelitujeme.
Texty dnešního svátku mluví o rodině.
Naše rodina může a má být součástí, podmnožinou Boží rodiny.
Ježíš zná Boha a zná soužití v lidské rodině. Nechce po nás, abychom létali, ale spravedlivě chodili po zemi – vážili si i pozemských hodnot a vztahů.
Dodneška nám otvírají oči Jákobova slova: „Na tomto místě byl Bůh a já. A já jsem to nevěděl.“
Nebo Hospodinova slova u Mojžíše: „Mojžíši, zuj se, místo, kde stojíš, je půda svatá.“
A pak: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu … Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“
Oproti zbožným pohanům máme výhodu a „ulehčenou práci“, víme, že není třeba Boha nějakým způsobem zaujmout. Bůh stojí před branami našeho srdce.
V nás, ve mně a uprostřed nás, chce přebývat Bůh.
Nejsem bohem a celý život mi nebude stačit na úplné vyladění se na vlnu boží. Ale ta námaha má smysl. /1
Už v Hebrejské bibli („starém zákoně“) je řada dojemných textů, které nám sdělují, že o nás Bůh pečuje víc než otec a matka o své dítě.
Ježíš se věnuje lidem, myje nám nohy, prohlašuje o nás, že jsme jeho nejbližší rodinou a jeho přáteli.
Říká: „Mám tě rád. Zvu tě k Hostině.“ /2
Kdo tomu porozumí, je navždy poznamenán, ví o své ceně před Bohem, zakusil, že něco znamená, byl jednou pro vždy obdarován přátelstvím.
Víme, že milovat Boha a nezajímat se o svět, by bylo míjením se s Bohem.
Bůh má úctu ke všemu, co vyšlo z jeho srdce a jeho ruky, má úctu ke všemu, co dobrého vychází z lidských srdcí a rukou (jsme jeho dílem a smíme a máme s ním spolupracovat, jsme jeho prodlouženou rukou).
Martin Buber ve svých vyprávěních o chasidech vypráví: Učedník se ptal svého rebeho, jak sloužit Bohu. Ten jej poslal za rabim Abrahámem Chajimem, pokládaným za svatého. Chajim byl hostinským. Učedník se na měsíc ubytoval v jeho hostinci, ale nic zvláštního na rabim neviděl. Předposlední den se zoufale Chajima ptal, co pokládá za nejdůležitější. „Dbám na to, aby bylo dobře umyté nádobí. Snažím se, aby se hostům dostalo, co jim náleží.“
„A to je všechno?“ zeptal se nevěřícně student.
„To je všechno.“ odpověděl s úsměvem hostinský.
Někdo může být pedant a o vztahy s lidmi mu vůbec nejde.
Někdo je štědrý ze své velkorysosti.
Někdo pro chválu druhých.
Někdo je nadšen z velkorysosti Boží …
Trhovec řekl synovi: „Navážíš do sáčků po kile švestek a do každého šest švestek přidáš.“
Bůh slouží nám: „Pro sebe nic nepotřebuji,“ a s úsměvem nám ukazuje na naše bližní, kterým také slouží. Kdo chce chodit s Bohem, nenechá jej pracovat, sloužit samotného.
Svět je místo svaté, vyšel ze Stvořitelovy ruky.
Ježíš nejen novým způsobem posvětil svět a lidský život. Přišel uzdravovat naše nezdravé představy: o Bohu, světu, práci, vznešenosti, smyslu života, o pravé důstojnosti, modlitbě, bohoslužbě, zbožnosti.
To, co děláme pro kohokoliv, může být zároveň službou boží věci. Můžeme být spolupracovníky Boha.
Není úplně podle našeho zbožného vkusu, že boží syn přišel jako Josef Novák („Ježíš syn Josefův“ neznělo nijak výjimečně), bráníme mu, aby nám (nebo někomu, koho pokládáme za méně významného než sebe) dal přednost ve dveřích, nedovolili bychom mu, aby nám vyčistil boty, natož umyl auto. (Zkusme si představit, že by se o něco takového pokusil president, biskup nebo papež.)
Pozoruhodná jsou slova Ježíše Siracha: péče o staré lidi a úcta má tak velikou hodnotu, že před Bohem vyvažují naše hříchy!!
Dát do pořádku pokakanou babičku není v naší kultuře už nic ponižujícího, a přesto to není úplná samozřejmost.
Ježíš nesloužil druhým pro zásluhy nebo odměnu, ale „jen tak“, zná pravou hodnotu věcí.
Jako malý kluk jsem někdy říkal: „Bože, nic za to nechci.“ (Tím se, prosím vás, nechci vydávat za kdovíjak ušlechtilého.)
Tím vším neříkáme, že služba druhým a nezištnost ve vztahu k Bohu se vyskytuje jen u křesťanů. /3
Jen si potřebujeme hlídat své představy o tom, co je a co není vznešené v očích božích.
A stále si ladit svůj životní tón podle tónu Ježíšova. /4
Od Ježíše máme co odkoukávat, od něj se můžeme přiučit něco z jeho šlechtictví ducha.
Ježíš jako malý kluk také ledacos odkoukal od svých rodičů.
Rodina pro něj byla velikým bohatstvím.
Oběti v chrámě zanikly (ani nevím, jak by si židé představovali jejich znovuobnovení). K největší oslavě Boha Ježíš použil rodinnou slavnost (při každé šábesové večeři jeho táta děkoval nad chlebem a vínem, asi třicetkrát Ježíš pozoroval Josefa při slavení velikonoční hostiny), povýšil ji na novou úroveň a v rodině ji ponechal. (Večeře Páně je rodinnou slavností božích dětí.)
Nemáme co vylepšovat, není co vylepšovat. Nic krásnějšího nevymyslíme.
A každá slavnost stojí na předešlé práci. Lenoši a zbabělci nemají co slavit.
Práce v rodině, pro rodinu, pro kteréhokoliv člena boží rodiny je základem všeho. I Ježíš službu komukoliv přijal a povýšil na rovnocennou službě Bohu.
Kdo by odděloval úctu k Bohu od úcty ke světu, míjel by se s Ježíšem.
Před Bohem se skláníme.
Člověku sloužíme.
Bohu sloužit nemůžeme, nemáme čím.
Člověku se klanět nelze.
Hrbit se před člověkem je slabost.
Zotročovat druhého, povyšovat se nad druhého, je hříchem.
Manipulovat s člověkem i s Bohem je hřích.
Sloužit potřebnému je ctností.
----------------------------------
Poznámky:
/1 Adventní program („obracení se“ a „příprava cesty Bohu“, aby se k nám mohl dostat a mohl se se mnou setkat) je pro nás jako každodenní hygiena.
/2 Ježíš zve každého do své rodiny. Nikdo nejsme sami.
Domov není jen místo, není jen uspořádáním věcí. Domov je místem, kde se na nás někdo těší, čeká nás. Doma jsme rádi viděni, doma nám věří, přejí nám, podporují nás, doma máme své místo u rodinného stolu, doma nám nikdo neobsadí naši postel. Doma nás nesoudí jen podle našich chyb.
Ježíšova nejčastější otázka je: „Jak se máš? Jsi rád na světě? Chybí ti něco? Co pro tebe mohu udělat?“ K umění modlitby patří slyšet tyto otázky každý den.
Ježíš nás zve ke svému Stolu jako své přátele. (Můžeme pochopit, co znamenalo a znamená mytí nohou. A co znamená jeho Hostina, a k čemu nám má sloužit.)
/3 Mám rád modlitbu jedné mohamedánské poustevnice:
„Bože, sloužím-li ti pro naději, že vstoupím do ráje – zakaž mi tam vstoupit.
Sloužím-li ti ze strachu před peklem, uvrhni mě do plamenů jeho ohně.
Ale sloužím-li ti pro tebe sama, neodmítni mě, abych mohla patřit na tvou Tvář.
/4 II. vatikánský koncil změnil obřady svátostí (církev má ve své ústavě“, že je „stále se reformující“).
V r. 1974 jsem byl u „posledního pomazání“ své tety. Umírala na rakovinu ve 46 letech, měla tři děti. Pan farář přišel „v plné polní“, v modlitbách především znovu a znovu opakoval prosby za odpuštění pro tuto hříšnici. Krajně se mi ten obřad nelíbil, teta byla hodná a obětavá, mimo jiné třem starým lidem nemocným rakovinou dosloužila k smrti.
Jak jsem byl rád, když se pak obřad změnil. Dnes se všechny svátosti slaví. Už neudílíme „posledního pomazání“, ale slavíme „svátost nemocných“ a umírajícího ubezpečujeme o Boží přízni, slavíme s ním Večeři Páně, nebo alespoň přinášíme Tělo Páně jako Nebeský pokrm na cestu, a svěřujeme jej Boží náruči.
Nejvíce se povedla svatba. Při dnešním svatebním obřadu už žena neslibuje manželovi úctu a poslušnost, ale nejdříve se ženich odevzdává nevěstě a přijímá ji za manželku.
Svátost smíření by potřebovala dotáhnout.
Ale bohužel ordinace služebného kněžstva (svěcení kněží) zůstalo trčet ve středověku.
Nám zůstal mustr kněžského svěcení ze středověkých rituálů u císařského dvora.
Biskup sedí na trůnu (jako císař na koni uprostřed pěšáků), svěcenec klečí před světitelem se sepnutýma rukama a světitel jeho roce bere do svých a ptá se: „Slibuješ mně a mým nástupcům úctu a poslušnost?“
Takovýmto obřadem slibovali vazalové věrnost a poslušnost svému králi.
Ježíš nejprve umyl svým apoštolům nohy, pak je pozval ke královské hostině (už od Sinaje jsme královským kněžstvem) svého Stolu. A pak teprve je poslal „s umyvadlem a ručníkem“, aby sloužili druhým.
Líbilo by se mi, kdyby biskup svěcencům nejprve umyl nohy, pak je obejmul se slovy: „Bratře, přijímám tě mezi nejbližší Ježíšovy spolupracovníky. Slibuji ti, že budu vždy hájit tvou čest a tvou svobodu.“
A při slavení Večeře Páně by nejprve obsloužil novosvěcence Tělem a Krví Páně (pak ostatní přítomné a nakonec by přijímal sám. Pak by mohl odcitovat Ježíšova slova: „Jestliže já, váš Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ (J 12,14-17
)
V Ježíšově duchu by pak biskup svěcence vyslal k jejich službě.
Škoda, že v Římě obřad svěcení kněžstva, třeba v „roku kněží“, nezměnili.