3. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: 1Kor 10,1-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,12-8a.13-15
Datum: 23. 3. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: 1Kor 10,1-22 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 3,12-8a.13-15
; 1 Kor 10,1-6.10-12
; L 13,1-9
Datum: 23. 3. 2025
Připravujeme se na
Velikonoce - slavnost svobody.
Jak je budeme svobodu slavit? Nakolik si ji vážíme, udržujeme, bráníme?
V „postní“ době se mnoho lidí odříká všelijakých „potěšení“ - prý „aby si trénovali vůli“ - ale nemluvíme o našem velikém dluhu vůči svobodě, kterou nám Bůh dal. Tomu se chci po dvě neděle věnovat.
Bůh k nám sestupuje takovým způsobem, abychom se ho nebáli. S Abrahámem se setkal v lidské podobě. Mojžíšovi se zjevil v keři (keř je nejmenší a nejbezvýznamnější ze všech stromů). V Ježíši k nám přichází coby jeden z nás.
Mojžíš je největším vyslancem Boha, učitelem a prorokem celé doby před Ježíšem.
Bůh použil Mojžíše k záchraně Izraele, můžeme říci, že Bůh potřeboval Mojžíše, ale i Mojžíš byl závislý na lidech okolo něho. Nikdo není ostrovem, který by si stačil.
Vzpomeňme na boj Izraelitů proti útočníkům (Srv. Ex 17,8-18
– Mojžíš se modlil - držel se Hospodina
– dva muži Mojžíšovi podpírali ruce - pečovali o Mojžíše
– a Izraelci bojovali.
Tyto tři aktéři byli i na začátku Mojžíšova života: Hospodin, zachránci a aktivní lidé. [1]
– Mojžíšovi zachránily život porodní báby, maminka, sestra a princezna. [2]
– Z Mojžíše vyrostl šlechtic ducha, nestyděl se za své porobené krajany, zastával se napadaných a ponížených, nikdy se nesklonil před mocnými.
„Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11
Mojžíš se nad nikoho se nepovyšoval – „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ (Num 12,3
– Mojžíš si získal Izraelity a oni se jim nechali vést z otroctví do svobody (otroci jsou zlomení a ustrašení).
V prvním čtení slyšíme začátek „mojžíšovského“ - Božího - vyučování:
– „Mojžíši, celá země, všechno tvorstvo je svaté! Pečuji o vše, zasvětil jsem se svému dílu. Není místo, kde bych s vámi nebyl, kde bych vám nebyl nablízku.
Mojžíši, tak to budeš za čas učit lidi.“
– „Mojžíši, jsem váš Tvůrce, Rodič, TátaMáma, Hospodář (Hospodin), Přítel, Ochránce, Zachránce …
Od začátku jsem byl vaším Bohem, bez přestávky jím jsem a navždy budu.
Byl jsem tu pro vás, stále tu jsem pro vás a navždy tu pro vás budu.
Stvořil jsem vás z lásky, s láskou o vás pečuji a k lásce vás zvu.
Já sloužím vám, ne vy mně.“
Slova: „Jsem, který jsem,“ byla pro mě dlouho vzdálená, neosobní, cizí, chladná. Až když jsem si k nim začal přidávat další výraz, třeba „Náruč“, vysvitlo mi slunce. – „Bože, z tvé náruče vyšli moji rodiče i já. Svou náruč rodičům i mně stále poskytuješ, svou Náruč pro mě, pro násm, budeš mít navždy otevřenou.“ – To mě chytlo za srdce, takové setkání s Bohem mě oblažuje, konejší a pozvedá. [3]
– „Mojžíši, jsem svobodný, stvořil jsem vás k svému obrazu - daroval jsem vám, lidem, svobodu. A učím vás se svobodou dobře hospodařit.
Ano, můj lid svobodu si neudržel, nechal se o ni připravit. Z Izraelitů se v Egyptě stali otroci. [4]
Ale přicházím své děti osvobodit.“
– „Mojžíši, jsem Bůh slitovný. Jmenuji tě svým velvyslancem v Egyptě. Zachráním Izrael, vyvedeš můj lid z egyptského koncentráku na svobodu. Nebudete se před nikým hrbit, znovu budete mým svobodným, hrdým lidem.“
– „Mojžíši, ukážu vám, jak uspořádat společnost. Nebudete mít šlechtu, nebudete poddanými nějakých pánů, budete mým svobodným lidem. [5]
Budu s vámi mluvit, budu se vám věnovat, vyučím vás lidskosti (spravedlnosti a milosrdenství).“
Naše církevní hierarchie se brzy prohlásila za „učící“ a ostatní za „poslouchající,“ za laiky. [6] Snižovala nám sebevědomí svobodných synů a dcer Božích. Potřebujeme se narovnat a naslouchat Bohu. Říká nám:
„Budete-li mě poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím, královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Ex 19,6
A apoštol Petr to opakuje nám, Ježíšovým učedníkům. (1 P 2,9-10
Izrael si Božího učení váží, muži je studují, aby poznali myšlení, jednání Hospodina s jeho plány s lidmi.
To vše se snaží předat dětem.
I my máme možnost se ze slova Božího vyučit, aby nám Ježíš mohl říci:
„Jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ J 15,14-15
Úryvek z evangelia přispívá k otázkám, kde se bere zlo ve světě.
„Zbožní“ ( rozuměj bezbožní ) pomlouvali Ježíše, že porušuje jejich „svatou víru“.
Za Ježíšem přišli Judejci se zprávou o masakru Galilejců. Gelilejce pokládali za nábožensky podřadné. Ježíše měli za Galilejce (nevěděli, že je Judeicem z Davidova rodu), a tak mu neštěstí předhazovali jako „Boží trest, kvůli vám trpíme pod okupací Říma.“
Na útok těchto „pobožných“ - Ježíš odpověděl jednoduchou logikou: „Co říkáte na neštěstí,
které postihlo jeruzalémské Judeice? Potrestal je Hospodin?“
V podobenství Ježíš mluví o ochotě, pomoci a námaze vinaře, aby Izrael přinášel ovoce odpovídající záměru a péči majitele vinice (Hospodina) – vinicí je Izrael.
Ježíš přišel s výzvou k reformaci pokřivené zbožnosti: „Vraťte se k Hospodinu, dodržujte výhodnou Smlouvu Hospodina s Izraelem, ke které se formálně hlasitě hlásíte. A Hospodin vám dopomůže ke svobodě svých synů“.
Otázku, kde se bere zlo ve světě, když jej Bůh stvořil dobře, [7] si kladou nejvíce zlem postižení, případně jejich blízcí. Ale, jak trápení pomine, už se nám nechce přemýšlet a hledat jeho příčiny.
K tomu se vrátím za týden. Zatím otevřu pár otázek:
- Není Bůh svobodný a dost mocný k odpuštění? Je jeho láska něčím spoutána? Není jeho milosrdenství větší než naše představa o neúprosné spravedlnosti?
- Proč jsme se spokojili s falešnou výpovědí, že máme utrpení obětovat Bohu? - Bolest je prý potřebnou surovinou pro Boží odpuštění našich hříchů.
- Proč tedy léčíme nemocné, tišíme bolest a pomáháme lidem trpícím psychickými úzkostmi?
(Hinduisté a buddhisté přiznávají svou odpovědnost za špatné jednání, mají za to, že nespravedlnost je neúprosně vyvažována utrpením. Proto jejich kultura neřešila chudobu a nemoci.)
- Vyrovnává trest spáchanou nespravedlnost?
- Co znamená něco obětovat Bohu?
- Jsme ochotní se učit z Božího slova a nechat se jím vyvést ke svobodě Božích dcer a synů?
[1] Vy, kteří máte rádi text z Kazatele o trojité niti, můžete si to propojit.
Někdo je sám a nikoho nemá …
Lépe dvěma než jednomu …
Upadne-li jeden, druhý jej zvedne.
Běda samotnému, který upadne;
pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.
Také leží-li dva pospolu, je jim teplo;
jak se má však zahřát jeden?
Přepadnou-li jednoho,
postaví se proti nim oba.
A nit trojitá se teprve nepřetrhne!
(Kaz 4,8-12
[2] Egyptská princezna obešla vlastního otce a krále. S velkým rizikem přijala Mojžíše za syna (představme si, že by se vysoce postavená nacistická Němka odvážila - adoptovat židovské dítě la přijala za syna a porušila „konečné řešení židů“). Duch boží působí v ušlechtilých lidech, v zachráncích, kdekoliv.
Mojžíš vystudoval univerzitu pro faraonovy prince (Egypt vytvořil obdivuhodnou kulturu pro bohaté), později ho sám Hospodin vyučil své moudrosti.
[3] Vyšli jsme z náruče svých rodičů a z Náruče Boží. Celý život potřebujeme blízkou náruč. Také se učíme být otevřenou náručí pro druhé. („Děti, pozor, vlky, divoké svině, neochočené psy a zmije se neobjímají …“)
Nebešťané jsou otevřenou náručí pro všechny.
[4] Víme, jak v Egyptě Izraelité o svobodu přišli; krajina darovaná faraonem se jim zdála lepší než země od Hospodina, nesledovali politiku a nechali se zotročit.
Získat ztracenou svobodu, narovnávat se, stavět se proti zlu není snadné, to vidíme i na sobě.
[5] Židé otročili nejdéle šest 6 roků, v sedmém roce byli propuštěni na svobodu a dostávalo se jim práv svobodných lidí.
Křesťané brzy žili ve společnosti s většinou pokřtěných, ale v pohanském uspořádání. Vrchnost světská i církevní, a poddaní. Zvolili byste raději otroctví, nebo nevolnictví u křesťanských pánů, nebo židovské otroctví – pokud z Bible znáte pravidla pro život otroků v Izraeli?
Jak to, že křesťané zrušili otroctví a nevolnictví až tak pozdě?
Až okolo přelomu 18. - 19. století. Byla zrušena robot, poddaní získali právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat a studovat i mimo hranice panství. Bylo zrušeno klanění se a líbání ruky lidí před „Milostivou vrchností.“ – To před církevní vrchností trvalo až do nedávných časů.
„Na kolena prasca, ruky boskaj,“ řvalo na starého kněze v 90. letech jisté kníže kněžské.
Něco jiného je políbení ruky z úcty nebo u mafiánského kmotra.
[6] Dnes je za laika ten, který nerozumí věci. V církvi užívaný výraz laik je však odvozen z výrazu laikos, tj. náležející k Božímu lidu. V judaismu a islámu mají muži důstojné místo. My si vypravujeme: „Přijdeme-li na mši, vidíme 400 žen a jednoho muže – a ten je v sukni.“
Pamatují, jak chlapi při mši stáli před kostelem až do „obětování,“ až přítomnost druhé části bohoslužby byla povinná pod smrtelným hříchem. Mši sloužil kněz (latinsky), ministranti v sukních zastupovali lid - odpovídali knězi zkomolenou latinou. Lidé klečeli a modlili se soukromé modlitby. Muži nanejvýše zpívali, a v liturgických průvodech nosili zbožná břemena.
Mužům byla od mladých let držena hlava u země mnoha obsedantními přikázáními ze sexuální oblasti.
[7] V hymnu o stvoření světa Bůh sedmkráte prohlašuje, že jeho dílo je dobré. Po sedmé Písmo říká: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“.
Jak je budeme svobodu slavit? Nakolik si ji vážíme, udržujeme, bráníme?
V „postní“ době se mnoho lidí odříká všelijakých „potěšení“ - prý „aby si trénovali vůli“ - ale nemluvíme o našem velikém dluhu vůči svobodě, kterou nám Bůh dal. Tomu se chci po dvě neděle věnovat.
Bůh k nám sestupuje takovým způsobem, abychom se ho nebáli. S Abrahámem se setkal v lidské podobě. Mojžíšovi se zjevil v keři (keř je nejmenší a nejbezvýznamnější ze všech stromů). V Ježíši k nám přichází coby jeden z nás.
Mojžíš je největším vyslancem Boha, učitelem a prorokem celé doby před Ježíšem.
Bůh použil Mojžíše k záchraně Izraele, můžeme říci, že Bůh potřeboval Mojžíše, ale i Mojžíš byl závislý na lidech okolo něho. Nikdo není ostrovem, který by si stačil.
Vzpomeňme na boj Izraelitů proti útočníkům (Srv. Ex 17,8-18
):
– Mojžíš se modlil - držel se Hospodina
– dva muži Mojžíšovi podpírali ruce - pečovali o Mojžíše
– a Izraelci bojovali.
Tyto tři aktéři byli i na začátku Mojžíšova života: Hospodin, zachránci a aktivní lidé. [1]
– Mojžíšovi zachránily život porodní báby, maminka, sestra a princezna. [2]
– Z Mojžíše vyrostl šlechtic ducha, nestyděl se za své porobené krajany, zastával se napadaných a ponížených, nikdy se nesklonil před mocnými.
„Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11
)
Mojžíš se nad nikoho se nepovyšoval – „Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ (Num 12,3
)
– Mojžíš si získal Izraelity a oni se jim nechali vést z otroctví do svobody (otroci jsou zlomení a ustrašení).
V prvním čtení slyšíme začátek „mojžíšovského“ - Božího - vyučování:
– „Mojžíši, celá země, všechno tvorstvo je svaté! Pečuji o vše, zasvětil jsem se svému dílu. Není místo, kde bych s vámi nebyl, kde bych vám nebyl nablízku.
Mojžíši, tak to budeš za čas učit lidi.“
– „Mojžíši, jsem váš Tvůrce, Rodič, TátaMáma, Hospodář (Hospodin), Přítel, Ochránce, Zachránce …
Od začátku jsem byl vaším Bohem, bez přestávky jím jsem a navždy budu.
Byl jsem tu pro vás, stále tu jsem pro vás a navždy tu pro vás budu.
Stvořil jsem vás z lásky, s láskou o vás pečuji a k lásce vás zvu.
Já sloužím vám, ne vy mně.“
Slova: „Jsem, který jsem,“ byla pro mě dlouho vzdálená, neosobní, cizí, chladná. Až když jsem si k nim začal přidávat další výraz, třeba „Náruč“, vysvitlo mi slunce. – „Bože, z tvé náruče vyšli moji rodiče i já. Svou náruč rodičům i mně stále poskytuješ, svou Náruč pro mě, pro násm, budeš mít navždy otevřenou.“ – To mě chytlo za srdce, takové setkání s Bohem mě oblažuje, konejší a pozvedá. [3]
– „Mojžíši, jsem svobodný, stvořil jsem vás k svému obrazu - daroval jsem vám, lidem, svobodu. A učím vás se svobodou dobře hospodařit.
Ano, můj lid svobodu si neudržel, nechal se o ni připravit. Z Izraelitů se v Egyptě stali otroci. [4]
Ale přicházím své děti osvobodit.“
– „Mojžíši, jsem Bůh slitovný. Jmenuji tě svým velvyslancem v Egyptě. Zachráním Izrael, vyvedeš můj lid z egyptského koncentráku na svobodu. Nebudete se před nikým hrbit, znovu budete mým svobodným, hrdým lidem.“
– „Mojžíši, ukážu vám, jak uspořádat společnost. Nebudete mít šlechtu, nebudete poddanými nějakých pánů, budete mým svobodným lidem. [5]
Budu s vámi mluvit, budu se vám věnovat, vyučím vás lidskosti (spravedlnosti a milosrdenství).“
Naše církevní hierarchie se brzy prohlásila za „učící“ a ostatní za „poslouchající,“ za laiky. [6] Snižovala nám sebevědomí svobodných synů a dcer Božích. Potřebujeme se narovnat a naslouchat Bohu. Říká nám:
„Budete-li mě poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím, královstvím kněží, pronárodem svatým.“ (Ex 19,6
)
A apoštol Petr to opakuje nám, Ježíšovým učedníkům. (1 P 2,9-10
)
Izrael si Božího učení váží, muži je studují, aby poznali myšlení, jednání Hospodina s jeho plány s lidmi.
To vše se snaží předat dětem.
I my máme možnost se ze slova Božího vyučit, aby nám Ježíš mohl říci:
„Jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ J 15,14-15
)
Úryvek z evangelia přispívá k otázkám, kde se bere zlo ve světě.
„Zbožní“ ( rozuměj bezbožní ) pomlouvali Ježíše, že porušuje jejich „svatou víru“.
Za Ježíšem přišli Judejci se zprávou o masakru Galilejců. Gelilejce pokládali za nábožensky podřadné. Ježíše měli za Galilejce (nevěděli, že je Judeicem z Davidova rodu), a tak mu neštěstí předhazovali jako „Boží trest, kvůli vám trpíme pod okupací Říma.“
Na útok těchto „pobožných“ - Ježíš odpověděl jednoduchou logikou: „Co říkáte na neštěstí,
které postihlo jeruzalémské Judeice? Potrestal je Hospodin?“
V podobenství Ježíš mluví o ochotě, pomoci a námaze vinaře, aby Izrael přinášel ovoce odpovídající záměru a péči majitele vinice (Hospodina) – vinicí je Izrael.
Ježíš přišel s výzvou k reformaci pokřivené zbožnosti: „Vraťte se k Hospodinu, dodržujte výhodnou Smlouvu Hospodina s Izraelem, ke které se formálně hlasitě hlásíte. A Hospodin vám dopomůže ke svobodě svých synů“.
Otázku, kde se bere zlo ve světě, když jej Bůh stvořil dobře, [7] si kladou nejvíce zlem postižení, případně jejich blízcí. Ale, jak trápení pomine, už se nám nechce přemýšlet a hledat jeho příčiny.
K tomu se vrátím za týden. Zatím otevřu pár otázek:
- Není Bůh svobodný a dost mocný k odpuštění? Je jeho láska něčím spoutána? Není jeho milosrdenství větší než naše představa o neúprosné spravedlnosti?
- Proč jsme se spokojili s falešnou výpovědí, že máme utrpení obětovat Bohu? - Bolest je prý potřebnou surovinou pro Boží odpuštění našich hříchů.
- Proč tedy léčíme nemocné, tišíme bolest a pomáháme lidem trpícím psychickými úzkostmi?
(Hinduisté a buddhisté přiznávají svou odpovědnost za špatné jednání, mají za to, že nespravedlnost je neúprosně vyvažována utrpením. Proto jejich kultura neřešila chudobu a nemoci.)
- Vyrovnává trest spáchanou nespravedlnost?
- Co znamená něco obětovat Bohu?
- Jsme ochotní se učit z Božího slova a nechat se jím vyvést ke svobodě Božích dcer a synů?
[1] Vy, kteří máte rádi text z Kazatele o trojité niti, můžete si to propojit.
Někdo je sám a nikoho nemá …
Lépe dvěma než jednomu …
Upadne-li jeden, druhý jej zvedne.
Běda samotnému, který upadne;
pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.
Také leží-li dva pospolu, je jim teplo;
jak se má však zahřát jeden?
Přepadnou-li jednoho,
postaví se proti nim oba.
A nit trojitá se teprve nepřetrhne!
(Kaz 4,8-12
)
[2] Egyptská princezna obešla vlastního otce a krále. S velkým rizikem přijala Mojžíše za syna (představme si, že by se vysoce postavená nacistická Němka odvážila - adoptovat židovské dítě la přijala za syna a porušila „konečné řešení židů“). Duch boží působí v ušlechtilých lidech, v zachráncích, kdekoliv.
Mojžíš vystudoval univerzitu pro faraonovy prince (Egypt vytvořil obdivuhodnou kulturu pro bohaté), později ho sám Hospodin vyučil své moudrosti.
[3] Vyšli jsme z náruče svých rodičů a z Náruče Boží. Celý život potřebujeme blízkou náruč. Také se učíme být otevřenou náručí pro druhé. („Děti, pozor, vlky, divoké svině, neochočené psy a zmije se neobjímají …“)
Nebešťané jsou otevřenou náručí pro všechny.
[4] Víme, jak v Egyptě Izraelité o svobodu přišli; krajina darovaná faraonem se jim zdála lepší než země od Hospodina, nesledovali politiku a nechali se zotročit.
Získat ztracenou svobodu, narovnávat se, stavět se proti zlu není snadné, to vidíme i na sobě.
[5] Židé otročili nejdéle šest 6 roků, v sedmém roce byli propuštěni na svobodu a dostávalo se jim práv svobodných lidí.
Křesťané brzy žili ve společnosti s většinou pokřtěných, ale v pohanském uspořádání. Vrchnost světská i církevní, a poddaní. Zvolili byste raději otroctví, nebo nevolnictví u křesťanských pánů, nebo židovské otroctví – pokud z Bible znáte pravidla pro život otroků v Izraeli?
Jak to, že křesťané zrušili otroctví a nevolnictví až tak pozdě?
Až okolo přelomu 18. - 19. století. Byla zrušena robot, poddaní získali právo uzavírat manželství bez souhlasu vrchnosti, svobodně se stěhovat, odcházet pracovat a studovat i mimo hranice panství. Bylo zrušeno klanění se a líbání ruky lidí před „Milostivou vrchností.“ – To před církevní vrchností trvalo až do nedávných časů.
„Na kolena prasca, ruky boskaj,“ řvalo na starého kněze v 90. letech jisté kníže kněžské.
Něco jiného je políbení ruky z úcty nebo u mafiánského kmotra.
[6] Dnes je za laika ten, který nerozumí věci. V církvi užívaný výraz laik je však odvozen z výrazu laikos, tj. náležející k Božímu lidu. V judaismu a islámu mají muži důstojné místo. My si vypravujeme: „Přijdeme-li na mši, vidíme 400 žen a jednoho muže – a ten je v sukni.“
Pamatují, jak chlapi při mši stáli před kostelem až do „obětování,“ až přítomnost druhé části bohoslužby byla povinná pod smrtelným hříchem. Mši sloužil kněz (latinsky), ministranti v sukních zastupovali lid - odpovídali knězi zkomolenou latinou. Lidé klečeli a modlili se soukromé modlitby. Muži nanejvýše zpívali, a v liturgických průvodech nosili zbožná břemena.
Mužům byla od mladých let držena hlava u země mnoha obsedantními přikázáními ze sexuální oblasti.
[7] V hymnu o stvoření světa Bůh sedmkráte prohlašuje, že jeho dílo je dobré. Po sedmé Písmo říká: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“.