Slavnost Narození Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 22,26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
Datum: 25. 12. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 22,26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 62,1-5
; Řím 1,1-7
; Lk 2,1-14
Datum: 25. 12. 2010
K poznámkám k textům o Narození Páně přidám ještě jakýsi úvod
k čtení Písma.
Vánoce jsou pro nás narozeninami Ježíše.
Při slavení narozenin dospělého nevzpomínáme jen, jak to bylo tenkráte s jeho narozením.
Ježíš byl sice dítětem, ale brzy nás všechny přerostl. Už dávno je také ženichem své nevěsty. (Ani v nejbujnější fantazii by nás něco podobného nenapadlo.)
Při Vánoční liturgii nečteme jen texty o narození Ježíše. Navíc při každém slavení Večeře Páně je vše přítomno, od jeho narození, služby, až po jeho obětavost.
Každý je obdarováván, podle své úrovně, podobně jako si děti trhají ze stromu – každé dosáhne různě vysoko podle své výšky (někdy pak táta nebo děda vezme děcko do náruče, aby dosáhlo ještě výš.) „Kdo má, bude mu dáno, a přidáno.“
Ježíšovu narození předcházela staletá touha po Mesiáši (viz např. . čtení). A přece mu za jeho pozemského života přitakalo jen málo lidí.
Vyprávějme dětem a vnukům co vše se díky Ježíšovi ve velké části světa změnilo.
(Škoda, že nám příliš dlouho vše trvá, např. příliš dlouho trvalo zrušení otroctví.
Mnohá otročení a závislosti ještě trvají.
Milióny dětí stále ještě někde nemohou chodit do školy. Miliony lidí žijí v nejrůznější bídě a poníženosti …)
Řekněme dětem, co vám osobně křesťanství přináší.
Poslouchám adventní a vánoční muziku … co hudební krásy k tématu Narození Ježíše vzniklo … /1
Můžeme o letošních svátcích něco získat? Vyhlížíme něco?
Nedávno se kdosi ptal: „Jak to bylo s narozením Ježíše? Jak můžeme rozumět evangelijním zprávám?
Těm, které to zajímá, přidávám pár vět o naslouchání Písmu.
Jak můžeme porozumět biblickým textům?
Někomu je vše jasné: „Pastýři „zanesli něco do kouta“ (tak se v našem kraji říkalo přinesení rodičce něčeho výživného, třeba slepičí polévku), poklonili se děcku, vypravovali slova andělů a šli zas pást. Tři králové pak přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Herodesovi se vyhnuli a Svaté rodině se podařilo emigrovat do Egypta. Je to jasné, co bych měl bádat?“
Jiný se ptá: „Narodil se Ježíš v chlévě nebo v jeskyni? Zakopali jeho rodiče dary mudrců na lepší časy? Prodali je, aby měli na cestovní výdaje nebo je rozdali chudým?“
Další přemýšlí: „Zdalipak by mě zajímala rodina, která táboří jako nějací cikáni? Nakolik si ověřuji pravdivost toho, co mi Bůh svým slovem říká? Jaký význam mají jeho informace pro můj život?“
Pokusím se připomenout něco k porozumění Písmu. (Chytří lidé k tomu napsali víc.)
Písmo nám poskytuje více informací než dějepis, víc než popis přírodních věd.
Umíme rozlišit vědeckou laboratoř od kuchyně. Obojí potřebujeme k životu a pokroku, ale nemícháme dohromady jazyk vědy, soužití a poezie. /2
Bible má svou osobitou řeč. Až po určitém čase ji porozumíme (jako každé řeči).
Je geniální, mohou jí porozumět lidé všech časů a různého vzdělání.
Žasneme nad moudrostí mýtů, bájí a pohádek. /3
I v nich tušíme podíl Ducha božího. /4
Biblické texty pro nás mají ještě vyšší hodnotu výpovědi. Pokládáme je za společné dílo člověka a Ducha, v němž Duch boží hraje první housle, je hlavním režisérem.
Ještě nikdy nebyli lidé tak vzdělaní jako my, ale nemylme se, v poznávání jsme jen trochu nakročili. /5
Není lehké popsat to, co „vidíme“. /6
Natož to, co nevidíme. /7
Kdo ví, má úctu a obdiv k tomu, kdo nás vzdělává a vychovává.
Známe pocit, když nám něco nejde udělat nebo popsat, a pak přijde někdo, kdo to umí. To je krása; uleví se nám a zaplaví nás úcta k tomu, kdo ví nebo umí víc než my.
Podobně se s úžasem setkáváme s uměním …
Ještě ve větším úžasu stojíme nad nedohlednou krásou a dokonalým programem jednotlivostí a celku stvoření.
Nejen nad dílem Stvořitele, i u dobré práce lidské(!) přitakáme známému slovu: „Mojžíši, zuj si boty, místo, na kterém stojíš, je půda svatá“.
Uvědomujeme-li si, že v porozumění stvořenému světu známe jen trošku, že jsme pouze učedníci a začátečníci – pak nasloucháme pokorněji i slovu Božímu. Pak s očekáváním sledujeme, zda a jak se biblickému textu podaří nám sdělit něco z toho, co nás přesahuje.
Bible nás zve k porozumění největšímu. Je třeba mít na mysli, že její texty byly napsány v jiné kultuře (orientální) a v poněkud jiném způsobu myšlení než je naše. /8
Biblická řeč je mnohem více poetická než naše, a tak je schopna sdělit více, než kolik zachytí naše smysly. /9
Texty o Ježíšově narození jsou především sdělením, kým pro nás Ježíš je, než detailním vyprávěním, co a kde se tenkráte odehrálo.
Ježíš přišel naprosto jinak než všichni vládci. /10
Přišel sloužit lidem.
Nepřehlédněme, že nepočítaných tisíciletí trvalo, než mohl Bůh přijít mezi nás tak, jaký je a jak přišel ... Lidé potřebovali být kultivováni, vychováváni a vedeni k ocenění ušlechtilosti, aby dokázali rozpoznat pravou tvář Boha, ocenili krásu jeho jemnocitu, jeho věrnosti a milosrdenství a toužili se mu podobat. (Dlouho a dlouho měli zalíbení v krutých hrách – zábavách, veřejných popravách, mučeních a krvavých zápasech.)
Židovství a křesťanství je zvláštní a naprosto jiné než ostatní náboženství. /11
Bůh není živen oběťmi ani našimi modlitbami. Nepotřebuje dvůr opěvující jeho skvělost, Bůh má zdravé sebevědomí. Pro sebe nechce nic. Jeho radostí je dávat.
I my se stále snažíme si jeho přízeň získávat.
Přehlížíme, jak je nám nakloněn. /12
Ježíš nepřišel v rouchu krále, velekněze ani papeže. Přišel do rodiny jako dítě odkázané na základní potřeby k životu. Za pár let už jen sloužil druhým. Nejen s tátou na stavbách.
Dodneška máme s jeho neokázalostí veliké potíže, vystrkáváme jej z našeho života do kostelů a svatostánků, zahrnujeme jej zvláštní mluvou, zvláštními obřady a zvláštní parádou. /13
Když už se to stalo a Ježíš se narodil někde v chlívku, /14
rozplýváme se ve zbožných citech nad „chudobou Božského dítka a Svaté Rodiny“, zpíváme, že budeme kolébat Ježíška a máme pocit, že my bychom mu ledacos do chléva (který jsme barokně vyzdobili) přinesli kdeco.
Někdo zůstal u pohádky s Ježíškem.
Někdo se vrací k Pražskému Jezulátku. /15
Někdo si všimne, jak je Ježíš solidární i s odstrčenými lidmi. Ten nejposlednější člověk nemusí mít před ním pocit méněcennosti. Ježíš si k nám přišel „sednout na bobek“. Přišel jako přítel a bratr. Získal si naše srdce a my jsme si jej vybrali za svůj vzor, za svého Učitele, Mistra a Pána.
Není úplně snadné přijmout do svého života Ježíše, který se dotýkal malomocných, pohanů, nestyděl se na veřejnosti za rozhovor s ženou (dokonce pochybné pověsti) a sedl si ke stolu s kolaboranty (aby se pokusil některé získat). Farizeové, natož esejci všech dob by si nikdy s „nečistými“ nezadali.
Je snazší potřást si rukou s politikem, který má figuru, umí si vybrat nejen kravatu, sportuje, je asertivní a uděluje řády, než podat ruku Rómovi, který nechodí do práce a nechá se živit společností.
Není snadné přiznat své chybující manželce stejnou důstojnost jako Ježíšově matce. (Panně Marii by možná pomohlo do kabátu i církevní kníže.)
Není snadné jednat s úctou s klukem, který lže a nechce přiznat pravdu.
Způsob příchodu božího syna je kulturním a náboženským šokem.
Přináší nečekaný a obrovský veliký převrat v hodnotách a přístupu k Bohu i člověku. I k sobě.
Někdo to ocení a přijme.
--------------------
Poznámky:
/1 Vnímavý vidí dál. Naši předkové se třikrát denně modlili „Anděl Páně“, vážili si, že se Slovo stalo tělem“. To ohromně zvětšilo postavení člověka …
Rybovu mši: „Hej, Mistře“, mám neodbytně spojenou s Vánocemi, nevyměnil bych ji jen tak za něco jiného (tím nechci říci, že je mi vrcholem vánoční muziky). Kde se vzalo tolik krásy v těžkém životě učitele J. J. Ryby? Pokaždé také myslím na jeho smutný konec. To nepřijetí se stále v životě mnoha lidí opakuje … Ježíš se ničemu tvrdému nevyhnul. Ví, o čem mluvíme, když si někdo právem naříká na hloupost, zaujatost a tvrdost druhých.
Kdo mě znáte, víte, že jsem židomil, mám rád židovské zpěvy, ale líbeznost vánoční muziky (tím nemyslím v první řadě koledy) je nesrovnatelná.
/2 Chceme-li si přisolit jídlo, nepožádáme o chlorid sodný, ale o sůl. Řeči chemiků by nemusela babička, číšník, natož dítě rozumět.
Čteme-li biblické texty, nezříkáme se rozumu, naopak, máme se ptát, potřebujeme logické uvažování, ale nemůžeme míchat jablka a hrušky.
/3 Kdo vymyslel vyprávění starých mýtů, bájí a pohádek? Co to bylo za bystré a osvícené lidi? Kolik důležitých informací pro život ta stará vyprávění předávaly a předávají. Od pradávných dob, kdy o psychologii a o nástroji její řeči neměl nikdo ani tušení. Příběhy, obrazy a symboly dokázaly srozumitelně sdělit něco, co nelze zachytit tělesnými smysly, nelze změřit, zvážit a co je přitom důležité k pochopení sebe sama, vztahů s druhými, slušnosti, kultury, jednání.
/4 Neboť, kde se děje něco dobrého, krásného, má v tom prsty Duch boží.
Máme snad něco, co bychom nedostali? (Ani malíček na noze ne.)
/5 Poznávání mi připadá jako otevření dveří, do kterých jsme zváni. Vstoupíme do krásné komnaty plné nových, krásných věcí a žasneme, prohlížíme a zkoumáme… Pak si všimneme, že je v komnatě desatero dalších dveří. Otevřeme-li jedny, zase se to opakuje a tak dál a dál. Co toho ale zároveň míjíme …?
/6 Rozumíte tomu, jak v drátu telefonického vedení „probíhá mnoho rozhovorů najednou“?
Rozumíte tomu, jak vedle nás telefonuje milion lidí mobilem a neskáčeme si do řeči?
Víte, jak je přirostlý nehet k horní ploše prstu a jak se přitom pohybuje? Rozumíte tomu, jak se housenka přetvoří do motýla? Některá žere jen kopřivy, jiná listy jiné rostliny, jak si namíchá barvy svých křídel? Jak motýli trefí letět přes celý kontinent?
Někdo tomu asi rozumí. My ostatní nemáme slov, jen žasneme.
V porozumění se k poznání jen blížíme. (Tajemství není něco nerozluštitelného, ale nevyčerpatelného.)
/7 Není jednoduché dětem ukázat, proč stolujeme u Ježíšova Stolu. Zaslechne-li od nás dítě: „Stáváme se tím, co jíme“, nebude nás podezřívat, že z něj bude brambor nebo prasátko, ale třeba se bude ptát. A nám se možná podaří vysvětlit, co tím myslíme. Ta věta platí o dobrých kamarádech, o špatných pořadech v televizi, o bulvárním tisku i o Ježíšově hostině. Ovlivňuje nás to, co přijímáme a nasáváme a vstřebáváme.
Není snadné hledat slova a obrazy tak, aby děcko pochopilo něco nového. Až dětem určitého věku můžeme pospojovat jeho dřívější zkušenosti k pochopení něčeho nového. (Třeba z čeho a jak vyrůstá ve vajíčku kuře, jak je dítě v mamince živeno krví maminky a po narození pak mateřským mlékem a péčí rodiny. Je třeba určitého umění k získání dětí pro pěkné stolování, slavení svátků, pěkné oblékání, pomáhání doma, poctivou hru …
/8 My, západní lidé dnešní doby, myslíme hodně technicky, nás především zajímá jak, co a kde bylo, jak věci fungují (od dopravní nehody, funkce slinivky až po mobil). Východního člověka zajímá především smysl události.
My jsme fascinováni obrazem (nejlépe filmové kamery). Bible používá vyprávění. To zapojuje posluchače v mnohem větší míře, než dokáže obraz.
Aby orientální vypravěč umožnil pochopit smysl věci, vynechá nepodstatné věci, některé zvětší nebo si něco dokonce přidá (– aby vynikl smysl!) My, západní lidé, rychle prohlásíme, že vyprávějící přehání.
Je-li na orientálním obraze vladař zobrazen dvakráte větší než jeho dvořané a otroci jsou čtyřikráte menší než vladař, pak nejde o centimetry, ale o význam osob. Je-li na obraze „vjezd do Jeruzaléma“ Ježíš mnohem větší než apoštolové a Ježíšova pravá žehnající ruka je dvakrát větší než levá, pak nám malíř nesděluje, že byl Ježíš velikého vzrůstu a měl jednu ruku menší.
/9 Z plujícího ledovce vidíme jen jeho desetinu, devět desetin je skryto naším očím pod hladinou. Významný biblista vyprávěl: „Představte si, že by Rembrandt namaloval svou matku v červených šatech. Je možné, že paní Rembrandtová při nějaké příležitosti měla na sobě červené šaty. Ale co když jeho matka nikdy žádné červené šaty na sobě neměla? Pak malíř (který důvěrně matku zná) tou červenou barvou říká něco mnohem podstatnějšího než to, co by dokázala zachytit filmová kamera.
V Bibli (která je vlastně knihovnou) jsou použity různé literární druhy: „historická vyprávění“, rodokmeny, zpěvník (sbírka žalmů), sbírky zákonů, kázání (proroků, apoštolů), povídky (Ester, Tobiáš …) pohádková líčení (Jonáš), bajky („jak stromy volily krále“, …), milostná poezie (Píseň Písní, …), podobenství atd.
Zpráva o stvoření světa je básnickým, úchvatným a mistrným vyprávěním kým je Bůh a svět pro člověka a jaké místo má člověk před Bohem.
Vyprávění o čtyřech selháních lidí v Gn ukazuje na základní typy hříchu – které se stále dějí.
Ježíš nesepsal ústavu božího království, ale pomocí řady podobenství (modelů) o něm vypráví. Podobenství se, na rozdíl od školních definic, dobře pamatují.
Ježíš je básník, jeho vyučování může porozumět i negramotný (ženy jeho doby neuměly číst a psát).
/10 Vládci se většinou prohlašovali za božstva, za jejich syny nebo jejich místodržitele. Předváděli svou sílu, moc, drzost, převahu, oslňovali bohatstvím. Mohli cokoliv, byli naprostými suverény, jednali jako svrchovaná božstva. Na co ukázali, to bylo jejich, kdo se jim znelíbil, nebyl. Tvářili se jako dobrodinci a občas někomu milostivě projevili svou přízeň (tak si např. i nacističtí zločinci uspokojovali své svědomí). (Srov. Lk 22,24-27
Stále obdivujeme mocné a slavné, a toužíme po jejich přízni.
/11 Hospodin byl mnoha pohanům k smíchu – když někteří vojáci okupantských armád vstoupili do (prázdné) velesvatyně Jeruzalémského chrámu, žádnou sochu božstva nenašli. Řvali smíchy, že židovští kněží jsou podvodníci...
Když apoštol Pavel kázal v Aténách o synu božím, který se nechal ukřižovat, ťukali si na čelo (pro Řeky a Římany byl boj ctností, pokud chlap nezvítězí musí padnout v boji).
Kdo všechno se navážel do Ježíše, že byl slaboch (i Hitler).
/12 V evangeliu jsme znovu slyšeli: stojí: „… s andělem množství nebeských zástupů chválilo Boha: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; v lidech má Bůh zalíbení.“ (Lk 2,13-14
Jenže my tvrdošíjně ve chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ říkáme nebo zpíváme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
Dosvědčujeme své „farizejství“ – máme rádi výkon a máme se za „lidi dobré vůle“. Nejme nadšení, že Bůh má dobrou vůli se všemi.
Bůh umí ocenit cokoliv dobrého, ale naše cena pro Boha neleží v našich dobrých skutcích.)
(Také vám k Vánocům psali, že Vám u Boha vyprošují to a ono? Nerad bych se jich dotknul, ale co tím myslí?)
/13 Teď se k okuřování evangeliáře někde přidává požehnání touto knihou.
Jestli se neobrátíme poctivě k pečlivému naslouchání Slovu Božímu, bude nám žehnací gesto platné jako dávné střílení hmoždířů při církevních slávách (odkoukané od světských sláv).
/14 Chlév, někdy jeskyně, používaný k tomuto účelu, byl většinou vězením zvířat, jež jsou otroky člověka.
Tamní pastýři nepoužívali slámu jako podestýlku, nesušili seno, nikdy nekydali hnůj. Josef se styděl, že nesehnal něco důstojnějšího, strhl plášť a Marie slehla na množství kozích a ovčích bobků.
/15 Byl jsem odmala docela horlivým katolíkem a ministrantem, v kostele byla soška se základní výbavou šatiček v liturgických barvách, ale nepomatuji se, že by nás ta vosková panenka zaujala. Ferda Mravenec nás svými příběhy okouzlil mnohem více. Pozdějším dětem zase učaroval krteček. Děti mají své hrdiny.
Třeba se mýlím, uvidíme, jak se bude úcta k Pražskému Jezulátku vyvíjet, zatím k ní jsou děti tlačeny duchovenstvem, které to s dětmi moc neumí.
V r. 1972 jsem zažil v Krakově bohoslužbu pro menší děti, vedl ji významný Prof. Józef Tischner významný filosof (později byl také duchovním vůdcem Solidarnośći).“ Jeden z ministrantů (předškolní kluk) nesl velikého medvěda. „To je Bartek“, přestavil Tischner postavičku. Tekly mi slzy, jak uměl zaujmout a zapojit děti, jako kdysi Strýček Jedlička.
Vánoce jsou pro nás narozeninami Ježíše.
Při slavení narozenin dospělého nevzpomínáme jen, jak to bylo tenkráte s jeho narozením.
Ježíš byl sice dítětem, ale brzy nás všechny přerostl. Už dávno je také ženichem své nevěsty. (Ani v nejbujnější fantazii by nás něco podobného nenapadlo.)
Při Vánoční liturgii nečteme jen texty o narození Ježíše. Navíc při každém slavení Večeře Páně je vše přítomno, od jeho narození, služby, až po jeho obětavost.
Každý je obdarováván, podle své úrovně, podobně jako si děti trhají ze stromu – každé dosáhne různě vysoko podle své výšky (někdy pak táta nebo děda vezme děcko do náruče, aby dosáhlo ještě výš.) „Kdo má, bude mu dáno, a přidáno.“
Ježíšovu narození předcházela staletá touha po Mesiáši (viz např. . čtení). A přece mu za jeho pozemského života přitakalo jen málo lidí.
Vyprávějme dětem a vnukům co vše se díky Ježíšovi ve velké části světa změnilo.
(Škoda, že nám příliš dlouho vše trvá, např. příliš dlouho trvalo zrušení otroctví.
Mnohá otročení a závislosti ještě trvají.
Milióny dětí stále ještě někde nemohou chodit do školy. Miliony lidí žijí v nejrůznější bídě a poníženosti …)
Řekněme dětem, co vám osobně křesťanství přináší.
Poslouchám adventní a vánoční muziku … co hudební krásy k tématu Narození Ježíše vzniklo … /1
Můžeme o letošních svátcích něco získat? Vyhlížíme něco?
Nedávno se kdosi ptal: „Jak to bylo s narozením Ježíše? Jak můžeme rozumět evangelijním zprávám?
Těm, které to zajímá, přidávám pár vět o naslouchání Písmu.
Jak můžeme porozumět biblickým textům?
Někomu je vše jasné: „Pastýři „zanesli něco do kouta“ (tak se v našem kraji říkalo přinesení rodičce něčeho výživného, třeba slepičí polévku), poklonili se děcku, vypravovali slova andělů a šli zas pást. Tři králové pak přinesli zlato, kadidlo a myrhu. Herodesovi se vyhnuli a Svaté rodině se podařilo emigrovat do Egypta. Je to jasné, co bych měl bádat?“
Jiný se ptá: „Narodil se Ježíš v chlévě nebo v jeskyni? Zakopali jeho rodiče dary mudrců na lepší časy? Prodali je, aby měli na cestovní výdaje nebo je rozdali chudým?“
Další přemýšlí: „Zdalipak by mě zajímala rodina, která táboří jako nějací cikáni? Nakolik si ověřuji pravdivost toho, co mi Bůh svým slovem říká? Jaký význam mají jeho informace pro můj život?“
Pokusím se připomenout něco k porozumění Písmu. (Chytří lidé k tomu napsali víc.)
Písmo nám poskytuje více informací než dějepis, víc než popis přírodních věd.
Umíme rozlišit vědeckou laboratoř od kuchyně. Obojí potřebujeme k životu a pokroku, ale nemícháme dohromady jazyk vědy, soužití a poezie. /2
Bible má svou osobitou řeč. Až po určitém čase ji porozumíme (jako každé řeči).
Je geniální, mohou jí porozumět lidé všech časů a různého vzdělání.
Žasneme nad moudrostí mýtů, bájí a pohádek. /3
I v nich tušíme podíl Ducha božího. /4
Biblické texty pro nás mají ještě vyšší hodnotu výpovědi. Pokládáme je za společné dílo člověka a Ducha, v němž Duch boží hraje první housle, je hlavním režisérem.
Ještě nikdy nebyli lidé tak vzdělaní jako my, ale nemylme se, v poznávání jsme jen trochu nakročili. /5
Není lehké popsat to, co „vidíme“. /6
Natož to, co nevidíme. /7
Kdo ví, má úctu a obdiv k tomu, kdo nás vzdělává a vychovává.
Známe pocit, když nám něco nejde udělat nebo popsat, a pak přijde někdo, kdo to umí. To je krása; uleví se nám a zaplaví nás úcta k tomu, kdo ví nebo umí víc než my.
Podobně se s úžasem setkáváme s uměním …
Ještě ve větším úžasu stojíme nad nedohlednou krásou a dokonalým programem jednotlivostí a celku stvoření.
Nejen nad dílem Stvořitele, i u dobré práce lidské(!) přitakáme známému slovu: „Mojžíši, zuj si boty, místo, na kterém stojíš, je půda svatá“.
Uvědomujeme-li si, že v porozumění stvořenému světu známe jen trošku, že jsme pouze učedníci a začátečníci – pak nasloucháme pokorněji i slovu Božímu. Pak s očekáváním sledujeme, zda a jak se biblickému textu podaří nám sdělit něco z toho, co nás přesahuje.
Bible nás zve k porozumění největšímu. Je třeba mít na mysli, že její texty byly napsány v jiné kultuře (orientální) a v poněkud jiném způsobu myšlení než je naše. /8
Biblická řeč je mnohem více poetická než naše, a tak je schopna sdělit více, než kolik zachytí naše smysly. /9
Texty o Ježíšově narození jsou především sdělením, kým pro nás Ježíš je, než detailním vyprávěním, co a kde se tenkráte odehrálo.
Ježíš přišel naprosto jinak než všichni vládci. /10
Přišel sloužit lidem.
Nepřehlédněme, že nepočítaných tisíciletí trvalo, než mohl Bůh přijít mezi nás tak, jaký je a jak přišel ... Lidé potřebovali být kultivováni, vychováváni a vedeni k ocenění ušlechtilosti, aby dokázali rozpoznat pravou tvář Boha, ocenili krásu jeho jemnocitu, jeho věrnosti a milosrdenství a toužili se mu podobat. (Dlouho a dlouho měli zalíbení v krutých hrách – zábavách, veřejných popravách, mučeních a krvavých zápasech.)
Židovství a křesťanství je zvláštní a naprosto jiné než ostatní náboženství. /11
Bůh není živen oběťmi ani našimi modlitbami. Nepotřebuje dvůr opěvující jeho skvělost, Bůh má zdravé sebevědomí. Pro sebe nechce nic. Jeho radostí je dávat.
I my se stále snažíme si jeho přízeň získávat.
Přehlížíme, jak je nám nakloněn. /12
Ježíš nepřišel v rouchu krále, velekněze ani papeže. Přišel do rodiny jako dítě odkázané na základní potřeby k životu. Za pár let už jen sloužil druhým. Nejen s tátou na stavbách.
Dodneška máme s jeho neokázalostí veliké potíže, vystrkáváme jej z našeho života do kostelů a svatostánků, zahrnujeme jej zvláštní mluvou, zvláštními obřady a zvláštní parádou. /13
Když už se to stalo a Ježíš se narodil někde v chlívku, /14
rozplýváme se ve zbožných citech nad „chudobou Božského dítka a Svaté Rodiny“, zpíváme, že budeme kolébat Ježíška a máme pocit, že my bychom mu ledacos do chléva (který jsme barokně vyzdobili) přinesli kdeco.
Někdo zůstal u pohádky s Ježíškem.
Někdo se vrací k Pražskému Jezulátku. /15
Někdo si všimne, jak je Ježíš solidární i s odstrčenými lidmi. Ten nejposlednější člověk nemusí mít před ním pocit méněcennosti. Ježíš si k nám přišel „sednout na bobek“. Přišel jako přítel a bratr. Získal si naše srdce a my jsme si jej vybrali za svůj vzor, za svého Učitele, Mistra a Pána.
Není úplně snadné přijmout do svého života Ježíše, který se dotýkal malomocných, pohanů, nestyděl se na veřejnosti za rozhovor s ženou (dokonce pochybné pověsti) a sedl si ke stolu s kolaboranty (aby se pokusil některé získat). Farizeové, natož esejci všech dob by si nikdy s „nečistými“ nezadali.
Je snazší potřást si rukou s politikem, který má figuru, umí si vybrat nejen kravatu, sportuje, je asertivní a uděluje řády, než podat ruku Rómovi, který nechodí do práce a nechá se živit společností.
Není snadné přiznat své chybující manželce stejnou důstojnost jako Ježíšově matce. (Panně Marii by možná pomohlo do kabátu i církevní kníže.)
Není snadné jednat s úctou s klukem, který lže a nechce přiznat pravdu.
Způsob příchodu božího syna je kulturním a náboženským šokem.
Přináší nečekaný a obrovský veliký převrat v hodnotách a přístupu k Bohu i člověku. I k sobě.
Někdo to ocení a přijme.
--------------------
Poznámky:
/1 Vnímavý vidí dál. Naši předkové se třikrát denně modlili „Anděl Páně“, vážili si, že se Slovo stalo tělem“. To ohromně zvětšilo postavení člověka …
Rybovu mši: „Hej, Mistře“, mám neodbytně spojenou s Vánocemi, nevyměnil bych ji jen tak za něco jiného (tím nechci říci, že je mi vrcholem vánoční muziky). Kde se vzalo tolik krásy v těžkém životě učitele J. J. Ryby? Pokaždé také myslím na jeho smutný konec. To nepřijetí se stále v životě mnoha lidí opakuje … Ježíš se ničemu tvrdému nevyhnul. Ví, o čem mluvíme, když si někdo právem naříká na hloupost, zaujatost a tvrdost druhých.
Kdo mě znáte, víte, že jsem židomil, mám rád židovské zpěvy, ale líbeznost vánoční muziky (tím nemyslím v první řadě koledy) je nesrovnatelná.
/2 Chceme-li si přisolit jídlo, nepožádáme o chlorid sodný, ale o sůl. Řeči chemiků by nemusela babička, číšník, natož dítě rozumět.
Čteme-li biblické texty, nezříkáme se rozumu, naopak, máme se ptát, potřebujeme logické uvažování, ale nemůžeme míchat jablka a hrušky.
/3 Kdo vymyslel vyprávění starých mýtů, bájí a pohádek? Co to bylo za bystré a osvícené lidi? Kolik důležitých informací pro život ta stará vyprávění předávaly a předávají. Od pradávných dob, kdy o psychologii a o nástroji její řeči neměl nikdo ani tušení. Příběhy, obrazy a symboly dokázaly srozumitelně sdělit něco, co nelze zachytit tělesnými smysly, nelze změřit, zvážit a co je přitom důležité k pochopení sebe sama, vztahů s druhými, slušnosti, kultury, jednání.
/4 Neboť, kde se děje něco dobrého, krásného, má v tom prsty Duch boží.
Máme snad něco, co bychom nedostali? (Ani malíček na noze ne.)
/5 Poznávání mi připadá jako otevření dveří, do kterých jsme zváni. Vstoupíme do krásné komnaty plné nových, krásných věcí a žasneme, prohlížíme a zkoumáme… Pak si všimneme, že je v komnatě desatero dalších dveří. Otevřeme-li jedny, zase se to opakuje a tak dál a dál. Co toho ale zároveň míjíme …?
/6 Rozumíte tomu, jak v drátu telefonického vedení „probíhá mnoho rozhovorů najednou“?
Rozumíte tomu, jak vedle nás telefonuje milion lidí mobilem a neskáčeme si do řeči?
Víte, jak je přirostlý nehet k horní ploše prstu a jak se přitom pohybuje? Rozumíte tomu, jak se housenka přetvoří do motýla? Některá žere jen kopřivy, jiná listy jiné rostliny, jak si namíchá barvy svých křídel? Jak motýli trefí letět přes celý kontinent?
Někdo tomu asi rozumí. My ostatní nemáme slov, jen žasneme.
V porozumění se k poznání jen blížíme. (Tajemství není něco nerozluštitelného, ale nevyčerpatelného.)
/7 Není jednoduché dětem ukázat, proč stolujeme u Ježíšova Stolu. Zaslechne-li od nás dítě: „Stáváme se tím, co jíme“, nebude nás podezřívat, že z něj bude brambor nebo prasátko, ale třeba se bude ptát. A nám se možná podaří vysvětlit, co tím myslíme. Ta věta platí o dobrých kamarádech, o špatných pořadech v televizi, o bulvárním tisku i o Ježíšově hostině. Ovlivňuje nás to, co přijímáme a nasáváme a vstřebáváme.
Není snadné hledat slova a obrazy tak, aby děcko pochopilo něco nového. Až dětem určitého věku můžeme pospojovat jeho dřívější zkušenosti k pochopení něčeho nového. (Třeba z čeho a jak vyrůstá ve vajíčku kuře, jak je dítě v mamince živeno krví maminky a po narození pak mateřským mlékem a péčí rodiny. Je třeba určitého umění k získání dětí pro pěkné stolování, slavení svátků, pěkné oblékání, pomáhání doma, poctivou hru …
/8 My, západní lidé dnešní doby, myslíme hodně technicky, nás především zajímá jak, co a kde bylo, jak věci fungují (od dopravní nehody, funkce slinivky až po mobil). Východního člověka zajímá především smysl události.
My jsme fascinováni obrazem (nejlépe filmové kamery). Bible používá vyprávění. To zapojuje posluchače v mnohem větší míře, než dokáže obraz.
Aby orientální vypravěč umožnil pochopit smysl věci, vynechá nepodstatné věci, některé zvětší nebo si něco dokonce přidá (– aby vynikl smysl!) My, západní lidé, rychle prohlásíme, že vyprávějící přehání.
Je-li na orientálním obraze vladař zobrazen dvakráte větší než jeho dvořané a otroci jsou čtyřikráte menší než vladař, pak nejde o centimetry, ale o význam osob. Je-li na obraze „vjezd do Jeruzaléma“ Ježíš mnohem větší než apoštolové a Ježíšova pravá žehnající ruka je dvakrát větší než levá, pak nám malíř nesděluje, že byl Ježíš velikého vzrůstu a měl jednu ruku menší.
/9 Z plujícího ledovce vidíme jen jeho desetinu, devět desetin je skryto naším očím pod hladinou. Významný biblista vyprávěl: „Představte si, že by Rembrandt namaloval svou matku v červených šatech. Je možné, že paní Rembrandtová při nějaké příležitosti měla na sobě červené šaty. Ale co když jeho matka nikdy žádné červené šaty na sobě neměla? Pak malíř (který důvěrně matku zná) tou červenou barvou říká něco mnohem podstatnějšího než to, co by dokázala zachytit filmová kamera.
V Bibli (která je vlastně knihovnou) jsou použity různé literární druhy: „historická vyprávění“, rodokmeny, zpěvník (sbírka žalmů), sbírky zákonů, kázání (proroků, apoštolů), povídky (Ester, Tobiáš …) pohádková líčení (Jonáš), bajky („jak stromy volily krále“, …), milostná poezie (Píseň Písní, …), podobenství atd.
Zpráva o stvoření světa je básnickým, úchvatným a mistrným vyprávěním kým je Bůh a svět pro člověka a jaké místo má člověk před Bohem.
Vyprávění o čtyřech selháních lidí v Gn ukazuje na základní typy hříchu – které se stále dějí.
Ježíš nesepsal ústavu božího království, ale pomocí řady podobenství (modelů) o něm vypráví. Podobenství se, na rozdíl od školních definic, dobře pamatují.
Ježíš je básník, jeho vyučování může porozumět i negramotný (ženy jeho doby neuměly číst a psát).
/10 Vládci se většinou prohlašovali za božstva, za jejich syny nebo jejich místodržitele. Předváděli svou sílu, moc, drzost, převahu, oslňovali bohatstvím. Mohli cokoliv, byli naprostými suverény, jednali jako svrchovaná božstva. Na co ukázali, to bylo jejich, kdo se jim znelíbil, nebyl. Tvářili se jako dobrodinci a občas někomu milostivě projevili svou přízeň (tak si např. i nacističtí zločinci uspokojovali své svědomí). (Srov. Lk 22,24-27
)
Stále obdivujeme mocné a slavné, a toužíme po jejich přízni.
/11 Hospodin byl mnoha pohanům k smíchu – když někteří vojáci okupantských armád vstoupili do (prázdné) velesvatyně Jeruzalémského chrámu, žádnou sochu božstva nenašli. Řvali smíchy, že židovští kněží jsou podvodníci...
Když apoštol Pavel kázal v Aténách o synu božím, který se nechal ukřižovat, ťukali si na čelo (pro Řeky a Římany byl boj ctností, pokud chlap nezvítězí musí padnout v boji).
Kdo všechno se navážel do Ježíše, že byl slaboch (i Hitler).
/12 V evangeliu jsme znovu slyšeli: stojí: „… s andělem množství nebeských zástupů chválilo Boha: Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; v lidech má Bůh zalíbení.“ (Lk 2,13-14
)
Jenže my tvrdošíjně ve chvalozpěvu „Sláva na výsostech Bohu“ říkáme nebo zpíváme: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
Dosvědčujeme své „farizejství“ – máme rádi výkon a máme se za „lidi dobré vůle“. Nejme nadšení, že Bůh má dobrou vůli se všemi.
Bůh umí ocenit cokoliv dobrého, ale naše cena pro Boha neleží v našich dobrých skutcích.)
(Také vám k Vánocům psali, že Vám u Boha vyprošují to a ono? Nerad bych se jich dotknul, ale co tím myslí?)
/13 Teď se k okuřování evangeliáře někde přidává požehnání touto knihou.
Jestli se neobrátíme poctivě k pečlivému naslouchání Slovu Božímu, bude nám žehnací gesto platné jako dávné střílení hmoždířů při církevních slávách (odkoukané od světských sláv).
/14 Chlév, někdy jeskyně, používaný k tomuto účelu, byl většinou vězením zvířat, jež jsou otroky člověka.
Tamní pastýři nepoužívali slámu jako podestýlku, nesušili seno, nikdy nekydali hnůj. Josef se styděl, že nesehnal něco důstojnějšího, strhl plášť a Marie slehla na množství kozích a ovčích bobků.
/15 Byl jsem odmala docela horlivým katolíkem a ministrantem, v kostele byla soška se základní výbavou šatiček v liturgických barvách, ale nepomatuji se, že by nás ta vosková panenka zaujala. Ferda Mravenec nás svými příběhy okouzlil mnohem více. Pozdějším dětem zase učaroval krteček. Děti mají své hrdiny.
Třeba se mýlím, uvidíme, jak se bude úcta k Pražskému Jezulátku vyvíjet, zatím k ní jsou děti tlačeny duchovenstvem, které to s dětmi moc neumí.
V r. 1972 jsem zažil v Krakově bohoslužbu pro menší děti, vedl ji významný Prof. Józef Tischner významný filosof (později byl také duchovním vůdcem Solidarnośći).“ Jeden z ministrantů (předškolní kluk) nesl velikého medvěda. „To je Bartek“, přestavil Tischner postavičku. Tekly mi slzy, jak uměl zaujmout a zapojit děti, jako kdysi Strýček Jedlička.