16. neděle v mezidobí (A)
Hospodin nám nabízí svou péči a ochranu
(požehnání). Jeho království začíná tam, kde přijímáme jeho
moudrost a uspořádáváme si naši společnost podle jeho pravidel.
Už starý Izrael si považoval, že Bůh nesídlí někde v nedostupném nebi, ale uprostřed svého lidu a je jejich mocným a moudrým sousedem.
Soužití s druhými stojí na svobodě na vzájemné úctě, respektu a oboustranné dobré vůli. Vztahy mají růst, ale někdy je kazíme.
Přiznáváme, že někdy ubližujeme druhým, ale nechápeme, že někdo ubližuje druhým záměrně a s potěšením. Hledáme původce dobra, ale také se na něj obracíme s otázkou, kde se bere kruté a bezcitné zlo. [1]
Přeceňujeme sami sebe a podceňujeme zlo. Zapomínáme na svěřený úkol: „S bohatstvím světa dobře hospodař a střěž je před zlem v sobě i před zlem okolo vás“.
Ježíš nás upozorňuje na naše nebezpečné sklony a zlé jedince. [2]
Varuje nás před naivitou, která je slepá vůči zlu, před leností zkoumat úmysly zlých, jejich léčkami a záměry. Varuje nás před leností přemýšlet, bdít a učit se z minulých chyb a selhání.
„Nepodceňuj zlo a nepřeceňuj sebe“. [3]
Ježíšovo podobenství o jílku mámivém je geniálním vyučováním. Naříkám, že se s ním míjíme. Novější překladatelé evangelií je oslabili, když jílek zaměnili za plevel. [4]
(I tuto Ježíšovu vyučovací lekci jeho moudrosti jsme se nechali vyklovat od zlomyslných ptáků.) [5]
O plevelu Ježíš vyučuje v podobenství o rozdílné půdě. [6]
Plevel je jiný než jílek mámivý. Plevel na poli je brzy rozeznatelný od obilí. Často je trnitý, má barevné květy (vypadá pěkně) a převyšuje obilí větším vzrůstem. Plevel utiskuje rostlinky obilí a často je udusí, ale jílek je „zákeřný“, dlouho vypadá jako obilí („přetvařuje se“) a při tom je smrtelně jedovatý. Dostanou-li se semena plevelů do chleba, nic se lidem nestane, ale jílek mámivý ve větší míře člověka zahubí (v malé míře působí mrákotné stavy).
Pokud v Ježíšově evangeliu používáme slovo „plevel“, necháme se svést na nepravou cestu. (Úvahy kazatelů o užitečnosti plevelů jsou zavádějící. Ďábel je spokojený z každého, nám, ukradeného božího slova.)
Jsem nadšen z Ježíšovy znalosti jílku a jeho umění učit. K názornému popisu, jak to v božím království chodí a kde se bere zlo, nás učí pomocí jedovatého jílku. [7]
Všimněme si Ježíšova dokonalého líčení: „Když lidé spali …“
Existuje někdo, kdo nám úmyslně a cíleně škodí a ničí nás.
Odlišnost obilného zrna a semene jedovatého jílku je v protikladu.
Ježíšovi lidé i naši předci věděli, že jílek dlouho vypadá jako rostliny obilí. Až časem, až když se objevují na rostlinách klasy, je patrný rozdíl uspořádání semen.
Někteří vlci (v církvi) se maskují beránčí kůží. Někteří škůdci vypadají zbožně, maskují se horlivostí pro dodržování zbožných úkonů a jedovaté církevní tradicí bez Ducha, proti úmyslu a duchu Zákonodárce.
Typ lidských jílků se ale dá poznat podle jejich jedu – podle nesnášenlivosti, zášti, podlosti a podle odporu k hledání smyslu Božího vyučování.
Jílek mámivý na poli pouhým okem nerozeznáme. Ale jako nás Bůh vybavil čichem, dalšími smysly (zvířata rozpoznají jedovaté rostliny na pastvě) a rozumem, tak lze někdy už brzy rozpoznat špatné sklony, zkaženost a nebezpečnost jedinců toužících po kariéře a moci. [8]
„Čert má své mladé“, říkali nám naše dědové. Ježíš nás upozorňuje: „synové toho zlého vám usilují o život i o duši“.
Rostlina se nemůže změnit v rostlinu jiného druhu. Člověk se změnit může. Ze zbožných velekněží všech dob se mohou stát pronásledovatelé Ježíše. Saul, pronásledující křesťany, se může obrátit a stát se apoštolem.
Proto Ježíš říká: „Nevytrhávejte jílek z pšenice“.
Ale mějme na paměti, že jílek mámivý je jedovatý! Nepřehlédněte jeho nebezpečí!
Nevařte si z jílku čaj a nešňupejte ho. Nekamaraďte se s ním.
Upozorníme-li řidiče jedoucího před námi na uvolněné kolo jeho auta, poděkuje nám.
Mluvím-li o jílku, lidé nepoděkují, ale jsou na mě naštvaní.
(Nejsme v nějaké míře omámení jílkem? Ježíše za jeho upozorňování před zlem ukřižovali.)
Lékaři, který nás upozorní na naši nemoc, poděkujeme. Neobviňujeme jej, že nás neobdaroval povzbuzujícím příběhem.
Ježíšovi děkujeme za největší poklady, které nám nabízí, děkujme mu i za jeho varování před zlem a nebezpečím.
[1] První kniha Mojžíšova vypráví o štědrosti a přejícnosti Boha o zahradě Ráje, ale také popisuje čtyři typy hříchu, které stále opakujeme. Zneužíváme svobodu. Zanedbáváme budování vztahů s Bohem, nejíme ze stromu života, jsme podvyživení a necháme se svádět tím, který propadl zlu a těmi, kteří se k němu přidali.
[2] Známe Ježíšova varující slova o božím království trpícím násilí. „Existuje zlo, které byste si nikdy nedovedli představit. Učte se spravedlnosti a milosrdenství. Varujte se nespravedlností, tomu, co vám škodí. Dávejte si pozor na lidské škůdce (vlky, divoké svině, neochočené psy, jedovaté hady zmije a vlky v rouchu beránčím).
[3] V podobenství o rozdílné půdě jsme slyšeli o špatném a dobrém hospodaření se Božím slovem, o pleveli, který utiskuje rostlinky obilí a zahubí je. A o nepřátelských ptácích, kteří číhají na slova Boží, jež necháváme ležet ladem. Nechápeme, že někdo má zálibu ve zlu, a škodolibé potěšení z utrpení lidí.
Nikdo si nedovedl představit krutost komunistických a nacistických koncentráků a katy, kteří s potěšením mučí nevinné. A přesto se to stalo a děje se (nejen v Ukrajině).
[4] Ježíš předložil lidem jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel jílek mámivý do pšenice a odešel.
Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i jílek.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal jedovatý jílek?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a jílek vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání jedovatého jílku byste vyrvali z kořenů i pšenici.
Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve jílek a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ …
Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: ‚Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.‘
Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o jílku na poli!“
On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, jílek jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé.
Tak jako se tedy sbírá jedovatý jílek a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.
Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“
[5] Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
[6] Jiná zrna padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
[7] Opakování z minulých let: Nepřátelé někdy lidem zapalovali zralá obilná pole (
Jílek starověcí zemědělci neuměli jinak odstranit než pracným, pečlivým přebíráním uřezaných klasů při žních. Vání obilí proti větru semena jílku od zrn obilí neoddělilo.
Naši staří sedláci jílek mámivý znali a semena jílku se jim podařilo oddělit strojem zvaným „fofr“, pomocí sít.
[8] Po roce 1990 naši hodnostáři nechali kapitulním vikářům doby komunistů, kteří byli spolupracovníky tajné policie, udělit titul monsiňorů. Vím, že ti pánové také udělali něco dobrého, ale církevní vyznamenání bylo nepatřičné. Navozuje to postoj přizdisráčů: „Padouch i hrdina jsme jedna rodina“. (I teď se děje podobně, máme nového „preláta Jeho Svatosti“.)
Už starý Izrael si považoval, že Bůh nesídlí někde v nedostupném nebi, ale uprostřed svého lidu a je jejich mocným a moudrým sousedem.
Soužití s druhými stojí na svobodě na vzájemné úctě, respektu a oboustranné dobré vůli. Vztahy mají růst, ale někdy je kazíme.
Přiznáváme, že někdy ubližujeme druhým, ale nechápeme, že někdo ubližuje druhým záměrně a s potěšením. Hledáme původce dobra, ale také se na něj obracíme s otázkou, kde se bere kruté a bezcitné zlo. [1]
Přeceňujeme sami sebe a podceňujeme zlo. Zapomínáme na svěřený úkol: „S bohatstvím světa dobře hospodař a střěž je před zlem v sobě i před zlem okolo vás“.
Ježíš nás upozorňuje na naše nebezpečné sklony a zlé jedince. [2]
Varuje nás před naivitou, která je slepá vůči zlu, před leností zkoumat úmysly zlých, jejich léčkami a záměry. Varuje nás před leností přemýšlet, bdít a učit se z minulých chyb a selhání.
„Nepodceňuj zlo a nepřeceňuj sebe“. [3]
Ježíšovo podobenství o jílku mámivém je geniálním vyučováním. Naříkám, že se s ním míjíme. Novější překladatelé evangelií je oslabili, když jílek zaměnili za plevel. [4]
(I tuto Ježíšovu vyučovací lekci jeho moudrosti jsme se nechali vyklovat od zlomyslných ptáků.) [5]
O plevelu Ježíš vyučuje v podobenství o rozdílné půdě. [6]
Plevel je jiný než jílek mámivý. Plevel na poli je brzy rozeznatelný od obilí. Často je trnitý, má barevné květy (vypadá pěkně) a převyšuje obilí větším vzrůstem. Plevel utiskuje rostlinky obilí a často je udusí, ale jílek je „zákeřný“, dlouho vypadá jako obilí („přetvařuje se“) a při tom je smrtelně jedovatý. Dostanou-li se semena plevelů do chleba, nic se lidem nestane, ale jílek mámivý ve větší míře člověka zahubí (v malé míře působí mrákotné stavy).
Pokud v Ježíšově evangeliu používáme slovo „plevel“, necháme se svést na nepravou cestu. (Úvahy kazatelů o užitečnosti plevelů jsou zavádějící. Ďábel je spokojený z každého, nám, ukradeného božího slova.)
Jsem nadšen z Ježíšovy znalosti jílku a jeho umění učit. K názornému popisu, jak to v božím království chodí a kde se bere zlo, nás učí pomocí jedovatého jílku. [7]
Všimněme si Ježíšova dokonalého líčení: „Když lidé spali …“
Existuje někdo, kdo nám úmyslně a cíleně škodí a ničí nás.
Odlišnost obilného zrna a semene jedovatého jílku je v protikladu.
Ježíšovi lidé i naši předci věděli, že jílek dlouho vypadá jako rostliny obilí. Až časem, až když se objevují na rostlinách klasy, je patrný rozdíl uspořádání semen.
Někteří vlci (v církvi) se maskují beránčí kůží. Někteří škůdci vypadají zbožně, maskují se horlivostí pro dodržování zbožných úkonů a jedovaté církevní tradicí bez Ducha, proti úmyslu a duchu Zákonodárce.
Typ lidských jílků se ale dá poznat podle jejich jedu – podle nesnášenlivosti, zášti, podlosti a podle odporu k hledání smyslu Božího vyučování.
Jílek mámivý na poli pouhým okem nerozeznáme. Ale jako nás Bůh vybavil čichem, dalšími smysly (zvířata rozpoznají jedovaté rostliny na pastvě) a rozumem, tak lze někdy už brzy rozpoznat špatné sklony, zkaženost a nebezpečnost jedinců toužících po kariéře a moci. [8]
„Čert má své mladé“, říkali nám naše dědové. Ježíš nás upozorňuje: „synové toho zlého vám usilují o život i o duši“.
Rostlina se nemůže změnit v rostlinu jiného druhu. Člověk se změnit může. Ze zbožných velekněží všech dob se mohou stát pronásledovatelé Ježíše. Saul, pronásledující křesťany, se může obrátit a stát se apoštolem.
Proto Ježíš říká: „Nevytrhávejte jílek z pšenice“.
Ale mějme na paměti, že jílek mámivý je jedovatý! Nepřehlédněte jeho nebezpečí!
Nevařte si z jílku čaj a nešňupejte ho. Nekamaraďte se s ním.
Upozorníme-li řidiče jedoucího před námi na uvolněné kolo jeho auta, poděkuje nám.
Mluvím-li o jílku, lidé nepoděkují, ale jsou na mě naštvaní.
(Nejsme v nějaké míře omámení jílkem? Ježíše za jeho upozorňování před zlem ukřižovali.)
Lékaři, který nás upozorní na naši nemoc, poděkujeme. Neobviňujeme jej, že nás neobdaroval povzbuzujícím příběhem.
Ježíšovi děkujeme za největší poklady, které nám nabízí, děkujme mu i za jeho varování před zlem a nebezpečím.
[1] První kniha Mojžíšova vypráví o štědrosti a přejícnosti Boha o zahradě Ráje, ale také popisuje čtyři typy hříchu, které stále opakujeme. Zneužíváme svobodu. Zanedbáváme budování vztahů s Bohem, nejíme ze stromu života, jsme podvyživení a necháme se svádět tím, který propadl zlu a těmi, kteří se k němu přidali.
[2] Známe Ježíšova varující slova o božím království trpícím násilí. „Existuje zlo, které byste si nikdy nedovedli představit. Učte se spravedlnosti a milosrdenství. Varujte se nespravedlností, tomu, co vám škodí. Dávejte si pozor na lidské škůdce (vlky, divoké svině, neochočené psy, jedovaté hady zmije a vlky v rouchu beránčím).
[3] V podobenství o rozdílné půdě jsme slyšeli o špatném a dobrém hospodaření se Božím slovem, o pleveli, který utiskuje rostlinky obilí a zahubí je. A o nepřátelských ptácích, kteří číhají na slova Boží, jež necháváme ležet ladem. Nechápeme, že někdo má zálibu ve zlu, a škodolibé potěšení z utrpení lidí.
Nikdo si nedovedl představit krutost komunistických a nacistických koncentráků a katy, kteří s potěšením mučí nevinné. A přesto se to stalo a děje se (nejen v Ukrajině).
[4] Ježíš předložil lidem jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel jílek mámivý do pšenice a odešel.
Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i jílek.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal jedovatý jílek?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a jílek vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání jedovatého jílku byste vyrvali z kořenů i pšenici.
Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve jílek a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ …
Ježíš mluvil k zástupům v podobenstvích; bez podobenství k nim vůbec nemluvil, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: ‚Otevřu v podobenstvích ústa svá, vyslovím, co je skryto od založení světa.‘
Potom opustil zástupy a vešel do domu. Učedníci za ním přišli a řekli mu: „Vylož nám to podobenství o jílku na poli!“
On jim odpověděl: „Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, jílek jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel. Žeň je skonání věku a ženci jsou andělé.
Tak jako se tedy sbírá jedovatý jílek a pálí ohněm, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.
Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš!“
[5] Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.
Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Pokaždé, když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty.
[6] Jiná zrna padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.
U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody.
[7] Opakování z minulých let: Nepřátelé někdy lidem zapalovali zralá obilná pole (
), jenže plameny a kouř žháře hned
prozradily. Zákeřní nenávistníci ale vymysleli jiné zlo – vysetí
jedovatého jílku (lolium telemuntum) na pole. Jílek v malé míře
působí omamné stavy, ve větším množství smrt. Už
starověké kultury znaly tento zločin a zločince trestaly smrtí
(i římský zákoník – Digestorum IX. tit.2).
Jílek starověcí zemědělci neuměli jinak odstranit než pracným, pečlivým přebíráním uřezaných klasů při žních. Vání obilí proti větru semena jílku od zrn obilí neoddělilo.
Naši staří sedláci jílek mámivý znali a semena jílku se jim podařilo oddělit strojem zvaným „fofr“, pomocí sít.
[8] Po roce 1990 naši hodnostáři nechali kapitulním vikářům doby komunistů, kteří byli spolupracovníky tajné policie, udělit titul monsiňorů. Vím, že ti pánové také udělali něco dobrého, ale církevní vyznamenání bylo nepatřičné. Navozuje to postoj přizdisráčů: „Padouch i hrdina jsme jedna rodina“. (I teď se děje podobně, máme nového „preláta Jeho Svatosti“.)