2. neděle v mezidobí

Slova prvního čtení jsme mohli slyšet při vigilii o Narození Páně (ale kdo na něj má o Vánocích čas?). Vracíme se k němu jen jednou za tři roky, škoda.
Skrze Izaiáše se dozvídáme o našem vznešeném postavení. Hospodin nám říká, že jsme jeho snoubenkou, nevěstou, manželkou a dokonce královnou – zde je nepřímá řeč o královně - Bůh vloží královskou korunu, čelenku - diadém na její hlavu. Jinde v Písmu je výslovně řeč o královně, jež má místo po Boží pravici.
Tato závratná nabídka stojí za prozkoumání, abychom poznali, co to obnáší a ověřili si, zda tuto nabídku smíme přijmout i my.

V 1 J 3,2 čteme:
„Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že Bohu  budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“
Tato slova mám za provokující otázku dobrého učitele. – Dobrý žák odpoví: „Víme, že si nás Bůh vybral za snoubenku a pokud se dorosteme na patřičnou úroveň, staneme se nevěstou, manželkou a královnou  po Boží pravici.“ A doloží to řadou biblických tvrzení: 

Izajáš 54,5  „Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů,
tvým zachráncem je Svatý Izraele; nazývá se Bohem celé země.“

Jer 3,1.14  Hospodin řekl: „Jestliže muž propustí svou ženu a ona od něho odejde a vdá se             za jiného, smí se k ní znovu vrátit?
Smilnila jsi s mnoha druhy, avšak vrať se ke mně.
Navraťte se, odpadlí synové, je výrok Hospodinův, neboť já jsem váš manžel.“ (Srv. Jr 3,1-14)      –  Ten, kdo si přečte celý text, bude pochválen.)

Ž 45 je písní, jásotem, k svatbě královského páru:
Ty nejkrásnější ze synů lidských, z tvých rtů se line milosrdenství, proto ti Bůh navěky žehná!
Do boje důstojně vyjeď za pravdu, mírnost a spravedlnost, svou pravicí dokážeš činy, jež vzbudí úctu a obdiv.
Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě Bůh pomazal olejem veselí nad tvoje druhy.
Celé tvé roucho voní myrhou, aloe, kasií …
Královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.
Král touží po tvé kráse.
Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř, svůj šat má protkaný zlatem.
V zářivém oděvu ji vedou ke králi …
Průvod se ubírá v radostném jásotu, vstupuje do královského paláce.
Tvé jméno budu připomínat po všechna pokolení; proto ti národy budou vzdávat chválu navěky
a navždy.

Kniha Píseň písní – Velepíseň opěvuje manželství Hospodina s jeho lidem (jinak by nepatřila do textů Bible). Je nazvána „Nejkrásnější z písní Šalomounových“. Je učebnicí lásky pro lidské manželství i pro manželství Hospodina s námi.       (Několik poznámek k Písni písní nabízím v PŘÍLOZE.)
Židé tuto milostnou báseň čtou o Velikonocích. Mnozí ji čtou každou sobotu – aby si doplňovali vědomí snoubenky Hospodina a unesli staleté těžké příkoří a antisemitismus křesťanů a dalších pronásledovatelů.

Zatímco židé vznešenost Boží snoubenky s vděčností přijali (když je Hospodin „požádal o ruku“) a o toto postavení pečují, křesťané o ní mnoho nevědí, „popelí se na zemi“ jako slípky a mají to za pokoru. [1]

Zásnuby u židů jsou dodneška ve veliké vážnosti (i u nás tomu dříve tak bylo). Snoubenci se zadávají jeden druhému. Přijímají snoubenectví za úkol, za důležitou životní etapou před manželstvím. Chtějí poznat jeden druhého, aby se mohli svobodně rozhodnout pro společný život – být jeden pro druhého. Ukáže-li se, že jeden ze snoubenců není dospělý, nemá charakter, svatba se ruší. [2]

Biblický obraz snoubenců je pro náš vztah s Hospodinem srozumitelný. Zve nás na cestu a ukazuje nám program, jak dorůst na potřebnou úroveň snoubenky Boha.
Evangelia nás učí, čeho je nám třeba pro vztah, jak mezi manželi, tak mezi Bohem a námi. Náš charakter je pro vztah k druhému zásadní a nenahraditelný, máme na něm pracovat. Do nebeského království nevstoupí bezpáteřní jedinec.
Pevný charakter nedostaneme darem od Boha po smrti. Bůh nás do života štědře vybavil, [3] a věrně o nás pečuje. Máme z čeho žít a rozdávat, proto od nás Bůh právem očekává, že budeme ve vztazích jednat jako on.
Apoštol Pavel nám píše:
„Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe se nám obětavě daroval … I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu.“ (Ef 5,1-2.8-10)

(Nenechme se mást tvrzením určitých kazatelů, že nám Bůh po smrti chybějící charakter ve svém milosrdenství daruje. Bůh není louktovodič. Lenoši a lajdáci v soužití nebešťanů nejsou schopni obstát, protože láska obnáší pracovitost, obětavost a pevné odhodlání přidávat se k dobru, „objímači všech“ neobstojí.) [4]

Naše pozemské putování je cestou snoubenectví s Bohem. Ten, kdo se touto cestou vydává, může najisto počítat s tím, že patří do množiny nevěsty a manželky Boha – ten neodvolá, co vyslovil.
Ano, tvor, který dostal svobodu, může Božího partnera odmítnout, i když si Bůh přeje, aby se tak nestalo.

V knize Zjevení Janovo, ve 12. kap. je řeč:
„O ženě oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“
– Tou ženou je choť Beránka, Boží lid.
Na konci té knihy čteme o živé vodě, stromu života a o trůnu Boha a Beránka.
Ježíš říká své nevěstě:
„Hle, přijdu brzo a má odplata se mnou … Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec.
Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní.“
A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“
„Ano, přijdu brzo.“                       (Srv. Zj 22,1-21)

Ten, kdo zná staré biblické texty o Hospodinu a jeho snoubence, odkryje co je pod a za textem o Ježíšových slovech při jeho poslední velikonoční hostině, kterou nám daroval. Porozumí bohatství, kráse a důvěrnosti Ježíšovy svatební hostiny a v jeho slovech nad chlebem a vínem rozpozná svatební slib Mesiáše své nevěstě.  

O svatbě v Káni slýcháváme v kostele jen o zázraku, „který prý Ježíš učinil na přímluvu Marie“ a možná některý ze starých vtipů o proměnění vody ve víno.

Svatba a svatební hostina je nejkrásnější slavností.
Obraz svatby v Písmu je znamením dovršení vztahu mezi Bohem a jeho lidem. Svatební hostina vícekrát v Písmu používaná odkazuje na hostinu, kterou vystrojuje Mesiáš své nevěstě.

Není náhodou, že Ježíšovo veřejné působení v Janově evangeliu začíná na svatbě. Mesiáš přichází jako předpověděný ženich, aby obnovil manželskou Smlouvu Hospodina s jeho lidem.
Anděl Gabriel je šadchan, [5] vyjednávající souhlas Marie - přední dcerky Siónské a prvotiny Izraele - s mateřstvím Mesiáše.
Ježíš ve svých podobenstvích vícekrát mluví o svatbě.
Sebe vydává za ženicha. [6]
Jan Baptista je přítelem ženicha – družbou. [7]

Ke svatební hostině patří hojnost, v Káni Ježíš velkoryse přispívá chudým novomanželům, aby neutrpěla jejich pověst.
Víno patří mezi boží dary. [8]
Veliké množství vína ukazuje na velkorysost boží štědrosti.

Ten, kdo žízní po Bohu a jeho přátelství a zná bohatství biblických textů (včetně obrazů o ženichovi a nevěstě), zajásá, slyší-li zprávu o přicházení vytouženého Mesiáše. Vyhlíží ženicha a větří, kde ucítí tohoto „vonícího Bohem“. Hladově naslouchá dalším a dalším slovům evangelia o přátelství, roli a přínosu Mesiáše, aby se dozvěděl, jak se mu otevřít, aby se k němu dostal co nejblíže, zachytil co nejvíce z jeho učení, co nejvíce mu porozuměl a dal se do jeho služeb. – Tak se zachovali Ježíšovi první učedníci.

Marie je první a přední učednicí Ježíše. Potvrzuje to její zájem o potřebné, ochota pomáhat a být Ježíšovi k ruce. [9]
Není konzervativní, nespokojí se se starým, očekává věci nové, patří mezi ty, o nichž Ježíš říká: 
„Každý kdo se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, vynášející ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52)  

Marie zašla k Ježíšovi: „Synu, novomanželé jsou v nouzi, co by se pro ně dalo udělat?“
V odpovědi originálu stojí zvláštní hebrejský výraz (častěji se v Písmu vyskytující): „Co mně a tobě, ženo“? [10]
– Pokusím se o výklad: „Ty máš své poslání a svou práci, já mám své poslání a svou práci. Bůh také stále pracuje a není třeba jej přemlouvat; čekám, až budou vytvořeny podmínky pro mé jednání, k činu.“
Marie to pochopí a pomocníkům na svatbě řekne: „Kdyby po vás Ježíš něco chtěl a připadalo vám to bez smyslu, přesto to udělejte.“
Zřejmě na pomocníky zapůsobila krása Mariiny osobnosti a tak poslechli, když je Ježíš vyzval k nošení vody. Ta práce neměla logiku, na svatbu přišli všichni rituálně očištění. Voda do mikve (rituální lázně) musí být pramenitá a čerstvá. Pokud do mikve pramen přímo netekl, bylo třeba čerstvou pramenitou vodu odněkud nanosit. Jenže na případné očišťování lidí za týden, by dnes přinesená voda byla nepoužitelná, nebyla by čerstvá.

Mariina slova: „Udělejte všechno, co vám Ježíš řekne,“ jsou pro nás klíčová.
Nedělejme z Ježíšovy matky přímluvkyni u Boha, k tomu se Maria nesníží, dobře ví, že Bůh je nejsoucitnější, nejochotnější, nejštědřejší, nejnápaditější, nejpracovitější a má nejlepší paměť. Přemlouvat Boha by bylo neuctivé.
Prosme naší milou, starší a moudrou sestru Marii, aby nám byla rádkyní. Její slova už dopředu známe: „Učiňte, co vám Ježíš říká.“ [11]

Marie nám ukazuje, čím se zalíbíme Ženichovi, a jak čím budeme znamením pro lidi o Mesiáši - Zachránci – svou pohotovostí k prospěchu potřebných.

Vyprávění o svatbě v Káni končí slovy:
„Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.
A jeho učedníci v něho uvěřili.“
– Ta slova potvrzují začátek Ježíšova programu záchrany člověka, který se Bohu odcizil.
My jsme v listopadu 1989 také s radostí volali: „Už je to tady!“ 

---

PŘÍLOHA k Písni písní  (pár poznámek)

Píseň písní opěvuje mimořádnost přátelství Hospodina k nám - jeho lidu. Používá k tomu sbírky milostné poezie. Proto je pro nás učebnicí lásky pro lidské manželství i pro „manželství“ Hospodina s námi.

Poezie je hlubší a větší výpovědí než prozaický text. Ale porozumění poezii vyžaduje naši větší touhu po poznání, naši větší pozornost a větší práci s textem. O to větší, jde-li o starý text z jiné kulturní oblasti než je naše.

Ten, kdo této milostné poezii porozumí, je povzbuzen k oceňování bohatství života, krásy lidského těla a přátelství Boha k nám.
Bůh nás stvořil ke své podobě a navíc k nám v Ježíši přichází v lidské podobě. Tím jsou naše lidství a tělesnost ještě více povýšeny - „posvěceny“, neboť Ježíš nám zasvětil svůj život, je rád člověkem (přesto, že my, lidé, nemáme dobrou pověst) a jedním z nás zůstává.

S výbavou Písně písní pak lépe porozumíme bohatství Ježíšova přátelství a jeho hostiny, ale nebudu předbíhat. Nabízím vám k Velepísni pár poznámek.

Velepíseň, je nazvána „Nejkrásnější z písní Šalomounových“.
Už první verše tryskají z touhy milé po blízkosti milého, když si připomíná vroucí polibky milovaného.
Polibkem si milenci dávají pít vlastní duši, spojují se v jedno.
V Bibli má polibek veliký význam:
-       Jákob polibkem předává Izákovi požehnání (Gn 27,27)  
-       Josef svým bratrům odpuštění (Gn 45,15)
-       David polibkem vyjadřuje souznění a jednotu s Jonatánem (1 Sam 20,41) a mluví o laskání (o důvěrném dotýkání)
-       Tak tomu je v Písmu, v žalmech zvláště vícekrát.

Milá si vybavuje vůni milého. Vůně se v textu objevuje vícekrát.
Milá touží, aby si ji milý odvedl do svého pokojíku.
Jméno milého je pro milou zvláště drahou esencí jeho bytosti, libě jí voní.   
Milý si vybírá svou milou, která jej zaujala a je pro nejkrásnější bytostí (nejde jen o fyzický vzhled).
Pro milého a milou jsou jeden druhému jedinečně krásní – milostná slova (i řeč liturgická) činí divy, povyšují nás, vytváří v nás nové hodnoty.

Přirovnání milé ke krásné klisně nás, milovníky koní, těší (říkáme, že koně se Stvořiteli zvláště povedli). Ale zde nejde jen o fyzickou eleganci, ta klisna je vybírána do spřežení královského vozu, aby měla charakter a inteligenci (a nebyla jen výstavní kráskou) pro vyrovnanou spolupráci v páru. 

K vyjádření vzájemné krásy milujících se v textu znovu a znovu objevují obrazy a přirovnání z krásy stvoření (rostlin, jejich ovoce a vůní, krásných ptáků a zvířat …), včetně opěvování krásy lidského těla.   
Připomínám, že tyto obrazy míří na krásu Boha, který je naším milencem. Vyjadřuje krásu božské úrovně královského páru – Boha a člověka.
Bílá holubice byla už ve starém Orientu posvátným ptákem bohyně lásky. Je obrazem krásné ženy, libé Hospodinu.
Nepřehlédněme, že krása milujících se a lůžko milenců (svatební lůžko) odkazují k svatebnímu vztahu Hospodina k Izraeli. Pís 1,15-17

Láska je opojná, odvážná, má velikou moc - nese nás, hory přenáší, je silnější než smrt, dosahuje až za hrob.
Ženich a nevěsta se krášlí a voní se jeden pro druhého – i to vypovídá o půvabu a charakteru Boha a o odpovědi člověka na přátelství Boha.

V Písni písní a v dalších milostných vyznáních Písma nám Bůh mnohokráte vyjadřuje svou lásku.

Kdo tyto milostné dopisy a vyznání zná, porozumí daru Ježíšovy královské hostiny. Tomu, co nám Ježíš nabízí a co od nás očekává.
Ježíš zůstal člověkem, aby nám byl pochopitelný a byl nám nablízku.
Jestli si říkáme, že nás Ježíš hostí, chce se nás dotknout, má potřebu nás vzít za ruku, pohladit nás, obejmout, prostoupit, sjednotit se s námi (a s bratřími) – není to projev naší fantasie utržené ze řetězu, ale Ježíšovo přání a jeho milující vyjadřování  – připravených řadou cenných dřívějších Božích milostných vyznání.  

Ježíš nám při své hostině říká závratná slova:
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (J 6,56)
„Vezměte a jezte, všichni pijte (všichni jste mou nevěstou) z mého poháru, poháru Ženicha ...“

Proto můžeme svému svatému Ženichovi u jeho svatebního stolu odpovídat třeba:  
„Já jsem tvá milá
/tvůj milý a ty jsi moje/můj a náš nejmilejší.“ (Srv. Pís 6,3)  

---

[1] Ideálem pravoslaví je půst, spát na holé zemi, mnohokrát za den říkat: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ a tlouct hlavou o zem. Při křižování se rukou dotýkají země a „podávají si ji na hlavu“, dotýkají se svého čela).
Katolíci nevědí ani, že jsou nevěstou na Ježíšově hostině.

[2] Dospělost je přijetím odpovědností za sebe (za své jednání, mluvení a myšlení) a v určité míře za druhého. Nedospělý neumí přiznat selhání, omluvit se a napravovat se, je nespolehlivý, proto není schopen trvalého vztahu, natož manželství.

[3] „Těm, kteří přijali Ježíše (přitakali mu svým životem) a důvěřují mu (věří v jeho jméno), dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.“ (J 1,12-13)  

[4] Někteří pokřtění hlásají, že nás má Bůh rád takové, jací jsme a že není třeba usilovat o naše zlepšení, neboť „Bůh je láska“. 
Ale stačila by rodiči jeho náklonnost k potomku i v případě, že jde o zločince (i o válečného zločince).
Rodič i Bůh milují své děti přes jejich zvrhlost, ale to rodičům nestačí a děti to neomlouvá. Říkáme tomu opičí láska. Mama hotel je toho malým příkladem. (I ďábel je milované Boží stvoření, ale v nebi nemá co pohledávat.)
„S královstvím Božím je to, jako když král vystrojil svatbu svému synu. Jenže pozvaní nechtěli přijít. Král řekl služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´Služebníci shromáždili zlé i dobré. Ale mezi svatebčany byl člověk bez svatebního roucha. Král řekl:  ,Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“ (Srv. Mt 22,1-14)  
Ježíš nevede laciné řeči, není jako rodiče strašící neposlušné děti Mikulášem s čerty. Zbožným pokrytcům říká: „Běda vám …“
(„Nekosteloví“ lidé nám - někdy neprávem - vytýkají, že „v kostele líbáme Bohu paty“, ale k lidem se chováme hnusně.) 

[5] Šadchan je dohazovač, zná lidské povahy a vybírá do manželství vhodné partnery. Jeho vážnost roste s počtem vydařených manželství, ke kterým přispěl svou radou.

[6] Janovi učedníci se ptali Ježíše: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: Může nevěsta na svatbě truchlit, dokud je ženich s ní? Přijdou však dny, kdy od ní bude ženich vzat; potom se bude postit.“ (Mt 9,14-15)  

[7] Jan odpověděl židům: „Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho pokyn, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas.  (Srv. J 3,26-30

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 2. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) Svátek Ponoření Ježíše (C) (Václav Vacek) 2. neděle adventní (C) (Václav Vacek) 4. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) Slavnost Těla a Krve Páně (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)

[8] Víno je nápojem sloužící ke slavení. O účincích úměrného pití vína snad nemusím mluvit. „Vinná šťáva je krví hroznů“, červené víno odkazuje na krev, která je jedním z obrazů Ducha božího. Ježíš použil víno ke své královské hostině s velikým významem. 

[9] To, čemu říkáme „víra“ je podle evangelia „následování Krista“, přitakání Ježíšovu způsobu života (nikoliv pronášením zbožných tvrzení, např.: „V tebe věřím, doufám a nanejvýš tě miluji“).

[10] Oslovení „žena“ má uctivý význam „paní“.  

[11] Těm, kterým se nechce do práce, a raději žebrají, řekne apoštol Pavel: „Kdo nechce pracovat, ať nejí!“ (2 Tes 3,10)