6. neděle v mezidobí

Spojím první čtení s evangeliem – s prvními větami Ježíšova učení. [1]

„Proklet buď muž, který doufá v člověka,“ je vyjádřením silně zdůrazněným.
„Požehnán buď muž, který důvěřuje Hospodinu.“

Na koho v životě dáš? Koho si vybereš za svého učitele?
Člověka nebo Hospodina?
Potkávám lidi nebudující vztahy s druhými a nejbližším je z nich těžko… Ptám se na ně: „Má ten člověk někoho, na koho dá?“
S těmi, kteří sebe pokládají za nejchytřejší, je potíž. 

Hodnocení: „Studoval u významného profesora,“ něco znamená.
Proč tak nemluvíme o našem vztahu k Mojžíši nebo Ježíši?
Jak si ceníme vyučování od Boha?
Co na nás vidí děti a lidé okolo nás? Poznají, ke komu se svým životem hlásíme?

Židé vyznávají, že životní styl je ovlivněn Božím přátelstvím.
Je náš život navíc ovlivněn Ježíšem? [2]

Ježíš byl a zůstává Izraelitou. Životem potvrzuje, že Hospodin s námi uzavřel svou (manželskou) Smlouvu z lásky.
Ježíš svým učením znovu formuluje, vyslovuje, ukazuje smysl pokynů Tóry, aniž by na nich cokoliv měnil. [3]
Potvrzuje, že Tóra – Učení Hospodina  –  nám je darována z lásky, aby mohla být námi z lásky zachovávána (není souborem nařízení, ani přikázání, Zákonem).
Ježíš nám svým životem nám ukazuje, že je to možné, jeho učení není utopií.
A my ze zkušenosti s jeho láskou vyprávíme dětem slovy i skutky o Božím přátelství. [4]
Ježíšovo „Horské učení“ (Mt 5. – 7. kap.) je stručnou esencí jeho nauky a jeho života.
(Ježíšova řeč byla pochopitelně delší, než uvádí text evangelia. Ježíš vše na místě vysvětloval, poskytoval lidem možnost klást otázky a odpovídal na ně - jak je u Izraelitů pedagogickou zásadou).

Ježíš v „blahoslavenstvích“ mluví o lidech, kteří jednají jinak než svět ostrých loktů a než všichni přizpůsobiví tomuto světu.
Hebrejské slovo „ašer“, řečtina nepřesně překládá slovem „makarios“. Někteří čeští překladatelé užili slovo „šťastný“ nebo „blažený“. Jenže plačící, nenávidění, pronásledovaní, tiší a strádající nespravedlnostmi, nejsou štěstím bez sebe. 
„Blahoslavený“ je slovo nám nesrozumitelné. Mně se nejvíce zamlouvají slova: „Blahopřeji vám“. Ukazují na Ježíšův laskavý postoj a ocenění těch, kteří jednají šlechetně.  

Doplňuji, že Ježíš lidem opačných postojů říká: „Běda vám!“
Kupodivu těmito slovy nehrozí běžným hříšníkům, ale lidem, kteří se pokládají za zbožné a povyšují se nad jiné. Lidem, kteří si „kostelní“ provoz zabrali pro sebe a určují, čím ostatní lidé urážejí Boha. (Za největšího nepřítele pak o Ježíši prohlásili: „Hoden je smrti.“)  

Zkoumám sám sebe, zda nepatřím mezi adresáty Ježíšova varování: „Běda vám.“

Svět je Bohem dobře vymyšlen, ale my jej stále vychylujeme z oběžné dráhy Boží péče. Právě proto Bůh v Ježíši přišel, aby nás uzdravoval a navracel do Boží náruče.
„Boží království je blízko - když vy o něj budete stát,“ říká Ježíš, „a když je budete se mnou vytvářet.“
Bůh se nám zasvětil a na lidském životě a jednání Ježíše to je „hmatatelné“. Vědět, zakoušet, že jsme milovanými dětmi Boha, a milovanými sourozenci Ježíše, nás pozvedá.

Nepřehlédněme, že nám Ježíš postoje těch, kterým blahopřeje, nepředkládá jako příkazy, jako přikázání. Oceňuje chvalitebná jednání určitých lidí.
To, za co ušlechtilé lidi Ježíš chválí, sám činí. Vidíme, že není snílkem nebo utopistou. Jeho jednání se nám líbí, chtěli bychom se mu podobat. Jeho životní postoje nám nepřipadají bláhové, vidíme, jakým požehnáním pro lidi byl a jakým požehnáním je pro nás.
Všímáme si, že Ježíš měl život a lidi rád. Způsob svého života neměl za těžké břímě nebo povinnost. Nebyl trpitelem a nikdy svou cestu neoznačil za oběť.

Ježíš měl zdravé sebevědomí, žil pravdivě jako nikdo jiný, před nikým se nehrbil, [5] ale také nás převyšoval svou laskavostí.
Přimlouvám se, abychom jeho laskavosti věnovali dostatečnou pozornost. Ježíš nám zprostředkovává laskavý pohled Boha na člověka. Dokazuje nám, že nás Bůh z lásky stvořil, s láskou o nás pečuje a k lásce nás zve.

Ale nezdá se vám, že jsme Ježíšovo milé lidství potratili?
Nakolik jsme objevili radost Ježíšova životního poselství („euangelion“ znamená dobrou zvěst, radostnou zprávu), natolik Ježíšovi rozumíme.

Pamatuji ještě tridentskou latinskou mši. Nebylo v ní místo pro úsměv, jen smrtelně vážná ztrnulost, které se říkalo zbožnost a pokora. Jak jinak, když jsme byli přítomni zpřítomnění Ježíšově oběti na Kalvárii.
(Jiná nálady panuje na pohřbu, na pohřbu tragicky zesnulého a jiná na svatbě.
Smát se při mši bylo velkým pohoršením a hříchem.) [6]
Nezažili jsme na mši srdečné, přátelské a radostné, natož strhující, setkání s druhými i s Bohem.
Z Ježíšovy hostiny nezbylo nic srdečného a milého. To vše bylo potlačeno.

Proč, když je Ježíš nádherným, nejradostnějším a nám nejbližším člověkem po všech stránkách. (Kdo touží zažít jej v této kráse, má možnost.) [7]

Ježíš řekl Otci:
„Rád budu člověkem“ (Srv.Žid 10,5-9a).   
V Ježíši k nám Bůh sestupuje a my žasneme, že lidství pro něj není ponížením, ale že se tím ukazuje jeho velikost, krása a „sláva“:
„Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (J 17,4)  

Vážíme si Ježíšovy věrnosti, navždy pro nás zůstal člověkem. Ježíš naše lidské potřeby: pohlazení, pochvala, povzbuzení (tak nás Stvořitel vnitřně vystrojil), nejen zná, ale sám má potřebu nás těmito a dalšími projevy blízkosti obdarovávat.
Po tom všem většina lidí touží. (Ti, co jsou radši, když je nepohladíte, se šidí. Ti, co neumí druhé pohladit, jsou citově chudí.)
Ze své bytostné potřeby nám Ježíš daroval svou Hostinu. [8]

Kdo Ježíšovo krásné přátelství zakouší, ten ocení, že se Ježíš přidává k lidem blahoslavenství a blahopřeje jim. Nesou s ním tíhu světa navzdory neurvalosti jiných. Svědčí o možnosti nepřidávat se ke zlu a budovat Boží společnost, pro kterou Ježíš přišel a které slouží. 

---

[1] Matouš líčí Ježíše jako nového Mojžíše, nového Učitele. Mojžíš po setkání s Hospodinem na hoře Sinaj setoupil z hory k lidem a učil je. (Srv. Ex 19,14.21.24)   
„Když Ježíš, spatřil zástupy, vystoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Tu otevřel ústa a učil je …“  (Mt 5,1-2)
Proto Ježíšovu vyučování (Mt 5. – 7. kap.) říkáme „horské kázání, učení“. 
(Učitelé a rabíni důkladně učili a dlouho se věnovali se lidem – proto při své práci seděli.)
U Lukáše Ježíš učí „na rovině“, neboť Ježíšovi posluchači prošli procesem „obrácení“ Jana Baptisty:
„Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahor-ky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.“ (L 3,3-6)

[2] Jeví se vám česká katolická církev coby učednicí Ježíše? Já smutně naříkám, že mně se tak nejeví.
Starám se, jak obstojím při setkání s Ježíšem, může mně povědět: „Václave, tys znal indiánské přísloví: Zjistíš-li, že tvůj kůň je mrtev, seskoč z něj.“
Mám připravenou tichou odpověď: „Pane, vím, o čem mluvíš, ale i ty jsi miloval lid Izraele a zůstal mezi farizei. Neodešel jsi jinam (třeba mezi esejce)“, snažil ses probudit lidi, kteří nebyli úplně zaslepení. A já navíc vím, že nejsem lepší, než naše církev.“  

[3] „Izraeli, až mě poznáš – až zakusíš mou lásku, přilneš ke mně celou svou bytostí a vše, co vám kladu na srdce, budeš rád dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš. (Srv. Dt 13,1

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 6. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 6. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) 4. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) 1. neděle adventní (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)

[4] Bůh nás stvořil k svému obrazu. – To je pro nás první a nejpřednější pozvání (význam, smysl a cíl) k životu.
K přátelství a lásce nelze nikoho nutit, ani sebe ani druhého. Proto k nám Bůh přichází jako Otec, Matka, Přítel, Bratr, Ženich, Manžel ... Svou láskou v nás zažehává přátelství; lásce se učíme v dětství, pak coby manželé, rodiče a prarodiče. Tak nás Bůh vede k partnerství. Nazývá nás svou snoubenkou, zve nás, abychom rostli na úroveň jeho manželky a královny.                              
(Bůh nás vymyslel coby ženicha a nevěstu. Už první muž o ženě s obdivem říká: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať manželkou se nazývá, vždyť z manžela vzata jest.“ (Srv. Gn 2,22-24)  
Tak se nás Bůh připravuje pro vztah se sebou.

[5] I Ježíšovi odpůrci mu přiznali vysoký charakter: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka. (Mt 22,16)  

[6] Spirituál (kněz pečující o duchovní růst bohoslovců) nás učil: „Pán Ježíš nám byl ve všem podobný, jen se nikdy nesmál“. Nahlas jsem protestoval: „Tomu nevěřím, nešly by k němu děti“.    

[7] Vzpomeňme na Ježíšovu řeč k samařská ženě:
„Já nabízím vodu živou. V tom komu ji dám, se ta voda stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“
– „Pane, dej mi tu vodu …“  (J 4,4-15) 

[8] Ježíš se nám stále vyznává:
„Vezměte si mě, jezte mé tělo, pijte mou krev. Dávám se vám navždy. Chci se vás dotýkat, pohladit vás, políbit, prostoupit vás. Chci s vámi být jedno tělo a jedna duše. Chci přebývat ve vás a uprostřed vás. Opakuji vám svůj svatební slib. Připíjím vám na společný život. Znovu a znovu slavte tuto naši manželskou smlouvu, naše manželství.“