Slavnost Těla a Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 13,35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
Datum: 6. 6. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 13,35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
; 1 K 11,23-26
; Lk 9,11b-17
Datum: 6. 6. 2010
Nic není samozřejmé, jen některá práva jsou vymahatelná. Někteří
lidé nejsou vytopení poprvé. Letos si vážíme slunce.
Dobrý zážitek nás potěší a dodá chuť do života. Máme povinnost si obstarávat dobré zážitky.
Kdo objevil náboženský rozměr neděle, připadal by si bez něj chudý.
Na zázračném nasycení zástupů je mnoho „za zrakem“. (K té události jsme si něco už říkali.)
Je také určitým „podobenstvím“ k pochopení Ježíše jako Chleba (srov. J 6
V červnu přicházejí některé děti poprvé ke Stolu Páně, potřebujeme si něco k Večeři Páně připomenout. My, dospělí, rodiče (a prarodiče) především máme uvádět děti také do bohatství práce a slavení s Ježíšem.
Hodně záleží na rodině, jestli je nám spolu doma dobře. Jestli děti zakoušejí, že jsou milováni – ne až za výkon.
Jestli si doma o Bohu vyprávíme, jestli si přejeme, aby s námi doma Bůh žil, jestli si všímáme, že s námi Bůh žije.
(Dýcháme, srdce nám tluče, ptáci zpívají, druzí se starají … i když si toho nevšímáme, ale jsme-li pozorní, uznáváme, že to vše je veliká krása a nesamozřejmost.)
Děti můžeme a máme vést k umění dívat se okolo, pozorovat vztahy a vše co je za naším zrakem a ostatními smysly. Můžeme je vést k otevřenosti, k radosti z poznávání, k žasnutí a zkušenosti, že vytrvalost přináší další zážitky.
Chceme-li jít někam do restaurace na dobré jídlo, víme, co je k tomu potřeba ...
Nechutenství musí být hrozné.
Být společně s lidmi, kteří nás nemají rádi nebo o nás nestojí, je ještě horší.
Bohoslužba má být krásným zážitkem.
Kdo neumí stolovat, nepochopí liturgii.
Podstatou stolování (i v kostele) je setkání přátel.
„Proč a co slavíme? Rád tě vidím. Mohu si k tobě sednout? Jsem tu pro tebe. Máš dobré místo? Dobrý výhled? Sedí se ti dobře? Na co máš chuť? Na co si připijeme? Mohu ti nabídnout příbor, pečivo …? Chceš si přisolit, přidat? Seď, já ti to podám. Povídej, rád ti naslouchám, jak se máš? … Potřebuješ něco?“
„Maminko, tys vařila, nádobí umyjeme my!“ Děkujeme druhým za jídlo, za společenství.
„Jsem rád, že jsi.“
„Co budeme teď dělat? Zahrajeme si něco? Kam půjdeme? Kdy a kde se zase sejdeme? …“
Naše děti jsou bohaté přátelstvím těch, kteří je mají rádi. Jedním z velikých projevů blízkosti je společné nedělní jídlo. (Neděle je naším nejpřednějším svátkem). Vnější přepych není nejpodstatnější. (Drtivá většina našich prarodičů neměla zbytečných hraček a nemuseli být méně šťastní než dnešní děti.)
Kdo se dožije 70 let, má z toho 10 let nedělí. Je uměním slavit neděli. Je nám dána k radosti.
Slavení se potřebujeme učit, je třeba si stále udržovat umění žasnout, vynalézat, být pružný a udržovat dobré tradice, aby byly živé. (Nuda je jak mlha vystupující z vyprázdněnosti.)
Všechno cenné něco stojí, kdo nepracuje, ať nejí.
Kdo rád slaví, ten se samozřejmě připraví.
Dá najevo druhým, že se těší …, je-li třeba, upraví si především vztahy (také se děsíte toho, kdyby vám bylo cítit z pusy? a co teprve ze srdce?).
Se slavením bohoslužby je to stejné. (Samozřejmě Bůh slouží nám, ne my jemu, on je velkorysý hostitel.)
Kdo má „chuť k jídlu“, „zdravý žaludek“, je zdravý i na duchu a nepřivodil si „nějakou dietu“, kdo „umí stolovat“, kdo přišel „v rouchu svatebním“ – ten si to užije.
Jen my Češi říkáme: „Jdu do kostela“, ostatní říkají: „Jdu do shromáždění“ (do církve, do sboru), „k lidem“, s kterými mě spojuje láska projevovaná Bohem nám všem bez rozdílu pohlaví, národnosti, majetku, vzdělání, společenského postavení, sexuální orientace, mentální úrovně,
velikosti provinění …“
Jdu mezi lidi, kteří jsou tímto velikým nezištným přátelstvím tak zasaženi, že si to vše (souhrnně tomu říkáme šalom – pokoj) nechceme nechat sami pro sebe ani jen pro naši partu. (Jako Otec, Syn a Duch.)
Při některém setkání potřebujeme, aby nás ten druhý vyslechl. Naše trápení může být tak veliké, že potřebujeme někoho, kdo je ochotný tu být jen pro nás.
Ale vrchol setkání a porozumění (i modlitby) nastane tehdy, jestliže – z překvapení nad velikostí setkání – zapomeneme na sebe a bytostně vnímáme krásu něčeho (třeba hudby) nebo krásu někoho, jeho přízeň, velikost, soucit, velkorysou přejícnost, odpuštění, ryzost jeho pozornosti, velikých nápadů a plánů …
Chlapi chodí do hospody, protože tam jsou uznávaní. Tam je nejméně náročná společnost.
Kde jsme víc uznávaní než v kostele? Jen to objevit.
Ocení to ten, kdo stojí o přátelství, o velké cíle a kdo je k práci.
Marie navštívila Alžbětu – už s Ježíšem. /1
Slýcháváme nebo sami říkáme: „Víš, kdo mě dnes navštívil?“
„Navštívila mě sousedka“.
„Navštívil jsem, byl jsem pozván …“
Vážíme si cenných setkání. Letohrad navštívili asi tři prezidenti a madam Albrightová,
Českou republiku navštívil papež.
Nás Ježíš (často) navštěvuje v mnohem větší míře než Alžbětu při jeho první návštěvě.
To nás může náramně a dlouho poznamenat!
„Tady byl Bůh a já, a já jsem to nevěděl,“ řekl praotec Jákob, když se probudil ze snu, ve kterém mu Bůh nabídl svou přízeň.
„Hospodine, takovou nabídku jako jsi mi nabídl ty, mi nemůže nabídnout nikdo!
Abys věděl, že o Tvé požehnání stojím, ze všeho, co mi dáš, ti odvedu poctivě desátky.“
„Kdybych to byl věděl, že na tomto místě jsi, Bože, to bych nespal, to bych vylezl na žebřík.“
My, jsme vyučeni nejen Jákobem, nejen jeho příběhem, jeho zkušeností s velkorysostí Boží a se spolehlivostí jeho slova, my se navíc necháváme vyučovat Ježíšem, máme zkušenost s jeho slovem, s jeho poctivostí a přátelstvím.
Za bdělého stavu slyšíme – a sami říkáme (nikdo nás k tomu nenutí): „Hle, Beránek boží …“ – tady a teď je tu Ježíš s námi a pro nás!
Dokonce vyznáváme: „Pane, tvé přátelství jsem si ničím nezasloužil, nejsem hoden …, ale jestli vyslovíš své slovo milosrdenství, budu se s tebou moci setkat a budu si toho nadosmrti považovat.“
Jákobovo setkání s Hospodinem ve snu bylo tak silné, že Jákob – před tím vyděšený na smrt z výhružek rozzuřeného bratra – „vykročil lehkým krokem a přišel do země synů Východu“.
Ten, kdo se setká nejen s příběhem Nejvyššího a Nejbližšího, ale s ním osobně – odchází teprve povznesen.
Krása setkávání u stolu doma, u přátel nebo s přáteli někde jinde, něco vyžaduje.
Nejsme jen konzumenty, ale také spolutvůrci přátelství.
Nestihneme-li třeba na návštěvu přinést dárek, nemáme-li třeba čas pomoci po hostině s úklidem, smíme k přátelům přijít. (Vynahradíme jim to jindy.)
Kdybychom se ale třeba nemohli před návštěvou vykoupat a patřičně se do společnosti obléknout, zůstali bychom doma, neodvážili bychom se přijít, necítili bychom se ve společnosti přátel dobře.
Rozumíme Ježíšovu podobenství (modelu) o svatbě a „rouchu svatebním“. /2
Vztahuje se na Boží království. A také na Večeři Páně.
Zváni, dokonce pod určitým nátlakem, jsou přivedeni „lidé z ulice“.
Bylo by ovšem drzé a opovrženíhodné, přišel-li by se někdo jen nacpat a napít a nezměnil-li by svůj život, svůj přístup k lidem, ke svatebčanům.
Máme a chceme být Ježíši užiteční, je pro nás ctí patřit mezi ty, kteří se mají stát nevěstou Beránkovou.
Máme a toužíme čistit, uzdravovat, budovat svůj vztah s druhými a vztahy mezi druhými.
Máme být zprostředkovateli domluvy a smíření mezi druhými, kteří se dostali do nedorozumění nebo sporu, máme být „tvůrci pokoje“.
Nepřipravovali jsme svatební hostinu, o našich svatebních darech nebo věnu nemůže být mnoho řeč. Jsme zadarmo pozvaní, z Milosti. Dokonce jsme dostali nové – svatební šaty. Neboť už nejsme hosty, smíme být nevěstou, byli jsme vzácným a vznešeným ženichem požádáni o ruku!
Ale nemáme mít na svatbě jen „nohy na trnoži“ – vzpomeňme na Ježíšovu matku, která si všimla, že na svatbě něco chybí, něco schází. „Ježíši, chybí jim „víno“ (radost, slavení je ohroženo), nedalo by se pro ně něco udělat?“ A hned nám radí: „Udělejte, co vám Ježíš řekne!“ /4
My už ovšem nejsme pouhými služebníky, my si s už v nějaké míře s Ježíšem rozumíme – protože se s námi baví, vyučuje nás. On s námi (se svou snoubenkou) už nějaký čas „chodil“.
Máme se stávat – spolu s druhými – jeho nevěstou, máme se stát – spolu s druhými – ochotnou a vnímavou manželkou. A Ježíš se nežení pro reprezentaci (s námi zatím moc parády nenadělá).
Jsme tu pro práci – to je pro nás čest. A protože nepracujeme sami (copak bychom sami zmohli?) – jsme tu pro spolupráci. (Držíme se s druhými za ruce.) Jsme tu jeden pro druhého a s druhými pro druhé. /3
Večeře Páně je hostinou hříšníků. Zván je každý! Jen by si strašně uškodil ten, kdo by přišel bez „svatebního roucha“, kdo by nerozhodl přijmout Ježíšova pravidla k soužití, kdo by nenarovnával své vztahy s druhými a neměnil svůj dosavadní život. /5
Kdo ví, na jakou slavnost byl pozván,
kdo nepřeslechl, že se máme stát manželkou Velikého krále,
kdo ví, jakou láskou miluje Manžel svou milovanou manželku,
kdo ví, že manželé mají být „jedno tělo a jedna duše“,
– ten prosí Ducha, aby jej proměnil s druhými (kterým podává obě ruce) na nové Ježíšovo tělo, vydávající se (s Ježíšem – hlavou) na záchranu dnešního světa.
Kdo tomu rozumí, je nadšen, že Ježíš dokáže spojit i ty, kteří se dříve spolu nenáviděli. /6
Kdo tomu rozumí, rád se na slavení svatby připraví (vykoupe se, navoní a oblékne si darované „svatební šaty“ – na kterých bohatý ženich nešetřil).
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,35
Kdo učiní to, co se sluší a patří k slavení svatby – odchází lehkým a radostným krokem.
----------------------------
Poznámky:
/1 Každý rok slavíme svátek Navštívení 31. května. V růženci se k tomu stále znovu a znovu vracíme.
Mariina modlitba „Velebí má duše Hospodina“ se v lidové zbožnosti neujala, vyžaduje přemýšlení.
/2 S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.
Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.
Poslal znovu jiné služebníky se slovy: „Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.
Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: „Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.“
Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“
On se nezmohl ani na slovo.
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Mt 22,1-14
/3 To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.
Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,12-17
/4 Srov. poznámku 3 minulé neděle: J 20,22-23
Lk 17,3b-4
/5 Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (to Nové Ježíšovo Tělo, rodící se z Ježíšovy obětavé a zachraňující lásky), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. (1 K 11,23-32
/6 I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.
Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě
. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11,1-9
Království Boží už začalo, mezi Ježíšovými učedníky byli nejrůznější lidé, původně nesmiřitelní
např. kolaborant Matouš a terorista Šimon Zélóta. Kdyby se potkali předtím, možná by tekla krev.
„Království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,21
„Vám je dáno znát tajemství Božího království …“ (Lk 8,10
„Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ (Lk 12,31
„Přijď tvé království (i skrze nás). Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6,10
Dobrý zážitek nás potěší a dodá chuť do života. Máme povinnost si obstarávat dobré zážitky.
Kdo objevil náboženský rozměr neděle, připadal by si bez něj chudý.
Na zázračném nasycení zástupů je mnoho „za zrakem“. (K té události jsme si něco už říkali.)
Je také určitým „podobenstvím“ k pochopení Ježíše jako Chleba (srov. J 6
. kap).
V červnu přicházejí některé děti poprvé ke Stolu Páně, potřebujeme si něco k Večeři Páně připomenout. My, dospělí, rodiče (a prarodiče) především máme uvádět děti také do bohatství práce a slavení s Ježíšem.
Hodně záleží na rodině, jestli je nám spolu doma dobře. Jestli děti zakoušejí, že jsou milováni – ne až za výkon.
Jestli si doma o Bohu vyprávíme, jestli si přejeme, aby s námi doma Bůh žil, jestli si všímáme, že s námi Bůh žije.
(Dýcháme, srdce nám tluče, ptáci zpívají, druzí se starají … i když si toho nevšímáme, ale jsme-li pozorní, uznáváme, že to vše je veliká krása a nesamozřejmost.)
Děti můžeme a máme vést k umění dívat se okolo, pozorovat vztahy a vše co je za naším zrakem a ostatními smysly. Můžeme je vést k otevřenosti, k radosti z poznávání, k žasnutí a zkušenosti, že vytrvalost přináší další zážitky.
Chceme-li jít někam do restaurace na dobré jídlo, víme, co je k tomu potřeba ...
Nechutenství musí být hrozné.
Být společně s lidmi, kteří nás nemají rádi nebo o nás nestojí, je ještě horší.
Bohoslužba má být krásným zážitkem.
Kdo neumí stolovat, nepochopí liturgii.
Podstatou stolování (i v kostele) je setkání přátel.
„Proč a co slavíme? Rád tě vidím. Mohu si k tobě sednout? Jsem tu pro tebe. Máš dobré místo? Dobrý výhled? Sedí se ti dobře? Na co máš chuť? Na co si připijeme? Mohu ti nabídnout příbor, pečivo …? Chceš si přisolit, přidat? Seď, já ti to podám. Povídej, rád ti naslouchám, jak se máš? … Potřebuješ něco?“
„Maminko, tys vařila, nádobí umyjeme my!“ Děkujeme druhým za jídlo, za společenství.
„Jsem rád, že jsi.“
„Co budeme teď dělat? Zahrajeme si něco? Kam půjdeme? Kdy a kde se zase sejdeme? …“
Naše děti jsou bohaté přátelstvím těch, kteří je mají rádi. Jedním z velikých projevů blízkosti je společné nedělní jídlo. (Neděle je naším nejpřednějším svátkem). Vnější přepych není nejpodstatnější. (Drtivá většina našich prarodičů neměla zbytečných hraček a nemuseli být méně šťastní než dnešní děti.)
Kdo se dožije 70 let, má z toho 10 let nedělí. Je uměním slavit neděli. Je nám dána k radosti.
Slavení se potřebujeme učit, je třeba si stále udržovat umění žasnout, vynalézat, být pružný a udržovat dobré tradice, aby byly živé. (Nuda je jak mlha vystupující z vyprázdněnosti.)
Všechno cenné něco stojí, kdo nepracuje, ať nejí.
Kdo rád slaví, ten se samozřejmě připraví.
Dá najevo druhým, že se těší …, je-li třeba, upraví si především vztahy (také se děsíte toho, kdyby vám bylo cítit z pusy? a co teprve ze srdce?).
Se slavením bohoslužby je to stejné. (Samozřejmě Bůh slouží nám, ne my jemu, on je velkorysý hostitel.)
Kdo má „chuť k jídlu“, „zdravý žaludek“, je zdravý i na duchu a nepřivodil si „nějakou dietu“, kdo „umí stolovat“, kdo přišel „v rouchu svatebním“ – ten si to užije.
Jen my Češi říkáme: „Jdu do kostela“, ostatní říkají: „Jdu do shromáždění“ (do církve, do sboru), „k lidem“, s kterými mě spojuje láska projevovaná Bohem nám všem bez rozdílu pohlaví, národnosti, majetku, vzdělání, společenského postavení, sexuální orientace, mentální úrovně,
velikosti provinění …“
Jdu mezi lidi, kteří jsou tímto velikým nezištným přátelstvím tak zasaženi, že si to vše (souhrnně tomu říkáme šalom – pokoj) nechceme nechat sami pro sebe ani jen pro naši partu. (Jako Otec, Syn a Duch.)
Při některém setkání potřebujeme, aby nás ten druhý vyslechl. Naše trápení může být tak veliké, že potřebujeme někoho, kdo je ochotný tu být jen pro nás.
Ale vrchol setkání a porozumění (i modlitby) nastane tehdy, jestliže – z překvapení nad velikostí setkání – zapomeneme na sebe a bytostně vnímáme krásu něčeho (třeba hudby) nebo krásu někoho, jeho přízeň, velikost, soucit, velkorysou přejícnost, odpuštění, ryzost jeho pozornosti, velikých nápadů a plánů …
Chlapi chodí do hospody, protože tam jsou uznávaní. Tam je nejméně náročná společnost.
Kde jsme víc uznávaní než v kostele? Jen to objevit.
Ocení to ten, kdo stojí o přátelství, o velké cíle a kdo je k práci.
Marie navštívila Alžbětu – už s Ježíšem. /1
Slýcháváme nebo sami říkáme: „Víš, kdo mě dnes navštívil?“
„Navštívila mě sousedka“.
„Navštívil jsem, byl jsem pozván …“
Vážíme si cenných setkání. Letohrad navštívili asi tři prezidenti a madam Albrightová,
Českou republiku navštívil papež.
Nás Ježíš (často) navštěvuje v mnohem větší míře než Alžbětu při jeho první návštěvě.
To nás může náramně a dlouho poznamenat!
„Tady byl Bůh a já, a já jsem to nevěděl,“ řekl praotec Jákob, když se probudil ze snu, ve kterém mu Bůh nabídl svou přízeň.
„Hospodine, takovou nabídku jako jsi mi nabídl ty, mi nemůže nabídnout nikdo!
Abys věděl, že o Tvé požehnání stojím, ze všeho, co mi dáš, ti odvedu poctivě desátky.“
„Kdybych to byl věděl, že na tomto místě jsi, Bože, to bych nespal, to bych vylezl na žebřík.“
My, jsme vyučeni nejen Jákobem, nejen jeho příběhem, jeho zkušeností s velkorysostí Boží a se spolehlivostí jeho slova, my se navíc necháváme vyučovat Ježíšem, máme zkušenost s jeho slovem, s jeho poctivostí a přátelstvím.
Za bdělého stavu slyšíme – a sami říkáme (nikdo nás k tomu nenutí): „Hle, Beránek boží …“ – tady a teď je tu Ježíš s námi a pro nás!
Dokonce vyznáváme: „Pane, tvé přátelství jsem si ničím nezasloužil, nejsem hoden …, ale jestli vyslovíš své slovo milosrdenství, budu se s tebou moci setkat a budu si toho nadosmrti považovat.“
Jákobovo setkání s Hospodinem ve snu bylo tak silné, že Jákob – před tím vyděšený na smrt z výhružek rozzuřeného bratra – „vykročil lehkým krokem a přišel do země synů Východu“.
Ten, kdo se setká nejen s příběhem Nejvyššího a Nejbližšího, ale s ním osobně – odchází teprve povznesen.
Krása setkávání u stolu doma, u přátel nebo s přáteli někde jinde, něco vyžaduje.
Nejsme jen konzumenty, ale také spolutvůrci přátelství.
Nestihneme-li třeba na návštěvu přinést dárek, nemáme-li třeba čas pomoci po hostině s úklidem, smíme k přátelům přijít. (Vynahradíme jim to jindy.)
Kdybychom se ale třeba nemohli před návštěvou vykoupat a patřičně se do společnosti obléknout, zůstali bychom doma, neodvážili bychom se přijít, necítili bychom se ve společnosti přátel dobře.
Rozumíme Ježíšovu podobenství (modelu) o svatbě a „rouchu svatebním“. /2
Vztahuje se na Boží království. A také na Večeři Páně.
Zváni, dokonce pod určitým nátlakem, jsou přivedeni „lidé z ulice“.
Bylo by ovšem drzé a opovrženíhodné, přišel-li by se někdo jen nacpat a napít a nezměnil-li by svůj život, svůj přístup k lidem, ke svatebčanům.
Máme a chceme být Ježíši užiteční, je pro nás ctí patřit mezi ty, kteří se mají stát nevěstou Beránkovou.
Máme a toužíme čistit, uzdravovat, budovat svůj vztah s druhými a vztahy mezi druhými.
Máme být zprostředkovateli domluvy a smíření mezi druhými, kteří se dostali do nedorozumění nebo sporu, máme být „tvůrci pokoje“.
Nepřipravovali jsme svatební hostinu, o našich svatebních darech nebo věnu nemůže být mnoho řeč. Jsme zadarmo pozvaní, z Milosti. Dokonce jsme dostali nové – svatební šaty. Neboť už nejsme hosty, smíme být nevěstou, byli jsme vzácným a vznešeným ženichem požádáni o ruku!
Ale nemáme mít na svatbě jen „nohy na trnoži“ – vzpomeňme na Ježíšovu matku, která si všimla, že na svatbě něco chybí, něco schází. „Ježíši, chybí jim „víno“ (radost, slavení je ohroženo), nedalo by se pro ně něco udělat?“ A hned nám radí: „Udělejte, co vám Ježíš řekne!“ /4
My už ovšem nejsme pouhými služebníky, my si s už v nějaké míře s Ježíšem rozumíme – protože se s námi baví, vyučuje nás. On s námi (se svou snoubenkou) už nějaký čas „chodil“.
Máme se stávat – spolu s druhými – jeho nevěstou, máme se stát – spolu s druhými – ochotnou a vnímavou manželkou. A Ježíš se nežení pro reprezentaci (s námi zatím moc parády nenadělá).
Jsme tu pro práci – to je pro nás čest. A protože nepracujeme sami (copak bychom sami zmohli?) – jsme tu pro spolupráci. (Držíme se s druhými za ruce.) Jsme tu jeden pro druhého a s druhými pro druhé. /3
Večeře Páně je hostinou hříšníků. Zván je každý! Jen by si strašně uškodil ten, kdo by přišel bez „svatebního roucha“, kdo by nerozhodl přijmout Ježíšova pravidla k soužití, kdo by nenarovnával své vztahy s druhými a neměnil svůj dosavadní život. /5
Kdo ví, na jakou slavnost byl pozván,
kdo nepřeslechl, že se máme stát manželkou Velikého krále,
kdo ví, jakou láskou miluje Manžel svou milovanou manželku,
kdo ví, že manželé mají být „jedno tělo a jedna duše“,
– ten prosí Ducha, aby jej proměnil s druhými (kterým podává obě ruce) na nové Ježíšovo tělo, vydávající se (s Ježíšem – hlavou) na záchranu dnešního světa.
Kdo tomu rozumí, je nadšen, že Ježíš dokáže spojit i ty, kteří se dříve spolu nenáviděli. /6
Kdo tomu rozumí, rád se na slavení svatby připraví (vykoupe se, navoní a oblékne si darované „svatební šaty“ – na kterých bohatý ženich nešetřil).
„Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,35
)
Kdo učiní to, co se sluší a patří k slavení svatby – odchází lehkým a radostným krokem.
----------------------------
Poznámky:
/1 Každý rok slavíme svátek Navštívení 31. května. V růženci se k tomu stále znovu a znovu vracíme.
Mariina modlitba „Velebí má duše Hospodina“ se v lidové zbožnosti neujala, vyžaduje přemýšlení.
/2 S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.
Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.
Poslal znovu jiné služebníky se slovy: „Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!“ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.
Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: „Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.“
Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: „Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?“
On se nezmohl ani na slovo.
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Mt 22,1-14
)
/3 To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.
Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,12-17
)
/4 Srov. poznámku 3 minulé neděle: J 20,22-23
; Mt 5,23-26
; Mt 18,15-18
;
Lk 17,3b-4
; Mt 6,12
; Lk 6,38
/5 Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“
Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (to Nové Ježíšovo Tělo, rodící se z Ježíšovy obětavé a zachraňující lásky), jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. (1 K 11,23-32
)
/6 I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.
Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě
. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11,1-9
)
Království Boží už začalo, mezi Ježíšovými učedníky byli nejrůznější lidé, původně nesmiřitelní
např. kolaborant Matouš a terorista Šimon Zélóta. Kdyby se potkali předtím, možná by tekla krev.
„Království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,21
)
„Vám je dáno znát tajemství Božího království …“ (Lk 8,10
).
„Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.“ (Lk 12,31
)
„Přijď tvé království (i skrze nás). Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ (Mt 6,10
)