1. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,16-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 26,4-10
Datum: 9. 3. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Dt 26,16-19 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dt 26,4-10
; Řím 10,8-13
; L 4,1-13
Datum: 9. 3. 2025
Velikonoce jsou svátky radosti. Připravujeme se.
Vyvedení Izraele z Egypta nebylo jen osvobozením od útlaku, ale darem ke svobodnému životu.
(Dodneška se židé opíjejí velikonoční radostí.)
Svoboda od Boha je jedinečným darem. Ze všech tvorů jsou svobodní jen lidé a andělé.
Není ocenění a užívání svobody naším nejpřednějším úkolem?
Evangelium ukazuje chytrá pokoušení ďábla. Tato bytost se zkazila, je kazisvětem. Ďábel vyměnil úsměv za škleb. Radost za zlomyslost. Zůstal mu škleb. Pozor na něj, je inteligentní! Škodí, kde může. Učme se rozpoznávat i jeho malé porce jedu.
Už Izraelité se nakazili pokřiveným způsobem půstu, viz Iz 58,1-9a
Ani my nejsme ušetřeni svádění k nepravé zbožnosti.
Římský misál v 1. prefaci čtyřicetidenní uvádí: „Bože, chceš, abychom se na Velikonoce připravovali v radosti a lásce.“
Český misál mluví o „postní době“ a v prefaci uvádí: „…abychom se připravovali ve zbožnosti a lásce.“
Kde se bere ta nepřejícnost radosti? Komu to vadí, kdo nám kazí život?
Začněme prvním čtením. Pouhý úryvek Dt 26,4-10
Jsem z ní nadšen. (Proč se žádnou neděli nečte?)
Izraelité se čtyřicet let motali na poušti. V darované svobodě se nenarovnali, nezbavili se otrockého myšlení, nepřijali vlastní odpovědnost za život. Otravovali Boha i Mojžíše. Rouhali se, že v Egyptě bylo dobře. Někteří lidé se jim dodneška podobají.
Ve 26. kapitole Hospodin říká Izraeli (i nám): „Těšte se ze svobodného života, těšte se na svou zem a na její úrodnost. Budete žít ve svém.
Každý rok budeme spolu svobodu oslavovat v hojnosti.
Slavnosti jsou důležité. Jsou projevem vděčnosti, která vede ke štědrosti, k pohostinnosti chudších. Proto na společnou slavnost pokaždé přinesete nějaké potraviny ke slavení.“
„Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.“ (v. 11)
Proč jsme si nedopřávali, dokonce zakazovali větší radost ze života? Proč nám doporučovali umrtvování? [1] Proč nám naši duchovní vůdci dávali za vzor tvrdý sebemrskačský pravoslavný způsob umrtvování?
Proč jsme hlásali podivínského Boha, který nám sice nabízí své dary, ale je raději, když si nevezmeme?
To je pomluva. Přece i my rádi obdarováváme své drahé, i nás těší, když se jim naše dárky líbí, když naším hostům chutná a chtějí si přidat.
Zapomněli jsme, že slovo Bůh je od bohatého a štědrého.
Znovu připomínám židovskou zbožnost:
Ke slovům: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě
a tvému domu“ (Dt 26,11
pro každé oprávněné potěšení, které jsme si odepřeli v tomto životě.“
Někdo (nejen ďábel) nám kazí radost z Boží štědrosti.
Neukázali nám „věnování“ které nám Bůh ke svým darům napsal:
„Budeš se radovat ze všeho dobrého …“
Proč nás nevodili na exkurze do synagog?
Opravte si několik slov ve verších 16-19:
„Bůh, ti klade na srdce (ne přikazuje), abys dodržoval tyto pokyny (ne nařízení) a ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho pokyny a ustanovení a že ho budeš poslouchat.
A Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho pokyny a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak prohlásil.“
Vidíte, že 26. kapitola je klíčovým textem k porozumění našeho základního postoje před Bohem:
Žasneme nad Boží štědrostí, jsme vděční za Boží přátelství, oceňujeme dar svobody, jsme hrdí na své postavení Božích dětí.
Máme co slavit! Slavíme to, co - díky Bohu - jsme.
Rodiče se radují ze zdaru svých dětí a Bůh se raduje, když se mu podobáme.
Potřebujeme se osvobodit od pohanských návyků. [2]
Do radosti se nelze nutit. Ale už některé malé děti se dokážou radovat ze života. [3]
26. kap. nám osvětluje smysl přinášení darů na Boží slavnost – korban a odlišit jej od pohanských obětí. [4]
Izrael ví, že Bůh slouží nám, ne my jemu. [5]
Bůh nás bohatě obdarovává a hostí, abychom měli z čeho obdarovávat druhé, potřebné zvláště.
Dt 26
(Na každém z nás záleží, jak blízko se k Bohu dostane a do jaké míry mu porozumí.)
Škoda, že jsme od židů - našich starších bratrů ve víře - nepřijali víc, neobětovali bychom Bohu při mši absurdně oplatky, víno, utrpení (nemoc, bolest) a Ježíšovu smrt. Ježíšova hostina je díkůvzdáním, nebo chcete-li díkuvzdání s hostinou, ve které se nám Ježíš dává na život a na smrt.
Bůh se dává nám, obětuje se nám.
Bůh nás zve k dotváření světa, k šíření lásky.
Židé žijí z vděčnosti Hospodinu.
Vyznávají, že jejich existence stojí na Božích darech, na Bibli, rodině a sobotě:
- Bůh nás vzdělává k životní moudrosti
- propojuje nás s druhými
- každý sedmý den s námi Bůh slaví vzájemné přátelství
Každou sobotu doma slavíme, kým pro nás Bůh je a kým jsme my pro něj.
- Jsme na cestě k Boží podobě
- Jsme z královského, Božího lidu (královsky máme jednat s druhými)
- jsme nevěstou Hospodina.
Slavením se utužují vzájemné vztahy v rodině a v lidu Izraele
Sobotní slavení je tak důležité, že bohatší přispívají chudším na sobotní hostinu.
K hostině je třeba světlo, bílý chléb, víno o maso – to vše něco stojí (k hodině svícení bylo třeba tří hodin práce). Při hostině si jsou všichni rovni (v Izraeli nikdy nebyla šlechta), všichni jsou svobodnými lidmi, všem chtějí prokazovat důstojnost Božích děti. Sobota je největší židovskou slavností.
Škoda, že se slavení sobotní hostiny nedostalo do křesťanské tradice.
Neměli bychom si ji osvojit? Není to potřebnější než naše postní praxe a lidové pobožnosti? [7]
K evangeliu.
My, Izrael – Boží lid, často znovu a znovu selháváme. Ježíš ale obstál a dodává nám odvahu v pokušení obstávat, upadneme-li, Bůh nám pomáhá, staví nás na nohy.
K odolání pokušení je třeba znát taktiku a nástrahy svůdce.
Nejnebezpečnější je pokušení moci. Pak pokušení oslňujícího bohatství.
Čím jsme my bohatí, slavní a mocní?
Ježíš nikdy nezneužil svou obrovskou moc.
Jeho sláva nespočívá v nějaké parádě a záři reflektorů, ale ve službě nám – hříšníkům.
Měl v hlavě – nepotřeboval nosit na hlavě
Srdce měl plné lásky – nenosil krucifix na prsou
Jeho klenotem byla úcta ke všemu – nehonosil se šperky
Nehrozil kouzelnickou holí, žezlem, berlou
Nepotřeboval vzácné roucho [8]
Ježíš se nad námi ničím nepovyšoval. Ponechal si jediné privilegium: má nás rád víc, než my jeho.
S Ježíšem nám je dobře. Velmi dobře!
K přípravě na Velikonoce nemusíme vymýšlet nic nového.
Chceme pracovat na dobrých vztazích v rodině.
Chceme získat mír a udržet jej.
Možností, jak pomáhat Ukrajině je dost.
Evropa se potřebuje postavit na nohy a přijmout svou odpovědnost.
Odhalovat svádění „chcimírů“ není těžké. Předstírají starost o ukončení války. Svádí k sobectví. Jezdí v autech s airbagem, ale namlouvají nám, že si větší bezpečnost Evropy nemůžeme dovolit.
Komu slouží?
[1] Ukázněnost v životě je něco jiného, patří k svobodě, k umění dělit se s druhými, staví se proti „dychtění“ z Desatera (Ex 20,17
[2] S kamarády jsme mluvili o klečení. Kleč si jak chceš, ale nepřehlédni, kým jsi pro Boha.
Před starověkými orientálními vládci otroci leželi v prachu a nesměli se ani podívat – nebyli toho hodni.
S Izraelci jsme se ale dostali k Bohu blíž. Hospodin nám říká: „Nebojte se mě, pojďte blíž, jsem TÁTAMÁMA, jste mými milovanými dětmi“.
U Ez 1,1-2,3
„ …Když jsem tu (nesmírnou krásu a vznešenost) spatřil, padl jsem na tvář.
Mluvící mi řekl: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“
Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy.
Řekl mi: „Posílám tě k izraelským synům …“
Bůh nás nemá za poddané, ani za malé děti, ale za svou nevěstu. Před rodiči jsme neklečeli (marnotratný syn je v jiné situaci) a naše nevěsta před námi neklečí.
Základní postoj Izraelity i křesťana je stání, je to důstojná a povznášející pozice (na vysoké škole profesoři oslovují i studenty 1. ročníku: „pane kolego“) i postoj toho, kdo je ochoten ihned konat zadaný úkol.
„Kleč si jak chceš, ale Ježíšova hostina je vrcholnou slavností, svatbou. Na svatbě se umíme chovat, víme. co slavíme, proč zpíváme a tančíme. Na svatbě Boha s námi se nech uchvátit závratným Božím přátelstvím (dostaneš-li z toho závrať, Bůh tě zchytí do své náruče).“
[3] Vyprávěl jsem vám o pětiletém chlapečkovi, který trpí těžkou formou nemocí motýlých křídel. Bolesti a velké obtíže jej denně provázejí, ale už ve čtyřech letech řekl babičce: „Babičko, raduješ se ze života? Já se raduji.“
Má obdivuhodně obětavé rodiče a další blízké. Brzy došel ke značné moudrosti.
[4] Pohané si mysleli, že svými oběťmi živí božstvo – (podobně jako autu doplňujeme nádrž na palivo), aby mělo dost energie a bylo k obětujícím štědré podle principu: „Dám, abych dostal“ (- tak fungují úplatky i dnešním mocným).
[5] Izraelští rodiče dávají dětem datle, nebo fíky nebo med – a říkají při tom: „Bůh je sladký.“ coby dar od Boha. Pak se učí o rozdílu mezi božstvy (neexistujícími) a štědrým a milujícím Bohem: „Děti“, říkají rodiče: „Vládcové a pohanská božstva si nechávají od lidí sloužit. Vše nejlepší zabírají pro sebe a do jejich sídel nesmí žádný poddaný nebo smrtelník stoupit. Aby k nim měli poddaní respekt, tvrdě vládnou, ukazují se v ohromující parádě a s insigniemi své moci - farao držel v rukou berlu (kouzelnou hůl) a důtky. (Odkud se vzaly mitry, berly a šperky biskupů?) Nemluvě o strážích, ochrance a dvořanech.) Tím vším se u poddaných a sloužících udržuje strach.
[6] Za mého mládí v naší vesnici ještě ve čtyřech katolických rodinách děti vykaly rodičům, já 23 let. Pak si maminka přála změnu. Naše úcta blízkost k rodičům narostla. Byli jsme si bližší.
Moji rodiče při svatebním obřadu klečeli, reforma liturgie postoj snoubenců změnila na stání.
Vyslovení svatebního slibu patří mezi naše nejpřednější činy (mnozí otcové dětí dnes k takovému činu nemají odvahu a žijí s ženou na hromádce). Snubní prsten je odkazem na vyřčený manželský slib. Odevzdat se druhému je vznešeným a velkým darem. Manželé si jsou rovni, oba jsou z božího královského rodu. Stání je postojem zdravého sebevědomí Božích synů a dcer a výrazem pohotovosti k životu ve vzájemné lásce.
Pravoslavným snoubencům (kteří stojí) při svatbě pop dává na hlavy koruny.
Na židovské svatbě dostává prsten jen nevěsta. Ženich jej navléká nevěstě na ukazováček. Oba při tom stojí.
[7] Na žádost chlapů jsem před léty vypracoval rodinný rituál na neděli. Už jsem do něj uvedl na 900 lidí, ale slavení není nijak složité, stačí mít písemný text.
[8] Král Charles III. řekl Vl. Zelenskému: „Nemusíte se omlouvat ze dresscode, když jste oděn do cti a odvahy.“
Maminka v noci vstane k děcku v postýlce také jen v noční košili …
Vyvedení Izraele z Egypta nebylo jen osvobozením od útlaku, ale darem ke svobodnému životu.
(Dodneška se židé opíjejí velikonoční radostí.)
Svoboda od Boha je jedinečným darem. Ze všech tvorů jsou svobodní jen lidé a andělé.
Není ocenění a užívání svobody naším nejpřednějším úkolem?
Evangelium ukazuje chytrá pokoušení ďábla. Tato bytost se zkazila, je kazisvětem. Ďábel vyměnil úsměv za škleb. Radost za zlomyslost. Zůstal mu škleb. Pozor na něj, je inteligentní! Škodí, kde může. Učme se rozpoznávat i jeho malé porce jedu.
Už Izraelité se nakazili pokřiveným způsobem půstu, viz Iz 58,1-9a
Ani my nejsme ušetřeni svádění k nepravé zbožnosti.
Římský misál v 1. prefaci čtyřicetidenní uvádí: „Bože, chceš, abychom se na Velikonoce připravovali v radosti a lásce.“
Český misál mluví o „postní době“ a v prefaci uvádí: „…abychom se připravovali ve zbožnosti a lásce.“
Kde se bere ta nepřejícnost radosti? Komu to vadí, kdo nám kazí život?
Začněme prvním čtením. Pouhý úryvek Dt 26,4-10
nevzdělanému katolíkovi možná
potvrdí jeho pohanskou představu o obětech a klanění. Zato
celá 26. kapitola Dt je skvostná a velmi důležitá.
Jsem z ní nadšen. (Proč se žádnou neděli nečte?)
Izraelité se čtyřicet let motali na poušti. V darované svobodě se nenarovnali, nezbavili se otrockého myšlení, nepřijali vlastní odpovědnost za život. Otravovali Boha i Mojžíše. Rouhali se, že v Egyptě bylo dobře. Někteří lidé se jim dodneška podobají.
Ve 26. kapitole Hospodin říká Izraeli (i nám): „Těšte se ze svobodného života, těšte se na svou zem a na její úrodnost. Budete žít ve svém.
Každý rok budeme spolu svobodu oslavovat v hojnosti.
Slavnosti jsou důležité. Jsou projevem vděčnosti, která vede ke štědrosti, k pohostinnosti chudších. Proto na společnou slavnost pokaždé přinesete nějaké potraviny ke slavení.“
„Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.“ (v. 11)
Proč jsme si nedopřávali, dokonce zakazovali větší radost ze života? Proč nám doporučovali umrtvování? [1] Proč nám naši duchovní vůdci dávali za vzor tvrdý sebemrskačský pravoslavný způsob umrtvování?
Proč jsme hlásali podivínského Boha, který nám sice nabízí své dary, ale je raději, když si nevezmeme?
To je pomluva. Přece i my rádi obdarováváme své drahé, i nás těší, když se jim naše dárky líbí, když naším hostům chutná a chtějí si přidat.
Zapomněli jsme, že slovo Bůh je od bohatého a štědrého.
Znovu připomínám židovskou zbožnost:
Ke slovům: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, Bůh tvůj, tobě
a tvému domu“ (Dt 26,11
), řekl Mudrc Rav (3. stol.): „V budoucím
světě budeme souzeni
pro každé oprávněné potěšení, které jsme si odepřeli v tomto životě.“
Někdo (nejen ďábel) nám kazí radost z Boží štědrosti.
Neukázali nám „věnování“ které nám Bůh ke svým darům napsal:
„Budeš se radovat ze všeho dobrého …“
Proč nás nevodili na exkurze do synagog?
Opravte si několik slov ve verších 16-19:
„Bůh, ti klade na srdce (ne přikazuje), abys dodržoval tyto pokyny (ne nařízení) a ustanovení. Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho pokyny a ustanovení a že ho budeš poslouchat.
A Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechny jeho pokyny a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak prohlásil.“
Vidíte, že 26. kapitola je klíčovým textem k porozumění našeho základního postoje před Bohem:
Žasneme nad Boží štědrostí, jsme vděční za Boží přátelství, oceňujeme dar svobody, jsme hrdí na své postavení Božích dětí.
Máme co slavit! Slavíme to, co - díky Bohu - jsme.
Rodiče se radují ze zdaru svých dětí a Bůh se raduje, když se mu podobáme.
Potřebujeme se osvobodit od pohanských návyků. [2]
Do radosti se nelze nutit. Ale už některé malé děti se dokážou radovat ze života. [3]
26. kap. nám osvětluje smysl přinášení darů na Boží slavnost – korban a odlišit jej od pohanských obětí. [4]
Izrael ví, že Bůh slouží nám, ne my jemu. [5]
Bůh nás bohatě obdarovává a hostí, abychom měli z čeho obdarovávat druhé, potřebné zvláště.
Dt 26
. kap. nám ukazuje, jak
jsme u Boha doma. Pohanům nezbylo než se sklonit před sobeckým,
přezíravým a vrtkavým božstvem – Izraelita může milosrdného
Boha z celého srdce milovat. [6]
(Na každém z nás záleží, jak blízko se k Bohu dostane a do jaké míry mu porozumí.)
Škoda, že jsme od židů - našich starších bratrů ve víře - nepřijali víc, neobětovali bychom Bohu při mši absurdně oplatky, víno, utrpení (nemoc, bolest) a Ježíšovu smrt. Ježíšova hostina je díkůvzdáním, nebo chcete-li díkuvzdání s hostinou, ve které se nám Ježíš dává na život a na smrt.
Bůh se dává nám, obětuje se nám.
Bůh nás zve k dotváření světa, k šíření lásky.
Židé žijí z vděčnosti Hospodinu.
Vyznávají, že jejich existence stojí na Božích darech, na Bibli, rodině a sobotě:
- Bůh nás vzdělává k životní moudrosti
- propojuje nás s druhými
- každý sedmý den s námi Bůh slaví vzájemné přátelství
Každou sobotu doma slavíme, kým pro nás Bůh je a kým jsme my pro něj.
- Jsme na cestě k Boží podobě
- Jsme z královského, Božího lidu (královsky máme jednat s druhými)
- jsme nevěstou Hospodina.
Slavením se utužují vzájemné vztahy v rodině a v lidu Izraele
Sobotní slavení je tak důležité, že bohatší přispívají chudším na sobotní hostinu.
K hostině je třeba světlo, bílý chléb, víno o maso – to vše něco stojí (k hodině svícení bylo třeba tří hodin práce). Při hostině si jsou všichni rovni (v Izraeli nikdy nebyla šlechta), všichni jsou svobodnými lidmi, všem chtějí prokazovat důstojnost Božích děti. Sobota je největší židovskou slavností.
Škoda, že se slavení sobotní hostiny nedostalo do křesťanské tradice.
Neměli bychom si ji osvojit? Není to potřebnější než naše postní praxe a lidové pobožnosti? [7]
K evangeliu.
My, Izrael – Boží lid, často znovu a znovu selháváme. Ježíš ale obstál a dodává nám odvahu v pokušení obstávat, upadneme-li, Bůh nám pomáhá, staví nás na nohy.
K odolání pokušení je třeba znát taktiku a nástrahy svůdce.
Nejnebezpečnější je pokušení moci. Pak pokušení oslňujícího bohatství.
Čím jsme my bohatí, slavní a mocní?
Ježíš nikdy nezneužil svou obrovskou moc.
Jeho sláva nespočívá v nějaké parádě a záři reflektorů, ale ve službě nám – hříšníkům.
Měl v hlavě – nepotřeboval nosit na hlavě
Srdce měl plné lásky – nenosil krucifix na prsou
Jeho klenotem byla úcta ke všemu – nehonosil se šperky
Nehrozil kouzelnickou holí, žezlem, berlou
Nepotřeboval vzácné roucho [8]
Ježíš se nad námi ničím nepovyšoval. Ponechal si jediné privilegium: má nás rád víc, než my jeho.
S Ježíšem nám je dobře. Velmi dobře!
K přípravě na Velikonoce nemusíme vymýšlet nic nového.
Chceme pracovat na dobrých vztazích v rodině.
Chceme získat mír a udržet jej.
Možností, jak pomáhat Ukrajině je dost.
Evropa se potřebuje postavit na nohy a přijmout svou odpovědnost.
Odhalovat svádění „chcimírů“ není těžké. Předstírají starost o ukončení války. Svádí k sobectví. Jezdí v autech s airbagem, ale namlouvají nám, že si větší bezpečnost Evropy nemůžeme dovolit.
Komu slouží?
[1] Ukázněnost v životě je něco jiného, patří k svobodě, k umění dělit se s druhými, staví se proti „dychtění“ z Desatera (Ex 20,17
)
[2] S kamarády jsme mluvili o klečení. Kleč si jak chceš, ale nepřehlédni, kým jsi pro Boha.
Před starověkými orientálními vládci otroci leželi v prachu a nesměli se ani podívat – nebyli toho hodni.
S Izraelci jsme se ale dostali k Bohu blíž. Hospodin nám říká: „Nebojte se mě, pojďte blíž, jsem TÁTAMÁMA, jste mými milovanými dětmi“.
U Ez 1,1-2,3
je popsáno úchvatné,
oslňující a fascinující setkání s ohromujícím Bohem.
„ …Když jsem tu (nesmírnou krásu a vznešenost) spatřil, padl jsem na tvář.
Mluvící mi řekl: „Lidský synu, postav se na nohy; budu s tebou mluvit.“
Jakmile ke mně promluvil, vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy.
Řekl mi: „Posílám tě k izraelským synům …“
Bůh nás nemá za poddané, ani za malé děti, ale za svou nevěstu. Před rodiči jsme neklečeli (marnotratný syn je v jiné situaci) a naše nevěsta před námi neklečí.
Základní postoj Izraelity i křesťana je stání, je to důstojná a povznášející pozice (na vysoké škole profesoři oslovují i studenty 1. ročníku: „pane kolego“) i postoj toho, kdo je ochoten ihned konat zadaný úkol.
„Kleč si jak chceš, ale Ježíšova hostina je vrcholnou slavností, svatbou. Na svatbě se umíme chovat, víme. co slavíme, proč zpíváme a tančíme. Na svatbě Boha s námi se nech uchvátit závratným Božím přátelstvím (dostaneš-li z toho závrať, Bůh tě zchytí do své náruče).“
[3] Vyprávěl jsem vám o pětiletém chlapečkovi, který trpí těžkou formou nemocí motýlých křídel. Bolesti a velké obtíže jej denně provázejí, ale už ve čtyřech letech řekl babičce: „Babičko, raduješ se ze života? Já se raduji.“
Má obdivuhodně obětavé rodiče a další blízké. Brzy došel ke značné moudrosti.
[4] Pohané si mysleli, že svými oběťmi živí božstvo – (podobně jako autu doplňujeme nádrž na palivo), aby mělo dost energie a bylo k obětujícím štědré podle principu: „Dám, abych dostal“ (- tak fungují úplatky i dnešním mocným).
[5] Izraelští rodiče dávají dětem datle, nebo fíky nebo med – a říkají při tom: „Bůh je sladký.“ coby dar od Boha. Pak se učí o rozdílu mezi božstvy (neexistujícími) a štědrým a milujícím Bohem: „Děti“, říkají rodiče: „Vládcové a pohanská božstva si nechávají od lidí sloužit. Vše nejlepší zabírají pro sebe a do jejich sídel nesmí žádný poddaný nebo smrtelník stoupit. Aby k nim měli poddaní respekt, tvrdě vládnou, ukazují se v ohromující parádě a s insigniemi své moci - farao držel v rukou berlu (kouzelnou hůl) a důtky. (Odkud se vzaly mitry, berly a šperky biskupů?) Nemluvě o strážích, ochrance a dvořanech.) Tím vším se u poddaných a sloužících udržuje strach.
[6] Za mého mládí v naší vesnici ještě ve čtyřech katolických rodinách děti vykaly rodičům, já 23 let. Pak si maminka přála změnu. Naše úcta blízkost k rodičům narostla. Byli jsme si bližší.
Moji rodiče při svatebním obřadu klečeli, reforma liturgie postoj snoubenců změnila na stání.
Vyslovení svatebního slibu patří mezi naše nejpřednější činy (mnozí otcové dětí dnes k takovému činu nemají odvahu a žijí s ženou na hromádce). Snubní prsten je odkazem na vyřčený manželský slib. Odevzdat se druhému je vznešeným a velkým darem. Manželé si jsou rovni, oba jsou z božího královského rodu. Stání je postojem zdravého sebevědomí Božích synů a dcer a výrazem pohotovosti k životu ve vzájemné lásce.
Pravoslavným snoubencům (kteří stojí) při svatbě pop dává na hlavy koruny.
Na židovské svatbě dostává prsten jen nevěsta. Ženich jej navléká nevěstě na ukazováček. Oba při tom stojí.
[7] Na žádost chlapů jsem před léty vypracoval rodinný rituál na neděli. Už jsem do něj uvedl na 900 lidí, ale slavení není nijak složité, stačí mít písemný text.
[8] Král Charles III. řekl Vl. Zelenskému: „Nemusíte se omlouvat ze dresscode, když jste oděn do cti a odvahy.“
Maminka v noci vstane k děcku v postýlce také jen v noční košili …