3. neděle velikonoční

První čtení. O svátku Šavu'ot [1] byl na otevřené Judeice vylit Duch svatý. V úryvku z Petrova kázání z lekcionáře si opravte: „Ježíš byl vydán, jak to Bůh dovolil a předpověděl …“

Čtení z evangelia nás vrací zpět k velikonoční neděli a začátku pondělí. Proč?
Abychom nepropadali unáhlenému slavení, které vede k fanouškovství a ne k učednictví. Abychom nepřehlíželi chyby apoštolů a poučili se z moudrého vyučování evangelií.
Až v neděli večer se Ježíšovi podařilo dovést učedníky k poznání, že žije.

Příběh o Emauzských učednících je skvostnou vyučovací lekcí. Ježíš je nejlaskavější a nejlepší Učitel.

Ježíšovo vzkříšení je pro nás úlevné, je vítězstvím nad zlem a smrtí. Bůh má poslední slovo. Ale to není vše, náš pozemský život má být spoluprací učedníků s Ježíšem. Kdybychom byli zachráněni („spaseni“) Ježíšovým utrpením, byli bychom už bez práce. 

Potřebujeme si pojmenovat, co se po vzkříšení Ježíše pro učedníky změnilo a co je čekalo (a k čemu jsme povoláni my).   
-    Ježíšovi učedníci uznali, že Ježíš měl pravdu ve všem co řekl.
-    Ježíšovi odpůrci dále šikanovali učedníky.  
-    Národ pomalu spěl k největší tragedii.  

Učedníci se radovali, že se Bůh Ježíše zastal, že prokletí uvalené na něj „židovským papežem“ neplatí. Těšilo je, že jejich Učitel je Mesiášem a že ho správně rozpoznali. Zažili, že Hospodin je větší a krásnější, než byly jejich dosavadní představy.
Ježíš včas židy varoval: „Neobrátí-li se Izraelité k Hospodinu, padne Jeruzalém, svatyně a lid Boží bude zmasakrován“.
Velekněží vedli lidi po svém, vyhlíželi mesiáše a po dvou marných válkách proti Římu byli strašně poníženi.

Učedníci si považovali Ježíšovy důvěry i poslání, které jim svěřil. [2]
Zažili Ježíšovu pomoc a velikou Boží moc. [3]
Učedníky s touto výbavou čekala velká práce.
Víme, v čem Ježíšovo očekávání naplnili, v čem váhali a čemu zůstali dlužní.
Apoštolové šest let seděli v Jeruzalémě a nevydávali se k pohanům. Až pronásledování je vyhnalo na misie. 
Nebránili druhé ani sebe před násilím (před bičováním, vězněním, vraždou Štěpána a pak některých apoštolů) a utěšovali se falešnou představou, že Bůh jejich utrpení ocení. [4]
Mlčíme-li ke lži a zlu, proviňujeme se proti vrchnosti, protože ji tím utvrzujeme v jejich špatném jednání. A necvičíme si odvahu ke stavění se proti násilí.  

Izraelité v Egyptě se nechali zotročit, tím určitým dílem přispěli ke svému ponížení.
Apoštolové zapomněli, jak proroci vystupovali proti zlovolným králům a kolaborujícím velekněžím (Eliáš, Elizeus, …). Tak apoštolové určitým dílem (nekonáním) přispěli k pádu Jeruzaléma a hrůznému pronásledování židů. Nepostavili se proti zvrhlému vedení židovské církve. To vedlo ke katastrofálním následkům. [5]
I my, křesťané, jsme se málo stavěli proti zlu mocných. Mimo jiná selhání jsme přispěli k antisemitismu a tím i k holocaustu.

Nemáme se jen stále bít v prsa.
Někteří východní křesťané tisíckrát za den opakují: „Bože, smiluj se nade mnou hříšným“. Řekni to jednou, pak se narovnej a někomu potřebnému pomoz.

Dostalo se nám povzbuzujícího poznání. Bůh je věrným přítelem hříšníků. Stojí při nás! S větší odvahou máme stát při druhých.

Ježíš emauzským zopakoval biblickou vyučovací lekci o popravě a vzkříšení Mesiáše. [6]

Těžkopádnost apoštolů vzdorujících přijetí Ježíšova zmrtvýchvstání nás má přivést k pozorování vlastní nepružnosti proti projektům Ducha Božího (Duch nám odkrývá - podle Ježíšovy štědrosti a jeho příslibu - nové obzory a nová obdarování).
Pozorujme sebe i druhé.
Vytvoříme-li si na něco názor, obvykle se ho urputně držíme a názor druhého člověka (to, co nám říká) sledujeme neochotně a nepozorně. Nechceme připustit, že dané věci nedostatečně rozumíme.
Podobně i svou zkušenost nadměrně stavíme nad zkušenost druhého.
I své mínění někdy stavíme nad názor učitele. Dokonce nad slovo Boží; naši teologii jsme povýšili nad Písmo.  

Pokud se poučíme z Ježíšova vyučování, vylepšíme si vzájemné vztahy, správu společnosti i soužití s druhými zeměmi. Tak daleko míří Ježíšův program pro lidstvo.

Opakuji, že pečlivou komunikaci, včetně pokorného a pečlivého naslouchání druhému, si máme trénovat s nejbližšími.

Máme-li více důležitých informací, víme-li, že za námi stojí Bůh, jsme moudřejší, rozhodnější a odvážnější.

Kdyby učedníci napoprvé pozorně naslouchali Ježíši, nemuseli trapně selhat.
Ježíš učedníkům vytkl to, co neudělali. Dal jim další úkol: „Jdete a hlásejte, že Bůh stojí při člověku.
Poučte se z chyb a napravujte sebe i nemocný svět.“

Zatím si, podobně jako apoštolové, povýšeně myslíme, že Ježíšovi rozumíme. Není to pravda. [7]
Ale bez Ježíšova vyučování nemůžeme být jeho učedníky a jeho hlasateli.

Ježíš svým učedníkům nadměrně projevil své přátelství: umyl jim nohy, daroval se jim skrze svou hostinu, vyznal se jim z osobní lásky, ale ani to učedníkům nestačilo, v něčem mu úplně nedůvěřovali ani mu úplně nevěřili. Např. když jim oznamoval: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete …“ (Srv. Mt 26,31) Dokud netekla jeho krev, mysleli si, že Ježíš je svérázný člověk a že v něčem přehání.  

Apoštolové nám přejí: „Poučte se z našich chyb a dejte na Ježíše“.

---

O ROZMLOUVÁNÍ S BOHEM
 
Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a ve svém bližním.

Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil hladomor, protože jsi nám dal zdroje,
s nimiž můžeme nakrmit celý svět, pokud je budeme moudře využívat.

Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil zoufalství, protože jsi nám dal moc, abychom odstranili chudobu a dali lidem naději, pokud budeme svou moc spravedlivě využívat.

Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, aby neexistovaly nemoci, protože jsi nám dal rozum, abychom vynalézali léky a učili se nemoci léčit, pokud ho budeme tvořivě využívat. 

Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.

Jack Riemer, Likrat šabat

---

Primo Levi: Je-li toto člověk
Vy, kdo žijete v bezpečí
svých vyhřátých domovů,
vy, kdo se večer vracíte
k teplému jídlu a přátelským tvářím:
Považte, je-li člověk ten,
co pracuje v blátě,
co nezná pokoje,
co bojuje o skývu chleba,
co umírá pro nic za nic.
Považte, je-li toto žena,
bez vlasů a beze jména,
co už nemá sílu vzpomínat.
Oči prázdné a klín
studený jak žába v zimě,
Rozjímejte, že to všechno bylo:
Nařizuji vám ta slova.
Vryjte si je do srdce.
Ať jste doma nebo venku,
ať uléháte nebo vstáváte.
Opakujte je svým dětem.
Jinak ať vám spadne dům,
schvátí vás nemoc
a vaše děti ať od vás odvrátí svůj zrak.

Se Questo è un Uomo, 1947, v překladu Drahoslavy Janderové

---

V roce 1925 sebrala tichá ředitelka Mein Kampf a pochopila, co většina světa ještě deset let neuvidí.
Jmenovala se Anna Essinger.
Nebyla političkou, ani generálem, ani veřejnou osobou. Byla prostě ředitelkou malé progresivní internátní školy v Herrlingenu v jižním Německu. Ale když tu knihu zavřela, pochopila: tohle nebyl šmrnc. Byl to plán. A kdyby se její autor někdy chopil moci, tak by v Německu nebyla bezpečná budoucnost pro židovské děti, které jsou pod její péčí.
Anna stále učila – ale také začala připravovat.
Anna se narodila v Ulmu v roce 1879, jako nejstarší z devíti z sekulární židovské rodiny, už žila směle. Ve dvaceti odcestovala sama do Nashvillu v Tennessee, kde se setkala s kvakery. Jejich důraz na svědomí, rovnost a lidskou důstojnost přetvořil její pohled na svět. V roce 1919 se vrátila do Německa na pomocnou misi kvakerů, pomáhala nakrmit hladovějící děti po první světové válce.
V roce 1926 spolu se svými sestrami založila Landschulheim Herrlingen – progresivní školu, kde se s dětmi zacházelo jako s plnými lidskými bytostmi, bylo podporováno svobodné myšlení Děti jí říkaly Tante Anna, aneb prostě TA.
Když se Hitler stal v lednu 1933 kancléřem, Anna nebyla překvapená. Dívala se osm let. Byla připravena.
První zkouška přišla v dubnu, kdy na Hitlerovy narozeniny nařídili školám létat svastikou. Anička tiše zařídila celodenní výlet. Vlajka vlála nad prázdnou budovou. Šlo o malý akt vzdoru, ale potvrdil její přesvědčení: nemohla udržet své studenty v Německu v bezpečí.
Začala plánovat tajně.
Prostřednictvím svých sítí Quaker objevila Bunce Court, chátrající panství v Kentu v Anglii. Mělo protékající střechy, žádné řádné instalatérství a téměř žádnou elektřinu – ale bylo to mimo dosah nacist
To léto se Anna setkala s rodiči na šeptavých shromážděních. Vysvětlila svůj plán: přestěhuje celou školu do Anglie. Jejich děti by byly v bezpečí, i když se možná nikdy nevrátí domů. Skoro každý rodič souhlasil.
Učitelé v tichosti vkládají do lekcí anglický jazyk a zvyky Děti si mysleli, že je to nové nadšení pro Británii. Ve skutečnosti byli připraveni navždy opustit svou zemi.
5. října 1933 byla operace zahájena.
Tři skupiny dětí, vedené třemi učiteli, vyrazily z Německa různými cestami. Rodiče je doručili na nádraží se srdcervoucími pokyny: žádné slzy, žádné dlouhé loučení, žádné scény, které by mohly upout Skupiny překročily hranice, sjednotily se v Belgii a nastoupily na trajekt do Anglie. Červené dvoupatrové autobusy je odvezly na Bunce Court.
Škola pokračovala příští ráno.
Nebylo tam skoro nic – žádné postele, žádné topení, žádná kuchyně, žádné peníze. Tak si to studenti a učitelé postavili sami. Zapojovali elektřinu, přeměnili stáje na ložnice, sázeli zahrady a chovali zvířata. Starší žáci učili mladší. Inspektoři očekávají chaos, místo toho našli živou, improvizovanou komunitu.
Jak Evropa tmavěla, Bunce Court se stal útočištěm. Dorazily židovské děti vyhoštěné z německých škol. Teenageři přišli sami na Kindertransport. Astronom učil matematiku, divadelní režisér zinscenoval Shakespeara, koncertní klavírista
Po Kristallnachtu pomohla Anna vést recepční tábor pro 10 000 dětí Kindertransport. Bolestivý proces umístění označila za „dobytčí trh“ a málokdy o něm znovu mluvila.
V roce 1940, kdy zuřila bitva o Británii, evakuovala 140 studentů do Shropshiru během jediného týdne. Během války chránila své studenty před zničujícími zprávami, dokud nebyli připraveni jim čelit.
Když přišel mír, posledními příchozími byli přeživší holocaust – traumatizovaní, zlomení Anna a její zaměstnanci je přivítali se stejnou stálou péčí: zahradami, o které se musí starat, o zvířata, a komunitou, která jim pomohla „stát se znovu člověkem. ”
Škola byla uzavřena v roce 1948. Do té doby se Anna starala a vychovala více než 900 dětí.
Byla nominována na Nobelovu cenu míru. Na její počest byla pojmenována škola v Ulmu. Bývalí studenti pořádali srazy po pět padesát let a nazývali Bunce Court svým „Shangri-La“.
Anna Essingerová zemřela 30. května 1960 v Kentu – ve stejném okrese, kde před 27 lety přivedla 66 dětí do bezpečí.
Přečetla Mein Kampf v roce 1925 a pochopila, co přijde. Nečekala na povolení nebo jistotu. Tiše se připravovala, poté jednala rozhodně.
Historie je plná těch, kteří viděli nebezpečí a nic neudělali.
Anna Essinger to viděla – a zachránila devět set životů s předvídavostí, odvahou a neotřesitelnou vírou v důstojnost každého dítěte.

---

[1] Šavu'ot (svátek týdnů) je jedním ze tří poutních svátků. O Pesachu židé slaví osvobození z egyptského otroctví, o Šavu'ot slaví darování Tóry na hoře Sinaj. Tóra znamená Učení (boží moudrosti), to nás osvobozuje od jha pohanské služby božstvům.  Tóra je svatební smlouvou Izraele s Hospodinem. Židé o tomto svátku čtou knihu Rút a jedí sváteční jídla z mouky a mléka.
Škoda, že my neslavíme svátek darování Tóry a Radost z Tóry.

[2] Ježíš se zjevil jedenácti u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. Řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn; kdo mě nebude důvěřovat, bude odsouzen.
Ty, kdo mě budou důvěřovat, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“
Když jim to řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží.
Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Mk 16,14-20)

[3] Při uzdravování nemocných, kříšení zemřelých, osvobozování lidi od démonů věděli, že se tak děje skrze Ježíše. Někteří apoštolové byli vyvedeni z vězení a vysvobození z řady nebezpečí. Apoštol Pavel se ubránil kouzelníkovi Elymasovi. (Sk 13,8-12) Petr se měl právem postavit proti zločinnému vedení „církve“, vždyť „holí svých úst“ (nespravedlivě) popravil Ananiáše a Safiru.

[4] Jen blázen by si myslel, že Bůh ocení, když mu někdo obětuje bolest zubů.
Ale takové uvažování nám podsouvá ďábel. Od Boha vychází péče o zdraví.
Mocní vedli poddané ke snášení utrpení, aby se poddaní nebouřili.
Nápad s bičováním sebe sama přišel od dábla. Slovo „pokání“ (sebetrestání) nepochází z evangelii, Jan Baptista i Ježíš nás vedou k obrácení, k návratu k Hospodinu.
Přišli jsme do semináře se srdcem na dlani a se slepou důvěrou, že vše, co nám představení doporučují, ladí s Bohem. Neřekli nám: „Kriticky porovnávejte, zda to, co slyšíte, ladí s Božím slovem.
Program: „Poslušnost je první ctnost“ je manipulací mocných. Duchovní rada: „Pokorně snášej nespravedlnost“, patří k vymývání mozků. 

[5] Římský císař vyhnal židů z Izraele a potupně zemi Izrael přejmenoval na Palestinu po Filištíncích, kteří už tisíc let neexistovali (tím vyjádřil, že i Izraelité mají zmizet).

[6] Ježíš svou mocí vyřadil učedníkům část paměti v mozku, aby Ježíše nepoznali.
Když Ježíš dříve mluvil o své popravě, nenechávali ho učedníci domluvit. Skákali mu do řeči a opravovali ho: „Ty tomu nerozumíš, Mesiáš vyžene Římany“. Teď, po ukřižování, řekli (konečně!): „My už ničemu nerozumíme“. Až teď si nechali od „cizího člověka“ vyložit předpovědi Písma o Mesiáši, a neskákali mu do řeči. – V tom pro ně byl šok vraždy Ježíše vraždy potřebný!
Emauzští Ježíše poznali podle „lámání chleba“ (to je nejstarší název Ježíšovy hostiny). Podle jeho originální děkovné modlitby nad chlebem a vínem: „Toto je moje tělo a má krev“.
Pak se také vzpomněli: „Když nám ten „cizinec“ vysvětloval Písma, bylo nám s ním tak dobře, jako když nás Ježíš učil rozumět Písmu“.

[7] Nabízel jsem lidem: „Pojďme si projít ta místa z Písma, které Ježíš znovu vysvětloval emauzským učedníkům a pak apoštolům o smrti a vzkříšení Mesiáše, abychom měli argumenty pro ty, kterým máme svědčit o Ježíši, ale zájem projevilo jen pár jedinců. Přitom naši lidé nejsou schopni dětem ukázat cestu k Bohu, mluví jen o svých pocitech.