29. neděle v mezidobí

Hospodin sám vysvobodil Izraelity z egyptského otroctví, protože Hebrejové během několika set let trvajícím zotročení přišli o odvahu vzepřít se otrokářům (k takové bídě vede ztráta svobody).  

Ale po osvobození se přikrčení mají narovnat – neboť za dar svobody se zavazujeme k odpovědnosti a bdělosti, abychom se o svobodu znovu nenechali připravit. Proto se Izraelité proti nesmiřitelným nepřátelům postavili. Pak platí: „Člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže!“

Tato událost je pro mě výzvou ke stavění se proti zlu. Svoboda patří k důstojnosti člověka (jež se má stávat obrazem Božím) a zlo svobodu utiskuje a ničí. [1]

Obvykle si všímáme jen toho, že se Mojžíš modlil. Ale mě zajímá, jak asi ta modlitba vypadala, co bylo jejím obsahem. Prosil Mojžíš jen o pomoc Hospodina, nebo se snažil zuby nehty držet Boha a jeho příslibů? Ten přece Izraelity osvobodil a věrně při nich stojí - i při obraně, ke které Mojžíš své lidi vyzval.
Nakolik se Mojžíš držel Hospodina, natolik lidé bojovali a doufali ve vítězství.  Mojžíšovy vztažené ruce nebyly magickým gestem, ale korouhví pro bojovníky. Klesající ruce ukazovaly na slábnoucí důvěru v Boží pomoc. (I vůdce zápasí o důvěru v Boha a o svou odvahu.)

Sami prožíváme krajně nebezpečnou politickou situaci s neúprosně válčícím Putinem, primitivním Trumpem, v rozmazlené a zbabělé Evropě, s patovou situací po našich volbách. Budeme hledat nápravu podle Hospodina? [2]  

V druhém čtení Pavel píše Timoteovi: „Znáš moudrost Písma, rozhlašuj ji!“
Předat můžeme jen to, co jsme si osvojili. Naším úkolem je šířit Boží moudrost v našem okolí. Pokud Ježíšovy názory a postoje neznáme, jsme pro Ježíšovu věc osvěty a nápravy světa nepoužitelní.

K evangeliu.
Neučíme-li se pečlivě u Ježíše, býváme podobenstvím o nespravedlivém soudci zmateni, mylně si pak myslíme, že Boha je třeba přemlouvat k většímu smilování, než jaké nám dosud projevuje.
(Tak vypadá mnoho našich proseb a přímluv ve mši.)
Ale vdova z podobenství nám je příkladem „tlukoucího na dveře“; od nespravedlivého se dožaduje spravedlnosti.

Ježíš nás vede k dospělosti, k poctivému nasloucháni Bohu, nejen ke kladení otázek Bohu.
Jenže někteří hned obviňují Boha (někdy neurvale).
K soudu o druhém ale máme vážit slova.
Bůh se neuráží nad naším obviňováním.
Rozumím těm, kteří k němu v bolesti křičí. Nemá to za rouhání, ale za volání o pomoc (za modlitbu.)

K naší důstojnosti ovšem patří snaha o spravedlivé posuzování. Bůh je neinteligentnější a největší osobností naprosto převyšující všechny naše představy o něm. O to víc si vážíme, jak mnoho si nás připouští k tělu. (Dovolil nám např., abychom mu tykali.) 
Otevřel nám své srdce, dovoluje nám otázky na jeho jednání: „Ptej se. Neboj se, nebudu se zlobit. Stejně vím, co si myslíš. Záleží mě na tom, abys mně rozuměl.“ 

Jen je třeba se ptát co nejpoctivěji.
On, který nám pečlivě naslouchá, si také přeje, abychom naslouchali jemu.

Chápu židy, kteří za války ve strašném masovém vraždění nacistů měli pocit, že Bůh k jejich údělu mlčí, a soudili Hospodina ...
Kdybych tam byl s nimi, asi bych si také zoufal. Také by mě mučila námitka, proč Bůh nezasáhl, když to bylo v jeho možnostech (vždyť my soudíme a trestáme toho, kdo nepomohl zraněnému nebo napadenému).  
Známe, co je hořkost; pokud nám někdo ubližoval, a nikdo se nás nezastal, bylo nám hořce.
Pokud někdo jakkoliv hladoví, je ponižován a nikdo si jej nevšímá, je mu hořko.     
Lhostejnost a zbabělost druhých nás zraňuje i na duši.

Z naší strany je ovšem poctivé hledat chybu u sebe a u nás.
Opakovaně se nestaráme o včasné Boží varování před zlem, nerozpoznáváme včas zločince a nebráníme jejich choutkám. Koukáme jinam, myšlení bolí a do práce se nám nechce. Hledat pravdu není pohodlné. [3]

Chceme se narovnat ke svobodě dětí božích. Známe Ježíšovo varování o nebezpečnosti některých lidí. [4]
Chceme se zbavovat zbabělosti pěstováním odolnosti a odvahy.
Známe pokušení vycházet se všemi, i s těmi, kteří ubližují druhým. Potkáváme lidi, kteří dávají přednost vlastnímu klidu a pohodičce, za cenu mlčení k nespravedlnostem. Zbabělci se později vydávají za oběti, za postižené. (Mnoho lidí přikrčených v minulém režimu dnes nadává na poměry. Nemají soudnost ani charakter.)

Bůh nás zve k růstu Božího obrazu v nás, abychom byli jeho dětmi podobající se Božímu jednání.
O svou svobodu máme pečovat a využívat ji k dobrému.
Ježíš byl svobodný a krásně hrdý Syn svého Otce.
Slepice se drží při zemi, nelétají jako orlové.
Někteří lidé chtěli létat. A některým se to nakonec podařilo.
(Ale i kvočna odvážně bdí nad kuřátky a pečuje o ně.)

Smíme si konzultovat s Bohem své otázky, pochybnosti, námitky, máme se ptát na to, čemu nerozumíme. Smíme vytrvale, neodbytně hledat odpovědi a nenechat se odbýt hloupými a lacinými řečmi. Proto nám Ježíš k tomu dává za příklad odvážnou vdovu z podobenství.

Boj Izraelitů proti Amalekitským není výzvou k zabíjení, ale k dospělosti, k práci na dobru a k obraně proti zlu. Ježíš nás v evangeliích povzbuzuje a ukazuje nám podle čeho odhalit spády zla, jak rozpoznat mlžení lhářů a jak se zlu bránit.
I naše společnost se díky historii, psychologii, sociologii a dalším vědám nás mnohému učí. Rozumíme důležitosti určitých mezinárodních společenství. Společně s druhými jsme silnější než obrana jednoho napadeného státu. (Už dávno jsme měli vytvořit Spojené národy evropské.)
Chceme si k tomu pěstovat odvahu a obětavost. 

Počítáme s nebezpečím. Proto jsem před týdnem připomínal obřad křtu, ve kterém se hlásíme do odboje proti zlu – podle Ježíšova příkladu.
Ježíš vydal se do rukou nepřátel, aby nám ukázal, kde všude (i mezi „zbožnými“) se objevuje krutost a sobectví. Máme jej za statečného knížete pokoje.
Víme, že zlo ze světa nezmizí, dokud se my, lidé, neoblékneme do „šatů světla“.
Víme, že jsme smrtelní a zranitelní na těle i na duši, ale také důvěřujeme Ježíšovu ujištění, že nás – jako vítěz nad smrtí a hříchem – ze záhuby vyprostí do plnosti života nebeského.
Proto chceme s Ježíšem přispívat k jeho kultuře života. Jsme ochotní vydržet i pronásledování pro jeho věc. 

---

[1] My, pokřtění, zaostáváme za občanskou společností – nemáme v církvi kontrolní mechanismy proti zneužívání moci. Nepěstujeme si odvahu zastávat se ponižovaných. Mnohde jsou lidé mocensky vedeny k poddanosti a k polykání utrpení.
Ponižování a trápení je prohlašováno za účast na Ježíšově kříži, který prý máme s Ježíšem obětovat Bohu Otci.
Tvrzení o záslužnosti utrpení je ostudné, ospravedlňuje utrpení. Ježíšovo umučení bylo hříchem. Ježíš nás zachránil svou obětavostí, nikoliv bolestí, které byl vystaven.

[2] Ukrajinská maminka mně vyprávěla o velkém modlitebním setkání. Když byly vedle sebe postaveny ruská žena a ukrajinská žena a všichni se modlili za mír na Ukrajině bez pojmenování útočníků a obětí, bylo jí trpko.
Místo našeho rozlišení, kdo je kdo a bez rozhodnutí, co budeme více dělat pro mír, se jen modlíme k Bohu, aby za nás udělal to, co máme konat my.
Svou zbabělost zakrýváme modlitbou a máme falešný pocit, že tím konáme dobro.

[3] Řada našich rodičů brzy rozpoznala nespravedlnost Hitlera, když slyšela, jak lže, krade a vraždí. Kdo chtěl vědět, mohl vědět.

[4] „Varujte se vlků, divokých sviní, neochočených psů, zmijí a vlků maskujících se beránčí kůží“.
Ptáme se, na koho z Ježíšových současníků se vztahovala Ježíšova diagnóza o zločinnosti. Kým byl Pilát, Kaifáš, Jidáš, náboženští pokrytci, nenávistníci a udavači, abychom byli schopni včas rozpoznat nebezpečné jednání našich současníků.