Slavnost Nanebevstoupení Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,22-40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,1-11
Datum: 16. 5. 2010
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 2,22-40 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,1-11
; Ef 1,17-23
; Lk 24,46-53
Datum: 16. 5. 2010
V Letohradě máme poutní slavnost se sv. Janem Nepomuckým. /1
Můžeme také slavit 7. neděli velikonoční. – Poslední lekce Ježíšova vyučování zaznamenané u
Janovy 14.-17. kap. jsou vrcholnými texty Bible (i světové literatury).
Bez předchozích biblických lekcí jim ale neporozumíme (včetně „Mojžíšovy základní školy“).
Porozumění s Bohem jsou pro život ještě důležitější než volby! /2 Všechno chce svůj čas.
Zvolil jsem texty z Nanebevstoupení.
Ježíšovými Velikonocemi vrcholí Ježíšův pozemský život a Boží vstřícnost k nám lidem.
(O tom se jiným úctyhodným náboženstvím ani nesní.) /3
Ježíšovými Velikonocemi nastává konečné vylití Ducha. /4
Do velikonoční události patří: Ježíšova smrt (láska a obětavost až na smrt),
vzkříšení /5,
nanebevstoupení,
seslání Ducha (s obdarováním jeho darů).
Abychom tomuto celku vůbec porozuměli (a pak to mohli přijmout a zabudovat do svého života), promýšlíme postupně jednu událost za druhou (jako když pan učitel při hodině fyziky ukázal skrz skleněný hranol rozklad světla na barevné spektrum).
Připomeňme si, co pro nás nanebevstoupení Ježíše znamená.
Naplnil poslání, kvůli kterému přišel.
Udělali jsme s Ježíšem dostatečně velikou dobrou zkušenost – Bohu můžeme důvěřovat, známe cestu, brána je otevřená.
Nanebevstoupení je potvrzením pravosti Ježíše z Nazareta.
Bůh se zastal svého syna, nedopustil, aby nad ním navždy zvítězila smrt, nenávist a hřích.
Odsouzeného a poplivaného rehabilitoval, poníženého povýšil – na místo po své pravici – na místo, které mu od vždy patří. (My jsme se přesvědčili, že to místo mu právem náleží.)
Nanebevstoupení je tedy Otcovým oslavením Ježíše před námi a pro nás (Otec si jej vážil stále).
Velice se nám ulevilo, oddechli jsme si, těžko snášíme nespravedlnost spáchanou jinými. Nespravedlnost, kterou my spácháme na jiném, to je teprve neunesitelné, to je na sebevraždu.
Nanebevstoupení Ježíše je pro nás pozváním. Ježíš nás předešel k Otci, vidíme, kam jsme zváni.
Ježíš nám „drží“ u Otce místo. Máme se na co těšit: „Tomu, kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn“. (Zj 3,21
To je neuvěřitelné! My, lidé s hříšnou minulostí, se můžeme dostat až na boží trůn.
(V čem spočívá nebeské kralování, co činí někoho králem, víme, cestu na boží trůn známe. /6 )
Ježíšovo nanebevstoupení je pro nás obdarováním.
Ježíš řekl vše, co jsme potřebovali slyšet (byl by rád řekl ještě víc, ale pro natvrdlost učedníků to nestačil probrat /7).
Ježíš vykonal vše, co měl vykonat.
Každé Ježíšovo slovo, každé gesto, každá pozornost a služba kterémukoliv člověku, s kterým se Ježíš setkal – to vše je pro nás životně důležité. Proto Bůh zařídil, aby to vše bylo pečlivě napsáno! Pod dohledem Ducha!
Jsme odpovědní za toto jedinečné obdarování. /8
Na Ježíšově životě vidíme: jak si Bůh cení člověka a jak s ním jedná,
jak si Bůh představuje pěkný život člověka,
jakým požehnáním můžeme být pro druhé.
Díky tomu všemu se můžeme uskutečnit jako milované děti. /9
Proto je pro nás nanebevstoupení i odkazem. Ježíš se nám úplně daroval. /10
Nanebevstoupením jsme mnoho získali. Preface k Slavnosti Nanebevstoupení výstižně říká:
„Ježíš, Král slávy, vítěz nad hříchem a přemožitel smrti, vyzdvižen nad nebesa, usedl po Boží pravici. Andělé žasnou, že člověk je soudcem světa a pánem vesmíru. A my se radujeme, že Tvůj Pomazaný, Bože, nepřestal být jedním z nás, že je náš prostředník u tebe a zůstává mezi námi. My k němu patříme na věky a skrze něho se jednou naplní náš život v tobě. Proto tě celý vesmír oslavuje a všechno tvorstvo ti zpívá novou píseň. I my se přidáváme svým životem k chvále nebeských zástupů …“
Nanebevstoupení Ježíše je příslibem pro nás. Hlava církve je už u Otce. Když vejde při porodu hlavička na světlo boží, je vyhráno.
A přece nám něco chybí! Proč s námi Ježíš nezůstal a nesetkává se s námi tak, jako nějaký čas po vzkříšení s apoštoly? Nemohl by se i nám alespoň občas ukázat?
Proč odešel? Proč jej nevidíme?
Zřejmě by rád zůstal. Proto přece znovu přijde. A máme možnost, že s námi jednou delší čas pobude – aby dovršil, co začal, aby se ukázalo, že boží království na zemi není utopií, která se nepovedla.
Proč tedy nezůstal?
Kdo by nepřivítal, kdyby Ježíš uzdravoval naše nemocné? Líbilo by se mi, kdybych si s ním mohl přímo konzultovat své otázky.
Jenže co by tady dělal? Zatím o něj mnoho nestojíme. K čemu bychom jej pustili? K čemu jej pouštíme? Kde a kdy s ním počítáme? /11
Ani apoštolové (po seslání Ducha svatého) na Ježíše úplně nedali. Kdo čte Skutky apoštolské, narazí na to. O pozdější historii to platí ještě více. /12
Nečteme Písmo pozorně (opakujeme chybu židů). „Když apoštolové při nanebevstoupení Ježíše upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli:
,Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,10-11
Druhý příchod Mesiáše si představujeme podobně jako židé Ježíšovy doby: Na „bílém koni“ a s pohádkovým mečem: „Všem nepřátelům hlavy dolů“!
Ježíš nepřišel ani poprvé v královském nebo velekněžském hávu. I po vzkříšení na sebe bral pokaždé jinou podobu. Stejně to bude i při jeho druhém příchodu.
Kdyby mezi námi chodil ustrojený jako král nebo papež, lidé by se před ním plazili a líbali mu botu. Vždy přichází obyčejně, nenápadně jako náš soused (nebo sousedka) – aby se zjevilo myšlení lidských srdcí – co v kom je. (Srov. Lk 2,34-35
Ježíš je moudrý, neposkytne nám další kázání, dokud nezpracujeme to, co nám řekl.
My kazatelé nemusíme žádná kázání vymýšlet. Máme být průvodci Božích slov (ani všechno nestačíme objasnit).
Všichni máme naslouchat Duchu svatému, dovolit mu, aby nám připomínal Ježíšova slova (proto máme po ruce celou Bibli) a mohl nás uvádět do veškeré pravdy, abychom vynášeli z pokladu Božího zjevení věci nové i staré.
Druhý příchod Mesiáše nemáme očekávat, jako když na nádraží čekáme na vlak. Máme jej připravovat (!) – (tak už mluví nové eucharistické modlitby – na rozdíl od těch prvních čtyř).
Ježíšovo nanebevstoupení je tedy darem, varováním i výzvou.
Tou lepší možností je obracení se (stálé) k Ježíšovým slovům.
--------------------------
Poznámky:
/1 Vážíme si soudců (už zesnulých) Otakara Motejla, Vladimíra Klokočky a Vojtěcha Cepla. Jan Nepomucký
(1340-1393) nebyl menší osobností.
Je nejznámějším Čechem ve světě, u nás dlouho pomlouvaný. Syn německého rychtáře Welflina z Pomuku a možná české matky. Je příkladem dobrého soužití různých národností a státním úředníkem (notářem) sloužícím lidem k dosažení práva. Pečlivým farářem u sv. Havla v Praze. Výborným studentem a oblíbeným rektorem zaalpských studentů university v Padově v r. 1386. Moudrým právníkem, generálním vikářem věrným svému arcibiskupovi. Zastáncem manželských práv, statečným křesťanem, umučeným státní mocí, patronem mučených a nespravedlivě pronásledovaných (já jsem začal objevovat jeho velikost právě v době výslechů StB). Jan je hlavním patronem Čech a druhým patronem královéhradecké diecéze.
Nová historická bádání ukázala Jana Nepomuckého – oproti vybájeným tvrzením některých svatojánských legend nebo naopak hanobících pomluv – v novém světle.
Sláva českého království dosáhla vrcholu, když se český král Karel IV. stal římským císařem. Z Prahy vybudoval nejvýznamnější a nejvýstavnější město Evropy, její univerzita byla věhlasným místem vědeckého poznání. Povýšením pražského biskupství na arcibiskupství se Čechy staly samostatnou církevní provincií. Tento vrchol slávy českého království však netrval dlouho. Zatímco si Karel IV. za své rádce uměl vybrat mimořádné a charakterní osobnosti, Václav IV. se obklopil pochlebujícími milci pochybného života.
Synové úspěšných otců nemívají lehké postavení a děti bohatých rodičů nemívají jednoduchý život, rodiče se jim často snaží příliš ulehčovat život. To potkalo Václava IV. Byl rozporuplnou postavou. Dostalo se mu skvělého vzdělání, byl milovníkem umění, vybudoval jednu z nejslavnějších knihoven své doby, nechal pořídit nádherné rukopisy se skvostnými vyobrazeními, ale místo kázně a pevnosti nad sebou neodolal svým vášním. Nezřízeně pil, neovládal svůj hněv, vybíjel se na druhých, jeho krutost vícekrát vyústila ve zločin. Jako vladař používal silácká slova, ale nedokázal dostát spravedlnosti ani ve vlastním životě, natož při správě země. Dvakráte byl vězněn vlastní šlechtou. Ve své družině měl kata (říkal mu „kmotříčku“), ochotného k mučení lidí bez řádného soudu, sám vícekrát mučil nevinné.
Královu první ženu milovanou Johanku zadávila králova doga. Druhá žena Žofie Bavorská byla jednou z nejkrásnějších žen své doby, ale král se s ní časem chtěl rozvést, obviňoval ji, že mu nedává děti (neplodný byl on).
Jan nebyl zpovědníkem královny, jak mylně líčí svatojánské legendy. Ale královna se potřebovala poradit ohledně rozvodu připravovaného Václavem IV. V Janovi našla vynikajícího právníka, navíc nepatřícího ke králově straně. Dá se předpokládat, že se s Janem radila v rámci zpovědi, aby měla jistotu naprosté důvěrnosti.
Václav IV. vládl svévolně, na významná místa státní správy dosazoval své milce. I na církevní místa vnucoval arcibiskupovi Janu z Jenštejna lidi často nemorální. Arcibiskup hájil zákonnost a nezávislost církve a vystupoval proti různým zločinům. Například proti pogromu na pražské židy, ve kterém zahynulo kolem 3.000 lidí nebo proti zločinům králova milce královského komořího Zikmunda Hulera. Král chtěl omezit postavení arcibiskupa odtrhnutím značného území od pražské arcidiecéze a založením nové diecéze. Sídlem biskupství chtěl udělat Kladrubský klášter. Čekal na to, až zemře starý kladrubský opat Racek, počítal s tím, že za biskupa vnutí papeži svého člověka. Záměr mu nevyšel. Zatímco král lovil jeleny, opat Racek zemřel a řeholníci si zvolili nového opata. Generální vikář Jan volbu podle práva potvrdil. Král se vše dozvěděl až po návratu z lovu. Rozběsnil se a na útržek papíru napsal: „Ty, arcibiskupe, vrať mi můj hrad Roudnici (majetek pražských arcibiskupů) a jiné mé hrady a kliď se mi z mé české země! A pokusíš-li se o něco proti mně a mým lidem, chci tě utopit a spory uklidnit. Do Prahy přijeď.“
Arcibiskup, přemluven královými vyslanci, přijel. Prvé jednání, při němž král nebyl, vypadalo slibně. Druhého dne se králova družina setkala s družinou arcibiskupovou na ulici u Malostranské věže. Slovní střet vyvrcholil rozkazem krále k zatčení arcibiskupa Jenštejna. Tomu se podařilo uprchnout, zatčeni byli čtyři arcibiskupovi lidé. Dva byli mučeni. Václav IV. si na Janu Nepomuckém vylil vztek, osobně jej mučil. Chtěl od něj zvědět úmysly arcibiskupovy a postoje královny k rozvodu, který král připravoval.
Jan mučení nepřežil. Prof. Vlček, známý antropolog a patolog, při podrobném zkoumání Janovy kostry v 80. letech minulého století zjistil, že Jan zemřel na následky mučení, zjistil, že mu při mučení propálili bok až do dutiny břišní. Do Vltavy bylo vhozeno už jen mrtvé tělo.
Arcibiskup zakrátko opustil vlast a hájil se proti králi v Římě. Tam – ve vyhnanství – také zemřel. Václav IV. byl zbaven říšského trůnu; nejen pro vraždu Jana Nepomuka.
/2 Jedna mladá paní se před časem dostala na naše web. farní stránky. Před pár dny jsem si s ní hodinu telefonoval. Je obdivuhodná, poctivá a umí přemýšlet. Není pokřtěná, ale snaží se porozumět Bibli. Mají čtyři děti, tak nemá času nazbyt, ale v noci při kojení promýšlí biblické texty a komentáře k nim. Chce svým dětem předat to nejdůležitější pro život. (Posteskla si, jak jsme my křesťané často neochotní, omílající náboženské fráze a jak nesrozumitelný jazyk používáme. Stejně píše i jedna 92letá paní.)
/3 Někteří křesťané se nevzdělávají a není divu, že se nechají uhranout vším možným z pohanství. Podobají se pošetilému člověku z pohádky, který „měnil, měnil, až vyměnil“ (místo hroudy zlata mu nakonec zůstala jen jehla – a tu pak ztratil v kupce sena).
/4 Srov. J 19,3.34
O Letnicích byl Duch dán význačným způsobem, a i pak je stále nabízen a dáván …
/5 K daru zmrtvýchvstání patří také Ježíšovo vyhledání učedníků (přesto, že se učedníci před tím k němu jako přátelé nezachovali).
/6 Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. (Lk 22,26
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,14.15
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele. (J 15,12-13
/7 Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. (J 8,43
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. (J 16,12-13
/8 Dary nás nesvazují, ale zavazují. Je třeba s nimi hospodařit, nechat je ležet ladem.
Veliké množství lidí nám jednou řekne: „Vy jste se měli, že jste uměli číst a psát.“ Středověcí lidé řeknou: „Vy jste měli doma Bibli? Za našich dob měla cenu statku. To vám přejeme, že jste si v ní mohli do sytosti číst ...“
/9 Můžeme si osvojit jednání Božích dcer a synů. Ježíš si získal naše srdce, Zamilovali jsme si ho, chceme se mu podobat. Proto při Večeři Páně prosíme, aby nás Duch svatý proměňoval do jeho podoby, abychom čím dál víc přijímali Ježíšův způsob myšlení mluvení a jednání. Už víme, že podmínkou k tomu je porozumět Ježíšovu vyučování.
/10 Často skuhráme nad dědictvím po Adamovi („Bože, neraď a nemontuj se nám do života.“)
Proč tak málo žijeme z dědictví po Abrahámovi, Mojžíšovi, Eliášovi a Ježíšovi?
/11 Židé při obřízce nechávají volné křeslo pro Eliáše, věří, že je přítomen. Při velikonoční večeři nalévají jeden pohár Mesiáši a nechávají otevřené dveře, přejí si, aby co nejdříve přišel.
/12 Církev jsme přestavěli podle modelu římského státu, přesto, že Ježíš ji budoval na modelu rodiny. Evangelium jsme vyměnili za právo. Ježíšových slov nedbáme. Jak to, že některé vůdčí církevní osoby dovolili šíření víry mečem a ohněm. Někteří dovolili mučení. Někteří bez řádného soudu prohlašovali druhé za kacíře (včetně židů). Atd.
Proč je církev dvouhlavá? Tvrdíme, že papež je viditelnou hlavou církve.
Římský biskup je první mezi biskupy! Nejde jen o ekumenismus, ale o úctu k Ježíšovým názorům a jeho přáním. Stojí za pečlivé přečtení kap. Ef 2
Můžeme také slavit 7. neděli velikonoční. – Poslední lekce Ježíšova vyučování zaznamenané u
Janovy 14.-17. kap. jsou vrcholnými texty Bible (i světové literatury).
Bez předchozích biblických lekcí jim ale neporozumíme (včetně „Mojžíšovy základní školy“).
Porozumění s Bohem jsou pro život ještě důležitější než volby! /2 Všechno chce svůj čas.
Zvolil jsem texty z Nanebevstoupení.
Ježíšovými Velikonocemi vrcholí Ježíšův pozemský život a Boží vstřícnost k nám lidem.
(O tom se jiným úctyhodným náboženstvím ani nesní.) /3
Ježíšovými Velikonocemi nastává konečné vylití Ducha. /4
Do velikonoční události patří: Ježíšova smrt (láska a obětavost až na smrt),
vzkříšení /5,
nanebevstoupení,
seslání Ducha (s obdarováním jeho darů).
Abychom tomuto celku vůbec porozuměli (a pak to mohli přijmout a zabudovat do svého života), promýšlíme postupně jednu událost za druhou (jako když pan učitel při hodině fyziky ukázal skrz skleněný hranol rozklad světla na barevné spektrum).
Připomeňme si, co pro nás nanebevstoupení Ježíše znamená.
Naplnil poslání, kvůli kterému přišel.
Udělali jsme s Ježíšem dostatečně velikou dobrou zkušenost – Bohu můžeme důvěřovat, známe cestu, brána je otevřená.
Nanebevstoupení je potvrzením pravosti Ježíše z Nazareta.
Bůh se zastal svého syna, nedopustil, aby nad ním navždy zvítězila smrt, nenávist a hřích.
Odsouzeného a poplivaného rehabilitoval, poníženého povýšil – na místo po své pravici – na místo, které mu od vždy patří. (My jsme se přesvědčili, že to místo mu právem náleží.)
Nanebevstoupení je tedy Otcovým oslavením Ježíše před námi a pro nás (Otec si jej vážil stále).
Velice se nám ulevilo, oddechli jsme si, těžko snášíme nespravedlnost spáchanou jinými. Nespravedlnost, kterou my spácháme na jiném, to je teprve neunesitelné, to je na sebevraždu.
Nanebevstoupení Ježíše je pro nás pozváním. Ježíš nás předešel k Otci, vidíme, kam jsme zváni.
Ježíš nám „drží“ u Otce místo. Máme se na co těšit: „Tomu, kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn“. (Zj 3,21
)
To je neuvěřitelné! My, lidé s hříšnou minulostí, se můžeme dostat až na boží trůn.
(V čem spočívá nebeské kralování, co činí někoho králem, víme, cestu na boží trůn známe. /6 )
Ježíšovo nanebevstoupení je pro nás obdarováním.
Ježíš řekl vše, co jsme potřebovali slyšet (byl by rád řekl ještě víc, ale pro natvrdlost učedníků to nestačil probrat /7).
Ježíš vykonal vše, co měl vykonat.
Každé Ježíšovo slovo, každé gesto, každá pozornost a služba kterémukoliv člověku, s kterým se Ježíš setkal – to vše je pro nás životně důležité. Proto Bůh zařídil, aby to vše bylo pečlivě napsáno! Pod dohledem Ducha!
Jsme odpovědní za toto jedinečné obdarování. /8
Na Ježíšově životě vidíme: jak si Bůh cení člověka a jak s ním jedná,
jak si Bůh představuje pěkný život člověka,
jakým požehnáním můžeme být pro druhé.
Díky tomu všemu se můžeme uskutečnit jako milované děti. /9
Proto je pro nás nanebevstoupení i odkazem. Ježíš se nám úplně daroval. /10
Nanebevstoupením jsme mnoho získali. Preface k Slavnosti Nanebevstoupení výstižně říká:
„Ježíš, Král slávy, vítěz nad hříchem a přemožitel smrti, vyzdvižen nad nebesa, usedl po Boží pravici. Andělé žasnou, že člověk je soudcem světa a pánem vesmíru. A my se radujeme, že Tvůj Pomazaný, Bože, nepřestal být jedním z nás, že je náš prostředník u tebe a zůstává mezi námi. My k němu patříme na věky a skrze něho se jednou naplní náš život v tobě. Proto tě celý vesmír oslavuje a všechno tvorstvo ti zpívá novou píseň. I my se přidáváme svým životem k chvále nebeských zástupů …“
Nanebevstoupení Ježíše je příslibem pro nás. Hlava církve je už u Otce. Když vejde při porodu hlavička na světlo boží, je vyhráno.
A přece nám něco chybí! Proč s námi Ježíš nezůstal a nesetkává se s námi tak, jako nějaký čas po vzkříšení s apoštoly? Nemohl by se i nám alespoň občas ukázat?
Proč odešel? Proč jej nevidíme?
Zřejmě by rád zůstal. Proto přece znovu přijde. A máme možnost, že s námi jednou delší čas pobude – aby dovršil, co začal, aby se ukázalo, že boží království na zemi není utopií, která se nepovedla.
Proč tedy nezůstal?
Kdo by nepřivítal, kdyby Ježíš uzdravoval naše nemocné? Líbilo by se mi, kdybych si s ním mohl přímo konzultovat své otázky.
Jenže co by tady dělal? Zatím o něj mnoho nestojíme. K čemu bychom jej pustili? K čemu jej pouštíme? Kde a kdy s ním počítáme? /11
Ani apoštolové (po seslání Ducha svatého) na Ježíše úplně nedali. Kdo čte Skutky apoštolské, narazí na to. O pozdější historii to platí ještě více. /12
Nečteme Písmo pozorně (opakujeme chybu židů). „Když apoštolové při nanebevstoupení Ježíše upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli:
,Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,10-11
)
Druhý příchod Mesiáše si představujeme podobně jako židé Ježíšovy doby: Na „bílém koni“ a s pohádkovým mečem: „Všem nepřátelům hlavy dolů“!
Ježíš nepřišel ani poprvé v královském nebo velekněžském hávu. I po vzkříšení na sebe bral pokaždé jinou podobu. Stejně to bude i při jeho druhém příchodu.
Kdyby mezi námi chodil ustrojený jako král nebo papež, lidé by se před ním plazili a líbali mu botu. Vždy přichází obyčejně, nenápadně jako náš soused (nebo sousedka) – aby se zjevilo myšlení lidských srdcí – co v kom je. (Srov. Lk 2,34-35
; Mal 3,2-3
)
Ježíš je moudrý, neposkytne nám další kázání, dokud nezpracujeme to, co nám řekl.
My kazatelé nemusíme žádná kázání vymýšlet. Máme být průvodci Božích slov (ani všechno nestačíme objasnit).
Všichni máme naslouchat Duchu svatému, dovolit mu, aby nám připomínal Ježíšova slova (proto máme po ruce celou Bibli) a mohl nás uvádět do veškeré pravdy, abychom vynášeli z pokladu Božího zjevení věci nové i staré.
Druhý příchod Mesiáše nemáme očekávat, jako když na nádraží čekáme na vlak. Máme jej připravovat (!) – (tak už mluví nové eucharistické modlitby – na rozdíl od těch prvních čtyř).
Ježíšovo nanebevstoupení je tedy darem, varováním i výzvou.
Tou lepší možností je obracení se (stálé) k Ježíšovým slovům.
--------------------------
Poznámky:
/1 Vážíme si soudců (už zesnulých) Otakara Motejla, Vladimíra Klokočky a Vojtěcha Cepla. Jan Nepomucký
(1340-1393) nebyl menší osobností.
Je nejznámějším Čechem ve světě, u nás dlouho pomlouvaný. Syn německého rychtáře Welflina z Pomuku a možná české matky. Je příkladem dobrého soužití různých národností a státním úředníkem (notářem) sloužícím lidem k dosažení práva. Pečlivým farářem u sv. Havla v Praze. Výborným studentem a oblíbeným rektorem zaalpských studentů university v Padově v r. 1386. Moudrým právníkem, generálním vikářem věrným svému arcibiskupovi. Zastáncem manželských práv, statečným křesťanem, umučeným státní mocí, patronem mučených a nespravedlivě pronásledovaných (já jsem začal objevovat jeho velikost právě v době výslechů StB). Jan je hlavním patronem Čech a druhým patronem královéhradecké diecéze.
Nová historická bádání ukázala Jana Nepomuckého – oproti vybájeným tvrzením některých svatojánských legend nebo naopak hanobících pomluv – v novém světle.
Sláva českého království dosáhla vrcholu, když se český král Karel IV. stal římským císařem. Z Prahy vybudoval nejvýznamnější a nejvýstavnější město Evropy, její univerzita byla věhlasným místem vědeckého poznání. Povýšením pražského biskupství na arcibiskupství se Čechy staly samostatnou církevní provincií. Tento vrchol slávy českého království však netrval dlouho. Zatímco si Karel IV. za své rádce uměl vybrat mimořádné a charakterní osobnosti, Václav IV. se obklopil pochlebujícími milci pochybného života.
Synové úspěšných otců nemívají lehké postavení a děti bohatých rodičů nemívají jednoduchý život, rodiče se jim často snaží příliš ulehčovat život. To potkalo Václava IV. Byl rozporuplnou postavou. Dostalo se mu skvělého vzdělání, byl milovníkem umění, vybudoval jednu z nejslavnějších knihoven své doby, nechal pořídit nádherné rukopisy se skvostnými vyobrazeními, ale místo kázně a pevnosti nad sebou neodolal svým vášním. Nezřízeně pil, neovládal svůj hněv, vybíjel se na druhých, jeho krutost vícekrát vyústila ve zločin. Jako vladař používal silácká slova, ale nedokázal dostát spravedlnosti ani ve vlastním životě, natož při správě země. Dvakráte byl vězněn vlastní šlechtou. Ve své družině měl kata (říkal mu „kmotříčku“), ochotného k mučení lidí bez řádného soudu, sám vícekrát mučil nevinné.
Královu první ženu milovanou Johanku zadávila králova doga. Druhá žena Žofie Bavorská byla jednou z nejkrásnějších žen své doby, ale král se s ní časem chtěl rozvést, obviňoval ji, že mu nedává děti (neplodný byl on).
Jan nebyl zpovědníkem královny, jak mylně líčí svatojánské legendy. Ale královna se potřebovala poradit ohledně rozvodu připravovaného Václavem IV. V Janovi našla vynikajícího právníka, navíc nepatřícího ke králově straně. Dá se předpokládat, že se s Janem radila v rámci zpovědi, aby měla jistotu naprosté důvěrnosti.
Václav IV. vládl svévolně, na významná místa státní správy dosazoval své milce. I na církevní místa vnucoval arcibiskupovi Janu z Jenštejna lidi často nemorální. Arcibiskup hájil zákonnost a nezávislost církve a vystupoval proti různým zločinům. Například proti pogromu na pražské židy, ve kterém zahynulo kolem 3.000 lidí nebo proti zločinům králova milce královského komořího Zikmunda Hulera. Král chtěl omezit postavení arcibiskupa odtrhnutím značného území od pražské arcidiecéze a založením nové diecéze. Sídlem biskupství chtěl udělat Kladrubský klášter. Čekal na to, až zemře starý kladrubský opat Racek, počítal s tím, že za biskupa vnutí papeži svého člověka. Záměr mu nevyšel. Zatímco král lovil jeleny, opat Racek zemřel a řeholníci si zvolili nového opata. Generální vikář Jan volbu podle práva potvrdil. Král se vše dozvěděl až po návratu z lovu. Rozběsnil se a na útržek papíru napsal: „Ty, arcibiskupe, vrať mi můj hrad Roudnici (majetek pražských arcibiskupů) a jiné mé hrady a kliď se mi z mé české země! A pokusíš-li se o něco proti mně a mým lidem, chci tě utopit a spory uklidnit. Do Prahy přijeď.“
Arcibiskup, přemluven královými vyslanci, přijel. Prvé jednání, při němž král nebyl, vypadalo slibně. Druhého dne se králova družina setkala s družinou arcibiskupovou na ulici u Malostranské věže. Slovní střet vyvrcholil rozkazem krále k zatčení arcibiskupa Jenštejna. Tomu se podařilo uprchnout, zatčeni byli čtyři arcibiskupovi lidé. Dva byli mučeni. Václav IV. si na Janu Nepomuckém vylil vztek, osobně jej mučil. Chtěl od něj zvědět úmysly arcibiskupovy a postoje královny k rozvodu, který král připravoval.
Jan mučení nepřežil. Prof. Vlček, známý antropolog a patolog, při podrobném zkoumání Janovy kostry v 80. letech minulého století zjistil, že Jan zemřel na následky mučení, zjistil, že mu při mučení propálili bok až do dutiny břišní. Do Vltavy bylo vhozeno už jen mrtvé tělo.
Arcibiskup zakrátko opustil vlast a hájil se proti králi v Římě. Tam – ve vyhnanství – také zemřel. Václav IV. byl zbaven říšského trůnu; nejen pro vraždu Jana Nepomuka.
/2 Jedna mladá paní se před časem dostala na naše web. farní stránky. Před pár dny jsem si s ní hodinu telefonoval. Je obdivuhodná, poctivá a umí přemýšlet. Není pokřtěná, ale snaží se porozumět Bibli. Mají čtyři děti, tak nemá času nazbyt, ale v noci při kojení promýšlí biblické texty a komentáře k nim. Chce svým dětem předat to nejdůležitější pro život. (Posteskla si, jak jsme my křesťané často neochotní, omílající náboženské fráze a jak nesrozumitelný jazyk používáme. Stejně píše i jedna 92letá paní.)
/3 Někteří křesťané se nevzdělávají a není divu, že se nechají uhranout vším možným z pohanství. Podobají se pošetilému člověku z pohádky, který „měnil, měnil, až vyměnil“ (místo hroudy zlata mu nakonec zůstala jen jehla – a tu pak ztratil v kupce sena).
/4 Srov. J 19,3.34
; J 7,38
;
J 6,56
; J 19,30
; J 20,20.23
(bez odpuštění bychom byli navždy
poznamenáni cejchem provinilců).
O Letnicích byl Duch dán význačným způsobem, a i pak je stále nabízen a dáván …
/5 K daru zmrtvýchvstání patří také Ježíšovo vyhledání učedníků (přesto, že se učedníci před tím k němu jako přátelé nezachovali).
/6 Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. (Lk 22,26
)
Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,14.15
)
To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele. (J 15,12-13
)
/7 Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. (J 8,43
)
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli. Až přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. (J 16,12-13
)
/8 Dary nás nesvazují, ale zavazují. Je třeba s nimi hospodařit, nechat je ležet ladem.
Veliké množství lidí nám jednou řekne: „Vy jste se měli, že jste uměli číst a psát.“ Středověcí lidé řeknou: „Vy jste měli doma Bibli? Za našich dob měla cenu statku. To vám přejeme, že jste si v ní mohli do sytosti číst ...“
/9 Můžeme si osvojit jednání Božích dcer a synů. Ježíš si získal naše srdce, Zamilovali jsme si ho, chceme se mu podobat. Proto při Večeři Páně prosíme, aby nás Duch svatý proměňoval do jeho podoby, abychom čím dál víc přijímali Ježíšův způsob myšlení mluvení a jednání. Už víme, že podmínkou k tomu je porozumět Ježíšovu vyučování.
/10 Často skuhráme nad dědictvím po Adamovi („Bože, neraď a nemontuj se nám do života.“)
Proč tak málo žijeme z dědictví po Abrahámovi, Mojžíšovi, Eliášovi a Ježíšovi?
/11 Židé při obřízce nechávají volné křeslo pro Eliáše, věří, že je přítomen. Při velikonoční večeři nalévají jeden pohár Mesiáši a nechávají otevřené dveře, přejí si, aby co nejdříve přišel.
/12 Církev jsme přestavěli podle modelu římského státu, přesto, že Ježíš ji budoval na modelu rodiny. Evangelium jsme vyměnili za právo. Ježíšových slov nedbáme. Jak to, že některé vůdčí církevní osoby dovolili šíření víry mečem a ohněm. Někteří dovolili mučení. Někteří bez řádného soudu prohlašovali druhé za kacíře (včetně židů). Atd.
Proč je církev dvouhlavá? Tvrdíme, že papež je viditelnou hlavou církve.
Římský biskup je první mezi biskupy! Nejde jen o ekumenismus, ale o úctu k Ježíšovým názorům a jeho přáním. Stojí za pečlivé přečtení kap. Ef 2
.