Slavnost Těla Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Dt 8,2-16
Datum: 7. 6. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Dt 8,2-16
; 1 Kor 10,16-17
; J 6,51-58
Datum: 7. 6. 2026
Slyšíme-li v církvi o
Svaté rodině, je řeč také o nás (i nám se Bůh
zasvětil).
Proto v řeči o Božím Těle jsme také i my zastoupeni (Ježíš je s námi bytostně spojen).
Písmo popisuje začátek lidstva:
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
jako muže a ženu je stvořil.
A požehnal jim (zaručil se jim svou pomocí).
Viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Srv. Gn 1,26-31
Písmo nás učí, že všechno stvoření vyšlo z Boží ruky a jeho Ducha, vše bylo stvořeno z jeho lásky, vše v sobě nese otisk Boží moudrosti a vše je udržováno Duchem. O člověku to platí v nejvyšší míře, Bůh nás stvořil ke svému obrazu. (Proto je život každého člověka posvátný a nejvýše důstojný.)
Bůh do nás vdechl svého Ducha, abychom s ním spolupracovali a mohli do jeho podoby růst.
U lidí nám známých pozorujeme, jak jim jsou jejich děti podobné. Platí to i v opačném směru, potkáme-li rodiče našich známých, vidíme, odkud se podoba našich kamarádů vzala.
Podobně usuzujme i o vztahu lidí k Bohu. Známe-li krásu Boha, u šlechetných lidí vidíme, že v sobě nesou ušlechtilost Boha.
Každý člověk je obrazem Božím a je zván k růstu do Boží podoby.
Máme zkušenost s posloupností. Žijeme a pracujeme v plynoucím čase, něco bylo dříve, něco později. Nejprve nás napadne myšlenka, záměr a pak pracujeme na jejím uskutečnění.
Bůh je zřejmě neomezen, ale učí nás naší řečí a v našich souřadnicích. Proto Písmo vypráví:
Na počátku bylo Slovo, [1]
to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí. (Srv. J 1,1-4
Ježíš je „prototypem člověka“, podle něj se máme každý uskutečnit. [3]
Škoda, přeškoda, že křesťané nepokračovali v židovském vzdělávání se v Písmu. Málo rozumíme Boží výpovědi, kým pro Boha jsme. [4]
Bůh si nás pořídil z lásky. – To souzní s naší zkušeností. Vy jste se těšili na své děti a vnuky, těšíte se z nich. Bůh se těšil na nás a těší se z nás.
Bůh se nám zasvětil. Proto říkáme, že svět i lidský život jsou posvátné, jsou Božím dílem.
Matka je bytostně spojena s dítětem (víc, jinak než otec), tak podobně a ještě víc je Bůh spojen s námi, lidmi. [5]
Ježíš je pro nás vzorem, prototypem Božího člověka.
V listu Židům čteme:
„Kristus říká, když přichází na svět:
Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo (chtěl jsi, abych byl člověkem).
V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.“
„Otče, přál sis, abych byl člověkem, abych lidem ukázal, jak pěkné a užitečný je dobrý a obětavý člověk. Rád budu člověkem, získám si srdce lidí pro tebe, Otče, obnovím s nimi tvou manželskou smlouvu, rádi přijmou tvá pravidla života do svých srdcí a do své mysli“.
(Srv. Žid 10,5-20
Kdo Ježíše poznává, vidí, že mu jsme mu - v jeho ušlechtilosti - podobni. [6]
Kdo Ježíšovi „přijde na chuť“, snadno si ho zamiluje a chce se mu podobat.
Bible nám vypráví o obdivuhodných osobnostech.
Ježíš převyšuje všechny. Evangelia jej bohatě vykreslují.
Je příjemné a obohacující přemýšlet nad krásou Ježíšovy lidskosti. [7]
Otevřený, nezatížený, všímavý a poctivý člověk poznává bohatství a krásu života. Je-li psychicky zdráv a nežije v nelidských podmínkách, ptá se po dárci života a světa a ví, co je vděčnost. [8]
Umíme-li žasnout, zakoušíme nekonečné bohatství darů od velice štědrého Dárce. Máme je za jeho osobní dary k nám – ke každému jedinci (každý máme jinou duhovku oka, jinou kresbu kůže na prstech, každý má jedinečný koktejl psychické výbavy …)
Můžeme vytušit s jakou radostí a osobní pozorností nám Bůh své dary dává.
Se svými sourozenci jsme spojeni nejen biologicky, někteří sourozenci si vzájemně rozumějí.
S dobrými partnery a s přáteli nás nepojí pokrevnost, ale souznění duší a Ducha. O vztahu s Ježíšem to platí v nejvyšší míře.
S Ježíšem sdílíme krásu našeho lidství.
Ježíš jde s radostí s námi. Učí nás jak životu sloužit a jak ze za života darovat.
O dalším pozvání k porozumění s Ježíšem bych rád mluvil ještě příště.
[1] My, lidé, žijeme a pracujeme v plynoucím čase; nejprve máme záměr a pak pracujeme na jeho uskutečnění. Bůh je zřejmě neomezen (je jinou bytostí než jsme my), ale učí nás naší řečí a v našich souřadnicích.
[2] Židé říkají: „Nejprve byla Tóra, pak byl stvořen svět“. My dodáváme: „Nejdříve Tvůrce vymyslel přírodní zákony a pak tvořil“.
[3]Potřebujeme poznávat krásu Boha. Jsme z jeho, královského rodu. Proto se snažíme jednat s druhými královsky.
Ježíš prohlásil: „Co jste kterémukoliv člověku prokázali, mně jste prokázali“.
[4] Židokřesťané časem vymřeli a pohanokřesťané Písmo v hlubší rovině neznali. V dalších generacích už nebyli rabíni, kteří by je do porozumění Bible uvedli. Křesťané s antickým vzděláním se za biblické vyjadřování styděli, měli je za primitivní, zakládali si na svém filosofickém a právnickém myšlení. Z novoplatonismu si přinesli negativní přístup k tělu a hmotě. Biblickou kultickou nečistotu měli nesprávně za potvrzení hříšnosti těla. Pozdější generace vyrůstaly v pohanském pohrdání tělem a hmotou.
Většina pokřtěných, na rozdíl od židů, už byla negramotná. To se v úrovni porozumění Bohu a lidskému životu neblaze odrazilo. Ještě v baroku je lidská existence popisována jako puch, hnis, lejno, svedenec ďábla …. „Pokání“ bylo často zobrazováno jako plačící hříšná Magdaléna s rozpuštěnými vlasy (neučesaná, bez jakýchkoliv ozdob) s lebkou v ruce a sklánějící a hledící do otevřeného hrobu. (Evangelium popisuje Magdalénu jako nadšenou učednici Ježíšovu.)
[5] Bůh pro nás žije v nejvýš možné míře (to my židé a křesťané máme vědět víc než ostatní zbožní lidé). Všechno stvoření vyšlo z Boží ruky a jeho Ducha, vše v sobě nese stopu Boží a je udržováno Duchem. O člověku to platí v nejvyšší míře, Bůh nás stvořil ke svému obrazu. (Proto je život každého člověka posvátný a nejvýše důstojný.)
Poznávání Boha jsme zanedbali, Boha jsme si představovali za horšího sebe. Ještě naše generace, byla držena při zemi, abychom si o sobě mnoho nemysleli. Málo jsme svůj život měli za velice cenný dar.
[6] Z listu Galatským známe „ovoce Božího Ducha - láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22-23
[7] Vše co Ježíš potkával a dělal, bylo jeho vědomou spoluprácí s Otcem a Duchem („byl počat z Ducha“), vše pro něj tak bylo modlitbou - projevem obdivu, radosti a vděčnosti.
V každém kameni, rostlině viděl Boží krásu, stvořitelský program a um.
O přírodě a vztazích věděl víc než ostatní lidé.
Se zalíbením se díval na motýly, gazely i žáby …
Vyráběl si coby kluk píšťalky? Hladil si, jako my, housátka a kůzlátka?
Obdivoval, jak maminka pečlivě šila a uklízela. Pochutnával si na dobrém jídle a uměl ocenit dobré víno. Jako my měl rád vůni čerstvého chleba.
Už u rodičů viděl velikou pohostinnost.
Každý si můžeme představovat, jak se u nich doma prostíralo. Nejedli z míšeňského porcelánu, ale i chléb, miska s kaší, voda a víno v poháru, se dají položit na stůl v ladné kompozici.
Mívali na stole někdy květiny?
Ježíšovi se líbili Josefovy řemeslné dovednosti a jeho nářadí.
Dobře vařil, jezdil na oslu, uměl orat, mlátit obilí, otelit krávu, stáhnout z kůže a vykuchat ovci, postavit dům.
Uměl pozorovat lidi, naslouchat jim, pomáhal potřebným. Hrát si s dětmi, zpíval a tančil. Rád učil.
Pochvaloval si geniální slova Tóry, biblické příběhy a zápal proroků.
Ježíšovi se jeho lidský život líbil.
[8] Žasneme nad štědrou výbavou, kterou jsme od našeho Tvůrce do života dostali.
Tělo a naše mysl nám umožňuje poznávat svět a zakoušet jeho bohatství.
Neomrzí se nám žasnout nad tím, s čím jsme udělali dobrou zkušenost.
Kam všude nás nohy donesly? (Stromy se nehnou z místa.)
Kam, za kým, k čemu jsme došli?
Jak geniálně je vytvořena ruka. Co vše jsme se naučili a vytvořili? Co vše jsme si osahali. Co a koho jsme pohladili?
Jak rozmanitou krásu jsme viděli a zahlédli. Co vše jsme přečetli a shlédli?
S jakými vůněmi jsme se setkali?
Co vše „náš jazyk“ ochutnal?
Jak oblažující a milá slova jsme slyšeli? Jaká vyznání od našich drahých a od Boha
Jakého poznání se nám dostává?
Kolik pěkných a vzácných lidé jsme potkali?
Pro koho jsme cenní?
Koho si ceníme my?
Proto v řeči o Božím Těle jsme také i my zastoupeni (Ježíš je s námi bytostně spojen).
Písmo popisuje začátek lidstva:
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
jako muže a ženu je stvořil.
A požehnal jim (zaručil se jim svou pomocí).
Viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Srv. Gn 1,26-31
)
Písmo nás učí, že všechno stvoření vyšlo z Boží ruky a jeho Ducha, vše bylo stvořeno z jeho lásky, vše v sobě nese otisk Boží moudrosti a vše je udržováno Duchem. O člověku to platí v nejvyšší míře, Bůh nás stvořil ke svému obrazu. (Proto je život každého člověka posvátný a nejvýše důstojný.)
Bůh do nás vdechl svého Ducha, abychom s ním spolupracovali a mohli do jeho podoby růst.
U lidí nám známých pozorujeme, jak jim jsou jejich děti podobné. Platí to i v opačném směru, potkáme-li rodiče našich známých, vidíme, odkud se podoba našich kamarádů vzala.
Podobně usuzujme i o vztahu lidí k Bohu. Známe-li krásu Boha, u šlechetných lidí vidíme, že v sobě nesou ušlechtilost Boha.
Každý člověk je obrazem Božím a je zván k růstu do Boží podoby.
Máme zkušenost s posloupností. Žijeme a pracujeme v plynoucím čase, něco bylo dříve, něco později. Nejprve nás napadne myšlenka, záměr a pak pracujeme na jejím uskutečnění.
Bůh je zřejmě neomezen, ale učí nás naší řečí a v našich souřadnicích. Proto Písmo vypráví:
Na počátku bylo Slovo, [1]
to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí. (Srv. J 1,1-4
) [2]
Ježíš je „prototypem člověka“, podle něj se máme každý uskutečnit. [3]
Škoda, přeškoda, že křesťané nepokračovali v židovském vzdělávání se v Písmu. Málo rozumíme Boží výpovědi, kým pro Boha jsme. [4]
Bůh si nás pořídil z lásky. – To souzní s naší zkušeností. Vy jste se těšili na své děti a vnuky, těšíte se z nich. Bůh se těšil na nás a těší se z nás.
Bůh se nám zasvětil. Proto říkáme, že svět i lidský život jsou posvátné, jsou Božím dílem.
Matka je bytostně spojena s dítětem (víc, jinak než otec), tak podobně a ještě víc je Bůh spojen s námi, lidmi. [5]
Ježíš je pro nás vzorem, prototypem Božího člověka.
V listu Židům čteme:
„Kristus říká, když přichází na svět:
Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo (chtěl jsi, abych byl člověkem).
V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.“
„Otče, přál sis, abych byl člověkem, abych lidem ukázal, jak pěkné a užitečný je dobrý a obětavý člověk. Rád budu člověkem, získám si srdce lidí pro tebe, Otče, obnovím s nimi tvou manželskou smlouvu, rádi přijmou tvá pravidla života do svých srdcí a do své mysli“.
(Srv. Žid 10,5-20
)
Kdo Ježíše poznává, vidí, že mu jsme mu - v jeho ušlechtilosti - podobni. [6]
Kdo Ježíšovi „přijde na chuť“, snadno si ho zamiluje a chce se mu podobat.
Bible nám vypráví o obdivuhodných osobnostech.
Ježíš převyšuje všechny. Evangelia jej bohatě vykreslují.
Je příjemné a obohacující přemýšlet nad krásou Ježíšovy lidskosti. [7]
Otevřený, nezatížený, všímavý a poctivý člověk poznává bohatství a krásu života. Je-li psychicky zdráv a nežije v nelidských podmínkách, ptá se po dárci života a světa a ví, co je vděčnost. [8]
Umíme-li žasnout, zakoušíme nekonečné bohatství darů od velice štědrého Dárce. Máme je za jeho osobní dary k nám – ke každému jedinci (každý máme jinou duhovku oka, jinou kresbu kůže na prstech, každý má jedinečný koktejl psychické výbavy …)
Můžeme vytušit s jakou radostí a osobní pozorností nám Bůh své dary dává.
Se svými sourozenci jsme spojeni nejen biologicky, někteří sourozenci si vzájemně rozumějí.
S dobrými partnery a s přáteli nás nepojí pokrevnost, ale souznění duší a Ducha. O vztahu s Ježíšem to platí v nejvyšší míře.
S Ježíšem sdílíme krásu našeho lidství.
Ježíš jde s radostí s námi. Učí nás jak životu sloužit a jak ze za života darovat.
O dalším pozvání k porozumění s Ježíšem bych rád mluvil ještě příště.
[1] My, lidé, žijeme a pracujeme v plynoucím čase; nejprve máme záměr a pak pracujeme na jeho uskutečnění. Bůh je zřejmě neomezen (je jinou bytostí než jsme my), ale učí nás naší řečí a v našich souřadnicích.
[2] Židé říkají: „Nejprve byla Tóra, pak byl stvořen svět“. My dodáváme: „Nejdříve Tvůrce vymyslel přírodní zákony a pak tvořil“.
[3]Potřebujeme poznávat krásu Boha. Jsme z jeho, královského rodu. Proto se snažíme jednat s druhými královsky.
Ježíš prohlásil: „Co jste kterémukoliv člověku prokázali, mně jste prokázali“.
[4] Židokřesťané časem vymřeli a pohanokřesťané Písmo v hlubší rovině neznali. V dalších generacích už nebyli rabíni, kteří by je do porozumění Bible uvedli. Křesťané s antickým vzděláním se za biblické vyjadřování styděli, měli je za primitivní, zakládali si na svém filosofickém a právnickém myšlení. Z novoplatonismu si přinesli negativní přístup k tělu a hmotě. Biblickou kultickou nečistotu měli nesprávně za potvrzení hříšnosti těla. Pozdější generace vyrůstaly v pohanském pohrdání tělem a hmotou.
Většina pokřtěných, na rozdíl od židů, už byla negramotná. To se v úrovni porozumění Bohu a lidskému životu neblaze odrazilo. Ještě v baroku je lidská existence popisována jako puch, hnis, lejno, svedenec ďábla …. „Pokání“ bylo často zobrazováno jako plačící hříšná Magdaléna s rozpuštěnými vlasy (neučesaná, bez jakýchkoliv ozdob) s lebkou v ruce a sklánějící a hledící do otevřeného hrobu. (Evangelium popisuje Magdalénu jako nadšenou učednici Ježíšovu.)
[5] Bůh pro nás žije v nejvýš možné míře (to my židé a křesťané máme vědět víc než ostatní zbožní lidé). Všechno stvoření vyšlo z Boží ruky a jeho Ducha, vše v sobě nese stopu Boží a je udržováno Duchem. O člověku to platí v nejvyšší míře, Bůh nás stvořil ke svému obrazu. (Proto je život každého člověka posvátný a nejvýše důstojný.)
Poznávání Boha jsme zanedbali, Boha jsme si představovali za horšího sebe. Ještě naše generace, byla držena při zemi, abychom si o sobě mnoho nemysleli. Málo jsme svůj život měli za velice cenný dar.
[6] Z listu Galatským známe „ovoce Božího Ducha - láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22-23
) a Pavlův popis lásky: „Láska je trpělivá,
laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska
nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se
vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale
vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží,
láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy
nezanikne. (1 Kor 13,4-8
)
[7] Vše co Ježíš potkával a dělal, bylo jeho vědomou spoluprácí s Otcem a Duchem („byl počat z Ducha“), vše pro něj tak bylo modlitbou - projevem obdivu, radosti a vděčnosti.
V každém kameni, rostlině viděl Boží krásu, stvořitelský program a um.
O přírodě a vztazích věděl víc než ostatní lidé.
Se zalíbením se díval na motýly, gazely i žáby …
Vyráběl si coby kluk píšťalky? Hladil si, jako my, housátka a kůzlátka?
Obdivoval, jak maminka pečlivě šila a uklízela. Pochutnával si na dobrém jídle a uměl ocenit dobré víno. Jako my měl rád vůni čerstvého chleba.
Už u rodičů viděl velikou pohostinnost.
Každý si můžeme představovat, jak se u nich doma prostíralo. Nejedli z míšeňského porcelánu, ale i chléb, miska s kaší, voda a víno v poháru, se dají položit na stůl v ladné kompozici.
Mívali na stole někdy květiny?
Ježíšovi se líbili Josefovy řemeslné dovednosti a jeho nářadí.
Dobře vařil, jezdil na oslu, uměl orat, mlátit obilí, otelit krávu, stáhnout z kůže a vykuchat ovci, postavit dům.
Uměl pozorovat lidi, naslouchat jim, pomáhal potřebným. Hrát si s dětmi, zpíval a tančil. Rád učil.
Pochvaloval si geniální slova Tóry, biblické příběhy a zápal proroků.
Ježíšovi se jeho lidský život líbil.
[8] Žasneme nad štědrou výbavou, kterou jsme od našeho Tvůrce do života dostali.
Tělo a naše mysl nám umožňuje poznávat svět a zakoušet jeho bohatství.
Neomrzí se nám žasnout nad tím, s čím jsme udělali dobrou zkušenost.
Kam všude nás nohy donesly? (Stromy se nehnou z místa.)
Kam, za kým, k čemu jsme došli?
Jak geniálně je vytvořena ruka. Co vše jsme se naučili a vytvořili? Co vše jsme si osahali. Co a koho jsme pohladili?
Jak rozmanitou krásu jsme viděli a zahlédli. Co vše jsme přečetli a shlédli?
S jakými vůněmi jsme se setkali?
Co vše „náš jazyk“ ochutnal?
Jak oblažující a milá slova jsme slyšeli? Jaká vyznání od našich drahých a od Boha
Jakého poznání se nám dostává?
Kolik pěkných a vzácných lidé jsme potkali?
Pro koho jsme cenní?
Koho si ceníme my?