2. neděle po Narození Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 1,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
Datum: 5. 1. 2025
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Jan 1,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 24,1-4.12-16
; Ef 1,3-6.15-18
; J 1,1-18
Datum: 5. 1. 2025
K prvnímu čtení.
Bůh je pro nás nevystižitelný, nepopsatelný. Ale Bůh se s námi chce domluvit. Záleží mu na našem vzájemném porozumění, proto s námi mluví naší, lidskou řečí.
V Písmu se nám Bůh představuje řadou nám srozumitelných jmen. Tvůrce, Stvořitel, Otec, Táta Máma, Hospodin (dobrý Hospodář), Syn, Duch, Dárce, Jméno, Veliký, Nejmocnější, Láska, Přítel, Učitel …, také Moudrost (Moudrost sama), Slovo, atd.
Každým tím jménem nám vypráví, kým pro nás je, co nám dává a jak se nám dává. Jeho vynalézavost a štědrost jsou nevyčerpatelné. [1]
Ale to Bohu nestačí. On sám se každému z nás dává v jedinečném osobním vztahu. (I rodiče se podobně dávají osobně každému dítěti.)
Bůh je naprosto jinou bytostí, než jsme my. Nevidíme jej lidskýma očima, neslyšíme jej, nelze jej matematicky spočítat, není mužem ani ženou. Máme přijmout, že je nezobrazitelný! [2]
O Bohu máme pečlivě mluvit podle Božího vyučování. V domýšlení Písma jsme došli k náhledu BOŽÍ TROJICE, totiž, že Bůh žije ve společenství, v němž každý dává přednost druhým. (To je pro nás srozumitelné, neboť k lásce je třeba nejméně dvou. Bůh není narcis, zhlížející se sám v sobě.)
Používáme k tomu lidský pojem osoba.
Druhou osobou v Trojici je pro nás Boží Syn - on je sebesdílením Otce – o něm budeme mluvit v uvažování nad evangeliem. Moudrost Boží je dalším pojmenováním Syna Božího. Také jej právem nazýváme (Největším) Učitelem.
Lidové zbožnosti - nepoučené Písmem - chyběl v Trojici Boží ženský prvek, tak si za „Moudrost Boží“ dosazovala Pannu Marii. Takovou představu by Ježíšova matka rozhodně odmítla! [3]
Ten, kdo se učí z Písma, odkryje, že Bůh v Bibli má také v podstatné míře ženské rysy.
Zdalipak se začneme patřičně hlásit k Boží moudrosti?
A zdalipak bude pro nás největší ctí být učedníky Ježíše?
K evangeliu.
Prolog (předzpěv) evangelia Janova je asi nejhlubší a nejkrásnější výpovědí o Bohu láskyplně sestupujícím mezi nás. Je vyznáním o vztahu Tvůrce k tvorstvu, k člověku především.
Porozumět výpovědi Prologu k evangeliu nestihneme při prvním čtení. Ale už napoprvé nás může uchvátit podobně, jako předehra vrcholné opery. [4]
Řeč, slova jsou výsadou člověka mezi pozemskými tvory. Jsou zásadním nástrojem myšlení a prostředkem k našemu poznávání a sdělování. A k budování vztahů.
V Písmu - v básni o stvoření – Bůh „tvoří svým slovem“. Pomyslel si: voda, oheň, slunečnice, kráva, muž, žena … – a stalo se.
Vážíme si Božího zájmu o nás, Bůh není hluchý, mluví s námi srozumitelně.
Říkáme: „Každý chce být slyšen.“
Rozumíme základnímu pokynu pro lid Boží: „Slyš, Izraeli …“ – abys mohl pochopit, porozumět, přijmout a měl čím obdarovávat druhé. [5]
Učíme se naslouchat …A mluvit přesně, srozumitelně, pečlivě.
Tak to slyšíme a učíme se od Boha.
„Bůh řekl a stalo se!“
To je také návod pro nás. Některá slova patří mezi nejzávažnější činy. (Svatební slib do této skupiny patří.) [6]
My se učíme mluvit, myslet …
Ale Bůh je inteligencí, myšlením a sdělováním samým. Nic se nemusí učit.
V Prologu nám Bůh vypráví o svém společenství v TROJICI. Otcova láska se vyslovuje v Synovi.
Slovo je druhé jméno Syna.
Ježíš není kopií Boha, ale jeho věrným obrazem se svou jedinečností.
Řeč o Otci a Synu je výpovědí o vzájemné a dokonalé lásce.
Syn nebyl stvořen, je odvždy. V člověku Bůh přišel mezi nás v určitém čase, i když Syn existuje od věčnosti – i s plánem být člověkem. Syn se od věčnosti těšil na své lidství. Těšil se, že nám ukáže lásku Boha.
To vše vypovídá o závratném vztahu Boha k nám.
Syn po splnění svého poslání zůstal navždy jedním z nás. Proto rozumíme božímu přirovnání svého přátelství k nám k manželství.
Všechno stvoření vyšlo z Božího ateliéru všech Božích osob.
Jsme stvořeni k obrazu Boha. Od Boha se učíme synovství, partnerství, rodičovství.
Světo i Život jsou dalšími pojmenováními Syna.
Ježíš přišel mezi nás.
Známe rozdíl mezi:
Životem a smrtí
Světlem a tmou
Láskou a lhostejností
Svobodou a zneužitím svobody
Dobrem a zlem
Bytím a nebytím
Plností a prázdnotou,
Životadárným řádem a chaosem.
Syn je Světlem; ve svém člověčenství přišel (navždy) do naší temnoty, do našeho chlíva, hnoje, vězení, otroctví hříchu, do svazující závislosti, nesnášenlivosti, nenávisti, do mučíren, proklínání, do ponížení smrti.
Bůh je úplně jinou bytostí než my. A přesto, díky tomu, že nám o sobě vypráví, mu můžeme v nějaké nemalé míře porozumět. Můžeme zakoušet Přátelství Tvůrce k tvoru.
Tak nám Bůh umožňuje nahlédnout na pozvání „být Božím obrazem.“
„Těm, kteří přijali jeho Moudrost – Světlo – Syna, dal moc stát se Božími dětmi.“
Dostali jsme k tomu výbavu a tak je v naší moci růst do Boží podoby (o tom jsme už vícekrát mluvili).
Jsme zváni do Rodiny Boží a učíme se žít i v důvěrném vztahu s Bohem. [7]
PŘÍLOHA
Záškrty Josefa Kordíka z knihy Dopisů Tomáše Halíka papeži
Chci-li naslouchat a rozumět, pak musím nejprve hledat místa, kde mohu slyšet Boží hlas - ve svém nitru, v církvi a také v událostech ve světě kolem nás. Vyhledat takové místo je neopomenutelný krok na cestě víry. Mnozí z těch, kteří tvrdí, že je Bůh vůči nim němý, nikdy nevystoupili z hluku, v němž jeho hlas nemohou slyšet. Str.26
Někdy si lidé pak tuto osamělost na duchovní cestě - po zklamání s velkými tradičními církvemi - kompenzují tím, že vstupují do netradičních malých skupin, nabízejících blízkost, kterou ve velkých náboženských institucích postrádali. Ovšem některé z těchto skupin, poskytujících emocionální zázemí a silný prožitek skupinové identity, mají charakter sekty - bubliny, která své členy vyděluje z širší společnosti. Člověk neunikne z pasti osamělosti a uzavřenosti do sebe tím, že se přimkne k
jinému typu uzavřenosti. Str. 29
Papež František včas rozpoznal, že patologické případy zneužívání v církvi nebyly jen selhání jednotlivců, nýbrž projev vážné nemoci celého systému. Str. 29
V turbulentních proměnách naší civilizace se v krizi ocitá především vše, co je statické, strnulé, včetně rigidních náboženských představ. Str.36
Nepůsobí toto přemístění (translokace) absolutna do konečného a relativního především inflaci lidského ega? Jaké jsou důsledky pokusu snést absolutno z nebes a vtěsnat ho do člověka a tím způsobem člověka „zbožštit“? Nabízí se odpověď: Člověk považující se za boha a hrající si na boha se stal nebezpečným sám sobě i svému prostředí! Str. 42
Protože se dlouhodobě věnuji sociologii náboženství, nevěřím, že nenáboženské a necírkevní křesťanství může být trvale udržitelnou podobou víry. Zároveň však jako sociolog a teolog, a zejména jako kněz působící v pastoraci vidím neudržitelnost nynější náboženské a církevní podoby křesťanství. Str. 52
Toto chápání Boha je východiskem k procesuálnímu chápání fenoménu křesťanství: živé křesťanství je stále v pohybu.
Nakolik je církev „věcí Boží;, natolik se ve všech dimenzích své existence v dějinách rozvíjí, zraje. Právě tím, že se odmítá fixovat na kteroukoli ze svých dějinných podob, si uchovává otevřenost vůči svému eschatologickému cíli, který dějiny a dějinný svět završuje a zároveň transcenduje. Podstata a identita křesťanství spočívá a neustále se dotváří pohybem Božího Ducha v procesu pokračujícího Vzkříšení, resurrectio continua. Z pohledu sociologie je církev instituce, z pohledu teologie je událost. Str. 61
Někteří odpůrci papeže Františka v něm vidí „katolického Gorbačova“: výzva k otevřené debatě, vzájemnému naslouchání a respektu v rámci synodálního procesu jim připomíná Gorbačovovu „glasnosť“ (výzvu k svobodné diskusi) a synodální reforma „perestrojku 11 (přestavbu sovětského systému). Nevedly Gorbačovovy reformy ke kolapsu celého impéria?
Nevede papež František ke stejnému zhroucení celou církev?
Ti, kteří toto říkají, tím prozrazují, že chápou katolickou církev jako totalitní systém. Str. 68
A mají kus pravdy: pozdně moderní katolicismus piánské doby, jehož některé dosud přežívající myšlenkové i institucionální struktury papež František kritizuje a postupně reformuje, do určité míry totalitním systémem byl - a tento systém je prosazením principu synodality skutečně zásadně ohrožen.
Str. 69
Ano, i já posílám lidi, které připravuji na křest a křtím, do „klasických 11 územních farností v místě jejich bydliště, pokud tam takové farnosti ještě jsou. Avšak nezmění-li katolická církev brzy požadavky na kandidáty kněžství a styl jejich formace, tak naprostá většina „klasických farností 11 v řadě zemí, počínaje mou vlastí, během jedné nebo dvou generací zanikne. Str. 110
Během svého krátkého pracovního pobytu na vatikánském Státním sekretariátu v rámci přípravy na první návštěvu papeže v Československu na jaře 1990 jsem poznal, že tam tehdy v lecčems - zejména ve vztahu k chápání autority papeže - ještě přežíval a znovu ožíval duch spíše prvního než druhého vatikánského koncilu. Pamatuji se, že jsem se jednou na oné vatikánské chodbě, vyzdobené nádhernými freskami, inspirovanými Ezechielovým proroctvím o suchých kostech, vmísil do diskuse skupiny prelátů. Byl to spíš projev mé nezkušenosti než odvahy, čerstvě jsem se totiž vynořil z let „ilegality“ podzemní církve a ocitl se rovnou ve Vatikánu. Hovořilo se o budoucnosti církve. Poté si mne jeden z nich vzal stranou a řekl mi tiše, leč důrazně: Všechno, co jste právě řekl, je pravda a je to velmi důležité. Ale pokud chcete v církvi udělat kariéru, nesmíte těmto lidem dát najevo, že jste schopen samostatného myšlení. Str. 114
Milý papeži Rafaeli, na mém stole leží oznámení o kněžském svěcení jednoho z mých přátel, donedávna stálého ženatého jáhna. Když mu nyní zemřela manželka, biskup mu okamžitě nabídl, že ho vysvětí na kněze. Znamená to, že smrt manželky ho kvalifikuje ke kněžství? To opravdu dosud neměl potřebné vzdělání, praxi, motivaci a zkušenosti, aby - navíc s pomocí své obětavé manželky - vykonával jako ženatý muž kněžskou službu? Str. 115
Papež František za jedno z velkých nebezpečí pro církev označuje rigiditu. Odsuzuje „postoj, který říká: ,Takhle jsme to dělali vždycky a je lepší to neměnit.´“ Věta: „Vždycky jsme to dělali takhle“, je pro život církve jedem. Str. 121
[1] „Pro tebe jsem stvořil svět,“ říká nám Stvořitel.
Známe už obrovské možnosti našeho mozku – ale to je jen malá část celku.
Pohlédneme-li třeba jen do množství nespočetných různých buněk našeho těla, zatočí se nám hlava …
Bohatství celého kosmu je pro nás nedohledné.
Pro přemýšlivého a žasnoucího člověka je jméno „Moudrost“ (Moudrost Boží, Moudrost sama) výstižné.
[2] Ten, kdo poznává boží krásu, lásku a velkolepost si nezobrazuje Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Ničemu takovému se neklaní a neslouží.“ (Ex 20,4-5
Zobrazení Boha zmenšuje jeho krásu, nesmírnost, inteligenci, přejícnost, láskyplnost …
Je ubohou karikaturou, ponižující Velikost Hospodina. Kdo se v této věci ohání uměním, prozrazuje pohanské myšlení, svévoli a neúctu k Božím pokynům. Je snad málo, když nám Bůh o sobě vypráví, kým pro nás je? Nestačí nám výpovědi jeho Jmen? Často jimi na rozdíl od Izraelitů - našich starších bratů v lidu Božím - pohrdáme.
[3] Ježíšova matka se dopracovala k velikému porozumění Bohu. Je velikou a pokornou (pravdivou, skromnou, nepovyšující se) Boží služebnicí. Nikdy Ježíše nezastiňovala. Přijala fakt, že jí její syn brzy přerostl a se svým manželem se brzy od Ježíše začali učit.
[4] Prolog není určen pro žáky první třídy. Je pro nejlepší učedníky „Mojžíšovského vyučování“ – na takové úrovni byli učedníci Ježíšovi. Na takovou míru poznání se potřebujeme dostat i my. (Bez „Mojžíšova“ vyučování neporozumíme Ježíšovu vyučování, řekl veliký znalec Bible a její překladatel sv. Jeroným).
[5] Budeš nadšený Boží moudrostí a budeš se těšit, jak budeš Boží moudrost sdělovat druhým.
Těšíme se na vyprávění vtipu. I drbny jsou nedočkavé k šíření svých drbů. Dobrý učitel má potěšení z výučování žáků. Říkáme: „Až ti povím .., to budeš koukat.“
Bůh se s námi rád dělí o svou moudrost.
[6] Říkáme např.: „Dal své slovo.
Od slov k činům.
To, co řekl, platí.
Slovo dělá muže. …“
,
[7] Volal mně z nemocnice náš farník: „Moje paní leží na ARU s pokročilou rakovinou. Co jí můžeme nabídnout, aby se neděsila?“
(Svátost nemocných není „posledním pomazáním“, jak se dříve říkalo. Umírajícím přinášíme „pokrm na cestu“, aby věděli, že nebudou sami, až jejich ruka vyklouzne z naší ruky. Ježíš je bude držet za ruku a přivede ji před krásu Tváře Boží.)
„Nevím, v jaké fázi zpracování, přijetí své nemoci a blížící se smrti se vaše paní nachází. Známe syndrom bílého pláště a strach některých lidí ze smrti a z kněze v církevním rouchu. Nabízím vám Tělo Páně, jednu hostii pro ni a druhou pro vás. Až budete svou paní držet za ruku, můžete jí říci: „Pan farář tě pozdravuje, už dva měsíce pro nemoc nesloužil v kostele, ale posílá nám výslužku z Ježíšovy hostiny ...“
A pak jí třeba povezte: „Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. Nic nás nemůže odloučit od naší a Boží lásky …“
Podstatná je námi žitá a projevovaná blízkost a vzájemná důvěra s našimi drahými a s Bohem.
Bůh je pro nás nevystižitelný, nepopsatelný. Ale Bůh se s námi chce domluvit. Záleží mu na našem vzájemném porozumění, proto s námi mluví naší, lidskou řečí.
V Písmu se nám Bůh představuje řadou nám srozumitelných jmen. Tvůrce, Stvořitel, Otec, Táta Máma, Hospodin (dobrý Hospodář), Syn, Duch, Dárce, Jméno, Veliký, Nejmocnější, Láska, Přítel, Učitel …, také Moudrost (Moudrost sama), Slovo, atd.
Každým tím jménem nám vypráví, kým pro nás je, co nám dává a jak se nám dává. Jeho vynalézavost a štědrost jsou nevyčerpatelné. [1]
Ale to Bohu nestačí. On sám se každému z nás dává v jedinečném osobním vztahu. (I rodiče se podobně dávají osobně každému dítěti.)
Bůh je naprosto jinou bytostí, než jsme my. Nevidíme jej lidskýma očima, neslyšíme jej, nelze jej matematicky spočítat, není mužem ani ženou. Máme přijmout, že je nezobrazitelný! [2]
O Bohu máme pečlivě mluvit podle Božího vyučování. V domýšlení Písma jsme došli k náhledu BOŽÍ TROJICE, totiž, že Bůh žije ve společenství, v němž každý dává přednost druhým. (To je pro nás srozumitelné, neboť k lásce je třeba nejméně dvou. Bůh není narcis, zhlížející se sám v sobě.)
Používáme k tomu lidský pojem osoba.
Druhou osobou v Trojici je pro nás Boží Syn - on je sebesdílením Otce – o něm budeme mluvit v uvažování nad evangeliem. Moudrost Boží je dalším pojmenováním Syna Božího. Také jej právem nazýváme (Největším) Učitelem.
Lidové zbožnosti - nepoučené Písmem - chyběl v Trojici Boží ženský prvek, tak si za „Moudrost Boží“ dosazovala Pannu Marii. Takovou představu by Ježíšova matka rozhodně odmítla! [3]
Ten, kdo se učí z Písma, odkryje, že Bůh v Bibli má také v podstatné míře ženské rysy.
Zdalipak se začneme patřičně hlásit k Boží moudrosti?
A zdalipak bude pro nás největší ctí být učedníky Ježíše?
K evangeliu.
Prolog (předzpěv) evangelia Janova je asi nejhlubší a nejkrásnější výpovědí o Bohu láskyplně sestupujícím mezi nás. Je vyznáním o vztahu Tvůrce k tvorstvu, k člověku především.
Porozumět výpovědi Prologu k evangeliu nestihneme při prvním čtení. Ale už napoprvé nás může uchvátit podobně, jako předehra vrcholné opery. [4]
Řeč, slova jsou výsadou člověka mezi pozemskými tvory. Jsou zásadním nástrojem myšlení a prostředkem k našemu poznávání a sdělování. A k budování vztahů.
V Písmu - v básni o stvoření – Bůh „tvoří svým slovem“. Pomyslel si: voda, oheň, slunečnice, kráva, muž, žena … – a stalo se.
Vážíme si Božího zájmu o nás, Bůh není hluchý, mluví s námi srozumitelně.
Říkáme: „Každý chce být slyšen.“
Rozumíme základnímu pokynu pro lid Boží: „Slyš, Izraeli …“ – abys mohl pochopit, porozumět, přijmout a měl čím obdarovávat druhé. [5]
Učíme se naslouchat …A mluvit přesně, srozumitelně, pečlivě.
Tak to slyšíme a učíme se od Boha.
„Bůh řekl a stalo se!“
To je také návod pro nás. Některá slova patří mezi nejzávažnější činy. (Svatební slib do této skupiny patří.) [6]
My se učíme mluvit, myslet …
Ale Bůh je inteligencí, myšlením a sdělováním samým. Nic se nemusí učit.
V Prologu nám Bůh vypráví o svém společenství v TROJICI. Otcova láska se vyslovuje v Synovi.
Slovo je druhé jméno Syna.
Ježíš není kopií Boha, ale jeho věrným obrazem se svou jedinečností.
Řeč o Otci a Synu je výpovědí o vzájemné a dokonalé lásce.
Syn nebyl stvořen, je odvždy. V člověku Bůh přišel mezi nás v určitém čase, i když Syn existuje od věčnosti – i s plánem být člověkem. Syn se od věčnosti těšil na své lidství. Těšil se, že nám ukáže lásku Boha.
To vše vypovídá o závratném vztahu Boha k nám.
Syn po splnění svého poslání zůstal navždy jedním z nás. Proto rozumíme božímu přirovnání svého přátelství k nám k manželství.
Všechno stvoření vyšlo z Božího ateliéru všech Božích osob.
Jsme stvořeni k obrazu Boha. Od Boha se učíme synovství, partnerství, rodičovství.
Světo i Život jsou dalšími pojmenováními Syna.
Ježíš přišel mezi nás.
Známe rozdíl mezi:
Životem a smrtí
Světlem a tmou
Láskou a lhostejností
Svobodou a zneužitím svobody
Dobrem a zlem
Bytím a nebytím
Plností a prázdnotou,
Životadárným řádem a chaosem.
Syn je Světlem; ve svém člověčenství přišel (navždy) do naší temnoty, do našeho chlíva, hnoje, vězení, otroctví hříchu, do svazující závislosti, nesnášenlivosti, nenávisti, do mučíren, proklínání, do ponížení smrti.
Bůh je úplně jinou bytostí než my. A přesto, díky tomu, že nám o sobě vypráví, mu můžeme v nějaké nemalé míře porozumět. Můžeme zakoušet Přátelství Tvůrce k tvoru.
Tak nám Bůh umožňuje nahlédnout na pozvání „být Božím obrazem.“
„Těm, kteří přijali jeho Moudrost – Světlo – Syna, dal moc stát se Božími dětmi.“
Dostali jsme k tomu výbavu a tak je v naší moci růst do Boží podoby (o tom jsme už vícekrát mluvili).
Jsme zváni do Rodiny Boží a učíme se žít i v důvěrném vztahu s Bohem. [7]
PŘÍLOHA
Záškrty Josefa Kordíka z knihy Dopisů Tomáše Halíka papeži
Chci-li naslouchat a rozumět, pak musím nejprve hledat místa, kde mohu slyšet Boží hlas - ve svém nitru, v církvi a také v událostech ve světě kolem nás. Vyhledat takové místo je neopomenutelný krok na cestě víry. Mnozí z těch, kteří tvrdí, že je Bůh vůči nim němý, nikdy nevystoupili z hluku, v němž jeho hlas nemohou slyšet. Str.26
Někdy si lidé pak tuto osamělost na duchovní cestě - po zklamání s velkými tradičními církvemi - kompenzují tím, že vstupují do netradičních malých skupin, nabízejících blízkost, kterou ve velkých náboženských institucích postrádali. Ovšem některé z těchto skupin, poskytujících emocionální zázemí a silný prožitek skupinové identity, mají charakter sekty - bubliny, která své členy vyděluje z širší společnosti. Člověk neunikne z pasti osamělosti a uzavřenosti do sebe tím, že se přimkne k
jinému typu uzavřenosti. Str. 29
Papež František včas rozpoznal, že patologické případy zneužívání v církvi nebyly jen selhání jednotlivců, nýbrž projev vážné nemoci celého systému. Str. 29
V turbulentních proměnách naší civilizace se v krizi ocitá především vše, co je statické, strnulé, včetně rigidních náboženských představ. Str.36
Nepůsobí toto přemístění (translokace) absolutna do konečného a relativního především inflaci lidského ega? Jaké jsou důsledky pokusu snést absolutno z nebes a vtěsnat ho do člověka a tím způsobem člověka „zbožštit“? Nabízí se odpověď: Člověk považující se za boha a hrající si na boha se stal nebezpečným sám sobě i svému prostředí! Str. 42
Protože se dlouhodobě věnuji sociologii náboženství, nevěřím, že nenáboženské a necírkevní křesťanství může být trvale udržitelnou podobou víry. Zároveň však jako sociolog a teolog, a zejména jako kněz působící v pastoraci vidím neudržitelnost nynější náboženské a církevní podoby křesťanství. Str. 52
Toto chápání Boha je východiskem k procesuálnímu chápání fenoménu křesťanství: živé křesťanství je stále v pohybu.
Nakolik je církev „věcí Boží;, natolik se ve všech dimenzích své existence v dějinách rozvíjí, zraje. Právě tím, že se odmítá fixovat na kteroukoli ze svých dějinných podob, si uchovává otevřenost vůči svému eschatologickému cíli, který dějiny a dějinný svět završuje a zároveň transcenduje. Podstata a identita křesťanství spočívá a neustále se dotváří pohybem Božího Ducha v procesu pokračujícího Vzkříšení, resurrectio continua. Z pohledu sociologie je církev instituce, z pohledu teologie je událost. Str. 61
Někteří odpůrci papeže Františka v něm vidí „katolického Gorbačova“: výzva k otevřené debatě, vzájemnému naslouchání a respektu v rámci synodálního procesu jim připomíná Gorbačovovu „glasnosť“ (výzvu k svobodné diskusi) a synodální reforma „perestrojku 11 (přestavbu sovětského systému). Nevedly Gorbačovovy reformy ke kolapsu celého impéria?
Nevede papež František ke stejnému zhroucení celou církev?
Ti, kteří toto říkají, tím prozrazují, že chápou katolickou církev jako totalitní systém. Str. 68
A mají kus pravdy: pozdně moderní katolicismus piánské doby, jehož některé dosud přežívající myšlenkové i institucionální struktury papež František kritizuje a postupně reformuje, do určité míry totalitním systémem byl - a tento systém je prosazením principu synodality skutečně zásadně ohrožen.
Str. 69
Ano, i já posílám lidi, které připravuji na křest a křtím, do „klasických 11 územních farností v místě jejich bydliště, pokud tam takové farnosti ještě jsou. Avšak nezmění-li katolická církev brzy požadavky na kandidáty kněžství a styl jejich formace, tak naprostá většina „klasických farností 11 v řadě zemí, počínaje mou vlastí, během jedné nebo dvou generací zanikne. Str. 110
Během svého krátkého pracovního pobytu na vatikánském Státním sekretariátu v rámci přípravy na první návštěvu papeže v Československu na jaře 1990 jsem poznal, že tam tehdy v lecčems - zejména ve vztahu k chápání autority papeže - ještě přežíval a znovu ožíval duch spíše prvního než druhého vatikánského koncilu. Pamatuji se, že jsem se jednou na oné vatikánské chodbě, vyzdobené nádhernými freskami, inspirovanými Ezechielovým proroctvím o suchých kostech, vmísil do diskuse skupiny prelátů. Byl to spíš projev mé nezkušenosti než odvahy, čerstvě jsem se totiž vynořil z let „ilegality“ podzemní církve a ocitl se rovnou ve Vatikánu. Hovořilo se o budoucnosti církve. Poté si mne jeden z nich vzal stranou a řekl mi tiše, leč důrazně: Všechno, co jste právě řekl, je pravda a je to velmi důležité. Ale pokud chcete v církvi udělat kariéru, nesmíte těmto lidem dát najevo, že jste schopen samostatného myšlení. Str. 114
Milý papeži Rafaeli, na mém stole leží oznámení o kněžském svěcení jednoho z mých přátel, donedávna stálého ženatého jáhna. Když mu nyní zemřela manželka, biskup mu okamžitě nabídl, že ho vysvětí na kněze. Znamená to, že smrt manželky ho kvalifikuje ke kněžství? To opravdu dosud neměl potřebné vzdělání, praxi, motivaci a zkušenosti, aby - navíc s pomocí své obětavé manželky - vykonával jako ženatý muž kněžskou službu? Str. 115
Papež František za jedno z velkých nebezpečí pro církev označuje rigiditu. Odsuzuje „postoj, který říká: ,Takhle jsme to dělali vždycky a je lepší to neměnit.´“ Věta: „Vždycky jsme to dělali takhle“, je pro život církve jedem. Str. 121
[1] „Pro tebe jsem stvořil svět,“ říká nám Stvořitel.
Známe už obrovské možnosti našeho mozku – ale to je jen malá část celku.
Pohlédneme-li třeba jen do množství nespočetných různých buněk našeho těla, zatočí se nám hlava …
Bohatství celého kosmu je pro nás nedohledné.
Pro přemýšlivého a žasnoucího člověka je jméno „Moudrost“ (Moudrost Boží, Moudrost sama) výstižné.
[2] Ten, kdo poznává boží krásu, lásku a velkolepost si nezobrazuje Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Ničemu takovému se neklaní a neslouží.“ (Ex 20,4-5
)
Zobrazení Boha zmenšuje jeho krásu, nesmírnost, inteligenci, přejícnost, láskyplnost …
Je ubohou karikaturou, ponižující Velikost Hospodina. Kdo se v této věci ohání uměním, prozrazuje pohanské myšlení, svévoli a neúctu k Božím pokynům. Je snad málo, když nám Bůh o sobě vypráví, kým pro nás je? Nestačí nám výpovědi jeho Jmen? Často jimi na rozdíl od Izraelitů - našich starších bratů v lidu Božím - pohrdáme.
[3] Ježíšova matka se dopracovala k velikému porozumění Bohu. Je velikou a pokornou (pravdivou, skromnou, nepovyšující se) Boží služebnicí. Nikdy Ježíše nezastiňovala. Přijala fakt, že jí její syn brzy přerostl a se svým manželem se brzy od Ježíše začali učit.
[4] Prolog není určen pro žáky první třídy. Je pro nejlepší učedníky „Mojžíšovského vyučování“ – na takové úrovni byli učedníci Ježíšovi. Na takovou míru poznání se potřebujeme dostat i my. (Bez „Mojžíšova“ vyučování neporozumíme Ježíšovu vyučování, řekl veliký znalec Bible a její překladatel sv. Jeroným).
[5] Budeš nadšený Boží moudrostí a budeš se těšit, jak budeš Boží moudrost sdělovat druhým.
Těšíme se na vyprávění vtipu. I drbny jsou nedočkavé k šíření svých drbů. Dobrý učitel má potěšení z výučování žáků. Říkáme: „Až ti povím .., to budeš koukat.“
Bůh se s námi rád dělí o svou moudrost.
[6] Říkáme např.: „Dal své slovo.
Od slov k činům.
To, co řekl, platí.
Slovo dělá muže. …“
,
[7] Volal mně z nemocnice náš farník: „Moje paní leží na ARU s pokročilou rakovinou. Co jí můžeme nabídnout, aby se neděsila?“
(Svátost nemocných není „posledním pomazáním“, jak se dříve říkalo. Umírajícím přinášíme „pokrm na cestu“, aby věděli, že nebudou sami, až jejich ruka vyklouzne z naší ruky. Ježíš je bude držet za ruku a přivede ji před krásu Tváře Boží.)
„Nevím, v jaké fázi zpracování, přijetí své nemoci a blížící se smrti se vaše paní nachází. Známe syndrom bílého pláště a strach některých lidí ze smrti a z kněze v církevním rouchu. Nabízím vám Tělo Páně, jednu hostii pro ni a druhou pro vás. Až budete svou paní držet za ruku, můžete jí říci: „Pan farář tě pozdravuje, už dva měsíce pro nemoc nesloužil v kostele, ale posílá nám výslužku z Ježíšovy hostiny ...“
A pak jí třeba povezte: „Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás. Nic nás nemůže odloučit od naší a Boží lásky …“
Podstatná je námi žitá a projevovaná blízkost a vzájemná důvěra s našimi drahými a s Bohem.