24. neděle v mezidobí (A)
Všichni lidé jsou milovanými dětmi Božími.
Tvůrce nás všechny zve ke své podobě a všechny zve do nebeského
království. Nebe není průchozím tržištěm, je zahradou
opečovávanou Bohem a nebešťany. Nebe má svůj práh, ale není
dostupné jen dokonalým. Nebe je nízkoprahové. [1]
Bůh o nás pečuje a my jsme dostali čas k růstu. Svou štědrou péčí nás učí, jak máme jednat s druhými –máme být jeho obrazem.
Nenakládá na nás neunesitelná břemena. Věděl, že budeme jeho dar svobody zneužívat ke zlému, a tak nám k nápravě a uzdravování nabízí svou pomoc.
Před týdnem jsme znovu četli Ježíšovu výzvu k napravování porušených vztahů. [2]
Dnes slyšíme o nespravedlivém hněvu a pomstě. V evangeliu o odpouštění.
K prvnímu čtení.
Kořenem zla je zneužití svobody: svévole, sobectví, lhostejnost a nenávist.
V textu si opravte: „Pomsta a nespravedlivý hněv jsou ohavnostmi“.
Přikázání si opravte na pokyny a ustanovení.
Hněv je přirozeným obranným projevem vůči nespravedlnosti nebo narušení svobody. Spravedlivý hněv je projevem nesouhlasu s nespravedlností, ale nemá přerůst v hněv nespravedlivý, natož v nenávist, plodící úsilí o pomstu.
Naše překlady Bible někdy mluví o Boží pomstě, (např. „Má je pomsta i odplata“
Jsme Bohu vděční, že je spravedlivý.
(Říkáme: „Boží spravedlnost je nejmenší mírou Božího milosrdenství. Boží slitování nikoho nešidí, není na úkor jiného“.)
Spravedlnost máme hledat; stojí na ní náš život.
Bůh nám říká: „Nemlč k vině, usiluj o nápravu porušené spravedlnosti“.
Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu.
Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (
Jsme Bohu vděční za jeho moudrý pokyn lidstvu - ustanovit spravedlivé soudy. [3]
Jsme Bohu vděční za jeho vedení ke spravedlnosti. Máme zkušenost, že láska je někdy slepá a máme ji řídit spravedlností (viz rodinné příběhy z Gn: dávat přednost jednomu na úkor druhého - manželku, dítě - je nespravedlivé a podněcuje pomstvu).
Zříkáme se touhy po pomstě a jsme vděční Bohu za jeho milosrdenství.
A zároveň oceňujeme, že Bůh nemlčí ke zlu a násilníky volá k odpovědnosti za způsobené zlo.
Bůh nás vede k určité odpovědnosti za druhé a za společenství (od druhých přijímáme mnoho dobrého a také hlásíme k nápravě zla způsobené druhými). Srv.
Hospodinu jsme vděčni za jeho prohlášení, že vina se nedědí (tvrzení o dědičném hříchu je nebiblické, srv.
K evangeliu. Ježíšovo podobenství o milosrdném králi a nemilosrdném ministrovi je srozumitelné (mnohokráte jsme o něm mluvili).
Nikdo nejsme bezchybný a bezhříšný. Strohá spravedlnost je přísná, tvrdá, nesmlouvavá. Nikdo nejsme úplně spravedliví. Bez odpuštění bychom rychle skončili coby provinilci.
Naštěstí se Bůh nad námi smilovává.
Je milosrdný, ničím a nikým není omezený, ujímá se poškozených i pachatelů - přiznávajících své viny a toužících po nápravě života - aniž by někoho šidil.
Zlo má své následky. Někdy těžké. A Bůh je nenapravuje jak by si poškozený přál (např. zavražděnému pozemský život nevrací ...).
Ale Bůh nás učí, jak zlo napravovat. I odpouštěním těm, kteří nás o odpuštění prosí – odpuštění má svá pravidla. Bezbřehé, donekonečna opakované odpouštění dluhů bez nápravy a odpovědnosti, by nikam nevedlo (známe např. opilce a násilníky, kteří se dušují, že se změní a nic pro svou nápravu nepodnikají).
Nemáme mlčet ke zlu, aby v nás v našem srdci nevznikal hřích nenávisti, ale máme se včas ozvat (slyšeli jsme před týdnem) a pokusit se o nápravu. Uzná-li druhý svou vinu a vydá-li se cestou nápravy, máme mu odpustit. Opakovaně, pokud má dotyčný dobrou vůli – nový návyk se obvykle nevytvoří hned.
Odpouštět bez Ježíšova návodu: „Zhřeší-li tvůj bratr, upozorni ho (citlivě) na jeho nepravost a lituje-li, odpusť mu“ (
Říkali jsme si, že se mohu mýlit, když si myslím, že druhý zhřešil. Obviněný má právo se hájit. Obhájí-li se, je mou povinností se omluvit.
Kdybych svého bratra nevyhledal, nedozvěděl bych se, že se v úsudku o něm mýlím. Nevědomky bych mu křivdil a krněl bych v růstu své osobnosti a Ježíšova učedníka.
Ježíš nás vede k mluvení s druhými a vzájemnému naslouchání. Bůh k nám mluví a pozorně nám naslouchá. I my máme pozorně naslouchat jemu.
My mluvíme se o synodální cestě, o vzájemném naslouchání. Kněžím a biskupům - jejich pastýřským listům - nasloucháme. Ale duchovenstvo lidem téměř nenaslouchá.
Pan arcibiskup Přibyl v pastýřském listu píše, že mu je líto velkých nepravostí, které se léta děly na pražském arcibiskupství. I nám to je líto!
Pan arcibiskup vyhlásil kající pouť. Je možné, že viníci půjdou bosí, budou vyznávat svá provinění, napravovat křivdy a nahradí finanční škodu.
Jen nevím, co znamenají slova: „Budeme přinášet zadostiučinění za hříchy spáchané na církevní půdě, které tolik lidí oprávněně pohoršily“.
Hospodin je laskavý, moudrý a nejvýše milosrdný, aniž by někomu křivdil nebo někoho šidil.
Zachraňuje nás prominutím naší viny a darem nové nezasloužené možnosti k dalšímu růstu v dobru. Uzdravuje naše svědomí zraněné spáchaným zlem.
Svým milosrdenstvím nás zve k milosrdenství. „Dostal jsi, máš z čeho dávat.“
Nahlédnu-li, že mně Bůh velkoryse odpouští jako král z podobenství odpustil svému „ministru financí“,
jsem ochoten odpouštět.
Ježíš nás v návodu k rozmlouvání s Bohem vede:
„Říkejte, Otče náš, odpusť nám naše dluhy, jako jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“.
V příloze nabízím k přemýšlení text paní Martinovské.
-----------------------------------
PŘÍLOHA
Magdalena Martinovská
Úvaha nad zítřejším evangeliem o odpouštění dluhů: trochu kostrbatá, ale už dlouho mi leží v hlavě. "Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?"
Dopis antisionistům a lidem, kteří kritizují pouze Izrael, o dvojím metru.
Zítřejší (13.9.) evangelium o odpouštění je podle mně jedno z míst, která jsou nejen hluboce moudrá, a nevím jak to jinak říct, nesmírně psychologicky chytrá. Nám osobně, naší duši, psychologicky nápomocná. Pokud chceme, přinášejí spásu. Scott M. Peck říká: Podle anglického překladu je spása: salvation, uzdravení - tak třeba, z věčně dorážejících bludů. Blud je, stručně řečeno, stav, kdy „jste mimo“, řešíte bludné představy, tedy ne to, co řešit máte.
Tohle evangelium je jedno z mnoha míst v Novém Zákoně, kde Kristus upozorňuje na dvojí metr. Jeden metr máme na sebe, a jiný na druhé lidi. Jeden na vlastní národ a jiný na ty druhé.
Takových míst je v evangeliích víc - zdá se mi, že to pro Krista bylo důležité. (Tříska a trám v oku, Nesuďte a nebudete... Břemena na cizí ramena, Přistižená cizoložnice...) Dokonce ještě cestou na smrt, když nesl kříž, a kdy se mu asi nemluvilo snadno, říká Kristus ženám, které ho oplakávají: „Nad sebou plačte a nad vašimi dětmi...“ Možná proto, že je to tak velice časté, zřejmě tehdy, ale jistě i dnes, lidé raději řeší cizí problémy.
Co to znamená, podle mně? Podívej se na sebe. Změň sebe, své okolí, třeba i svou zemi - to je to jediné, o co má smysl usilovat. Nad námi se někdo smiloval, odpustil nám. A co vy, a co ty?
Podívej se, co je tvá skutečná zodpovědnost. Nejčastěji řešíš to, co tvá zodpovědnost není. Ohromné úsilí vrháš do usilovné sebereflexe. Jsi skvělá/ý v jich-reflexi. V tom jsi úplně nejlepší. Pomůže to?
Kristus byl úplně nejlepší v jedné disciplíně: obracení špatného směru otázek.
„A co ty? a co vy?“ je to v evangeliích tak časté, zní to tam jako refrén: (zpíváme na melodii [ : bratře Kubo : ] , [ : ještě spíš? : ] Už zvonily zvony...)
Jeden metr máme na „naše lidi“, naši historii a úplně jiný metr, docela až jako řemen, na historii cizí. Je to do jisté míry přirozené, naši historii známe odmalička, mluví k nám Česky, žijeme v její krásné krajině, byli jsme na hradě, kde se to stalo, chodíme po mostě, který nám postavil král... známe ji od pověstí po jednotlivé postavy třeba i z filmů, tedy každý z nás v různé míře, ale každopádně - daleko podrobněji, než historii cizí.
Kterou soudíte.
Braniboři v Čechách pálili a loupili, kdežto husitské rejdy, to byly veselé výlety, považte, až k Baltu! Romantický obraz husitů ve vlnách příboje visí v Národní Galerii nahoře ve Veletržním paláci.
Tak třeba založení státu. K historii našeho státu přistupujeme s laskavým pochopením. Na rozdíl od někdy krvavé historie dávných časů kměnového uspořádání, zapsané v Bibli, my jsme si ji zapsali v 19. století a tak popisuje přirozeně demokratické lidi, kteří přišli do naší kotliny a požádali Kelty a Germány s úsměvem, díky, nyní tu budeme bydlet my. Na shledanou. Obnovení ČSR po roce 1945, to bylo také hezké a odsun nevyhnutelný, vše dobré a spasitelné. --- Ale historie Izraele? Při založení státu došlo k útěku i vyhnání části původních obyvatel. Co na tom, že současně byli vyhnání Židé z okolních zemí, a že část lidí z území Izraele odešla na výzvy arabských vůdců. Značná část tam lidí arabského původu navíc v Izraeli zůstala. Pro vás, antisionisty s dvojím metrem, je to stát nelegitimní. „Průšvih byl už vznik Izraele“, píšete. Že jsme od nás z pohraničí vyhnali lidí daleko více, o tom nemluvíte, protože - to je najednou něco osobního - kdekdo má přece ty krásné pruhované chaloupky v Sudetech a hezké domy a též i hluboko ve vnitrozemí spoustu zajímavých památek, vil, hospod, továren, „Gočárovy“ mlýny... třetina majetku, to není žádná troška, ale slušný trám v našem oku.
Takže, mluvíte o něčím špatném vztahu k národnostní menšině: Chtěla bych se zeptat, kde jsou naše předválečné národnostní menšiny, A mohla bych je vidět?
Hřbitovy, co po nich zbyly, máme pěkně opravené...? Omluvili jsme se, dali jsme pryč z našeho právního řádu věty, které určují vinu a trest na základě národnosti, abychom společně uznali, že to byla chyba, že takhle ne? To je otázka pro nás, to je věc, kterou nevyřeší někdo jiný.
Jak bránit stát před agresivním sousedem Ruskem, máme vyřešené? To je taky otázka pro nás. Ale vy nemáte čas, řešíte Gazu, každý den?
S rostoucí fyzickou a mentální vzdáleností od konfliktu roste riziko nepochopení, riziko, že naletíte na něčí cílenou dezinformaci, a dokonce i když chcete pomáhat, bez dobrých informací můžete ve skutečnosti škodit. Například, vaše peníze se mohou dostat do rukou zločinecké organizaci, která má místní obyvatele jen jako rukojmí a zdroj snadných příjmů přes mega crowfunding po celém světě.
Kladete-li si špatné otázky, je to problém. Na blbou otázku totiž nemůže přijít dobrá odpověď. Příklady:
Špatná otázka: co máme udělat s touhle cizoložnicí, přistiženou při činu? Ježíš na špatnou otázku neodpovídá, obrací pozornost jiným směrem: Kdo z vás je bez viny?
Co takhle osady na Západním Břehu? Víte, kolik procent Čechů bylo před válkou v Liberci, Chebu, Teplicích... na našem Západním Břehu? Ovšem my jsme se nezdržovali stavbou nějakých osad, vzali jsme si ty už hotové a jen jsme dali pryč jejich obyvatele! Ovšem kde není žalobce, není soudce - lidé, od nás vyhnaní nezačali kopat tunely a střílet rakety z Drážďan a Pirny na naše města, místo toho si budovali nové domy a nové firmy a mimochodem tak způsobili to, čemu se říkalo Německý hospodářský zázrak.
Někdo nám odpustil.
To všechno neznamená, že bychom nemohli nikoho kritizovat. Kdybychom nemohli nikoho kritizovat, tak bychom nemohli vůbec mluvit! Nastalo by veliké ticho!
Kdybychom nemohli trochu zjednodušovat, taky bychom nemohli nejen mluvit, ale ani vůbec nic dělat.
Někdy se člověk musí rozhodovat, nebo pomáhat potřebným i při trochu nedokonalých informacích.
Ale podstatné je přitom vědět, kdo jsme. Nesplést si roli.
Nejsme soudci, jsme aktéři dramatu. Není to tak, že Pánbůh si řekl, tak, už tu mám vodstvo, zeleň, ptactvo, lidstvo i studentstvo, rolníky, zedníky, ještě potřebuju hodně soudců, aby to všechno zhodnotili a posoudili a taky hodně gaučů, aby se na ně pohodlně usadili, stvořím tedy taky nějaké Čechy, ti vždy potom poradí těm ostatním, jak to měli udělat.
Můžete se uzdravit, jestli chcete. Mávněte rukou a odežeňte ten mrak.
Blud, který vám jako mrak zakrývá možnost vašeho vlastního jednání, blud, který vám před očima pořád staví ty druhé lidi a jejich potíže.
Co je naše skutečná zodpovědnost?
Co je nejmenší společný jmenovatel, na kterém se můžeme shodnout? Obrana naší země, naše životní prostředí... To Putin chtěl, abychom se i u nás do krve pohádali o věci, které jsme vůbec nemohli a nemůžeme ovlivnit, a abychom se tak rozdělili, že nebudeme schopni se shodnout ani na obraně. Chcete skákat, jak píská?
---------------------------
[1] Každému, kdo se choval lidsky k potřebným, Ježíš říká: „Jsi můj člověk, stojíš-li o společnost nebešťanů, ve které každý přispívá svou nezištnou péčí o druhé; vítám tě, pojď dál. Pomohu ti dorůst do krásy a obětavosti nebešťanů.“
Bůh se neptá: „Byl jsi pokřtěn, chodíš do kostela“? protože tyto možnosti většina lidstva neměla a nemá.
Židy a nás, křesťany, Bůh obdaroval dalšími velikými dary, velikým přátelství a svěřil nám úctyhodné poslání. Máme svědčit národům o veliké Boží přízni a rozdávat z jeho darů, aby dorostli.
Ale nezapomeňme na podobenství o hřivnách (
[2] Dodatek.
Násilníci a lháři se připravili o důvěru druhých. K jejich nespravedlnostem nemáme mlčet (např. k jednání člověka neplatícímu alimenty z nenávisti k bývalé manželce).
„Nedají-li si říci, zůstávají-li v nespravedlnosti, ať jsou pro tebe jako pohané nebo celníci“, říká Ježíš.
„Nezaslouží si vysoké úrovně panující v božím království. Jsou zatvrzelí, odmítli možnost nápravy a odpuštění. Nezdravte je, nestolujte s nimi, nepodávejte jim ruce, propusťte je z práce. To není zavržení, mají možnost se mezi vás - mé milované učedníky - vrátit.“
Někteří mírní lidé ale namítají: „Ježíši, ale vždyť ty jsi s celníky a pohany stoloval“. – „Ano, vyhledával jsem hříšníky, ukazoval jsem jim, že jsou Bohem milovaní a že mají otevřenou cestu k nápravě (řada z nich se změnila), ale se zatvrzelými lumpy (Kaifášem, Pilátem, Herodem …) jsem nikdy u stolu neseděl.
[3] Máme se smířit s tím, že lidské soudnictví není schopné nalézat spravedlnost; nejsme vševědoucí, soud má nalézat porušení zákonnosti. Nestranný soud je lepší než krevní msta nebo lynčování davu. My, Češi jsme ještě nedorostli k respektování nestranných soudů. Odsouzený se bouří, že byl potrestán příliš, poškozený tvrdí, že byl pachatel potrestán málo.
Ten, kdo ví o spravedlivém Bohu, se nemusí trápit nepotrestanou křivdou.
Bůh o nás pečuje a my jsme dostali čas k růstu. Svou štědrou péčí nás učí, jak máme jednat s druhými –máme být jeho obrazem.
Nenakládá na nás neunesitelná břemena. Věděl, že budeme jeho dar svobody zneužívat ke zlému, a tak nám k nápravě a uzdravování nabízí svou pomoc.
Před týdnem jsme znovu četli Ježíšovu výzvu k napravování porušených vztahů. [2]
Dnes slyšíme o nespravedlivém hněvu a pomstě. V evangeliu o odpouštění.
K prvnímu čtení.
Kořenem zla je zneužití svobody: svévole, sobectví, lhostejnost a nenávist.
V textu si opravte: „Pomsta a nespravedlivý hněv jsou ohavnostmi“.
Přikázání si opravte na pokyny a ustanovení.
Hněv je přirozeným obranným projevem vůči nespravedlnosti nebo narušení svobody. Spravedlivý hněv je projevem nesouhlasu s nespravedlností, ale nemá přerůst v hněv nespravedlivý, natož v nenávist, plodící úsilí o pomstu.
Naše překlady Bible někdy mluví o Boží pomstě, (např. „Má je pomsta i odplata“
) - myslím si - že by
měly mluvit o spravedlivém trestu nad pyšným a zatvrzelým
provinilcem. Výraz pomsta je zatížen nenávistí.
Jsme Bohu vděční, že je spravedlivý.
(Říkáme: „Boží spravedlnost je nejmenší mírou Božího milosrdenství. Boží slitování nikoho nešidí, není na úkor jiného“.)
Spravedlnost máme hledat; stojí na ní náš život.
Bůh nám říká: „Nemlč k vině, usiluj o nápravu porušené spravedlnosti“.
Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu.
Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (
)
Jsme Bohu vděční za jeho moudrý pokyn lidstvu - ustanovit spravedlivé soudy. [3]
Jsme Bohu vděční za jeho vedení ke spravedlnosti. Máme zkušenost, že láska je někdy slepá a máme ji řídit spravedlností (viz rodinné příběhy z Gn: dávat přednost jednomu na úkor druhého - manželku, dítě - je nespravedlivé a podněcuje pomstvu).
Zříkáme se touhy po pomstě a jsme vděční Bohu za jeho milosrdenství.
A zároveň oceňujeme, že Bůh nemlčí ke zlu a násilníky volá k odpovědnosti za způsobené zlo.
Bůh nás vede k určité odpovědnosti za druhé a za společenství (od druhých přijímáme mnoho dobrého a také hlásíme k nápravě zla způsobené druhými). Srv.
Hospodinu jsme vděčni za jeho prohlášení, že vina se nedědí (tvrzení o dědičném hříchu je nebiblické, srv.
).
K evangeliu. Ježíšovo podobenství o milosrdném králi a nemilosrdném ministrovi je srozumitelné (mnohokráte jsme o něm mluvili).
Nikdo nejsme bezchybný a bezhříšný. Strohá spravedlnost je přísná, tvrdá, nesmlouvavá. Nikdo nejsme úplně spravedliví. Bez odpuštění bychom rychle skončili coby provinilci.
Naštěstí se Bůh nad námi smilovává.
Je milosrdný, ničím a nikým není omezený, ujímá se poškozených i pachatelů - přiznávajících své viny a toužících po nápravě života - aniž by někoho šidil.
Zlo má své následky. Někdy těžké. A Bůh je nenapravuje jak by si poškozený přál (např. zavražděnému pozemský život nevrací ...).
Ale Bůh nás učí, jak zlo napravovat. I odpouštěním těm, kteří nás o odpuštění prosí – odpuštění má svá pravidla. Bezbřehé, donekonečna opakované odpouštění dluhů bez nápravy a odpovědnosti, by nikam nevedlo (známe např. opilce a násilníky, kteří se dušují, že se změní a nic pro svou nápravu nepodnikají).
Nemáme mlčet ke zlu, aby v nás v našem srdci nevznikal hřích nenávisti, ale máme se včas ozvat (slyšeli jsme před týdnem) a pokusit se o nápravu. Uzná-li druhý svou vinu a vydá-li se cestou nápravy, máme mu odpustit. Opakovaně, pokud má dotyčný dobrou vůli – nový návyk se obvykle nevytvoří hned.
Odpouštět bez Ježíšova návodu: „Zhřeší-li tvůj bratr, upozorni ho (citlivě) na jeho nepravost a lituje-li, odpusť mu“ (
),
nepřináší dobré ovoce ...
Říkali jsme si, že se mohu mýlit, když si myslím, že druhý zhřešil. Obviněný má právo se hájit. Obhájí-li se, je mou povinností se omluvit.
Kdybych svého bratra nevyhledal, nedozvěděl bych se, že se v úsudku o něm mýlím. Nevědomky bych mu křivdil a krněl bych v růstu své osobnosti a Ježíšova učedníka.
Ježíš nás vede k mluvení s druhými a vzájemnému naslouchání. Bůh k nám mluví a pozorně nám naslouchá. I my máme pozorně naslouchat jemu.
My mluvíme se o synodální cestě, o vzájemném naslouchání. Kněžím a biskupům - jejich pastýřským listům - nasloucháme. Ale duchovenstvo lidem téměř nenaslouchá.
Pan arcibiskup Přibyl v pastýřském listu píše, že mu je líto velkých nepravostí, které se léta děly na pražském arcibiskupství. I nám to je líto!
Pan arcibiskup vyhlásil kající pouť. Je možné, že viníci půjdou bosí, budou vyznávat svá provinění, napravovat křivdy a nahradí finanční škodu.
Jen nevím, co znamenají slova: „Budeme přinášet zadostiučinění za hříchy spáchané na církevní půdě, které tolik lidí oprávněně pohoršily“.
Hospodin je laskavý, moudrý a nejvýše milosrdný, aniž by někomu křivdil nebo někoho šidil.
Zachraňuje nás prominutím naší viny a darem nové nezasloužené možnosti k dalšímu růstu v dobru. Uzdravuje naše svědomí zraněné spáchaným zlem.
Svým milosrdenstvím nás zve k milosrdenství. „Dostal jsi, máš z čeho dávat.“
Nahlédnu-li, že mně Bůh velkoryse odpouští jako král z podobenství odpustil svému „ministru financí“,
jsem ochoten odpouštět.
Ježíš nás v návodu k rozmlouvání s Bohem vede:
„Říkejte, Otče náš, odpusť nám naše dluhy, jako jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“.
V příloze nabízím k přemýšlení text paní Martinovské.
-----------------------------------
PŘÍLOHA
V Církvi navzdory církvi
Magdalena Martinovská
Úvaha nad zítřejším evangeliem o odpouštění dluhů: trochu kostrbatá, ale už dlouho mi leží v hlavě. "Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?"
Dopis antisionistům a lidem, kteří kritizují pouze Izrael, o dvojím metru.
Zítřejší (13.9.) evangelium o odpouštění je podle mně jedno z míst, která jsou nejen hluboce moudrá, a nevím jak to jinak říct, nesmírně psychologicky chytrá. Nám osobně, naší duši, psychologicky nápomocná. Pokud chceme, přinášejí spásu. Scott M. Peck říká: Podle anglického překladu je spása: salvation, uzdravení - tak třeba, z věčně dorážejících bludů. Blud je, stručně řečeno, stav, kdy „jste mimo“, řešíte bludné představy, tedy ne to, co řešit máte.
Tohle evangelium je jedno z mnoha míst v Novém Zákoně, kde Kristus upozorňuje na dvojí metr. Jeden metr máme na sebe, a jiný na druhé lidi. Jeden na vlastní národ a jiný na ty druhé.
Takových míst je v evangeliích víc - zdá se mi, že to pro Krista bylo důležité. (Tříska a trám v oku, Nesuďte a nebudete... Břemena na cizí ramena, Přistižená cizoložnice...) Dokonce ještě cestou na smrt, když nesl kříž, a kdy se mu asi nemluvilo snadno, říká Kristus ženám, které ho oplakávají: „Nad sebou plačte a nad vašimi dětmi...“ Možná proto, že je to tak velice časté, zřejmě tehdy, ale jistě i dnes, lidé raději řeší cizí problémy.
Co to znamená, podle mně? Podívej se na sebe. Změň sebe, své okolí, třeba i svou zemi - to je to jediné, o co má smysl usilovat. Nad námi se někdo smiloval, odpustil nám. A co vy, a co ty?
Podívej se, co je tvá skutečná zodpovědnost. Nejčastěji řešíš to, co tvá zodpovědnost není. Ohromné úsilí vrháš do usilovné sebereflexe. Jsi skvělá/ý v jich-reflexi. V tom jsi úplně nejlepší. Pomůže to?
Kristus byl úplně nejlepší v jedné disciplíně: obracení špatného směru otázek.
„A co ty? a co vy?“ je to v evangeliích tak časté, zní to tam jako refrén: (zpíváme na melodii [ : bratře Kubo : ] , [ : ještě spíš? : ] Už zvonily zvony...)
Jeden metr máme na „naše lidi“, naši historii a úplně jiný metr, docela až jako řemen, na historii cizí. Je to do jisté míry přirozené, naši historii známe odmalička, mluví k nám Česky, žijeme v její krásné krajině, byli jsme na hradě, kde se to stalo, chodíme po mostě, který nám postavil král... známe ji od pověstí po jednotlivé postavy třeba i z filmů, tedy každý z nás v různé míře, ale každopádně - daleko podrobněji, než historii cizí.
Kterou soudíte.
Braniboři v Čechách pálili a loupili, kdežto husitské rejdy, to byly veselé výlety, považte, až k Baltu! Romantický obraz husitů ve vlnách příboje visí v Národní Galerii nahoře ve Veletržním paláci.
Tak třeba založení státu. K historii našeho státu přistupujeme s laskavým pochopením. Na rozdíl od někdy krvavé historie dávných časů kměnového uspořádání, zapsané v Bibli, my jsme si ji zapsali v 19. století a tak popisuje přirozeně demokratické lidi, kteří přišli do naší kotliny a požádali Kelty a Germány s úsměvem, díky, nyní tu budeme bydlet my. Na shledanou. Obnovení ČSR po roce 1945, to bylo také hezké a odsun nevyhnutelný, vše dobré a spasitelné. --- Ale historie Izraele? Při založení státu došlo k útěku i vyhnání části původních obyvatel. Co na tom, že současně byli vyhnání Židé z okolních zemí, a že část lidí z území Izraele odešla na výzvy arabských vůdců. Značná část tam lidí arabského původu navíc v Izraeli zůstala. Pro vás, antisionisty s dvojím metrem, je to stát nelegitimní. „Průšvih byl už vznik Izraele“, píšete. Že jsme od nás z pohraničí vyhnali lidí daleko více, o tom nemluvíte, protože - to je najednou něco osobního - kdekdo má přece ty krásné pruhované chaloupky v Sudetech a hezké domy a též i hluboko ve vnitrozemí spoustu zajímavých památek, vil, hospod, továren, „Gočárovy“ mlýny... třetina majetku, to není žádná troška, ale slušný trám v našem oku.
Takže, mluvíte o něčím špatném vztahu k národnostní menšině: Chtěla bych se zeptat, kde jsou naše předválečné národnostní menšiny, A mohla bych je vidět?
Hřbitovy, co po nich zbyly, máme pěkně opravené...? Omluvili jsme se, dali jsme pryč z našeho právního řádu věty, které určují vinu a trest na základě národnosti, abychom společně uznali, že to byla chyba, že takhle ne? To je otázka pro nás, to je věc, kterou nevyřeší někdo jiný.
Jak bránit stát před agresivním sousedem Ruskem, máme vyřešené? To je taky otázka pro nás. Ale vy nemáte čas, řešíte Gazu, každý den?
S rostoucí fyzickou a mentální vzdáleností od konfliktu roste riziko nepochopení, riziko, že naletíte na něčí cílenou dezinformaci, a dokonce i když chcete pomáhat, bez dobrých informací můžete ve skutečnosti škodit. Například, vaše peníze se mohou dostat do rukou zločinecké organizaci, která má místní obyvatele jen jako rukojmí a zdroj snadných příjmů přes mega crowfunding po celém světě.
Kladete-li si špatné otázky, je to problém. Na blbou otázku totiž nemůže přijít dobrá odpověď. Příklady:
Špatná otázka: co máme udělat s touhle cizoložnicí, přistiženou při činu? Ježíš na špatnou otázku neodpovídá, obrací pozornost jiným směrem: Kdo z vás je bez viny?
Co takhle osady na Západním Břehu? Víte, kolik procent Čechů bylo před válkou v Liberci, Chebu, Teplicích... na našem Západním Břehu? Ovšem my jsme se nezdržovali stavbou nějakých osad, vzali jsme si ty už hotové a jen jsme dali pryč jejich obyvatele! Ovšem kde není žalobce, není soudce - lidé, od nás vyhnaní nezačali kopat tunely a střílet rakety z Drážďan a Pirny na naše města, místo toho si budovali nové domy a nové firmy a mimochodem tak způsobili to, čemu se říkalo Německý hospodářský zázrak.
Někdo nám odpustil.
To všechno neznamená, že bychom nemohli nikoho kritizovat. Kdybychom nemohli nikoho kritizovat, tak bychom nemohli vůbec mluvit! Nastalo by veliké ticho!
Kdybychom nemohli trochu zjednodušovat, taky bychom nemohli nejen mluvit, ale ani vůbec nic dělat.
Někdy se člověk musí rozhodovat, nebo pomáhat potřebným i při trochu nedokonalých informacích.
Ale podstatné je přitom vědět, kdo jsme. Nesplést si roli.
Nejsme soudci, jsme aktéři dramatu. Není to tak, že Pánbůh si řekl, tak, už tu mám vodstvo, zeleň, ptactvo, lidstvo i studentstvo, rolníky, zedníky, ještě potřebuju hodně soudců, aby to všechno zhodnotili a posoudili a taky hodně gaučů, aby se na ně pohodlně usadili, stvořím tedy taky nějaké Čechy, ti vždy potom poradí těm ostatním, jak to měli udělat.
Můžete se uzdravit, jestli chcete. Mávněte rukou a odežeňte ten mrak.
Blud, který vám jako mrak zakrývá možnost vašeho vlastního jednání, blud, který vám před očima pořád staví ty druhé lidi a jejich potíže.
Co je naše skutečná zodpovědnost?
Co je nejmenší společný jmenovatel, na kterém se můžeme shodnout? Obrana naší země, naše životní prostředí... To Putin chtěl, abychom se i u nás do krve pohádali o věci, které jsme vůbec nemohli a nemůžeme ovlivnit, a abychom se tak rozdělili, že nebudeme schopni se shodnout ani na obraně. Chcete skákat, jak píská?
---------------------------
[1] Každému, kdo se choval lidsky k potřebným, Ježíš říká: „Jsi můj člověk, stojíš-li o společnost nebešťanů, ve které každý přispívá svou nezištnou péčí o druhé; vítám tě, pojď dál. Pomohu ti dorůst do krásy a obětavosti nebešťanů.“
Bůh se neptá: „Byl jsi pokřtěn, chodíš do kostela“? protože tyto možnosti většina lidstva neměla a nemá.
Židy a nás, křesťany, Bůh obdaroval dalšími velikými dary, velikým přátelství a svěřil nám úctyhodné poslání. Máme svědčit národům o veliké Boží přízni a rozdávat z jeho darů, aby dorostli.
Ale nezapomeňme na podobenství o hřivnách (
). Někteří dostali jednu hřivnu, jiní dvě, další
tři. „Každému, kdo má, bude dáno a přidáno. Kdo nemá, tomu
bude odňato to, co dostal. A bude odmítnut.“
[2] Dodatek.
Násilníci a lháři se připravili o důvěru druhých. K jejich nespravedlnostem nemáme mlčet (např. k jednání člověka neplatícímu alimenty z nenávisti k bývalé manželce).
„Nedají-li si říci, zůstávají-li v nespravedlnosti, ať jsou pro tebe jako pohané nebo celníci“, říká Ježíš.
„Nezaslouží si vysoké úrovně panující v božím království. Jsou zatvrzelí, odmítli možnost nápravy a odpuštění. Nezdravte je, nestolujte s nimi, nepodávejte jim ruce, propusťte je z práce. To není zavržení, mají možnost se mezi vás - mé milované učedníky - vrátit.“
Někteří mírní lidé ale namítají: „Ježíši, ale vždyť ty jsi s celníky a pohany stoloval“. – „Ano, vyhledával jsem hříšníky, ukazoval jsem jim, že jsou Bohem milovaní a že mají otevřenou cestu k nápravě (řada z nich se změnila), ale se zatvrzelými lumpy (Kaifášem, Pilátem, Herodem …) jsem nikdy u stolu neseděl.
[3] Máme se smířit s tím, že lidské soudnictví není schopné nalézat spravedlnost; nejsme vševědoucí, soud má nalézat porušení zákonnosti. Nestranný soud je lepší než krevní msta nebo lynčování davu. My, Češi jsme ještě nedorostli k respektování nestranných soudů. Odsouzený se bouří, že byl potrestán příliš, poškozený tvrdí, že byl pachatel potrestán málo.
Ten, kdo ví o spravedlivém Bohu, se nemusí trápit nepotrestanou křivdou.