33. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kral 8,17n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
Datum: 14. 11. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kral 8,17n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mal 3,19-20a
; 2 Sol 3,7-12
; Lk 21,5-19
Datum: 14. 11. 2010
Modlili jste se za Aničku Janatkovou?
Jedna moudrá maminka řekla: „Myslím na Aničku v modlitbě, ale neodvažuji se za ni prosit při modlitbě s dětmi, aby děti nebyly zklamané, kdyby to s ní špatně dopadlo“.
Ta maminka přemýšlí.
Jak to řešíte vy?
Je na modlitbu už někdy pozdě?
„Přece Bůh nežije v čase“, i „pozdní“ modlitby mají význam, namítají někteří.
Jenže modlitba přece nemá sloužit k pohnutí Bohem.
Třeba nám dnešní texty něco nasvítí.
Pro jistotu připomenu rozdíl mezi věštbou a proroctvím. /1
Pro židy má chrám dodneška veliký význam. /2
I když židovský národ ve svých dějinách většinu své existence žije bez chrámu, přesto vyhlíží jeho obnovu, modlí se za ni a je ochoten chrám znovu postavit. Chrám je pro židy důkazem plné přízně Hospodina. Nesmí jej postavit ani o kousek vedle, než stál.
Z posledního chrámu židům zůstala pouze část západní stěny chrámového návrší. /3
Ježíšova slova o zničení chrámu připadala zbožným nejen velice opovážlivá, rouhavá a vlastizrádná, ale naprosto nemožná!
Ještě těsně před pádem Jeruzaléma v r. 70 si byli židé naprosto jisti ochranou chrámu Hospodinem.
Řeknu-li naprosto vážně: „I nám může v Římě zůstat jen zeď nářku“, kdopak to bere vážně? (V našem čase teroristů to i technicky není nemožné.)
Někteří lidé se cítí těmito mými slovy popuzení. Mají je za opovážlivé a neuctivé zpochybňování božích příslibů daných církvi, za rouhání.
Stejně se popouzeli Ježíšovi posluchači. /4
Ježíš plakal nejen nad zničením chrámu, ale především nad lidmi, kteří zbytečně zahynou (nejen při pádu Jeruzaléma, nejen v Osvětimi ).
Židé si tenkráte nedali říci. „Nepoznali čas, kdy je Bůh navštívil (v Ježíši).“ /5
A po nich další a další generace si nenechaly poradit.
To vše se týká také nás. I my, křesťané, jsme často odmítali a odmítáme se zamýšlet nad Ježíšovými slovy. Náboženští lenoši se raději modlí. Máme sklon se raději zaměstnávat něčím, co prohlásíme za zbožné a přináší nám (falešný) pocit, že děláme něco záslužného. Jen proto, abychom nemuseli Ježíšovi přitakat.
Něco nechceme vidět a tak si zakrýváme oči větami z Písma, které se nám hodí do krámu.
Uveďme si příklad – Hospodin přislíbil židům: „Budete-li plnit moje přikázání, budete žít v blahobytu a chrám (dům) bude stát na věky.“
Ale zároveň řekl: „Nebudete-li dodržovat smlouvu, budete strádat a chrám bude rozbořen.“ (Srov. třeba 1 Kr 8,1-9,9
Mnoho židů se ohánělo větami prvního typu, ty druhé věty vytěsňovali.
Nejsme často o nic lepší.
Vůbec nebereme vážně, že varující Ježíšova slova o neštěstích a katastrofách se mohou týkat i nás.
Nepomůže nám tvrzení: „My máme pravdu, jsme v pravé církvi“.
„Sv. Petrovi Ježíš svěřil: Cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno
na nebi“.
„Ježíš nám přislíbil, já jsem s vámi do skonání světa“.
„Brány pekelné církev nepřemohou.“ /6
I my často říkáme věty, kterým mnoho nerozumíme. Podobně jako židé.
Vracím se k modlitbě za Aničku. Je někdy pozdě na modlitbu? Modlitba je setkáním a rozhovorem. Nedojde-li k některému setkání, přeslechnu-li některé informace, neporozumím-li jim, zanedbám-li je, rozhodnu se chybně nebo vůbec. (Většina chyb má neblahé následky a ztěžuje život.)
Čas je důležitým darem. (S žádným darem se nemá šeredit. Peníze si můžeme vydělat, vyhrát, najít, dostat, ukrást, ale čas ne.)
„Nepoznali čas, kdy je Bůh navštívil (v Ježíši).“
Nyní máme my poznat čas Ježíšovy návštěvy a jeho rady. /7
Máme se nechat vést Ježíšovými radami.
Někteří zbožní o způsobu modlitby říkají: „Bůh není v čase, ví dopředu o modlitbách, které se za někoho modlíme. Já se modlím za Jidášovu spásu.“
Vypadá to hezky, velkoryse. Ale znovu se zeptám, má modlitba hnout s Bohem nebo s námi?
(Jak to, že v modlitbě děláme stále základní chyby a máme pohanské představy o Bohu?)
Přeji Jidášovi nebe, ale je pravda, že opomenul možnost konzultací s Ježíšem. Měl se ptát. Ježíše měl vedle sebe, byli přece přátelé.
Neřešme spasení Jidáše (Bůh pro něj dělá vše co je v jeho možnostech, Boha přemlouvat nemusíme). Hleďme si toho, abychom neprohlídali příhodný čas pro nás, pro sebe.
Nevyužitá, zmeškaná příležitost, může být tragická. „Další vlak už nemusí jet“. (Poslední vlak Nicholase Wintona se židovskými dětmi 1. září 1939 už neodjel …)
Za války, řekněme v r. 1943-44, se veliké množství lidí na kolenou modlilo: „Bože, prosíme tě, dej světu mír“.
„Lidi, co mám dělat, když miliony vojáků stojí proti sobě s nabitými zbraněmi?
Copak jsem vám v dostatečné míře a včas neříkal, jak žít v míru?
Na kolenou a se slzami v očích jsem vás prosil, abyste si dali poradit.“ /8
Nepoznali včas příhodný čas.
Kéž by nás tragédie Aničky a jejích rodičů vyprovokovala k modlitbě: „Bože, prosím tě, pomoz mi poznat, co mohu udělat pro větší bezpečnost v naší společnosti? Doma, ve třídě, na ulici, v zaměstnání?
Co mohu udělat pro to, abych své chyby v životě snížil na co nejnižší míru?
Modlitba má pohnout se mnou, mám se ptát partnera a nejbližších na co si mám dávat pozor, čím mu nejvíce ubližuji. Mám hledat, jak si pěstovat statečnost, abych nemlčel ke zlu (a nebyl přitom útočný a nemilosrdný).
Kdo spočítá, kolikrát lidé nerozpoznali čas Ježíšova varování a kolikrát se už znovu a znovu naplnila slova: „Když si nenecháte poradit, povstane národ proti národu, zemětřesení, hlad, mor, pronásledování, zrada od členů rodiny a dalších hrůz …“
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37
Ptali se mě svědci Jehovovi: „Jak vy, katolíci, plníte úkol proroků, jak varujete svět před záhubou?
Co byste jim řekli vy?
Můžeme prohospodařit vhodnou příležitost.
Není mi příjemné hodnocení historiků role Pia XII. za války. Jedni jej tvrdě obviňují, že se málo stavěl proti nacismu, jiní jej za každou cenu hájí. /9
Nemohu nikoho soudit. Nemohu ani po papežovi chtít, aby vyhlásil na protest proti válce hladovku, jako M. Gándhí. Leda bych to udělal někdy sám.
Nejde o soud nad druhými, ale o přemýšlení o sobě, o včasné vlastní poučení, a o správné zachování se v náročných životních situacích.
Vím, jak bych se měl zachovat. Ale kdyby na to přišlo, budu toho schopen?
A hlavně – a to začíná u případů, jako u Aničky Janatkové – je důležité už nedopustit, aby se stalo něco podobného, jako v tlacích totalitních režimů, aby se nikdo nedostal do situací, které by kohokoliv dostaly do nepřiměřené zkoušky.
Dokud je čas, je nanejvýš nutné jednat, říká nám zkušenost předků (židy počínajíc a oběťmi nacismu a komunismu končíc).
(Pacifisté jsou nebezpeční – ti zbožní úplně nejvíce. Gándhí nebyl pacifista, nebyl zbabělec.)
Je nanejvýš nutné naslouchat pozorně všemu, co nám Bůh dostatečně říká a před čím nás varuje.
Zbožní kývalové a náboženští „dobráci“ (tvrdící, že lidé jsou v jádru dobří) jsou nebezpeční lidem a Bohu podrážejí nohy, napomáhají bezděčně šíření zla.
Ale abych neskončil jen u chmurných a těžkých slov v listopadovém čase.
Nepoznáváme jen důležitost varovných slov, nemáme se ani ke slovům, které nás pozvedají a zvou na novou životní úroveň.
V podzimních svátcích jsme slyšeli Ježíšova blahoslavenství (při Slavnosti Všech svatých) a „Co jste kterému komukoliv člověku udělali, mě jste udělali“ (v den Památky zesnulých).
Pozdravím-li druhého člověka, je to stejné jako bych pozdravil Ježíše. Všimnu-li si děcka, pustím-li někoho sednout v autobuse, navštívím-li nemocného, píšu-li si s vězněm (to má svá pevná pravidla) – jako bych to prokázal Ježíši.
Podezírám-li druhého, pomlouvám-li jej, mračím-li se na druhého, odmítám-li se druhému omluvit – jako bych to prokázal Ježíšovi.
„Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,40-42
Církevní vrchnost vymýšlí všelijaká témata (rok tohoto a rok onoho), jak to, že nás dávno nezaujala tato pozoruhodná, nádherná a povznášející slova?
My jsme dcerami a syny božími. Královským dětem se odmalinka prokazovala veliká pocta. Jak to, že my jsme vzájemně nepřijali tuto nejvyšší důstojnost?
To je velice kladná nabídka, jak to, že jsme dosud nepoznali čas navštívení božího, které z nás činí jeho děti?
Čím se lišíme od nekostelových lidí? Že jsme vidět na církevních slavnostech, poutích a vyrábíme odpustky?
Čím se lišíme od nevěřících lidí? Máme pověst pečlivých, poctivých a spolehlivých v odvedené práci? Statečných, obětavých ve službě veřejnosti? Kolik máme vážených politiků, příkladných manželství? Jakou váhu má naše slovo?
Je mi těžko, když mně jeden z nejbližších lidí píše: „V církvi je příliš moc diskriminace a nespravedlnosti. Mnoho věcí se dělá jen na oko, Bůh přece není kupec…“
Není mi těžko tolik z těch slov, ale z povrchního stavu nás, kteří nepoznáváme na jaké úrovni s námi Bůh jedná a k čemu nás zve.
Bůh nás navštěvuje – každou generaci. Rád by s námi bydlel. Můžeme jej pozvat do svých domovů a do svých životů a vztahů.
---------------------------
Poznámky:
/1 Někteří lidé si myslí, že je někde rozhodnuto o všem, co nás v životě čeká a co se stane. Ať děláme, co děláme, nemůžeme změnit daný scénář našeho života. Tak si to myslí někteří pohané.
Od babylóňanů až do dodneška někteří věří, (tady je namístě slovo „víra“), že naše osudy jsou určovány polohou hvězd při našem narození.
Věštci lidem říkali, a tvrdí i dnes, že mají vhled do našich osudů. Vždy za to brali a berou peníze. Věštilo se z letu ptáků, z vnitřností zvířat …, ze sedliny kávy, lití olova a rozkrajovaných jablek na Štědrý den, z karet nebo z ruky, atd.
Dnešní hlasatelé esoteriky si podobnými tvrzeními také budují svou moc nad lidmi a vydělávají si tak slušné peníze. Lidé, kteří neumí moc přemýšlet, upadají do závislostí na nich.
Bible nám říká, že Bůh dal lidem v mnohém svobodu. Zbavuje nás strachu – Bůh o nás pečuje a přeje nám víc než nejlepší rodiče. Žádný scénář našeho života nám nikdo nepředepsal, žádné předurčení, žádná karma, každý žijeme svůj život.
Dostali jsme život v určité době a na určitém místě a narodili jsme se určitým rodičům. Nikdo se nás neptal – nebylo koho se ptát, když jsme ještě nebyli. Přinesli jsme si na svět určitou výbavu i nějaké neblahé dědictví. Byli jsme ovlivněni určitou výchovou a jednáním řady lidí, rodiči nejvíce. Jistě jsme sváděni, tlačeni a ovlivňováni nejrůznějšími silami (reklamou končíc), ale v mnohém máme svou svobodu a svou odpovědnost. (Nikdo nemůže soudit druhého, jen milosrdný Bůh – podle všech okolností a možností jednotlivce.)
Proroctví o budoucnosti je, oproti věštbě, varováním. Dají-li si lidé říci, varování uspělo a katastrofa nepřijde (srovnej proroctví Jonáše v Ninive).
/2 První biblickou zmínkou o chrámu (jako místu setkání se s božstvem) je příběh o babylonské věži. (Pro sebejistotu zbožných se stala symbolem soběstačnosti. I na nich se naplnilo Ježíšovo: „Bohatý těžko vejde do království nebeského“.)
Hospodin žádný chrám nevyžadoval. (Jeho je celá země, sám provází stále a kdekoliv člověka svým zájmem a pomocí. I když to lidé nevnímají. „Na tomto místě byl Bůh a já, a já jsem to nevěděl“, říká Jákob.)
Jako si Izraelité vymohli na Hospodinu svého krále, tak i postavení jeruzalémského chrámu vyšlo z podivných lidských přání. Král David si zbudoval honosný palác. Aby si pofoukal špatné svědomí (archa úmluvy byla umístěna ve stanu) rozhodl se král postavit Hospodinu chrám. Jenže Hospodin se s krásnou ironií ptá: „Poslouchej, Davide, nejdřív si musíme udělat jasno, kdo komu staví dům …“ (kapitola 1 Par 17
Protože David měl ruce od krve, chrám směl postavit až jeho syn Šalomoun (kolem r. 960). Ten ale dobře věděl, že Hospodin nemůže (jako pomyslná pohanská božstva) bydlet v nějakém domě z kamení.
Izajáš říká, že do chrámu se vejde pouze lem Hospodinova roucha (Iz 6,2
Proto židovský chrám není jako pohanský chrám!
Je bláhovostí, nepečlivostí a matením pojmů a lidí (a neuctivostí vůči Bohu – i když třeba neuvědomělou), nazývá-li někdo křesťanský kostel chrámem!!
Babylóňané Šalomounův chrám vyloupili a zničili (r. 587 před Kr.).
Druhý chrám (Zerubábelův) postavili navrátilci z babylonského zajetí (r. 520-515 před Kr.).
Perský král Kýros, vítěz nad Babylónií, dovolil Izraelitům r. 537 návrat do vlasti, daroval jim chrámové zařízení ukradené Nabúkadnesarem a restitucemi podporoval postavení Jeruzaléma a chrámu.
Třetí chrám stavěl od r. 19 př.n.l. král Herodes Veliký (vládl od r. 37 před Kr. do r. 4. po. Kr.)
Herodes byl kariérista toužící po moci, obratný politik a veliký stavitel. Koulel to na všechny strany. Byl poplatným vazalem Říma a obdivovatelem antické kultury a zároveň se chtěl jako král zalíbit Židům (byl Idumejec). Postavil veliká krásná města podle římského vzoru, pevnosti a paláce. V Jeruzalémě nechal mohutnými zdmi rozšířit chrámový pahorek, zarovnat vršek skály a na veliké ploše (12 hektarů pro veliké množství poutníků) začal stavět velkolepý chrám se zlatou střechou, pokládaný za 8. div světa. V stavbě pokračovali Herodovi synové. Dokončena byla, se vším všudy, až v r. 64.
V r. 70 římští vojáci, přes zákaz císaře Tita, chrám zničili.
/3 Plochu, na které stál chrám, mají v držení muslimové. Vystavěli na ní „Skalní dóm“ (Omarova mešita), který obklopuje skálu Moria, a na jižní straně prostranství mešitu Al Aqsa. Toto místo nazývané „Haram es Sharif“ (Vznešený Prostor) je pro ně třetím nejposvátnějším místem všech muslimů (po Mekce a Medině).
/4 I židé tvrdili: „Copak nejsme v pravé církvi? Copak se nám Bůh nezavázal smlouvou? Bůh drží své slovo!“
„Nejvyšší velekněz musí být diplomatem! A synové starého Heroda, nejsou už tak krutí jako jejich táta.“
„I pohanští králové a další významní zahraniční hosté při návštěvě našeho hlavního města si jdou prohlédnout naši katedrálu, – když to vidím, vždy se mi dmou prsa pýchou. I cizinci vidí, že nejsme primitivové, máme se čím chlubit, naše kultura přece něco znamená.“
„Náš vladař není ideální, ale zastává naše hodnoty(!) – vždyť se účastní i některých našich bohoslužeb“. (Jako třeba dnes Putin nebo Klaus)“.
/5 „Kéž bys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení.“
Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali … (Lk 19,42-45
/6 To neznamená, že v Evropě musí křesťanství vydržet. Křesťanské země severní Afriky kdysi během jedné generace přijaly islám.
/7 O významu slova poznat jsme nedávno mluvili.
Slovo boží slyšíme, čteme, v kostele okuřujeme evangeliář a odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo boží“, ale nepoznáváme je.
Stává se nám totéž, co židům před dvěma tisíci roky.
/8 Jestli jsem si chybně vybral partnera do manželství, co má s ním teď Bůh dělat? Často přece nepohne ani se mnou, když nechci.
Jidáš a Ježíš se rozvedli. Dlouho si rozuměli, Ježíš se snažil od začátku až do konce (snaží se věčně) a pak se Jidáš zasekl.
/9 Dvě evropské země – Dánsko a Bulharsko – jsou výjimkou ve svém postoji vůči židům za druhé světové války. Židé z nich nebyli deportováni.
V Dánsku nacisté narazili u všeho obyvatelstva na odmítnutí spolupracovat. Dánové se naopak dali dohromady, aby zajistili útěk židovské menšiny do neutrálního Švédska. V Bulharsku byli deportováni Židé z území nově dobytých na Řecku a Jugoslávii. Ale bulharští židovští občané byli sice registrováni, vyvlastněni, bylo jim přikázáno bydlet mimo hlavní město, ale nikdy nebyli deportováni za hranice země. Tyto šťastné konce pro Židy měly v obou případech stejné příčiny. V obyvatelstvu obou zemí nebyla pevně zakořeněna antisemitská tradice a několik předních politiků udělalo statečná rozhodnutí a neustoupilo od nich. V Dánsku se král, předseda vlády, hlava státní správy a biskup veřejně vyslovili proti jakékoliv diskriminaci Židů; mnoho méně známých lidí pak přiložilo ruku k jejich záchraně. V Bulharsku se také panovník, místopředseda Národního shromáždění, sofijský metropolita a dokonce i ministr vnitra otevřeně postavili proti deportacím; i tady jednotliví obyvatelé skrývali židy a pomáhali jim přežít.
V Ravensbrücku nařídil esesák bývalé prostitutce, zavedené na masochistickou klientelu a tedy zkušenou v sadistických praktikách, zpráskat za trest jinou vězenkyni. Odmítla. Za toto odmítnutí ji esesák ubil k smrti.
Naproti tomu pro Almu Roseovou, dirigentku osvětimského ženského orchestru, byla dokonalost hudebních produkcí důležitější než blaho jejích hudebnic. Dokonalost muziky se pro ni stala účelem sama o sobě a nezáleželo jí na tom, komu hraje. „Nikdy mě nezajímalo nic než hudba. Umřít je nepodstatné, podstatné je hrát“, říkala ještě před smrtí. Jejím nejvyšším zájmem byla hudba, ne lidé. Křičela, rozdávala facky, trestala vězeňkyně a ospravedlňovala se: „Tady nebo jinde, co člověk dělá, má dělat pořádně. Už proto, aby si mohl sám sebe vážit.“
Příslušníci SS vzdali Almě dojemnou úctu: v slzách se poklonili nad mrtvým tělem této Židovky zasypaném bílými květy. podle knihy „V mezní situaci“ Tzvetana Todorova
Jedna moudrá maminka řekla: „Myslím na Aničku v modlitbě, ale neodvažuji se za ni prosit při modlitbě s dětmi, aby děti nebyly zklamané, kdyby to s ní špatně dopadlo“.
Ta maminka přemýšlí.
Jak to řešíte vy?
Je na modlitbu už někdy pozdě?
„Přece Bůh nežije v čase“, i „pozdní“ modlitby mají význam, namítají někteří.
Jenže modlitba přece nemá sloužit k pohnutí Bohem.
Třeba nám dnešní texty něco nasvítí.
Pro jistotu připomenu rozdíl mezi věštbou a proroctvím. /1
Pro židy má chrám dodneška veliký význam. /2
I když židovský národ ve svých dějinách většinu své existence žije bez chrámu, přesto vyhlíží jeho obnovu, modlí se za ni a je ochoten chrám znovu postavit. Chrám je pro židy důkazem plné přízně Hospodina. Nesmí jej postavit ani o kousek vedle, než stál.
Z posledního chrámu židům zůstala pouze část západní stěny chrámového návrší. /3
Ježíšova slova o zničení chrámu připadala zbožným nejen velice opovážlivá, rouhavá a vlastizrádná, ale naprosto nemožná!
Ještě těsně před pádem Jeruzaléma v r. 70 si byli židé naprosto jisti ochranou chrámu Hospodinem.
Řeknu-li naprosto vážně: „I nám může v Římě zůstat jen zeď nářku“, kdopak to bere vážně? (V našem čase teroristů to i technicky není nemožné.)
Někteří lidé se cítí těmito mými slovy popuzení. Mají je za opovážlivé a neuctivé zpochybňování božích příslibů daných církvi, za rouhání.
Stejně se popouzeli Ježíšovi posluchači. /4
Ježíš plakal nejen nad zničením chrámu, ale především nad lidmi, kteří zbytečně zahynou (nejen při pádu Jeruzaléma, nejen v Osvětimi ).
Židé si tenkráte nedali říci. „Nepoznali čas, kdy je Bůh navštívil (v Ježíši).“ /5
A po nich další a další generace si nenechaly poradit.
To vše se týká také nás. I my, křesťané, jsme často odmítali a odmítáme se zamýšlet nad Ježíšovými slovy. Náboženští lenoši se raději modlí. Máme sklon se raději zaměstnávat něčím, co prohlásíme za zbožné a přináší nám (falešný) pocit, že děláme něco záslužného. Jen proto, abychom nemuseli Ježíšovi přitakat.
Něco nechceme vidět a tak si zakrýváme oči větami z Písma, které se nám hodí do krámu.
Uveďme si příklad – Hospodin přislíbil židům: „Budete-li plnit moje přikázání, budete žít v blahobytu a chrám (dům) bude stát na věky.“
Ale zároveň řekl: „Nebudete-li dodržovat smlouvu, budete strádat a chrám bude rozbořen.“ (Srov. třeba 1 Kr 8,1-9,9
)
Mnoho židů se ohánělo větami prvního typu, ty druhé věty vytěsňovali.
Nejsme často o nic lepší.
Vůbec nebereme vážně, že varující Ježíšova slova o neštěstích a katastrofách se mohou týkat i nás.
Nepomůže nám tvrzení: „My máme pravdu, jsme v pravé církvi“.
„Sv. Petrovi Ježíš svěřil: Cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno
na nebi“.
„Ježíš nám přislíbil, já jsem s vámi do skonání světa“.
„Brány pekelné církev nepřemohou.“ /6
I my často říkáme věty, kterým mnoho nerozumíme. Podobně jako židé.
Vracím se k modlitbě za Aničku. Je někdy pozdě na modlitbu? Modlitba je setkáním a rozhovorem. Nedojde-li k některému setkání, přeslechnu-li některé informace, neporozumím-li jim, zanedbám-li je, rozhodnu se chybně nebo vůbec. (Většina chyb má neblahé následky a ztěžuje život.)
Čas je důležitým darem. (S žádným darem se nemá šeredit. Peníze si můžeme vydělat, vyhrát, najít, dostat, ukrást, ale čas ne.)
„Nepoznali čas, kdy je Bůh navštívil (v Ježíši).“
Nyní máme my poznat čas Ježíšovy návštěvy a jeho rady. /7
Máme se nechat vést Ježíšovými radami.
Někteří zbožní o způsobu modlitby říkají: „Bůh není v čase, ví dopředu o modlitbách, které se za někoho modlíme. Já se modlím za Jidášovu spásu.“
Vypadá to hezky, velkoryse. Ale znovu se zeptám, má modlitba hnout s Bohem nebo s námi?
(Jak to, že v modlitbě děláme stále základní chyby a máme pohanské představy o Bohu?)
Přeji Jidášovi nebe, ale je pravda, že opomenul možnost konzultací s Ježíšem. Měl se ptát. Ježíše měl vedle sebe, byli přece přátelé.
Neřešme spasení Jidáše (Bůh pro něj dělá vše co je v jeho možnostech, Boha přemlouvat nemusíme). Hleďme si toho, abychom neprohlídali příhodný čas pro nás, pro sebe.
Nevyužitá, zmeškaná příležitost, může být tragická. „Další vlak už nemusí jet“. (Poslední vlak Nicholase Wintona se židovskými dětmi 1. září 1939 už neodjel …)
Za války, řekněme v r. 1943-44, se veliké množství lidí na kolenou modlilo: „Bože, prosíme tě, dej světu mír“.
„Lidi, co mám dělat, když miliony vojáků stojí proti sobě s nabitými zbraněmi?
Copak jsem vám v dostatečné míře a včas neříkal, jak žít v míru?
Na kolenou a se slzami v očích jsem vás prosil, abyste si dali poradit.“ /8
Nepoznali včas příhodný čas.
Kéž by nás tragédie Aničky a jejích rodičů vyprovokovala k modlitbě: „Bože, prosím tě, pomoz mi poznat, co mohu udělat pro větší bezpečnost v naší společnosti? Doma, ve třídě, na ulici, v zaměstnání?
Co mohu udělat pro to, abych své chyby v životě snížil na co nejnižší míru?
Modlitba má pohnout se mnou, mám se ptát partnera a nejbližších na co si mám dávat pozor, čím mu nejvíce ubližuji. Mám hledat, jak si pěstovat statečnost, abych nemlčel ke zlu (a nebyl přitom útočný a nemilosrdný).
Kdo spočítá, kolikrát lidé nerozpoznali čas Ježíšova varování a kolikrát se už znovu a znovu naplnila slova: „Když si nenecháte poradit, povstane národ proti národu, zemětřesení, hlad, mor, pronásledování, zrada od členů rodiny a dalších hrůz …“
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37
)
Ptali se mě svědci Jehovovi: „Jak vy, katolíci, plníte úkol proroků, jak varujete svět před záhubou?
Co byste jim řekli vy?
Můžeme prohospodařit vhodnou příležitost.
Není mi příjemné hodnocení historiků role Pia XII. za války. Jedni jej tvrdě obviňují, že se málo stavěl proti nacismu, jiní jej za každou cenu hájí. /9
Nemohu nikoho soudit. Nemohu ani po papežovi chtít, aby vyhlásil na protest proti válce hladovku, jako M. Gándhí. Leda bych to udělal někdy sám.
Nejde o soud nad druhými, ale o přemýšlení o sobě, o včasné vlastní poučení, a o správné zachování se v náročných životních situacích.
Vím, jak bych se měl zachovat. Ale kdyby na to přišlo, budu toho schopen?
A hlavně – a to začíná u případů, jako u Aničky Janatkové – je důležité už nedopustit, aby se stalo něco podobného, jako v tlacích totalitních režimů, aby se nikdo nedostal do situací, které by kohokoliv dostaly do nepřiměřené zkoušky.
Dokud je čas, je nanejvýš nutné jednat, říká nám zkušenost předků (židy počínajíc a oběťmi nacismu a komunismu končíc).
(Pacifisté jsou nebezpeční – ti zbožní úplně nejvíce. Gándhí nebyl pacifista, nebyl zbabělec.)
Je nanejvýš nutné naslouchat pozorně všemu, co nám Bůh dostatečně říká a před čím nás varuje.
Zbožní kývalové a náboženští „dobráci“ (tvrdící, že lidé jsou v jádru dobří) jsou nebezpeční lidem a Bohu podrážejí nohy, napomáhají bezděčně šíření zla.
Ale abych neskončil jen u chmurných a těžkých slov v listopadovém čase.
Nepoznáváme jen důležitost varovných slov, nemáme se ani ke slovům, které nás pozvedají a zvou na novou životní úroveň.
V podzimních svátcích jsme slyšeli Ježíšova blahoslavenství (při Slavnosti Všech svatých) a „Co jste kterému komukoliv člověku udělali, mě jste udělali“ (v den Památky zesnulých).
Pozdravím-li druhého člověka, je to stejné jako bych pozdravil Ježíše. Všimnu-li si děcka, pustím-li někoho sednout v autobuse, navštívím-li nemocného, píšu-li si s vězněm (to má svá pevná pravidla) – jako bych to prokázal Ježíši.
Podezírám-li druhého, pomlouvám-li jej, mračím-li se na druhého, odmítám-li se druhému omluvit – jako bych to prokázal Ježíšovi.
„Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal. Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého. A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.“ (Mt 10,40-42
)
Církevní vrchnost vymýšlí všelijaká témata (rok tohoto a rok onoho), jak to, že nás dávno nezaujala tato pozoruhodná, nádherná a povznášející slova?
My jsme dcerami a syny božími. Královským dětem se odmalinka prokazovala veliká pocta. Jak to, že my jsme vzájemně nepřijali tuto nejvyšší důstojnost?
To je velice kladná nabídka, jak to, že jsme dosud nepoznali čas navštívení božího, které z nás činí jeho děti?
Čím se lišíme od nekostelových lidí? Že jsme vidět na církevních slavnostech, poutích a vyrábíme odpustky?
Čím se lišíme od nevěřících lidí? Máme pověst pečlivých, poctivých a spolehlivých v odvedené práci? Statečných, obětavých ve službě veřejnosti? Kolik máme vážených politiků, příkladných manželství? Jakou váhu má naše slovo?
Je mi těžko, když mně jeden z nejbližších lidí píše: „V církvi je příliš moc diskriminace a nespravedlnosti. Mnoho věcí se dělá jen na oko, Bůh přece není kupec…“
Není mi těžko tolik z těch slov, ale z povrchního stavu nás, kteří nepoznáváme na jaké úrovni s námi Bůh jedná a k čemu nás zve.
Bůh nás navštěvuje – každou generaci. Rád by s námi bydlel. Můžeme jej pozvat do svých domovů a do svých životů a vztahů.
---------------------------
Poznámky:
/1 Někteří lidé si myslí, že je někde rozhodnuto o všem, co nás v životě čeká a co se stane. Ať děláme, co děláme, nemůžeme změnit daný scénář našeho života. Tak si to myslí někteří pohané.
Od babylóňanů až do dodneška někteří věří, (tady je namístě slovo „víra“), že naše osudy jsou určovány polohou hvězd při našem narození.
Věštci lidem říkali, a tvrdí i dnes, že mají vhled do našich osudů. Vždy za to brali a berou peníze. Věštilo se z letu ptáků, z vnitřností zvířat …, ze sedliny kávy, lití olova a rozkrajovaných jablek na Štědrý den, z karet nebo z ruky, atd.
Dnešní hlasatelé esoteriky si podobnými tvrzeními také budují svou moc nad lidmi a vydělávají si tak slušné peníze. Lidé, kteří neumí moc přemýšlet, upadají do závislostí na nich.
Bible nám říká, že Bůh dal lidem v mnohém svobodu. Zbavuje nás strachu – Bůh o nás pečuje a přeje nám víc než nejlepší rodiče. Žádný scénář našeho života nám nikdo nepředepsal, žádné předurčení, žádná karma, každý žijeme svůj život.
Dostali jsme život v určité době a na určitém místě a narodili jsme se určitým rodičům. Nikdo se nás neptal – nebylo koho se ptát, když jsme ještě nebyli. Přinesli jsme si na svět určitou výbavu i nějaké neblahé dědictví. Byli jsme ovlivněni určitou výchovou a jednáním řady lidí, rodiči nejvíce. Jistě jsme sváděni, tlačeni a ovlivňováni nejrůznějšími silami (reklamou končíc), ale v mnohém máme svou svobodu a svou odpovědnost. (Nikdo nemůže soudit druhého, jen milosrdný Bůh – podle všech okolností a možností jednotlivce.)
Proroctví o budoucnosti je, oproti věštbě, varováním. Dají-li si lidé říci, varování uspělo a katastrofa nepřijde (srovnej proroctví Jonáše v Ninive).
/2 První biblickou zmínkou o chrámu (jako místu setkání se s božstvem) je příběh o babylonské věži. (Pro sebejistotu zbožných se stala symbolem soběstačnosti. I na nich se naplnilo Ježíšovo: „Bohatý těžko vejde do království nebeského“.)
Hospodin žádný chrám nevyžadoval. (Jeho je celá země, sám provází stále a kdekoliv člověka svým zájmem a pomocí. I když to lidé nevnímají. „Na tomto místě byl Bůh a já, a já jsem to nevěděl“, říká Jákob.)
Jako si Izraelité vymohli na Hospodinu svého krále, tak i postavení jeruzalémského chrámu vyšlo z podivných lidských přání. Král David si zbudoval honosný palác. Aby si pofoukal špatné svědomí (archa úmluvy byla umístěna ve stanu) rozhodl se král postavit Hospodinu chrám. Jenže Hospodin se s krásnou ironií ptá: „Poslouchej, Davide, nejdřív si musíme udělat jasno, kdo komu staví dům …“ (kapitola 1 Par 17
)
Protože David měl ruce od krve, chrám směl postavit až jeho syn Šalomoun (kolem r. 960). Ten ale dobře věděl, že Hospodin nemůže (jako pomyslná pohanská božstva) bydlet v nějakém domě z kamení.
Izajáš říká, že do chrámu se vejde pouze lem Hospodinova roucha (Iz 6,2
)
Proto židovský chrám není jako pohanský chrám!
Je bláhovostí, nepečlivostí a matením pojmů a lidí (a neuctivostí vůči Bohu – i když třeba neuvědomělou), nazývá-li někdo křesťanský kostel chrámem!!
Babylóňané Šalomounův chrám vyloupili a zničili (r. 587 před Kr.).
Druhý chrám (Zerubábelův) postavili navrátilci z babylonského zajetí (r. 520-515 před Kr.).
Perský král Kýros, vítěz nad Babylónií, dovolil Izraelitům r. 537 návrat do vlasti, daroval jim chrámové zařízení ukradené Nabúkadnesarem a restitucemi podporoval postavení Jeruzaléma a chrámu.
Třetí chrám stavěl od r. 19 př.n.l. král Herodes Veliký (vládl od r. 37 před Kr. do r. 4. po. Kr.)
Herodes byl kariérista toužící po moci, obratný politik a veliký stavitel. Koulel to na všechny strany. Byl poplatným vazalem Říma a obdivovatelem antické kultury a zároveň se chtěl jako král zalíbit Židům (byl Idumejec). Postavil veliká krásná města podle římského vzoru, pevnosti a paláce. V Jeruzalémě nechal mohutnými zdmi rozšířit chrámový pahorek, zarovnat vršek skály a na veliké ploše (12 hektarů pro veliké množství poutníků) začal stavět velkolepý chrám se zlatou střechou, pokládaný za 8. div světa. V stavbě pokračovali Herodovi synové. Dokončena byla, se vším všudy, až v r. 64.
V r. 70 římští vojáci, přes zákaz císaře Tita, chrám zničili.
/3 Plochu, na které stál chrám, mají v držení muslimové. Vystavěli na ní „Skalní dóm“ (Omarova mešita), který obklopuje skálu Moria, a na jižní straně prostranství mešitu Al Aqsa. Toto místo nazývané „Haram es Sharif“ (Vznešený Prostor) je pro ně třetím nejposvátnějším místem všech muslimů (po Mekce a Medině).
/4 I židé tvrdili: „Copak nejsme v pravé církvi? Copak se nám Bůh nezavázal smlouvou? Bůh drží své slovo!“
„Nejvyšší velekněz musí být diplomatem! A synové starého Heroda, nejsou už tak krutí jako jejich táta.“
„I pohanští králové a další významní zahraniční hosté při návštěvě našeho hlavního města si jdou prohlédnout naši katedrálu, – když to vidím, vždy se mi dmou prsa pýchou. I cizinci vidí, že nejsme primitivové, máme se čím chlubit, naše kultura přece něco znamená.“
„Náš vladař není ideální, ale zastává naše hodnoty(!) – vždyť se účastní i některých našich bohoslužeb“. (Jako třeba dnes Putin nebo Klaus)“.
/5 „Kéž bys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení.“
Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali … (Lk 19,42-45
)
/6 To neznamená, že v Evropě musí křesťanství vydržet. Křesťanské země severní Afriky kdysi během jedné generace přijaly islám.
/7 O významu slova poznat jsme nedávno mluvili.
Slovo boží slyšíme, čteme, v kostele okuřujeme evangeliář a odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo boží“, ale nepoznáváme je.
Stává se nám totéž, co židům před dvěma tisíci roky.
/8 Jestli jsem si chybně vybral partnera do manželství, co má s ním teď Bůh dělat? Často přece nepohne ani se mnou, když nechci.
Jidáš a Ježíš se rozvedli. Dlouho si rozuměli, Ježíš se snažil od začátku až do konce (snaží se věčně) a pak se Jidáš zasekl.
/9 Dvě evropské země – Dánsko a Bulharsko – jsou výjimkou ve svém postoji vůči židům za druhé světové války. Židé z nich nebyli deportováni.
V Dánsku nacisté narazili u všeho obyvatelstva na odmítnutí spolupracovat. Dánové se naopak dali dohromady, aby zajistili útěk židovské menšiny do neutrálního Švédska. V Bulharsku byli deportováni Židé z území nově dobytých na Řecku a Jugoslávii. Ale bulharští židovští občané byli sice registrováni, vyvlastněni, bylo jim přikázáno bydlet mimo hlavní město, ale nikdy nebyli deportováni za hranice země. Tyto šťastné konce pro Židy měly v obou případech stejné příčiny. V obyvatelstvu obou zemí nebyla pevně zakořeněna antisemitská tradice a několik předních politiků udělalo statečná rozhodnutí a neustoupilo od nich. V Dánsku se král, předseda vlády, hlava státní správy a biskup veřejně vyslovili proti jakékoliv diskriminaci Židů; mnoho méně známých lidí pak přiložilo ruku k jejich záchraně. V Bulharsku se také panovník, místopředseda Národního shromáždění, sofijský metropolita a dokonce i ministr vnitra otevřeně postavili proti deportacím; i tady jednotliví obyvatelé skrývali židy a pomáhali jim přežít.
V Ravensbrücku nařídil esesák bývalé prostitutce, zavedené na masochistickou klientelu a tedy zkušenou v sadistických praktikách, zpráskat za trest jinou vězenkyni. Odmítla. Za toto odmítnutí ji esesák ubil k smrti.
Naproti tomu pro Almu Roseovou, dirigentku osvětimského ženského orchestru, byla dokonalost hudebních produkcí důležitější než blaho jejích hudebnic. Dokonalost muziky se pro ni stala účelem sama o sobě a nezáleželo jí na tom, komu hraje. „Nikdy mě nezajímalo nic než hudba. Umřít je nepodstatné, podstatné je hrát“, říkala ještě před smrtí. Jejím nejvyšším zájmem byla hudba, ne lidé. Křičela, rozdávala facky, trestala vězeňkyně a ospravedlňovala se: „Tady nebo jinde, co člověk dělá, má dělat pořádně. Už proto, aby si mohl sám sebe vážit.“
Příslušníci SS vzdali Almě dojemnou úctu: v slzách se poklonili nad mrtvým tělem této Židovky zasypaném bílými květy. podle knihy „V mezní situaci“ Tzvetana Todorova