17. neděle v mezidobí

Zemřel starý pan farář. Pětiletý Ondra pravil: „Hlavně, aby se panu faráři v nebi líbilo.“

To není dětský  „šplecht“, ale veliká moudrost. Bůh je jiný než my, v něčem má jiné názory než my. Přijímat jiné názory není samozřejmostí. /1  Zřejmě nás čeká vážný střet s Bohem, ledacos je (a bude) jinak.

Před týdnem jsme si říkali: Je v kostele více „Mart“ nebo „Marií“?

Marta ovšem přijala od Ježíše naprosto jinou odpověď, než čekala. Neurazila se, přemýšlela, byla pružná a přijala něco naprosto převratného, do té doby neslýchaného. Nechala se obdarovat.

Počítejme s tím, že než vstoupíme do nebe, budeme asi potřebovat změnit hodně názorů. Nezasekněme se, cvičme si svou otevřenost a pružnost.  

Dnešní čtení  jsou vyučovacími lekcemi o umění modlitby, rozhovoru s Bohem. /2 

Ani si neodvážím položit otázku, zda se umíme modlit Modlitbu Páně, ledaskdo by se cítil popuzen. (Raději se bude do smrti zpovídat: „Modlil jsem se roztržitě.“ Komu není rady, tomu není pomoci.)
 

Nebudeme spěchat, zopakujeme si základní věci.

Židé a křesťané vědí, že s námi Bůh mluví. Rozhovoru s Bohem si cení a vyhledávají jej.

Abrahám měl velikou představu o Boží spravedlnosti. Ale ta nepřišla sama, získával ji z naslouchání Bohu a pečlivým pozorováním božího jednání. V rozhovoru si pak ověřoval, zda se neplete.

Otázky otvírají dveře odpovědi. Kdo se ptá, ten se dozví. /3 

Porozumět Bohu je největším uměním ze všeho poznávání a vědění.

Čtení o Abrahamově rozhovoru s Bohem je základní lekcí o modlitbě. (Nepodceňujme ji a nepřeskakujme ji. Abrahám je světec první velikosti, je velikým průkopníkem v poznávání Boha.)

Ježíšova lekce z evangelia je až pro pokročilé. Pro ty, které zajímá umění modlit se.

Ježíš navazoval na to nejlepší z umění starého židovství setkávání se s Bohem. 

Naše modlitby často ustrnuly na pohanské úrovni. Co všechno na Bohu žádáme. Co vše má  zařídit a dávat … (Dej světu mír, politikům moudrost, zabraň válkám, dej nám více víry … Jak to má Bůh udělat? Copak nás může změnit, když s ním nespolupracujeme?)

„Vyprošujeme“ druhým to a ono ... Co to znamená někomu „vyprosit“? Rozumíte tomu? Já ne. Možná by to šlo u pana krále, nebo když maminka vyprosí u manžela něco pro děcko. (Některá slova jsou plevelem.) 

Nerozlišujeme to, co máme udělat my (a co ani Bůh za nás neudělá) a co může udělat jen Bůh. Máme v tom nepořádek.

Kdy si konečně pořádně  promyslíme podobenství „o neodbytném příteli“ a podobenství „o vdově a nespravedlivém soudci“?

Pro křesťana je ostudné  a urážlivé, myslet si, že je třeba Boha přemlouvat jako nespravedlivého soudce (nedosahujeme úrovně Abraháma před čtyřmi tisíci roky). V nebi je žebrota zakázaná, kdo nestojí o úroveň božích dětí, hází královskou nabídku dětem božím do bláta. To se nedělá. /4
 

Která verze Modlitby Páně je správná? U Matouše jsou dvě, druhá s dodatkem: „Neboť tvé je království, moc i sláva na věky“, třetí je Lukášova. (Zákoníků lpících na slovíčkách se neptejte, jen je popudíte).   

Už z toho  je patrné, že Modlitba Páně není ani tak modlitbou, ale především návodem k rozhovoru s Bohem. Není v první řadě modlitbou předepsaných slov, ale zadaných důležitých a nezbytných témat pro náš život. Máme si je v rozhovoru s Bohem (nejen sami) promýšlet – aby to nebylo jen holé uvažování, ale zároveň setkání s Bohem. /5         

Pokud se jimi v modlitbě zabýváme, promýšlíme je a přijímáme do svého života, pak nás tato modlitba uvádí do božího království. Pak je pro nás modlitba dobrodiním, vnitřně nás narovnává a uspořádává podle Ježíšových představ. 

Upozorňuje nás, o co především máme usilovat a prosit. Právě to určuje, zda „Otčenáš“ bude modlitbou Páně nebo ne.

Mohu se pomodlit „Modlitbu Páně“ a neříci ani jedno slovo, které je v ní uvedeno, a přesto to bude Modlitba Páně.

Ale pokud se někdo modlí   „Otčenáš“ za uzdravení (říká přesně  ta slova, ale nepromýšlí), s Modlitbou Páně se míjí. Snížil ji na modlitbu za uzdravení (to mohl říci Bohu přímo), nežádá a neusiluje o to, co Ježíš do své modlitby vkládá, kam nás zve. Ošidil se o důležité hodnoty, mrhá návodem Ježíšova vyučování.

Některá místa z Písma bychom měli znát zpaměti (jejich smysl), např. úvod k Modlitbě Páně z Matouše! Je jedním z klíčů k porozumění umění modlitby. /6 

Podobenství „o neodbytném příteli“, vypráví o člověku, který jde houževnatě  za svou věcí a nenechá se ničím odradit. (Neztotožňujme už nikdy váhajícího souseda s Bohem!) /7

Ježíš nám dává  za příklad člověka, který ví, co chce, a nedá si pokoj, dokud to nezíská.

V Modlitbě Páně je pak ukázáno, o co máme usilovat, co potřebujeme pro sebe a pro soužití. Jsou tam vytyčeny důležité cíle (ke kterým vede obyčejně delší cesta).

Opětovaná modlitba –  je dalším promýšlením cesty. Pak se podobáme námořníkovi, který si každý den kontroluje kurz, aby se neminul s cílem, podobáme se člověku, který poprvé prochází krajinou (není v ní přímá silnice) a musí obcházet nepřekročitelné překážky a hledá, kudy se dostane dopředu.
 

Kdy si konečně uložíme do srdce, že Bůh není zlomyslný a nedává prosícím kámen místo chleba, hada místo úhoře, a štíra místo vajíčka (někteří štíři stočení do klubíčka vypadají jako vejce).

Bůh není jako my, kluci, když jsme hodným děvčatům řekli: „Zavři oči a otevři pusu.“ A strčili jsme děvčeti do pusy odkvetlou pampelišku s chmýřím.  

Podobenství „o vdově  a úplatkářském soudci“ (Lk 18,2-8) říká něco podobného. Pro nás je důležitá vdova, která se také ničím nedá odradit. Hledá, jak dosáhnout svého. Tak dlouho tluče – vytrvale usiluje, až dosáhne svého.

Jenže my jsme si ze slov: „Proste, hledejte a tlučte“, zapamatovali pouze to první  a stali jsme se žebráky.  Nechce se nám do práce, nepřemýšlíme nad Ježíšovými slovy, nemáme ujasněné, které podmínky máme splnit, abychom mohli být obdarováni.

Bůh není jako nespravedlivý  soudce, který nakonec zařve: „Ať je po její, nebo z té baby dostanu infarkt“.  

Ježíš říká, nemusíte se modlit mnoha slovy. 

Nezapomeňme na krásné  příklady novozákonní modlitby Ježíšových učedníků, kteří se nechali Ježíšem vést k umění modlit se. Sestry Lazarovy řekly jen: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“ Všimněme si, že tou modlitbou spíše ujišťují samy sebe, že Ježíš udělá vše, co bude v jeho silách. /8

Ježíšova Matka: „Už nemají víno.“ Věděla, že Ježíš je ochotný, „že se může pro člověka přetrhnout“.  Ale také pochopila, že je třeba připravit podmínky k obdarování: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“   (Ta výzva platí i v případě Ježíšova vyučování modlitby.)
 

Kdy už konečně  přestaneme přemlouvat Boha? Jsme snad pohani?

Co máme s tím „vyprošováním v modlitbě“?

Copak Bůh klade podmínku: „Sodomští, když se Abraham za vás nepomodlí, já vás zničím!?“

Nebuďme zas tolik důležití. Máme prosit za sebe a za druhé, ale stačí jednou říci krátkou modlitbu. Ostatní čas máme věnovat naslouchání Božímu slovu, hledání, jak Bohu porozumět a spolupracovat s ním.  „Váš Otec přece ví, co potřebujete. Hledejte tedy jeho království a vše ostatní vám bude přidáno.“ (Srov. Lk 12,30-31)

V druhém čtení je řeč o křtu. Jsme součástí Ježíše, jeho nevěstou. Tu nikdy nebude zanedbávat, je s námi jedno tělo.   

Abrahám s Bohem smlouval, potřeboval si ověřit, jak Bůh uvažuje a jedná. 

(Nepřehlédněme, kdo „smlouvání“ ukončil.)

Jenže v Sodomě se našel jen jeden, který za něco stál – Lot. (I on načichl zkaženým prostředím, poněkud se přizpůsobil okolí – není jedno, mezi kým žijeme.)

„Samozřejmě, že nezahubím spravedlivého s nespravedlivými, řeknu Lotovi, ať se odstěhuje.“

(Dnes by v Sodomě byli všichni nakažení AIDS.)

Na smlouvání s Abrahámem nám chce Bůh ukázat, že je ochoten odpustit, když se pohneme správným směrem. Ale to vyžaduje poznání, v čem a kam se máme pohnout (k tomuto poznání slouží rozhovor modlitby včetně naslouchání!) Pak se nám bude dařit a Bůh nás bude moci obdarovat.

V modlitbě si potřebujeme ujasnit, co je důležité a jaké podmínky máme splnit.

Všimněme si druhé části podobenství o neodbytném sousedovi: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno“ – to je už komentář k vlastnímu podobenství.

Většinou přehlížíme, že nestačí jen prosit, ale i hledat a vytrvat, nenechat se odradit tím, že hned nedostávám.

Pokud nedostávám, pak není  chyba v Božím slitování – TO UŽ JEDNOU PRO VŽDYCKY MÁME VĚDĚT!! – ale chyba je někde u mě. Ne v tom, že jsem prosil málo, ale že nejsou vytvořeny podmínky.

Nemám znovu škemrat, přemlouvat Boha. /9

Nemám rezignovat: „Já  své utrpení obětuji“. 

Kdybychom my faráři místo „roku kněží“ učili jeden rok Ježíšově modlitbě  – pokud by o to lidé stáli(!) – ukázala by se užitečnost a potřebnost kněží a úcta k nim by narostla. A někam bychom se ve svém křesťanství pohnuli.
 

Prosme Boha o pomoc v poznání, co je pro nás důležité. Potřebujeme se nechat vést Ježíšovými slovy a ne svým vkusem.

Pamatujme si, pokud nás Bůh nevyslyší, určitě má důvod. Je třeba jej hledat. /10 

Podobenstvím „o neodbytném příteli“ nám chce Ježíš sdělit: „Usiluj o pochopení  evangelia, abys mu rozuměl, jinak z toho nebudeš nic mít.

Bůh ti k pochopení pomůže, bude-li v tobě jeho slovo.

Splníš-li tyto podmínky, budeš-li stát o porozumění si s Bohem jako Abrahám, Bůh tě zahrne dary, o které si ani netroufáš prosit.“

Kdo tyto věci nebere vážně, není vyslyšen.

Pokud se zachová jako neodbytný přítel: „Pane, Bože, já jsem tě prosil, ale tys mě neobdaroval. Proč? Dej mi, prosím tě, poznat, proč jsi mě nevyslyšel. Co mám udělat?“

Pak začneme vidět, jak obrovské  mezery a nedomyšlenosti ve víře máme, že jsme nesplnili Ježíšovu podmínku „budou-li má slova ve vás“. 

A pokud se rozhodneme s neodbytností  houževnatého přítele dál prosit a hledat řešení, hledat porozumění v evangeliu, pak se nám evangelium začne otevírat a rádi dáme Bohu zapravdu: „Bože, vidím, že ty mně za dané situace vyslyšet nemůžeš, nemůžeš mě obdarovat. Nemám ti to za zlé. Pomoz mi, abych rostl a ty mě mohl obdarovat. Už vím, že velice rád dáváš.“
 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     Před padesáti lety jsme ve všední  den jedli lžící z hlubokého talíře. (Když maminka uvařila sladké jídlo, talíř po polívce jsme někdy vylízali – to nás maminka hubovala, že si ho máme umýt).

Jíst druhé  jídlo z dalšího talíře a příborem znamenalo mýt více nádobí a přece jsme byli pro.

Dvacet tři let jsem vykal rodičům. Tykání nás něco stálo.

Všichni jsme mnoho věci změnili. 

Technické  vymoženosti (např. užívání mobilu) nás nedráždí, náboženské změny ano. Proč?

Někteří lidé  se dodneška křečovitě drží zažitých starých projevů  při společné bohoslužbě. Nejsou ochotní  ani přemýšlet, natož přijmout změnu.  

                  /2     Modlitbou je každé slušné setkávání s Bohem.

(S Ježíšem se setkali nejrůznější lidé, ne každé  setkání bylo pro ně přínosné.)

Potřebujeme naslouchat i mluvit.

Modlitba je rozhovorem.

Bez naslouchání  druhému bychom se míjeli.

Vážíme si, je-li nám nasloucháno a je-li s námi hovořeno. 

Umění  vést rozhovor se učíme. Porozumět si s druhým bývá  pracné a porozumíme-li si v jedné věci, neznamená to, že si automaticky porozumíme v další.  

                  /3     Před týdnem jsme v druhém čtení (Kol 1,24-28) slyšeli slova sv. Pavla: „…na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“. Jedna paní (více jak osmdesátiletá) si vyhledala:       znění ekumenického překladu,

                                                Colův překlad s poznámkami,

                                                text Jeruzalémské Bible s poznámkami,

                                                komentář v Průvodci Biblí,

a když  z toho nebyla dost chytrá, šla na konzultaci k panu faráři.

A pak, že jsou staří lidé nepružní  (nepružnost není otázkou věku, ale pohodlnosti).

Kdo se ptá, ten se dozví. (Třeba to, že uvažoval správně.)  

                  /4     Vinu za nízkou úroveň modlitby má na prvním místě  duchovenstvo, my faráři. Nabádali jsme lidi k modlení, ale neučili jsme je umění modlit se.  Na druhém místě jsou vinni ti, kteří házejí klacky pod nohy těm, kteří k umění modlitby zvou (a ještě je pomlouvají).

Nikdo, kdo uměl  číst a měl Bibli na dosah, se nebude moci vymlouvat na špatné učitele. Ježíš  je nám dostupným učitelem. 

                  /5     Při společné modlitbě nelze jinak, než říkat modlitbu tak, jak je napsána. Ale společná modlitba stojí na soukromé modlitbě. Kdybych neměl témata v modlitbě Páně promyšlená, byl bych na úrovni malého dítěte, které říká něco, čemu nerozumí (ani nemůže rozumět). Byl bych na úrovni magnetofonu nebo modlicího mlýnku nebo člověka, který nezná latinu a modlí se „Otčenáš“ latinsky (pohádka „Jak se hloupý Honza učil latinsky“ to názorně popisuje).

Modlitba Páně  není mantrou.     

                  /6     „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu.

Když  se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Při modlitbě  pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí,  že budou vyslyšeni pro množství  svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

Vy se modlete takto: Otče náš, …“ (Mt 6,5-9a) 

                  /7     Franta tluče na dveře Josefa uprostřed noci.

„Co je?“ Hoří nebo co? Nemohu vstát. Byli jsme píchat ucho klukovi, tři dny jsme nespali, jsem rád, že konečně haranti spí. (Dětem to můžeme dramaticky vyprávět, bude je to bavit. Vyprávím, jak tenkráte spali na zemi a neměli noční lampičku, aby táta rozsvítil (okna byla malá kvůli teplu ve dne), v místnosti tma jak pytli. „Nemůžu vstát, šlápnu potmě na děcko, to se rozeřve, vzbudí druhé.“

„Josefe, chleba nutně potřebuji, nemůžu nepohostit přítele?“

Nakonec to Josef zkusí, jde podél stěny a osahává  nohou, kam šlápne … 

                  /8     Ježíš  řekl učedníkům – když mu namítali, že návrat k Jeruzalému je nebezpečný: „Nemohu nepřijít do Betánie, přátelé mě čekají!“

„A co když tě chytnou?!“ 

„To je vedlejší. Přátelé mě čekají. Jdu!“ 

       

                  /9     Každou chvíli se objevují  výzvy, kdy v kterou hodinu se má co nejvíce lidí spojit v naléhavé modlitbě za záchranu světa. Buď je to hoax, nebo je to od ďábla.

Boha přemlouvat nemusíme. Sebe!

Vloni v České republice zloději ukradli v obchodech zboží za 9 miliard korun. Modlitby to nespraví. Ale jen přijetí Desatera.

My se ovšem budeme raději modlit, než přemýšlet co s tím. Nebudeme přece vykládat lidem, jak je důležité Desatero. Ani to neumíme, jen bychom moralizovali. Škoda, že neumíme objevovat druhým krásu křesťanské kultury.

Zeptejme se dětí:  „Co je snazší, pomodlit se Otčenáš nebo umýt nádobí?  

                  /10    Můžeme si vzpomenout, že např. udělení darů Ducha Svatého je vázáno na naše jednání a přijetí Božího slova (na úroveň naší křesťanské osobnosti – na úroveň, kterou jsme jako učedníci Ježíše dosáhli – zda jsme „v první nebo šesté třídě“).

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám“ (J 15,7), čili – budete-li dobře znát evangelium, budete-li ho mít „v krvi“, pak začkoli  poprosíte, dostanete. Úplné přijetí evangelia je podle Ježíše jednou z podmínek – „budou-li má slova ve vás“.

To není  příliš, Ježíš je rozumný  učitel, nenakládá nám nemožné. 

Být spravedlivý  neznamená být bezchybný, ale znamená:  šlápnu-li vedle, uznám chybu –  
znám pravidla a chci podle nich jednat.