7. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 17,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,12-14
Datum: 17. 5. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 17,1n - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 1,12-14
; 1 Petr 4,13-16
; J 17,1-11a
Datum: 17. 5. 2026
K evangeliu. Vydáme-li
se krok za krokem Ježíšovými slovy, porozumíme.[1]
Nedávno jsme četli Filipovu žádost k Ježíšovi: „Ukaž nám Otce“.
A Ježíš mu odpověděl: „To přece dělám, jednám jako Otec“. [2]
Ježíš krok za krokem (bez povyšování) ukazoval učedníkům, kým je (že není jen výjimečným člověkem).
Jeho tvrzení: „Já jsem cesta, pravda a život“, je buď slovem blázna, nebo je pravdivé.
Ježíš si svou cestu svobodně vybral. Jeho život je víc než cesta největšího proroka.
My, učedníci, si máme ověřit, zda je Ježíš Pravda sama.
Ježíš učedníkům říkal, co ho čeká. Jeho ukřižování nebylo smůlou, měl vše promyšlené a věděl (jiným, než lidským poznáním a odhadem), jak dopadne.
Věděl, že učedníci i dav budou šokováni prohlášením velekněze, že Ježíš je zločincem největšího druhu,
a že ho pošle na kříž.
Proto - kvůli učedníkům i kvůli nám - Ježíš prosí Otce o rehabilitaci z tohoto ponížení:
„Oslav mě, zastaň se mě, aby lidi poznali, že nejsem prokletý bídák (oslav mě, aby mě mohli lidé důvěřovat)“.
„Obdařil jsi mě mocí nade všemi lidmi“.
Ježíš jedná je jménu a moci Otce. Jeho znamení („zázraky“) jsou z moci Boží (ne lidské), jsou projevem úcty Boha k člověku, slouží k našemu „poznání“ důvěryhodnosti Ježíše.
Ježíš nám svou modlitbou ukazuje vztah mezi ním a Otcem. A ukazuje, co mu nejvíce leží na srdci, abychom „poznali“ Boha.
Slovo „poznat“ Bible používá pro bytostné porozumění a sjednocení manželů („budou jedním tělem“, jednou bytostí jdoucí jednou cestou). [3]
(Každý člověk je milován Bohem. I ten, který Boží lásku „nepoznává“, neboť o Bohu neví. Jeho hodnota před Bohem ale není menší.) My, kteří „poznáváme“ – zakoušíme lásku Boha, jsme velmi bohatí (podobně jako dítě milované rodiči).
Ježíš prosí Otce ne proto, aby ho přemluvil k nějaké další práci v náš prospěch, ale svou modlitbou nám ukazuje, pro co Bůh žije, abychom poznali, zakusili a přijali:
- že Bůh je nejvyšší autoritou, které můžeme s obdivem a radostí důvěřovat
- abychom nebyli odkázání jen na lidskou autoritu, která není neomylná [4]
- abychom se nebáli přemýšlet a hledali, nakolik se ve svém úsudku blížíme pravdě
- abychom věděli, že Bůh nemlčí ke lži a násilí
- abychom poznali, že Ježíš prošel nejhlubším ponížení pro nás (ne za nás, pro nás – z láky k nám, abychom prozřeli …)
- abychom poznali, že Otec z nejhlubšího ponížení pozvedl Ježíše k nejvyššímu povznesení (které mu odvždy patří a nikdo mu je nemůže vzít)
Věčný život je v „poznávání“ Boha – v odpovědi své lásky k Milujicímu.
„Já jsem tě oslavil na zemi“; tak charakterizuje Ježíš svůj život.
Žít pro druhého a s ním, je jedinečným projevem úcty a vděčnosti k milujícímu, je oceněním, poklonou druhému, oslavou jeho osoby a společného životního díla (to platí ve vztahu k člověku i k Bohu).
To je cílem a naplněním našeho života.
Ježíš to jinde nazývá sjednocením s Bohem a bratřími.
„Otče, prosím tě za mé učedníky“. Ta slova jsou pro nás velikým darem. Poznáváme, na čem Ježíšovi (a Otci – „Já a Otec jedno jsme“) nejvíce záleží.
Opět pro jistotu připomenu, že Ježíš nepřemlouvá Otce, aby o nás více pečoval. Ježíšova slova mají jiný význam, jsou ubezpečením o Boží lásce a všestranné péči.
„Otče, neprosím tě za svět¨. Co ta slova znamenají?
(Někteří lidé říkají, že se máme modlit za špatné politiky. Prý, aby je Bůh obrátil.
Jste pro „sloužení mše“ za Hitlera? Co to znamená „sloužit mši“ za někoho?) [5]
Ježíš nás vyučuje smyslu modlitby, rozlišování dobra od zla, ukázal nám život v bratrství. To bohatství máme rozmnožovat a střežit.
„Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ (Mt 24,43-44
Nemáme si nechat ukrást Boží království.
Izraelité Ježíšovy doby žili v pravém čase a na správním místě. Ježíš jim nabídl nové uspořádání poměrů, učedníci se nezanedbatelně snažili, a přesto okradli své děti. Byli vyhnáni ze země.
Za co Ježíš prosí Otce pro své učedníky? Co mu leží na srdci?
Posílá nás, své učedníky, jako kvas a sůl do společnosti. Posiluje nás příkladem své obětavosti, vybavuje nás dary svého Ducha, abychom byli předními dělníky šalomu, programu dobrého soužití lidí a národů podle Božích plánů.
Tuto možnost a Boží výbavu si nemáme nechat ukrást (jako ve světových válkách, za Hitlera, od komunistů po válce a dnes od páté kolony imperiálního Ruska.
Naším úkolem, od Boha svěřeným to pro nás znamená udržení svobody, míru, lidských práv, šetrného hospodaření s přírodou, budování demokracie a na našem kontinentu vybudování Spojených národů evropských.
Židé a křesťané přispěli ke kultivování, nebo-li pěstování naší civilizace. Ale mohli jsme přispět víc. [6]
Bůh nepotřebuje být přemlouván. My máme sami sebe přemlouvat k činům pro Boží věc ve světě.
Mnoho lidí zasvětilo svůj život lidskosti. Pomáhali a pomáhají potřebným (pronásledovaným, ponižovaným, zotročeným, martnotratným na cestě k otci, nemocným ...) Proroci, dobří politici, učitelé a vychovatelé, odvážní novináři, odbojáři, humanitární pracovníci, stavitelé mostů … Ale dům, rodina a společnost potřebuje stálou péči a úklid.
Vedle pomoci napadeným Ukrajincům uvedu další nutnost. Na smíření národů, žijících po staletí v nepřátelství a po krutostech 20. století, pracovalo mnoho lidí. Uvedu jen tři nám známá jména: Anton Otte, Anastáz Opasek, Karel Schwarzenberg. Doplňte si k nim vám známé osobnosti.
Veliké stavění mostů ke smíření v Evropě nám chtějí někteří darebáci zbořit a smíření nám chtějí ukrást.
Není těžké je rozpoznat, kdo se honí za ziskem jako kachna, je nenažraný jako kachna, kváká jako kachna – je kolaborant Putina.
Mluvme v rodinách, v obcích i v kostelech o jejich pokrytectví; vyzývají nás, abychom Putinovi prominuli jeho válečné zločiny, ale štvou lidi proti napraveným Němcům a proti nám.
Ten, kdo nemá svědomí, lže, uráží druhé, ubližuje, je sobec – ten je nebezpečný.
Zvoňme na poplach na kostelní zvony a nenechme mlčet zvony našich srdcí. Nenechme si ukrást veliké dílo smiřování, kterému vzácné osobnosti věnovali své životní úsilí.
To je důležitější než pseudobarokní slavnosti Navalis a krádež lebky svaté Zdislavy.
Ježíš je knížetem šalomu, pokoje, a my jsme jeho družiníci.
Každý můžeme pro dobrou věc i proti zlu dělat víc, než konáme. Můžeme pomáhat potřebným a stavět se proti zlu a lžím.
Pro nás není těžké rozpoznat slušnost, spravedlnost, dobrou vůli, obětavost a Ježíšův příklad lidskosti. To chceme svým životem šířit.
Nejsme na to sami, Boha k tomu prosíme o pomoc.
[1] Všimněme si vysoké úrovně myšlení učedníků, když k nim Ježíš takto mluvil. S námi by tak mluvit nemohl. (Říká-li někdo, že učedníci byli nevzdělaní, mýlí se, sám je nevzdělaný dvojnásobně. Ježíš vše vysvětloval, nikdy nikomu neřekl: „To je tajemství“.)
[2] Po biblických příbězích o péči Hospodina o Abraháma, praotce a Mojžíše nám Ježíš svým jednáním dokreslil krásu Boha. Potvrdil, že Bůh je pro nás TátouMámou, Přítelem, Ženichem, Manželem, Zachráncem …
To nejsou teoretické, teologické abstraktní úvahy, Ježíšovo jednání je srozumitelné a pochopitelné.
[3] „Poznali“ jsme – zakusili jsme (a zakoušíme) lásku našich rodičů. „Poznáváme“ lásku svých partnerů a dáváme ji „poznat“ svým dětem.
[4] Abychom rozuměli slovům: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka“ (Srv. Jer 17,5
[5] Těmi, kteří si vědomě zvolili zlo, nehne ani Bůh (satan neměl špatné dětství), zve je k dobrému a nabízí jim pomoc s nápravou, ale ostatní je na nich. Přímluvy za zloděje a vrahy nemají smysl. Ano, např. Jan Bosco se věnoval mládeži na ulici, která často končila ve vězení. Měl slušné výsledky. Modlil se, aby se nenechal odradit neúspěchem (a pronásledováním církve).
Ježíš mnohokráte říká, že řada lidí do nebeského království nevejde.
[6] Židé se po staletí nebránili a snažili se přežít (neříkám, že nic nedělali pro lepší svět, ostatně my jsme je drželi pod krkem). My, křesťané, jsme svou práci pro Boží království na zemi omezili na „zbožný život, prohlašovali jsme, že my, co vyznáváme Ježíše za krále světa, jsme již vykoupení.
„Následování Krista“ jsme zúžili na poslušnost vrchnosti a neodporování mocným. Máme se prý radovat „trpíme-li pro Krista“, máme prý denně nést svůj kříž (to je špatná formulace Ježíšových slov), protože prý „do nebe dojde jen ten, kdo mnoho vytrpí“. Z Ježíšových svědků jsme udělali mučedníky (martyr je v řečtině svědek).
Nedávno jsme četli Filipovu žádost k Ježíšovi: „Ukaž nám Otce“.
A Ježíš mu odpověděl: „To přece dělám, jednám jako Otec“. [2]
Ježíš krok za krokem (bez povyšování) ukazoval učedníkům, kým je (že není jen výjimečným člověkem).
Jeho tvrzení: „Já jsem cesta, pravda a život“, je buď slovem blázna, nebo je pravdivé.
Ježíš si svou cestu svobodně vybral. Jeho život je víc než cesta největšího proroka.
My, učedníci, si máme ověřit, zda je Ježíš Pravda sama.
Ježíš učedníkům říkal, co ho čeká. Jeho ukřižování nebylo smůlou, měl vše promyšlené a věděl (jiným, než lidským poznáním a odhadem), jak dopadne.
Věděl, že učedníci i dav budou šokováni prohlášením velekněze, že Ježíš je zločincem největšího druhu,
a že ho pošle na kříž.
Proto - kvůli učedníkům i kvůli nám - Ježíš prosí Otce o rehabilitaci z tohoto ponížení:
„Oslav mě, zastaň se mě, aby lidi poznali, že nejsem prokletý bídák (oslav mě, aby mě mohli lidé důvěřovat)“.
„Obdařil jsi mě mocí nade všemi lidmi“.
Ježíš jedná je jménu a moci Otce. Jeho znamení („zázraky“) jsou z moci Boží (ne lidské), jsou projevem úcty Boha k člověku, slouží k našemu „poznání“ důvěryhodnosti Ježíše.
Ježíš nám svou modlitbou ukazuje vztah mezi ním a Otcem. A ukazuje, co mu nejvíce leží na srdci, abychom „poznali“ Boha.
Slovo „poznat“ Bible používá pro bytostné porozumění a sjednocení manželů („budou jedním tělem“, jednou bytostí jdoucí jednou cestou). [3]
(Každý člověk je milován Bohem. I ten, který Boží lásku „nepoznává“, neboť o Bohu neví. Jeho hodnota před Bohem ale není menší.) My, kteří „poznáváme“ – zakoušíme lásku Boha, jsme velmi bohatí (podobně jako dítě milované rodiči).
Ježíš prosí Otce ne proto, aby ho přemluvil k nějaké další práci v náš prospěch, ale svou modlitbou nám ukazuje, pro co Bůh žije, abychom poznali, zakusili a přijali:
- že Bůh je nejvyšší autoritou, které můžeme s obdivem a radostí důvěřovat
- abychom nebyli odkázání jen na lidskou autoritu, která není neomylná [4]
- abychom se nebáli přemýšlet a hledali, nakolik se ve svém úsudku blížíme pravdě
- abychom věděli, že Bůh nemlčí ke lži a násilí
- abychom poznali, že Ježíš prošel nejhlubším ponížení pro nás (ne za nás, pro nás – z láky k nám, abychom prozřeli …)
- abychom poznali, že Otec z nejhlubšího ponížení pozvedl Ježíše k nejvyššímu povznesení (které mu odvždy patří a nikdo mu je nemůže vzít)
Věčný život je v „poznávání“ Boha – v odpovědi své lásky k Milujicímu.
„Já jsem tě oslavil na zemi“; tak charakterizuje Ježíš svůj život.
Žít pro druhého a s ním, je jedinečným projevem úcty a vděčnosti k milujícímu, je oceněním, poklonou druhému, oslavou jeho osoby a společného životního díla (to platí ve vztahu k člověku i k Bohu).
To je cílem a naplněním našeho života.
Ježíš to jinde nazývá sjednocením s Bohem a bratřími.
„Otče, prosím tě za mé učedníky“. Ta slova jsou pro nás velikým darem. Poznáváme, na čem Ježíšovi (a Otci – „Já a Otec jedno jsme“) nejvíce záleží.
Opět pro jistotu připomenu, že Ježíš nepřemlouvá Otce, aby o nás více pečoval. Ježíšova slova mají jiný význam, jsou ubezpečením o Boží lásce a všestranné péči.
„Otče, neprosím tě za svět¨. Co ta slova znamenají?
(Někteří lidé říkají, že se máme modlit za špatné politiky. Prý, aby je Bůh obrátil.
Jste pro „sloužení mše“ za Hitlera? Co to znamená „sloužit mši“ za někoho?) [5]
Ježíš nás vyučuje smyslu modlitby, rozlišování dobra od zla, ukázal nám život v bratrství. To bohatství máme rozmnožovat a střežit.
„Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ (Mt 24,43-44
)
Nemáme si nechat ukrást Boží království.
Izraelité Ježíšovy doby žili v pravém čase a na správním místě. Ježíš jim nabídl nové uspořádání poměrů, učedníci se nezanedbatelně snažili, a přesto okradli své děti. Byli vyhnáni ze země.
Za co Ježíš prosí Otce pro své učedníky? Co mu leží na srdci?
Posílá nás, své učedníky, jako kvas a sůl do společnosti. Posiluje nás příkladem své obětavosti, vybavuje nás dary svého Ducha, abychom byli předními dělníky šalomu, programu dobrého soužití lidí a národů podle Božích plánů.
Tuto možnost a Boží výbavu si nemáme nechat ukrást (jako ve světových válkách, za Hitlera, od komunistů po válce a dnes od páté kolony imperiálního Ruska.
Naším úkolem, od Boha svěřeným to pro nás znamená udržení svobody, míru, lidských práv, šetrného hospodaření s přírodou, budování demokracie a na našem kontinentu vybudování Spojených národů evropských.
Židé a křesťané přispěli ke kultivování, nebo-li pěstování naší civilizace. Ale mohli jsme přispět víc. [6]
Bůh nepotřebuje být přemlouván. My máme sami sebe přemlouvat k činům pro Boží věc ve světě.
Mnoho lidí zasvětilo svůj život lidskosti. Pomáhali a pomáhají potřebným (pronásledovaným, ponižovaným, zotročeným, martnotratným na cestě k otci, nemocným ...) Proroci, dobří politici, učitelé a vychovatelé, odvážní novináři, odbojáři, humanitární pracovníci, stavitelé mostů … Ale dům, rodina a společnost potřebuje stálou péči a úklid.
Vedle pomoci napadeným Ukrajincům uvedu další nutnost. Na smíření národů, žijících po staletí v nepřátelství a po krutostech 20. století, pracovalo mnoho lidí. Uvedu jen tři nám známá jména: Anton Otte, Anastáz Opasek, Karel Schwarzenberg. Doplňte si k nim vám známé osobnosti.
Veliké stavění mostů ke smíření v Evropě nám chtějí někteří darebáci zbořit a smíření nám chtějí ukrást.
Není těžké je rozpoznat, kdo se honí za ziskem jako kachna, je nenažraný jako kachna, kváká jako kachna – je kolaborant Putina.
Mluvme v rodinách, v obcích i v kostelech o jejich pokrytectví; vyzývají nás, abychom Putinovi prominuli jeho válečné zločiny, ale štvou lidi proti napraveným Němcům a proti nám.
Ten, kdo nemá svědomí, lže, uráží druhé, ubližuje, je sobec – ten je nebezpečný.
Zvoňme na poplach na kostelní zvony a nenechme mlčet zvony našich srdcí. Nenechme si ukrást veliké dílo smiřování, kterému vzácné osobnosti věnovali své životní úsilí.
To je důležitější než pseudobarokní slavnosti Navalis a krádež lebky svaté Zdislavy.
Ježíš je knížetem šalomu, pokoje, a my jsme jeho družiníci.
Každý můžeme pro dobrou věc i proti zlu dělat víc, než konáme. Můžeme pomáhat potřebným a stavět se proti zlu a lžím.
Pro nás není těžké rozpoznat slušnost, spravedlnost, dobrou vůli, obětavost a Ježíšův příklad lidskosti. To chceme svým životem šířit.
Nejsme na to sami, Boha k tomu prosíme o pomoc.
[1] Všimněme si vysoké úrovně myšlení učedníků, když k nim Ježíš takto mluvil. S námi by tak mluvit nemohl. (Říká-li někdo, že učedníci byli nevzdělaní, mýlí se, sám je nevzdělaný dvojnásobně. Ježíš vše vysvětloval, nikdy nikomu neřekl: „To je tajemství“.)
[2] Po biblických příbězích o péči Hospodina o Abraháma, praotce a Mojžíše nám Ježíš svým jednáním dokreslil krásu Boha. Potvrdil, že Bůh je pro nás TátouMámou, Přítelem, Ženichem, Manželem, Zachráncem …
To nejsou teoretické, teologické abstraktní úvahy, Ježíšovo jednání je srozumitelné a pochopitelné.
[3] „Poznali“ jsme – zakusili jsme (a zakoušíme) lásku našich rodičů. „Poznáváme“ lásku svých partnerů a dáváme ji „poznat“ svým dětem.
[4] Abychom rozuměli slovům: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka“ (Srv. Jer 17,5
). Kněžské svěcení je darem ke
službě, ale nenahrazuje rozum a nebourá svobodu.
[5] Těmi, kteří si vědomě zvolili zlo, nehne ani Bůh (satan neměl špatné dětství), zve je k dobrému a nabízí jim pomoc s nápravou, ale ostatní je na nich. Přímluvy za zloděje a vrahy nemají smysl. Ano, např. Jan Bosco se věnoval mládeži na ulici, která často končila ve vězení. Měl slušné výsledky. Modlil se, aby se nenechal odradit neúspěchem (a pronásledováním církve).
Ježíš mnohokráte říká, že řada lidí do nebeského království nevejde.
[6] Židé se po staletí nebránili a snažili se přežít (neříkám, že nic nedělali pro lepší svět, ostatně my jsme je drželi pod krkem). My, křesťané, jsme svou práci pro Boží království na zemi omezili na „zbožný život, prohlašovali jsme, že my, co vyznáváme Ježíše za krále světa, jsme již vykoupení.
„Následování Krista“ jsme zúžili na poslušnost vrchnosti a neodporování mocným. Máme se prý radovat „trpíme-li pro Krista“, máme prý denně nést svůj kříž (to je špatná formulace Ježíšových slov), protože prý „do nebe dojde jen ten, kdo mnoho vytrpí“. Z Ježíšových svědků jsme udělali mučedníky (martyr je v řečtině svědek).