Slavnost Seslání Ducha Svatého

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jer 8,11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11; 1 Kor 12,3b-7.12-13; Jan 20,19-23
Datum: 23. 5. 2010
Slavíme Slavnost Seslání  Ducha svatého. 

Ježíš nám nabízí  svého Ducha – „Parakléta“ ( Průvodce, nikoliv jen Utěšitele), který je ochoten nás uvést do veškeré pravdy a který nás chce obdarovat svými dary.  

Základem všech božích darů  je „Šalom“. Připomeňme si něco k jeho významu, k našemu pozdravu při liturgii a hlavně k programu „tvůrců pokoje“. (Nedávno jsem podotkl, copak asi děti z našeho pozdravování se při bohoslužbě, vyčtou?)
 

V Češtině nemáme odpovídající  název. Slovo „pokoj“ je nevýstižné. 

„Dej mě pokoj (netrap mě)“, „Už ti dám pokoj, (už tě nebudu trápit)“ …

Naše „mír“  je málo (ve staroslověnštině znamenal svět), přes půl století u nás nebyla válka, ale k šalomu máme daleko.

Řekové mají „eiréné“, to je stav mezi dvěma válkami, doba klidu zbraní, čas přípravy na válku, protože boj byl pro Řeky ctností. „Pax“ poskytoval svobodným Římanům určitou právní jistotou, ta se ale netýkala např. otroků.

Semité mají šalom (i islám používá pozdrav: „Pokoj tobě, pokoj vám“).    

Už „starozákonní  šalom“ znamenal život v přátelství s lidmi i s Bohem.

Život ve spravedlnosti Boží (podle božích přikázání) neobnášel jen nezůstat druhým něco dlužen, ale vedl k budování dobrých vztahů a velkorysosti k nepřátelům. Melchizedech a Šalomoun jsou typem vládce pokoje. 

Mesiáš je „Knížetem pokoje“  pro všechny. /1  

Pokoj není něco bezbřehého, není postojem „dobráků“. Má pevné „tvary“. Není pokoje bez spravedlnosti (srov. Ž 72,3-7Ž 85,9-11; a na mnoha dalších místech).

K pokoji patří odhalení falešných proroků, svádějících lid k jakýmkoliv modlám (srov. např. Jr 6,14 ;  Jr 8,11.15;   Mich 3,5). Tito škůdci budou vyloučeni z pokoje (srov. např. Iz 57,14-21).  
 

„Ježíšův šalom“ má ještě větší obsah. Ježíš osobně ukazuje, co jeho království pokoje obnáší – jaký je jeho program, co znamená být „tvůrcem pokoje“ a jak se s tímto darem pracuje.

 

Ježíš nejen vyučuje, ale na svém jednání nám ukazuje, jak se v jeho partě – v jeho království pokoje – máme chovat k sobě navzájem, jak jednat s dalšími lidmi. Evangelia o tom mluví od horského kázání až po Ježíšovo mytí nohou a jeho Velikonoce. /2

Ježíšova osobnost nás nadchla, proto vděčně přijímáme dar jeho Ducha, který je ochoten se nám věnovat a vše nás naučit.  

Ježíšovy Velikonoce všechno neuvěřitelně dovršily.

Bůh nám Ježíše o Velikonocích znovu daroval – vzkříšeného.  Ježíš nám  – přes trpkou zkušenost s námi – nabízí neztenčené přátelství. I velkým provinilcům. I těm, kteří jej zavraždili. I svým přátelům, kteří se jako přátelé vždy nechovali (někdy byli tvrdohlaví, někdy svévolní, někdy se snažili Ježíšem manipulovat, po jeho zatčení zbaběle utekli a přestali věřit, že je Mesiášem).

Ježíš se slitovává  nad všemi, kteří se ve svědomí trápí, jeho šalom je balzámem na bolavé srdce každého. Těší nás, provinilé, odpouští nám, nedegraduje nás, dál s námi počítá, povzbuzuje nás, abychom se ze svých chyb poučili.
 

To vše nás ovlivňuje, zasahuje do našeho jednání. Zakoušíme to, co slovy vyznáváme ve Vyznání víry: 

     Za základě vlastní zkušenosti důvěřujeme Synu Božímu, který nám ukazuje Otce, těší nás, pozvedá padlé, uzdravuje, odpouští, dal za nás život, prošel ponížením potupné smrti, byl pohřben, vstal z mrtvých a sedí po pravici Otcově.

     Na základě Ježíšova hodnověrného příslibu a své zkušenosti chceme důvěřovat Duchu svatému, 

který z nás vytváří  církev (království pokoje) pro všechny, věřit v možnost odpuštění hříchů všem, vzkříšení mrtvých a život věčný.

    Chceme připravovat Ježíšův druhý příchod, chceme přispět svým dílem k dovršení dobra, k životu v Boží rodině. 

Zná někdo většího program pro lidstvo?  

K tomu je třeba si stále porovnávat své představy s Ježíšovou představou o jeho království pokoje.  

V Letohradě jsme měli minulý týden Svatojánskou pouť. Povídala jedna mladá babička: „Milánkovi je už pět, tomu na pouť tisícikoruna nestačí“. Nepohoršuji se, každý si může poctivé peníze svobodně utrácet, já utrácím hodně za knížky. Ale i církev je znovu sváděna k velkolepým podívaným. V tom nemůžeme světu konkurovat, nemáme tolik peněz a Ježíš pro nás má jiný program.  Před okny fary na náměstí se zrovna chystá velkolepá podívaná.  Dvě jakési obrovské automobilové obludy budou prý jezdit po vracích aut, projíždět ohněm … Lidí přijde mnohonásobně víc, než na koncert.

Náš úkol je jiný. Ježíš prošel jen jednou určitou „dobovou parádou“  – vjezdem do Jeruzaléma (až když bylo rozhodnuto, že bude zlikvidován). Ale ani ze svého nanebevstoupení neučinil letecký den.
 

Největším darem ducha je to, co se někomu může zdát obyčejné, s čím se ale můžeme setkat doma, v práci i na ulici – Bible tomu říká „láska“.

Soužití s nejbližšími je největším uměním a největším darem Ducha svatého. Ježíš nás posílá, aby se nikdo necítil sám, aby nikdo nepostrádal smysl života a radost. „Kdo zachrání jednoho člověka, jakoby zachránil celý svět“.

Potěšit smutného, pomoci potřebnému, ukázat hledajícímu cestu k Božímu přátelství je víc než nějaká paráda.

Slavení má smysl (Ježíš nás ke slavení vede), ale slavení má být podložené životní praxí, aby (z naší strany) nebylo prázdným nebo červivým oříškem.  

Už Tridentský katechismus připomíná jak se připravit na Večeři Páně: „Nejprve se rozpomeň, zda žiješ v přátelství se všemi bližními a jestli je upřímně miluješ“. 

Tomu, kdo se nechává  vyučovat Ježíšem, „bude Duch svatý připomínat, co Ježíš řekl“ (srov. J 14,26)    

Mimo jiná i tato slova: 

     „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. (Ta slova jsou určena všem, nejen zpovědníkům.)

     „Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře“. (Mt 5,23-26)

     „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si říci, získal jsi svého bratra“ srov. Mt 18,15-18. (To je pravidlo zdvořilého a láskyplného napomenutí.)

     „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát za tebou přijde s prosbou: ,Je mi to líto´, odpustíš mu!“  Lk 17,3b-4  (To je nutná podmínka k odpuštění.)

     „Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“. (Srov. Lk 6,38)   

Přijmeme-li všechno toto dobrodiní, nebude nám zatěžko jednat podobně s druhými. Nejde o bezchybnost, jde o přijmutí pravidel. Pak budeme spolutvůrci Ježíšova pokoje.
 

Nedávno za mnou přišlo jedenáctileté  děvče s prosbou o „zpověď“. Ještě nikdy svátost smíření neslavila, jen párkrát ji prý vzala babička o prázdninách na Slovensku do kostela. Nedopustila se ničeho hrozného. Chce chodit na náboženství a na bohoslužby. Uvidíme, zda jí to vydrží, a jestli to krásné čisté a upřímné děvče my dospělí nezkazíme. Copak na nás v kostele uvidí?
 

Jestlipak vycítí, nakolik jsou naše modlitby poctivé, včetně té: „Otče náš, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili(!)  těm, kdo se provinili proti nám. (Srov.  Mt 6,12-15)

Zdalipak na našem jednání  uvidí, že o sebe vzájemně stojíme? (Jestlipak třeba uvidí, že si při bohoslužbě sedáme k sobě, že naše vzájemná blízkost je pro nás víc než lpění na svém místě v kostele?

Jestlipak se nám podaří jí ukázat, že „si vážíme jeden druhého více než sebe“ (srov. Fp 2,3), že se nepomlouváme a hájíme čest druhého? Jestlipak z našeho jednání pozná, že víme o své důstojnosti dětí božích a že věříme Ježíšovým slovům, že největší oslavou Boha je dobré jednání s druhými („cokoliv jste prokázali komukoliv, jako byste prokázali mě“)?
 

Jestlipak se jí zalíbí  „pozdravení pokoje“?

Řekneme jí, že Ježíšův Pokoj (šalom) je největším darem božím. Je souhrnem všeho obdarování. Je harmonií, přátelstvím se sebou samým, s druhými lidmi, s Bohem, celou přírodou a obsahuje i odpuštění a smíření. Jestlipak vycítí, že pozdravení pokoje pro nás není hrou, natož přetvářkou? Že vychází z přátelství Ježíšova, které nás přetváří do jeho podoby.

Není hlubšího a většího pozdravu. Všiml jsem si, jak to děvče umí podat ruku. Hned jsem si vzpomněl na Ježíšovo: „Oko do duše okno“. 

Jestlipak děvčeti objevíme, že tento pozdrav je upřímným vyznáním: „Chci s tebou jednat jako s Ježíšem, chci s tebou jednat jako by s tebou jednal Ježíš. A jestlipak ocení, že můžeme tykat Bohu a při liturgii tykat i jeden druhému, papežovi a biskupovi?

Nebude to v kostele jen „jako“?  

Přál bych jí, aby poznala, jaké to je, když  nás – v našem společenství Ježíšových učedníků – Duch Ježíšův a Duch Otcův uvádí do veškeré pravdy (srov. J 16,13). 

(Vadí mně zbytečné  používání cizích slov, když máme česká pojmenování. Ale skoro bych byl pro, aby se při liturgii místo slova „pokoj“ používalo „šalom“. Převzali jsme i jiná (Amen, Aleluja …).
 

-----------

Poznámky:

                /1      Narodí  se nám dítě, bude nám dán syn, na jehož  rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." Iz 9,5   

    I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní  proudit všechny pronárody.  Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.  On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. (Iz 2,2-4)

    I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů  vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.  Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.  (Iz 11,1-9)  

                     Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa. I na poušti bude přebývat právo a v sadu se usídlí spravedlnost. Spravedlnost vytvoří pokoj, spravedlnost zajistí klid a bezpečí navěky. Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku, i kdyby na les spadlo krupobití a město bylo srovnáno se zemí. Blaze vám, kteří budete osévat zemi všude zavlažovanou a necháte volně běhat býka a osla. (Iz 32,15-20)
 

                  /2     Do velikonoční  události patří:  Ježíšova smrt (láska a obětavost až  na smrt),

                                                                            vzkříšení,

                                                                            nanebevstoupení, 

                                                                            seslání Ducha (s obdarováním jeho darů).

Ježíšovými Velikonocemi nastává konečné vylití Ducha. (Srov. J 19,3.34J 7,38;   J 6,56J 19,30J 20,20.23