Svátek Ponoření Ježíše

K dnešnímu svátku pro první a druhé čtení vybírám druhou možnost z Lekcionáře a úryvek z Matoušova evangelia. [1]
Několik chyb v našem překladu evangelia jsem opravil, vy si opravte název svátku. [2]
O Janovi uvažujeme několikrát do roka. (Poznámky pod čarou jsou pro nové čtenáře nebo k opakování.)

Písmo nazývá někdy proroka „vidoucím.“
Jan viděl ponížení Izraele okupovaného Římem a kolaborantství Heroda a jeho lidí. Jako syn kněze poznal licoměrnost saduceů, pokrytectví řady farizeů a povrchní znalost Písma těchto obou náboženských skupin. Věděl o historickém pronásledování proroků zbožnými a mocnými. Hledal záchranu k uzdravení Izraele a přitakal očekávání Mesiáše, k němuž byl veden osobnostmi své rodiny. [3]

Jan rozpoznával příčiny zla nenávisti u řady zbožných a mocných, kteří nehledají Pravdu a pronásledují proroky.
Zřejmě porozuměl už příběhu o selhání lidí v Ráji, který nám odkývá prvotní příčinu volby zla. [4]
I Jan zakusil hnusnou podezřívavost a pronásledování „strážců pravověří“, prošel kriminálem a jeho hlava skončila na míse pomstychtivé ženštiny.
Jan se dal bytostně do služby Mesiáše.
Jan je největším prorokem před Ježíšem.

„Vzdalujete se Hospodinu,“ kázal Jan Izraelitům, „obraťte se k němu a změňte svůj život.“
„Zbožní“ se urazili, ale řada lidí Janův rituál k očištění přijala.
(Nezříkám se Janova křiku: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem“? (L 3,7)  

I Ježíš se od Jana nechal ponořit do Jordánu (i když nevyznával hříchy) – na potvrzení Janovy výzvy pro všechny časy.

V naší církvi je Jan opomíjen - šidíme se. [5]

Slyšeli jste někdy v kostele nebo na duchovních cvičeních o obdivuhodné skromnosti a poctivosti Jana, od kterého se máme co učit?   

V evangeliu Janově (J 3,23-26) čteme Janovu obdivuhodně poctivou výpověď:
Židé přišli k Janovi s mazanou provokací: „Učiteli, ten který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám ponořuje (nesprávně „křtí“) a všichni chodí k němu.“
Jan odpověděl: „Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe.
Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce.
Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.
Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe je nade všecky, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá.
Kdo však jeho svědectví přijal, potvrdil tím, že Bůh je pravdivý.
Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť Bůh udílí svého Ducha v plnosti.
Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.“ [6]

Jan nestihl být učedníkem Ježíše, za své porozumění Mesiáši vděčil Hebrejské Bibli. [7]
My máme Jana přerůst, máme být kristovci (mesiášovci, máme vonět Bohem).

Ježíšův příběh - největšího proroka - je v Písmu nejpodrobněji vylíčen - pro naše poučení a vyučení.

Z evangelií vidíme, co vyvolává naši náboženskou nesnášenlivost. Často si pyšně myslíme, že už víme jaký Bůh je a napadáme ty, kteří o Bohu mluví jinak než my. Pokud si tuto pýchu nehlídáme, skončíme v nenávistném pronásledování těch druhých. A historie a naše zkušenost ví, že ta nenávist se nezřídka neleká ani zločinů. (I apoštolové chtěli vypálit samařskou vesnici.)   

Stále nám hrozí nebezpečná sebejistota, že se nám nemůže stát to, co těm, kteří selhali.
I apoštolové Ježíšovi po jeho zatčení přestali důvěřovat, že je Mesiášem a vrátili se k dřívějším názorům „rabínského učení“ (dnes tomu říkáme konzervatismus). [8]

Nepřipouštíme si, že bychom se mohli přiklonit k nějakému dnešnímu Kaifášovi nebo Annášovi, nechali se jimi zmanipulovat a dali přednost nějakému Barnabášovi před Spravedlivým.
(Některým kostelovým lidem se současní Kaifášové líbí.)

Navíc při čtení Ježíšova příběhu jsme otupěli, jsme falešnými hlasateli utrpení a máme za to, že Ježíš přišel, aby byl popraven. Nepěstujeme si odvahu zastávat se ponižovaných, nestavíme se proti zlu a pasivně klademe hlavu na špalek. Jsme vyznavači utrpení, místo toho, abychom se zastávali ponížených. Sami jedovatou slinu podlého nemáme oplácet, ale proti plivání na druhého se máme stavět.

Písmo nám dovoluje klást Bohu otázky. Bůh dovoluje trpícímu člověku, aby jej obviňoval, tak jako dítě může křičet na matku, která jen drží při lékařově zákroku.
Bůh se neuráží, když mu nešťastný vytýká, že se jej nezastal. Bohu nikdo na jeho tvář nedoplivne. Bůh se neuráží a snese i nespravedlivé soudy, ale nesnáší, ubližuje-li někdo zranitelnému člověku. Nikdo nesmí beztrestně napadat bratra.
Můžeš vést (nespravedlivý) spor s Bohem, protože je silnější. Ale nespravedlivý spor s bratrem není dovolen. Ničí jeho důstojnost, podlamuje život, přidává se ke zlu. 

Bůh s námi jedná milosrdně (viz podobenství o nemilosrdném dvořanovi - Mt 18,23-35) a Ježíš nás vede k nové - jeho spravedlnosti:  

„Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů,
jistě nevejdete do království nebeského.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.
Já však pravím, že již ten, kdo se nespravedlivě hněvá na svého bratra, bude vydán soudu;
kdo snižuje svého bratra (řekne o něm třeba „vylízanej mozek“), bude vydán veleradě;
kdo svého bratra zatracuje (prohlašuje ho za bludaře), propadne ohnivému peklu.“ (Mt 5,20-22)  

Máme hledat Boží spravedlnost. Smíme a máme odsuzovat nespravedlivé jednání (předně svou nespravedlnost).
Hledání spravedlivost má svá pravidla. Kdo na ně nepřistoupí, ze spravedlnosti se vylučuje.
Ten kdo číhá na druhého, nemá jej rád, už je rozhodnut jej obvinit.

Už podezření je ošidné, máme hájit čest druhého i proti sobě, proti našemu podezření. Proto si hlídáme své myšlení, porovnáváme si je s myšlením Ježíše.

Bůh je milosrdný. Nabízí odpuštění i hříšníkovi. Pro toho ale ta nabídka nebývá laciná, jelikož nespravedlivý je otráven jedem zla a ve své nesnášenlivosti nebo nenávisti bývá přesvědčen, že má pravdu a že je v právu.

Ježíšův učedník je vděčný za učení svého Učitele a přijímá je za své.

„Přinášíš-li svůj dar na oltář, nejprve přemýšlej, zda tvůj bratr nemá něco proti tobě,
pokud ano, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem;
potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,20-22)  

„Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci
a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení.
Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Mt 5,23-26)  

Jan nám ukazuje cestu k Mesiáši. K Ježíšově reformě (přeformování) zbožnosti.
„Zbožní podle sebe“ (podle svých názorů) se neobracejí k Bohu, nepřijímají Ježíšovo učení, ale zůstávají zatvrzelí a s Mesiášem míjejí. Církev si toto nebezpečí nehlídá. Každý jsme vystaveni pokušení náboženské povýšenosti.
 
Ježíš Janovu výzvu ke stálému „obracení se“ potvrdil.
Bez Boha, jeho spravedlnosti a pomoci, bez Ježíšova učení se stále vážně zraňujeme a nemá to konce.

Znal Jan od rodičů ti krásnou modlitbu své příbuzné? Není to vyloučené.
„Duše má dobrořečí Pánu
a můj duch jásá nad Spravedlivým, který se sklání k poníženým.
Svaté je jeho jméno a své milosrdenství prokazuje od pokolení
do pokolení těm, kteří mu důvěřují.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.
Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně;
vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil,
hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou.“ (Srv. Lk 1,46-53)

Rádi bychom byli s Janem mezi „povýšenými“. Jan nás ale varuje, abychom se hned neviděli mezi spravedlivými (apoštolové zkrotli až po Ježíšově ukřižování.). Proto se chceme se celý život obracet k Ježíšovi a porovnávat si s ním naše jednání, mluvení a myšlení.  

Chystáme se k eucharistii (Řekové dodneška děkují slovem: „eucharisto“).
S Ježíšem budeme - jako vždy děkovat Otci - i za Jana syna Zachariáše a Alžběty (neodstavujme Jana do minulosti).
Janova zkušenost s Bohem, a naděje, že Bůh bude mít poslední slovo, nás povzbuzuje. Přejeme ji Ukrajincům a dalším vražděným. Přejeme si ji i pro sebe - i když na nás nedopadají granáty - abychom pomáhali smrtelně ohroženým a osamoceným v zápasu se zlem.
A neubližujme ani našim místním bratřím, ani slovem ani povýšeností.     

---

[1]  Za těch dnů vystoupil Jan Ponořovatel a kázal v Judské poušti: "Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské."
To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!´
Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel.
Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu ponořit.  Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází k ponoření, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že se obracíte. Nemyslete si, že můžete říkat: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už přiložena na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
Já vás ponořuji do vody k obrácení; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude ponořovat do Ducha svatého do ohně. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm."
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho ponořit. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být ponořen od tebe, a ty jdeš ke mně?"
Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu mu již Jan nebránil.
Když byl Ježíš ponořen, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."

[2] Římský misál pro náš svátek používá název: „Ponoření Ježíše“ (do vody Jordánu). Latinsky: „Baptismatis Domini“.
Znovu opakuji - Ježíš nemohl být „pokřtěn“. Mesiáš (řecky Christos) znamená „Pomazaný“ ve významu „vonící Bohem“.   Ježíš k nám přichází coby Zachránce. Mesiášem je od počátku. Bylo by absurdní, kdyby se měl Mesiášem teprve stávat. Originál evangelia se vyjadřuje přesně.
Náš obřad křtu, je branou do „obracení se podle Ježíše“, do noření se do Ducha svatého a do ohně – do Ježíšovy lásky. Tak jsme byli „ponořeni - vloženi - do Lásky Boží, do Náruče Otce, Syna a Ducha svatého. V Náruči Boží je naše místo. Tam se stáváme učedníky Ježíše. (Dětmi Božími je každý člověk od počátku.)
Mrzí mě, že církev není pečlivá v porozumění Písmu a nepřesně se vyjadřuje.

[3] Všimněme si otevřenosti Jana vůči vanutí Ducha Božího. Většina kněží (saduceů) neuznávala Proroky, držela se pouze Tóry.
Cestu k Prorockým textům zřejmě Janovi ukázali jeho rodiče (i Zachariáš vystoupil jako prorok Mesiáše). I Jan pak nahlédl potřebnost Mesiáše pro řešení zla ve světě a začal horlivě studovat nejen Tóru, ale i Proroky, Izaiáše zvláště. Z Božího slova chtěl Mesiáši dopředu porozumět a pak jej rozpoznat. (K hledání jej popíchli rodiče, když řekli: „Kdo je Mesiášem, ti nesmíme prozradit …).

[4] Lidé v Boží zahradě Ráje nejedli ze Stromu života – přestali budovat živý vztah s Bohem a Lhář (dezinformátor) s nimi pak měl snadnou práci. Následky známe: bratrovražda, zátopa zlem, stavění společnosti bez Boha.  Tyto typy hříchů stále opakujeme.

[5] Naši učitelé nás neupozornili na Janovu velikost.
Někteří kazatelé tvrdí, že Jan by podivín a že přeháněl („sekera je připravená ke kácení a plevy budou páleny“), ale ten, kdo nečte z Písma jen úryvky a zná strašnou katastrofu židů po dvou nesmyslných židovských válkách proti Římu (lidé v obklíče-ném Jeruzalému šíleli hlady - došlo i ke kanibalismu, desetitisíce byly ukřižovány …), ten uzná Janovu prorockou přesnost.
Ti, kteří se „neobrátili“, skončili v masakru nebo ve vyhnanství. 
Nejen Ježíšova slova o velikosti Jana – „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Ponořovatel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.“ (Mt 11,11)  – celý Ježíšův příběh dává Janovi za pravdu (nenávist zbožných brzy utnula život Mesiáše).  

[6] Kdo z nás má Jana za přítele Ženicha, za družbu na svatbě Mesiše? Kdo jsme přijali závratnou nabídku, že křtem smíme patřit do množiny snoubenky, nevěsty, manželky a královny Boží?
Proč si tuto důstojnost v církvi nepěstujeme? 

[7] Až se bude někdo obviňovat Boha, že je Bible nepochopitelná, Jan svědek: „Nevymlouvej se, tys měl větší všeobecné vzdělání než já a měl jsi Bibli doma …“

[8] Emauzší učedníci řekli Vzkříšenému: „Ježíše Nazaretského, který byl prorokem mocným slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo … (Srv. L 24,19-24)