23. neděle v mezidobí (A)
Abychom z dnešních textů měli patřičný
účinek, stručně si připomeňme, odkud a kam lidstvo
došlo.
A jaké štěstí máme, že jsme se narodili do společnosti bohaté informacemi od Boha.
Bůh nás stvořil k svému obrazu, dal nám rozum. Mnoho lidí se snažilo porozumět svému Tvůrci a došlo k pozoruhodné moudrosti. Ale to, co nám o sobě vypráví Bůh, přesahuje naše znalosti, možnosti a dosah. Jeho vyučování nás povyšuje a přibližuje Bohu. [1]
(Kamarád, pečlivý ekonom, se poctivě ptal, kde najdeme Noachickou a Mojžíšovskou smlouvu, které jsem připomínal před týdnem.) [2]
O nás (židech a křesťanech) ale platí, že Božímu vyučování zůstáváme dlužni. [3]
Tři tisíce let nám Hospodin připomíná:
„Moje slova ti jsou velmi blízko, jsou ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je mohl dodržovat. Vyvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo, miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ (Srv.
A mnohokrát nás varuje před naší neposlušností.
Uvedu dva příklady z mnoha případů naší ignorance Božích ustanovení.
Modlitbu Páně umíme zpaměti, ale její slova jsme za svůj program života zdaleka nepřijali.
- Říkáme-li: „Otče náš“, jak daleko od Boha zůstáváme? [4]
- Kam nás dovedla Ježíšova slova: „Otče, odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme naším viníkům (těm, kteří nás prosili o odpuštění)“? [5]
Přiznáme-li si tento dluh, zkrotneme ve své falešné sebejistotě, budeme dnešním biblickým lekcím pozorněji naslouchat a hledat nápravu.
K prvnímu čtení. Každému Izraelitovi, který přijal díl odpovědnosti za soužití božího lidu, se dostává výhod zaručených v Boží smlouvě.
Jedním z úkolů Izraelity je obětavě pracovat pro šalom a neizraelitům svědčit o Boží péči a Noachických pravidlech. (My, občané, také budujeme demokracii, přijímáme vymoženosti poskytované státem a hlásíme se k občanským povinnostem. My křesťané máme navíc Ježíšovský program.)
Ve druhém čtení si slovo zákon nahraďte Boží Smlouvu. Přikázání nahraďte pokyny.
Pavel připomíná Ježíšovým učedníkům Ježíšovo přátelství a přání šířit je dál mezi lidi.
K evangeliu. Ježíš je knížetem šalomu. K udržování dobrých vztahů a uzdravování porušených nebo nemocných vztahů nám dává recept:
„Když tvůj bratr zhřeší …“
– nakolik jsme tento moudrý pokyn k řešení konfliktů, selhání, nedorozumění a hříchu přijali?
„Zhřeší-li tvůj bratr (nebo si myslíš, že zhřešil) vyříkejte si spolu, co se skutečně stalo“.
„Nechť je slyšena druhá strana“, říkali už pohanští Římané.
„Nedomluvíte-li se napoprvé, máte možnost dalších dvou kol k dobrání se spravedlnosti.
Uzná-li provinilý svou chybu a je ochotný k nápravě, získal jsi svého bratra. Odpusť mu (
Ukáže-li se, že jsem se mýlil já, když jsem měl podezření, že bratr jednal špatně, omluvím se mu. Dokázal, že nikomu neublížil a já jsem přiznal svůj omyl. Vyjasnili jsme si, že nestojíme proti sobě. Jsme tvůrci pokoje (šalomu) a můžeme se obejmout.
Ale ten, který z pohodlnosti a zbabělosti nehledá pravdu, porozumění a nápravu, selhává, vylučuje se ze společenství Ježíšových učedníků.
Je pravdou, že Ježíšovo ustanovení o smíření nám umožňuje vysokou (nejvyšší?) úroveň lidského soužití?
Odstraňuje překážky bránící Bohu, aby mohl přebývat v každém z nás a mezi námi – vždyť soužití lidí s s Bohem je spojenými nádobami.
Kdo z pokřtěných Ježíšova ustanovení („přikázání“) nepřijímá, šidí se o dobrodiní, která Ježíš svým přátelům zaručuje. Z Ježíšovy rodiny nejbližších se propadá mezi lidi, kteří si žijí po svém, na druhých jim nezáleží a o Ježíšův šalom mezi lidmi nemají zájem.
Ježíšův způsob vyříkávání si sporů s druhými samozřejmě předpokládá naše poctivé vědomí vlastních chyb, ochotu ke kritice naší osoby, dovednost citlivého ošetřování ran a zásadu: „Jednej tak, jak chceš, aby druhý jednal s tebou“.
Uzdravování porušených vztahů patří do pracovního programu Ježíšových učedníků (vedle šíření
Ježíšovy zprávy o Bohu milosrdném, uzdravování nemocných a osvobozování od zla).
Teď je čas hroznů. Kdo si dopřeje zopakování Ježíšova přirovnání s vinnou révou (
[1] Zbožní pohané došli k náhledu na něco, na někoho nad námi. Přízeň božstev si upláceli oběťmi. Nám (židům a křesťanům) Hospodin sdělil: „Přeji vám a pečuji o vás jako nikdo jiný. Sloužím vám víc, než dobří rodiče malým dětem. Mou přízeň si nemusíte vyprošovat (budu rád, když ji oceníte). Až mě poznáte, budete na mou lásku odpovídat svou láskou. Přijmete-li druhé coby moje děti, stáváte se mým obrazem a svatým lidem.“
Ježíš potvrdil, že Bůh zve do nebeského království Bůh všechny lidi. Každý, kdo se choval lidsky a stojí o soužití se všemi nebešťany, má možnost vstoupit a dorůst na úroveň Božích dcer a synů. (
[2] - Noachická smlouva je ustanovením závažných pravidel pro život všech lidí. Čteme o nich ve vyprávění o potopě v
- Hospodinova „Mojžíšovská“ Smlouva je uvedena v
- Ježíšova smlouva – Ježíš smlouvu ze Sinaje potvrdil, pro své učedníky ji obohatil svým jedinečným přátelstvím a svými pokyny k lepšímu soužití) a ustanovil ji coby „Obnovenou (Novou) smlouvu“ pro boží království. (
(Slavíme ji při každé Ježíšově hostině.)
Sami si porovnejte různou úroveň civilizací žijící v různých smlouvách s Tvůrcem (pohanské, izraelské, křesťanské), v různé úrovni bohatství od Boha a v různé odpovědnosti před Bohem.
[3] Opakuji: „Při uzavření Smlouvy Hospodina s Izraelem Mojžíš svolal všechen lid a řekl: „Na vlastní oči jste viděli, co učinil Hospodin v egyptské zemi faraónovi a všem jeho služebníkům … (
Budete-li poslouchat Boha a jeho učení (zapsané v Tóře), přilnete k Hospodinu celým svým srdcem. Boží slova pro vás nejsou nepochopitelná, ani vzdálená … Nejsou v nebi, abyste museli říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám je, abychom ho plnili?
[4] Evropané po staletí denně říkali: „Otče náš“, ale židy jsme do nedávna nepřijali za Boží děti, měli jsme je za škodnou, šikanovali je, hubili je v pogromech. Antisemitismu - jednoho z nejtěžších hříchů - jsme se nezbavili.
I ve 20. století mnoho pokřtěných fašistů, nacistů a komunistů pronásledovalo jiné pokřtěné, často až na smrt.
Tvrdá nesnášenlivost k jinak smýšlejícím lidem je mezi mnoha křesťany dodneška přítomná.
[5] Při každé mši přiznáváme svou hříšnost a prosíme Boha o odpuštění. Modlíme se „Otče náš“, zdravíme se pozdravením pokoje, přicházíme k Ježíšově hostině, ale nedodržujeme-li Ježíšovy pokyny o smíření, „odsouzení sobě způsobujeme“. (Srv.
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Srv.
V Tridentském katechismu stojí: „Chystáš-li se na mši, nejdříve zkoumej sám sebe, zda žiješ v přátelství se všemi lidmi a učiň patřičné kroky k nápravě vztahů.“
V knize Zjevení Ježíš říká: „Já mám poslední slovo. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, svůdníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži.“ (
A jaké štěstí máme, že jsme se narodili do společnosti bohaté informacemi od Boha.
Bůh nás stvořil k svému obrazu, dal nám rozum. Mnoho lidí se snažilo porozumět svému Tvůrci a došlo k pozoruhodné moudrosti. Ale to, co nám o sobě vypráví Bůh, přesahuje naše znalosti, možnosti a dosah. Jeho vyučování nás povyšuje a přibližuje Bohu. [1]
(Kamarád, pečlivý ekonom, se poctivě ptal, kde najdeme Noachickou a Mojžíšovskou smlouvu, které jsem připomínal před týdnem.) [2]
O nás (židech a křesťanech) ale platí, že Božímu vyučování zůstáváme dlužni. [3]
Tři tisíce let nám Hospodin připomíná:
„Moje slova ti jsou velmi blízko, jsou ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je mohl dodržovat. Vyvol si život, abys byl živ ty i tvé potomstvo, miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ (Srv.
)
A mnohokrát nás varuje před naší neposlušností.
Uvedu dva příklady z mnoha případů naší ignorance Božích ustanovení.
Modlitbu Páně umíme zpaměti, ale její slova jsme za svůj program života zdaleka nepřijali.
- Říkáme-li: „Otče náš“, jak daleko od Boha zůstáváme? [4]
- Kam nás dovedla Ježíšova slova: „Otče, odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme naším viníkům (těm, kteří nás prosili o odpuštění)“? [5]
Přiznáme-li si tento dluh, zkrotneme ve své falešné sebejistotě, budeme dnešním biblickým lekcím pozorněji naslouchat a hledat nápravu.
K prvnímu čtení. Každému Izraelitovi, který přijal díl odpovědnosti za soužití božího lidu, se dostává výhod zaručených v Boží smlouvě.
Jedním z úkolů Izraelity je obětavě pracovat pro šalom a neizraelitům svědčit o Boží péči a Noachických pravidlech. (My, občané, také budujeme demokracii, přijímáme vymoženosti poskytované státem a hlásíme se k občanským povinnostem. My křesťané máme navíc Ježíšovský program.)
Ve druhém čtení si slovo zákon nahraďte Boží Smlouvu. Přikázání nahraďte pokyny.
Pavel připomíná Ježíšovým učedníkům Ježíšovo přátelství a přání šířit je dál mezi lidi.
K evangeliu. Ježíš je knížetem šalomu. K udržování dobrých vztahů a uzdravování porušených nebo nemocných vztahů nám dává recept:
„Když tvůj bratr zhřeší …“
– nakolik jsme tento moudrý pokyn k řešení konfliktů, selhání, nedorozumění a hříchu přijali?
„Zhřeší-li tvůj bratr (nebo si myslíš, že zhřešil) vyříkejte si spolu, co se skutečně stalo“.
„Nechť je slyšena druhá strana“, říkali už pohanští Římané.
„Nedomluvíte-li se napoprvé, máte možnost dalších dvou kol k dobrání se spravedlnosti.
Uzná-li provinilý svou chybu a je ochotný k nápravě, získal jsi svého bratra. Odpusť mu (
) a
nastav mu svou tvář k políbení“ (
-39).
Ukáže-li se, že jsem se mýlil já, když jsem měl podezření, že bratr jednal špatně, omluvím se mu. Dokázal, že nikomu neublížil a já jsem přiznal svůj omyl. Vyjasnili jsme si, že nestojíme proti sobě. Jsme tvůrci pokoje (šalomu) a můžeme se obejmout.
Ale ten, který z pohodlnosti a zbabělosti nehledá pravdu, porozumění a nápravu, selhává, vylučuje se ze společenství Ježíšových učedníků.
Je pravdou, že Ježíšovo ustanovení o smíření nám umožňuje vysokou (nejvyšší?) úroveň lidského soužití?
Odstraňuje překážky bránící Bohu, aby mohl přebývat v každém z nás a mezi námi – vždyť soužití lidí s s Bohem je spojenými nádobami.
Kdo z pokřtěných Ježíšova ustanovení („přikázání“) nepřijímá, šidí se o dobrodiní, která Ježíš svým přátelům zaručuje. Z Ježíšovy rodiny nejbližších se propadá mezi lidi, kteří si žijí po svém, na druhých jim nezáleží a o Ježíšův šalom mezi lidmi nemají zájem.
Ježíšův způsob vyříkávání si sporů s druhými samozřejmě předpokládá naše poctivé vědomí vlastních chyb, ochotu ke kritice naší osoby, dovednost citlivého ošetřování ran a zásadu: „Jednej tak, jak chceš, aby druhý jednal s tebou“.
Uzdravování porušených vztahů patří do pracovního programu Ježíšových učedníků (vedle šíření
Ježíšovy zprávy o Bohu milosrdném, uzdravování nemocných a osvobozování od zla).
Teď je čas hroznů. Kdo si dopřeje zopakování Ježíšova přirovnání s vinnou révou (
), tomu se dvě lekce Ježíšova
vyučování propojí, ocení Boží péči a pochutná si na její
sladkosti.
[1] Zbožní pohané došli k náhledu na něco, na někoho nad námi. Přízeň božstev si upláceli oběťmi. Nám (židům a křesťanům) Hospodin sdělil: „Přeji vám a pečuji o vás jako nikdo jiný. Sloužím vám víc, než dobří rodiče malým dětem. Mou přízeň si nemusíte vyprošovat (budu rád, když ji oceníte). Až mě poznáte, budete na mou lásku odpovídat svou láskou. Přijmete-li druhé coby moje děti, stáváte se mým obrazem a svatým lidem.“
Ježíš potvrdil, že Bůh zve do nebeského království Bůh všechny lidi. Každý, kdo se choval lidsky a stojí o soužití se všemi nebešťany, má možnost vstoupit a dorůst na úroveň Božích dcer a synů. (
)
[2] - Noachická smlouva je ustanovením závažných pravidel pro život všech lidí. Čteme o nich ve vyprávění o potopě v
; 8:1 15.21; 9:
1- 17. Židé pak i z dalších biblických textů popsali sedm jejich
ustanovení (coby nejnižšího prahu civilizace.
- Hospodinova „Mojžíšovská“ Smlouva je uvedena v
. – 21 kap.;
23: 1-13;
; 28. – 30. kap.
- Ježíšova smlouva – Ježíš smlouvu ze Sinaje potvrdil, pro své učedníky ji obohatil svým jedinečným přátelstvím a svými pokyny k lepšímu soužití) a ustanovil ji coby „Obnovenou (Novou) smlouvu“ pro boží království. (
)
(Slavíme ji při každé Ježíšově hostině.)
Sami si porovnejte různou úroveň civilizací žijící v různých smlouvách s Tvůrcem (pohanské, izraelské, křesťanské), v různé úrovni bohatství od Boha a v různé odpovědnosti před Bohem.
[3] Opakuji: „Při uzavření Smlouvy Hospodina s Izraelem Mojžíš svolal všechen lid a řekl: „Na vlastní oči jste viděli, co učinil Hospodin v egyptské zemi faraónovi a všem jeho služebníkům … (
)
Budete-li poslouchat Boha a jeho učení (zapsané v Tóře), přilnete k Hospodinu celým svým srdcem. Boží slova pro vás nejsou nepochopitelná, ani vzdálená … Nejsou v nebi, abyste museli říkat: „Kdo nám vystoupí na nebe, vezme jej pro nás a ohlásí nám je, abychom ho plnili?
[4] Evropané po staletí denně říkali: „Otče náš“, ale židy jsme do nedávna nepřijali za Boží děti, měli jsme je za škodnou, šikanovali je, hubili je v pogromech. Antisemitismu - jednoho z nejtěžších hříchů - jsme se nezbavili.
I ve 20. století mnoho pokřtěných fašistů, nacistů a komunistů pronásledovalo jiné pokřtěné, často až na smrt.
Tvrdá nesnášenlivost k jinak smýšlejícím lidem je mezi mnoha křesťany dodneška přítomná.
[5] Při každé mši přiznáváme svou hříšnost a prosíme Boha o odpuštění. Modlíme se „Otče náš“, zdravíme se pozdravením pokoje, přicházíme k Ježíšově hostině, ale nedodržujeme-li Ježíšovy pokyny o smíření, „odsouzení sobě způsobujeme“. (Srv.
)
Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Srv.
)
V Tridentském katechismu stojí: „Chystáš-li se na mši, nejdříve zkoumej sám sebe, zda žiješ v přátelství se všemi lidmi a učiň patřičné kroky k nápravě vztahů.“
V knize Zjevení Ježíš říká: „Já mám poslední slovo. Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, svůdníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži.“ (
)