4. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 18,9-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14a.36-41
Datum: 26. 4. 2026
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 18,9-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,14a.36-41
; 1 Petr 2,20b-25
; J 10,1-10
Datum: 26. 4. 2026
Přátelství Izraele
s Hospodinem začalo Boží štědrostí a péčí;
včetně obrany proti zlu.
Hospodin od začátku učil lidi rozlišovat co je dobré a čím ubližujeme druhým.
Po uzavření smlouvy na Sinaji ustanovil pravidlo, jak rozpoznat jeho posly od svůdců. [1]
Přesto Izrael sešel z cesty, přestal Hospodinu rozumět.
Izraelité Ježíšovy doby uměli číst, Písmo měli nadosah k vzdělávání, vyrostli v tradici uznávající autoritu Bible, a přesto se Hospodinu vzdálili. (Každým bohatstvím se můžeme nechat odvést od dárce.)
Z Božího pověření přišel Ježíš Izraelity zachránit, jako ztracenou ovci je vrátit k Hospodinu. Poskytl lidem řadu znamení, aby poznali, že přichází od Hospodina, ale mnozí ho zavrhli.
Ježíš ve svém vyučování používá o sobě řadu přirovnání: „Já jsem cesta, pravda, život, dveře, kvočna … Podobenství o pastýři a dveřích jsou pro nás nezvyklá, nejsme chovateli ovcí a dveřím už nevěnujeme větší pozornost.
Ježíšovi posluchači život ovcí znali. [2]
Písmo nás učí rozpoznávat, kdo přichází od Boha a kdo je nebezpečným podvodníkem.
Mesiáše - Ježíše - poznáváme:
– podle řeči; mluví stejně jako Hospodin: přátelsky, spravedlivě, milosrdně
– podle smluveného znamení
– podle jednání, je nám Učitelem, Ženichem, Zachráncem …
– podle „čichu“, voní Bohem [3]
Izraelité znající pravidlo o rozpoznání posla Božího, Mesiáše nerozpoznali. Měli o Mesiáši zkreslené představy.
Předešlá kapitola evangelia (J 9,1-41
Ti farizeové jsou podle Ježíše lupiči; vydávali za náboženské soudce a okrádali lidi o poznání Mesiáše popíráním Ježíšových a znamení (zázraků). Uzdraveného chtěli oloupit o poznání, že Ježíš je mužem Božím a o jeho čest tvrzením: „Celý ses narodil v hříchu“. Manipulovali s rodiči, aby o svém synu řekli, že nebyl slepý, aby ho mohli prohlásit za podvodníka.
Kde se vzalo to pokroucené myšlení „zbožných“ farizeů o Bohu?
Rabíni a rodiče říkali o Hospodinu jen něco (co se jim líbilo) a přidávali své mínění o Bohu. Tím šidili a okrádali své děti a žáky o správné poznávání Boha.
Jsme v podobné situaci. Ježíšova slova: „Všichni kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, jsou závažnější, než si myslíme. I my šidíme své farníky, své děti, kmotřence, a také sami sebe malým poznáním Boha.
Slyšíme, že Bůh je milosrdný, ale potřebujeme růst k dospělosti Ježíšových učedníků. Víme o rozdílu mezi dělnými lidmi a pouhými fanoušky. [4]
Při utváření našeho poznávání a lásky k pravdě velice záleží na rodině, ve které jsme vyrostli, na učitelích, kterým jsme přitakali. „Čím se živíme, tím se stáváme“.
Lidé z jiné „bubliny“ mají jiné myšlení. Nepřipouštějí, že by druhý mohl vědět víc. Nechtějí dál hledat, znovu přepočítávat svůj názor. Chybí jim ochota k naslouchání druhému. Jsou přesvědčení, že „vědí“, jsou vlastníky pravdy.
Ale i pro nás je důležité vědět, že se k pravdě teprve blížíme, že o Bohu známe jen trochu a že Bůh má na mnoho věcí jiný názor než my.
Odchýlili jsme se od Ježíše víc, než si myslíme. V kázáních v lepším případě slyšíme zbožné, teologické a psychologické úvahy. Církevní dokumenty se dovolávají povětšinou tradice. Biblickému vyučování se mnoho nevěnujeme. Proto nejsme vůdčí skupinou ani v západní společnosti. [5]
Máme svou zbožnost a nechceme přiznat, že jsme Ježíšovo vyučování opustili.
Uvedu jen jeden příklad geniality Ježíšova vyučování. Varuje nás:
„Bohatý těžko vejde do Božího království“, (Mt 19,23
Ta slova jsou závažnější, než si myslíme. Učili jste se na vašich školách něco podobného?
Naše poznání má svou cenu, něco nás stálo, ale nevíme vše. [6]
Izraelité měli skvělou možnost se učit u Mojžíše a u proroků, ale židé Ježíšovy doby vynechali Malachiášova slova o Mesiáši, který bude nejprve tříbit Izraelity (protože mají mezi národy nezastupitelnou úlohu) a přijde k nim s náboženskou reformou (srv. Mal 3,1-8
Evangelia a Skutky apoštolské nám ukazují nadšení apoštolů z Ježíšova vzkříšení i pozdější útlum v dalším hledání porozumění Ježíšovi. Dostalo se jim velikého poznání o Ježíši, ale nevěděli vše a také se dopustili závažných chyb. [7]
I apoštolové se v něčem stavěli nad Ježíše. O Velikonocích jsme se znovu vrátili k Tomášově tvrdohlavosti a neochotě přezkoumat předpovědi Písma o likvidaci Mesiáše a jeho vzkříšení.
Tomáš byl absolventem Ježíšovy školy, díky Ježíši uzdravoval nemocné, a přece o Velikonocích odmítl hledat chybu u sebe přesto, že se mu od Ježíše dostalo bohaté vedení a vzdělání.
Ježíš nás před takovými chybami varuje, jenže my si myslíme, že je nepotřebujeme promýšlet. Jsme pohodlní, vybíráme si z Písma jen to, co nám vyhovuje.
O pokušení moci a selhání křesťanů v církvi nemluvíme, nikdo nás nevaroval. (A kapři si rybník nevypustí.)
Jsme-li sami sobě mírou našeho poznávání (stačí-li nám Katechismus a církevní právo) a nestojíme-li o Ježíšovu moudrost, vyřazujeme se.
„Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!“ (Mt 25,28
.
Historie, naše zkušenosti i psychologie potvrzují genialitu Ježíšovo vyučování, které nás vede ke správnému myšlení a hledání pravdy.
Slyšeli jste na školách, kterými jste prošli to, co nám říká Ježíš?
Jsme odpovědní za výběr svých učitelů a vzorů. Za směr, kterým se vydáváme, za hledání pravdy, smyslu života i za hlásání evangelia. (Viz podobenství o hřivnách.)
Čím se živíme, tím se stáváme.
Ježíš blahopřeje „chudým duchem“, těm, kteří hladoví po Duchu Božím. (Ježíš ve svém vyučování používá neobvyklá slova a přirovnání, lenoch nad nimi mávne rukou.)
Přejedený a přepitý už je plný, je sytý, odmítá další nabídky. Chudý nemá dost jídla a stále hledá něco k snědku.
Ten, kdo touží po blízkosti a po porozumění Největšímu Příteli, je vítán.
„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18
[1] Mojžíš byl pozván na horu k setkání s Hospodinem. Lid muset zůstal dole pod horou, ale málem hrůzou umřel.
Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lidé to pozorovali a chvěli se hrůzou.
Pak řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“
Mojžíš lidu odpověděl: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že ho budete ctít a přestanete hřešit.“ (Ex 20,18-21
V Dt 18,9-14
Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, nejednej podle ohavností pohanů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj, ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti tvůj Bůh před tebou vyhání ony pronárody.
V dalších verších (Dt 18,15-22
Mojžíš řekl lidem: Izraeli, Hospodin ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina na Sinaji v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“
Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikážu.
Kdo by má slova, která bude prorok říkat mým jménem, neposlouchal, toho budu volat k odpovědnosti.
Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“
V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.
Prorok je povinen se lidem prokázat znamením (zázrakem), adresát je povinen žádat posla Božího, aby se legitimoval. Např.:
- Marie se ptá Gabriela: „Jak se to může stát, aby můj syn panoval na Davidově trůně navěky“?
- Židé Ježíšovi řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18
- Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! (J 10,37
- Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. (J 14,10
- Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! (J 14,11n
- Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. (J 15,24
[2] Ovce je zvíře sociální (stádovitá, potřebuje k sobě alespoň jednu ovci nebo blízkého člověka, sama je bezradná) a mírné (při stříhání vlny, dojení mléka nebo zabíjení se nebrání). Ovce čichem rozeznávají jedovaté rostliny, člověka cítí na 300 metrů. Cizí lidi pokládají za predátory.
Stádo vede zkušená ovce nebo pastýř. Beran chodí na konci stáda a ovce hlídá.
Dobrý pastýř obětavě pečuje o stádo, ví o dobré pastvě a vodě (ovce potřebuje 10 litrů vody denně).
Ovce denně osm hodin přežvykují potravu (my promýšlíme slova Božího učení).
Na noc pastýři zavírali ovce před šelmami a lupiči do ovčince - kamenné ohrady. Ovčinec měl jeden vstup (bránu - dveře). Ovce hlídal vrátný, aby se pastýř vyspal.
Chytit ovce na pastvě - ve volném prostoru - je obtížné, proto je zloději často kradli v ovčinci. Přelézali zeď, ale přenést ukradená zvířata přes zeď bylo obtížné, proto se lupiči snažili zneškodnit pastýře a vrátného, aby mohli ovce odvést bránou, dveřmi.
[3] Vůně je znakem Ducha svatého, pomazaný (ovoněný) voní Bohem.
[4] Sportovní fandové hlasitě řvou: „Vyhráli jsme, kdo neskáče, není Čech“, ale na hokejku nepoložili ruku. Církevní fanoušci také nenávistně soptí bez znalosti věci.
[5] Církevní výzvy k míru a další prohlášení nejsou účinná. Církevní parády vítají jen jednodušší lidé. Dalajláma reprezentuje malou skupinu lidí a přesto je pro mnoho lidí vážnou autoritou. Bratři protestanté se historické církevní parády zbavili, a přesto jejich hlas něco váží. Čeští protestanté 21. století se v důležitých situacích vyslovili mnohdy dříve a odvážněji, než Česká biskupská konference. Autorita římského biskupa Františka narostla mimo jiné také proto, že neustále vykládal Ježíšova slova.
[6] Rodiče si přejí, aby je děti přerostly, dobří učitelé si přejí, aby studenti došli dál než oni. I v poznávání Boha nám minulé generace předaly mnoho cenného, ale máme pokračovat dál. Duch Boží rád odkrývá hledajícím další krásy Boha. „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Srv. Mt 13,52
[7] Apoštolové nejen nerozvážně vedli lidi k rozdávání majetku; lidé zchudli a byli na obtíž druhým. Petr nespravedlivě potrestal Ananiáše a Safiru. Neupíráme apoštolům jejich zásluhy a jsme jim za mnoho vděční. Ale nemáme opakovat jejich hrubé chyby. M. Luter má velké zásluhy na biblické obnově církve a očistě od pohanských nánosů v církvi, ale (podobně jako Petr tvrdě odsoudil Ananiáše a Safiru) poštval lidi proti židům. K antisemitismu přispěly i velké křesťanské osobnosti (které nazýváme svatými a učiteli církve).
Hospodin od začátku učil lidi rozlišovat co je dobré a čím ubližujeme druhým.
Po uzavření smlouvy na Sinaji ustanovil pravidlo, jak rozpoznat jeho posly od svůdců. [1]
Přesto Izrael sešel z cesty, přestal Hospodinu rozumět.
Izraelité Ježíšovy doby uměli číst, Písmo měli nadosah k vzdělávání, vyrostli v tradici uznávající autoritu Bible, a přesto se Hospodinu vzdálili. (Každým bohatstvím se můžeme nechat odvést od dárce.)
Z Božího pověření přišel Ježíš Izraelity zachránit, jako ztracenou ovci je vrátit k Hospodinu. Poskytl lidem řadu znamení, aby poznali, že přichází od Hospodina, ale mnozí ho zavrhli.
Ježíš ve svém vyučování používá o sobě řadu přirovnání: „Já jsem cesta, pravda, život, dveře, kvočna … Podobenství o pastýři a dveřích jsou pro nás nezvyklá, nejsme chovateli ovcí a dveřím už nevěnujeme větší pozornost.
Ježíšovi posluchači život ovcí znali. [2]
Písmo nás učí rozpoznávat, kdo přichází od Boha a kdo je nebezpečným podvodníkem.
Mesiáše - Ježíše - poznáváme:
– podle řeči; mluví stejně jako Hospodin: přátelsky, spravedlivě, milosrdně
– podle smluveného znamení
– podle jednání, je nám Učitelem, Ženichem, Zachráncem …
– podle „čichu“, voní Bohem [3]
Izraelité znající pravidlo o rozpoznání posla Božího, Mesiáše nerozpoznali. Měli o Mesiáši zkreslené představy.
Předešlá kapitola evangelia (J 9,1-41
) vypráví o
uzdravení slepého od narození (což je mesiášské znamení, viz Iz 35,5
) a popisuje nenávistné obvinění „zbožných“,
že Ježíš je hříšník.
Ti farizeové jsou podle Ježíše lupiči; vydávali za náboženské soudce a okrádali lidi o poznání Mesiáše popíráním Ježíšových a znamení (zázraků). Uzdraveného chtěli oloupit o poznání, že Ježíš je mužem Božím a o jeho čest tvrzením: „Celý ses narodil v hříchu“. Manipulovali s rodiči, aby o svém synu řekli, že nebyl slepý, aby ho mohli prohlásit za podvodníka.
Kde se vzalo to pokroucené myšlení „zbožných“ farizeů o Bohu?
Rabíni a rodiče říkali o Hospodinu jen něco (co se jim líbilo) a přidávali své mínění o Bohu. Tím šidili a okrádali své děti a žáky o správné poznávání Boha.
Jsme v podobné situaci. Ježíšova slova: „Všichni kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, jsou závažnější, než si myslíme. I my šidíme své farníky, své děti, kmotřence, a také sami sebe malým poznáním Boha.
Slyšíme, že Bůh je milosrdný, ale potřebujeme růst k dospělosti Ježíšových učedníků. Víme o rozdílu mezi dělnými lidmi a pouhými fanoušky. [4]
Při utváření našeho poznávání a lásky k pravdě velice záleží na rodině, ve které jsme vyrostli, na učitelích, kterým jsme přitakali. „Čím se živíme, tím se stáváme“.
Lidé z jiné „bubliny“ mají jiné myšlení. Nepřipouštějí, že by druhý mohl vědět víc. Nechtějí dál hledat, znovu přepočítávat svůj názor. Chybí jim ochota k naslouchání druhému. Jsou přesvědčení, že „vědí“, jsou vlastníky pravdy.
Ale i pro nás je důležité vědět, že se k pravdě teprve blížíme, že o Bohu známe jen trochu a že Bůh má na mnoho věcí jiný názor než my.
Odchýlili jsme se od Ježíše víc, než si myslíme. V kázáních v lepším případě slyšíme zbožné, teologické a psychologické úvahy. Církevní dokumenty se dovolávají povětšinou tradice. Biblickému vyučování se mnoho nevěnujeme. Proto nejsme vůdčí skupinou ani v západní společnosti. [5]
Máme svou zbožnost a nechceme přiznat, že jsme Ježíšovo vyučování opustili.
Uvedu jen jeden příklad geniality Ježíšova vyučování. Varuje nás:
„Bohatý těžko vejde do Božího království“, (Mt 19,23
)
Ta slova jsou závažnější, než si myslíme. Učili jste se na vašich školách něco podobného?
Naše poznání má svou cenu, něco nás stálo, ale nevíme vše. [6]
Izraelité měli skvělou možnost se učit u Mojžíše a u proroků, ale židé Ježíšovy doby vynechali Malachiášova slova o Mesiáši, který bude nejprve tříbit Izraelity (protože mají mezi národy nezastupitelnou úlohu) a přijde k nim s náboženskou reformou (srv. Mal 3,1-8
). Nemálo z Písma pochytli,
ale už se považovali za zbožnější a už se viděli pány
ostatních národů …
Evangelia a Skutky apoštolské nám ukazují nadšení apoštolů z Ježíšova vzkříšení i pozdější útlum v dalším hledání porozumění Ježíšovi. Dostalo se jim velikého poznání o Ježíši, ale nevěděli vše a také se dopustili závažných chyb. [7]
I apoštolové se v něčem stavěli nad Ježíše. O Velikonocích jsme se znovu vrátili k Tomášově tvrdohlavosti a neochotě přezkoumat předpovědi Písma o likvidaci Mesiáše a jeho vzkříšení.
Tomáš byl absolventem Ježíšovy školy, díky Ježíši uzdravoval nemocné, a přece o Velikonocích odmítl hledat chybu u sebe přesto, že se mu od Ježíše dostalo bohaté vedení a vzdělání.
Ježíš nás před takovými chybami varuje, jenže my si myslíme, že je nepotřebujeme promýšlet. Jsme pohodlní, vybíráme si z Písma jen to, co nám vyhovuje.
O pokušení moci a selhání křesťanů v církvi nemluvíme, nikdo nás nevaroval. (A kapři si rybník nevypustí.)
Jsme-li sami sobě mírou našeho poznávání (stačí-li nám Katechismus a církevní právo) a nestojíme-li o Ježíšovu moudrost, vyřazujeme se.
„Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven!“ (Mt 25,28
).
.
Historie, naše zkušenosti i psychologie potvrzují genialitu Ježíšovo vyučování, které nás vede ke správnému myšlení a hledání pravdy.
Slyšeli jste na školách, kterými jste prošli to, co nám říká Ježíš?
Jsme odpovědní za výběr svých učitelů a vzorů. Za směr, kterým se vydáváme, za hledání pravdy, smyslu života i za hlásání evangelia. (Viz podobenství o hřivnách.)
Čím se živíme, tím se stáváme.
Ježíš blahopřeje „chudým duchem“, těm, kteří hladoví po Duchu Božím. (Ježíš ve svém vyučování používá neobvyklá slova a přirovnání, lenoch nad nimi mávne rukou.)
Přejedený a přepitý už je plný, je sytý, odmítá další nabídky. Chudý nemá dost jídla a stále hledá něco k snědku.
Ten, kdo touží po blízkosti a po porozumění Největšímu Příteli, je vítán.
„Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (J 1,18
)
[1] Mojžíš byl pozván na horu k setkání s Hospodinem. Lid muset zůstal dole pod horou, ale málem hrůzou umřel.
Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lidé to pozorovali a chvěli se hrůzou.
Pak řekli Mojžíšovi: „Mluv s námi ty a budeme poslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“
Mojžíš lidu odpověděl: „Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že ho budete ctít a přestanete hřešit.“ (Ex 20,18-21
)
V Dt 18,9-14
je popsáno, čeho se má Izrael
vyvarovat:
Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, nejednej podle ohavností pohanů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj, ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti tvůj Bůh před tebou vyhání ony pronárody.
V dalších verších (Dt 18,15-22
) je popsáno
pravidlo k rozpoznání Božích proroků.
Mojžíš řekl lidem: Izraeli, Hospodin ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já. Jeho budete poslouchat zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina na Sinaji v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“
Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikážu.
Kdo by má slova, která bude prorok říkat mým jménem, neposlouchal, toho budu volat k odpovědnosti.
Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“
V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.
Prorok je povinen se lidem prokázat znamením (zázrakem), adresát je povinen žádat posla Božího, aby se legitimoval. Např.:
- Marie se ptá Gabriela: „Jak se to může stát, aby můj syn panoval na Davidově trůně navěky“?
- Židé Ježíšovi řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18
)
- Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! (J 10,37
)
- Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. (J 14,10
)
- Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! (J 14,11n
)
- Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. (J 15,24
)
[2] Ovce je zvíře sociální (stádovitá, potřebuje k sobě alespoň jednu ovci nebo blízkého člověka, sama je bezradná) a mírné (při stříhání vlny, dojení mléka nebo zabíjení se nebrání). Ovce čichem rozeznávají jedovaté rostliny, člověka cítí na 300 metrů. Cizí lidi pokládají za predátory.
Stádo vede zkušená ovce nebo pastýř. Beran chodí na konci stáda a ovce hlídá.
Dobrý pastýř obětavě pečuje o stádo, ví o dobré pastvě a vodě (ovce potřebuje 10 litrů vody denně).
Ovce denně osm hodin přežvykují potravu (my promýšlíme slova Božího učení).
Na noc pastýři zavírali ovce před šelmami a lupiči do ovčince - kamenné ohrady. Ovčinec měl jeden vstup (bránu - dveře). Ovce hlídal vrátný, aby se pastýř vyspal.
Chytit ovce na pastvě - ve volném prostoru - je obtížné, proto je zloději často kradli v ovčinci. Přelézali zeď, ale přenést ukradená zvířata přes zeď bylo obtížné, proto se lupiči snažili zneškodnit pastýře a vrátného, aby mohli ovce odvést bránou, dveřmi.
[3] Vůně je znakem Ducha svatého, pomazaný (ovoněný) voní Bohem.
[4] Sportovní fandové hlasitě řvou: „Vyhráli jsme, kdo neskáče, není Čech“, ale na hokejku nepoložili ruku. Církevní fanoušci také nenávistně soptí bez znalosti věci.
[5] Církevní výzvy k míru a další prohlášení nejsou účinná. Církevní parády vítají jen jednodušší lidé. Dalajláma reprezentuje malou skupinu lidí a přesto je pro mnoho lidí vážnou autoritou. Bratři protestanté se historické církevní parády zbavili, a přesto jejich hlas něco váží. Čeští protestanté 21. století se v důležitých situacích vyslovili mnohdy dříve a odvážněji, než Česká biskupská konference. Autorita římského biskupa Františka narostla mimo jiné také proto, že neustále vykládal Ježíšova slova.
[6] Rodiče si přejí, aby je děti přerostly, dobří učitelé si přejí, aby studenti došli dál než oni. I v poznávání Boha nám minulé generace předaly mnoho cenného, ale máme pokračovat dál. Duch Boží rád odkrývá hledajícím další krásy Boha. „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Srv. Mt 13,52
) Jen se nemáme stavět nad Učitele.
[7] Apoštolové nejen nerozvážně vedli lidi k rozdávání majetku; lidé zchudli a byli na obtíž druhým. Petr nespravedlivě potrestal Ananiáše a Safiru. Neupíráme apoštolům jejich zásluhy a jsme jim za mnoho vděční. Ale nemáme opakovat jejich hrubé chyby. M. Luter má velké zásluhy na biblické obnově církve a očistě od pohanských nánosů v církvi, ale (podobně jako Petr tvrdě odsoudil Ananiáše a Safiru) poštval lidi proti židům. K antisemitismu přispěly i velké křesťanské osobnosti (které nazýváme svatými a učiteli církve).