4. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 23,15 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 13,14.43-52
Datum: 11. 5. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Mt 23,15 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 13,14.43-52
; Zj 7,9.14b-17
; J 10,27-30
Datum: 11. 5. 2025
Máme nového biskupa římského. [1]
Pod dojmem volby papeže naslouchejme pozorně Ježíšovým slovům. V nich můžeme objevit podstatné.
Značná skupina kostelových lidí prosazuje úctu k tradici (co tím myslí, je třeba popsat). Ovšem základní je úcta k Božímu slovu, k jeho slyšení a přijetí do života.
Má snad někdo větší starost o jednotu Božího lidu než Ježíš? Kdo pracuje pro tuto věc víc než on?
Ale Ježíš tak nečiní za každou cenu, respektuje dar lidské svobody.
K úryvku evangelia je důležité si přečíst celou 10. kapitolu.
V 9. kapitole je zapsáno uzdravení slepého od narození. Ježíšovi odpůrci (i ti v dnešní církvi) odmítají slyšet, vidět, a dát Ježíšovi a Bohu za pravdu. Ti staří odpůrci prohlašovali Ježíše za hříšníka a beznaboha.
Ježíšovo vyučování a „znamení“ nejsou nepochopitelná, ale nemálo lidí vědomě Ježíše zavrhlo. [2]
Proto Ježíš říká:
„Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39
Kvůli tomu Ježíš v podobenstvích mluví o Pastýři, o ovcích, o dveřích,
Ovce nepatří mezi nejinteligentněji zvířata, ale poznají hlas pastýře, zatímco lidé - koruna pozemského tvorstva - se opakovaně nechávají hloupě ošálit politickými a náboženskými podvodníky (a podlézavě jim pochlebují).
„Mnozí z Ježíšových pronásledovatelů říkali: ,Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?´“ (J 10,20
„Nechcete slyšet, nechcete přitakat Pravdě, (nevěříte, protože nejste z mých ovcí).
Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé náruče nevyrve.“ (J 10,26-28
Ježíš zve do Boží náruče všechny lidi, i ty, kteří se nepotkali s vyučováním Hospodina a Ježíše. I ti mají po smrti možnost přijmout Ježíšovy názory a jeho postoje. Proto se Ježíš přirovnává ke dveřím do nebe.
„Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“
(v. 9)
Jenže my slyšíme jen to, co chceme slyšet, od Ježíše citujeme jen to, co nám vyhovuje. Proto nás Bůh učí, že dovednost slyšet, naslouchat je klíčová, proto prvním pokynem pro setkávání s Bohem je:
„Slyš, Izraeli…“
Této dovednosti se učíme nejprve při setkávání s lidmi.
O úkolu naslouchat nemluvíme poprvé, ale potřebujeme se ptát, zda jsme pokročili. Ve školách všeho typu jsou určeny termíny, do kterých máme vyučovací látku zvládnout. [3]
Víme, jakým nebezpečím je učení odkládat.
„Bohatý těžko vede do Božího království.“
„Bohatý“ je ten, kdo si myslí, že zná něco dostatečně.
„Co ty nám budeš něco vypravovat o Bohu“, výhružně a povýšeně útočili na Ježíše.
Izraelité okolo Ježíše byli v určité míře vzdělaní v Písmu, ale odmítli další růst, nabízený jim Hospodinem skrze Ježíše. Odmítli, že by se zatoulali od Hospodina jako svéhlavé stádo.
My tyto židy odsuzujeme, ale opakujeme stejnou chybu, myslíme si, že Ježíšovo učení už známe.
Na druhých chyby vidíme. Své vidět nechceme.
Mnoho pokřtěných si je jisto, že slovo Boží slyší, nepochybuje o sobě, mají se za učedníky Ježíše. Přitom i řada kardinálů zastává protichůdné názory. Ne málo biskupů nesnášelo Františka.
Ježíš se nás v podobenství o rozsévači ptá: „Jakou jsi půdou pro mé slovo, jakou úrodu z mého vyučování přinášíš“?
Co myslíte, jaké procento úrody by uvedli apoštolové?
Jak hodnotíme my sebe sama? Jakou známku bychom si sami dali?
Proč duchovenstvo vydávající se za pastýře, nevyzývá lidi ke studiu Písma, k biblickým hodinám?
Mají obavu, že bychom si všimli, že Ježíše neuznávají za jediného Učitele?
V kostele po přečtení úryvku z Písma sebejistě odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo Boží.“
Ale slyšíme, co nám Bůh říká?
Slyšíme to, co chceme slyšet.
Většina židů v Ježíšově době Mesiáše nerozpoznala.
Tipuji, že apoštolové Ježíše slyšeli v 80%.
Stále potkávám lidi, kteří mají odpor k promýšlení Písma. „Hrozny jsou kyselé“, říkají lenoši.
Pamatujete, že by se v kostele nebo na duchovních cvičeních (přinejmenším pro kněze) poctivě probírala kapitola Mt 23
1 Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:
2 „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové.
4 Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.
5 Svou zbožnost dávají lidem na odiv (všechny své skutky konají na odiv tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně (nosí zvláštní roucha a užívají zvláštní gesta),
6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách,
7 líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´.
8 Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
9 A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
10 Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
15 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.
23 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je ve Smlouvě (ne v Zákoně) důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.
27 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
28 Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
29 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
30 a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´
31 Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.
32 Dovršte tedy činy svých otců!
33 Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?
34 Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo,
35 aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
36 Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.
37 Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!
38 Hle, váš dům se vám ponechává pustý.
39 Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“
Kdo ta Ježíšova slova bere vážně?
„Proč o nich, pane kardinále, pane arcibiskupe, pane faráři, táto, babičko, nemluvíme?“
Promýšlím ta slova já? Nakolik jsou pro mě nezbytná?
„Kdo je věrný v malém, bývá věrný ve velkém.
Kdo je nevěrný v malém, bývá nevěrný ve velkém.“ - To jsou Ježíšova slova! (Srv. L 16,10
Nemáme odvahu vést v církvi debatu:
Co chci slyšet od Boha?
Co nechci slyšet od Boha?
Co chci slyšet od blízkých?
Co nechci slyšet od blízkých?
Co nechci říkat druhým?
„Slyš, Izraeli … naslouchej, přemýšlej …
Až pak - máš-li co říci k Božímu slovu - mluv.
Nemáš-li co k Božímu slovu říci, mlč a znovu naslouchej.
Nerozumíš-li, ptej se.
Nezapleveluj setkání s Bohem a s bratřími jalovými slovy. Neodváděj pozornost jinam.
(A neskákej druhému do řeči. Ani Bohu.“
K vážnému sdílení mezi chlapy jsme si stanovili pravidla:
Naslouchej ze srdce (s úctou)
Mluv ze srdce (ze svého osobního postoje)
Buď bezprostřední (používej slova, kterým rozumíš, ne prázdné fráze)
Mluv věcně a střídmě
Potřebujeme a chceme se ptát, zda je pro nás Ježíš Pastýřem, Učitelem, nejvyšší autoritou?
Jakou váhu pro nás má Boží slovo, v jaké míře mu nasloucháme a necháme se jím řídit?
Odvažme se to říci před partnerem, před velkými dětmi, spolupracovníky, před farníky, diecezány, aby bděli nad naším pokušením mluvit povrchně a nepoctivě.
Nejen římský biskup, ale i my můžeme svou poctivostí k Božímu slovu přispívat k lepšímu světu, ke společné práci pro Boží království.
Za týden se asi k tomuto závažnému a opomíjenému tématu ještě vrátím.
[1] Naše církev zůstává v mnohém monarchická (přesto, že Ježíš měl o společnosti svých učedníků jiné představy). Římského monarchu si kardinálové volí.
František biskupy převyšoval a předešel je, což mnozí těžce nesli. Sami jdou pomaloučkým tempem, někteří spíše postávají. Kapři si rybník nevypustí, kardinálové byli opatrní a zvolili si zřejmě opatrnějšího.
Ale pro každého z nás je podstatné, nakolik je důležitý Ježíšův hlas pro nás a v jak daleko někde za Pastýřem pokulháváme.
První kroky Lva XIV. mě zatím neuchvátily, ale snažme se být spravedliví, každý jsme pod míru Ježíše. Tak byl i František.
Od biskupa římského máme oprávněná očekávání, ale nezapomeňme být přísní na sebe sama.
Nakolik Ježíše známe, natolik můžeme usuzovat, jak by se zachoval Ježíš, jak by přišel ustrojen, co by řekl, koho z nás by vyhnal z nádvoří svatyně.
Lev XIV. měl sympatické biskupské heslo: „V jednom jsme jedno“. Ti, co se drží Ježíše - ti, co stojí o jeho šalom - jsou otevření k druhým.
Přímí podřízení papeže znají řeč a manýry papežského dvora a podle toho se vyjadřují. Někteří hned po volbě papeže pookřáli.
Ledaskdo si přeje, aby papež byl sjednotitelem znesvářených stran. Tím prozrazuje, že nerozumí daru svobody a našemu chybnému hospodaření se svobodou. Ježíš naši svobodu samozřejmě respektuje (i když od nás vyžaduje odpovědnost za dar svobody).
Ježíš je otevřený všem, ale ve vztahu záleží i na druhé straně - v tomto případě na nás. Ježíš nikoho nenutí, aby si podal s druhými ruce. „Nepřinesl jsem laciný pokoj“, říká, „pro pyšné jsem kamenem úrazu“.
[2] Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem nárožním. (Mk 12,10
[3] Přemýšlíme-li o smrti, dojdeme možná k náhledu, že pobyt na zemi, má i význam závažného ohraničeného času. Klademe si pak otázku: „K čemu jsem tak dlouho na světě? Kam jsem došel, co důležitého jsem objevil a přijal za své“?
Pod dojmem volby papeže naslouchejme pozorně Ježíšovým slovům. V nich můžeme objevit podstatné.
Značná skupina kostelových lidí prosazuje úctu k tradici (co tím myslí, je třeba popsat). Ovšem základní je úcta k Božímu slovu, k jeho slyšení a přijetí do života.
Má snad někdo větší starost o jednotu Božího lidu než Ježíš? Kdo pracuje pro tuto věc víc než on?
Ale Ježíš tak nečiní za každou cenu, respektuje dar lidské svobody.
K úryvku evangelia je důležité si přečíst celou 10. kapitolu.
V 9. kapitole je zapsáno uzdravení slepého od narození. Ježíšovi odpůrci (i ti v dnešní církvi) odmítají slyšet, vidět, a dát Ježíšovi a Bohu za pravdu. Ti staří odpůrci prohlašovali Ježíše za hříšníka a beznaboha.
Ježíšovo vyučování a „znamení“ nejsou nepochopitelná, ale nemálo lidí vědomě Ježíše zavrhlo. [2]
Proto Ježíš říká:
„Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39
)
Kvůli tomu Ježíš v podobenstvích mluví o Pastýři, o ovcích, o dveřích,
Ovce nepatří mezi nejinteligentněji zvířata, ale poznají hlas pastýře, zatímco lidé - koruna pozemského tvorstva - se opakovaně nechávají hloupě ošálit politickými a náboženskými podvodníky (a podlézavě jim pochlebují).
„Mnozí z Ježíšových pronásledovatelů říkali: ,Je posedlý zlým duchem a blázní. Proč ho posloucháte?´“ (J 10,20
)
„Nechcete slyšet, nechcete přitakat Pravdě, (nevěříte, protože nejste z mých ovcí).
Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé náruče nevyrve.“ (J 10,26-28
)
Ježíš zve do Boží náruče všechny lidi, i ty, kteří se nepotkali s vyučováním Hospodina a Ježíše. I ti mají po smrti možnost přijmout Ježíšovy názory a jeho postoje. Proto se Ježíš přirovnává ke dveřím do nebe.
„Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“
(v. 9)
Jenže my slyšíme jen to, co chceme slyšet, od Ježíše citujeme jen to, co nám vyhovuje. Proto nás Bůh učí, že dovednost slyšet, naslouchat je klíčová, proto prvním pokynem pro setkávání s Bohem je:
„Slyš, Izraeli…“
Této dovednosti se učíme nejprve při setkávání s lidmi.
O úkolu naslouchat nemluvíme poprvé, ale potřebujeme se ptát, zda jsme pokročili. Ve školách všeho typu jsou určeny termíny, do kterých máme vyučovací látku zvládnout. [3]
Víme, jakým nebezpečím je učení odkládat.
„Bohatý těžko vede do Božího království.“
„Bohatý“ je ten, kdo si myslí, že zná něco dostatečně.
„Co ty nám budeš něco vypravovat o Bohu“, výhružně a povýšeně útočili na Ježíše.
Izraelité okolo Ježíše byli v určité míře vzdělaní v Písmu, ale odmítli další růst, nabízený jim Hospodinem skrze Ježíše. Odmítli, že by se zatoulali od Hospodina jako svéhlavé stádo.
My tyto židy odsuzujeme, ale opakujeme stejnou chybu, myslíme si, že Ježíšovo učení už známe.
Na druhých chyby vidíme. Své vidět nechceme.
Mnoho pokřtěných si je jisto, že slovo Boží slyší, nepochybuje o sobě, mají se za učedníky Ježíše. Přitom i řada kardinálů zastává protichůdné názory. Ne málo biskupů nesnášelo Františka.
Ježíš se nás v podobenství o rozsévači ptá: „Jakou jsi půdou pro mé slovo, jakou úrodu z mého vyučování přinášíš“?
Co myslíte, jaké procento úrody by uvedli apoštolové?
Jak hodnotíme my sebe sama? Jakou známku bychom si sami dali?
Proč duchovenstvo vydávající se za pastýře, nevyzývá lidi ke studiu Písma, k biblickým hodinám?
Mají obavu, že bychom si všimli, že Ježíše neuznávají za jediného Učitele?
V kostele po přečtení úryvku z Písma sebejistě odpovídáme: „Slyšeli jsme slovo Boží.“
Ale slyšíme, co nám Bůh říká?
Slyšíme to, co chceme slyšet.
Většina židů v Ježíšově době Mesiáše nerozpoznala.
Tipuji, že apoštolové Ježíše slyšeli v 80%.
Stále potkávám lidi, kteří mají odpor k promýšlení Písma. „Hrozny jsou kyselé“, říkají lenoši.
Pamatujete, že by se v kostele nebo na duchovních cvičeních (přinejmenším pro kněze) poctivě probírala kapitola Mt 23
?
1 Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:
2 „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové.
4 Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.
5 Svou zbožnost dávají lidem na odiv (všechny své skutky konají na odiv tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně (nosí zvláštní roucha a užívají zvláštní gesta),
6 mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách,
7 líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´.
8 Vy však si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
9 A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
10 Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
15 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.
23 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je ve Smlouvě (ne v Zákoně) důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.
27 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty.
28 Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.
29 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých
30 a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´
31 Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.
32 Dovršte tedy činy svých otců!
33 Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?
34 Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo,
35 aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
36 Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.
37 Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!
38 Hle, váš dům se vám ponechává pustý.
39 Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“
Kdo ta Ježíšova slova bere vážně?
„Proč o nich, pane kardinále, pane arcibiskupe, pane faráři, táto, babičko, nemluvíme?“
Promýšlím ta slova já? Nakolik jsou pro mě nezbytná?
„Kdo je věrný v malém, bývá věrný ve velkém.
Kdo je nevěrný v malém, bývá nevěrný ve velkém.“ - To jsou Ježíšova slova! (Srv. L 16,10
)
Nemáme odvahu vést v církvi debatu:
Co chci slyšet od Boha?
Co nechci slyšet od Boha?
Co chci slyšet od blízkých?
Co nechci slyšet od blízkých?
Co nechci říkat druhým?
„Slyš, Izraeli … naslouchej, přemýšlej …
Až pak - máš-li co říci k Božímu slovu - mluv.
Nemáš-li co k Božímu slovu říci, mlč a znovu naslouchej.
Nerozumíš-li, ptej se.
Nezapleveluj setkání s Bohem a s bratřími jalovými slovy. Neodváděj pozornost jinam.
(A neskákej druhému do řeči. Ani Bohu.“
K vážnému sdílení mezi chlapy jsme si stanovili pravidla:
Naslouchej ze srdce (s úctou)
Mluv ze srdce (ze svého osobního postoje)
Buď bezprostřední (používej slova, kterým rozumíš, ne prázdné fráze)
Mluv věcně a střídmě
Potřebujeme a chceme se ptát, zda je pro nás Ježíš Pastýřem, Učitelem, nejvyšší autoritou?
Jakou váhu pro nás má Boží slovo, v jaké míře mu nasloucháme a necháme se jím řídit?
Odvažme se to říci před partnerem, před velkými dětmi, spolupracovníky, před farníky, diecezány, aby bděli nad naším pokušením mluvit povrchně a nepoctivě.
Nejen římský biskup, ale i my můžeme svou poctivostí k Božímu slovu přispívat k lepšímu světu, ke společné práci pro Boží království.
Za týden se asi k tomuto závažnému a opomíjenému tématu ještě vrátím.
[1] Naše církev zůstává v mnohém monarchická (přesto, že Ježíš měl o společnosti svých učedníků jiné představy). Římského monarchu si kardinálové volí.
František biskupy převyšoval a předešel je, což mnozí těžce nesli. Sami jdou pomaloučkým tempem, někteří spíše postávají. Kapři si rybník nevypustí, kardinálové byli opatrní a zvolili si zřejmě opatrnějšího.
Ale pro každého z nás je podstatné, nakolik je důležitý Ježíšův hlas pro nás a v jak daleko někde za Pastýřem pokulháváme.
První kroky Lva XIV. mě zatím neuchvátily, ale snažme se být spravedliví, každý jsme pod míru Ježíše. Tak byl i František.
Od biskupa římského máme oprávněná očekávání, ale nezapomeňme být přísní na sebe sama.
Nakolik Ježíše známe, natolik můžeme usuzovat, jak by se zachoval Ježíš, jak by přišel ustrojen, co by řekl, koho z nás by vyhnal z nádvoří svatyně.
Lev XIV. měl sympatické biskupské heslo: „V jednom jsme jedno“. Ti, co se drží Ježíše - ti, co stojí o jeho šalom - jsou otevření k druhým.
Přímí podřízení papeže znají řeč a manýry papežského dvora a podle toho se vyjadřují. Někteří hned po volbě papeže pookřáli.
Ledaskdo si přeje, aby papež byl sjednotitelem znesvářených stran. Tím prozrazuje, že nerozumí daru svobody a našemu chybnému hospodaření se svobodou. Ježíš naši svobodu samozřejmě respektuje (i když od nás vyžaduje odpovědnost za dar svobody).
Ježíš je otevřený všem, ale ve vztahu záleží i na druhé straně - v tomto případě na nás. Ježíš nikoho nenutí, aby si podal s druhými ruce. „Nepřinesl jsem laciný pokoj“, říká, „pro pyšné jsem kamenem úrazu“.
[2] Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem nárožním. (Mk 12,10
) `
[3] Přemýšlíme-li o smrti, dojdeme možná k náhledu, že pobyt na zemi, má i význam závažného ohraničeného času. Klademe si pak otázku: „K čemu jsem tak dlouho na světě? Kam jsem došel, co důležitého jsem objevil a přijal za své“?