Zelený čtvrtek (A)
K prvnímu čtení. Vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví je naší základní zkušeností s Hospodinem. Radost z Boží přízně, milosrdenství a svobody jsou důvody našeho slavení. Hospodin si získal naše srdce, můžeme mu důvěřovat a nechat se jím vést. Máme zač Bohu děkovat.
Rodinná velikonoční slavnost stojí na sobotní rodinné hostině. 1
Řada lidí židovskou sederovou večeři pořádá. Podstatný je její duchovní prožitek. Táta u velikonoční večeře říká: „Hospodin mě vyvedl z Egypta“. Děti se ptají: „Táto, ty jsi, přece v Egyptě nežil …“ A táta odpovídá za nás všechny: „V každé generaci povstávají nepřátelé, ale Bůh byl, je a bude na straně života; přidáváme se k němu, stavíme se s ním proti zlu.“
K druhému čtení. Ježíš velikonoční slavnost povýšil a coby rodinou slavnost nám ji daroval. 2
Čím se živíme, tím se stáváme. (Velice záleží na rodině, v které jsme vyrostli, na učitelích a kamarádech, které jsme si vybrali, na vzorech, které obdivujme.) Od dětství jsme přijímali za dobré vzory ty, kteří nám sloužili a vychovávali nás. Živíme se slovem, moudrostí Boha. Ježíšovo přátelství nás uchvátilo. Na Boží přátelství odpovídáme svým přátelstvím k Bohu a lidem. Láska k Bohu a lidem je spojenou nádobou.
Vyšli jsme z náruče svých rodičů a z náruče Boží. Celý život chápající a obětavou náruč Boha a lidí potřebujeme. Lásku Boží se učíme vnímat. Všude, kde jsme byli a jsme, byl a je vzduch. Všude, kde jsme byli a jsme, byl a je Bůh. Poznáváme-li Boží dobrotu („Bůh je sladký“, říkají židé) a vnímáme-li jeho úžasné přátelství, činí nás to lepšími. Učíme se umění žít pro druhé.
V úterý jsme vyprovodili kamaráda. Nedožil se důchodu ...
U hrobu jsem mu řekl: „Jiří, blíží se čas líhnutí motýlů. Přeměna housenky v motýla, který má novou krásu a nové možnosti, je pro mě krásným podobenstvím o našem vzkříšení.
Jiří, tys už byl obdarován novým způsobem života nebešťanů. Těšíme se, že se i nám té krásy dostane.
Nebudeme o tobě mluvit v minulém čase.
Budeme se ve svém pozemském životě snažit - s Ježíšovou pomocí - patřičně růst. Aby nás Ježíš mohl také jednou osvobodit z kukly smrti jako motýla. Pak už se budeme navždy bez všech omezení a překážek radovat i s tebou.
K evangeliu. Ježíš boural společenské a náboženské hradby. Jeho mytí nohou bylo pro apoštoly šokem. 3
Nás už nadchlo. Chceme s Ježíšem podobně sloužit. 4
(Každý rok jsme u nás na Zelený čtvrtek zástupně děkovali těm, kteří obětavě slouží potřebným.)
Učíme se s Ježíšem sloužit našim blízkým i potřebným.
Vzpomínám, jak jsem byl překvapen, když jsem poprvé slyšel Ježíšovo podobenství „o posledním soudu“ () – Ježíš se neptá, jestli chodíme do kostela, ale zda se chováme lidsky k potřebným …
-
Sobotní večeře v rodině Izraelitů s čtením Písma a promýšlením Božího vyučování po tisíciletí výrazně utváří vztahy s lidmi a Hospodinem.
Na tuto královskou hostinu (se světlem, bílým chlebem, vínem a masem) bohatší přispívají chudším, aby všichni Izraelité zakoušeli, že jsou Božím svobodným a královským lidem.
Čím jsou židé výjimeční?
Učí se od Hospodina, jsou ovlivněni jeho přátelstvím a jeho moudrostí.
Sedm dní Izraelité slaví velikonoční svátky. ↩ -
Podle našich církevních předpisů by Ježíšova Poslední večeře zřejmě nebyla platná (Všichni seděli u stolu, na němž bylo jídlo a pití. Ježíš neměl zvláštní ustrojení. Ježíš podával své „Tělo“ na talíři, ne do ruky nebo do pusy. „Krev“ lidé pili z poháru. Krmíme jen nemluvňata a invalidní lidi. My, krmením u Stolu Páně lidi ponižujme a snižujeme Ježíšovskou náboženskou kulturu.
Naše mše je dost jiná. Bez otázek, bez vysvětlujících komentářů. Leckde je dokonce lidem upírána Krev Páně. ↩ -
Izraelita nemohl požádat izraelského otroka, aby mu umyl nohy nebo vyčistil boty. ↩
-
František o svých prvních Velikonocích v Římě bez ohlášení navštívil věznici a umyl nohy dvanácti vězeňkyním. Vrátil tomu rituálu smysl. K čemu je dobré jednou do roka v kostele mýt pár mužům jednu umytou nohu? Pan kardinál na reagoval: „Vím, jak vězňům smrdí nohy, já bych jim nikdy nohy nemyl.“
Později František pozval do Vatikánu politiky z Jižního Súdánu, kteří mezi sebou válčili - už bylo přes 650 000 mrtvých - a prosil je o mír. Když před odletem stáli před Františkem, ten starý muž, který měl potíže s kyčlí, poklekl před prvním z nich a políbil mu boty. Těžce vstal a poklekl před druhým – ten si honem rukou čistil svršek bot … Všem v řadě toto gesto prokázal. ↩