Svátek Povýšení svatého kříže
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Flp 2,6-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 21,4b-9
Datum: 14. 9. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Flp 2,6-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Nm 21,4b-9
; Flp 2,6-11
; J 3,1-21
Datum: 14. 9. 2025
Název svátku je podivný a matoucí, lze šibenici
oslavovat?
Vražda je strašným zločinem. Ukřižování je nejkrutějším mučením.
Obhájili bychom titul našeho svátku před gymnazisty? Ježíšova matka ho nevymyslela.
Proč neřekneme: „Ježíšovo přátelství na život a na smrt“? [1]
K prvnímu čtení. Záchrana z otroctví je výhrou. Vyžaduje odvahu a poslušnost vůdci.
Cesta k získání ztracené svobody je velmi namáhavá a náročná. Putování pouští (kde nelétají pečení holubi do huby) bez Boha je toho názorným obrazem.
Reptání je velmi zlým jednáním; je nejen projevem zvrhlé nevděčnosti, když prohlašuje dobrodince za viníka, nenávistně proti němu štve a dobro vydává za zlo (to je hřích proti Duchu božímu). [2]
Izraelité nedbali na Hospodina a zabloudili do údolí s přemnoženými hady. Aby bylo jasné, že to nebyla náhoda, ale důsledek svévolné volby, kudy půjdou, Písmo zkratkou řekne: „Hospodin poslal na reptající lid jedovaté hady.“
Had je v Bibli obrazem nebezpečného a zločineckého svůdce. Dodneška mají mnozí z hadů hrůzu.
„Mojžíši, udělej měděného hada a upevni ho vysoko na kůl. Kdo se na něj přijde podívat, bude uzdraven.“
– Poslechnutí bylo příležitostí k nápravě z neposlušnosti. [3]
Ti, kteří dali na Mojžíše, byli zachráněni.
K druhému čtení. Ježíš potvrzuje, že Bůh slouží nám, ne my jemu. Služba je Ježíšovi vlastní. Aby se jej nikdo nebál a neostýchal se, přišel jako obyčejný člověk. Ničeho mu pro nás není zatěžko.
Bůh Ježíše oceňuje, jméno vyjadřuje, kým nositel jména je. Bůh vystihne to, kým jsme bezezbytku.
„Při Ježíšově jménu musí pokleknout každý,“ je nepřesné. Ďábel, ani nikdo jiný, nebude mučen k vyznání Ježíšovy velikosti, ale každý soudný a ochotný rád uzná velikost Ježíšova obětavého přátelství.
K evangeliu. Zpráva o setkání Nikodéma s Ježíšem je velmi důležitá. Kdo ji promýšlí celou, dozví se mnoho. (Škoda, že z Ježíšova ukřižování děláme ideologii.)
Z patrně dlouhého rozhovoru máme v evangeliu zapsán jen stručný výtah.
Pan profesor Nikodém byl slušný člověk. Mladého rabína vyhledal za tmy, aby si nezadal a uctivě s ním mluvil. Jenže Ježíšovy názory se Nikodémovi zdály nesrozumitelné a přehnané. Co znamenají slova:
„Jako Mojžíš na poušti vyvýšil hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka“?
– „Proč Ježíš mluví o nějaké poušti, když my přece nikde bez Boha nebloudíme, dodržujeme sobotu, vzděláváme se, hojně chodíme na poutě do jeruzalémské svatyně, velice se modlíme a často se postíme. Nežijeme v „duchovní poušti“ bez Hospodina. Proč Ježíš podivně vyzývá lidi (podobně jako Jan Baptista), aby se lidé obrátili a navrátili se k Bohu?
– Hady si ošklivíme, Mojžíšova hada se lidé báli, ale Mesiáše vyhlížíme, těšíme se na něj.
– Mesiáš bude nepřemožitelný, kdo by byl schopen jej zabít? Mesiáš je osvoboditel, už teď jej oslavujeme. Proč by jej někdo věšel na kůl? Bude příkladem pro všechny a ne výstrahou. V čem by mohl být výstrahou pro druhé?
– Proč by „musel“ Mesiáš viset, kdo by to mohl nařídit? My bychom jej nedali, jsme připraveni proti Římanům bojovat. …? [4]
Nikodém se Ježíše málo ptal.
Ježíš mu řekl, že krize Izraelitů je veliká a jeho vyučovaní vyžaduje delší čas než jedna noc.
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“
Ježíš Nikodémovi nabídl své vyučování, ale pan profesor odešel od Ježíše zklamán. Nepřišel ani na druhou konzultaci.
Myslel si, že Ježíš přehání.
Až když Nikodém selhal (nezastal se Ježíše při jeho procesu před veleradou), uznal, že Ježíš měl pravdu, když mluvil o velké náboženské krizi Izraele.
Vícekrát jsme o tom spolu mluvili. [5]
Nikodém s Josefem z Arimatie (také členem velerady a zároveň Ježíšovým tajným učedníkem) zajistili Ježíšovi alespoň slušný pohřeb.
Po Ježíšově vzkříšení přitakali Ježíšovým slovům: „Abyste uvěřili mým slovům o těžké krizi Izraele a vlastní bídě, musí být Mesiáš „vyvýšen (na dřevo)“ dokud vaší vinou nepoteče krev, nepřiznáte si pravdu o své morální křehkosti a nebudete stát o pomoc Mesiáše.
I naše generace může objevit potřebnost Ježíšovo učení.
Ještě před dvěma sty roky lidé věděli, že jim polovina dětí zemře.
Prosili Boha, aby je uchránil před morem, hladem a válkou. Ani v posledních sto letech jsme nezabránili strašným válkám. To, co jedna generace obnovila a zbudovala, nedokázala druhá generace uchránit v míru.
Stále se to opakuje, nezůstává jen u ruin obydlí. Zločiny dobyvatelů, strašné křivdy a tlaky na oběti, trauma obránců ze zabíjení útočníků, znásilněné ženy s následky nadosmrti, mrtvoly ve studních, hlad a následné nemoci postihují nenávistí i další generace …
Smíříme se s tím, že i naši vnukové následkem naší krize (už ne z hospodářské, ale krize z bohatství a naší rozmazlenosti) upadnou do další války? Necháme si poradit od Ježíše?
Ježíše jeho pomoc lidem stála život. Nám se nechce přemýšlet, nechceme hledat příčiny těchto tragedií, nechceme slyšet určité otázky.
Ani ty Ježíšovy o našem ohrožení. Ani ty o Ježíšově ukřižování.
Z Ježíšovy šibenice (umocněné pohanskou krutostí) jsme udělali ideologický šperk a korouhev, s kterou vyrážíme proti prorokům.
Ježíše umučil Boží lid.
My si pyšně, opakovaně a hloupě myslíme – podobně jako starý Izrael – že my bychom Mesiáše neukřižovali.
Kam nás pobožnosti křížové cesty dovedly?
[1] Náš svatební slib má velkou váhu. Rozhodnutí: „Ponesu s tebou dobré i zlé až do smrti“, je úctyhodné. Ale pokorně přiznáváme, že nemáme jistotu, jak obstojíme (proto ke stálému budování manželství prosíme Boha o pomoc).
Hřích nemůže být napraven hříchem. Mučení život druhému nevrátí.
Bůh nežádá utrpení, Ježíš nás zachránil svou obětavou láskou – tak je obrazem Otce.
[2] Vzpomeňme na hada v Ráji, pomlouvajícího svého Tvůrce a Dobrodince všech. Tomu Stvořitel říká: „Ty se už nikdy nenarovnáš, budeš se jen plazit, abys uštknul co nejvíce lidí´“ – Ta slova nejsou ortelem, ale diagnózou, popisem stavu zločince.
Každý hřích je odpustitelný, jenže ten, kdo hluboko klesne, nebývá schopen přiznat svou vinu. Tím zabraňuje odpuštění.
[3] Je-li rodič, učitel, průvodce důvěryhodný a má-li nás rád, dáme na něj i v nové situaci, uděláme i to, co ještě nemáme vyzkoušeno. (Ježíš v na svatbě v Káni řekl: „Naplňte nádoby vodou.“) I my říkáme: „Vypij pelyňkový čaj, skoč do vody, nech se operovat …“
[4] „Vyvýšit na kůl“ (na dřevo, na strom) v Izraeli znamenalo pověsit mrtvolu velkého zločince na odiv všem jako odstrašující příklad.
„Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš (jeho mrtvolou) svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt 21,22-23
Slovo „kříž“ bylo dlouho pro Izraelity cizím slovem. Nikoho nevěšeli na šibenici, natož aby někoho umučili a ponížili tak hrozným způsobem, jakým bylo ukřižování.
Římané křižovali vzbouřené otroky. Petr nemohl být ukřižován, neboť byl římským občanem.
Jeden římský císař pronesl, že Říman by neměl slovo kříž a ukřižování vyslovit, neboť ukřižovat znamenalo „zkurvit“ člověka. Ukřižovaný už nebyl člověkem, byl záměrně strašně ponížen, byl nahý, řval bolesti, pomočil se, pokadil se, prosil, aby jej dorazili …
Proto Ježíš nikdy nemohl říci: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“, bylo by to naprosto ne srozumitelné a neodpovídalo to významu jeho slov: „Kdo chce být mým učedníkem, osvoboď se od rabínského učení, vytrhni svůj kůl z rabínské „hradby okolo Tóry.“)
Skutky apoštolské mluví o Ježíšovi „pověšeném na kříži“ (Sk 5,30
[5] Nikodém přiznal svou zbabělost a přitakal Ježíšovi: „Nazaretský měl pravdu, když naznačoval, že velerada (pyšnící se svou právní kulturou a úrovní) se dopustí justiční vraždy Mesiáše. Jsme banda lumpů.“
Nikodém - člen nejvyššího soudního dvoru, selhal -„Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo“ (Ex 23,2
J 7,45-52
Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“
Farizeové jim řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon - kletba na ně!“
Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí naše právo někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“
Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“
Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“
Vlastní proces s Ježíšem evangelia popisuji (nejen Mt 26,62-66
Vražda je strašným zločinem. Ukřižování je nejkrutějším mučením.
Obhájili bychom titul našeho svátku před gymnazisty? Ježíšova matka ho nevymyslela.
Proč neřekneme: „Ježíšovo přátelství na život a na smrt“? [1]
K prvnímu čtení. Záchrana z otroctví je výhrou. Vyžaduje odvahu a poslušnost vůdci.
Cesta k získání ztracené svobody je velmi namáhavá a náročná. Putování pouští (kde nelétají pečení holubi do huby) bez Boha je toho názorným obrazem.
Reptání je velmi zlým jednáním; je nejen projevem zvrhlé nevděčnosti, když prohlašuje dobrodince za viníka, nenávistně proti němu štve a dobro vydává za zlo (to je hřích proti Duchu božímu). [2]
Izraelité nedbali na Hospodina a zabloudili do údolí s přemnoženými hady. Aby bylo jasné, že to nebyla náhoda, ale důsledek svévolné volby, kudy půjdou, Písmo zkratkou řekne: „Hospodin poslal na reptající lid jedovaté hady.“
Had je v Bibli obrazem nebezpečného a zločineckého svůdce. Dodneška mají mnozí z hadů hrůzu.
„Mojžíši, udělej měděného hada a upevni ho vysoko na kůl. Kdo se na něj přijde podívat, bude uzdraven.“
– Poslechnutí bylo příležitostí k nápravě z neposlušnosti. [3]
Ti, kteří dali na Mojžíše, byli zachráněni.
K druhému čtení. Ježíš potvrzuje, že Bůh slouží nám, ne my jemu. Služba je Ježíšovi vlastní. Aby se jej nikdo nebál a neostýchal se, přišel jako obyčejný člověk. Ničeho mu pro nás není zatěžko.
Bůh Ježíše oceňuje, jméno vyjadřuje, kým nositel jména je. Bůh vystihne to, kým jsme bezezbytku.
„Při Ježíšově jménu musí pokleknout každý,“ je nepřesné. Ďábel, ani nikdo jiný, nebude mučen k vyznání Ježíšovy velikosti, ale každý soudný a ochotný rád uzná velikost Ježíšova obětavého přátelství.
K evangeliu. Zpráva o setkání Nikodéma s Ježíšem je velmi důležitá. Kdo ji promýšlí celou, dozví se mnoho. (Škoda, že z Ježíšova ukřižování děláme ideologii.)
Z patrně dlouhého rozhovoru máme v evangeliu zapsán jen stručný výtah.
Pan profesor Nikodém byl slušný člověk. Mladého rabína vyhledal za tmy, aby si nezadal a uctivě s ním mluvil. Jenže Ježíšovy názory se Nikodémovi zdály nesrozumitelné a přehnané. Co znamenají slova:
„Jako Mojžíš na poušti vyvýšil hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka“?
– „Proč Ježíš mluví o nějaké poušti, když my přece nikde bez Boha nebloudíme, dodržujeme sobotu, vzděláváme se, hojně chodíme na poutě do jeruzalémské svatyně, velice se modlíme a často se postíme. Nežijeme v „duchovní poušti“ bez Hospodina. Proč Ježíš podivně vyzývá lidi (podobně jako Jan Baptista), aby se lidé obrátili a navrátili se k Bohu?
– Hady si ošklivíme, Mojžíšova hada se lidé báli, ale Mesiáše vyhlížíme, těšíme se na něj.
– Mesiáš bude nepřemožitelný, kdo by byl schopen jej zabít? Mesiáš je osvoboditel, už teď jej oslavujeme. Proč by jej někdo věšel na kůl? Bude příkladem pro všechny a ne výstrahou. V čem by mohl být výstrahou pro druhé?
– Proč by „musel“ Mesiáš viset, kdo by to mohl nařídit? My bychom jej nedali, jsme připraveni proti Římanům bojovat. …? [4]
Nikodém se Ježíše málo ptal.
Ježíš mu řekl, že krize Izraelitů je veliká a jeho vyučovaní vyžaduje delší čas než jedna noc.
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.“
Ježíš Nikodémovi nabídl své vyučování, ale pan profesor odešel od Ježíše zklamán. Nepřišel ani na druhou konzultaci.
Myslel si, že Ježíš přehání.
Až když Nikodém selhal (nezastal se Ježíše při jeho procesu před veleradou), uznal, že Ježíš měl pravdu, když mluvil o velké náboženské krizi Izraele.
Vícekrát jsme o tom spolu mluvili. [5]
Nikodém s Josefem z Arimatie (také členem velerady a zároveň Ježíšovým tajným učedníkem) zajistili Ježíšovi alespoň slušný pohřeb.
Po Ježíšově vzkříšení přitakali Ježíšovým slovům: „Abyste uvěřili mým slovům o těžké krizi Izraele a vlastní bídě, musí být Mesiáš „vyvýšen (na dřevo)“ dokud vaší vinou nepoteče krev, nepřiznáte si pravdu o své morální křehkosti a nebudete stát o pomoc Mesiáše.
I naše generace může objevit potřebnost Ježíšovo učení.
Ještě před dvěma sty roky lidé věděli, že jim polovina dětí zemře.
Prosili Boha, aby je uchránil před morem, hladem a válkou. Ani v posledních sto letech jsme nezabránili strašným válkám. To, co jedna generace obnovila a zbudovala, nedokázala druhá generace uchránit v míru.
Stále se to opakuje, nezůstává jen u ruin obydlí. Zločiny dobyvatelů, strašné křivdy a tlaky na oběti, trauma obránců ze zabíjení útočníků, znásilněné ženy s následky nadosmrti, mrtvoly ve studních, hlad a následné nemoci postihují nenávistí i další generace …
Smíříme se s tím, že i naši vnukové následkem naší krize (už ne z hospodářské, ale krize z bohatství a naší rozmazlenosti) upadnou do další války? Necháme si poradit od Ježíše?
Ježíše jeho pomoc lidem stála život. Nám se nechce přemýšlet, nechceme hledat příčiny těchto tragedií, nechceme slyšet určité otázky.
Ani ty Ježíšovy o našem ohrožení. Ani ty o Ježíšově ukřižování.
Z Ježíšovy šibenice (umocněné pohanskou krutostí) jsme udělali ideologický šperk a korouhev, s kterou vyrážíme proti prorokům.
Ježíše umučil Boží lid.
My si pyšně, opakovaně a hloupě myslíme – podobně jako starý Izrael – že my bychom Mesiáše neukřižovali.
Kam nás pobožnosti křížové cesty dovedly?
[1] Náš svatební slib má velkou váhu. Rozhodnutí: „Ponesu s tebou dobré i zlé až do smrti“, je úctyhodné. Ale pokorně přiznáváme, že nemáme jistotu, jak obstojíme (proto ke stálému budování manželství prosíme Boha o pomoc).
Hřích nemůže být napraven hříchem. Mučení život druhému nevrátí.
Bůh nežádá utrpení, Ježíš nás zachránil svou obětavou láskou – tak je obrazem Otce.
[2] Vzpomeňme na hada v Ráji, pomlouvajícího svého Tvůrce a Dobrodince všech. Tomu Stvořitel říká: „Ty se už nikdy nenarovnáš, budeš se jen plazit, abys uštknul co nejvíce lidí´“ – Ta slova nejsou ortelem, ale diagnózou, popisem stavu zločince.
Každý hřích je odpustitelný, jenže ten, kdo hluboko klesne, nebývá schopen přiznat svou vinu. Tím zabraňuje odpuštění.
[3] Je-li rodič, učitel, průvodce důvěryhodný a má-li nás rád, dáme na něj i v nové situaci, uděláme i to, co ještě nemáme vyzkoušeno. (Ježíš v na svatbě v Káni řekl: „Naplňte nádoby vodou.“) I my říkáme: „Vypij pelyňkový čaj, skoč do vody, nech se operovat …“
[4] „Vyvýšit na kůl“ (na dřevo, na strom) v Izraeli znamenalo pověsit mrtvolu velkého zločince na odiv všem jako odstrašující příklad.
„Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš (jeho mrtvolou) svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh.“ (Dt 21,22-23
)
Slovo „kříž“ bylo dlouho pro Izraelity cizím slovem. Nikoho nevěšeli na šibenici, natož aby někoho umučili a ponížili tak hrozným způsobem, jakým bylo ukřižování.
Římané křižovali vzbouřené otroky. Petr nemohl být ukřižován, neboť byl římským občanem.
Jeden římský císař pronesl, že Říman by neměl slovo kříž a ukřižování vyslovit, neboť ukřižovat znamenalo „zkurvit“ člověka. Ukřižovaný už nebyl člověkem, byl záměrně strašně ponížen, byl nahý, řval bolesti, pomočil se, pokadil se, prosil, aby jej dorazili …
Proto Ježíš nikdy nemohl říci: „Vezmi svůj kříž a následuj mě“, bylo by to naprosto ne srozumitelné a neodpovídalo to významu jeho slov: „Kdo chce být mým učedníkem, osvoboď se od rabínského učení, vytrhni svůj kůl z rabínské „hradby okolo Tóry.“)
Skutky apoštolské mluví o Ježíšovi „pověšeném na kříži“ (Sk 5,30
; Sk 10,39
)
[5] Nikodém přiznal svou zbabělost a přitakal Ježíšovi: „Nazaretský měl pravdu, když naznačoval, že velerada (pyšnící se svou právní kulturou a úrovní) se dopustí justiční vraždy Mesiáše. Jsme banda lumpů.“
Nikodém - člen nejvyššího soudního dvoru, selhal -„Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo“ (Ex 23,2
)
J 7,45-52
: Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům a
ti se jich ptali: „Proč jste Ježíše nepřivedli?“
Oni odpověděli: „Nikdo nikdy takto nemluvil!“
Farizeové jim řekli: „I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon - kletba na ně!“
Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí naše právo někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“
Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“
Řekli mu: „Nejsi ty také z Galileje? Hledej v Písmu a uvidíš, že z Galileje prorok nikdy nepovstane!“
Vlastní proces s Ježíšem evangelia popisuji (nejen Mt 26,62-66
).