15. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 15,7-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
Datum: 11. 7. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 15,7-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
; Kol 1,15-20
; Lk 10,25-37
Datum: 11. 7. 2010
Nepřehlédněme úmysl zákoníka. Právě první věta oddílu ukazuje
důvod, proč je vyprávěná událost zachycena v evangeliu, co nemáme
přehlédnout.
Studovaný zákoník patřil mezi ty, kteří byli popuzeni Ježíšovým vyučováním. Myslel si, že toho novopečeného učitele náboženství rychle vyřídí. Byl přesvědčen že „VÍ“ mnohem víc než nějaký tesař a že jej snadno znemožní na nějaké neznalosti. /1
„Znalec Zákona“ byl spíše farizejským než saducejským učencem (farizeové připisovali přikázáním tradice přinejmenším stejnou váhu jako přikázáním biblickým).
V otázce: „Co je psáno v Zákoně“ nás mate slovo „Zákon“, zřejmě Ježíš řekl: „Co je psáno v Tóře?“ /2 (Čímž mimo jiné odkazuje na autoritu Slova božího, které stojí nad jakoukoliv tradicí.)
Zákoník správně odpověděl, dobře citoval z Písma (ne některého z vážených rabínů). /3
Uměl svést všechny přikázání pod jednoho jmenovatele – teoreticky – proto mu Ježíš nakonec řekl: „Rozumíš tomu dobře, tak podle toho jednej“.
I odpověď zákoníka (Ježíšova odpůrce) potvrzuje pravdivost 1. četní: „Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený … To slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci“ – To je základní, velice skvostný, důležitý text! Hodný zapamatování!
Stvořitel do nás vložil touhu po pravdě, lásce, porozumění a dobru. Založil základ stavby našich životů a našeho jednání s druhými, Boží přikázání na tyto základy navazují, ladí s nimi a my se jimi můžeme řídit, můžeme na nich stavět svůj dům života. /4
Každé slušné náboženství kultivuje jednání člověka i společnosti, ale máme za to, že židovsko- křesťanská kultura (vzdělávání) je nejušlechtilejší a ladí s naší přirozeností. /5
Vracím se k evangeliu – zákoník svou další otázkou utíkal, uhýbal od podstatného. A stále chtěl Ježíše znemožnit: „No, dobře, ale kde je hranice mezi našimi bližními těmi druhými. Kde končí moje solidarita s druhým?“
Vždy byla nějaká hranice oddělující naše lidi a ty druhé – nepřátele. (Těmi byli ti cizí: z jiného kmene, řeči, náboženství, strany, rasy, sexuální orientace … My a oni, horní a dolní, slávisté a sparťani … Židé a Samaritáni … /6).
Ježíš vyprávěl zřejmě všem známý příběh – o Samařanu, který pomohl zraněnému a oloupenému Židovi. Škoda, že z Ježíšova příkladu udělala tradice Ježíšovo podobenství. /7 Pak lehko zůstaneme jen u otázky: „Kdo už není bližním, komu už nemusím pomáhat?“
Ježíš otázku: „Kdo je můj bližní?“ obrátil: „Ten, kdo nabídne pomoc potřebnému, se stává bližním.“
Jistě, nikdy není dost příkladů nezištné pomoci. /8
Potřebujeme hledat a živit motiv ke správnému jednání, posilovat svou odvahu a odolnost.
Je také dobré si všímat, kdo patří mezi naše nejbližší bližní. /9
Ale sjeli bychom z cesty příběhu, kdybychom se vydali jen tímto směrem. Vraťme se k tomu nejdůležitějšímu – k neštěstí zákoníka. Ohrožuje i nás.
Zákoník byl na správném místě, v nejpříhodnější době, u nejlepšího pramene. Jenže se místo hledání povyšoval (nad toho, který věděl víc jak on). Byl si jistý svými názory, nebyl ochotný si je poměřovat ani „Mojžíšovským vyučováním“, ani Ježíšovým.
I pro nás platí: Kdo se míjí s Mojžíšem, míjí se s Mesiášem („nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry“).
Umíme říci, co je nejdůležitější, ale nepostavili jsme na tom dům svého života. /10
Zákoník sice „položil“ otázku, ale nic se nechtěl dovědět.
Každý můžeme hledat, kde kličkujeme ve vztahu s Ježíšem i s druhými.
Bojme se skálopevného přesvědčení, že jsou naše názory (i náboženské) v pořádku. S takovým nepohne ani Bůh. Pouhá modlitba: „Pane, dej nám více víry“ – bez poctivého zkoumání Písma – je nebezpečná.
Ježíš řekl svým současníkům: „Vaším žalobcem bude Mojžíš (srov. J 5,45
Kdo pečlivě hledá a nekličkuje, naučí se přinejmenším důslednosti a poctivosti. Ta je základem ke skutečnému pokroku a růstu (v čemkoliv). (V obyčejných věcech o tom víme.)
-------------------------
Poznámky:
/1 Saduceové byli kněžími. Uznávali jen Pět knih Mojžíšových. Byli jakousi aristokracií. V Ježíšově době byli dost bohatí, chrám byl dostavěn a vyšperkován, chrámové oběti kvetly. Saduceové kolaborovali s Římem.
Farizeové byli horliví zbožní lidé spíš z nižších vrstev. Uznávali celou hebrejskou bibli. K biblickým přikázáním z pečlivosti a strachu před chybou přidávali další přikázání – plot okolo Tóry. Tyto přídavky Ježíš často kritizoval, nazýval je „tradicí otců“. (Srov. např. Mt 15,1-20
Farizeové se snažili svým horlivým dodržováním přikázání naklonit Hospodina k uspíšení příchodu Mesiáše. (Oproti této snaze výkonu mluví Ježíš i Jan Baptista: „Obraťte se“, Bůh nepotřebuje vaše náboženské výkony, ale věrnost Bohu a milosrdenství lidem“. (srov. Mt 25
Saduceové i farizeové v Ježíšově době často stáli proti sobě (nábožensky i politicky). Jejich nesnášenlivost měla někdy krvavé následky.
Ježíš byl trnem v oku oběma skupinám, cítili se jím ohroženi ve svém postavení.
Obě skupiny měly své vzdělané učitele a znalce v Písmu – „písmáky“. Ti saducejští se ale zabývali jen Pěti knihami Mojžíšovými, farizejští učenci se zabývali celým Písmem a navíc rabínskou tradicí.
/2 Tóra je původně název pro Pět knih Mojžíšových. Později také někdy pro celou Bibli. V překladech „Nového zákona“ (už název „Starý a Nový Zákon je zavádějící, nepřesný) je ale slovo „Zákon“ nešťastně zavedeno. Nedůsledně a nepřesně (nejen v listech apoštolských), někdy znamená Tóru, někdy boží přikázání (zákony) někdy tradici otců. (Ježíš tradici otců kritizuje. Pavel také, ale z jeho textů vznikl nešťastný dojem, že „Starý zákon“ je nejen nepoužitelný – jako obnošený starý kabát – ale dokonce nebezpečný.)
Židé by nikdy neřekli Písmu „Zákon“, říkají „Smlouva“ a dobře vědí, jaká smlouva jim byla darována, manželská a víc než manželská, protože nerovnoměrná a velkorysá. „Starozákonní“ slovo přece také pochází od Boha. Je moudré a platí! Pouze některá „přikázání“ Ježíš dovršil (zvláště rituálních), navíc nemáme chrám (naše kostely nejsou chrámy).
(Je např. neštěstím, že jsme „novozákonní nečistotu“ zaměnili za šesté přikázání.)
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Tóru (v našem překladu: „Zákon“) nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,17-20
/3 „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4-5
„Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Srov. Lv 19,17-18
/4 Je to podobné, jako když za minulého režimu si mnoho chlapů stavělo dům. Často si nechali založit základy a první řadu cihelného zdiva profesionálem – zedníkem, pak už dál stavěli sami. Nebo jako když maminka začala dceři s pletením svetru, upletla pár řad a dcera už pak v pletení sama pokračovala.
/5 Bylo by možná na delší diskuzi, která kultura má nejvyšší úroveň, vím, jak ovlivní dítě výchova, vím, že šikanované děti nepokládají za nenormální jednání těch, kteří je trápí.
Děsíme se, slyšíme-li o ženské obřízce, o osudu indických vdov nebo o mučení ve stoletích, které tragicky nazýváme „křesťanskými“. Ale mnoho národů přijalo ovoce křesťanské kultury jako výhodnější.
(Mučení je hříchem do nebe volajícím!!! Ale můžeme velice trápit druhé třeba přepovídáváním pomluv.
Když byli v církvi pomlouváni kněží, kteří podepsali Chartu 77, Josef Zvěřina pravil: „Když Izraelité bojovali s nepřáteli, Mojžíš se modlil a dva muži mu podpírali vztažené ruce, aby neumdlel. Když nebojujete, nepodpíráte ruce ani se nemodlíte, alespoň nepodrážejte nohy!“
Po revoluci pak řada těch podražečů udělala kariéru.)
Boží „přikázání“ ladí s touhou lidského srdce. A podle ovoce se pozná strom. V které kultuře má lepší postavení žena, dítě, postižený člověk, vězeň, zvíře … než v žido-křesťanské?
Už naši předkové např. ocenili a přijali Konstantinem (sv. Cyrilem) vypracovaný zákoník civilního práva „Zakon sudnyj ljudem“ (Z části je překladem řeckého zákoníku Eklogy Isaurské, ale Konstantin do něj převzal některá ustanovení slovanského práva. Uměl ocenit dobré prvky místní kultury a nevnucoval našim předkům jen kulturu řeckou nebo římskou.) Normy v Zakonu sudném velice ovlivnily život našich předků k lepšímu.
/6 V r. 721-722 př. Kr. padl Izrael do asyrského otroctví. Samaritáni jsou potomky izraelitů a asyrských kolonistů. Uznávali Pět knih Mojžíšových, obětovali na hoře Gerizim. Židé a Samařané se nesnášeli, v Ježíšově době si dělali veliké naschvály, někdy provázené krvavými střety.
/7 Podobenství o ušlechtilém jednání člena odsuzované a pohrdané skupiny by fanatika nepřesvědčilo. Zkuste dát nacistovi za příklad Žida, rasistovi černocha nebo neonacistovi Roma.
Většina učitelek a většina spolužáků našich dětí už neví, co znamená „Milosrdný Samaritán“, začínáme být cizinci ve vlastní kultuře.
/8 K dospělosti patří odpovědnost. Každý slušný člověk přemáhá neochotu.
Známe přísloví: „Když se nechce, je to horší, než když se nemůže“. Strach nás může úplně ochromit. Někdy se nám nechce „pálit si prsty“. Pak hledáme výmluvy a zdůvodnění pro to, abychom nemuseli pomáhat.
Snad v každé kultuře se už dětem vypráví o lidech, kteří nezištně pomohli potřebným bez ohledu na vlastní riziko nebo nevýhodu. Pokládáme je za hrdiny, jsou našimi vzory. Ti, podobně jako Samařan, místo vtíravé otázce: „Co kouká z toho, když pomohu?“ (dobrého nebo špatného)“ dali přednost „Co bude s tím člověkem, když mu nepomohu?“ (Ani ten Samařan nemusel být nadšený ze situace, do které se dostal.)
Denár byl slušným platem na den.
/9 Můj čtvrtý šéf byl zvláštní. Hlídal kaplany, omezoval naši službu na co nejmenší míru. Byl spolupracovníkem StB, musel mít veliké známosti neboť se ho bál i krajský církevní tajemník (církevní tajemníci byli prodlouženou rukou StB). Byl jsem k němu přidělen záměrně. Bylo mi jasné, že narazím a moje působení skončí. Nechtěl jsem ani poslechnout rady zpovědníka, který mě nabádal, abych se nenechal zlikvidovat. Zpovědník byl moudrý a šel na mě od lesa. „Dobrá, všechno vydržím, pokud to nebude proti mému svědomí.“ Velice(!) jsem se snažil s šéfem vyjít. Ale jednou jsem si s hanbou uvědomil, že ve vztazích se svými nejbližšími (kteří pro mě dělají nejvíce) se nesnažím tolik, jako vůči šéfovi.
/10 Někteří stavitelé šidí stavbu, Když jsme si stavěli své domy sami, některé věci jsme raději přehnali, abychom něco nepodcenili (např. se do malty zbytečně dával cement). Ale v nejdůležitějších věcech často tak nejednáme.
Studovaný zákoník patřil mezi ty, kteří byli popuzeni Ježíšovým vyučováním. Myslel si, že toho novopečeného učitele náboženství rychle vyřídí. Byl přesvědčen že „VÍ“ mnohem víc než nějaký tesař a že jej snadno znemožní na nějaké neznalosti. /1
„Znalec Zákona“ byl spíše farizejským než saducejským učencem (farizeové připisovali přikázáním tradice přinejmenším stejnou váhu jako přikázáním biblickým).
V otázce: „Co je psáno v Zákoně“ nás mate slovo „Zákon“, zřejmě Ježíš řekl: „Co je psáno v Tóře?“ /2 (Čímž mimo jiné odkazuje na autoritu Slova božího, které stojí nad jakoukoliv tradicí.)
Zákoník správně odpověděl, dobře citoval z Písma (ne některého z vážených rabínů). /3
Uměl svést všechny přikázání pod jednoho jmenovatele – teoreticky – proto mu Ježíš nakonec řekl: „Rozumíš tomu dobře, tak podle toho jednej“.
I odpověď zákoníka (Ježíšova odpůrce) potvrzuje pravdivost 1. četní: „Tento příkaz, který ti dnes udílím, není pro tebe ani nepochopitelný, ani vzdálený … To slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci“ – To je základní, velice skvostný, důležitý text! Hodný zapamatování!
Stvořitel do nás vložil touhu po pravdě, lásce, porozumění a dobru. Založil základ stavby našich životů a našeho jednání s druhými, Boží přikázání na tyto základy navazují, ladí s nimi a my se jimi můžeme řídit, můžeme na nich stavět svůj dům života. /4
Každé slušné náboženství kultivuje jednání člověka i společnosti, ale máme za to, že židovsko- křesťanská kultura (vzdělávání) je nejušlechtilejší a ladí s naší přirozeností. /5
Vracím se k evangeliu – zákoník svou další otázkou utíkal, uhýbal od podstatného. A stále chtěl Ježíše znemožnit: „No, dobře, ale kde je hranice mezi našimi bližními těmi druhými. Kde končí moje solidarita s druhým?“
Vždy byla nějaká hranice oddělující naše lidi a ty druhé – nepřátele. (Těmi byli ti cizí: z jiného kmene, řeči, náboženství, strany, rasy, sexuální orientace … My a oni, horní a dolní, slávisté a sparťani … Židé a Samaritáni … /6).
Ježíš vyprávěl zřejmě všem známý příběh – o Samařanu, který pomohl zraněnému a oloupenému Židovi. Škoda, že z Ježíšova příkladu udělala tradice Ježíšovo podobenství. /7 Pak lehko zůstaneme jen u otázky: „Kdo už není bližním, komu už nemusím pomáhat?“
Ježíš otázku: „Kdo je můj bližní?“ obrátil: „Ten, kdo nabídne pomoc potřebnému, se stává bližním.“
Jistě, nikdy není dost příkladů nezištné pomoci. /8
Potřebujeme hledat a živit motiv ke správnému jednání, posilovat svou odvahu a odolnost.
Je také dobré si všímat, kdo patří mezi naše nejbližší bližní. /9
Ale sjeli bychom z cesty příběhu, kdybychom se vydali jen tímto směrem. Vraťme se k tomu nejdůležitějšímu – k neštěstí zákoníka. Ohrožuje i nás.
Zákoník byl na správném místě, v nejpříhodnější době, u nejlepšího pramene. Jenže se místo hledání povyšoval (nad toho, který věděl víc jak on). Byl si jistý svými názory, nebyl ochotný si je poměřovat ani „Mojžíšovským vyučováním“, ani Ježíšovým.
I pro nás platí: Kdo se míjí s Mojžíšem, míjí se s Mesiášem („nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry“).
Umíme říci, co je nejdůležitější, ale nepostavili jsme na tom dům svého života. /10
Zákoník sice „položil“ otázku, ale nic se nechtěl dovědět.
Každý můžeme hledat, kde kličkujeme ve vztahu s Ježíšem i s druhými.
Bojme se skálopevného přesvědčení, že jsou naše názory (i náboženské) v pořádku. S takovým nepohne ani Bůh. Pouhá modlitba: „Pane, dej nám více víry“ – bez poctivého zkoumání Písma – je nebezpečná.
Ježíš řekl svým současníkům: „Vaším žalobcem bude Mojžíš (srov. J 5,45
), my můžeme mít žalobce dva, tím druhým může být
Ježíšovo evangelium.
Kdo pečlivě hledá a nekličkuje, naučí se přinejmenším důslednosti a poctivosti. Ta je základem ke skutečnému pokroku a růstu (v čemkoliv). (V obyčejných věcech o tom víme.)
-------------------------
Poznámky:
/1 Saduceové byli kněžími. Uznávali jen Pět knih Mojžíšových. Byli jakousi aristokracií. V Ježíšově době byli dost bohatí, chrám byl dostavěn a vyšperkován, chrámové oběti kvetly. Saduceové kolaborovali s Římem.
Farizeové byli horliví zbožní lidé spíš z nižších vrstev. Uznávali celou hebrejskou bibli. K biblickým přikázáním z pečlivosti a strachu před chybou přidávali další přikázání – plot okolo Tóry. Tyto přídavky Ježíš často kritizoval, nazýval je „tradicí otců“. (Srov. např. Mt 15,1-20
)
Farizeové se snažili svým horlivým dodržováním přikázání naklonit Hospodina k uspíšení příchodu Mesiáše. (Oproti této snaze výkonu mluví Ježíš i Jan Baptista: „Obraťte se“, Bůh nepotřebuje vaše náboženské výkony, ale věrnost Bohu a milosrdenství lidem“. (srov. Mt 25
. kapit.)
Saduceové i farizeové v Ježíšově době často stáli proti sobě (nábožensky i politicky). Jejich nesnášenlivost měla někdy krvavé následky.
Ježíš byl trnem v oku oběma skupinám, cítili se jím ohroženi ve svém postavení.
Obě skupiny měly své vzdělané učitele a znalce v Písmu – „písmáky“. Ti saducejští se ale zabývali jen Pěti knihami Mojžíšovými, farizejští učenci se zabývali celým Písmem a navíc rabínskou tradicí.
/2 Tóra je původně název pro Pět knih Mojžíšových. Později také někdy pro celou Bibli. V překladech „Nového zákona“ (už název „Starý a Nový Zákon je zavádějící, nepřesný) je ale slovo „Zákon“ nešťastně zavedeno. Nedůsledně a nepřesně (nejen v listech apoštolských), někdy znamená Tóru, někdy boží přikázání (zákony) někdy tradici otců. (Ježíš tradici otců kritizuje. Pavel také, ale z jeho textů vznikl nešťastný dojem, že „Starý zákon“ je nejen nepoužitelný – jako obnošený starý kabát – ale dokonce nebezpečný.)
Židé by nikdy neřekli Písmu „Zákon“, říkají „Smlouva“ a dobře vědí, jaká smlouva jim byla darována, manželská a víc než manželská, protože nerovnoměrná a velkorysá. „Starozákonní“ slovo přece také pochází od Boha. Je moudré a platí! Pouze některá „přikázání“ Ježíš dovršil (zvláště rituálních), navíc nemáme chrám (naše kostely nejsou chrámy).
(Je např. neštěstím, že jsme „novozákonní nečistotu“ zaměnili za šesté přikázání.)
„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Tóru (v našem překladu: „Zákon“) nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Tóry, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,17-20
)
/3 „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (Dt 6,4-5
)
„Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Srov. Lv 19,17-18
)
/4 Je to podobné, jako když za minulého režimu si mnoho chlapů stavělo dům. Často si nechali založit základy a první řadu cihelného zdiva profesionálem – zedníkem, pak už dál stavěli sami. Nebo jako když maminka začala dceři s pletením svetru, upletla pár řad a dcera už pak v pletení sama pokračovala.
/5 Bylo by možná na delší diskuzi, která kultura má nejvyšší úroveň, vím, jak ovlivní dítě výchova, vím, že šikanované děti nepokládají za nenormální jednání těch, kteří je trápí.
Děsíme se, slyšíme-li o ženské obřízce, o osudu indických vdov nebo o mučení ve stoletích, které tragicky nazýváme „křesťanskými“. Ale mnoho národů přijalo ovoce křesťanské kultury jako výhodnější.
(Mučení je hříchem do nebe volajícím!!! Ale můžeme velice trápit druhé třeba přepovídáváním pomluv.
Když byli v církvi pomlouváni kněží, kteří podepsali Chartu 77, Josef Zvěřina pravil: „Když Izraelité bojovali s nepřáteli, Mojžíš se modlil a dva muži mu podpírali vztažené ruce, aby neumdlel. Když nebojujete, nepodpíráte ruce ani se nemodlíte, alespoň nepodrážejte nohy!“
Po revoluci pak řada těch podražečů udělala kariéru.)
Boží „přikázání“ ladí s touhou lidského srdce. A podle ovoce se pozná strom. V které kultuře má lepší postavení žena, dítě, postižený člověk, vězeň, zvíře … než v žido-křesťanské?
Už naši předkové např. ocenili a přijali Konstantinem (sv. Cyrilem) vypracovaný zákoník civilního práva „Zakon sudnyj ljudem“ (Z části je překladem řeckého zákoníku Eklogy Isaurské, ale Konstantin do něj převzal některá ustanovení slovanského práva. Uměl ocenit dobré prvky místní kultury a nevnucoval našim předkům jen kulturu řeckou nebo římskou.) Normy v Zakonu sudném velice ovlivnily život našich předků k lepšímu.
/6 V r. 721-722 př. Kr. padl Izrael do asyrského otroctví. Samaritáni jsou potomky izraelitů a asyrských kolonistů. Uznávali Pět knih Mojžíšových, obětovali na hoře Gerizim. Židé a Samařané se nesnášeli, v Ježíšově době si dělali veliké naschvály, někdy provázené krvavými střety.
/7 Podobenství o ušlechtilém jednání člena odsuzované a pohrdané skupiny by fanatika nepřesvědčilo. Zkuste dát nacistovi za příklad Žida, rasistovi černocha nebo neonacistovi Roma.
Většina učitelek a většina spolužáků našich dětí už neví, co znamená „Milosrdný Samaritán“, začínáme být cizinci ve vlastní kultuře.
/8 K dospělosti patří odpovědnost. Každý slušný člověk přemáhá neochotu.
Známe přísloví: „Když se nechce, je to horší, než když se nemůže“. Strach nás může úplně ochromit. Někdy se nám nechce „pálit si prsty“. Pak hledáme výmluvy a zdůvodnění pro to, abychom nemuseli pomáhat.
Snad v každé kultuře se už dětem vypráví o lidech, kteří nezištně pomohli potřebným bez ohledu na vlastní riziko nebo nevýhodu. Pokládáme je za hrdiny, jsou našimi vzory. Ti, podobně jako Samařan, místo vtíravé otázce: „Co kouká z toho, když pomohu?“ (dobrého nebo špatného)“ dali přednost „Co bude s tím člověkem, když mu nepomohu?“ (Ani ten Samařan nemusel být nadšený ze situace, do které se dostal.)
Denár byl slušným platem na den.
/9 Můj čtvrtý šéf byl zvláštní. Hlídal kaplany, omezoval naši službu na co nejmenší míru. Byl spolupracovníkem StB, musel mít veliké známosti neboť se ho bál i krajský církevní tajemník (církevní tajemníci byli prodlouženou rukou StB). Byl jsem k němu přidělen záměrně. Bylo mi jasné, že narazím a moje působení skončí. Nechtěl jsem ani poslechnout rady zpovědníka, který mě nabádal, abych se nenechal zlikvidovat. Zpovědník byl moudrý a šel na mě od lesa. „Dobrá, všechno vydržím, pokud to nebude proti mému svědomí.“ Velice(!) jsem se snažil s šéfem vyjít. Ale jednou jsem si s hanbou uvědomil, že ve vztazích se svými nejbližšími (kteří pro mě dělají nejvíce) se nesnažím tolik, jako vůči šéfovi.
/10 Někteří stavitelé šidí stavbu, Když jsme si stavěli své domy sami, některé věci jsme raději přehnali, abychom něco nepodcenili (např. se do malty zbytečně dával cement). Ale v nejdůležitějších věcech často tak nejednáme.