21. neděle v mezidobí (A)
K první
čtení. K porozumění textu doporučuji verše
Opakování. [1]
K druhému čtení. Apoštol Pavel šíří poznání o nesmírné přejícnosti Hospodina. [2]
K evangeliu. Velekněz Kaifáš selhal. Službou božímu lidu Ježíš pověřil rybáře Petra - lovením lidí (zachraňováním) ze zla. [3]
„Kým jsem pro tebe“, ptá se Ježíš i nás, „jaký význam pro tebe mám“?
Dojít k poznání, že Ježíš je Synem Božím a Mesiášem (vonícím Bohem, milujícím Otce, sebe i nás) je krásné. Rádi se k jeho způsobu jednání přidáváme.
V podobenství o posledním soudu Ježíš říká: „Ten, kdo jednal lidsky s potřebným, je mým člověkem, tomu je otevřeno nebeské království“. To platí i o lidech, kteří do kostela nechodí. [4]
Aby z nemluvněte vyrostla nevěsta, potřebuje sníst mnoho jídla připraveného z lásky, strávit mnoho hodin v náruči rodičů a mnoho se naučit, aby s ženichem vytvořila rodičovský pár sloužící dětem.
Bůh o nás štědře pečuje stejným přístupem.
Židé se už tři tisíciletí z Písma učí rozpoznávat, co je pro život nejdůležitější. I nám každý týden církev nabízí vyučovací biblickou lekci.
Když jsem v Písmu objevoval mnohá vyznání lásky Boha k Izraeli, zkoumal jsem, zda ta krásná slova mohu vztáhnout i na sebe. Velmi mně k tomu pomohla vyznání z Izaiáše, Ozeáše a Ezechiela a samozřejmě Ježíše, který slova proroků potvrdil svou obětavostí. To mě pudilo šířit tu zprávu dál; platí-li to i o mně, jak by se to netýkalo Vás (padesát let se o to snažím).
Čteme-li vyučovací lekce z Písma opakovaně, pronikáme krok za krokem do jejich smyslu.
Kdo je pokřtěn, narodil se do Božího království, podobně, jako se dítě narodí do rodiny. Pokaždé, když se ze společenství rodiny těšíme, vědomě to bohatství zakoušíme (u společného jídla, při hře, práci, výletě, když si bereme čisté prádlo, uléháme do čerstvě vypraného povlečení, když jsme doma očekáváni, když se zdravíme s druhými …)
Říkali jsme si, jak židům jejich rituály pomáhají k vědomí, že jsou u Boha doma a Bůh přebývá v jejich středu. [5]
Mluvili jsme o modlitebních krabičkách a jejich smyslu, o mezuze na dveřích, která jim při každém procházení připomíná, že žijí o v Boží péči. [6]
Čím si my připomínáme, kde a jak s Bohem žijeme …?
Všichni víme, co je manželství. Dětem říkáme, že se snoubenci při svatbě odevzdávají jeden druhému. Patří k sobě, většinou mají stejné jméno, společné peníze, čas a cíl. (Svatební slib patří mezi naše nejzávažnější činy, je naším programem.) Jsou jedním tělem a jednou duší.
Manželství je spojením člověka s člověkem, Ježíš s námi chce vytvořit ještě větší blízkost: Bohočlověka s člověkem, s lidmi.
Známe kulturu, ve které Ježíš vyrůstal, známe význam sobotní hostiny židovských rodin pro lid Izraele, rozumíme smyslu Ježíšovy hostiny.
Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou jeho svatebním slibem s námi - svou nevěstou.
Ježíš chce být s námi blíže a hlouběji než my se svým životním partnerem. Ať vstáváme, pracujeme nebo uléháme, ať se nadechujeme nebo vydechujeme, je nám blíž než my sami sobě. (Sami sobě nejvíce rozumíme - nikdo z lidí nezná všechny naše myšlenky - ale Ježíš nám věnuje všechnu svou pozornost, své vědění a svou péči.)
Ježíš po jeho a naší slavnosti (mši) nezůstává v kostele, zatímco my odcházíme do bezbožného světa“. – Do tohoto světa přece Ježíš přišel, aby nám ukázal, že Bůh pracuje na nápravě světa a chce přebývat mezi námi (to už věděli Izraelité na poušti po osvobození z Egypta).
Ježíš se nám nevzdaluje, to my o něm podivně mluvíme jako o „Nejsvětější Svátosti Oltářní“ (to je ale zpředmětněním) přebývající ve svatostánku. (Lidová zbožnost z něj udělala „vězně svatostánku“.)
Když kojíte své dítě, přebalujete je, když si s ním hrajete a pečujete o něj, Bůh vás s potěšením pozoruje a je s vámi ne méně než při Ježíšově hostině. Totéž platí při vaší péči o slabé, nemocné nebo ponižované. Pracujeme-li poctivě při jakékoliv užitečné práci, Ježíš nám - jako bývalý řemeslník - přeje. (To má táta ukázat dětem.)
Láska milujících se lidí překonává fyzickou vzdálenost. Vzkříšený Ježíš teprve není ničím a nikým omezován. Jako je vzduch, dech, vítr, vůně (hebrejky ruach, řecky pneuma) všude, kde se pohybujeme a jsme, tak podobně a násobně je nám Bůh životodárně nablízku. Proniká nás.
V naší teologii o „Nejsvětější Svátosti Oltářní“ jsme zapomněli, že k hostině patří i nápoj. Ježíš potvrdil Mojžíšovskou náboženskou kulturu pití vína a povýšil ji ve své hostině.
Nepřátelé Ježíše pomlouvali, že je pijan, ale on přijal víno do své slavnosti a Boží služby nám, lidem. „Připijí si“ s námi na naše manželství, abychom věděli: „Jsme jedné krve ty i já“.
„Dávám vám svého Ducha. Přijměte jej“. (Srv.
Dětem povětšinou víno nechutná, [7] ale vysvětlujeme jim, že víno není k opíjení, nýbrž nápojem ke slavení. Ta trocha vína uvolňuje ledacos, co člověka vnitřně svírá, osvobozuje nás a pozvedá nás k radosti.
Krev Kristova je pro nás transfúzí Ježíšova Ducha. Základní znalosti naší medicíny nám odkrývají, co Ježíš do pití své Krve vkládá. Jako při ztrátě krve nám lékaři krev doplňuji nebo nám zkaženou krev vyměňuji, tak nám Ježíš nabízí transfúzi svého Ducha. Nám, kteří jsme „chudoKrevní“, a Ježíšova Ducha stále potrácíme“. [8]
K transfůzi tělesné krve není nutné být při vědomí, ale k transfúzi Ježíšovy Krve je třeba naší co největší vědomé spolupráce. Ježíšova krev není kouzelným nápojem lásky, který jde přidat někomu do pití, jak čarodějnice lidem tvrdily.
K našemu stolování přicházíme s chutí k jídlu, s vděčností, dobrou náladou a pozorností k druhým. Užitek z potravy už nám Tvůrce nastavil. I kdybychom po jídle usnuli, tělo si užitek zařídí. Naše stolování živí tělo i duši.
Ale Ježíš nám svou hostinou nabízí další účinnou výživu k vztahu s Bohem i lidem. U Ježíšova stolu ještě víc než u našeho stolu v rodině platí: „Čím se živíš, tím se stáváš“. [9]
Máme spolupracovat s Božím slovem [10] a využívat záměr Ježíšovy hostiny.
Opět něco zopakuji a něco přidám.
Ježíšova hostina je zvláštním a silným setkáním s naším Ženichem. Je svatební hostinou, slavením Božího přátelství a námi – jeho nevěstou.
Ježíš zná nás a naše potřeby. Neuplyne týden, aby nám Ježíš neopakoval svůj svatební slib nad chlebem a vínem – abychom nezapomínali, kým pro Boha jsme.
Naše maminka říkala, dětem nestačí jednou říkat, jak se mají chovat. Každé ráno nám říkala: „Chovejte se slušně a pozdravujte lidi.“
Ježíš věděl, že potřebujeme mnohokráte slyšet a zakoušet, že nás má rád.
Není otráven z naší povrchnosti.
Jednou jsem se počítal, že jsem stoloval s Ježíšem a jeho hosty asi 25 tisíc krát. Se studem přiznávám, že je to na mně málo vidět.
Ježíš na nás nešetří.
Přijímání Těla a Krve Páně máme náležitě prožívat. Klečením, klaněním a nucením se do zbožných pocitů to nespravíme.
Máme-li Ježíše za Učitele, máme si s ním konzultovat, co si chceme osvojit (pokaždé jen jednu věc).
Je-li pro nás Ježíš Lékařem, můžeme s ním mluvit jako s doktorem v ordinaci. Můžeme jej prosit o uzdravení a slíbit mu, na co si budeme dávat pozor. (Co si nestihneme s Ježíšem vyříkat v kostele, můžeme doplnit doma třeba po obědě.)
Kdyby se nás někdo zeptal: „Kým je pro tebe Ježíš“? uměli bychom mu odpovědět.
V každém případě nám tuto otázku opět klade Ježíš. A my se mu máme znovu vyznat ...
[1] Ke službě lidu byl jmenován Eljakím, aby spravedlivě rozhodoval, odemykal a zamykal. Má být pevným hřebem zaraženým do zdi, který unese zátěž služby svěřeným lidem.
Na Eljakíma se ale pověsili příbuzní a kumpáni („výhonky a nádoby“) v. 25. a on je čím dál víc upřednostňoval před druhými. Zlomil se jako přetížený hřeb.
Selhání řady představených v Bibli nás varuje před přílišným spoléháním na člověka. Každý máme přijmout a vyžadovat spravedlivou kontrolu jednání svého i druhých.
(Někdo znáte podobný případ, jáhen Juriga, bývalý výkonný ředitel pražského arcibiskupství, je vyšetřován policii i církví pro zločinné zneužití svého postavení. Před léty byl propuštěn po dohodě s arcibiskupem a generálním vikářem s odstupným 2 miliónů Kč ...)
[2] Pohanští vládcové a pohanská božstva často vyžadují od poddaných plnění jakýchkoliv rozkazů, tvrdou službu, oběti, obdiv, pozdravy, klanění, oslavování, usmiřování, svévolně trestají, odměňuji patolízalství … - Hospodin je TÁTAMÁMA sloužící nám.
[3] Apoštol Petr sloužil; svá selhání přiznal, unesl kritiku a nezavedl cenzuru. Tím nás inspiruje – otvírá nám cestu pro Ducha Božího.
[4] „Václave“, řekli mně velice hodní lidé, „tak chození do kostela je zbytečné“?
To by bylo nedorozuměním. I lidé bez svatby v kostele mohou vybudovat pěkné manželství a rodinu. Někteří lidé nezažili pěkné dětství, a přesto žijí v pěkných vztazích a jsou požehnáním pro své děti. Nikdo netvrdíme, že svátost manželství, křest a Ježíšova hostina jsou zbytečné. Víme, jak důležitá je pro nás rodina. Už vztah se spolužáky a kamarády má pro nás nezanedbatelný význam. Přátelé nám jsou ještě blíž. Dobří rodiče a prarodiče jsou pro nás velikým pokladem. Zakoušení Božího přátelství je pro nás další, širší a větší Náručí.
Bůh říká, všichni jste mými dětmi. Ježíš nám ukázal krásu svého bratrství a jak vytvářet bratrství s druhými lidmi. To je náš cíl a program věčnosti. Neříkáme, že čtení knih, koncerty a dobré filmy jsou zbytečné. Naopak. Naše péče o domov, naše rodinné stolování, slavení slavností, pěstování květin, zahrady a obětavosti všeho druhu jsou vrcholnou kulturou a bohatstvím božího království – to ochutnáváme už teď.
[5] Každý týden slavili, že jsou z Božího, královského rodu a že spolu navzájem mají jednat královsky.
[6] Ježíš k tomu řekl: „Já jsem dveře do Božího království, vcházejte dovnitř mým učením“. (
[7] Dětem dáváme šťávu z hroznů - ta by se mohla podávat dětem i při mši - třeba se slovy: „Bůh je sladký“.
[8] Před transfůzí se otevřené rány zašívají – to si porovnejme s nutností napravit pokažené a zraněné vztahy před Ježíšovským slavením.
[9] „Mám dva psy“, řekl indián, „jeden je hodný a druhý zlý. Stále se rvou“.
– „Který vyhrává“? ptal se druhý indián.
– „Ten, kterého víc krmím“.
[10] „Ne jenom chlebem“ - ani eucharistickým - „bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Srv.
ekumenického vydání Bible.
Opakování. [1]
K druhému čtení. Apoštol Pavel šíří poznání o nesmírné přejícnosti Hospodina. [2]
K evangeliu. Velekněz Kaifáš selhal. Službou božímu lidu Ježíš pověřil rybáře Petra - lovením lidí (zachraňováním) ze zla. [3]
„Kým jsem pro tebe“, ptá se Ježíš i nás, „jaký význam pro tebe mám“?
Dojít k poznání, že Ježíš je Synem Božím a Mesiášem (vonícím Bohem, milujícím Otce, sebe i nás) je krásné. Rádi se k jeho způsobu jednání přidáváme.
V podobenství o posledním soudu Ježíš říká: „Ten, kdo jednal lidsky s potřebným, je mým člověkem, tomu je otevřeno nebeské království“. To platí i o lidech, kteří do kostela nechodí. [4]
Aby z nemluvněte vyrostla nevěsta, potřebuje sníst mnoho jídla připraveného z lásky, strávit mnoho hodin v náruči rodičů a mnoho se naučit, aby s ženichem vytvořila rodičovský pár sloužící dětem.
Bůh o nás štědře pečuje stejným přístupem.
Židé se už tři tisíciletí z Písma učí rozpoznávat, co je pro život nejdůležitější. I nám každý týden církev nabízí vyučovací biblickou lekci.
Když jsem v Písmu objevoval mnohá vyznání lásky Boha k Izraeli, zkoumal jsem, zda ta krásná slova mohu vztáhnout i na sebe. Velmi mně k tomu pomohla vyznání z Izaiáše, Ozeáše a Ezechiela a samozřejmě Ježíše, který slova proroků potvrdil svou obětavostí. To mě pudilo šířit tu zprávu dál; platí-li to i o mně, jak by se to netýkalo Vás (padesát let se o to snažím).
Čteme-li vyučovací lekce z Písma opakovaně, pronikáme krok za krokem do jejich smyslu.
Kdo je pokřtěn, narodil se do Božího království, podobně, jako se dítě narodí do rodiny. Pokaždé, když se ze společenství rodiny těšíme, vědomě to bohatství zakoušíme (u společného jídla, při hře, práci, výletě, když si bereme čisté prádlo, uléháme do čerstvě vypraného povlečení, když jsme doma očekáváni, když se zdravíme s druhými …)
Říkali jsme si, jak židům jejich rituály pomáhají k vědomí, že jsou u Boha doma a Bůh přebývá v jejich středu. [5]
Mluvili jsme o modlitebních krabičkách a jejich smyslu, o mezuze na dveřích, která jim při každém procházení připomíná, že žijí o v Boží péči. [6]
Čím si my připomínáme, kde a jak s Bohem žijeme …?
Všichni víme, co je manželství. Dětem říkáme, že se snoubenci při svatbě odevzdávají jeden druhému. Patří k sobě, většinou mají stejné jméno, společné peníze, čas a cíl. (Svatební slib patří mezi naše nejzávažnější činy, je naším programem.) Jsou jedním tělem a jednou duší.
Manželství je spojením člověka s člověkem, Ježíš s námi chce vytvořit ještě větší blízkost: Bohočlověka s člověkem, s lidmi.
Známe kulturu, ve které Ježíš vyrůstal, známe význam sobotní hostiny židovských rodin pro lid Izraele, rozumíme smyslu Ježíšovy hostiny.
Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou jeho svatebním slibem s námi - svou nevěstou.
Ježíš chce být s námi blíže a hlouběji než my se svým životním partnerem. Ať vstáváme, pracujeme nebo uléháme, ať se nadechujeme nebo vydechujeme, je nám blíž než my sami sobě. (Sami sobě nejvíce rozumíme - nikdo z lidí nezná všechny naše myšlenky - ale Ježíš nám věnuje všechnu svou pozornost, své vědění a svou péči.)
Ježíš po jeho a naší slavnosti (mši) nezůstává v kostele, zatímco my odcházíme do bezbožného světa“. – Do tohoto světa přece Ježíš přišel, aby nám ukázal, že Bůh pracuje na nápravě světa a chce přebývat mezi námi (to už věděli Izraelité na poušti po osvobození z Egypta).
Ježíš se nám nevzdaluje, to my o něm podivně mluvíme jako o „Nejsvětější Svátosti Oltářní“ (to je ale zpředmětněním) přebývající ve svatostánku. (Lidová zbožnost z něj udělala „vězně svatostánku“.)
Když kojíte své dítě, přebalujete je, když si s ním hrajete a pečujete o něj, Bůh vás s potěšením pozoruje a je s vámi ne méně než při Ježíšově hostině. Totéž platí při vaší péči o slabé, nemocné nebo ponižované. Pracujeme-li poctivě při jakékoliv užitečné práci, Ježíš nám - jako bývalý řemeslník - přeje. (To má táta ukázat dětem.)
Láska milujících se lidí překonává fyzickou vzdálenost. Vzkříšený Ježíš teprve není ničím a nikým omezován. Jako je vzduch, dech, vítr, vůně (hebrejky ruach, řecky pneuma) všude, kde se pohybujeme a jsme, tak podobně a násobně je nám Bůh životodárně nablízku. Proniká nás.
V naší teologii o „Nejsvětější Svátosti Oltářní“ jsme zapomněli, že k hostině patří i nápoj. Ježíš potvrdil Mojžíšovskou náboženskou kulturu pití vína a povýšil ji ve své hostině.
Nepřátelé Ježíše pomlouvali, že je pijan, ale on přijal víno do své slavnosti a Boží služby nám, lidem. „Připijí si“ s námi na naše manželství, abychom věděli: „Jsme jedné krve ty i já“.
„Dávám vám svého Ducha. Přijměte jej“. (Srv.
)
Dětem povětšinou víno nechutná, [7] ale vysvětlujeme jim, že víno není k opíjení, nýbrž nápojem ke slavení. Ta trocha vína uvolňuje ledacos, co člověka vnitřně svírá, osvobozuje nás a pozvedá nás k radosti.
Krev Kristova je pro nás transfúzí Ježíšova Ducha. Základní znalosti naší medicíny nám odkrývají, co Ježíš do pití své Krve vkládá. Jako při ztrátě krve nám lékaři krev doplňuji nebo nám zkaženou krev vyměňuji, tak nám Ježíš nabízí transfúzi svého Ducha. Nám, kteří jsme „chudoKrevní“, a Ježíšova Ducha stále potrácíme“. [8]
K transfůzi tělesné krve není nutné být při vědomí, ale k transfúzi Ježíšovy Krve je třeba naší co největší vědomé spolupráce. Ježíšova krev není kouzelným nápojem lásky, který jde přidat někomu do pití, jak čarodějnice lidem tvrdily.
K našemu stolování přicházíme s chutí k jídlu, s vděčností, dobrou náladou a pozorností k druhým. Užitek z potravy už nám Tvůrce nastavil. I kdybychom po jídle usnuli, tělo si užitek zařídí. Naše stolování živí tělo i duši.
Ale Ježíš nám svou hostinou nabízí další účinnou výživu k vztahu s Bohem i lidem. U Ježíšova stolu ještě víc než u našeho stolu v rodině platí: „Čím se živíš, tím se stáváš“. [9]
Máme spolupracovat s Božím slovem [10] a využívat záměr Ježíšovy hostiny.
Opět něco zopakuji a něco přidám.
Ježíšova hostina je zvláštním a silným setkáním s naším Ženichem. Je svatební hostinou, slavením Božího přátelství a námi – jeho nevěstou.
Ježíš zná nás a naše potřeby. Neuplyne týden, aby nám Ježíš neopakoval svůj svatební slib nad chlebem a vínem – abychom nezapomínali, kým pro Boha jsme.
Naše maminka říkala, dětem nestačí jednou říkat, jak se mají chovat. Každé ráno nám říkala: „Chovejte se slušně a pozdravujte lidi.“
Ježíš věděl, že potřebujeme mnohokráte slyšet a zakoušet, že nás má rád.
Není otráven z naší povrchnosti.
Jednou jsem se počítal, že jsem stoloval s Ježíšem a jeho hosty asi 25 tisíc krát. Se studem přiznávám, že je to na mně málo vidět.
Ježíš na nás nešetří.
Přijímání Těla a Krve Páně máme náležitě prožívat. Klečením, klaněním a nucením se do zbožných pocitů to nespravíme.
Máme-li Ježíše za Učitele, máme si s ním konzultovat, co si chceme osvojit (pokaždé jen jednu věc).
Je-li pro nás Ježíš Lékařem, můžeme s ním mluvit jako s doktorem v ordinaci. Můžeme jej prosit o uzdravení a slíbit mu, na co si budeme dávat pozor. (Co si nestihneme s Ježíšem vyříkat v kostele, můžeme doplnit doma třeba po obědě.)
Kdyby se nás někdo zeptal: „Kým je pro tebe Ježíš“? uměli bychom mu odpovědět.
V každém případě nám tuto otázku opět klade Ježíš. A my se mu máme znovu vyznat ...
[1] Ke službě lidu byl jmenován Eljakím, aby spravedlivě rozhodoval, odemykal a zamykal. Má být pevným hřebem zaraženým do zdi, který unese zátěž služby svěřeným lidem.
Na Eljakíma se ale pověsili příbuzní a kumpáni („výhonky a nádoby“) v. 25. a on je čím dál víc upřednostňoval před druhými. Zlomil se jako přetížený hřeb.
Selhání řady představených v Bibli nás varuje před přílišným spoléháním na člověka. Každý máme přijmout a vyžadovat spravedlivou kontrolu jednání svého i druhých.
(Někdo znáte podobný případ, jáhen Juriga, bývalý výkonný ředitel pražského arcibiskupství, je vyšetřován policii i církví pro zločinné zneužití svého postavení. Před léty byl propuštěn po dohodě s arcibiskupem a generálním vikářem s odstupným 2 miliónů Kč ...)
[2] Pohanští vládcové a pohanská božstva často vyžadují od poddaných plnění jakýchkoliv rozkazů, tvrdou službu, oběti, obdiv, pozdravy, klanění, oslavování, usmiřování, svévolně trestají, odměňuji patolízalství … - Hospodin je TÁTAMÁMA sloužící nám.
[3] Apoštol Petr sloužil; svá selhání přiznal, unesl kritiku a nezavedl cenzuru. Tím nás inspiruje – otvírá nám cestu pro Ducha Božího.
[4] „Václave“, řekli mně velice hodní lidé, „tak chození do kostela je zbytečné“?
To by bylo nedorozuměním. I lidé bez svatby v kostele mohou vybudovat pěkné manželství a rodinu. Někteří lidé nezažili pěkné dětství, a přesto žijí v pěkných vztazích a jsou požehnáním pro své děti. Nikdo netvrdíme, že svátost manželství, křest a Ježíšova hostina jsou zbytečné. Víme, jak důležitá je pro nás rodina. Už vztah se spolužáky a kamarády má pro nás nezanedbatelný význam. Přátelé nám jsou ještě blíž. Dobří rodiče a prarodiče jsou pro nás velikým pokladem. Zakoušení Božího přátelství je pro nás další, širší a větší Náručí.
Bůh říká, všichni jste mými dětmi. Ježíš nám ukázal krásu svého bratrství a jak vytvářet bratrství s druhými lidmi. To je náš cíl a program věčnosti. Neříkáme, že čtení knih, koncerty a dobré filmy jsou zbytečné. Naopak. Naše péče o domov, naše rodinné stolování, slavení slavností, pěstování květin, zahrady a obětavosti všeho druhu jsou vrcholnou kulturou a bohatstvím božího království – to ochutnáváme už teď.
[5] Každý týden slavili, že jsou z Božího, královského rodu a že spolu navzájem mají jednat královsky.
[6] Ježíš k tomu řekl: „Já jsem dveře do Božího království, vcházejte dovnitř mým učením“. (
)
[7] Dětem dáváme šťávu z hroznů - ta by se mohla podávat dětem i při mši - třeba se slovy: „Bůh je sladký“.
[8] Před transfůzí se otevřené rány zašívají – to si porovnejme s nutností napravit pokažené a zraněné vztahy před Ježíšovským slavením.
[9] „Mám dva psy“, řekl indián, „jeden je hodný a druhý zlý. Stále se rvou“.
– „Který vyhrává“? ptal se druhý indián.
– „Ten, kterého víc krmím“.
[10] „Ne jenom chlebem“ - ani eucharistickým - „bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ (Srv.
)