11. neděle v mezidobí

Kdo by se spokojil v prvním čtení jen s úryvkem, ošidil by se o porozumění životu. Je důležité si přečíst celou 11. a 12. kap. Druhé knihy Samuelovy (2 Sam 11; 2 Sam 12).  

Mnohý dnešní člověk má hned výhrady k Hospodinu:

      jak to, že „se násilí nevzdálí Davidovu domu?“

      jak to, že Bůh způsobí, aby proti Davidovi povstalo zlo z jeho domu?

      jak to, že Bůh zasáhne smrtí kloučka, který za nic nemůže?  

Jakmile někdy na svém těle objevíme podezřelou bulku, hned se děsíme. Rakoviny těla se děsíme mnohem víc než zla a jeho bujení. 

Podceňujeme a omlouváme zlo, neděsíme se zločinu, zlehčujeme vinu, nehlásíme se k odpovědnosti za svá jednání. Nechceme vidět následky zla a nebojujeme proti zlu. /1 
 

Často straníme pachatelům a nemyslíme na oběti. Hledáme, jak se vyvléci z vlastní odpovědnosti, svalujeme chyby na předky, společnost, okolnosti, dobu, genetickou výbavu a kde co (nepopírám, že tyto věci mívají určitý podíl na spáchání zla).

Už Adam obviňoval Boha: „Ty jsi vinen, chtěl jsem od tebe pořádnou manželku, a tys mně  dal podřadné zboží. Eva říká: „Já jsem si myslela, že jsem v Ráji, a zatím se  tady plazí kdejaký svinstvo. Koukej si tady, Bože, udělat pořádek.“
 

Nezastáváme se pronásledovaných a špiněných, spravedlnost pro druhé nás netáhne, křivda páchaná na druhých nás nepobuřuje. Svou zbabělost někdy dokonce zakrýváme pomlouváním obětí. /2
 

Místo usilování o spravedlnost vyhlížíme štěstí, náhodu, nečervenáme se nespravedlivou výhrou. 

Ti, kteří jsou přesvědčení,  že by si zasloužili lepší plat, se ale už neptají, zda za nakoupené zboží dostali spravedlivě zaplaceno ti, kteří na něm pracovali.

Spoléháme na medicínu, která  má(!) všechno spravit. Neošklivíme si mazané advokáty, kteří za peníze hájí zločince a vysekají je z trestu.

Neučíme se rozpoznávání  co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co škodí.

Hlasatelé módní  esoteriky dokonce tvrdí: „Nic není špatně“ (když  zrovna jim nikdo nešlápl na nohu).  

Letos se nečetla čtení  z 10. neděle v mezidobí. V Prvním čtení z 1 Kr 17,17-24 je řeč o vdově, která přijala pronásledovaného Eliáše do svého domu: „Po čase syn vdovy umřel a vdova řekla: „Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?" Vdova se hlásila k nějaké své vině.

Když dnes někoho potká  něco nepříjemného, už má na jazyku: „Za co mě  Bůh trestá?!“ 

Postihne-li katolíka něco zlého, hned je ochoten utrpení obětovat za druhé, hned si hraje na spasitele.   

Veliké a úctyhodné  pohanské kultury netvrdí (na rozdíl o marxismu /3), že  člověk je bez viny. Jejich pohádky často končí špatně. Tak to přece v našem světě chodí. Život je tvrdý a nespravedlivý. Aby východní lidé (kde je mnoho nemocí a chudoby) nepropadli zoufalství, pomáhají si představou o převtělování. Neznají odpuštění. Selhal-li samuraj, japonský rytíř, sám se potrestal spácháním harakiri, aby zachránil zbytek své cti. 

Buddhisté a hinduisté  nesou trápení trpělivě. My jsme vedeni k tomu, abychom hledali příčiny trápení a poručený svět stavěli na nohy (ovoce křesťanské kultury …)

Kristus uzdravoval, ukazuje, že vždy existuje nějaké dobré řešení, nikdy neřekl: „S tím se nedá nic dělat“. 

Bible mluví o milosrdném Bohu /4  a učí nás, kde se v nás bere zlo. Stavíme se na místo Boha, my si chceme svévolně rozhodovat, co je pro nás dobré („jíme ze stromu poznání dobrého a zlého“) a nechceme, aby nám někdo do života mluvil.
 

Izraelský král měl pečovat o svěřený lid. Ke službě byl vybaven od Hospodina. Měl jít příkladem a jako první měl bránit zem a lidi. Jenže David za sebe poslal do boje druhé. Přednímu důstojníkovi, který byl konvertita, ukradl manželku, opětovně jej sváděl k přestoupení příkazu o pravidlech boje a nakonec se dopustil několikanásobné úkladné vraždy. To vše v době válečného stavu!

David vinu přiznal, přijal trest – nesl následky a byl nesmírně vděčný za odpuštění viny.  

Díky milosrdnému Bohu je možné kajícníkovi odpustit. Něco se dá spravit hned, něco velice pozdě, někdy až po smrti.

Jak ale třeba napravit špatný  příklad? Nebo pomluvu?

Bůh nebude každému, kdo pomluvu opakuje, vyškrabovat lež z pusy. Máme svůj úsudek, svou svobodu a odpovědnost. Můžeme být požehnáním nebo pachatelem zla.
 

Než se David dopustil svých zločinů, delší čas sklouzával dolů. Těžkého zločinu se nedopustí člověk z čistého nebe. Kolika lidem dal David špatný příklad? /5 Co vše ve svém okolí – na královském dvoře, pokazil?

Dát špatný příklad je velikým proviněním, říká Ježíš. /6   

Davidovi je odpuštěna vina – odpuštění se může dostat tomu, kdo se kaje, ale následky zla často působí a šíří se dál jako kruhy na hladině, když do vody hodíme kámen). /7

„Proto se už nikdy nevyhne meč tvému domu“ – to je konstatování. „Davide, to, cos způsobil, nemůže nikdo zastavit.“

Další verš: „Hle já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo z tvého domu, před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne ..“  – je opisem toho, že Bůh bdí nad zlem (má jej pod kontrolou), aby nenarostlo do rozměrů, kdy by úplně převážilo nad dobrem. /8
 

Bůh nám nabízí pomoc tam, kde nemůžeme sami napravit nespravedlnost, nabízí nám odpuštění vin, které člověka drtí. 

Ale naše pokřivenost má  sklon k vychytralosti. /9

Před týdnem jsme si připomínali člověka, který přijde na svatbu bez svatebního roucha. (Která nevěsta by přišla bez svatebních šatů?) My jsme někdy podivnou nevěstou.
 

Všechny židovské děti se učí, že David je svatým králem Izraele. Ale také se učí, jak hrozných zločinů se dopustil. Všechny děti se učí, že mu Bůh odpustil, protože přiznal svá provinění. Proto mohl David zůstat králem. 
 

K důstojnosti člověka patří hlásit se ke své chybě a snažit se jí napravit. Milosrdenství Boží nám to umožňuje. Hlásíme se ke své vině a jsme ochotní nést svou odpovědnost a následky svých činů.
 

Davidův syn zemřel (smrt dítěte byla pro židy, kteří žijí pro své děti jako málokdo, obrovskou ranou). Můžeme se dohadovat proč asi. Z mnoha jiných míst víme o Boží spravedlnosti a milosrdenství. Nemusíme tedy Boha obviňovat z tvrdosti srdce.

Biblický příběh vždy sleduje jednu myšlenku vyučovací lekce (neutíká stranou jako já) a neřeší věci okolo. Je jako reflektor v divadle, který na scéně osvětluje hlavní postavu. (O možnosti zemřelých dětí se můžeme dočíst jinde.)   

Ježíšovo jednání  s hříšnicí v domě farizea Šimona mluví o Ježíšově milosrdenství a odvaze. (Před třemi roky jsme se tomuto krásnému příběhu věnovali.)

S lidmi obětavými, statečnými a čestnými se dobře žije.  

----------------------

Poznámky:

                  /1     V padesátých letech byli do školy pozváni občané, lektor marx-leninismu do nich hustil svou propagandu. Mimo jiné špinil pana presidenta Masaryka. Jistý bývalý soudce povstal a řekl: „Takové svinstvo nebudu poslouchat“ a odešel. Druhý den ho vyhodili ze zaměstnání. Doma řekl: „Rodino, balíme kufry. Já tady už nebudu, sloužím obci, do půlnoci jim točím pivo a nikdo se mě nezastal“. Tchyně klekla na kolena a prosila jej, aby neodjížděl, pak by už nebyl nikdo, kdo by občanům sloužil. (Před tím svlékl soudcovský talár, nechtěl sloužit nespravedlivému režimu. Za několik měsíců byl v inscenovaném procesu odsouzen k mnohaletému vězení.)

                  Asi před třemi roky v televizi dávali rozhovor s dcerou Milady Horákové. Redaktor se jí mimo jiné také ptal, co říká na chystaný proces bývalé prokurátorky Polednové, která soudila její matku: „Na takový proces je pozdě. To jste měli udělat na začátku po r. 1990.  Češi jsou zbabělí, proto se z Ameriky nevracím.“

                  Pokaždé, když estébáci některému horlivému knězi zakázali působit v duchovní správě, bylo v biskupské kanceláři slyšet od knížete kněžského až po posledního úředníka o propuštěném knězi: „Může si za to sám“. Nikdy se nikoho nezastali.
 

                  /2     V padesátých letech ve škole jistý pan učitel (soudruzi byli zavedeni až později) postavil syna nespravedlivě trestaného na stupínek a řekl: „Děti na toho můžete plivat,  jeho táta je zločinec a zrádce“.

Dceři  řekla spolužačka: „Náš táta říkal, že váš táta bude popraven, protože je zločinec a nepřítel lidu.“

                  V padesátých letech bylo víc jak 40.000 lidí nespravedlivě odsouzeno na víc než deset let do žaláře. To je víc než půl milionu let vězení. Kdo spočítá slzy všech lidí, kteří tím byli postiženi?
 

                    /3     Marxisté  tvrdili, že člověk se rodí  dobrý, až nebude vykořisťován a bude vlastnit výrobní  prostředky, budou lidé lepší, nebude potřeba policie ani kriminálů. 
 

                  /4     Před týdnem se mi už nevešla poznámka k Melchizedechovi z prvního čtení (Gn 14,18-20). Melchizedech, současník Abraháma – nám jinak neznámý – měl obdivuhodnou představu o Bohu. Obětoval mu chléb a víno, oproti nejen tehdejším pohanským představám, o nutnosti získávat si přízeň božstva velikými oběťmi, dokonce lidskými. Abrahámovi se zřejmě od tohoto krále (ve starých dobách byl král současně knězem, obětoval zástupně za svou říši) dostalo  cenných informací o Bohu. Proto jej Abrahám obdaroval. 
 

                  /5     Co udělá s dětmi výrok rodiče: „K našemu faráři bych ke zpovědi nešel?“  

                  /6     Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. (Mk 9,42)
 

                  /7     Když  komunistická vláda kradla majetek, pak občané  ledacos znárodňovali. Dnes se úplatkům a krádežím říká korupce a tunelování.  

                  /8     Trpělivý  čtenář může porozumět potopě  jako záchraně před úplným zkažením země. (Srov. Gn 6,5-8)

Ve 24. kap 2 S si David ze tří trestů za své selhání (za nedovolené sčítání lidu) sám vybírá třídenní řádění moru. Ví, že Bůh je spravedlivý, kdežto nepřátelští vojáci jsou nelítostní a krutí. 
 

                  /9     Židé  každý rok před Dnem smíření (Největším židovským svátkem!) několik dní obcházejí své známé a prosí je za usmíření, pokud se s nimi dostali do nedorozumění, sporu nebo se vůči nim provinili. Vědí, že mohou na den smíření prosit Boha o odpuštění jen tehdy, když se smířili s lidmi. Před tímto svátkem je vidět skupinky židů, kteří si potřásají rukama nebo se objímají.

My si myslíme, že si vystačíme na Popeleční  středu a Velký pátek s odřeknutím masa a větších porcí jídla. (Židé na den smíření navíc nic nejedí ani nepijí, nesmí se umývat, ani krášlit, nenosí koženou obuv a zříkají se pohlavního styku. Vše je třeba nechat stranou, dokud se nenapraví životodárné dobré soužití. Vědí, že bez vzájemného odpuštění jim Bůh neodpustí jejich provinění vůči Bohu. Vědí, že dokud se nesmíří, nemohou od Boha obdržet ani přát druhému pokoj.)