7. neděle v mezidobí

Bolí nás nespravedlnost? Jak se zachovat? Jak pracovat s ponížením? 
První čtení nám k hledání může pomoci.
David jednal s věrolomným králem velkoryse.
Saul byl největší osobností své generace, proto byl vybrán za krále. [1]
Ale časem zneužil svou moc, ze žárlivosti pronásledoval Davida. Ten krále ctil, ale opakovaně nevyužil možnosti zbavit se nepřítele (čestní lidé dodržují pravidla zápasu a boje) - král jednou spal, podruhé se uchýlil na záchod do jeskyně.

Ublížení (ať už vůči nám nebo jiných) nás zraňuje, je nespravedlivé.
Mít nepřítele v hrsti je lákavé, po tom často toužíme.
Někdo tu možnost využije sílou. Zbabělec skloní hlavu (někdo to prohlásí za ctnost).
My se ptáme Boha na radu co dělat.

Který král nezneužil svou moc?
Kdo z nás nezneužil svou moc?
(Každý máme určitou moc – rodič i dítě, lékař, řidič, uklízečka, jáhen i arcibiskup).
I ti, kteří měli dobré předpoklady a dobře začínali, mohou selhat.

Moc je svůdná a nebezpečná, je třeba ji hlídat u sebe i u druhých; u mocných zvláště.
Kdo si svou moc nehlídá, je nebezpečný.
Kdo zneužívání moci omlouvá (třeba u autorit), je nebezpečný. [2]

Bůh nás svým slovem moudře vyučuje spravedlnosti. Na biblických osobnostech se učíme rozlišovat spravedlnost od nespravedlnosti, v čem jednali dobře a v čem špatně.  
Izraelité si na Hospodinu vymohli krále (nechali se svést politikou pohanů  - pokušení vůdců s nemezenou mocí se i v naší společnosti opět rozmáhá), tím opovrhli Bohem. Bláhově dali přednost lidské autoritě.  

Do Božího království patří ti, pro které je nejvyšší autoritou Hospodin.
Léta sleduji, co v církvi s člověkem dělá moc.
Účinné kontrolní mechanismy v naší církvi chybí. [3]

V evangeliu slyšíme další text z Ježíšova učení („horského kázání“).
Před týdnem jsme četli o Ježíšově přiznání se k lidem „šalomu“. 
Před dvěma roky jsme si nad evangeliem Matoušovým říkali, o jaké lidi jde, za jaké postoje jim Ježíš blahopřeje. (Text lze vyhledat v historii Poznámek.)
Víme, kdo jsou „chudí, plačící, hladoví po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro Boží spravedlnost, pomlouvaní pro následování Ježíše.“

Chodili jste rádi do školy?
Kdybych v kostele vyval lidi k vypracování písemné práce, co znamenají Ježíšova slova z dnešního úryvku evangelia, kdo by poslechl? [4]
Co znamená: „Milujte nepřátele, nastav druhou tvář, …“? 
Je Ježíš spokojen s našimi vědomostmi a hlavně s našimi postoji?
Podle čeho zpytujeme své svědomí?

Prosím Vás o shovívavost. Znovu připomínám, že je mou povinností vysvětlovat slovo Boží, ale netvářím se, že podle něj stoprocentně žiji. I já mnoho dlužím boží moudrosti a jen pomalým krokem se šourám za Ježíšem.

Teď se rozhořel spor o „Důstojné slavení mše.“
Pánové arcibiskup Graubner a Orko Vácha se vzájemně omluvili, ale chci obhájit Ježíšovo geniální uspořádání jeho hostiny. Nic k ní nemusíme přidávat a také z ní nemáme nic ubírat.
Pokud se v mém náhledu v něčem mýlím, opravte mě, prosím, s doložením z Písma - poděkuji Vám. .

Židé nerozlišují posvátný a profánní prostor. Vědí, že Bůh je s námi všude, že svět vyšel z rukou Božích, a tím je posvátný.
V Ježíši Bůh sestupuje k nám. Ježíš se narodil v chlévě, dokonce na hnoji. Setkával se i velkými hříšníky u stolu. Ani ve vězení a na popravišti neztratil svou důstojnost.
Působil kdekoliv: v domácnostech, při práci, v přírodě, někdy učil i v synagogách, výjimečně na nádvoří pohanů Jeruzalémského chrámu. Po vzkříšení slavil svou slavnost dobrořečení s učedníky v některém domě v Emauzích.

Už Smlouvu na Sinaji Hospodin uzavírá se svým lidem jako Ženich a nás nazývá svou nevěstou. A pak opakovaně skrze proroky se nám opakovaně vyznává ze své věrné manželské lásky. Nemůžeme se té závratné krásy nasytit!
Ježíš k nám přichází jako Ženich. Vícekrát mluví o svatbě (nejraději mám jeho slova o ženichovi, který obsluhuje svou nevěstu  - L 12,34-37).
A pak to přišlo. Ježíš nám sám sebe dává jako svatební dar. O posledních Velikonocích Ježíš využil rodinnou slavnost dobrořečení. Povýšil ji, a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.
Na stole bylo množství jídla a během slavnosti se pilo víno. Na začátku hostiny Ježíš dobrořečil nad chlebem a své Tělo nabídl všem stolovníkům. Pak byla hostina, jedli, pili, děkovali Bohu, zpívali …
Při hostině účastníci povinně vypili několik pohárů vína (každý pohár měl svůj význam podle Ex 6,6-7: „vyvedu vás“, „osvobodím vás“, „vykoupím vás“, „vezmu si vás“). Nad pátým kalichem Ježíš dobrořečil Otci a pak svou Krev nabídl všem (na židovské svatbě pijí ženich a nevěsta z jednoho poháru) – všechny nás má za svou nevěstu (od křtu smíme všichni patřit do množiny Boží nevěsty).
Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem Mesiáše, ve kterém vznešený Ženich nám - své nevěstě - znovu a znovu vyznává svou věrnou lásku.[5]

I Ježíšovi učedníci slavili Ježíšovo díkůvzdání v domácím prostředí. Nejprve se podávalo Tělo Páně, pak byla hostina a nakonec Krev Páně. Apoštol Pavel společné jídlo - agapé - vyloučil, neboť viděl, jak bohatí sobecky doma snědli lepší část pokrmů, a na společnou hostinu přinesli něco podřadnějšího. Pavlova reakce nebyla kvůli nějakému vylepšení slavnosti, ale pro nelásku některých.

Naše předpisy stárnou a mění se. Nikdy nemohou být nadřazené Ježíšovým pokynům. Ježíš vše geniálně promyslel. „Vezměte a pijte, všichni jste mou nevěstou.“ Jeho krev je transfúzí jeho Ducha. Proč ji odpíráme slabým a nemocným? Máme učit a konat to, co nám Ježíš ve své hostině nabízí a co od nás očekává.
I nám Ježíš říká: „Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete!“ (Mt 23,24)

Porozumět Božímu přátelství nás učili velmi vzdělaní lidé (Zvěřina, Mádr, Bouše a další). Neříkali zbožné fráze. Jejich vyučování bylo prověřeno lisem kriminálů. Také jsme zažili pronásledování. Ježíšovu hostinu jsme slavili i mimo kostely - pod hrozbou vězení, proto bez všech krásných kulis kostelů, abychom se neprozradili. Ale podařilo se nám objevit a zakusit podstatné - Ježíšovu lásku na život a na smrt, dokonce až za hrob.

Dlouho jsme si mysleli, že můžeme nějak sloužit Bohu. Nikoliv, Bůh slouží nám. Je tak velký, že mu nikdo není malý. Ježíš chce přebývat v nás a uprostřed nás. Chce nás brát za ruku, pohladit, obejmout, prostoupit …, přivést k Otci a k lidem, všechny nás ve své náruči sjednotit.   
Při Ježíšových slovech nad chlebem a vínem, při závratném slibu jeho lásky k nám - své nevěstě - bývám rozechvěn – možná více než bývají nevěsty na svatbě.
Kdyby nepřeskočila jiskra mezi Bohem a námi, a mezi námi a těmi, kteří s námi patří do množiny Boží nevěsty, mařili bychom Ježíšův dar.

Jsme na svatbě, na naší svatbě(!), ne na pohřbu. Pamatuji tridentskou latinskou mši - nebylo v ní místo ani pro úsměv.

Nechápu udavače číhající na údajné chyby při Ježíšově hostině lásky. Proč se nenechají přemoct její krásou?
Ježíš v evangeliích odkývá jejich nitro, říká, že jim chybí lidskost, mají tvrdé srdce, slídí po druhých, žalují a udávají. Jejich náboženská nesnášenlivost často ústí do odsuzující nenávisti. Pronásledují proroky a jejich lidi (nechceme mezi ně patřit!).

Ježíš se nikdy neomlouval těm, kteří se nad ním uráželi a falešně se „pohoršovali“.
Nepoučeným nabízel osvícení a možnost změny myšlení a chování.

Mezi Bohem a námi je nekonečný rozdíl. Mysleli jsme si, že jeho sestupování k nám, je pro něj ponižující, ale Ježíš nás překvapil tvrzením, že je rád člověkem a je rád s námi. Žije pro nás víc než nejlepší rodiče pro děti.

Ježíšova důstojnost a sláva (ve všem nám dal přednost) je nezpochybnitelná a nesnižitelná.
Nikdo už nedoplivneme do jeho tváře. To nejhorší co jsme mu provedli, pomluvy, udávání, pronásledování, odsouzení a umučení už bylo, a on to vše bez výčitek k nám ustál.
Nikdo z lidí se Ježíše nezastal. Ježíš nám odpouští, ale má přání: „Zastávejte se pomlouvaných, ponižovaných, pomáhejte potřebným.“  Nic jiného od nás nežádá.   

Co k Ježíšově velikosti a ke kráse jeho hostiny můžeme přidat?
Náš obdiv a vděčnost k věrnosti nás má dovést k zachovávání jeho učení a ustanovení.
A ke skutkům lásky. Modlitba bez činů je jalová.  

K Ježíšovým pokynům z dnešního úryvku evangelia se vrátíme za týden. I k číhání na druhé, k udávání a omlouvání se druhým. (I nespravedlivé slovo může spustit lavinu nenávisti.)

„Milovat Boha a bližní je nadevše.“ 

---

[1] Král Saul byl významný nejen tělesným vzrůstem (srv. 1 Sam 9,2), svého času byl otevřený Božímu Duchu (1 Sam 10,9-11). Ale časem mu moc a sláva stouply do hlavy. Při napadení Izraele nevedl obránce proti nepříteli, zůstal v bezpečí paláce. Mladičký David - o mnoho menší a mnohem nevýznamnější - než Saul se postavil proti Goliáši a dalším nepřátelům. Král na národního hrdinu začal žárlit a několikrát se Davida pokusil zabít.

[2] Tvrzení: „Vrchnost má víc informací, větší rozhled a více svěcení,“ bývá podlézavá a kolaborující s mocnými.
Církev korunovala krále „z boží milosti“ a pak jeho nadřazenost hájila. Biskupové si podobnou nadřazenost přisvojili. U panovnických dvorů byli často falešní proroci a kněží.
Diktátoři si moc přivlastňují neomezeně. Spáchali nejvíce hrozných zločinů. Církev soudí kdekoho, ale nikdy např. neprohlásila panovníky, kteří rozpoutali 1. světovou válku, za válečné zločince.
Nepřijali jsme Ježíšovo učení, že Boží pokyny a ustanovení jsou nadřazená nad ustanovení lidská, církevní, nad tradici.
V Anglii byl r. 1530 odsouzen William Tyndale podle zákona k trestu smrti za (první) překlad hebrejské Bible do angličtiny. 
Ve výčtu nespravedlností do nebe volajících bych mohl dlouho pokračovat.

[3] Ve společnosti se nám osvědčilo demokratické uspořádání rozdělující moc na tři pilíře: zákonodárný, výkonný a soudní. Svobodná média mají hlídat mocné a násilníky.
Lidé tvrdící, že demokratické prvky v církvi nejsou přípustné, jsou to manipulátoři, neznající biblické uspořádání Božího lidu.

[4] Dobří žáci se nebáli písemných prací, ve kterých učitelé zkoumají vědomosti žáků. Někteří se přihlásili do vědomostních olympiád a soutěží. Každý máme zkušenost se studiem a každý máme někoho učit boží moudrosti.

[5] Některá naše slova patří mezi naše nejzávažnější činy. Svatební slib mezi ně patří. Ježíšův slib jeho věrnosti a lásky k nám jsme krutě vyzkoušeli. Naše tvrzení o lásce k Bohu (např. „Tebe nejvíc miluji“) máme vážit, aby nebyla prolhaná.