17. neděle v mezidobí

Znovu se vracím k podobenství o jedovatém jílku.
Život - dar od Boha - máme chránit a zlu bránit. [1]

V Ježíšových podobenstvích jsou nejrůznější násilníci a škůdci přirovnáni k trnitým plevelům (Mt 13,7).
Jílkem jsou nebezpeční lotři s falešnou zbožností. [2]

Kamarád se ptá, co se stalo, že někdo inteligentní a slušný se stane škůdcem.

Písmo říká, že ďábel dostal velkou inteligenci a větší schopnosti než máme my. [3]
Měl ideální „dětství“ (nebyl dítětem rozvedených rodičů), ale zneužil svobodu, popřel řád života (kdo je tvůrce a kdo je tvor) a začal si myslet, že je chytřejší než Bůh.
Satan je zlomyslný. Mstí se všem. Rád kazí dobré dílo Boha a lidí. Snaží se vloupat do našeho myšlení a měnit je. V něčem se mu podařilo nakazit i apoštoly proti vyučování Ježíše. [4]
To se může stávat mně i vám - když si myslíme, že už všemu rozumíme.
Padesát let se smutkem pozoruji selhávání lidí patřících mezi jílek i selhávání své. [5]

Naše církev je po staletí vážně nemocná, selháváme a nechceme si to přiznat.
Už v semináři jsme nebyli vedeni k poctivému Ježíšovu učednictví. [6]

Někteří kariéristé pak později ve vyšších funkcích časem uvěřili ve vlastní důležitost. Myslí si, že přízní mocných a klerikalismem zajistí budoucnost církve. Jsou přesvědčeni o své pravdě, neporovnávají se s Ježíšovým jednáním. Míjí učení Písma (nejen v Mt 23. kap.).
Nepřipouští kontrolu, nesnáší kritiky a pronásledují proroky. [7]
Jak se máme bránit „zlému“?
Své názory, slova učitelů a kazatelů si máme porovnávat se slovy Ježíše, abychom nebyli jen fanoušky a papoušky, ale Ježíšovými učedníky. Jinak nás nepřítel snadno omámí.
Ví, jak nás nalákat:
-   „Dosáhl jsi významného postavení, Církev i Duch svatý si tě vyvolili. Už si sám určíš, co je pro vás dobré“. (Tak had ujišťoval Evu: „Neboj se, nepropadnete smrti. V den, kdy pojíte ze zakázaného stromu, se vám otevřou oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Gn 3,4-5)
-    „Přijmeš-li nabídku moci, můžeš získat užitek pro církev i pro sebe.“ (Ďábel se pokoušel svést i Ježíše, na vysoké hoře mu ukázal všechna království světa i jejich slávu a lhal: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět,“ Mt 4,8-9)

Některým lidem moc chutná, přináší jim omamný pocit, že správně vidí a horlivě se pasují na církevní udavače a inkvizitory. Propadají se do zlosti a nenávisti.
Pokud si nevšimneme, že i nejlepší Ježíšovi učedníci trpěli náboženskou nenávistí a nehledáme, jak se ubránit, nepomůže nám ani Ježíšovo varování, že lidé zasažení jílkem, skončí v ohni (stejně jako plevel, plevy a jedovaté ryby). [8]

Pravda a láska jsou poznatelné. Děkujeme Bohu za jeho vyučování.

K prvnímu čtení. Šalomoun začínal dobře, ale způsobil Izraeli nesmírnou škodu. Obklopil se nádherou, nedbal na Boží ustanovení pro krále, povolil svým mnoha ženám jejich pohanství a tím dal velmi špatný příklad lidu. Za jeho synů se království rozdělilo na dvě části. (Ježíš varuje: „Některá obilná zrna padla do trnitých plevelů, trní vzešlo a zdusilo je“.)

K evangeliu. Zemědělec dělá svou práci, není hledačem pokladů. Obchodník hledá cenné perly. Oba se těší ze svého objevu a bohatství získají.

Každý učící Slovu Božímu (rodiči počínajíc), který je Ježíšovým učedníkem má vědět, že naše porozumění Bohu není zdaleka vyčerpáno, ví, že nám Ježíš poslal svého Ducha, aby nás uváděl do veškeré Pravdy. Ježíšův učedník vyhlíží přesnější porozumění Bohu.

Nejen v Letohradě chodilo před léty mnoho lidí do kostela.

Židé si odpradávna u velikonoční večeře vypráví o čtyřech synech. Vlastně o pěti generacích.
Ve zbožné rodině, slavící Velikonoce rodiče dětem vysvětlují smysl svátku a rituálů. Otec každý rok říká se svědectví dětem: „Hospodin mě vyvedl z otroctví Egypta“ a chytré děti se ptají, co to znamená pro rodiče a pro děti. Chtějí znát to, co nám Bůh nabízí. – To je moudrý syn.
Druhý je svévolný syn. Vše náboženské doma zlehčuje a posmívá se: „Co na tom slavení máte? Stal se z něj odpadlík.
Jeho děti židovské slavení Velikonoc už nikdy nezažily. Z náboženství nic neznají, pouze vědí, že jsou Židé. – To je prostý syn. Přijde-li na Velikonoce k prarodičům, udiveně se zmůže jen na: „Co to znamená?“
V další generaci děti už o přízni Boží vůbec nic nevědí – to je syn, který ani neví, na co se ptát.

Pokud neobjevíme osobní přátelství Boha k nám, nejsme schopni potomkům ukázat cestu k Bohu.
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jedinečný, až poznáš jeho přízeň, zamiluješ si ho celou svou bytostí. A s nadšením o něm budeš vyprávět dětem (Srv. Dt 6,1-7)
[1] S Bohem máme život chránit a budovat dobré vztahy.
Na otázku, kde se bere zlo, Písmo odpovídá. Stvořitel vytvořil dobrý svět, ale ďábel a lidi zneužívají svobodu ke zlu.
„Zlo vychází ze zkaženého srdce“ (Mt 15,14), vysvětluje Ježíš.

[2] Jílek dlouho na pohled vypadá jako pšenice, „jílkovci“ se maskují zbožnými mimikry. Ježíš objasňuje, od koho pochází jejich jedovatost. Varuje nás před tím satanem, zkaženým a zlomyslným podvodníkem, snažícím se nám podstrčit nakažlivou a lživou zbožnost.
Písmo říká, že ďábel dostal velkou inteligenci a schopnosti. Měl ideální „dětství“, ale zneužil svobodu a popřel Boží řád – začal si myslet, že je chytřejší než Bůh.

[3] Před satanem jsme Bohem chránění a známe bezpečností pravidla, aby se nám nedostal na kobylku.

[4] Satan ke spolupráci využívá schopné. Vítá naše dychtění po moci a významnosti.
„Když lidé spali, přišel nepřítel a nasel na pole jedovatá semena…“ ( Mt 13,25)
Petr, který vyznal Ježíše za Mesiáše (i jménem apoštolů), byl Ježíšem pochválen. Ale pak Petr káral svého Mistra: „Ježíši Kriste, k čemu by smrt Mesiáše prospěla? Co to plácáš, že naše svatá Církev zavraždí Mesiáše … Tys nechodil do náboženství? Naši páni rabíni nás učili, že Mesiáš pobije Římany“!
Ježíš apoštola napomenul: „Petře, teď mluvíš jako satan. Ten si také myslí, že je chytřejší než Bůh. Rozmysli si, zda budeš učedníkem rabínů, nebo učedníkem mým. Nikoho u sebe nedržím, ale mou důvěryhodnost máš možnost si ověřovat (na znameních od Boha, která činím).“  

[5] Mám jiné slabosti a stíny než usilování po moci a slávě, ale nejsem bezhříšný (lidová moudrost říká: „Není na světě rybička, aby na ni nebyla udička“).

[6] Představení byli převážně lidmi klerikálního systému. Nedali nám dobrý příklad, že Boží slovo je třeba brát vážně. Už jen tím, že se sami nechali nazývat „otče“ a oslovovali tak vyšší i nižší duchovenstvo. Nerozpoznávali šplhouny bez Ježíšovských postojů, ani se sami neřídili Ježíšovými požadavky.

[7] Pronásledování Ježíše velekněžími se opakuje. I dnešní klerikálové prohlašují „církevní ideologii“ za posvátnou Tradici, nadřazují ji Božímu slovu a tlučou jí druhé. Pomlouvali pastýřské postoje Františka. K odvedení pozornosti od své pokřivenosti brojí proti údajným nebezpečím (např. Istanbulské smlouvě). Obklopují se podivnými lidmi, kryjí své komplice (nejen Jurigu) a podupávají oběti klerikálního zneužívání.

[8]  Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“ Ježíš mu řekl: „Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás.“
Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma, poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.
Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“
Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ ( L 9,49-56)