Svátek Cyrila a Metoděje

K prvnímu čtení. „Hospodinův služebník“ (pracující zdarma jako otrok) není Boží sluha, ale slouží společně s Bohem v programu Božím.
Opakuji, „pomazaný“ znamená vonící (ovoněný) Bohem.
Vůně je jedním z krásných a výstižných obrazů Ducha Božího.

Naše teologie říká, že pomazáním je někdo oddělen k určité službě a vybaven svátostnou mocí. Biblický obraz vůně je ale krásnější, výstižnější a srozumitelnější. Příjemné vůně lidé odedávna hledali a podle svých možností je získávali. 
Izaiáš „vůni Boží“ popisuje, Mašiách (Pomazaný Páně) šíří milosrdenství Boží k nejslabším a napravuje nespravedlnosti způsobené svévolníky, voní nám.
„Pomstu“ si přeložme coby povýšení ponížených.

Židé oprávněně říkají, že poslání Hospodinova služebníka je svěřeno Izraeli a velkým osobnostem Božího lidu. Izraelští vládcové, kněží a proroci byli pomazáni - ovoněni, aby věděli, že mají vonět Bohem.
My, křesťané, za nejvíce „Vonícího“ máme Ježíše.

Nám se Ducha Božího dostává z rozhodnutí Boha a podle míry našeho otevření se Duchu, ale evangelia říkají, že Ježíš je od vždy plný Ducha, je „počat z Ducha svatého“ (srv. Mt 1,18-20; J 1,1-4). [1]
Nám se dostalo té cti, být Ježíšovými učedníky. Při křtu a při biřmování jsme byli ovonění Duchem k Ježíšovu poslání. Učíme se s Duchem žít, spolupracovat, vonět Duchem.

Nepřehlédněme Izaiášova slova: „Duch Hospodina je nad Božím služebníkem“. 
K tomu se za chvíli vrátíme podrobněji. Nejprve si všimněme, co pro obdarování Duchem můžeme udělat, jak k vůni Ducha Božího můžeme přijít.

Vůni Boží nemáme sami ze sebe, ale máme možnost se znovu a znovu nechávat ovonět a naplňovat Duchem Božím. Aby naše úvaha nebyla teoretická, připomeňme si přínos Cyrila a Metoděje, kteří v síle a vůni Ducha výrazně jednali.
I my máme možnost prodlévat v blízkosti Ježíše a načichnout jeho Duchem Božím (nic menšího si Bůh nepřeje). Známe rčení: „Co sud uchovává, tím nadchne“.
Přátelství nás ovlivňuje. Stojíme-li o Božího Ducha, toužíme-li po něm, vyhledáváme-li moudrost Boží, přijímáme-li ji za svou, nasáváme-li její smysl, a nosíme-li ji v sobě – chodíme s Bohem, přijímáme jeho pohled na věc, šíříme-li Ježíšovy postoje – pak voníme Bohem.
To není nic abstraktního, známe lidi vonící Ježíšovou lidskostí.
Ale jsme rozčarovaní z toho, že někdo zapomněl na svou první lásku. Ptáme se, co máme dělat, abychom neskončili tak smutně i my. 
Písmo nás na příkladech významných osobností učí jak s vůní Ducha a jeho dary hospodařit. A jak Ducha nepotratit.
-    Král Saul převyšoval lidi svým duchem, nejen svou tělesnou výškou. Ale časem si začal být příliš jistý sám sebou a zneužil svou moc. Pak litoval sebe (ne ty, kterým ublížil), ale nesnažil se o nápravu, nepřimknul se znovu k Hospodinu.
-    David také zneužil svou moc, ale přiznal své zločiny a vydal se cestou nápravy.
-    Jidáš si začal myslet, že je chytřejší než Ježíš.
Všichni začínali dobře. Jak to, že se od Ducha Božího odklonili? Přestalo se jim ve společnosti Ježíše líbit?  
Apoštol Petr také chyboval, ale jeho selhání při zapření Ježíše jej nadále drželo při zemi.   
Mojžíš byl nejpokornější, Jan Baptista nejskromnější, Eliáš nejpoctivější (známe jejich postoje).

My jsme smutní z neblahé situace České církve, pokleslé kondice biskupské konference, z některých monsignorů a z dlouhodobé krize poměrů na pražské teologické fakultě.
Po otřesném obvinění ze zneužívání moci jáhnem Antonínem Jurigou, pácháním sexuálního násilí a mučení žen, jsme se dočkali dalšího šoku. Mons. prof. Petr Piťha, probošt kapituly Všech svatých na Hradě pražském, veřejně nařkl pana prezidenta Petra Pavla ze zneužití jeho služby. Vystupování pana profesora máme za projevy falešného prorokování.

V dnešním textu Izaiáš vkládá do úst Božího služebníka slova:
Duch Hospodinův je nade mnou. Voním stejně jako Hospodin.
Poctiví lidé potvrdili, že Ježíš voní stejně jako Hospodin.

Každý Ježíšův učedník si má bedlivě všímat, zda má Ducha Božího nad sebou. Zda je pro něj Boží slovo nejvyšší autoritou.
Proto pro nás Bůh svá slova nechal napsat. Číst umíme a známe první pokyn Hospodina:
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti kladu na srdce, budeš mít v srdci. (Dt 6,4-6)

Ježíš nás varuje: „Nepodceňujte zlo a rozpoznávejte nebezpečné lidi.“
I v v dnešním úryvku evangelia nás Ježíš upozorňuje na vlky v rouchu beránčím. Učí nás rozeznávat proroky od církevních kolaborantů.
Už na základní škole jsme potkávali nehodné a sobecké spolužáky. V kostele jsme slyšeli o velekněžích Kaifášovi a Annášovi, rodiče nám vyprávěli a ministru Plojharovi. Později jsme viděli rozdíl mezi poctivými lidmi a podvodníky, mezi obětavými a sobci. Už mezi bohoslovci se vyskytovali kariéristé a lidé povolní. Mocní takové lidi potřebují.
Učíme děti rozpoznávat politické bezpáteřní žongléře slov, kteří bezostyšně lžou a drze se vysmívají kritikům.
Brzy jsme nahlédli, že prezidenti V. K. a M. Z., přesto, že jsou inteligentní a sečtělí, se podvodně vydávají za prognostiky a jsou slouhové Kermlu. Nechali se koupit nebo zlomit.
Léta jsme pozorovali, jak pánové kardinál Duka a Mons. Piťha, kteří dříve vykonali nemálo dobrého, se dostávají na druhou stranu, než římský biskup František, Jan Rybář, T. Halík a T. Petráček … [2]
„Podle ovoce se pozná strom“, říká Ježíš (Srv. Mt 7,18; Mt 12,33; L 13,7; J 15,42)

Slova: „Duch Hospodinův je nade mnou“, jsou pro nás vodítkem.

Boží služebník pečlivé a poctivé naslouchá slovu Božímu. Boží moudrost rád přijímá a s vděčností se před ní sklání.
Ježíš nám řekl vše, co k poctivému životu potřebujeme vědět.
Kdo uspořádá svůj život např. podle Mt 23. kapitoly, ten si vezme příklad z Ježíše, který nikdy nešel na večeři s Kaifášem, Herodem nebo Pilátem (Ježíšovo stolování s hříšníky nebylo zištné ani diplomatické, pokaždé tam řekl své).
Ježíšův učedník přijme - na prvním místě pro sebe - Ježíšovo pravidlo o hledání chyby, uznání selhání, nápravy a smíření:   
Syn člověka přišel zachránit, co zahynulo.
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘.
Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.  (Mt 18,11-20)

Jestli máme dobrou vůli hledat pravdu Boží, jestli jsme ochotní vyslechnout druhou stranu (každý se můžeme mýlit), přiznávat své chyby a usilovat o nápravu, pak jsme lidmi budující šalom. 
Pak tomu, kdo mě udeřil do tváře, mohu nastavit druhou tvář k bratrskému políbení (srv. Mt 5,39).

Ježíšovo pravidlo platí pro každého učedníka od kardinála až po uklízečku. Pro každého z nás. [3]

---

[1] Ježíš Izaiášova slova prohlašuje za svůj program (L 4,16-22) a už Ježíšova matka ve svém chvalozpěvu děkuje Bohu za nápravu útisku ponížených, za blahodárné milosrdenství vůči těm, které okradli boháči všeho druhu (srv. L 1,46-55).

[2] Před osmi roky pan Babiš napsal poutníkům na Velehradské pouti své svědectví o Desateru. Pana biskupa Baslera jsem se pak ptal, si text pana premiéra objednal, zda pan kardinál nebo arcibiskup Graubner. Pan biskup nevraživě mlčel.
I na leckterých bohoslužbách jsou ovce nadháněni vlkům (mnoho katolíků volí Babiše).

[3] Druhý pokyn k vyříkávání si nedorozumění nebo selhání Ježíš jistí závažným ustanovením:
„Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Srv. Mt 5,23-26)