8. neděle v mezidobí

(Poznámky pod čarou jsou pro nové čtenáře nebo k opakování dřívějších vyučovacích lekcí.)

D. Trump ponížil prezidenta V. Zelenského a vražděné a okupované Ukrajince. Hluboce se stydím!!
Františka a Vl. Zelenského považuji za největší osobnosti současnosti.  

Pojďme se učit od Ježíše. Nejprve se vrátím k Ježíšovým slovům z evangelia minulé neděle.
(Připomínám - Ježíšovo vyučování bylo bohatší než stručný záznam evangelia.)
Děje biblických příběhů a podobenství jsou srozumitelnější než vyřčené zásady. Ale dosadíme-li si za každý Ježíšův výrok jeho příkladné jednání, porozumíme jeho učení.

„Milujte své nepřátele a žehnejte jim“
–  Milovat, biblicky znamená nejen druhému neškodit, ale přát mu dobro. Pokoušet se druhého získat na stranu dobra. [1]
Ježíš neobjímal velekněze a nemodlil se nad ním.
Jak jednal s těmi, kteří jej nenáviděli?
Hájil se proti jejich pomluvám a nařčení, že je posedlý. Nespílal jim, nepřál jim nic zlého. Kdyby přišli s uznáním svého selhání jako marnotratný syn, objal by je. Děkoval Otci, že tyto lidi neodepisuje. [2]  

„Modlete se za ty, kteří vám ubližují“
–  Co znamená modlit se za druhé? Prosit Boha, aby o ně pečoval? Copak Bůh o někoho nepečuje? [3]

–  Co znamená modlit se za ubližující?
Ublížení nás zraňuje. Zvedá se v nás spravedlivý hněv. Aby nepřerostl v hněv nespoutaný, nespravedlivý, aby nás případná nenávist neprolezla jako rakovina.
V modlitbě se setkáváme s Bohem slitovným a s Ježíšem, který obstál v naší nespravedlivé společnosti.
Ježíš měl zdravé sebevědomí. Byl laskavý, ale nebyl fackovacím panákem ani pacifistou, věděl, že je milovaným Synem Otce. Neomlouval se těm, kterým neublížil,
Šlápnu-li nechtíc na ocas kocourovi, omluvím se. Ale není třeba se omlouvat útočníkům, kteří jen hledají záminky k pronásledování nevinného. (Bylo by absurdní, kdyby se Ukrajinci omlouvali ruským okupantům.) [4]

Modlitba nám má sloužit k setkání s Bohem, k vyladění se na něj. Jeho osobní přátelství k nám nás pozvedá, jeho milosrdenství nám projevované nám otvírá cestu k naší velkorysosti k druhým.
Dotkne-li se naše velkorysost druhého, pak oba přispíváme k Ježíšovu šalomu. [5]

„Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou“
Ježíš se ohradil proti ráně do obličeje při nespravedlivému výslechu (je možné, že mu útočník přerazil nos – toto zranění je patrné na Turinském plátně). [6]
Říkali jsme si, co znamená „nastavit druhu tvář“ – ve sporu s druhým máme jednat podle Ježíšova pokynu: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra - nastav mu svou tvář k políbení.“ (Srv. Mt 18,15-17) To platí i v případě, kdy se ukáže, že jsem se zmýlil a bratr nezhřešil.  

„Tomu, kdo ti bere plášť, dej i šaty“
(Máme obavy, co nám zbude.)
Ježíš nás přišel vrátit k Bohu. Ale ti „nejzbožnější“ se urazili a svými pomluvami a ponoukáním k nepřátelství připravili Ježíše o jeho čest (brali mu „plášť“).
I je chtěl Ježíš zachránit, vydal se do jejich rukou – dal jim i své „šaty“ (nejen na popravišti). Dal jim možnost prohlédnout a obrátit se – uznají-li, že zabili nevinného. [7]

Co z toho plyne pro nás? Jakou cenu pro nás má soužití s druhými? S nejbližšími?
Co jsme ochotní pro dobré vztahy udělat?
Co znamená šalom? Stojíme o něj?
Co bude s Ukrajinci? Co s Evropou?) Co navrhujeme?
S čím přijdou biskupové?
Jakou roli svěřuje Ježíš nám, svým učedníkům?

První čtení z knihy Ježíše Siracha o sítu a smetí je trefné, platí i ve smutných kauzách české církve., stejně jako slova Ježíše Nazaretského: „Podle ovoce poznáte strom dobrý nebo špatný.“

„Může vést slepý slepého? Nespadnou oba do jámy?“
Ve sporu o důstojnosti mše sloužené M. O. Váchou se opět ukázala naše slepota. Svou tradici povyšujeme nad Ježíšovo učení. [8]

Šlapeme po Ježíšových slovech a jeho darech. Jeden hrubý příklad za všechny: Duchovenstvo si Krev Páně uzurpuje pro sebe a upírá ji lidem v kostele. Neposkytuje posilu a léčbu „hladovým, slabým a nemocným“. [9]
„Může vést slepý slepého?“
Ježíšova slova o slepotě jsou naprosto srozumitelná (např. příběh o uzdravení slepého od narození - J 9,1-41).
Ale jen málokdo si přizná, že má velkou oční vadu.
Ježíš určuje diagnózu takového člověka: „Ten, kdo říká, že vidí, zůstává v hříchu.“
Měl jsem sen, v noci při jízdě autem jsem neměl rozsvícené reflektory. V některých snech můžeme o sobě ledacos rozpoznat. 

Modlitba je setkáním s Bohem. V první řadě nasloucháním slovu Božímu,
Říká-li někdo, že Ježíšova slova jsou tajemstvím a jsou pro nás neproniknutelná, křivdí Ježíšově pedagogické genialitě. Tak mluví lenoši, kterým se nechce studovat Písmo. Lékaři a další znalci svých oborů se tak nevyjadřují, i když přiznávají, že zdaleka nevědí vše.
Ježíšovu vyučování jsme schopni porozumět.
Ježíš nebyl odsouzen za své vyučování a výklady Písma, byl zlikvidován za svou kritiku zbožných, kteří se báli, že přijdou o své pozice.
I my se Ježíšovi, vyhýbáme, i my prosazujeme svou moc!

Kauza o arcibiskupovi a Váchovi nás - českou církev - usvědčuje ze zaostalosti. Spor nebyl řešen podle Ježíšových ustanovení – Mt 18,15-20.

Co s tím uděláme?
Co se sebou uděláme? 

Za týden začne „Čtyřicetidenní příprava na Velikonoce“ (v Čechách ji rádi říkáme „postní doba“).
Zas si budeme opět směšně odpírat nějaká drobná potěšení nebo neřesti, „abychom měli co obětovat Bohu“. Pro skautky jsou užitečné bobříky hladu, mluvení, odvahy …, ale my, velcí kluci, bychom mohli přistoupit k něčemu podstatnějšímu.

Ježíš potvrdil, že náš život je první svátostí, nejpřednější místem k setkávání Boha s člověkem.
O druhé neděli čtyřicetidenní 16. března budeme v Mistrovicích v 15 hod. slavit bohoslužbu smíření. Potřebujeme naslouchat Ježíši, přijmout jeho pokyny pro život v jeho království, abychom do něj mohli vstoupit už teď.
K bohoslužbě navrhuji text ze Zj 3,13-22. [10]
Potřebujeme Ježíšovu oční mast. Návod k získání máme po ruce.

---

[1] Přát útočníkovi dobro někdy znamená, postavit jej před soud, zastat se oběti a nastavit pachateli zrcadlo – aby se mohl obrátit. 

[2] Co znamenají Ježíšova slova: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (L 23,34)?
Vojáci byli krutí, ale dělali svou práci. Dav nebyl nevinný, nechal se zmanipulovat. Soudci měli větší vinu. Největší provinilci byli velekněží Kaifáš a Annáš. Ježíš je neomlouvá, ale zříká se obžaloby. Odpuštění se jim může dostat, pokud přiznají svou vinu a obrátí se. 

[3] Z žasnutí nad Boží péčí o veškeré tvorstvo roste náš obdiv k Stvořiteli a vděčnost. V modlitbě nejde o vršení slov, ale o postoj. Kudy chodíme, všude si všímáme bohatství života (od zpěvu ptáků, geniality naší ruky …, až po pěkný interiér tramvaje). Bůh nám navíc nabízí osobní přátelství. Kdo chce, tančí s Bohem svůj život. Boží štědrost je nakažlivá, přidáváme se k ní, učíme se být obrazem Božím všemu, lidem, živočichům, lidským výtvorům. To je nejvyšší kultura života.

[4] Polští biskupové v r. 1965 vydali výzvu k odpuštění a smíření s německým národem. „Odpouštíme a prosíme za odpuštění‘. Němci napadli Poláky, ale dvacet let po válce Poláci nabídli Němcům ruku ke smíru. Omluvili se za nespravedlnosti při odsunu Němců z území, které připadlo Polsku z německé strany. Komunisté zuřili, vždy rozdmýchávali nenávist.
I čeští biskupové v r. 1945 vydali pastýřský list odmítající princip kolektivní viny při vyhnání („odsunu“) Němců z českých zemí.

[5] Přijali jsme Ježíšova pravidla pro soužití s druhými. Známe také jeho podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-35). „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem (když tě prosil: ,Měj se mnou strpení, a zaplatím ti dluh´), jako jsem se já smiloval nad tebou?“

[6] Podobně se ohradil apoštol Pavel proti veleknězi kvůli políčku“ „Tebe bude bít Bůh, ty obílená stěno.“ (Pak se omluvil za příkrá slova: „Nevěděl jsem, že soudcem je velekněz.“ (Srv. Sk 23,1-5)
Výklady kazatelů o ponižujícím políčku hřbetem ruky jsou slepou kolejí. Ježíš druhou ránu nedostal.

[7] Ježíš v podobenství o vinaři a jeho vinici (Mt 21,33-46) vypráví: „Vinař po té, co mu nájemci zavraždili služebníky, poslal svého syna; řekl si: `Na mého syna budou mít přece ohled!´Ale nájemci si řekli mezi sebou: ,To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a dědictví připadne nám!´ …“
Ten příběh se týká i nás. I my jsme si přivlastnili Ježíšovo dědictví, stanovili si své předpisy a zákony a dál pronásledujeme proroky.

[8] Lidé na konci prvního tisíciletí čekali konec světa. Kazatelé je strašili a lidé se neodvažovali přijmout Ježíšovo pozvání k jeho hostině. Duchovenstvo neučilo, že Ježíš svou hostinu nabízí hříšníkům. Vymyslelo „pozdvihování“ při mši, monstrance a průvody s „Nejsvětější svátosti oltářní.“
Došlo ke zpředmětnění, místo Ježíše samotného. „Velebná svátost“ (tu lze přinášet, nosit, pozdvihovat – manipulovat s ní) převýšila Ježíše. Kult Nejsvětější Svátosti Oltářní narostl a zbytněl na úkor člověka, stvořeného k obrazu Božího, ve kterém chce Bůh přebývat a který je chrámem Ducha svatého.
Vzpomínáte na trefný vtip od kardinála Martiniho?
Chudí snoubenci prosili faráře o dovolení, zda by po svatebním obřadu mohlo být krátké pohoštění pro kamarády mezi farou a kostelem. – „Ano,“ souhlasil kněz.
Jenže v den svatby pršelo. Novomanželé se obrátili na faráře. Pane faráři, naprší nám do koláčků, mohli bychom to pohoštění udělat v kostele, bude to jen krátké.  
– S těžkým srdcem kněz souhlasil.
Jenže Italové! začali zpívat a veselit se …
– Farář chodil v sákristii jako lev v kleci, hlavu v dlaních.
Kaplan, který vstoupil, pochopil situaci: „Pane faráři, netrapte se, nemohl jste to udělat jinak.  
– Kdyby ale nedělali v kostele takový rámus, naříkal kněz.
– Ale pane faráři, nic si z toho nedělejte, vždyť i Pán Ježíš byl na svatbě v Káni Galilejské. 
– No, jo, ale tam neměli Nejsvětější Svátost Oltářní!
Tomu vtipu se smějí i biskupové, ale „nemají brýle, aby nahlédli na naši fascinaci pravidel, které jsme si sami nastavili.  
Duchovní vedou podrobné debaty „o přítomnosti Ježíše pod svátostnými způsobami“. V kněžích je mocensky budován a pohanský strach, aby jejich pozornosti neutekl ani nepatrný drobítek Těla Páně. Tak přibyl další důvod k hlídání kněží.
Letohradský farář Karel Šrajbr kdysi podal umírajícímu Tělo Páně. Když nemocný hostii za chvíli zvrátil, kněz ji spolknul - z úcty k Nejsvětější Svátosti Oltářní. – To vše bylo úkrokem stranou od Ježíšova vyučování.
Nestačí - místo dlouhých teologických debat o „přepodstatnění chleba a vína“ - povědět: „Při vzácné Ježíšově hostině se jedinečným způsobem setkáváme s naším drahým hostitelem.“

[9] Až vám bude nějaký kněz šermovat falešnými argumenty - např.: „V Těle Kristově je i Ježíšova Krev a tak nepotřebuje pít z Ježíšova kalicha“ - zeptejte se jej, proč nepřijímá „pod jednou způsobou“.
Až vás bude kněz nutit, že máte přijímat na kolenou („na znamení úcty k eucharistii“), zeptejte se jej, proč on nepřijímá vkleče. (Nikdy kněz nepřijímal Tělo a Krev Pána vkleče!) Úcta ke Kristu a úcta k Ježíšovu sourozenci (bratru nebo sestře) se má projevovat jinak, než úcta k Tělu a Krvi Páně. I když někteří absurdně tvrdí, že při požáru kostela je třeba nejprve vynést N.S.O. Nerozumějí Ježíšovi.
     Jan Paleček, šašek krále Jiřího, jedenkrát vyšel poříčskou branou za město a spatřil tam nemocného ubožáka ležícího na smetišti. Toho člověka nevzali do špitálu a nechali ho tam hynout, protože byl plný boláků a lid se bál nákazy. Jakmile Paleček nešťastníka uviděl, pojala ho veliká lítost a zastyděl se, že se ho ostatní štítí. Sám jej však do špitálu odnést nemohl, i rozeběhl se do Prahy a zamířil do Týna k arcibiskupu Mistru Janu Rokycanovi a řekl mu: „Ach, zle je, zle je, bratře Rokycano! Nalezl jsem za městem v hnoji ležící tělo boží. A prosím tebe, co nejrychleji můžeš, vyprav se mnou čtyři studenty, aby mi to tělo boží pomohli vyzvednout a se vší úctou k takové svátosti přinésti k tobě.“
Když uslyšel ta slova, domníval se arcibiskup, že Paleček nalezl pohozenou Svátost oltářní. A vypravil tedy s Palečkem čtyři studenty bohosloví se svícemi a zvonečky, aby Svátost přinesli k němu do kostela. „Kde leží Tělo Kristovo“, ptali se bohoslovci. Paleček je dovedl až na hnojiště k nemocnému a poručil jim naložit ubožáka na nosítka. Nahého a zuboženého jej přinesli arcibiskupovi. Velmi se podivil arcibiskup, když uviděl, jaký nečekaný náklad mu přinášejí do týnské fary, ale Paleček pravil: „Nuže zde je, bratře Rokycano, to ubohé tělo Boží, zde ti přinášíme samotného Krista Pána. Dej ho obléci a postarej se o něho milosrdně, jak to učíš své věřící. Říkáš přece v kázáních, že co dobrého činíme i nejubožejšímu stvoření božímu, samému Bohu činíme.“
I musel dát arcibiskup toho ubožáka obléci a donést do špitálu, teprve pak se Paleček spokojeně rozloučil a odešel.  

[10] Zj 3,13-22  „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím. Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech (vyzvracím tě).
Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.
Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.
Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a obrať se.
Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.