26. neděle v mezidobí (A)

K prvnímu čtení. Oproti nespravedlivému církevnímu učení o dědičném hříchu se uleví tomu, kdo studuje . kap. Vina není přenosná, říká Bůh!!

K druhému čtení. Bůh si nás získal svou láskou. Chceme ji šířit dál.
Pokládat druhého za lepšího, je znakem vysokého porozumění Bohu. Kdybych měl bídně rozdané karty jako někteří, kteří nezažili pěkné dětství, kdož ví, jak bych dopadl? [1]

K evangeliu. Všimneme-li si, co podobenství o dvou synech předchází; lépe Ježíšovi porozumíme. [2]
Ježíš mluví k náboženským vůdcům (velekněžím a starším lidu).
Biblický obraz vinice známe. [3]
První syn z podobenství pracovat odmítá. Ale pak se obrátil …   
Druhý syn se vydává za poslušného, otce oslovuje: „Pane“ (pokorně, jako otrok), ale na vinici se nevydal. [4]

Na Ježíšovu jednoduchou otázku, kdo plní „otcovu vůli“, náboženští vůdcové správně odpověděli, ale Ježíš jim říká: „Proč jste neposlechli výzvu Jana Baptisty, neobrátili jste se a nešli pracovat na stavbu Božího království? Hříšníci (celníci a nevěstky), kterými pohrdáte, se obrátili a změnili svůj život. Začali žít pro druhé, kdežto vy stále pronásledujete spravedlivé.“   

Ježíš své podobenství vyprávěl nejen pro dvě skupiny židovského lidu, ale také pro nás.
Jenže, my, křesťané, jsme z Ježíšovy otázky brzo utekli. Jeho slova jsme nevztahovali na sebe, ale ukazovali jsme na druhé, začali je používat proti židům. Pyšně a nespravedlivě jsme prohlásili: „Židé opustili Boží program, byli Hospodinem zavrženi, a my, křesťané (původně z pohanů), jsme byli přijati za nový Boží lid“. [5]
Kdo z nás je poctivý a odváží se odpovědět na Ježíšovo podobenství o dvou synech?
Ptám se sebe, nakolik pracuji na stavbě božího království podle Ježíšových plánů. [6]
Svou osobnost si budujeme podle Ježíšova příkladu (učíme se jednat, mluvit a myslet jako on). Zpytujeme si své svědomí, nakolik Ježíše následujeme.

Stejně máme zkoumat, zda a nakolik budujeme Boží království - církev - podle Ježíšových pokynů.
Svou věrnost Ježíšovi si lze snadno ověřit: „Podle ovoce se pozná strom“, říká Ježíš.
Jak na tom v církvi jsme? Jak jsme do svého života přijali Ježíšova slova:    
-      Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.
()
-      Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. ()
-      Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. ()
-      Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn … Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ ()

V evangeliu čteme, že se jednou učedníkům nepodařilo osvobodit člověka od démona, který ho sužoval.
Škoda, že nešli za Ježíšem, aby jim poradil, co mají udělat, aby potřebnému pomohli … ()
Ani my si nepřiznáváme, že za Ježíšovým vyučováním zaostáváme, natož abychom uspořádali konferenci nebo exercicie a ptali se Ježíše o radu, co nám chybí a co máme dělat lépe. 

Od kolika kleriků jste slyšeli poctivé přiznání (když neuzdravují), že jsou pod míru?
(Místo toho říkají: „Svá utrpení obětujte Bohu. Jsou vaším křížem“.)

Židé a křesťané dali lidské civilizaci mnoho (mám za to, že nejvíce ze všech kultur). Ale opakuji, mohli jsme být mnohem dál, než jsme, a mohli jsme dát světu mnohem víc, než kolik jsme dali.
Mnohá Ježíšova slova nás ani nezajímají. [7]

Myslíme si, že toho víme o Bohu docela dost. Chceme na něm, aby nám žehnal a nechal se přemluvit, když si vyprošujeme jeho přízeň (což je absurdní). Ale nepřijali jsme Boha za nejvyšší autoritu, jeho slovo pro nás není důležité a zajímavé. Místo úžasu, vděčnosti a úcty před ním padáme na kolena, ale nevíme co je pokora.
Naše náboženská pýcha („my víme, jak to je o Bohu správně“) a tvrzení, že poslušnost autoritě je přední ctností, nás přivedly ke klerikalismu. Ten nás dovedl k nesnášenlivosti vůči lidem, kteří mluví o Bohu jinak (proroky a Ježíšem počínaje) než my.

V kterém století pokřtění nepronásledovali krvavě jinověrce?
Neposlechli jsme Ježíšova slova: „Nikoho z lidí neprohlašujte za Učitele, radujte se, že máte dokonalého Učitele“. (Srv. ). Nemoudře a svévolně jsme prohlásili významné myslitele (kteří se ale v ledasčem hrubě mýlili, včetně krutého antisemitismu) za učitele Církve. (Za takovouto hrubou chybu by nás zaměstnavatel oprávněně propustil ze zaměstnání.)
Ježíšův zákaz je moudrý, copak je někdo neomylný? V poznání se k pravdě teprve blížíme. 

Pokyn: „Miluj svého bližního jako sebe“ z hebrejské Bible () Ježíš potvrdil, ale my jsme se slovy Mojžíše a Ježíše neřídili, židům a další menšinám jsme upírali, že jsou milovanými dětmi Božími. 
Vedeme zbožné řeči – jako pokrytecký syn z podobenství, horlivě ubezpečující otce, že půjde pracovat na vinici - ale nekonáme. [8]

Kdo z nás si podobenství o dvou synech vztáhne poctivě na sebe?
Kdo se ptá: „Ježíši, máš radost z našeho uspořádání církve? Je to podle tvých představ?“
Mohu si myslet, že tě, Ježíši, uznávám za nejlepšího Učitele a Mistra života?

Budeme něco platní Ježíšovým záměrům se světem?
Pomůžeme společnosti ke spravedlivému soužití bez válek?

Máme oprávněné obavy, že nás naši nemravní a prolhaní politici znovu přivedou do područí Ruska a opět budeme ruskou kolonií (bez tanků a raket).
Mnoho našich lidí patří do tupého stáda, které se nechává hnát tam, kam lupiči a pachtýři chtějí. Budeme hnáni s nimi. V biblických dějinách se toto zbytečné a kruté neštěstí naší vinou znovu a znovu opakuje. Nevinní lidé a děti to zase odnesou.  
Naše vina je větší než těch, kteří se nenaučili přemýšlet. Nám bylo mnoho dáno, Ježíšovo vyučování nám je zdarma nabízeno.
Známe řadu křesťanů, kteří se drželi Božího vyučování a včas se postavili proti hrubému zlu. [9]
Proto si říkáme, jak je důležité si pěstovat odvahu. Slaboch podporuje zlo.
Bůh nás zve: „Jsi dospělý, postav se na nohy, budu s tebou mluvit“
I Talmudu stojí:
„Bože, řekl jsi nám: Snažíte-li se o porozumění mým slovům a snažíte-li se podle nich žít,
jako byste mě korunovali svým králem“.

Místo toho jen chodíme v neděli do kostela (to máme za službu Bohu), a v přímluvách Bohu předkládáme seznam úkolů, jak má hospodařit se světem.
Denně říkáme: „Otče, přijď tvé království, buď vůle tvá“. Pak míváme dobrý pocit, že jsme se pomodlili a učinili zadost povinnosti. „Bůh si to přebere“, říkají někteří. [10]

Nepodobáme se synovi z podobenství, který umí zbožně mluvit, ale pro Ježíšovu věc ve světě nepracuje?

V církvi jsme místo Ježíšova bratrství vytvořili hierarchickou společnost. Nezajímá nás o co Ježíšovi jde.
V zaměstnání pečlivě pracujeme podle rozumných pravidel, ale v církvi se Ježíšovými plány na její uspořádání neřídíme; naší hierarchií jsme si v církvi nechali vnutit pohanské – mocenské manýry. [11]

Velekněžím a starším z lidu Ježíš řekl: „Celníci a nevěstky se na výzvu Jana Baptisty obrátili k Hospodinu, začali pracovat na vinici Boží“.
Neříká nám Ježíš: „Vaši protestantští bratři začali před staletími číst Písmo a řídit se jím. K mé radosti se zbavili řady feudálních móresů (bohatství, pompy, povýšenosti klerikalismu…). Proč vy nečtete má slova a neřídíte se jimi? Proč podle nich nestavíte církev? [12]
Kdy se obrátíte k mým slovům a začnete na mé vinici pracovat podle mých pokynů?“

Proč většina kazatelů utíká od Ježíšovy otázky z podobenství o dvou synech, rozmělňuje ji a lidé jsou rádi, že po nic nikdo nic nechce?

---

[1] Máma na mně stále křičela: „Neměl ses narodit!“ Doma na mě řvali: „Chcípni!“ Ve škole mě spolužáci každý den ponižovali: „Smrdíš!“  

[2] Nepřátelství náboženských vůdců k Ježíšovi hrozivě narostlo. Ježíšův čas se krátil.
-    Učili jsme se, co Ježíšův mesiášský vjezd do Jeruzaléma znamenal a proč Ježíš nevyhnal Piláta z královského paláce …
-    Ježíšovo vyhnání prodavačů z nádvoří svatyně přililo oleje do ohně nepřátel … Nikdy neuznali svou chybu.
-    Prokletí neplodného fíkovníku „milosrdným Ježíšem“ nás zaráží …
-    Setkání velekněží a starších s Ježíšem nepřineslo ovoce, hierarchové podobenství o dvou synech nepřijali.

[3] Vinice je pro zemědělce chloubou. Víno má jedinečnou hodnotu, je nápojem ke slavení, k díkůvzdání Hospodinu i k svatbě.
Už k sobotnímu slavení Izraelitů patří pohár vína. K velikonoční slavnosti se používá pět pohárů vína. Ježíš víno posledního poháru povýšil, prohlásil je „za svou krev“ a s chlebem - „svým tělem“ - nám je daroval ke slavení a k novému životu: „Jezte a pijte, živte se mnou. Mou životní moudrostí. Žijte z mého přátelství.“
„Čím se živíme, tím se stáváme.“ Ježíš nám připíjí na život v božím království (to už začalo a my je ochutnáváme, když nám je s druhými dobře).
Ježíš je pro nás Stromem života – krásu, sladkost a výživu jeho ovoce smíme zakoušet. (To je víc než nějaký svatý grál, o kterém po staletí fantazírovali lidé, kteří neporozuměli významu Ježíšova života a jeho hostiny.)

[4] Ledaskdo v církvi okázale mluví o poslušnosti Bohu, slibuje Bohu „hory doly“, své modlitby vydává za „oběti rtů“, ale pro Boží království nepracuje. Ježíš k tomu ale prohlásil: „Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“. ()

[5] Křesťané začali brzy učit, že židé jsou zavržení, protože se prý dopustili Bohovraždy. Hospodinova smlouva s Izraelem prý už neplatí. Hebrejskou Bibli jsme prohlásili za přežitý „Starý zákon“. Sami sebe jsme prohlásili za nový lid Boží.
Brzy začali židy strašně pronásledovat a své nenávistné jednání neprávem opírali o biblické texty varující boží lid (židy i křesťany): „Budete-li krutě jednat s lidmi, přestanu vás chránit a vaši nepřátelé budou krutě jednat s vámi.“
Pošlapali jsme slova Písma, používali jsme je jako klacek na druhé a nevztahovali je na sebe. Po dlouhá staletí jsme strašně jednali s Ježíšovým národem. Židům jsme přáli pronásledování, vyvolávali jsme neomluvitelné krutosti k nim a vydávali je za spraved-livý trest Boží. (Když jsme pronásledování my, křesťané, křičíme, že je nám křivděno. Dodneška používáme dvojí metr.)
Až po dvou světových válkách (které rozpoutali především pokřtění), až na 2. vatikánském koncilu naše církev pomalu přestávala proklínat židy. Až noví papežové prohlédli z církevní slepoty a uvěřili v Boha, který nezruší svou smlouvu s námi hříšnými (my, pokřtění, jsme násobně více prolili nevinné krve než židé). Uvedu k tomu jen jedno místo z Písma:
„I když budou (izraelité) v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, jako bych s nimi měl skoncovat a zrušit svou smlouvu s nimi. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. Připomenu jim smlouvu s jejich předky, které jsem vyvedl z egyptské země před zraky pronárodů, abych jim byl Bohem, já Hospodin.“ ()
Pravdivě vyznáváme: „Dva tisíce let jsme odříkávali slova „Modlitby Páně“, ale mnohým (nejen Židům) jsme upírali, že jsou milovanými dětmi Boha – OtceMatky.    

[6] Řekli jsme si, že „Boží království“ je uspořádáním sebe a vztahů s druhými podle Ježíšova příkladu a jeho pravidel.
(Ježíš byl stavitel, ne tesař).

[7] Uvedu malý příklad. Lidé odjinud mě často oslovují: „Otče“. Nikoho nekárám, jen se smutným úsměvem říkám: „Víte, že šéf je proti?“ Ale ještě se nestalo, že by někdo řekl: „To nevím, kde to je napsáno? Proč to Ježíšovi vadí?“ – Ten nezájem o Ježíšovu výuku je mnohem horší než ta neposlušnost Ježíšovu zákazu! 

[8] Až učiníte všechno, co vám bylo svěřeno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme jen to, co jsme byli povinni učinit.“ ()

[9] Připomenu jednoho z mnoha statečných. Německý kněz, Alfred Delp SJ, se postavil proti nacismu; řekl: „Kdo nemá odvahu tvořit dějiny, je odsouzen k tomu, aby se jimi nechal vláčet. Je třeba jednat.“ Byl popraven začátkem roku 1945.

[10] Většinou Modlitbu Páně neříkám s druhými rád. Prosím vás, nad nikoho se nepovyšuji, ale stydím se, že Ježíšovým slovům a jeho učení o rozmlouvání s Bohem mnoho nerozumíme a nezajímá nás, co jimi Ježíš myslí.  

[11] Nedovolíme si pracovat nedbale, tím bychom okrádali svého bližního. Ale v církvi se šidíme navzájem.
Těším se z lidí, kteří rádi slouží lidem, z kuchařů, řemeslníků, zdravotní sester, lékařů, z průvodčího, který vytíral podlahu vagónu jako svou kuchyň, … Ale v naší církvi mně je hořko.  Klerikové se povýšili nad druhé - nosí stavovská a liturgická roucha, prohlásili se za zasvěcené osoby, ale křestní zasvěcení královského kněžstva ostatních snižují.
Duchovenstvo si začalo hrát na šlechtu, mělo vyšší životní úroveň, žije v palácích nebo alespoň v lepších domech, pořídilo si parádní oděvy a kočáry, užívá si privilegia, honosné tituly, přední místa, atd.
Klerikové označili druhé za „laiky“, odkázali je k líbání rukou, klečení, poslušnost k autoritám a podřadnou práci.
Jak se to slučuje s Ježíšovým životním stylem bratrství? Jak pracujeme pro jeho království?
Ježíš použil jen jeden kus zvláštního oděvu, když myl učedníkům nohy, vzal si - k práci otroka - pracovní oděv, kus plátna jako zástěru, ručník k utírání nohou. 

[12] Ještě jsme nedorostli ani na takovou úroveň, abychom druhému přiznali, že je v něčem lepší než my. Vzpomínáte, jak Ježíš pochválil znalce Písma, který si myslel, že Ježíše usvědčí z neznalosti Bible? Když Ježíš na otázku zákoníka odpověděl správně, zákoník Ježíše pochválil. A Ježíš ocenil zákoníkovu úroveň: „Nejsi daleko od Božího království, i protivníkovi dokážeš přiznat, v čem má pravdu.“ (Srv. )