21. neděle v mezidobí

První čtení a úryvek evangelia jsou prorockými texty.  

Prorocká slova jsou něco úplně jiného než věštění. /1

Těší, varují, odkrývají příčiny našich chyb, vedou a pomáhají k nápravě.  

Nekultivovaná zvědavost se ptá: „Co mě čeká? Lze to přelstít?“ 

Odpovědnost se ptá jinak: „Jak vybudovat vztah s Bohem a jak spravedlivě žít“.  

(Je dobré si přečíst pár posledních kapitol z Izajáše. Mimo jiné tam čteme životodárná slova: „Hle, já k ní přivedu pokoj jako řeku a jako rozvodněný potok slávu pronárodů. Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“  (Iz 66,12-13) /2 ) 

Ježíšovi současníci si nad Izajášovým textem představovali, že Mesiáš osvobodí Izrael od Římanů, Jeruzalém se stane nejdůležitějším městem světa a pohané budou přicházet, líbat Židům ruce a prosit je, aby jim něco ze svého požehnání odsypali.
 

Úryvek evangelium je proroctvím i pro nás. Jak s ním naložíme?

Varování: „Usilujte vejít těsnými dveřmi … mnoho jich nebude moci vejít  …“ nejsou o nic méně život udržující než ta z Izajáše, která jsem podtrhl. 

Po několik nedělí jsme slyšeli krásné a povznášející texty. Od křtu patříme mezi ty, kteří jsou snoubenkou, máme vše k dispozici, abychom vyrostli ke šlechetnému jednání nevěsty. (Už staří šlechtici říkali, vznešenost zavazuje.)
 

Dnešními slovy nás Ježíš  nechce zpražit, abychom si nevyskakovali, ale varovat, probudit a povzbudit. 

Nejen židé, i my tíhneme k sebejistotě a povýšenosti „vyvolených“. /3

Navíc vytěsňujeme nepříjemné  informace.

Kdo nemá raději chválu? 

Na otázku: „Bude málo zachráněných?“  odpovídá Ježíš úplně jinak, než čekáme.

Já bych si přál, aby Ježíš řekl: „Neboj se, všechno dobře dopadne, já je jen tak straším, aby nezpohodlněli“.

Nechceme slyšet něco, co by nás mohlo zneklidnit. Hned odporujeme: „Ta slova jsou určitě  řečena někomu jinému než nám. Zrovna nedávno jsme přece slyšeli: ,Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království´. A malé stádce jsme přece my, kteří chodíme do kostela.“

Někdo možná objeví  jinou díru kudy vyklouznout: „Ježíšova slova jsou tajemstvím!“ 

Ježíš nemá jiný  cíl, než nás všechny přivést do Boží náruče.

Zná velikost člověka, kterou nám Bůh dal, ale také ví o nebezpečích, které nás ohrožují. 

Ježíš není ani pesimista, ani optimista.

„Pozitivní myšlení“ (které je dnes určitými kruhy hlásáno) mu bylo cizí. Ježíš nestrká hlavu do písku.

Smrt je smutná, zátopy nebo požáry v Rusku jsou děsivé, natož války nebo rodinné tragedie. (Ježíš plakal na pohřbech, i pro zničení Jeruzaléma, varoval před krutostí, fanatismem, …)
 

Často lidé pronášejí laciná prohlášení, před olympiádou slyšíme: „Jsem přesvědčen, že naši přivezou zlatou medaili.“ Na svatbě řada lidí vzdychá: „Ach, jak se ti mladí mají rádi, věřím, že spolu budou šťastní“.

Máme jim přát: „Přejeme vám pěkné manželství a velkou vytrvalost ve snaze o vzájemné  porozumění. Nelitujte žádné námahy. Nešetřete na sobě  a na vašem vztahu.  Drahé věci se nám přece líbí víc, než laciné (oblečení, boty, auto, mobil, dům …). Vyberte si náročnou cestu!“
 

Jenže my si nechceme připustit, že by tito naši milovaní mladí novomanželé mohli patřit mezi ty, kteří se za pár let nebudou chtít ani vidět.

Přitom si nikdo nedovolíme zpochybňovat statistiku: „Dnes se u nás rozvádí víc jak polovina manželů“. A to se nepočítají rozvody těch, kteří nebyli oddáni. Ovšem slova Ježíšova: „Mnoho jich nevejde“, většina katolíků nebere vážně. Vsadil bych velký obnos peněz na to, že víc jak 90% návštěvníků nedělních bohoslužeb se nezastaví a nezatrne nad Ježíšovým slovem: „Nevejdou!“
 

O co Ježíšovi jde?

Řada lidí mě vytýká, že stále při kázání mluvím negativně. Kroutím nad nimi hlavou. Přece každou chvíli říkám: „Ježíš nás jednou rukou pozvedá, druhou objímá a pak teprve nám ukazuje, kudy máme jít.“ Při Večeři Páně je to naprosto zřejmé. /4

Samozřejmě raději kážu o kráse nevěsty než o jejich ušpiněných šatech. Ale osnova a témata jsou dány výběrem liturgických lekcí. Nemohu utíkat před Ježíšovým slovem.

 

Ježíš na začátku svého působení popsal stav lidstva: „Odvrátili jste se od Boha. Obraťte se k němu, vychází vám vstříc – Boží království se přiblížilo“.

Někteří lidé vědomě  páchají zlo – mordují druhé (válečníci, násilníci, kolaboranti, lupiči, zloději manželek a všeho ostatního … viz všichni zločinci v evangeliích).

Druzí se pokoušejí  o slušný život, ale nakonec selhávají. Nikoho nezabili vlastní  rukou, ale nepřemohli strach, mlčí ke zlu, prosazují svou pravdu. Mezi ně patří zbožný Kaifáš, Jidáš, manžel (manželka) dostatečně nebudující manželství, rodič, který podcenil výchovu dítěte …, všichni „slušní lidé“ mlčící k totalitám, selhávající ze slabosti, podceňující nebezpečí a přeceňující sebe od svatého Petra až po mě.

Kořeny se táhnou někde od nekonečna. Byli jsme ošizeni, nedomilováni, poškozováni a zraňováni.

Lidské pokusy o nápravu se nepovedly.

Bůh nás přichází  uzdravit.

Ježíš přišel pro všechny. Podařilo se mu obrátit velikého kolaboranta a zloděje Zachea na správnou cestu. Podařilo se mu zachránit cizoložnou ženu i teroristu na poslední chvíli (oba už leželi hrobníkovi na lopatě). Řadu lidí osvobodil pro setkání s Bohem. S velikými potížemi se setkal u zbožných lidí, kteří „věděli, jak to je správně“.   
 

Ježíš v dnešním  úryvku varuje nás – „kostelové lidi“, kterým se už mnoho věnoval a věnuje. 

Jsme podobní svatebčanům (a novomanželům), kteří se nechávají opít krásou svatby, oblouznit, uspat, ošálit. (Svatba také není přístavem, který chceme dosáhnout, ale přístavem, z kterého se vyplouvá.)
 

Dnešní Ježíšovo slovo je shrnutím řady jeho varování.

Známe jeho: „Bohatý  těžko vejde do božího království“.  /5

Podobenství o svatbě, na kterou nepřišli pozvaní přátelé a podobenství  o člověku bez svatebního roucha.

Když se Ježíš  vrátil do Nazareta, tvrdě narazil. /6

Ze zbožných lidí se najednou stali Ježíšovi nepřátelé až na smrt … 

Kafarnaum se pak stalo „jeho městem“. V Kafarnau uzdravil mnoho nemocných.

A přesto nakonec varoval i nejlepší farnosti (včetně Kafarnaa). /7   

Proč ale nám Ježíš  vytýká stejné chyby? (Nebo se nás to netýká? I židé  byli v pravé církvi a měli právoplatného velekněze.)

Co se mu na nás stále nelíbí? Je věčný nespokojenec?

Je třeba si udělat jasno.

Šidí nás? Šetří na nás? Dává nám málo?

Všichni přece nemusí  mít vysokou školu. /8

Máme si tyto otázky připouštět a udělat si v nich pořádek. 

Ježíš nás zve na místo královny, která je po pravici. Máme být „Novým tělem Kristovým“, máme s ním být jedno tělo jako manželé.

Tělo má různé končetiny, smysly, orgány. V těle jsou různé buňky. Úloha vlasů je jiná než úloha očí. Palec je důležitější než malíček. V každé společnosti (rodinou počínajíc) máme různé úkoly.

Není hanby zametat ani vyčistit záchodovou mísu.

Někdo bude rád, že do nebe vejde „s odřenýma ušima“ (pak bude opět záležet na něm). Ale kdo netoužíme po pozvednutí, růstu a bohatství? Jen lidé, nějakým způsobem poškození se spokojí s přespáváním pod mostem nebo v kanále.

Ježíš nám pomáhá  stále výš. Ale nedře z nás kůži. /9  

Ježíš nebyl pesimista, když předpověděl zboření jeruzalémského chrámu, zločin velekněží, zradu Jidášovu, Petrovo zapření …  

„Vejít těsnými dveřmi“, neznamená odříkání (což ve zbožných knížkách můžeme najít), ale: „Odtrhni se od stáda, ověř si, zda říkám pravdu nebo ne, bez ohledu na dav provolávající slávu nebo šířící pomluvy. Přemýšlej nad tím, co říkám.“ /10

Každý se máme naučit rozeznat obsah Ježíšových slov, porozumět jim a pak můžeme říct, ano, co říká tesař z Nazareta, je pravda. A přitakat Ježíšovi svým způsobem života, zařídit se podle něj.
 

Židé si podle svého vkusu v nábožné horlivosti vymysleli všelijakou zbožnost navíc, množství, modliteb, postů, plot okolo Tóry. Ale Mesiáše zlikvidovali.

Ježíš na jejich adresu prohlásil: „Neznám vás, nevím, odkud jste.“

I my máme své pojišťovny (ani se mi je nechce vyjmenovávat – kdo má zdravý  rozum, rozpozná je).

Ježíš nám podal dost informací o svých názorech. Proto není tvrdé, varuje-li i nás: „Varujte se toho a toho, abych vás nemusel jednou odmítnout: `S vámi nemám nic společného´. Zvolte si náročnou cestu, mám s vámi veliké a krásné plány.“
 

-----------------------------

Poznámky:

                  /1     Nedávno jsem viděl kartářku v akci. Pak jsem s ní náhodou obědval u jednoho stolu. Zavedl jsem s ní řeč. A ptal jsem se: „Kdo je scénáristou našich osudů?“

„Bůh“, pravila „a já mám možnost budoucnost člověka odkrýt, a poradit, jak osud změnit“.

„Bylo by možné zabránit šoa?“ (dáma je Židovka).

„Ne“, pravila úsečně a neochotně tónem, jako bych ji přistihl při chybě.

S věštkyněmi se v posledních letech roztrhl pytel. Už stará moudrost říká: „Nechoď k nim! Svedou tě od poctivé práce na svém životě“.

Nekultivovaná  zvědavost se ptá: „Co mě  čeká? Lze to přelstít?“

Odpovědnost se ptá  jinak: „Jak vybudovat vztah s Bohem a jak spravedlivě žít“.  

                  /2     Něco takového nám  šamani a věštci neřeknou.  

Ježíš  učí a uzdravuje nás v kořenu – přivádí nás do náruče Boží. Staří lékaři říkali: „Lékař léčí, Bůh uzdravuje“.            

Krišnovci, nedávno projíždějící  Letohradem, pravili: „My jdeme k podstatě chudoby, nemocní se provinili v minulém životě“. Nemocní jsou podle nich vlastně kriminálníci.

Ježíš  nás varuje před takto zjednodušujícím a opovážlivým soudem.

Odmítl podezření:  „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče? …  a slepého uzdravil. (srov. J 9,1n)

Jindy ale prohlásil: „Už nehřeš, aby tě  nepotkalo něco horšího!“  (J 5,14) 

                  /3     Slovu „vyvolení“ máme dobře rozumět, říkali jsme si, že jsme „oddělení“ jako kus těsta, které se má stát kvasem, má o další službu navíc.  

                 /4     Stále znovu a znovu připomínám, že Ježíšova první otázka při setkání  s námi zní: „Jak se máš? Líbí se ti život? Co potřebuješ?

Stále znovu připomínám, že ranní modlitba slouží k uvědomění si, že se Bůh na každého z nás usmívá a ubezpečuje nás, že nás bude celý den láskyplně provázet.

Stále znovu připomínám, že se máme na bohoslužbu připravit, uvědomit si štědrost Boží.

Tu čest, že mě sám Ježíš  zve k oslavě Otce.

(Do tanečních a na ples se krásně ustrojíme. Šaty o nás ledacos prozradí. Jsme snad národ sportovců? Nemluvím o turistech, kteří se staví  na bohoslužbě.

Jinak jdu v montérkách, jinak v riflích a jinak kráčím v obleku.) 

Mám si konkrétně  říci, za co přicházím Bohu poděkovat. Mám se připravit ke Stolu Páně – nejsem zván jako host na svatbu – ale jako nevěsta(!)   

(Stávat se nevěstou je proces na celý život –  ještě si nemohu „dát  nohy na trnož“, ale tu vznešenost mám přijmout a podle toho se učit jednat). 

Stále znovu a znovu připomínám, že svátost smíření se má  slavit. A to se nepovede, pokud zanedbám první  dva kroky.

1.   Mám se ptát, nakolik prožívám Boží přátelství  (mám se ptát, zda si toho dostatečně všímám, zda si nepřipadám jako žebrák, zda a jak často si lezu Bohu na klín a do jeho náruče).

2.   Mám si připomenout, co vše jsem se už naučil a z čeho mohu mít radost.

3. Až pak mám zkoumat, co se mi nedaří, v čem mohu Boha prosit o odpuštění a pomoc.

Je ostuda, že ty první dva kroky zanedbáváme a hned se věnujeme svým hříchům. My sami děláme z Boha policajta. Pak se divíme, proč je pro nás „zpověď“ nepříjemnější než návštěva u zubaře. 
 

                /5     Nepřehlédli jsme zděšení apoštolů: „Ježíši, jestli tento zbožný člověk (kterého pokládali za příkladného a nedostižného v jeho zbožnosti) nevejde, pak my, hříšníci, nemáme žádnou šanci.“

„Proč byste neměli vejít, kvůli tomu k vám přicházím a nabízím vám pomoc“, odpověděl Mistr. „Kdo stojí o mé rady a o mou pomoc, nemusí se bát.“

(Víme, že Ježíšova drastická rada: „Rozdej majetek a pak se můžeš  stát mým učedníkem“, byla určena tomu určitému člověku.)   Srov. Mt 19,16n

          Jsme rádi, že nás Bůh obdarovává, těšíme se ze všeho, co máme a ze všeho, co umíme, ale víme, že bylo velikou chybou na nějakém bohatství ustrnout. Poučeni Ježíšem, si rovnáme pořadí hodnot.              

Rozumíme biblickému slovu „opustit“ – vyvázat se z nezdravé závislosti na svých rodičích, na své zbožnosti, na svých názorech o Bohu ... Všechno, i dobré hodnoty, nás mohou spoutat. Ulpíme-li na nich, stáhnou nás dolů.  

Proto má  muž (nejen žena) „opustit“  své rodiče (srov. Gn 2,24).

„Každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.“ (Mt 19,29)

„Opustit“ neznamená nechat druhého jeho vlastnímu osudu. Neznamená, že se děti nemají postarat o své staré rodiče. (Apoštolové neodešli od svých manželek a dětí. Neřekli: „Ženské, my jdeme za Pánem Ježíšem, jděte do fabriky“. Rybáři neřekli: „Ženské, loďky a sítě vám necháváme (nebudeme je prodávat na opravu kostelíčka), viděli jste, jak ryby lovíme, tak se snažte.“

Apoštolové  se ani nerozvedli, ani neopustili rodiny. Rabíni se živili svou prací a vyučování měli jako druhý pracovní úvazek. I apoštol Pavel šil stany.)  

          /6    Ježíš  narazil, přesto, že jednal s nazaretskými laskavě. „Rád vás vidím. Jsem vám vděčný za to, jak jste kdysi přijali moje rodiče mezi sebe, táta si u vás mohl zřídit firmu, mám tady mnoho dobrých kamarádů a i když jsem teď firmu prodal, protože mám jinou práci, nezapomenu vám všechno dobré, co jsem tu s vámi prožil.

Rádi byste, abych uzdravil vaše nemocné, ale nejdřív mám jednu otázku. Vaši otcové byli vždycky přesvědčení, že vědí všechno lépe než proroci. Vy jste je sice prohlásili za svaté, chodíte na jejich poutní místa a stavíte jim pomníky, ale zůstáváte nepružní – stejně jako vaši tátové – k božím vzkazům, i vy jste nesnášenliví k těm, kteří mluví o Bohu jinak než vy. Myslíte si, že přijmete Mesiáše?“

„Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů.“ (Srov. Lk 4,16-30)
 

           /7        … Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání:  „Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude lehčeji v den soudu, nežli vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě odehrály takové mocné skutky, jako u vás, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu, nežli tobě.“

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím, tě  Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je „maličkým“. (Mt 11,15-25

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 14. neděle v mezidobí (A) (Bible na neděli) 14. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 12. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout (Ranní slovo) 14. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)  

              /8      Dnes má kdekdo maturitu a je mnoho nezaměstnaných absolventů všelijakých vysokých škol, ale chybí truhláři, pokrývači … Postavit někomu dům nebo mu jej vybavit pěkným nábytkem má přece smysl a může přinášet větší radost ze života než nabízet nějaké nepotřebné krámy.
 

           /9     Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28-30) O jhu jsme před časem podrobněji mluvili.

Je snad něco, co by nám Ježíš nedal?  

          /10     Víme, proč Ježíš neříkal „já jsem Mesiáš“ (a proč to učedníkům zakazoval říkat). Víme, proč přišel jako obyčejný tesař, který učí náboženství.

Nepřišel v převleku, činil mocná znamení. Každý může rozpoznat, zda říká pravdu nebo ne. Ježíš je buď blázen nebo podvodník nebo má pravdu.

      Sám nás učí: „Když slyšíš,  že někdo něco na tvou adresu vytýká, neptej se: ,Kdo to řekl?´ Zkoumej, zda je pravdou to, co o tobě bylo řečeno. Je-li to pravda, změň se. Není-li to pravda, mávni nad tím rukou.“

     Ježíš řekl zástupům: „Když  pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´  – bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ – a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?  (Lk 12,54-57)

Už  od Mojžíše máme dost informací  jak rozeznat dobro od zla, pravého proroka od falešného. Už od Mojžíšova zákona jsme vedeni navíc k porozumění zákonodárci, abychom se nemuseli řídit literou, pokud by utiskovala život. 

Někdy může být desátník blíž k pravdě než plukovník. Máme „prosit, hledat a tlouci“ (srov. Lk 11,9-10). 

Není  příliš těžké porozumět Ježíšovým slovům.

Povinnost ověřovat si pravdivost tvrzení platí  obecně pro každého dospělého. Platí  to i o ověřování toho, co tady píšu.