18. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení. Žízeň a hlad těla nás už nesužují, ale je dobře, pokud máme touhu po porozumění s druhými. Bůh nám k tomu nabízí svou pomoc.  

Ve druhém čtení apoštol Pavel připomíná, že ani náš hřích nemůže Boha odloučit od jeho lásky k nám.

K evangeliu. Už první věta úryvku mě od mládí zasahuje.
„Když Ježíš uslyšel o smrti svého přítele, potřeboval být sám ...“   

Evangelia vyprávějí o dvojím nasycení zástupů - abychom poselství té události nepřehlédli.
Zástup, který se vydal obhlédnout rabiho z Nazareta, do večera vytrávil. Nepohrdl jídlem, ale s Ježíšovou nabídkou se minul.

Z úryvku se nepřipravme o podstatné, neodcházejme k vedlejším okolnostem.
Lidé viděli uzdravování nemocných i obdivuhodné znamení nasycení (mnoha lidí z mála jídla). Ale neptali se: „Ježíši, vidíme, že přicházíš od Hospodina, můžeš nám sdělit, jak Bohu lépe porozumět a spolupracovat s ním“? Byli se svým náboženským životem spokojeni, chodili přece do kostela, modlili se a byli připraveni k osvobozující válce s Římany. Neptali se, proč se jim nedaří, proč nemají svobodu a co mají změnit. Chtěli Ježíše za vládce, který by je zadarmo živil.
Nechtěli slyšet Ježíšovo varování, že stojí na kraji propasti.
Podobáme se jim.

Nebojte se, nebudu Vás strašit, hned dojdu k nadmíru potěšující kráse. Jen chci nejprve připomenout, že Ježíšovu nabídku pomoci podceňujeme.

V Evropě a Západním světě zase stojíme na pokraji propasti. Tak jako staří Izraelité se neptáme, co jsme zanedbali, co máme změnit, z jakých selhání v minulosti se máme poučit, abychom je neopakovali.   
Přečetl jsem knihu: „Přemohla jsem hněv a nenávist“ od Rachel Hanah. Tato židovka z Rumunska byla v patnácti letech s rodinou odtransportována do Osvětimi. Popisuje krásné dětství a pak následující katastrofu …[1]

Nesčetněkrát se lidé ve svých hrůzách ptali: „Kde je Bůh?“
Neptali se, a také my se neptáme: „Kde je člověk, kde stojím já“?  

Bůh nás chce vést k pokojnému soužití. K vzájemné blízkosti.
Lidé v katastrofálních situacích mají pocit samoty od blízkých i od Boha. Tolikrát mělo zlo navrch.
Nechci Vám, přátelé, kazit léto chmurnými úvahami. Naopak. 

Lidé nasyceni Ježíšem v pustině nestáli o jeho moudrost. Buďme chytřejší.
Připomeňme si bohatství, které nám Bůh nabízí – jeho návod k lidskému životu.
Podívejme se na bohatě prostřený stůl Boží moudrosti, kterou nám Tvůrce nechal zapsat u Mojžíše, proroků a od Ježíše.

Připomenu, co jsme z Písma už ochutnali, co jsme si už trochu promysleli a osahali, co je naším vnitřním bohatstvím, z kterého můžeme rozdávat.  

Bůh nám v Bibli nechal vypsat vše důležité.
-      Své darovací záznamy: „Pro tebe jsem stvořil svět“ (o stvoření světa, bohatství Ráje, včetně Stromu života)
-     pokyny k našemu vzdělávání („Slyš, Izraeli“ …)
-     ujištění o své pomoci („Bůh nás i po selhání obléká do šatů světla“)  
-     svá mnohá milostná vyznání („Jste mé milované dcery a synové, jste mou milovanou nevěstou, budete mou milovanou manželkou …“)
-     návod ke spokojenému životu, vyučování moudrosti (jak rozlišovat dobro od zla a jak budovat dobré vztahy)
-     ustanovení o dobrém soužití (milostivé roky, solidarita s potřebnými - desátky …
-     omezená doba otroctví nejdéle šest roků
-     zákaz útočných válek
-     ustanovení o nezávislých soudech 
-     péče o společný prostor:  trkavý býk Ex 21,28n
nevyšetřená vražda Dt 21n
hygiena Dt 23,14n
-     oslí můstek, náprava vztahů Dt 22,1-4, Mt 5,23n; Mt 18,15
-     ustanovení o vládci (je služebníkem Božího lidu, je podřízen Boží spravedlnosti, je odvolatelný, má vést lidi k vyučování Boží smlouvy a jejich hodnot …)
-     smluvně zaručené milosrdenství Boží pro kajícníky
-     celoživotní vzdělávání Dt 6,4-9, osobní odpovědnost od 13 roku. let, možnost kázat a soudit od 30-ti let, vést rodinnou bohoslužbu

To není vyčerpávající seznam Božího požehnání. Můžete si připsat další Vaše dobré zkušenosti s Bohem a vyhledat si k tomu patřičná místa z Písma.

Včera jsme byli na úžasném koncertu ... Bohatství z Božího vyučování pro mě není menším zážitkem.

Umíme přetvářet svět, šlechtit živočichy a rostliny, pracovat s nerosty, vymýšlet stroje, nová zařízení a převratné vynálezy. Můžeme také šlechtit sebe sama, budovat dobré vztahy a uspořádání společnosti.
Bůh nám k tomu žehná (pečuje o nás) a zve nás ke spolupráci.

Ještě nám Bůh nabízí nějaký čas k nápravě světa a pěknému životu.

---

[1] Byla jsem zbožné děvče. K představě laskavého, spravedlivého dobrotivého Boha se žádná z mých sester neupínala tak silně jako já. Když mi bylo osm až dvanáct let, hrál pro mě Bůh mimořádnou roli. Rozmlouvala jsem s ním několikráte denně, souviselo s ním všechno, průběh dne, naše zvyky a tradice i můj vztah k tatínkovi. Tatínek by nám nikdy nedovolil porušit šabat. I kdyby mě napadlo zalhat, nedokázala bych to, protože jsem věděla, že můj Bůh mě vidí. Můj Bůh vidí všechno.
A pak přišla Osvětim.
Bůh a víra jsou velmi osobní záležitosti, do kterých se nerada míchám, ale jednou se mě jedna izraelská žákyně, očividně z velmi zbožné rodiny, zeptala zcela otevřeně: „Ráchel, obracela jste se v Osvětimi na Boha? Modlila jste se k němu?“ V Osvětimi se skutečně stalo něco, co si dodnes neumím vysvětlit. Od chvíle, kdy jsem překročila brány tábora, už jsem na Boha ani nepomyslela, natož abych se na něho obracela. Nepamatuji se, že bych se k němu během těch čtyř měsíců v lágru nebo celého roku stráveného v zajetí byť jen jedinkrát modlila, že bych úpěnlivě prosila, aby zachránil moje rodiče, bratry, mé tři sestry a mě. Proč jsem se nemodlila? Jak to? Copak se člověk ve chvíli největší nouze a zoufalství neuchyluje přesně k tomu – k víře a modlitbě?
Odpověď, k níž jsem po letech sama dospěl, zní: Ten laskavý, spravedlivý, dobrotivý Bůh, v něhož jsem tak bláznivě věřila jako dítě, Bůh, který chrání nevinné před zlými, a který tudíž ochraňuje především nás děti, takový Bůh neexistuje. Proč nezachránil Etii, šestiměsíční dcerku mé sestry Chaji, čistou, nevinnou dušičku? Bylo by to bývalo tak jednoduché. Přejít hranice do Rumunska se jim přece málem podařilo! Pak se najednou Etia polekala, začala křičet – a skončila v Osvětimi. Jak jsi to mohl dopustit, všemohoucí Bože? Proč jsi je nenechal utéct? Když se Etia narodila, já už jsem byla v zajetí, takže jsem ji nikdy neviděla. Ani jedinkrát jsem ji nemohla pochovat v náručí, ani jedinkrát její ručička nesevřela můj prst, nesměla jsem slyšet její broukání ani cítit, jak takové miminko voní novým životem. Proč, můj Bože? Řekni mi jediný důvod, ať to pochopím! Etia se pro mě stala tváří onoho jedenapůlmilionového davu dětí zavražděných během holocaustu, mezi nimiž byli i moji bratříčkové. …