6. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Sk 8,5-17
Datum: 10. 5. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Sk 8,5-17
; 1 Petr 3,15-18
; J 14,15-21
Datum: 10. 5. 2026
První
čtení. Je užitečné si přečíst 6. - 8. kapitolu.
Až pronásledování (šest let po smrti Ježíšovi) hnulo s učedníky, aby šli hlásat evangelium mimo Judsko (apoštolové dál zůstali trčet v Jeruzalémě).
Ježíš si za učedníky (včetně jáhnů) vybíral připravené - ty, kteří se dřív i později vzdělávali v Písmu. [1]
Kázání i modlitba vycházejí z naslouchání Božímu slovu. Štěpánova řeč (7. kap.) i Filipovo kázání ukazují u obou jáhnů velikou znalost Písma.
Chceme-li spolupracovat s Ježíšem (obřad křtu nestačí) vidíme, co potřebujeme. Budeme-li synodálně naslouchat Duchu Božímu, napoví nám Ježíšův původní model církve. [2]
Druhé čtení. Hlásíme se k Petrovým slovům: „Buďte připraveni obhájit a šířit naši naději“.
Zbožné pocity nestačí k vybudování vztahu k Bohu, naše důvěra stojí na sebezjevení Boha lidem a na našich životních zkušenostech s Bohem. Jen tak jsme schopni obstát i v náročných situacích života.
Bůh nám utrpení nepřeje! [3]
Trápení si způsobujeme sami porušováním světa.
Pro záchranu světa jsme ochotní něco vydržet (jako naši předkové a další obětavci).
K evangeliu. Opravte si: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat mé pokyny, které vám kladu na srdce“, (nikoliv přikázání). Bůh nám ze své lásky a péče dal moudré pokyny a ustanovení k soužití v pokoji (šalomu). [4]
Bůh s námi svobodně vstoupil do manželské Smlouvy – pro nás velmi výhodné.
I v nerovnoměrném vztahu (Bůh a člověk, rodič a děcko) mohou obě strany získávat, slabší dostává nezaslouženou péči, silnější je bohatý svou láskou.
Bůh žije pro nás, slouží nám.
Zasvěcuje nás do pravidel přátelství.
Vážíme-li si přátelství druhého, odpovídáme svým přátelstvím.
Šalom – je pro nás skvělým programem k soužití a harmonii. [5]
Ježíš nám dal Ducha svatého za dalšího Průvodce. Duch nám připomíná (napovídá) slova Ježíšova učení a uvádí nás (odkrývá nám) jejich smysl.
Každoročně před Svatodušními svátky prosíme Ducha svatého o jeho pomoc a dary.
Před 2. vatikánským koncilem byl život křesťana velmi sešněrován. Modlitby byly pevně určeny, na určitých místech bylo předepsáno mnohonásobné křižování, všechna gesta a postoje pevně určena.
Jan XXIII. Duchu svatému otevřel okno a František mu otevřel dveře.
Na cestě k nápravě sešněrovaného, zapomenutého a nevyužitého života prosíme Ducha svatého o pomoc. Nasloucháme Božím slovům a opravujeme si své mylné představy s Ježíšem.
Ježíš si získal naše srdce (svou obětavostí až na kříž), díky Duchu svatému víme, že :
- přátelství Boha a Ježíše je osobním, obětavým vztahem k nám [6]
- jsme milovanými dcerami a syny Božími a jeho milovanou nevěstou [7]
- milujícímu Bohu záleží na porozumění s námi více než nám na porozumění s Bohem
- k přátelství s Bohem nestačí prohlašování, jak Boha milujeme, ale následování Ježíše [8]
- nestačí dodržovat Desatero (to patří do Boží Smlouvy) [9]
- nestačí nehřešit (to platí pro každý vztah), láska je vynalézavá …
- všímáme si milostných vyznání Boha k nám a vrýváme si je do paměti
- Ježíšova hostina je pro nás slavením „manželství“ Boha s námi, učíme se ji slavit s radostí [10]
To vše je větším bohatstvím než jsme si mysleli.
Tisíc let jsme místo spolupráce s Duchem vedli lidi k adoraci Nejsvětější Svátosti Oltářní, ale neukazovali jsme jim jejich trvalé místO v milující Boží náruči (protože jsme je sami neobjevili).
Tlačili jsme lidi k pokání – což znamená „sebetrestání“.
V kostele se převážně klečelo. I děti za trest doma klečely (v koutě, někdy na polínkách). [11]
Svátosti smíření jsme říkali svatá zpověď. [12]
Lidem jsme zakazovali číst Písmo, nedopřáli jsme jim pít Krev Páně přes Ježíšův pokyn: „Vezměte a pijte“.
Ježíšovu hostinu stále vydáváme za odměnu. Odpíráme ji hříšníkům, kteří se obrátili; jsou podvyživení, potřebují se živit u Ježíšova stolu a léčit Ježíšovou láskou. Ježíš neodepřel svou Hostinu Jidášovi.
A sami jsme slepí, nevidíme a povýšeně si nepřiznáváme, že jsme hříšníci.
Nestojíme o Ducha Božího, nestojíme o nové poznávání Boha a nechceme slyšet, v čem zaostáváme.
Já jsem mnohokráte neslyšel nápovědi Ducha svatého.
Děkujeme Bohu, že od nás neodvrátil, když jsme mu nastavili množství „zbožných“ barikád, aby k nám nemohl proniknout.
Když jsme se Duchu otevřeli, od mnohého nás osvobodil.
Díky Duchu svatému nám došlo, že nám Ježíš skrze svou Krev nabízí transfúzi svého Ducha.
Oceňujeme jeho pomoc.
Chceme se dál Duchu otevírat. Ježíš nás ve Zjevení Janově několikráte vyzývá:
„Kdo má uši, slyš, co Duch praví církevním obcím“.
Jen část pokřtěných rozumí programu Božího šalomu. Ale je v naší možnosti rozpoznat hlas Dobrého pastýře od náboženských svůdců. [13]
Je v našich možnostech rozpoznat politické zločince. Duch Boží nás vede ke zdravému sebevědomí (bez povyšování) a vede nás k lásce k pravdě, k rozpoznávání zla. Duch nás povzbuzuje k odvaze predátory pojmenovat. Tak máme varovat druhé před těžkým ohrožením. [14]
Pokorný člověk si váží pozornosti, kterou nám Bůh prokazuje, bez povyšování hledá a snaží se pojmenovat Boží pravdu. Ale nevynáší konečné soudy nad druhými.
Duch nám potvrzuje bohatství a svobodu milovaných Božích dcer a synů. Máme se z čeho těšit.
[1] Apoštolové řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo …
Vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti…
My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ (Sk 6,2-4
[2] Presbyteři, vzdělávající se v Písmu byli vyučení k předsedání Ježíšovy hostiny.
Rodičovská péče o děti je náročná, ale hodinu týdně rodiče na porozumění nedělních lekcí zvládnou. Vedením dětí si rodiče vyzkouší dovednost vysvětlovat smysl Písma. Až budou děti velké, může se řada schopných a ochotných věnovat službě „starších“ – presbyterů. Tak to probíhalo u židů, u Ježíšových učedníků a děje se v protestantských církvích. V některých zemích se křesťanství dlouho udrželo i v nouzových situacích bez kněží a biskupů.
Pohne-li nouze s naší církví, budeme připraveni.
Naší církvi během staletí ujela řada vlaků, svět na nás nečeká. Promarnili jsme zkušenost dělnických kněží i české skryté církve v době komunismu. Naše civilizace je velmi ohrožená, Trump, Babiš (o Putinovi nemluvě) ignorují její hodnoty. Udržíme je? Zatím stále v modlitbách úkolujeme Boha, ne sebe.
[3] Předložil jsem ti život a dobro i smrt a zlo; miluj Hospodina, choď po jeho cestách a dbej na jeho pokyny a spravedlivá ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin ti bude žehnat…
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, úplně zaniknete. Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu. (Srv. Dt 30,15-20
[4] Lze lásku přikázat? Rozkazuje se vězňům, otrokům, vojákům a těm, kteří kazí život druhým. Boží slovník Bible jsme si v latinském překladu pokazili „přikázáními“ a z Boha jsme udělali drába dohlížejícího na robotu a trestajícího vzpurné.
Moudré pokyny moudrého milujícího přinášejí milovanému nejvyšší pomoc.
[5] Řidiči nestačí říci, aby jezdil ohleduplně. K bezpečné jízdě potřebujeme pokyny a pravidla, např.: „Nezastavuj před vrcholem kopce a těsně za ním.
I Bůh dodržuje pravidla soužití, jsou moudrá (Bůh není svévolný). Např. dodržuje pokyn „Nezavraždíš“. Bůh má právo pro záchranu života popravit zločince. Poprava je obranou společenství proti zlu. Není konečným řešením, ale má zatřást zločincem.
Bůh i zločinci - po smrti - nabízí možnost obrácení a změny života. Ale ten, kdo nestojí o nápravu, se sám odsuzuje k samotě.
[6] To je víc než teologie, katechismus a církevní právo. Pravidla života jsou osobním darem Boha pro náš život, jsou projevem jeho milující péče.
[7] Chceme se Bohu líbit a být mu pohotově k ruce podle jeho přání, pokynů.
[8] Proklamace: „Bože, v tebe věřím, doufám a nadevše tě miluji“, je nepravdivá. Ježíš říká: „Kdo mně miluje, zachovává Boží pokyny“. Kdo tak činí, smí říkat, že Boha nadevše miluje.
[9] Pokyny a ustanovení Smlouvy nás vedou k dokonalejšímu soužití s druhými než Desatero. Boží pokyny a ustanovení mají stálou platnost, některé Ježíš vylepšil k dokonalejším vztahům (viz např. Horské učení).
[10] V první polovině 18. století chudí chasidé, navzdory hmotné nouzi a pogromům (od křesťanů), začali při svých bohoslužbách tančit a nadšeně zpívat nad Boží láskou.
[11] Písmo píše, že někdo padl před Bohem nebo Ježíšem na kolena, ale také, že Bůh i marnotratného syna, který se obrátil, objímá, aby mu zabránil padnout na kolena. Políbil ho s vyznáním: „Nikdy jsi nepřestal být mým milovaným synem. Dejte mu krásné šaty, boty a prsten. Pojďme s radostí slavit hostinu s hudbou, zpěvem a tancem.
Léta jsme Ježíšovu hostinu (mimo duchovenstva) po staletí proklečeli.
[12] Slyšeli jsme: „Za pokání se pomodlete … - přeloženo: „Potrestejte se, za trest se třikrát pomodlete otčenáš, růženec …“ Modlitba byla trestem? (Na Slovensku: „Za pokutu se pomodlete – za pokutu, řekněte Bohu, že ho máte rádi.)
Slušný člověk, byl-li ošklivý na manželku, se netrestá, pokouší se o nápravu, přinese ji květiny, uzná vinu, uvaří večeři, možná umyje schody.
Řeholníci se ještě v polovině 20. století preventivně sebebičovali.
[13] Pražský arcibiskup Přibyl podporuje smíření se Sudetskými Němci.
[14] Ježíš otevřeně pojmenoval zločinnost Heroda, Piláta, velekněží a pokrytců (bez nenávisti k jejich osobě).
Pan premiér přišel na setkání s panem prezidentem pozdě. To nebyla neslušnost, ale záměrné, podlé a ponižující gesto. Nemylme se, těžcí zločinci myslí úplně jinak než druzí lidé.
Písmo nás učí rozpoznávat jakého ducha kdo v sobě živíme, a kým se necháváme vést.
Pan Okamura byl maminkou veden ke křesťanské kultuře, ale zvolil si poštvávání lidí k nenávisti pro svůj prospěch.
Pan kardinál se léta kamarádil s V. K. a M, Z. Blahopřál T. Okamurovi ke zvolení do čela SPD (prohlásil, že s touto stranou má mnoho společného), ale nenávist a pomstychtivost těchto pánů pan kardinál nijak neoslabil (místo hlásání evangelia s nimi vedl pouze pseudopoetické debaty).
Až pronásledování (šest let po smrti Ježíšovi) hnulo s učedníky, aby šli hlásat evangelium mimo Judsko (apoštolové dál zůstali trčet v Jeruzalémě).
Ježíš si za učedníky (včetně jáhnů) vybíral připravené - ty, kteří se dřív i později vzdělávali v Písmu. [1]
Kázání i modlitba vycházejí z naslouchání Božímu slovu. Štěpánova řeč (7. kap.) i Filipovo kázání ukazují u obou jáhnů velikou znalost Písma.
Chceme-li spolupracovat s Ježíšem (obřad křtu nestačí) vidíme, co potřebujeme. Budeme-li synodálně naslouchat Duchu Božímu, napoví nám Ježíšův původní model církve. [2]
Druhé čtení. Hlásíme se k Petrovým slovům: „Buďte připraveni obhájit a šířit naši naději“.
Zbožné pocity nestačí k vybudování vztahu k Bohu, naše důvěra stojí na sebezjevení Boha lidem a na našich životních zkušenostech s Bohem. Jen tak jsme schopni obstát i v náročných situacích života.
Bůh nám utrpení nepřeje! [3]
Trápení si způsobujeme sami porušováním světa.
Pro záchranu světa jsme ochotní něco vydržet (jako naši předkové a další obětavci).
K evangeliu. Opravte si: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat mé pokyny, které vám kladu na srdce“, (nikoliv přikázání). Bůh nám ze své lásky a péče dal moudré pokyny a ustanovení k soužití v pokoji (šalomu). [4]
Bůh s námi svobodně vstoupil do manželské Smlouvy – pro nás velmi výhodné.
I v nerovnoměrném vztahu (Bůh a člověk, rodič a děcko) mohou obě strany získávat, slabší dostává nezaslouženou péči, silnější je bohatý svou láskou.
Bůh žije pro nás, slouží nám.
Zasvěcuje nás do pravidel přátelství.
Vážíme-li si přátelství druhého, odpovídáme svým přátelstvím.
Šalom – je pro nás skvělým programem k soužití a harmonii. [5]
Ježíš nám dal Ducha svatého za dalšího Průvodce. Duch nám připomíná (napovídá) slova Ježíšova učení a uvádí nás (odkrývá nám) jejich smysl.
Každoročně před Svatodušními svátky prosíme Ducha svatého o jeho pomoc a dary.
Před 2. vatikánským koncilem byl život křesťana velmi sešněrován. Modlitby byly pevně určeny, na určitých místech bylo předepsáno mnohonásobné křižování, všechna gesta a postoje pevně určena.
Jan XXIII. Duchu svatému otevřel okno a František mu otevřel dveře.
Na cestě k nápravě sešněrovaného, zapomenutého a nevyužitého života prosíme Ducha svatého o pomoc. Nasloucháme Božím slovům a opravujeme si své mylné představy s Ježíšem.
Ježíš si získal naše srdce (svou obětavostí až na kříž), díky Duchu svatému víme, že :
- přátelství Boha a Ježíše je osobním, obětavým vztahem k nám [6]
- jsme milovanými dcerami a syny Božími a jeho milovanou nevěstou [7]
- milujícímu Bohu záleží na porozumění s námi více než nám na porozumění s Bohem
- k přátelství s Bohem nestačí prohlašování, jak Boha milujeme, ale následování Ježíše [8]
- nestačí dodržovat Desatero (to patří do Boží Smlouvy) [9]
- nestačí nehřešit (to platí pro každý vztah), láska je vynalézavá …
- všímáme si milostných vyznání Boha k nám a vrýváme si je do paměti
- Ježíšova hostina je pro nás slavením „manželství“ Boha s námi, učíme se ji slavit s radostí [10]
To vše je větším bohatstvím než jsme si mysleli.
Tisíc let jsme místo spolupráce s Duchem vedli lidi k adoraci Nejsvětější Svátosti Oltářní, ale neukazovali jsme jim jejich trvalé místO v milující Boží náruči (protože jsme je sami neobjevili).
Tlačili jsme lidi k pokání – což znamená „sebetrestání“.
V kostele se převážně klečelo. I děti za trest doma klečely (v koutě, někdy na polínkách). [11]
Svátosti smíření jsme říkali svatá zpověď. [12]
Lidem jsme zakazovali číst Písmo, nedopřáli jsme jim pít Krev Páně přes Ježíšův pokyn: „Vezměte a pijte“.
Ježíšovu hostinu stále vydáváme za odměnu. Odpíráme ji hříšníkům, kteří se obrátili; jsou podvyživení, potřebují se živit u Ježíšova stolu a léčit Ježíšovou láskou. Ježíš neodepřel svou Hostinu Jidášovi.
A sami jsme slepí, nevidíme a povýšeně si nepřiznáváme, že jsme hříšníci.
Nestojíme o Ducha Božího, nestojíme o nové poznávání Boha a nechceme slyšet, v čem zaostáváme.
Já jsem mnohokráte neslyšel nápovědi Ducha svatého.
Děkujeme Bohu, že od nás neodvrátil, když jsme mu nastavili množství „zbožných“ barikád, aby k nám nemohl proniknout.
Když jsme se Duchu otevřeli, od mnohého nás osvobodil.
Díky Duchu svatému nám došlo, že nám Ježíš skrze svou Krev nabízí transfúzi svého Ducha.
Oceňujeme jeho pomoc.
Chceme se dál Duchu otevírat. Ježíš nás ve Zjevení Janově několikráte vyzývá:
„Kdo má uši, slyš, co Duch praví církevním obcím“.
Jen část pokřtěných rozumí programu Božího šalomu. Ale je v naší možnosti rozpoznat hlas Dobrého pastýře od náboženských svůdců. [13]
Je v našich možnostech rozpoznat politické zločince. Duch Boží nás vede ke zdravému sebevědomí (bez povyšování) a vede nás k lásce k pravdě, k rozpoznávání zla. Duch nás povzbuzuje k odvaze predátory pojmenovat. Tak máme varovat druhé před těžkým ohrožením. [14]
Pokorný člověk si váží pozornosti, kterou nám Bůh prokazuje, bez povyšování hledá a snaží se pojmenovat Boží pravdu. Ale nevynáší konečné soudy nad druhými.
Duch nám potvrzuje bohatství a svobodu milovaných Božích dcer a synů. Máme se z čeho těšit.
[1] Apoštolové řekli: „Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo …
Vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti…
My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova.“ (Sk 6,2-4
)
[2] Presbyteři, vzdělávající se v Písmu byli vyučení k předsedání Ježíšovy hostiny.
Rodičovská péče o děti je náročná, ale hodinu týdně rodiče na porozumění nedělních lekcí zvládnou. Vedením dětí si rodiče vyzkouší dovednost vysvětlovat smysl Písma. Až budou děti velké, může se řada schopných a ochotných věnovat službě „starších“ – presbyterů. Tak to probíhalo u židů, u Ježíšových učedníků a děje se v protestantských církvích. V některých zemích se křesťanství dlouho udrželo i v nouzových situacích bez kněží a biskupů.
Pohne-li nouze s naší církví, budeme připraveni.
Naší církvi během staletí ujela řada vlaků, svět na nás nečeká. Promarnili jsme zkušenost dělnických kněží i české skryté církve v době komunismu. Naše civilizace je velmi ohrožená, Trump, Babiš (o Putinovi nemluvě) ignorují její hodnoty. Udržíme je? Zatím stále v modlitbách úkolujeme Boha, ne sebe.
[3] Předložil jsem ti život a dobro i smrt a zlo; miluj Hospodina, choď po jeho cestách a dbej na jeho pokyny a spravedlivá ustanovení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin ti bude žehnat…
Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, úplně zaniknete. Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, poslouchal ho a přimkl se k němu. (Srv. Dt 30,15-20
)
[4] Lze lásku přikázat? Rozkazuje se vězňům, otrokům, vojákům a těm, kteří kazí život druhým. Boží slovník Bible jsme si v latinském překladu pokazili „přikázáními“ a z Boha jsme udělali drába dohlížejícího na robotu a trestajícího vzpurné.
Moudré pokyny moudrého milujícího přinášejí milovanému nejvyšší pomoc.
[5] Řidiči nestačí říci, aby jezdil ohleduplně. K bezpečné jízdě potřebujeme pokyny a pravidla, např.: „Nezastavuj před vrcholem kopce a těsně za ním.
I Bůh dodržuje pravidla soužití, jsou moudrá (Bůh není svévolný). Např. dodržuje pokyn „Nezavraždíš“. Bůh má právo pro záchranu života popravit zločince. Poprava je obranou společenství proti zlu. Není konečným řešením, ale má zatřást zločincem.
Bůh i zločinci - po smrti - nabízí možnost obrácení a změny života. Ale ten, kdo nestojí o nápravu, se sám odsuzuje k samotě.
[6] To je víc než teologie, katechismus a církevní právo. Pravidla života jsou osobním darem Boha pro náš život, jsou projevem jeho milující péče.
[7] Chceme se Bohu líbit a být mu pohotově k ruce podle jeho přání, pokynů.
[8] Proklamace: „Bože, v tebe věřím, doufám a nadevše tě miluji“, je nepravdivá. Ježíš říká: „Kdo mně miluje, zachovává Boží pokyny“. Kdo tak činí, smí říkat, že Boha nadevše miluje.
[9] Pokyny a ustanovení Smlouvy nás vedou k dokonalejšímu soužití s druhými než Desatero. Boží pokyny a ustanovení mají stálou platnost, některé Ježíš vylepšil k dokonalejším vztahům (viz např. Horské učení).
[10] V první polovině 18. století chudí chasidé, navzdory hmotné nouzi a pogromům (od křesťanů), začali při svých bohoslužbách tančit a nadšeně zpívat nad Boží láskou.
[11] Písmo píše, že někdo padl před Bohem nebo Ježíšem na kolena, ale také, že Bůh i marnotratného syna, který se obrátil, objímá, aby mu zabránil padnout na kolena. Políbil ho s vyznáním: „Nikdy jsi nepřestal být mým milovaným synem. Dejte mu krásné šaty, boty a prsten. Pojďme s radostí slavit hostinu s hudbou, zpěvem a tancem.
Léta jsme Ježíšovu hostinu (mimo duchovenstva) po staletí proklečeli.
[12] Slyšeli jsme: „Za pokání se pomodlete … - přeloženo: „Potrestejte se, za trest se třikrát pomodlete otčenáš, růženec …“ Modlitba byla trestem? (Na Slovensku: „Za pokutu se pomodlete – za pokutu, řekněte Bohu, že ho máte rádi.)
Slušný člověk, byl-li ošklivý na manželku, se netrestá, pokouší se o nápravu, přinese ji květiny, uzná vinu, uvaří večeři, možná umyje schody.
Řeholníci se ještě v polovině 20. století preventivně sebebičovali.
[13] Pražský arcibiskup Přibyl podporuje smíření se Sudetskými Němci.
[14] Ježíš otevřeně pojmenoval zločinnost Heroda, Piláta, velekněží a pokrytců (bez nenávisti k jejich osobě).
Pan premiér přišel na setkání s panem prezidentem pozdě. To nebyla neslušnost, ale záměrné, podlé a ponižující gesto. Nemylme se, těžcí zločinci myslí úplně jinak než druzí lidé.
Písmo nás učí rozpoznávat jakého ducha kdo v sobě živíme, a kým se necháváme vést.
Pan Okamura byl maminkou veden ke křesťanské kultuře, ale zvolil si poštvávání lidí k nenávisti pro svůj prospěch.
Pan kardinál se léta kamarádil s V. K. a M, Z. Blahopřál T. Okamurovi ke zvolení do čela SPD (prohlásil, že s touto stranou má mnoho společného), ale nenávist a pomstychtivost těchto pánů pan kardinál nijak neoslabil (místo hlásání evangelia s nimi vedl pouze pseudopoetické debaty).