3. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3,5 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-10
Datum: 26. 1. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 3,5 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Neh 8,2-10
; 1 Kor 12,12-30
; L 4,14-30
Datum: 26. 1. 2025
Přátelé, napravuji svůj
dluh. [1]
Léta se snažíme porozumět Božímu vyučování. V první třídě jsme se naučili znát písmena a jednoduché počty. Celý život se pak učíme „přečíst“ složitější texty, porozumět jim. Možná už jsme „druháci“, zkusíme si propojit výsledky z vyučovacích lekcí nedávno opakovaných.
1. V prologu Janova evangelia jsme znovu slyšeli:
„Těm, kteří přijali Logos (Slovo, Světlo, nový Život, Ježíše), důvěřují jeho jménu (následují Ježíše), dal Ježíš moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12
Jak se pozná, zda jsme božími dětmi?
Každý člověk je od narození Božím dítětem - Bůh se k nám hlásí a pečuje o nás, ale ne každý to ví, (lidstvo odešlo od Boha jak marnotratný syn), ale ne každý se podle toho chová.
Židé od obřízky vědí, že jsou božími dětmi, my to víme od křtu, ale stačí to? (Ne každý, kdo má modrou krev, jedná šlechetně.)
Evangelium nás učí:
„Boží děti se nenarodili jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (J 1,13
(Nikodém těm slovům nechtěl rozumět. Srv. J 3,3-10
2. Událost při vystoupení Ježíše v nazaretském „kostele“ ukazuje, kdo je a kdo není božím synem, dcerou.
(Evangelia popisují události stručně, jen v určitých bodech, proto je dobré si pročíst zprávu z evangelia Matouše a Marka, aby nám nic neuniklo. A přečtěme si tu událost celou, i když druhá půlka bude čtena příští neděli.)
Ježíš se při bohoslužbě přihlásil k čtení z Písma. [3]
Předcházela jej velká pověst o uzdravování lidí v okolí a nazaretští od něj čekali, že bude uzdravovat nemocné i doma („jsme přece dobří sousedé, firmě Josefa a Ježíše jsme poskytovali stavební zakázky“).
Když Ježíš prohlásil: „Izaiášovo proroctví o veliké Boží pomoci se naplňuje, [4] posluchači se měli za pochválené: „Není divu, že nám Bůh přeje, dodržujeme náboženské pokyny, hojně se modlíme, postíme a chodíme na poutě s oběťmi Hospodinu“.
Ale jak se Ježíš těchto „zbožných“ ptal, zda přijmou proroka a Mesiáše, zda jsou lepší než jejich předkové pronásledující proroky, bylo zle.
To už Ježíš vystoupil jako prorok - a my proroky dodneška nesnášíme.
„Hoden je smrti!“
Když pak Ježíš „prošel jejich středem“ a oni se nemohli ani pohnout, jen skřípali zuby. Takovou prohru zbožní neodpouští; to zakoušíme.
Jak to, že řada návštěvníků bohoslužeb trpí velkou náboženskou nesnášenlivostí?
V synagogách, ve školách i v kostelích se vyskytuje několik typů lidí.
Jedni opakuji slova autorit, ale nerozumějí obsahu, např.:
„Věřím v Boha.“ „Přijď království tvé.“ „Vyznávám se, že hřeším myšlením, slovy i skutky …“
Druzí chtějí vyučovací látce rozumět, proto se ptají na to, co nechápou.
Buď chceme být Bohu pohotově a pečlivě k ruce, nebo zůstaneme u papouškování a naše modlitby a slova budou náboženskými frázemi.
(Vy, kteří znáte důležitou knihu významného psychologa Scotta Pecka, si dosaďte do přemýšlení o složení lidí v církvi, Peckovy čtyři úrovně duchovního života.)
Žáky rabínů se stávali ti, kterým se rabi a jeho vyučování zamlouvalo.
Ježíš si své učedníky vybíral.
(I naše vyšší školy úroveň uchazečů prověřují v přijímacích zkouškách.) [5]
3. Z vystoupení Ježíše na svatbě v Káni jsme získali radu Ježíšovy matky:
„Udělejte vše, co Vám Ježíš řekne“.
Víra“ je čin, životní, postoj, jednání! [6]
4. Před týdnem jsme si připomínali, že jsme snoubenkou Boha, jsme na cestě k svatbě. Někteří snoubenci dojdou k svatbě (obdrží úřední doklad, že jsou manželé a dostávají určité výhody), ale některým manželům vztah nevydrží. Ne každý doroste k přání, chci patřit k partnerovi navždy.
Tak je to i s naším vztahem k Bohu.
Říkáme, že manželství je trenažérem pro pobyt v nebi, pro „manželství s Bohem a s nebešťany. [7]
Nestačí říkat: „Věřím v Boha“. „Víra“ je činěním, jednáním podle Ježíše.
Nazaretští byli obřezaní, pyšně se prohlašovali za Boží lid, četli Písmo, hlásili se k Mojžíšovi a Prorokům, ale nejednali podle nich.
Jidáš byl Ježíšem přijat mezi učedníky, ale nakonec s Ježíšem manipuloval, pokládal se za chytřejšího, přestal být jeho učedníkem.
My jsme pokřtění, chodíme do kostela, pokládáme za boží děti milující Ježíše, ale nepřijímáme-li jeho moudré pokyny k životu, stavíme se nad něj, máme sebe sama za učitele. (Měli jsme opět ekumenické bohoslužby, ale stále se nad jiné křesťany povyšujeme.)
Bůh nás vybavil do života a ukazuje nám, jak dospět na úroveň jeho dětí. Skrze Mojžíše a Ježíše nás patřičně vyučuje.
5. Ježíš nám k práci na cestu k Božímu dětství dal pozoruhodnou radu:
Udělejte si kamaráda ze své práce, i z vaší záliby.
Ježíš nejprve vypráví podobenství o velice šikovném ekonomovi podvádějícího majitele firmy. Ten po odhalení podvodů zfalšoval dlužní úpisy některých dlužníků, aby si zabezpečil budoucnost.
Majitel i tyto podvody prohlédl. Pochválil zaměstnancovu šikovnost „Škoda, že nejsi poctivý, tak zdatného ekonoma bych potřeboval.
A pak Ježíš řekl tu radu: „Udělejte si přítele z pomíjivého majetku. Abyste, až majetek pomine, byli přijati do nebeského království. (Věta našich překladů je nesrozumitelná: „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele …“ - mamonem jsou špinavé peníze, s majetkem nespravedlivě získaným nemáme mít nic společného).
„Kdo je věrný v malé věci, bývá věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství?
- Ale zbožní pokrytci, kteří měli rádi peníze, se Ježíšovi posmívali.“ (Srv. L 16,1-14
Z pozorného poznávání světa, z pečlivé práce a zálib získáváme zkušenosti a dovednosti, které se nám hodí k poznávání Božího smýšlení, jeho názorů a jednání, ke spolupráci s Bohem.
Ten, kdo zlepšuje svou práci, svého koníčka, a
ten, kdo se ptá, kdo hledá závady a nedokonalosti (především u sebe) – ten je použitelný pro spolupráci s Ježíšem. Už teď je užitečným Ježíšovým učedníkem pro práci na Božím království, je na cestě do nebeského království.
Učí se u Ježíše a přidává se k jeho osvětě jako moudré družičky z podobenství o svatbě.
Spojíme-li si těchto několik poznatků z Ježíšových vyučovacích lekcí připomenutých výše, porozumíme hlouběji tragedií z nazaretské synagogy. Nebudeme si lacině myslet, že jsme lepší než Judejci, kteří chtěli zlikvidovat největšího proroka.
Máme možnost se poučit z chyb druhých.
Písmo nám nepředkládá jen příklady lidských selhání, na prvním místě nám ukazuje příklady k následování. První čtení nám znovu připomíná jak napravovat dřívější chyby.
Izraelité po návratu z babylonského zajetí našli zemi vydrancovanou okupanty ... S mnohými příbuznými a sousedy se lidé nesešli …
Ezdráš přinesl svitek (manželské) Smlouvy Hospodina s jeho lidem - nikoliv Zákona. Několik dní četli Tóru, překládali ji z hebrejštiny do současné řeči (už mluvili aramejštiny, která je hebrejštině blízká) a přiznávali si, co před okupací zanedbali, v čem neposlouchali Boží moudrost a vedení. Hledali příčiny katastrofy, do které se dostali. Dostalo se jim velikého povzbuzení: „Už jen svoboda darovaná Hospodinem je velkým příslibem, držme se Boží moudrosti, nevymyslíme nic lepšího …
Víte, že stále naříkám, že jsme nepřijali tento model nápravy. Ve 20. století jsme se opakovaně dostali do velikých katastrof, ale ani jednou církev jejich nehledala příčiny z pohledu Písma podle biblického návodu, který si dnes připomínáme.
Církev neumí přiznávat svá selhání. Zakrývá je sebevědomým prohlášením: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církví“, aniž zná obsah těchto slov.
A tak jsme se opět dostali do války a do bezradné situace.
Letos nás čekají parlamentní volby …
Představení církve zakrývají svou bezradnost pořádáním vnějších akcí ...
Předstíráme synodalitu, ale Bohu a jeho hlasu nedáváme poctivě a důsledně zaznít. Neurčitě vyhlížíme mír a nehledáme jak jej do budoucna trvale udržet.
Každý máme naslouchat druhému – i Bohu.
Každý chceme být slyšeni – i Bůh.
[1] Dlužím Vám odkaz ke slovům: „Hospodin Bůh oděl Adama a jeho ženu do šatů světa“.
Po selhání lidí v Boží zahradě se manželům otevřely oči: poznali, že jsou podlí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Hospodin. … Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. (Gn 3,7.21
K těmto slovům uvádí Jonathan Sack ve své knize „O svobodě a náboženství“ (str. 12) výklad rabiho Meira (2. stol.), který zaměnil písmena alef a ajin v hebrejském slově OR a místo „oblečení z kůže“ mu vychází „šaty ze světla“ (OR s ajin znamená kůže, OR s alef je světlo).
To mně dává mnohem větší a vznešenější smysl; Bůh s námi po našem selhávání nepřestává mluvit, jeho slovo je pro nás Světlem. Boží osvícení vrcholí v Ježíši (srv. J 1,1-16
Oblékněme se tedy opět do svátečních šatů, do šatů Světla ...
[2] Nikodém byl profesorem. Nechtěl si zadat v církevní „hierarchií“, proto přišel k Ježíšovi za tmy, a už vůbec se mu nechtělo usednout s Ježíšovými učedníky v „první třídě“. (Srv. J 3,3-10
[3]Ježíš byl řadový Judeiec, nebyl z kněžského rodu, dnes bychom řekli, že byl laik. (Označení „laik“ nám zní povýšeně, je to někdo, kdo nemá patřičný vhled od věci, ale původně to bylo označení vznešené – „ten, kdo patří do Božího lidu“.)
Svobodní Izraelité měli vysokou náboženskou úroveň, odmala byli vzděláváni v (manželské) Smlouvě Hospodina. Od 13 let, od rituálu k dospělosti, mohli číst v synagoze texty Písma. Od 30 ti let mohl Izraelita ve veřejném procesu soudit podle Tóry, a mohl při bohoslužbě kázat na texty Proroků.
[4] Proč pomoc Boží vyhlášená Izaiášem přišla až po staletích?
Známe poučení ze svatby v Káni Galilejské: k Boží pomoci je třeba vytvořit podmínky, učiníme-li to, co je v našich silách a možnostech, pak k tomu Bůh přidá svou pomoc. Mesiáš a jeho Předchůdce potřebovali rodiče vysoké úrovně. Mesiáš potřeboval dobré učedníky. Až se lidé těchto kvalit, ochoty a obětavosti objevili a Izraelité dorostli na patřičnou úroveň, Mesiáš mohl přijít.
Bůh nás zve ke spolupráci a každý, člověk a Bůh, má splnit podíl své práce.
[5] Jan Rybář vyprávěl, že si dříve jezuité ze zájemců vybírali jen třetinu do noviciátu. Rodiče mladíků namítali: „Ale i ti statní hoši jsou zbožní“. Novicmistr prohlásil: „Jsou zbožní, ale hloupí. Zbožnost vyprchá, ale hloupost zůstane.“
Láďa Heryán každoročně vystupuje na hudebním festivalu v Trutnově. Někteří fanoušci na Láďu pokřikovali: „Ty kurvo!“ a Láďa odpověděl: „Ano, já jsem kurva“.
Řada lidé řekne o druhých, že jsou svině. O sobě to neřeknou.
Před třiceti lety jsem se ptal pana biskupa, zda manželé žijící v druhém manželství mohou ke Stolu Páně. „Ne“, odpověděl, „žijí v trvalém hříchu“. – „To já také, vy ne?“ pravil jsem.
Nerozuměl tomu, i když na začátku mše vždy vyznával, že hřeší slovy, skutky i myšlením. Tenkrát nebyl římským biskupem František, který přiznává, že je hříšník.
[6] Ježíše se kdosi ptal: „Bude málo spasených?“ Ten odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.
Až hospodář zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám´, odpoví vám: `Neznám vás (svým životem jste se ke mně nehlásili). Pak budete říkat: `Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´
Znovu jim řekne: `Neznám vás, odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.´
„Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!“ (L 13,23-34
„Království nebeské je jako svatba. Jako když deset družiček světelného průvodu vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Ale pošetilé si nevzaly do lamp dost oleje. … Rozumná děvčata vešla s ženichem na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i pošetilé družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´
Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25,1-13
[7] Ten, kdo nepřiznává svou chybu, neumí se omluvit, kdo nehledá příčinu svých chyb a selhání, kdo neumí naslouchat druhému a skáče mu do řeči, kdo se neučí komunikovat s nejbližším - to je nejnáročnější, kdo se nechce celoživotně učit novým věcem - ten není a nebude chopen přijmout názory Boha.
Léta se snažíme porozumět Božímu vyučování. V první třídě jsme se naučili znát písmena a jednoduché počty. Celý život se pak učíme „přečíst“ složitější texty, porozumět jim. Možná už jsme „druháci“, zkusíme si propojit výsledky z vyučovacích lekcí nedávno opakovaných.
1. V prologu Janova evangelia jsme znovu slyšeli:
„Těm, kteří přijali Logos (Slovo, Světlo, nový Život, Ježíše), důvěřují jeho jménu (následují Ježíše), dal Ježíš moc stát se Božími dětmi.“ (J 1,12
)
Jak se pozná, zda jsme božími dětmi?
Každý člověk je od narození Božím dítětem - Bůh se k nám hlásí a pečuje o nás, ale ne každý to ví, (lidstvo odešlo od Boha jak marnotratný syn), ale ne každý se podle toho chová.
Židé od obřízky vědí, že jsou božími dětmi, my to víme od křtu, ale stačí to? (Ne každý, kdo má modrou krev, jedná šlechetně.)
Evangelium nás učí:
„Boží děti se nenarodili jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (J 1,13
)
(Nikodém těm slovům nechtěl rozumět. Srv. J 3,3-10
(najít další)) [2]
2. Událost při vystoupení Ježíše v nazaretském „kostele“ ukazuje, kdo je a kdo není božím synem, dcerou.
(Evangelia popisují události stručně, jen v určitých bodech, proto je dobré si pročíst zprávu z evangelia Matouše a Marka, aby nám nic neuniklo. A přečtěme si tu událost celou, i když druhá půlka bude čtena příští neděli.)
Ježíš se při bohoslužbě přihlásil k čtení z Písma. [3]
Předcházela jej velká pověst o uzdravování lidí v okolí a nazaretští od něj čekali, že bude uzdravovat nemocné i doma („jsme přece dobří sousedé, firmě Josefa a Ježíše jsme poskytovali stavební zakázky“).
Když Ježíš prohlásil: „Izaiášovo proroctví o veliké Boží pomoci se naplňuje, [4] posluchači se měli za pochválené: „Není divu, že nám Bůh přeje, dodržujeme náboženské pokyny, hojně se modlíme, postíme a chodíme na poutě s oběťmi Hospodinu“.
Ale jak se Ježíš těchto „zbožných“ ptal, zda přijmou proroka a Mesiáše, zda jsou lepší než jejich předkové pronásledující proroky, bylo zle.
To už Ježíš vystoupil jako prorok - a my proroky dodneška nesnášíme.
„Hoden je smrti!“
Když pak Ježíš „prošel jejich středem“ a oni se nemohli ani pohnout, jen skřípali zuby. Takovou prohru zbožní neodpouští; to zakoušíme.
Jak to, že řada návštěvníků bohoslužeb trpí velkou náboženskou nesnášenlivostí?
V synagogách, ve školách i v kostelích se vyskytuje několik typů lidí.
Jedni opakuji slova autorit, ale nerozumějí obsahu, např.:
„Věřím v Boha.“ „Přijď království tvé.“ „Vyznávám se, že hřeším myšlením, slovy i skutky …“
Druzí chtějí vyučovací látce rozumět, proto se ptají na to, co nechápou.
Buď chceme být Bohu pohotově a pečlivě k ruce, nebo zůstaneme u papouškování a naše modlitby a slova budou náboženskými frázemi.
(Vy, kteří znáte důležitou knihu významného psychologa Scotta Pecka, si dosaďte do přemýšlení o složení lidí v církvi, Peckovy čtyři úrovně duchovního života.)
Žáky rabínů se stávali ti, kterým se rabi a jeho vyučování zamlouvalo.
Ježíš si své učedníky vybíral.
(I naše vyšší školy úroveň uchazečů prověřují v přijímacích zkouškách.) [5]
3. Z vystoupení Ježíše na svatbě v Káni jsme získali radu Ježíšovy matky:
„Udělejte vše, co Vám Ježíš řekne“.
Víra“ je čin, životní, postoj, jednání! [6]
4. Před týdnem jsme si připomínali, že jsme snoubenkou Boha, jsme na cestě k svatbě. Někteří snoubenci dojdou k svatbě (obdrží úřední doklad, že jsou manželé a dostávají určité výhody), ale některým manželům vztah nevydrží. Ne každý doroste k přání, chci patřit k partnerovi navždy.
Tak je to i s naším vztahem k Bohu.
Říkáme, že manželství je trenažérem pro pobyt v nebi, pro „manželství s Bohem a s nebešťany. [7]
Nestačí říkat: „Věřím v Boha“. „Víra“ je činěním, jednáním podle Ježíše.
Nazaretští byli obřezaní, pyšně se prohlašovali za Boží lid, četli Písmo, hlásili se k Mojžíšovi a Prorokům, ale nejednali podle nich.
Jidáš byl Ježíšem přijat mezi učedníky, ale nakonec s Ježíšem manipuloval, pokládal se za chytřejšího, přestal být jeho učedníkem.
My jsme pokřtění, chodíme do kostela, pokládáme za boží děti milující Ježíše, ale nepřijímáme-li jeho moudré pokyny k životu, stavíme se nad něj, máme sebe sama za učitele. (Měli jsme opět ekumenické bohoslužby, ale stále se nad jiné křesťany povyšujeme.)
Bůh nás vybavil do života a ukazuje nám, jak dospět na úroveň jeho dětí. Skrze Mojžíše a Ježíše nás patřičně vyučuje.
5. Ježíš nám k práci na cestu k Božímu dětství dal pozoruhodnou radu:
Udělejte si kamaráda ze své práce, i z vaší záliby.
Ježíš nejprve vypráví podobenství o velice šikovném ekonomovi podvádějícího majitele firmy. Ten po odhalení podvodů zfalšoval dlužní úpisy některých dlužníků, aby si zabezpečil budoucnost.
Majitel i tyto podvody prohlédl. Pochválil zaměstnancovu šikovnost „Škoda, že nejsi poctivý, tak zdatného ekonoma bych potřeboval.
A pak Ježíš řekl tu radu: „Udělejte si přítele z pomíjivého majetku. Abyste, až majetek pomine, byli přijati do nebeského království. (Věta našich překladů je nesrozumitelná: „I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele …“ - mamonem jsou špinavé peníze, s majetkem nespravedlivě získaným nemáme mít nic společného).
„Kdo je věrný v malé věci, bývá věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. Jestliže jste nespravovali věrně ani nespravedlivý majetek, kdo vám svěří to pravé bohatství?
- Ale zbožní pokrytci, kteří měli rádi peníze, se Ježíšovi posmívali.“ (Srv. L 16,1-14
)
Z pozorného poznávání světa, z pečlivé práce a zálib získáváme zkušenosti a dovednosti, které se nám hodí k poznávání Božího smýšlení, jeho názorů a jednání, ke spolupráci s Bohem.
Ten, kdo zlepšuje svou práci, svého koníčka, a
ten, kdo se ptá, kdo hledá závady a nedokonalosti (především u sebe) – ten je použitelný pro spolupráci s Ježíšem. Už teď je užitečným Ježíšovým učedníkem pro práci na Božím království, je na cestě do nebeského království.
Učí se u Ježíše a přidává se k jeho osvětě jako moudré družičky z podobenství o svatbě.
Spojíme-li si těchto několik poznatků z Ježíšových vyučovacích lekcí připomenutých výše, porozumíme hlouběji tragedií z nazaretské synagogy. Nebudeme si lacině myslet, že jsme lepší než Judejci, kteří chtěli zlikvidovat největšího proroka.
Máme možnost se poučit z chyb druhých.
Písmo nám nepředkládá jen příklady lidských selhání, na prvním místě nám ukazuje příklady k následování. První čtení nám znovu připomíná jak napravovat dřívější chyby.
Izraelité po návratu z babylonského zajetí našli zemi vydrancovanou okupanty ... S mnohými příbuznými a sousedy se lidé nesešli …
Ezdráš přinesl svitek (manželské) Smlouvy Hospodina s jeho lidem - nikoliv Zákona. Několik dní četli Tóru, překládali ji z hebrejštiny do současné řeči (už mluvili aramejštiny, která je hebrejštině blízká) a přiznávali si, co před okupací zanedbali, v čem neposlouchali Boží moudrost a vedení. Hledali příčiny katastrofy, do které se dostali. Dostalo se jim velikého povzbuzení: „Už jen svoboda darovaná Hospodinem je velkým příslibem, držme se Boží moudrosti, nevymyslíme nic lepšího …
Víte, že stále naříkám, že jsme nepřijali tento model nápravy. Ve 20. století jsme se opakovaně dostali do velikých katastrof, ale ani jednou církev jejich nehledala příčiny z pohledu Písma podle biblického návodu, který si dnes připomínáme.
Církev neumí přiznávat svá selhání. Zakrývá je sebevědomým prohlášením: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církví“, aniž zná obsah těchto slov.
A tak jsme se opět dostali do války a do bezradné situace.
Letos nás čekají parlamentní volby …
Představení církve zakrývají svou bezradnost pořádáním vnějších akcí ...
Předstíráme synodalitu, ale Bohu a jeho hlasu nedáváme poctivě a důsledně zaznít. Neurčitě vyhlížíme mír a nehledáme jak jej do budoucna trvale udržet.
Každý máme naslouchat druhému – i Bohu.
Každý chceme být slyšeni – i Bůh.
[1] Dlužím Vám odkaz ke slovům: „Hospodin Bůh oděl Adama a jeho ženu do šatů světa“.
Po selhání lidí v Boží zahradě se manželům otevřely oči: poznali, že jsou podlí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Hospodin. … Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. (Gn 3,7.21
)
K těmto slovům uvádí Jonathan Sack ve své knize „O svobodě a náboženství“ (str. 12) výklad rabiho Meira (2. stol.), který zaměnil písmena alef a ajin v hebrejském slově OR a místo „oblečení z kůže“ mu vychází „šaty ze světla“ (OR s ajin znamená kůže, OR s alef je světlo).
To mně dává mnohem větší a vznešenější smysl; Bůh s námi po našem selhávání nepřestává mluvit, jeho slovo je pro nás Světlem. Boží osvícení vrcholí v Ježíši (srv. J 1,1-16
)
Oblékněme se tedy opět do svátečních šatů, do šatů Světla ...
[2] Nikodém byl profesorem. Nechtěl si zadat v církevní „hierarchií“, proto přišel k Ježíšovi za tmy, a už vůbec se mu nechtělo usednout s Ježíšovými učedníky v „první třídě“. (Srv. J 3,3-10
(najít předchozí))
[3]Ježíš byl řadový Judeiec, nebyl z kněžského rodu, dnes bychom řekli, že byl laik. (Označení „laik“ nám zní povýšeně, je to někdo, kdo nemá patřičný vhled od věci, ale původně to bylo označení vznešené – „ten, kdo patří do Božího lidu“.)
Svobodní Izraelité měli vysokou náboženskou úroveň, odmala byli vzděláváni v (manželské) Smlouvě Hospodina. Od 13 let, od rituálu k dospělosti, mohli číst v synagoze texty Písma. Od 30 ti let mohl Izraelita ve veřejném procesu soudit podle Tóry, a mohl při bohoslužbě kázat na texty Proroků.
[4] Proč pomoc Boží vyhlášená Izaiášem přišla až po staletích?
Známe poučení ze svatby v Káni Galilejské: k Boží pomoci je třeba vytvořit podmínky, učiníme-li to, co je v našich silách a možnostech, pak k tomu Bůh přidá svou pomoc. Mesiáš a jeho Předchůdce potřebovali rodiče vysoké úrovně. Mesiáš potřeboval dobré učedníky. Až se lidé těchto kvalit, ochoty a obětavosti objevili a Izraelité dorostli na patřičnou úroveň, Mesiáš mohl přijít.
Bůh nás zve ke spolupráci a každý, člověk a Bůh, má splnit podíl své práce.
[5] Jan Rybář vyprávěl, že si dříve jezuité ze zájemců vybírali jen třetinu do noviciátu. Rodiče mladíků namítali: „Ale i ti statní hoši jsou zbožní“. Novicmistr prohlásil: „Jsou zbožní, ale hloupí. Zbožnost vyprchá, ale hloupost zůstane.“
Láďa Heryán každoročně vystupuje na hudebním festivalu v Trutnově. Někteří fanoušci na Láďu pokřikovali: „Ty kurvo!“ a Láďa odpověděl: „Ano, já jsem kurva“.
Řada lidé řekne o druhých, že jsou svině. O sobě to neřeknou.
Před třiceti lety jsem se ptal pana biskupa, zda manželé žijící v druhém manželství mohou ke Stolu Páně. „Ne“, odpověděl, „žijí v trvalém hříchu“. – „To já také, vy ne?“ pravil jsem.
Nerozuměl tomu, i když na začátku mše vždy vyznával, že hřeší slovy, skutky i myšlením. Tenkrát nebyl římským biskupem František, který přiznává, že je hříšník.
[6] Ježíše se kdosi ptal: „Bude málo spasených?“ Ten odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.
Až hospodář zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám´, odpoví vám: `Neznám vás (svým životem jste se ke mně nehlásili). Pak budete říkat: `Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´
Znovu jim řekne: `Neznám vás, odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.´
„Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, ale nechtěli jste!“ (L 13,23-34
)
„Království nebeské je jako svatba. Jako když deset družiček světelného průvodu vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Ale pošetilé si nevzaly do lamp dost oleje. … Rozumná děvčata vešla s ženichem na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i pošetilé družičky a prosily: `Pane, pane, otevři nám!´Ale on odpověděl: `Amen, pravím vám, neznám vás.´
Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“ (Mt 25,1-13
)
[7] Ten, kdo nepřiznává svou chybu, neumí se omluvit, kdo nehledá příčinu svých chyb a selhání, kdo neumí naslouchat druhému a skáče mu do řeči, kdo se neučí komunikovat s nejbližším - to je nejnáročnější, kdo se nechce celoživotně učit novým věcem - ten není a nebude chopen přijmout názory Boha.