7. neděle velikonoční

Ve čtvrtek jsme slavili Ježíšovo nanebevstoupení. Pokud jste to doma neoslavili, „nezapili“, dožeňte to.
(Ježíš nám při své hostině připijí na společný život v „ manželství“ Boha se svou nevěstou a my v tomto duchu - ve společenství Ducha - můžete pokračovat a oslavovat doma.)
Otec svého milovaného Syna námi pošpiněného a poníženého rehabilitoval vzkříšením. Tak se k Ježíši přihlásil, když velekněz z moci svého církevního úřadu Ježíše proklel do pekla.
Ježíš spočívá v Náruči Otce a Ducha.  
Ježíš řekl učedníkům:
„Řekl jsem vám, že odcházím k Otci, a vy jste z toho smutní. Máte-li mě rádi, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já. Vždy jsem vám přál vše dobré a žil jsem pro vás. Přejte jednou také vy mně něco dobrého. (Srv. J 14,28)

K prvnímu čtení. Štěpán byl plný Ducha – nadšené a odvážně mluvil o Bohu a o Ježíšovi. Přečtěte si Štěpánovu řeč (Skt. 6.-7.kap.), to není žádná labutí píseň (dětem vysvětlete, čemu říkáme labutí píseň).
Duch nás zbavuje ustrašenosti.

V druhém čtení se nám dostává velikého ujištění a velikého příslibu:
Hle, určitě(!) přijdu, a odplatím vám, za vše dobré …
Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám dosvědčil, že jsem potomek z rodu Davidova, jasná            hvězda jitřní.
A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdokoli to slyší, ať řekne: „Přijď!“
Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života.

Evangelium nás přivádí do sederové velikonoční jídelny k Ježíšovým obsáhlým slovům.
Jednotlivá místa, která připomínám, si můžeme promýšlet následující dny. To je lepší příprava na Svatodušní svátky, než dokola prosit, aby Duch svatý přišel a začal pro nás víc pracovat – když Duch je ochotný a dávno připravený k práci. (Dospělí lidé nezpívají písničku? „Pes jitrničku sežral.)

Před týdnem jsme slyšeli Ježíšova slova:
„Kdo mě miluje, zachovává má slova. U něho budeme s Otcem bydlet.
Kdo moje slova nezachovává, ten mě nemiluje.“ (Srv. J 14,23-24)  
Visíme Ježíšovi na rtech, aby nám neuniklo ani slovo?

Ptal jsem se inteligentních lidí, jak letos snesli slova při velikonoční liturgii: „Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením …“, „Ó šťastná vina, … vpravdě nezbytný byl hřích Adamův …“
Řekli, že to nevnímají.
Byl jsem překvapen (nekritizuji je). Ještě že u toho nebyly děti.

Chceme být partnery Boha? Vážíme si té možnosti?
Chceme, aby nás Bůh vnímal, aby nám naslouchal?
Nasloucháme tomu, co on říká nám? Chceme s Bohem spolupracovat?
Nasloucháme tomu, co nám radí a čemu nás chce učit? 

V úryvku evangelia Ježíš mluví o slávě Otce, o svojí lásce, ke které zve i nás. [1]

Po velikonoční Hostině Ježíš řekl:
„Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (J 17,4) [2] 

O jaké slávě Ježíš mluví?
Ptáme se: „Čím Ježíš oslavil Otce?“                             
 
Kosteloví lidé často opakují řeči kazatelů: „Ježíš oslavil Otce svou obětí na kříži“. 
Možná by nás k tomu sváděla Ježíšova slova před jeho posledními Velikonocemi:
„Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka … Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.“ (Srv. J 12,20-28)
Ale to je absurdní, Bůh přece nemůže být oslaven tou strašnou popravou.
Stačí si odpovědět na otázku v čem je velikost a přínos J. Palacha, J. Husa, M. Gándhího, Milady Horákové? – Odpovězme si, až pak pokračujme v úvaze.

Ježíš nikde v evangeliích neoznačuje svou smrt za oběť Otci. Bůh je přece proti lidským obětem – přísně je zakazuje! A to, co chce po nás, sám koná.

Léta víme, že Ježíš neoslavuje Otce slávou světa, ale potřebujeme si to stále připomínat. Sláva světa je sice podvodem ďábla, kočičím zlatem, ale stále nás i v církvi a při liturgii láká. [3]

Proto si každoročně Ježíšem necháváme znovu a znovu připomínat, čím lze Boha oslavit, neboť Ježíšovo svědectví jde proti očekávání všech náboženství. Přejeme si totiž Boha mocného a ohromujícího.
Každý rok připomínáme dvě převratné události Ježíšova života.

Prvním překvapením je známý, ale pro mnohé – dodneška těžko stravitelný způsob Ježíšova sebepředstavení coby Mesiáše – do jeruzalémské svatyně přijel na oslu. [4]

I Izraelité - alespoň na chvíli - ocenili skromnost Ježíše jedoucího na oslu a provolali jej Mesiášem. Děkovali Bohu za dar takovéhoto krále, který se nad nikoho nepovyšuje - alespoň na chvíli.

Druhým překvapením je Ježíšovo umývání nohou apoštolům.
Janovo evangelium vypráví:
„Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (J 13,1) [5]

Apoštolové byli šokováni Ježíšovou službou, umytí nohou bylo úplným převratem v myšlení lidí, kdo má komu sloužit. Ale Ježíš nám s úsměvem ukázal, že nás žádná spravedlivá práce a služba člověku nás neponižuje. Navíc, Ježíšova láska i jeho služba - to je pravá zbožnost – jsou cudné.

Ani naše maminky také nemluví o těžkém a nebezpečném porodu jako o oběti. [6]
Odbojáři riskující své životy za války také nemluvili o oběti.
Nezapomínáme na lásku maminek, statečnost zachránců a Ježíšovu lásku ke všem lidem.
Ježíš k tomu jen skromně řekl slova, která vztáhl i na druhé:
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele - kdo obětavě slouží druhým.“
(Srv. J 15,13)  
A svým přátelům svěřil:
„To vám kladu na srdce, abyste se navzájem milovali;
jako já jsem miloval vás, tak se i vy milujte navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít
lásku jedni k druhým.“ (J 13,34-35)

Ježíš je vyslancem Otce, Filipovi říká: „Kdo vidí mě, vidí Otce.“ (J 14,9)
Boží království stojí na službě.
Službou se buduje rodina, Boží království, společnost a Ježíšův šalom. V tom, kdo slouží druhým, přebývá Bůh. S těmi, kteří si slouží navzájem, bydlí Bůh.

Asi všichni známe obdivuhodnou lásku některých rodičů, kteří nepřetržitě každý den obětavě slouží dětem s velkým postižením nebo roky pečují o těžce nemocné. - Takovou lásku prokazuje druhým i dost lidí Boha neznajících.

Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mně“, ale „následujte mě, buďte mými učedníky.“
Znáte rodiče, kteří by od svých dětí denně vyžadovali klanění a oslavu?

Ježíš převrací naše myšlení.
Mocní si nechávají sloužit, mafiánský kmotr vyžaduje políbení ruky, ale Ježíš stále opakuje: „Já sloužím vám, ne vy mně. Zdvořilejší zdraví první. Myjte nohy jeden druhému“.
Tak i vy často nezištně činíte. Řada vzácných lidí, zvláště žen, umývá pokakané a pozvracené děti, staré rodiče doma a pacienty v nemocnici … Sloužit životu lze mnoha způsoby: učitelé, novináři, strojvedoucí, policisté, popeláři, muzikanti, zahradníci … Mnohou službou dotváříme svět.

Ježíš při své Hostině nebyl oblečen do nějakých liturgických rouch. K umývání nohou se svlékl ze svých šatů a uvázal si zástěru (oblékl se do pracovního ustrojení služebníka), která mu zároveň sloužila za ručník, do nějž utíral umyté nohy).
To jen nám, kléru, se do takového způsobu života nechce. [7]
Bůh nemá zapotřebí se předvádět. Ježíš také ne, ví, že plný klas se sklání k zemi, kterou obohacuje, to prázdný klas se vypíná nad ostatní.

Ježíš oslavuje Otce nebeského svou službou lidem (Bůh slouží nám, ne my jemu).
Umývání nohou apoštolům je druhý nečekaný, neslýchaný, převratný a šokující projev Ježíšovy služby lidem.   
Po poslední večeři Ježíš řekl učedníkům:
„Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm;
To vám kladu na srdce, abyste se navzájem milovali;
jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.
Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li
mít lásku jedni k druhým.“ (J 13,30-32)

Ježíš nás neposílá nás na popraviště, ale říká nám: „Bůh pro sebe nic nepotřebuje, ale potěšíte jej, když se přidáte k jeho službě lidem – božím dětem.
Obětavostí, službou druhým, můžeme oslavovat Boha (vědomě i nevědomě); ne světskou parádou a ne parádou náboženských obřadů.

Ježíš nikdy neřekl: „Klanějte se mně, ale následujte mě, buďte mými učedníky.“
Vyžadujete snad od svých dětí klanění a oslavu?

To, co nám Ježíš svou službou potvrdil, je pochopitelné a my jsme službu druhým přijali za svůj životní styl: Boží království stojí na službě. Službou se buduje rodina i Boží království.
Ježíš nepřijal trůn a korunu, vzal si umývadlo a ručník.

Ježíš oslavil svého Otce službou nám, lidem: „Já jsem tě oslavil na zemi …“
A pak řekl: „Otče, oslav mne svou slávou …“ [8]
Když Ježíš naplnil své poslání na zemi – a stálo jej to život. Když velekněz z moci svého církevního úřadu Ježíše proklel do pekla, Otec svého milovaného Syna námi pošpiněného a poníženého rehabilitoval vzkříšením. My, jsme se o tom dozvěděli. Ochutnáváme a žijeme z tohoto ovoce – viz 1. čtení.

---

[1] Víme, proč k nám Ježíš přišel, je nadšen láskou Boha. Ukazuje nám její krásu; vypraví nám o Bohu, abychom věděli, komu se máme podobat, a ukazuje nám, jak k tomu dojít. 

[2] J 17,1-6
1  Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl:
„Otče, přišla má hodina.
    Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe,
2  stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
3  A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.
4  Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
5  A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.
6  Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali.

[3] Svět obdivuje moc, slávu a bohatství. Mocní, slavní a bohatí se rádi předvádějí, milují ovace svých osob. Mají rádi vyvýšená pódia a trůny, honosné paláce a oblečení, drahé vozy, šperky a záři reflektorů.

[4] Mocní často přijížděli s velkou pompou na válečných vozech nebo ve zlatých kočárech, tažených krásnými koňmi a očekávali hold své osobě (připomínám i arcibiskupské kočáry v Olomouci a Praze). To je způsob manipulace vládců s poddanými a svod satana. 
Ježíš by si také dokázal obstarat nějakou parádu, podobně, jako si obstaral osla! Izraelité byli lidem Božím, neměli šlechtu a posláním izraelského krále byla služba lidem. Izraelský král neměl žít v přepychu, měl zakázané útočné války - proto nesměl jezdit na koni (kůň je zvíře válečné).

[5] V Ježíšově době byla péče o nohy a obuv velmi intimní a každý se obsluhoval sám, třeba jako my na toaletě. Izraelita nemohl ani židovského otroka požádat, aby mu vyčistil boty nebo umyl nohy, jen pohanského otroka.

[6] Ježíš říká: „Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (J 16,21-22)  

[7] Přes prohlášení několika set biskupů v „Paktu z katakomb“ že se zříkají honosného způsobu živo, titulů a rouch. Biskupové jednou do roka v kostele na chvíli sestoupí ze svého křesla, odloží mitru a dvanácti mužům myjí jednu umytou nohu. Pro kněze znovu obnovili: „Důstojný pán, Veledůstojný a Nejdůstojnější. Od kaplana až po římského biskupa se necháváme oslovovat: „Otče“, přesto, že Ježíš je proti.  

[8] J 17,1-19
1   Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, - aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný.
3    A život věčný je v tom, když poznají tebe, a Mesiáše.
4    Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.
5    Otče, oslav mne svou slávou …
8    Poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.
9    Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal.
10  Jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.
11  Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; Ať jsou jedno jako my.
17  Zasvěť (uveď) je do pravdy; tvoje slovo je pravda.
18  Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já posílám do světa je.
19  Zasvětil jsem jim svůj život, aby i oni byli zasvěceni do pravdy.