15. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 30,10-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
Datum: 13. 7. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 30,10-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 30,10-14
; Kol 1,15-20
; L 10,25-37
Datum: 13. 7. 2025
První čtení nám
připomíná poklad Božího učení. Komu z mocných bychom stáli za slovo?
Bůh se nám obětavě věnuje a nabízí nám vyučování své moudrosti.
Někteří lidé o ni stojí, váží si Boží nabídky a chtějí Boží moudrost přijmout do svého života. [1]
Kéž bychom měli Písmo za poklad z nejcennějších! Kéž by to na nás bylo vidět.
V našem překladu prvního čtení i v evangeliu máme nesprávně uveden: „Zákon“.
I Ježíš řekl: „Co je psáno v Tóře?“
Proč jeho slova snižujeme? (Tóra, stejně jako Tanach, znamená Učení, učebnice Boží moudrosti, manželská Smlouva Hospodina s jeho lidem.) Proč kazíme Boží vyučování? Proč překrucujeme Písmo?
Nemáme úctu k Bohu!
Příkazy si opravme na pokyny. „Moje pokyny, které ti kladu na srdce, nejsou nesnadné …“
Proč Boží slova křivíme? Proč mluvíme o přikázání, když Písmo mluví jinak? [2]
K druhému čtení. Ježíšovi se dodneška nepodařilo na zemi zjednat pokoj. Proč? Nejsme dostatečnými tvůrci pokoje, my, církev, nejsme společenstvím, bránícím se klerikalismu.
Setkání zákoníka s Ježíšem bylo vyhrocené. Mnoho kostelových lidí Ježíše nesnášelo. Řada z nich jej chtěla ponížit, nachytat jej na neznalosti Písma a veřejně dokázat, že Ježíš nedbá o Boží vyučování, jedná svévolně a svádí lidi od Boha. [3]
Dva „znalci Písma“ (dnes bychom řekli, teologové) předstírali upřímný zájem a přišli Ježíše usvědčit, že nezná Písmo.
Zákoník Ježíše podcenil, svou správnou odpovědí na otázku Ježíše se sám odhalil, že sice ví, co je nejdůležitější, ale nejedná podle toho - místo lásky k bližnímu, přišel Ježíše ponížit.
Pak se chtěl vykroutit způsobem mnoha demagogů, zpochybněním vyslovené pravdy: „No, jo, ale kdo je a kdo už není můj bližní?“
A Ježíš vyprávěl událost, kterou všichni znali, nemusel se přít a něco dokazovat. [4]
Ten příběh mnoho nerozebíráme, kněz a levita neobstáli – neměli soucitné srdce, kdežto „laik“ z „nepravé církve“ byl Ježíšem pochválen. Můžeme se dohadovat, co knězi a levitovi bránilo v pomoci zraněnému souvěrci (strach z možné léčky lupičů, strach z nebezpečného místa, obava z kultického znečištění krví, ze styku s mrtvolou …). Každopádně máme zkoumat sebe; známe svou schopnost vymlouvat se na vše možné, když se nám do něčeho nechce, nebo máme-li strach z následků zastat se pronásledovaného.
Přiznejme to před dětmi, aby věděli, že pomáhat cizímu člověku v nouzi není samozřejmostí, vyžaduje to velkorysost a někdy odvahu. Skoro všem dovednostem a dobrým postojům se učíme (jen naše koníčky nám jdou samy).
Vyprávějme dětem o Boží štědrosti.
Bůh nám říká: „Až mě poznáš, budeš se mně chtít podobat. Vidíš, že na tobě nešetřím, štědře o tebe pečuji. Máš víc, než kolik nutně potřebuješ k slušnému životu, máš z čeho pomáhat potřebnému, žijícímu v nouzi. Budeš mou prodlouženou rukou ochotně pomáhající potřebným. Staneš se tak mou chválou, věhlasem a okrasou. Mým obrazem. [5]
Budeš se radovat z pomoci druhému, tvá velkorysost a dobročinnost tě bude těšit.“
Vyprávíme dětem, jak Hospodin jednal s Izraelem, jak o ně pečoval a opakovaně je zachraňoval z neštěstí, do kterého se svou hloupostí, tupostí a nevěrou dostávali.
Vyprávíme dětem, jak Bůh vedl Izraelity k praktickému soucitu s potřebnými, v jaké nouzi jsou cizinci, lidé na útěku, bezbranní, slabí a chudí. (Naše děti žijí ve veliké hojnosti a mnoho nouze nezažívají.)
Vysvětlujme jim, proč pomáhat potřebným, jak má naše pomoc vypadat (potřební se také mají snažit o vlastní povznesení).
Pomoc potřebným přispívá k naší jejich vědomí lidské důstojnosti. Vytváří Boží pokoj - šalom.
Máme předcházet tomu, co se znovu a znovu opakuje, když chudí a ponižovaní propadnou závisti a nenávisti (to rozdmýchával komunistický a fašistický režim). Vylije-li se nenávist z břehů, opakuje se strašná potopa.
Učíme děti přemýšlet. [6]
Vyprávějme jim, jak je třeba udržovat svobodu a pracovat na nápravě toho, o co jsme se my, nebo druzí připravili. O statečných lidech pečujících o potřebné, o těch, kteří se stavěli proti zlu (třeba o těch, co pomáhali parašutistům, kteří přišli popravit válečného zločince R. Heidrycha - někteří za to byli zavražděni).
Ježíš i nám říká: „Neptej se, kdo už není tvým bližním. Ty můžeš být na blízku - bližním - pomáháš-li potřebnému“.
Mnoho našich současníků už příběh o milosrdném Samaritánovi nezná.
Proč? - Proč nehlásáme Boha milosrdného, proč zkreslujeme jeho obraz?
Jak to, že mnoho lidí nenávidí válečné uprchlíky, kterým doma hrozí smrtelné nebezpečí?
Opustili jsme kulturu lidskosti - velkorysého a spravedlivého soucitu.
Řada biblických zákoníků rajtovala na „církevních“ pokynech a liteře Písma. K Bohu milosrdnému nedošli. Mnoho Izraelitů se stavělo nad Ježíše, mnoho pokřtěných se dodneška staví nad Ježíše (podobně jako se anděl Lucifer staví nad Boha).
Vyprávějme dětem o druhém zákoníkovi (Mk 12,28-34
Ježíš byl vlídný člověk, ale stál pevně na pravdě. [7]
Děti vidí obtížnost přiznávání si svých chyb. Ukazujme jim, že to není slabost.
Vyprávějme jim, jak nebezpečná a hnusná je náboženská nesnášenlivost „zbožných“ ústící do nenávisti k těm, kteří o Bohu mluví jinak než my. Mnoho lidí pronásledovalo a pronásleduje lidi jiných názorů a válčí s jednotlivci a druhými národy.
Ježíšova slova: „Jednej stejně jako milosrdný Samaritán“, v kostele nezpochybňujeme. Ale potřebujeme se ptát, zda máme Ježíše za Božího Syna - nakolik jeho slova, pokyny a jeho příkladné jednání přijímáme za svá. [8]
Děti naše mše netěší, ale rodiče mohou děti učit podle geniálního biblického vyučování.
Jako každoročně jděme s dětmi na pole počítat, jakou úrodu letos přináší jedno zaseté zrno.
Svým nadšením nasměrujeme děti k žasnutí nad vynálezy Stvořitele a pak nad vynálezy lidskými.
V jedné makovici bývá prý sedm tisíc makových zrnek.
Kolik jiker má kapří manželka?
Kolik spermií má muž v jednom výronu semene?
Kolik vajíček má žena ve vaječnících během svého života?
Jak dlouho roste houba?
Jak rychle se otáčí zeměkoule a jakou rychlostí se otáčí naše sluneční soustava?
…
Jak mnoho nás má ráda naše maminka a táta …?
Kdo je štědřejší než Stvořitel? – A my se u něj a od něj můžeme učit.
Hloupost lidí je smrtelně nebezpečná, znovu jí ohrožujeme naši západní společnost.
Vymysleme pro děti bajku o oslovi, který se nepovyšoval nad ostatní za to, že kdysi v Jeruzalémě vezl Mesiáše. Oslové jsou obdivuhodná, úctyhodná a užitečná zvířata, kterých si vážíme.
Vyprávějme dětem o rozhodnutí Jana Husa: „Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně příjmu názor, odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“
Mnoho zraněných lidí leží v Ukrajině, v Izraeli a jinde. A mnoho lidí tvrdí, že nemáme pomáhat.
(Ježíšova práce pro šalom, jeho burcování pro pravdu Boží, jej stála život. Nesvádějme jeho smrt na Boží spravedlnost vyžadující prý za vinu smrt nevinného. Nemysleme o Bohu pohansky.
A zastávejme se Ježíše a proroky.)
[1] Čtení nás vede k přemýšlení, čtení Bible zvláště. Pár veršů, jeden příběh, jedno vyprávění nám poskytuje hodně inspirace – setkání s Duchem (spiritus je latinsky duch).
(Pětina mladých prý nemá potřebu číst. Neviděla rodiče přemýšlet nad přečtenými slovy?)
[2] Bůh je moudrý, ví, že láska se nedá přikázat. Neporoučí nám a nerozkazuje nám. Říká nám: „Až mě poznáte - mou lásku k vám - zamilujete si mě celým svým srdcem, celou svou bytostí. A budete se mně chtít podobat, budete se ode mne učit milovat druhé jako sebe sama.“
Proč tedy mluvíme o přikázáních? Proč kalíme pramen vody živé – slova Boha? Místo spolupráce s Duchem spolupracujeme (asi nevědomky) s odpůrcem Boha. Někteří kluci na vojně před obědem odšroubovali víčka solničky nebo pepřenky a někdo, kdo si chtěl přichutit polévku, si vysypal celý obsah skleničky do talíře.
[3] „Zbožní“ se povyšují nad Boha ve svých názorech a činech. Bůh je ve svém milosrdenství svobodný, a není v odpouštění tlačen lidskou představou o spravedlnosti nebo vině a trestu.)
Náboženská nesnášenlivost a nenávist je největším hříchem. Je hříchem proti Duchu svatému. Je očividná, hmatatelná. Není ze slabosti, ale ze zášti, ze zla a lži.
Čteme-li pozorně evangelia s touhou porozumět Ježíšovi a tragédii lidstva, vidíme, že Ježíš nebyl ukřižován za naše hříchy, na kříž jej dostali „zbožní“ ve své náboženské nesnášenlivosti. Chceme se tohoto zla vyvarovat, nebo ne?!
[4] V našich překladech je celá událost nesprávně nadepsaná: „Podobenství o milosrdném Samařanu“.
Judeici a Smaritáni se navzájem nesnášeli, kdyby si Ježíš příběh vymyslel, všichni by se mu vysmáli (zkuste našim rasistům vyprávět něco o poctivém Romovi).
[5] Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval jeho pokyny a spravedlivá ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho pokyny. Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím … A on tě vyvýší nade všechny pronárody … Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina. (Dt 26,18-19
[6] Děti zbožných židů vidí, jak jejich tátové hledají porozumění Bohu. Vidí jejich studium Písma, vidí, že někdy dlouho do noci chlapi hledají odpovědi na palčivé otázky života. Nepřemlouvají do nekonečna v modlitbě Hospodina, snaží se objevit, co mají pro šalom s blízkými i vzdálenými činit.
[7] Když mě někteří lidé označují za rebela a kritika církve, říkám si, za koho mají Ježíše? Jak čtou evangelia? Ježíš se přece stavěl proti církevním zvyklostem, škrtícím život tak, že jej představení židovské církve nechali ukřižovat. Nebyl snad Ježíš rebelem a kritikem špatností a nevěry Hospodinu?
[8] Proč nemáme rádi informace vyvracející naše dosavadní mínění?
Ptali se přátelé na Manželských setkáních, proč se faráři tak urputně brání Ježíšovu pokynu „Vezměte, jezte a pijte“?
– „Jsou předůležití, nedbají na Ježíše, drží se krkolomných klerikálních ustanovení; nechtějí sloužit.“ Každý rok jezdí na exercicie (nic proti exerciciím), ale na biblické kurzy se nehlásí a své řemeslo - být starším učedníkem při vyučování Písma - zanedbávají.
Někteří lidé o ni stojí, váží si Boží nabídky a chtějí Boží moudrost přijmout do svého života. [1]
Kéž bychom měli Písmo za poklad z nejcennějších! Kéž by to na nás bylo vidět.
V našem překladu prvního čtení i v evangeliu máme nesprávně uveden: „Zákon“.
I Ježíš řekl: „Co je psáno v Tóře?“
Proč jeho slova snižujeme? (Tóra, stejně jako Tanach, znamená Učení, učebnice Boží moudrosti, manželská Smlouva Hospodina s jeho lidem.) Proč kazíme Boží vyučování? Proč překrucujeme Písmo?
Nemáme úctu k Bohu!
Příkazy si opravme na pokyny. „Moje pokyny, které ti kladu na srdce, nejsou nesnadné …“
Proč Boží slova křivíme? Proč mluvíme o přikázání, když Písmo mluví jinak? [2]
K druhému čtení. Ježíšovi se dodneška nepodařilo na zemi zjednat pokoj. Proč? Nejsme dostatečnými tvůrci pokoje, my, církev, nejsme společenstvím, bránícím se klerikalismu.
Setkání zákoníka s Ježíšem bylo vyhrocené. Mnoho kostelových lidí Ježíše nesnášelo. Řada z nich jej chtěla ponížit, nachytat jej na neznalosti Písma a veřejně dokázat, že Ježíš nedbá o Boží vyučování, jedná svévolně a svádí lidi od Boha. [3]
Dva „znalci Písma“ (dnes bychom řekli, teologové) předstírali upřímný zájem a přišli Ježíše usvědčit, že nezná Písmo.
Zákoník Ježíše podcenil, svou správnou odpovědí na otázku Ježíše se sám odhalil, že sice ví, co je nejdůležitější, ale nejedná podle toho - místo lásky k bližnímu, přišel Ježíše ponížit.
Pak se chtěl vykroutit způsobem mnoha demagogů, zpochybněním vyslovené pravdy: „No, jo, ale kdo je a kdo už není můj bližní?“
A Ježíš vyprávěl událost, kterou všichni znali, nemusel se přít a něco dokazovat. [4]
Ten příběh mnoho nerozebíráme, kněz a levita neobstáli – neměli soucitné srdce, kdežto „laik“ z „nepravé církve“ byl Ježíšem pochválen. Můžeme se dohadovat, co knězi a levitovi bránilo v pomoci zraněnému souvěrci (strach z možné léčky lupičů, strach z nebezpečného místa, obava z kultického znečištění krví, ze styku s mrtvolou …). Každopádně máme zkoumat sebe; známe svou schopnost vymlouvat se na vše možné, když se nám do něčeho nechce, nebo máme-li strach z následků zastat se pronásledovaného.
Přiznejme to před dětmi, aby věděli, že pomáhat cizímu člověku v nouzi není samozřejmostí, vyžaduje to velkorysost a někdy odvahu. Skoro všem dovednostem a dobrým postojům se učíme (jen naše koníčky nám jdou samy).
Vyprávějme dětem o Boží štědrosti.
Bůh nám říká: „Až mě poznáš, budeš se mně chtít podobat. Vidíš, že na tobě nešetřím, štědře o tebe pečuji. Máš víc, než kolik nutně potřebuješ k slušnému životu, máš z čeho pomáhat potřebnému, žijícímu v nouzi. Budeš mou prodlouženou rukou ochotně pomáhající potřebným. Staneš se tak mou chválou, věhlasem a okrasou. Mým obrazem. [5]
Budeš se radovat z pomoci druhému, tvá velkorysost a dobročinnost tě bude těšit.“
Vyprávíme dětem, jak Hospodin jednal s Izraelem, jak o ně pečoval a opakovaně je zachraňoval z neštěstí, do kterého se svou hloupostí, tupostí a nevěrou dostávali.
Vyprávíme dětem, jak Bůh vedl Izraelity k praktickému soucitu s potřebnými, v jaké nouzi jsou cizinci, lidé na útěku, bezbranní, slabí a chudí. (Naše děti žijí ve veliké hojnosti a mnoho nouze nezažívají.)
Vysvětlujme jim, proč pomáhat potřebným, jak má naše pomoc vypadat (potřební se také mají snažit o vlastní povznesení).
Pomoc potřebným přispívá k naší jejich vědomí lidské důstojnosti. Vytváří Boží pokoj - šalom.
Máme předcházet tomu, co se znovu a znovu opakuje, když chudí a ponižovaní propadnou závisti a nenávisti (to rozdmýchával komunistický a fašistický režim). Vylije-li se nenávist z břehů, opakuje se strašná potopa.
Učíme děti přemýšlet. [6]
Vyprávějme jim, jak je třeba udržovat svobodu a pracovat na nápravě toho, o co jsme se my, nebo druzí připravili. O statečných lidech pečujících o potřebné, o těch, kteří se stavěli proti zlu (třeba o těch, co pomáhali parašutistům, kteří přišli popravit válečného zločince R. Heidrycha - někteří za to byli zavražděni).
Ježíš i nám říká: „Neptej se, kdo už není tvým bližním. Ty můžeš být na blízku - bližním - pomáháš-li potřebnému“.
Mnoho našich současníků už příběh o milosrdném Samaritánovi nezná.
Proč? - Proč nehlásáme Boha milosrdného, proč zkreslujeme jeho obraz?
Jak to, že mnoho lidí nenávidí válečné uprchlíky, kterým doma hrozí smrtelné nebezpečí?
Opustili jsme kulturu lidskosti - velkorysého a spravedlivého soucitu.
Řada biblických zákoníků rajtovala na „církevních“ pokynech a liteře Písma. K Bohu milosrdnému nedošli. Mnoho Izraelitů se stavělo nad Ježíše, mnoho pokřtěných se dodneška staví nad Ježíše (podobně jako se anděl Lucifer staví nad Boha).
Vyprávějme dětem o druhém zákoníkovi (Mk 12,28-34
), který přišel Ježíše pokořit, ale nakonec se
dočkal Ježíšovy pochvaly: „Nejsi daleko od božího království, umíš i
protivníkovi přitakat, když má pravdu podle Písma“.
Ježíš byl vlídný člověk, ale stál pevně na pravdě. [7]
Děti vidí obtížnost přiznávání si svých chyb. Ukazujme jim, že to není slabost.
Vyprávějme jim, jak nebezpečná a hnusná je náboženská nesnášenlivost „zbožných“ ústící do nenávisti k těm, kteří o Bohu mluví jinak než my. Mnoho lidí pronásledovalo a pronásleduje lidi jiných názorů a válčí s jednotlivci a druhými národy.
Ježíšova slova: „Jednej stejně jako milosrdný Samaritán“, v kostele nezpochybňujeme. Ale potřebujeme se ptát, zda máme Ježíše za Božího Syna - nakolik jeho slova, pokyny a jeho příkladné jednání přijímáme za svá. [8]
Děti naše mše netěší, ale rodiče mohou děti učit podle geniálního biblického vyučování.
Jako každoročně jděme s dětmi na pole počítat, jakou úrodu letos přináší jedno zaseté zrno.
Svým nadšením nasměrujeme děti k žasnutí nad vynálezy Stvořitele a pak nad vynálezy lidskými.
V jedné makovici bývá prý sedm tisíc makových zrnek.
Kolik jiker má kapří manželka?
Kolik spermií má muž v jednom výronu semene?
Kolik vajíček má žena ve vaječnících během svého života?
Jak dlouho roste houba?
Jak rychle se otáčí zeměkoule a jakou rychlostí se otáčí naše sluneční soustava?
…
Jak mnoho nás má ráda naše maminka a táta …?
Kdo je štědřejší než Stvořitel? – A my se u něj a od něj můžeme učit.
Hloupost lidí je smrtelně nebezpečná, znovu jí ohrožujeme naši západní společnost.
Vymysleme pro děti bajku o oslovi, který se nepovyšoval nad ostatní za to, že kdysi v Jeruzalémě vezl Mesiáše. Oslové jsou obdivuhodná, úctyhodná a užitečná zvířata, kterých si vážíme.
Vyprávějme dětem o rozhodnutí Jana Husa: „Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdekoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně příjmu názor, odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“
Mnoho zraněných lidí leží v Ukrajině, v Izraeli a jinde. A mnoho lidí tvrdí, že nemáme pomáhat.
(Ježíšova práce pro šalom, jeho burcování pro pravdu Boží, jej stála život. Nesvádějme jeho smrt na Boží spravedlnost vyžadující prý za vinu smrt nevinného. Nemysleme o Bohu pohansky.
A zastávejme se Ježíše a proroky.)
[1] Čtení nás vede k přemýšlení, čtení Bible zvláště. Pár veršů, jeden příběh, jedno vyprávění nám poskytuje hodně inspirace – setkání s Duchem (spiritus je latinsky duch).
(Pětina mladých prý nemá potřebu číst. Neviděla rodiče přemýšlet nad přečtenými slovy?)
[2] Bůh je moudrý, ví, že láska se nedá přikázat. Neporoučí nám a nerozkazuje nám. Říká nám: „Až mě poznáte - mou lásku k vám - zamilujete si mě celým svým srdcem, celou svou bytostí. A budete se mně chtít podobat, budete se ode mne učit milovat druhé jako sebe sama.“
Proč tedy mluvíme o přikázáních? Proč kalíme pramen vody živé – slova Boha? Místo spolupráce s Duchem spolupracujeme (asi nevědomky) s odpůrcem Boha. Někteří kluci na vojně před obědem odšroubovali víčka solničky nebo pepřenky a někdo, kdo si chtěl přichutit polévku, si vysypal celý obsah skleničky do talíře.
[3] „Zbožní“ se povyšují nad Boha ve svých názorech a činech. Bůh je ve svém milosrdenství svobodný, a není v odpouštění tlačen lidskou představou o spravedlnosti nebo vině a trestu.)
Náboženská nesnášenlivost a nenávist je největším hříchem. Je hříchem proti Duchu svatému. Je očividná, hmatatelná. Není ze slabosti, ale ze zášti, ze zla a lži.
Čteme-li pozorně evangelia s touhou porozumět Ježíšovi a tragédii lidstva, vidíme, že Ježíš nebyl ukřižován za naše hříchy, na kříž jej dostali „zbožní“ ve své náboženské nesnášenlivosti. Chceme se tohoto zla vyvarovat, nebo ne?!
[4] V našich překladech je celá událost nesprávně nadepsaná: „Podobenství o milosrdném Samařanu“.
Judeici a Smaritáni se navzájem nesnášeli, kdyby si Ježíš příběh vymyslel, všichni by se mu vysmáli (zkuste našim rasistům vyprávět něco o poctivém Romovi).
[5] Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval jeho pokyny a spravedlivá ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho pokyny. Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím … A on tě vyvýší nade všechny pronárody … Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina. (Dt 26,18-19
)
[6] Děti zbožných židů vidí, jak jejich tátové hledají porozumění Bohu. Vidí jejich studium Písma, vidí, že někdy dlouho do noci chlapi hledají odpovědi na palčivé otázky života. Nepřemlouvají do nekonečna v modlitbě Hospodina, snaží se objevit, co mají pro šalom s blízkými i vzdálenými činit.
[7] Když mě někteří lidé označují za rebela a kritika církve, říkám si, za koho mají Ježíše? Jak čtou evangelia? Ježíš se přece stavěl proti církevním zvyklostem, škrtícím život tak, že jej představení židovské církve nechali ukřižovat. Nebyl snad Ježíš rebelem a kritikem špatností a nevěry Hospodinu?
[8] Proč nemáme rádi informace vyvracející naše dosavadní mínění?
Ptali se přátelé na Manželských setkáních, proč se faráři tak urputně brání Ježíšovu pokynu „Vezměte, jezte a pijte“?
– „Jsou předůležití, nedbají na Ježíše, drží se krkolomných klerikálních ustanovení; nechtějí sloužit.“ Každý rok jezdí na exercicie (nic proti exerciciím), ale na biblické kurzy se nehlásí a své řemeslo - být starším učedníkem při vyučování Písma - zanedbávají.